Dějiny psychologie 1. skripta PDF

DĚJINY PSYCHOLOGIE I Studijní texty pro kombinované studium Alena Plháková Recenzenti: doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc. doc. PhDr. Josef Konečný, CSc. 1. vydání © Alena Plháková, 2004 ISBN 80-244-0901-1 OBSAH Úvodem..................................................................................................................................5 I. Vývoj psychologie v rámci novodobé evropské ﬁlozoﬁe................................................6 1 Racionalismus............................................................................................................6 2 Empirismus a asocianismus...................................................................................10 3 Osvícenství...............................................................................................................15 4 Německá klasická ﬁlozoﬁe.....................................................................................19 II. Vznik a vnitřní diferenciace oboru psychologie..........................................................25 5 Předpoklady vzniku psychologie jako samostatné vědy......................................25 5.1 Filozoﬁcké předpoklady..................................................................................26 5.2 Vývojové teorie................................................................................................28 5.3 Rozvoj fyziologie.............................................................................................30 5.4 Rozvoj neurologie............................................................................................33 5.5 Psychofyzika.....................................................................................................35 6 Zakladatelé samostatné psychologie.....................................................................37 7 Historické psychologické školy..............................................................................44 7.1 Empirické a experimentální psychologické školy.........................................44 7.2 Psychologické školy ovlivněné ﬁlozoﬁí..........................................................52 Závěrem................................................................................................................................58 Ve studijním textu najdete v popisném sloupci následující ikony, které Vás upozorní na obsah či funkci příslušné sekvence. Doplňující literatura Klíčová slova Kontrolní otázky Průvodce studiem Studijní cíle Rozšiřující text 4 ÚVODEM Vážení a milí studenti, velice mě těší, že mám možnost uvést Vás do studia dějin psychologie, které by Vám mělo usnadnit orientaci v oboru psychologie, jenž je v současnosti zahlcen téměř ne- přehledným množství poznatků. V zimním semestru se v předmětu Dějiny psychologie I. budeme zabývat ﬁlozoﬁckými směry 17. –18. století, jejichž představitelé se vyjádřili k řadě psychologických otázek. V další stěžejní kapitole se seznámíme s předpoklady vzniku samostatné psychologie, s dílem jejích zakladatelů a s vnitřní diferenciací oboru psychologie na přelomu 19. a 20. století. V letním semestru se v Dějinách psychologie II. zaměříme na hlavní směry psychologie 20. století. Dějiny psychologie I. jsou velmi stručné, přehledné a obsahově hutné. Považuji ovšem za žádoucí, ba za nezbytné, doplnit je studiem literatury z dějin ﬁlozoﬁe i psychologie, a zejména četbou původních pramenů, která podle mého názoru nejvíce přispívá k