Racionalismus PDF

RACIONALISMUS - 17. – 18. století - racionalismus je gnoseologický směr, který považuje lidský rozum za jediný spolehlivý zdroj poznání - gnozeologie (též noetika, epistemologie) – nauka o poznání - rozum (lat. racio) je do značné míry nezávislý na smyslové zkušenosti a dovede vy...

RACIONALISMUS - 17. – 18. století - racionalismus je gnoseologický směr, který považuje lidský rozum za jediný spolehlivý zdroj poznání - gnozeologie (též noetika, epistemologie) – nauka o poznání - rozum (lat. racio) je do značné míry nezávislý na smyslové zkušenosti a dovede vyvozovat nové ideje - Platón je praotcem všech dalších racionalistických koncepcí -Matematika jako nejvyšší věda (Platónský realismus) - přírodní vědy se prudce rozvíjejí velký přírodovědec: Galileo Galilei – řekl, že filosofie je psána jazykem matematiky RENÉ DESCARTES (1596-1650) - Francouz, dvě desetiletí v Nizozemí - filozof, matematik - pocházel ze zámožné šlechtické rodiny - dobrovolně vstoupil do armády – zřejmě kvůli cestování a poznání světa - vize v roce 1619 – několik snů – podnítily ho, aby zasvětil život filozofii a hledání pravdy - účastnil se bitvy na Bílé hoře - ukončil vojenskou kariéru, věnoval se filozofii - pobýval dvě desetiletí v Nizozemí (1627-1649) - 1649 – pozvání od královny Kristiny do Švédska; kvůli nezvyklému švédskému klimatu se Descartes nachladil a zemřel na zápal plic - dílo: „Rozprava o metodě“ (1637/1992 – české vydání) kritika dosavadních vědeckých metod klade si za cíl vytvořit filozofii, která by byla založena na nesporných rozumových axiomech nelze důvěřovat smyslovému, ba ani rozumovému poznání (smyslové poznání považuje za nepřesné a připouští, že člověka může klamat i jeho rozum) řešení vidí v tzv. „metodické skepsi“ – systematicky pochybovat o všem s cílem najít nezaměnitelnou pravdu, nelze důvěřovat smyslovému, ba ani rozumovému poznání - nepochybně platí pouze „Cogito ergo sum“ – „Myslím, tedy jsem“ - považuje za plnohodnotné pouze poznání, které lze vyjádřit v průzračných, rozumových a především matematických pojmech - rozlišuje dva typy idejí: odvozené – vznikají působením vnějšího podmětu a my je smysly zpracováváme vrozené – existují v duši (bez působení vnějších podnětů) o např.: já, geometrické axiomy, Bůh o ideu Boha chápal jako nutnou (vrozenou) – ontologický důkaz boží existence → jen to, že existuje název, je důkaz existence samotné věci Descartův dualismus - existují dvě rozdílné substance duch (res cogitans) – základním atributem (vlastností) je myšlení hmota (res extensa) – základním atributem je rozlehlost - duše je nehmotná a nesmrtelná substance, která se projevuje ve vědomí subjektu především myšlením - tělo je pouhý stroj, který automaticky reaguje na některé podněty (nástin teorie reflexů) na základě vojenských zkušeností  RACIONALISMUS - také zvířata jsou stroje a patří ke hmotné substanci (pokud bouchneme zvíře a zvíře vykřikne, není to kvůli bolesti a cítění, ale podle rozechvění podobně jako u kláves), zvíře nemá ducha podle Descarta Teorie afektů - spis: „Vášně duše“ (1659/2002) - šest prvotních afektů – údiv, láska, nenávist, touha, radost a smutek 🡪 ostatní emoce vznikají jejich kombinacemi - smíšené afekty – naděje, závist, stud aj. - silné afekty a emoce (vášně) bere jako škodlivé – je nutné je ovládat s pomocí rozumu a vůle (emoce nám brání v jasném usuzování) - došel přirozenou lidskou zkušeností, že je těžké chápat tělo jako úplně oddělené dvě substance 🡪 našel místo spojení: Dody-mind problem - šišinka (epifýza, epizoa): jediná nepárová část těla místo vzájemného působení těla a duše (skrze krevní oběh, pohání je žár, z částeček krve vznikají tělesní duchové, duté