rozvoji psychologického myšlení. V textu je řada odkazů na primární prameny, které je vhodné nejen číst, ale také na ně zpracovat recenze pro zápočet. Doufám, že se Vám bude se studijním textem dobře pracovat a že tak splní svůj účel. Přeji Vám ve Vašem studiu hodně zdaru. Alena Plháková 5 I. VÝVOJ PSYCHOLOGIE V RÁMCI NOVODOBÉ EVROPSKÉ FILOZOFIE Studijní cíle: Po prostudování první části studijního textu budete znát hlavní směry novodobé ev- ropské ﬁlozoﬁe. Seznámíte se s jejich hlavními představiteli. Osvojíte si rozdíl mezi racionalistickými a empirickými teoriemi poznání. Poznáte tendenci francouzských osvícenců k materialismu i jejich zpochybňování křesťanství. Seznámíte se s gnoseologickými i etickými teoriemi slavného německého ﬁlozofa Kanta a s psychologickými názory jeho následovníka Herbarta. Porozumíte významu pojmů vůle k životu (A. Schopenhauer) a vůle k moci (F. Nietz- sche). Hlavní smě- Mnozí ﬁlozofové se dlouho před vznikem samostatné psychologie ve 2. polovině 19. století ry evropské vyjadřovali také k psychologickým otázkám. Tato tendence je obzvlášť výrazná u novodo- ﬁlosoﬁe bé evropské ﬁlozoﬁe (17.–19. století), jejímiž hlavními směry jsou racionalismus, empiris- mus a asocianismus, osvícenství a německá klasická ﬁlozoﬁe. Představitelé racionalismu a empirismu vytvořili především vlivné gnoseologické teorie (teorie poznání). Radikální francouzští osvícenci, kteří kritizovali dosavadní společenské uspořádání, tíhli k materi- alismu, do jisté míry i k ateismu. Nejvýznamnější představitel německé klasické ﬁlozoﬁe Immanuel Kant se pokusil o syntézu empirických a racionalistických teorií poznání. Další němečtí ﬁlozofové (Herbart, Schopenhauer, Nietzsche) se zajímali o dynamiku duševního dění, takže je můžeme považovat za myšlenkové předchůdce psychoanalýzy. 1. RACIONALISMUS Obsah kapitoly: seznámíme se s podstatou racionalismu; zamyslíme se nad dualistickou ﬁlozoﬁí Reného Descartese; budeme se zabývat ﬁlozoﬁckým monismem Barucha Spinozy; pokusíme se porozumět monadologii Gottfrieda W. Leibnize; dozvíme se o prvních psychologických učebnicích Christiana Wolﬀa. Doporučené primární prameny: Descartes, R. Rozprava o metodě. Praha: Svoboda, 1992 Descartes, R. Vášně duše. Praha: Mladá fronta, 2002 Leibniz, G. W. Monadologie a jiné práce. Praha: Svoboda, 1982 Spinoza, B. de Etika. Praha: Dybbuk, 2001 Vznik V 17. a 18. století bylo ﬁlozoﬁcké myšlení stále výrazněji ovlivňováno prudce se rozvíjejí- racionalis- cími přírodními vědami. Mnozí významní ﬁlozofové byli matematiky a snažili se přivést mu 6 ﬁlozoﬁcké, respektive psychologické myšlení na úroveň velkých přírodních věd. Tito ﬁlozofové, k nimž patřil především Descartes, Spinoza a Leibniz, považovali smyslovou zkušenost za nejasnou a nespolehlivou. Descartes pokládal za plnohodnotné pouze pozná- ní, které může myslící rozvažování vyjádřit ve zcela průzračných, rozumových, především matematických pojmech. Tito myslitelé založili ﬁlozoﬁckou tradici racionalismu. René Descartes (1596–1650) Francouzský ﬁlozof a matematik René Descartes měl významný a dlouhodobý vliv na Metodická rozvoj západní ﬁlozoﬁe a psychologie. Descartes vyšel z kritiky dosavadního vědění skepse a způsobu myšlení. Kladl si za cíl vytvořit ﬁlozoﬁi, která by byla založena na nesporných rozumových axiomech. Descartes příliš nedůvěřuje smyslovému poznání a teoreticky předpokládá, že člověka může klamat i jeho rozum. Nelze tedy plně věřit ani zdánlivě zcela spolehlivým matematickým poučkám. Descartes doporučuje systematicky pochy- bovat o všech dosavadních míněních (metodická skepse). Odtud už zbývá jen krok k jeho proslavené větě „Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem). Descartesovo „cogito“ znamená nejen myšlení, ale také tvrzení, popírání, chtění, odmítání, cítění a představování. Mysl je zcela odlišná od těla.1 Jako ﬁlozof byl Descartes striktním dualistou. Rozlišil dvě rozdílné substance, a to ducha Dualismus (lat. res cogitans), jehož základní vlastností je myšlení, a hmotu (lat. res extensa), jejímž atributem je rozprostraněnost (rozlehlost). Duši chápe jako nehmotnou a nesmrtelnou substanci, která se projevuje především ve vědomí subjektu jako „myslící substance“. Tělo je pouhý stroj. Vzájemné propojení duše a těla vysvětluje Descartes mechanisticky v duchu poznatků tehdejší vědy. Zvířata jsou stroje, nemají duši; patří tedy ke hmotné substanci. Descartes se dále pokusil popsat lidské afekty (vášně), které mají svůj původ v lidském Prvotní těle. Podle jeho názoru existuje pouze šest prvotních afektů, kterými jsou údiv, láska, ne- a smíšené návist, touha, radost a smutek; všechny ostatní vznikají jejich kombinacemi. Ke smíšeným afekty afektům patří naděje, závist, stud aj. Naděje vzniká smíšením prvotních afektů radosti a touhy, závist je druh smutku smíšeného s nenávistí. Silné afekty Descartes považuje za škodlivé a doporučuje, abychom se je pokusili ovládat s pomocí rozumu a vůle, tedy duševními prostředky2. Mnoho Descartesových následovníků, kterým se obvykle říká karteziáni (latinský přepis Karteziáni jména Descartes je Cartesius), se pokoušelo vysvětlit, jak může duše coby nehmotná – okazio- substance působit na tělo. Francouzský učenec Arnold Geulincx (1624–1669) vyslovil nalisté myšlenku, že tělo a mysl jsou jako dva hodinové stroje, které Bůh natáhne a seřídí, aby fungovaly v naprostém souladu jednoho s druhým3. Geulincx bývá spolu s Nicolasem Malebranchem (1638–1715) řazen mezi tzv. okazionalisty, kteří řeší vzájemný vztah mysli a těla předpokladem, že k jejich vzájemnému působení dochází jen příležitostně (okazionálně) zásluhou božího zásahu4. Kontrolní otázky: 1. Co je podstatou racionalismu? 2. Co znamená pojem metodická skepse? 3. Jaké základní substance Descartes rozlišuje? 1 Halada, J. Průvodce evropským myšlením. Praha: Brána, 1996, s. 88 2 Descartes, R. Vášně duše. Praha: Mladá fronta, 2002 3 Hunt, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000, s. 74 4 Homola, M. Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP, 1990, s. 36 7 4. Jak dělí lidské afekty (vášně)? 5. Jak řešili karteziáni vzájemný vztah mysli a těla? Baruch (Benedikt) Spinoza (1632–1677) Spinozův Holandský ﬁlozof Spinoza se pokusil překonat Descartesův dualismus svým ﬁlozoﬁckým ﬁlozoﬁcký monismem. Podle Spinozy jsou duch a hmota dvě stránky téže podstaty (substance), která monismus se někdy jeví jako duchovní, jindy jako hmotná. Spinozovou hlavní ﬁlozoﬁckou tezí je „Bůh čili příroda čili podstata“. Nekonečná substance neboli Bůh má dvě vlastnosti nebo aspoň tyto dvě vlastnosti si uvědomujeme – myšlení a rozlehlost. Také každou jednotli- vou lidskou bytost můžeme pozorovat z těchto dvou hledisek. Podle Spinozy tedy duše a tělo nejsou dvě oddělené substance, ale dvě stránky jedné a téže podstaty. Provázanost tělesných a duševních jevů je zvlášť patrná u afektů, což jsou psychické zážitky prováze- né výraznými fyziologickými změnami. Z tohoto pojetí vzájemného vztahu těla a mysli vcelku logicky vyplývá psychofyzický