nervy) – od dualismu odstoupil; šišinka je oblast mozku, která je nepárová, proto si ji vybral KARTEZIÁNI = Descartovi studenti - zabývali se vztahem těla a mysli (duše) - oba níže uvedení jsou též tzv. okazionalisti; k vzájemnému působení mysli a těla dochází příležitostně (okazionálně), např. díky Božímu zásahu. (Bůh vstupuje do každé situace) Arnold Geulincx (1624-1669) - = psychofyzický paralelismus - tělo a mysl jsou dva hodinové stroje, které Bůh natahuje a seřizuje; psychofyzický paralelismus; není zde kauzální vztah; Bůh vše na začátku nařídil a seřídil tak, aby vše fungovalo v naprostém souladu – někdo mě bouchne, já zakřičím - mají vypadat, jako že se ovlivňují, ale není tomu tak Nicolas Malebranche (1638-1715) - není to tak, že by Bůh vše na začátku seřídil - k vzájemnému působení mysli a těla dochází příležitostně (okazionálně) díky Božímu zásahu. Rovněž duševní procesy jsou možné díky Božímu působení - duše a tělo se ovlivňují, ale každý okamžik se Bůh stará, aby to vypadalo, jako že se ovlivňují (aby udržel tuto iluzi)  RACIONALISMUS BARUCH (BENEDIKT) SPINOZA (1632-1677) - nizozemský myslitel sefardského původu (sefardský žid – žid z Evropy) - původem z Portugalska (židé zde byli pronásledováni) - rodina vyhnána ze Španělska - byl vyhnán svou vlastní obcí za své názory – kritizoval pravdivost Starého zákona - těžký, obtížný život dílo: „Teologicko-politický traktát“ - byl vydán anonymně roku 1670 - Spinoza zde prezentoval zejména názory na náboženskou toleranci (oddělit náboženství a politiku) → chce náboženskou toleranci - náboženství může být podle něj snadno zneužíváno k politickým účelům (vraždit ve jménu božím); píše to v období 30leté náboženské války - popsal zde mimo jiné možnosti historicko-kritického výkladu Bible – píše, že Bibli nemůžeme brát doslova – Bůh ji psal pro všechno (psáno alopaticky, hodně přirovnání → my to musíme brát hlouběji, vidět v tom více - to vyplývalo z jeho životních zkušeností (exil, exkomunikace) - spis byl záhy zakázán dílo: „Etika“ (1677/2001) - etika vyložená způsobem užívaným v geometrii - prezentuje zde i svůj filozofický monismus x odklon od Descartova dualismu existuje substance pouze jedna – její projevy však mohou být duchovní i hmotné jediná substance = příroda = podstata = Bůh („Deus sive natura“) – má dva základní atributy/vlastnosti: myšlení a rozlehlost panenheismus – Bůh a svět je to samé, svět je částí Boha, ne celý Bůh je svět – je ještě část Boha, co je mimo tento svět (x pantheismus: nepřipouští přesah Boha – svět je Bůh, Bůh je svět) duše a tělo jsou dvě stránky stejné podstaty – neprobíhá zde interakce 🡪 z tohoto tvrzení vyplývá „monistický paralelismus“ – základ je stejný + projevy spolu souvisí (předjednaná harmonie) 🡪 díla vztahující se k tématu Antonio Domasio: dílo: „Descartův omyl“ (kritika negativnosti emocí; souhlasí se Spinozou o dobrotě a přínosu emocí, emoce pomáhají řešit problémy) o Paul Maclean: Teorie trojího mozku (plazí mozek, ptačí a savčí – každá se hodí k něčemu jinému, spolupracují) - chápání afektů:  RACIONALISMUS tři základní afekty: radost, smutek a touha o chápe je neutrálně (jsou pozitivní i negativní) x ne negativně jako Descartes - emoce/afekty vyplývají ze žádosti (Spinozův termín pro lidské motivy; nějaké lidské motivy – snažení, chtění) – její součástí je vedle snahy po sebezachování také touha po zdokonalení sebe sama - afekty nelze potlačit, ale lze je řídit rozumem díky jejich protikladnosti. všechny afekty lze vyložit ze tří základních – liší se idejemi či předmětem, s nimiž se pojí (emoci máme spojenou s předmětem, co jí v nás vyvolal) - vášně: poživačnost, opilství, smyslnost, lakota a ctižádost - problém