paralelismus, respektive jeho zvláštní varianta, tzv. monistický paralelismus5. Afekty Ve svém hlavním ﬁlozoﬁckém spise „Etika“ věnuje Spinoza velkou pozornost popisu a žádost a analýze lidských citů. Rozlišil tři základní afekty: radost, smutek a touhu. Tyto afekty vyplývají ze žádosti, což je termín, který Spinoza používá k označení různých lidských motivů. Součástí žádosti je vedle snahy o sebezachování také touha po zdokonalení sebe sama. Např. radost je přechod člověka od menší dokonalosti k větší, smutek je přechod od větší dokonalosti k menší. Podle Spinozy lze všechny lidské afekty vyložit ze tří afektů základních. Lidské city se liší především idejemi či předmětem, s nimiž se pojí. Existuje tedy tolik druhů radosti, smutku, lásky, nenávisti atd., kolik je druhů předmětů, které v nás tyto afekty vyvolávají. Spinoza se stejně jako Descartes domnívá, že silné afekty (vášně), jsou škodlivé. Řadí k nim poživačnost, opilství, smyslnost, lakotu a ctižádost6. Spinoza se ve své „Etice“ potýká s problémem lidské svobodné volby. Na jedné straně po- važuje člověka za součást Boha čili přírody, která v sobě nese pevný řád. Současně ovšem připouští, že člověk je schopen své vášně ovládat a žít pod vedením rozumu. Takový člověk je vnitřně svobodný. Na začátku IV. části Etiky pak Spinoza píše: „Nesvobodou nazývám lidskou bezmocnost v mírnění a omezování afektů. Člověk vydaný napospas afektům není totiž svým pánem, ale vládne mu náhoda, jíž podléhá natolik, že je často nucen následovat to, co je pro něho horší, třebaže vidí to, co je pro něho lepší“ 7. Kontrolní otázky: 1. Jaký je rozdíl mezi ﬁlozoﬁckým dualismem a monismem? 2. Jak dělil Spinoza afekty? 3. Jak deﬁnoval žádost? Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) Leibnizův Německý ﬁlozof Leibniz, mimořádně vzdělaný a všestranný muž, se věnoval ﬁlozoﬁi, ma- imanen- tematice a politice. Ve svých ﬁlozoﬁckých názorech se vrátil k učení o vrozených idejích. tismus 5 Hunt, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000, s. 76 6 Spinoza, B. de Etika. Praha: Dybbuk, 2001 7 Spinoza, B. de Etika. Praha: Dybbuk, 2001, s. 163 8 Kritizoval empirismus a známý výrok Johna Locka o tom, že v intelektu není nic, co by předtím nebylo ve smyslech, komentoval výstižným „až na intelekt sám“. Jeho koncepce bývá označována jako imanentismus či nativismus8. Ústředním pojmem Leibnizovy ﬁlozoﬁe je monáda, což je duchovní jednotka, „silové Monády centrum duševní povahy“. Svět se skládá z monád, které jsou oduševnělé, třebaže v růz- ném stupni. Nejnižší monády mají jen temné, nevědomé představy. Vyšší monády, jako je lidská duše, mají vědomí. Nejvyšší monáda – Bůh – má nekonečné vědomí, je vševědoucí9. Pojem nevědomí převzala od Leibnize většina německých psychologů. Každá monáda je nadaná imanentními, tj. v ní samé tkvícími silami a schopnostmi. Mo- Předzjedna- nády nemají žádná okna, ale přesto podléhají změnám, které jsou však výsledkem jejich ná harmonie vlastní vnitřní aktivity. Monáda je jakýsi mikrokosmos, odlišný od jiných monád. Každý člověk má tedy své vlastní vjemy, představy a myšlenky. Také schopnost logického myšlení a morálního jednání je imanentní. Skutečnost, že různí lidé mají podobné, „korespon- dující“ představy, vysvětluje Leibniz předzjednanou harmonií, která je dílem božím. Tato harmonie existuje i ve vztahu duše a těla, v nichž současně probíhají určité změny, aniž by se vzájemně ovlivňovaly10. Leibniz tedy dále rozvíjí koncepci psychofyzického paralelismu (souběžnost psychických a tělesných procesů), z níž vycházel v druhé polovině 19. století ještě zakladatel psychologie Wilhelm Wundt. Christian Wolff (1679–1754) Německý ﬁlozof Wolﬀ, Leibnizův žák a následovník, ve svých spisech ﬁlozoﬁcky zpraco- Wolﬀovy val všechny hlavní obory vědění, tedy i psychologii, kterou považoval za součást prope- učebnice deutiky (přípravy) ke studiu ﬁlozoﬁe. Termín psychologie se od té doby stal v Německu psychologie běžným. Wolﬀ rozdělil psychologii na dva obory, a to na psychologii empirickou (v roce 1732 vydal latinský spis s tímto názvem) a racionální (vydána 1740). V díle „Psycholo- gia empirica“ se zabýval zkoumáním duševního života metodou introspekce; zavedl zde také pojem psychometrie. Ve spise „Psychologia rationalis“ uvádí především metafyzické spekulace o podstatě lidské duše11. Kontrolní otázky: 1. Co je ústředním pojmem Leibnizovy ﬁlozoﬁe? 2. Čím vysvětloval psychofyzický paralelismus? 3. Mají podle Leibnize všechny monády jasné vědomí? 4. Který německý ﬁlozof začal běžně používat pojem psychologie? Další doporučená literatura: Hemelík, M. Spinoza. Olomouc: Votobia, l996 Mácha, K. Cartesius. Brno: Petrov, 1991 Sobotka, M., Znoj, M., Moural, J. Dějiny novověké ﬁlosoﬁe od Descarta po Hegela. Praha: Filosoﬁa, 1994 8 Nakonečný, M. Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN, 1995, s. 55–56 9 Störig, H. J. Malé dějiny ﬁlozoﬁe. Praha: Zvon, l995, s. 244 10 Leibniz, G. W. Monadologie a jiné práce. Praha: Svoboda, 1982, s. 157 11 Tardy, V. Dějiny psychologie do vzniku samostatné psychologie. Praha: SPN, 1966, s. 64–65 9 Slovníček pojmů: Dualismus je ﬁlozoﬁcká koncepce, která předpokládá existenci dvou rozdílných substancí či principů – nejčastěji hmotného a duchovního. Empirismus je gnoseologický směr, který pokládá za hlavní zdroj poznání senzorické a percepční zkušenosti. Gnoseologie (epistemologie, noetika) je ﬁlozoﬁcká nauka o původu a hranicích lidského poznání. Imanentismus (nativismus) předpokládá, že mentální dispozice jsou vrozené (zděděné). Monismus je ﬁlozoﬁcká teorie, která uvažuje o existenci jediné podstaty, obvykle ma- teriální, nebo duchovní. Spinoza spekuluje o jediné substanci, která má materiální i duchovní atributy. Psychofyzický paralelismus je předpoklad, že duševní děje jsou doprovázeny tělesnými procesy, ale nedochází mezi nimi ke vzájemnému ovlivňování. Jeden z teoretických pokusů o řešení vzájemného vztahu mysli a těla. Racionalismus je gnoseologický směr, který považuje lidský rozum za jediný spolehlivý zdroj poznání. 2 EMPIRISMUS A ASOCIANISMUS Obsah kapitoly: nejprve se seznámíme s dílem bezprostředního předchůdce empirismu Francise Ba- cona; poznáme, že John Locke rozlišoval dva druhy empirie, a to smyslovou zkušenost a vnitřní vnímání – reﬂexi; uvidíme, jaký je podle Locka rozdíl mezi primárními a sekundárními vlastnostmi před- mětů; pokusíme se porozumět tezi George Berkeleyho „být je totéž co býti vnímán“; seznámíme se s druhy asociací, které popsali zakladatelé britského asocianismu David Hartley a David Hume; nakonec si řekneme několik slov o díle anglického liberála Johna Stuarta Milla. Doporučené primární prameny: Bacon, F. Nové organon. Praha: Svoboda, 1990 Berkeley, G. Pojednání o základech lidského poznání: Praha: Svoboda, 1995 Hume, D. Zkoumání o lidském rozumu. Praha: Svoboda, 1996 Locke, J. Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda, 1984 Vznik Střízliví angličtí myslitelé odmítali Descartesovo a Leibnizovo učení o vrozených ide- empirismu jích, respektive o vrozeném lidském intelektu, a v oblasti lidského poznání připisovali rozhodující význam zkušenosti – empirii. Dalším významným tématem tohoto směru bylo hledání asociačních principů, které umožňují organizaci a utřídění vnitřní psychické zkušenosti, což později vyústilo ve vznik převážně psychologické odnože empirismu – aso- cianismu. Základní metodou získávání nových poznatků bylo introspektivní přezkoumání psychických zážitků. Bezprostředním předchůdcem empirismu byl Francis Bacon, jeho zakladatelem Thomas Hobbes (1588–1679). 10 Francis Bacon (1561–1626) Bacon žil v Anglii za vlády královny Alžběty I. Jeho nejznámějším dílem je „Nové orga- „Vědění non“ nazvané tak v úmyslné opozici vůči „Organon“ Aristotelovu. Bacon byl orientován je moc“ na přírodní vědy, zdůrazňoval radost z poznávání a pozorování věcí, ale uvažoval také o praktickém účelu poznání, kterým je podle jeho názoru pokrok, ovládnutí přírody člověkem. Je autorem výroků „vědění je moc“ a „můžeme jen tolik, kolik víme“. Bacon nepochybně patřil k myslitelům, kteří stáli na prahu západní technické civilizace, se všemi jejími přednostmi i nedostatky. Bacon byl velkým odpůrcem spekulativních metafyzických systémů, především antických. Počátky Scholastické systémy poznatků tradované v tehdejším školství považoval za tak nesmysl- vědecké né, že požadoval, aby se vědecké poznání začalo budovat úplně znovu. Jeho zdrojem by metodiky podle Bacona měla být především smyslová zkušenost (empirie), jejíž výsledky lze střízlivě zobecňovat na úroveň axiomů (induktivní metoda). K ověření teorií nestačí pouze důkazy, které danou teorii potvrzují, nýbrž je třeba hledat data, jež ji vyvracejí, tzv. protipříklady. Těmito úvahami se Bacon trvale zapsal do dějin vědecké metodiky12. Podle Bacona brání rozvoji poznání určité předsudky, idoly, kterých by se měl člověk Idoly zbavit. Idoly rodu mají svůj základ v lidské přirozenosti. Lidský rozum je jako nerovné zrcadlo, které může vnímané jevy zkreslovat. Idoly jeskyně mají svůj původ v individuálním založení, výchově, četbě, úctě k autoritám a v konkrétní situaci jednotlivého člověka. Idoly trhu jsou předsudky pocházející ze společenských kontaktů. Zvláštní roli zde hraje řeč. Nesprávné používání slov značně překáží rozumu a myšlení. Idoly divadla pocházejí z tradovaných a zakořeněných tezí starých ﬁlozofů. Lidé se do- mnívají, že tyto nauky postihují skutečnost. Ve skutečnosti se však spíše podobají starým divadelním hrám13. Kontrolní otázky: 1. Jaké metody poznání Bacon prosazoval? 2. Jaké druhy tzv. idolů rozlišil? Zakladatel empirismu Thomas Hobbes (1588–1679) vyjádřil ve svém díle velmi pesimis- tické, misantropické názory na lidskou povahu. Podle jeho mínění jsou všichni lidé svou povahou nepřáteli všech ostatních a mohou společně žít v míru pouze tehdy, když se podřídí autokratické vládě, která mezilidským konﬂiktům zabrání. Nejvýznamnějším Hobbesovým spisem je „Leviathan“, v jehož druhé kapitole autor předložil ucelenou teorii imaginace. Představu zde deﬁnuje jako ochabující vjem. Hobbes dále rozlišil představy prosté (pamět- ní) a složené (fantazijní). Prosté představy jsou vzpomínkou na věci, které jsme předtím vnímali, jakými jsou člověk nebo kůň. Složená představa vzniká, když z pohledu na muže a koně sestavíme ve své mysli představu kentaura. Myšlení Hobbes považuje za souslednost představ, které mají svůj původ v dřívější zkušenosti14. 12 Scott-Kakures, D. Francis Bacon. In McGreal, I. P. ed. Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor, 1997, s. 212–218 13 Bacon, F. Nové organon. Praha: Svoboda, 1990, s. 86–97 14 Hobbes, T. Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Praha: Melantrich, 1941 11 John Locke (1632–1704) Lockova Locke, anglický lékař, předložil ve svém díle „Esej o lidském rozumu“ vlivnou teorii lid- gnoseolo- ského poznávání. Za bránu duševního života Locke považuje smyslové vnímání. Termíny gická teorie čití a vnímání zcela přesně nerozlišuje a často zaměňuje. Lidská mysl je podle něj po narození „bílým papírem, beze všech idejí“15. Dva druhy Locke předpokládá, že lidé získávají ohromnou zásobu idejí (psychických obsahů, vý- zkušeností znamů) na základě dvou druhů zkušenosti (empirie), kterými jsou smyslové vnímání a reﬂexe. 1. Smyslové vnímání (angl. sensation) vede ke vzniku vjemů. Locke v návaznosti na Gali- lea, Hobbese, Descartese a další myslitele rozlišuje mezi primárními a sekundárními kvalitami vnímaných objektů. Primární vlastnosti předmětů vnímáme v podstatě tako- vé, jaké jsou ve vnějším světě. Patří k nim tuhost, rozlehlost, tvar, pohyb, klid a počet. Sekundární vlastnosti vznikají teprve v naší mysli na základě působení prvotních kvalit vnějších objektů. Locke k nim řadí barvy, chuti, vůně, teplo, chlad a bolest. 2. Druhým pramenem idejí je podle Locka reﬂexe (angl. reﬂection) neboli vnímání čin- nosti naší vlastní mysli. K duševním aktivitám, které „vybavují rozum dalším soubo- rem idejí“, patří vnímání, myšlení, pochybování, chtění a další mentální děje, které si uvědomujeme a sami v sobě pozorujeme16. Vznik idejí Locke dále rozlišuje jednoduché a složené ideje. Zdrojem jednoduchých idejí je smyslové vnímání i reﬂexe. Složené ideje vytváří mysl z jednoduchých jejich kombinováním a abs- trakcí, která vede ke vzniku obecných idejí. Je zřejmé, že se Lockův empirismus týká především zdrojů psychických obsahů. Ani zde však není zcela důsledný, vezmeme-li v úvahu pojem reﬂexe. Otázku, kde se vzala v lidské psychice např. schopnost vytvářet obecné ideje, Locke neřeší. George Berkeley (1685–1753) „Esse est Berkeley – kněz, později biskup anglikánské církve – vydal své stěžejní dílo „Pojednání percipi“ o základech lidského poznání“ ve svých 25 letech. Berkeley popírá rozdíl mezi primárními a sekundárními vlastnostmi předmětů a předpokládá, že vše, co vnímáme či poznáváme, je nám dáno jen jako idea, tedy jako fenomén našeho vědomí. Podle Berkeleyho „být je totéž co být vnímán“ (lat. esse est percipi). Jinak řečeno, hmotný předmět existuje pouze tehdy, je-li vnímán s pomocí smyslů. Neexistuje nic jiného než myslící duch se svými idejemi17. Subjektivní Berkeleyho ﬁlozoﬁcké stanovisko je známo jako subjektivní idealismus. Jeho koncepce idealismus je také součástí tradice anglického empirismu, protože zdrojem poznání je zkušenost. Někdy bývá označována jako krajní solipsismus, což ovšem není zcela přesné, protože Berkeley nepředpokládá pouze existenci subjektivního ducha, ale také dalších vnímajících duchů a především Boha. Berkeley svou teorií upozornil na zapeklitý ﬁlozoﬁcký problém, který spočívá v tom, že existenci vnější reality v podstatě nelze dokázat, protože mentální fenomény sice mohou, ale také nemusí mít svůj původ ve vnějším světě. Vnější realitu si tudíž vždy více či méně dotváříme nebo dokonce utváříme ve své mysli. Na Berkeleyho se odvolávají současné fenomenologické školy, včetně radikálního konstruktivismu. Jeho základní myšlenku ovšem rozšiřují v tom smyslu, že bytí idejí je dáno především tím, že jsou pojmenovány či vysloveny. 