svobodné volby: svoboda spočívá v tom přijmout, co je nutné (svobodu nemáme – buď se můžeme bouřit, či přijmout, co je nutné) Ontologie - filozofický monismus: existuje jediná substance, která se někdy jeví jako duchovní, jindy hmotná - Bůh čili příroda čili podstata (deus sive natura) – má dva základní atributy: myšlení a rozlehlost - Panentheismus: svět je částí Boha všechno na světě je Bůh - duše a tělo jsou dvě stránky téže podstaty (monistický paralelismus) - provázanost těla a duše je nejnápadnější u afektů - k tématu se vrací americký neurovědec Antonio Damasio: dílo: „Descartův omyl“ (česky 2000) a „Hledání Spinozy“ (česky 2004) - Paul MacLean: teorie trojjediného mozku  RACIONALISMUS GOTTFRIED WILHELM LEIBNIZ (1646-1716) - všeobecně velmi nadaný a vzdělaný; skvělý matematik - velmi nesouhlasil s empirismem a s učením Johna Locka - návrat k učení o vrozených idejích – imanentismus (implicitně přítomny), nativismus (vrozené) → návrat k platonismu imanentismus – filozofický směr nativismus – názor, že duši jsou vrozené ideje - diferenciální počet - věří, že existují vrozené ideje, základním pojmem je monáda jediná substance, je to základní stavební kámen monáda je ohraničená duchovní jednotka – svět se skládá z monád, které jsou oduševnělé, ale v různém stupni nejnižší monády – temné, nevědomé představy, bez sebereflexe (jako jeden z prvních zavádí do filozofie pojem nevědomí) vyšší monády – lidská duše, má vědomí sebe sama = apercepce nejvyšší monáda – Bůh – je vševědoucí monády mají imanentní síly a schopnosti, ale nemají okna monáda je mikrokosmos, odlišný od jiných monád (každá monáda se liší; nejsou dvě stejné 🡪 otázka, zda byl monistou?) monády mezi sebou neinteragují monády se nemůžou vzájemně ovlivňovat, vnímat → Bůh předem nastavil harmonii – iluze předjednané harmonie – ve skutečnosti spolu lidi nekomunikují → existence korespondenčních představ - každý člověk má své vlastí představy, myšlenky i schopnost mravního cítění a jednání - psychofyzický paralelismus (pluralistický) – souběžnost psychických a tělesných procesů - dílo: „Teodicea“ (ospravedlnění Boha) uvádí, že Bůh je naprosto dobrý – je nejlepší, jaký by mohl být – udělal, co mohl – žijeme v nejlepším ze všech možných světů o z tvrzení vyplývá, že Bůh není všemocný, protože není dokonalý svět o boží dobrost vzal na úkor všemohoucnosti Bůh stvořil nejlepší svět, jaký se stvořit dal kritika: Voltaire v díle Candide mravní zlo je důsledkem hříchu (svobodné vůle) popisuje existenci tří zel o metafyzické (nedokonalost), fyzické (utrpení), mravní (hřích) - Leibnizovo dílo je značně nesystematické, věnoval se také praktické politice - z moderních filozofů inspiroval například Whiteheada  RACIONALISMUS - obdobné myšlenky nalezneme i v transpersonální psychologii CHRISTIAN WOLFF (1679-1754) - Leibnizův žák a následovník (uspořádal jeho dílo v systém – vytvořil z jeho zápisků knihy) - zakladatel psychologie – ne jako samostatné vědy chápal ji za součást přípravy (propedeutiky) ke studiu filozofie prosadil se o to, aby byl termín psychologie používán a aby se rozšířil dělil psychologii na dva obory: o dílo: Psychologie empirická (1732) – zkoumání duševního života metodou introspekce (zkoumal hlavně představivost a vybavování) o dílo: Psychologie racionální (1740) – metafyzická spekulace o podstatě lidské duše základní duševní silou je síla představivosti – já zároveň stálou snahou po činnosti, po změně představ o rozlišuje duševní mohutnost na poznávací, snahovou a citovou o zakladatel nauky o pozornosti – schopnost duše dát jedné části složeného vjemu větší jasnost o poznávací procesy dělil na nižší a vyšší (vyžadují užití slov, znaků) RACIONALISMUS