15 Locke, J. Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda, 1984, s. 74 16 Locke, J. Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda, 1984, s. 75, 95–96 17 Berkeley, G. Pojednání o základech lidského poznání: Praha: Svoboda, 1995, s. 60–61 12 Kontrolní otázky: 1. Jaké druhy zkušenosti (empirie) Locke rozlišuje? 2. Jaký je podle Locka rozdíl mezi primárními a sekundárními vlastnostmi předmětů? 3. Co patří k reﬂektovaným duševním aktivitám? 4. Jak vznikají jednoduché a složené ideje? 5. Uznává George Berkeley existenci vnější reality? Asocianismus Z empirismu se vydělil asocianismus, který vysvětloval psychické dění především na zákla- Představitelé dě asociací (spojů) mezi psychickými obsahy. Jeho zakladateli byli britští myslitelé David asocianismu Hume a David Hartley. V 19. století asocianismus vyvrcholil v díle Johna Stuarta Milla. David Hume (1711–1776) dělil duševní obsahy na imprese a ideje. Imprese jsou bezpro- středním výsledkem vnější i vnitřní zkušenosti (vnímání i reﬂexe), zatímco ideje jsou kopie impresí, které se od nich liší menším stupněm působivosti a živosti. Podle Huma lze s pomocí paměti a fantazie jednoduché ideje spojovat ve složené. Nicméně i ty nejslo- žitější ideje, např. sny, jsou tvořeny z původních prvků poskytnutých impresemi. Hume předpokládá, že existují pouze tři druhy spojení (asociací) mezi idejemi, a to podobnost, sousednost (dotyk) v čase a místě a vztah příčiny a účinku (kauzalita). Příčinnost však v Humově pojetí znamená pouze to, že dva duševní obsahy po sobě následují. Kauzální asociace se v mysli utvářejí na základě toho, že dva vjemy po sobě opakovaně následují. Závěry o příčinných vztazích jsou tedy výsledkem zvyku, nikoliv rozumové úvahy18. David Hartley (1704–1757) uznával jediný asociační princip, a to dotyk neboli kontiguitu, Princip jež se může týkat buď podnětů, které si uvědomuje současně – synchronní asociace – nebo dotyku – krátce po sobě – sukcesivní asociace. V současnosti se tyto mentální fenomény obvykle kontiguity označují jako dotyk v prostoru a dotyk v čase. Podle Hartleye vzniká vazba mezi mentál- ními obsahy tím snadněji, čím častěji vnímáme určité podněty současně nebo krátce po sobě. Síla asociace tedy závisí na opakování19. Zřejmě nejčastěji citovanou částí Hartleyova díla je následující pasáž z jeho knihy „Pozo- rování o člověku“, v níž autor vysvětluje vznik asociací a jejich vliv na vybavování: „Jsou-li kterékoliv počitky A, B, C, atd. vzájemně asociovány dostatečně častokrát, získávají takovou schopnost týkající se odpovídajících idejí a, b, c, atd., že když kterýkoliv počitek A je vtištěn sám, je schopen vyvolat v mysli příslušné ideje a, b, c, atd.“20 Asocianismus byl vlivným myšlenkovým proudem i v 18. a 19. století. Na základě asoci- ačních principů se pokoušel vysvětlit i nejsložitější psychické procesy, jakými jsou myš- lení a vůle. K jeho významným představitelům patřili James Mill (1773–1836), zastánce v podstatě mechanického sdružování idejí, a jeho syn John Stuart (viz dále). 18 Hume, D. Zkoumání o lidském rozumu. Praha: Svoboda, 1996, s. 46–47 19 Goodwin, C. J. A history of modern psychology. New York: John Wiley & Sons, l999, s. 44 20 Hartley, D. (1749) Observations on man. In Sahakian, W. S. History of psychology. Itasca, Illinois: F. E Pea- cock Publishers, 1981, s. 50 13 Kreativní John Stuart Mill (1806–1873), známý anglický liberál, prosazoval jako jeden z prvních syntéza volební právo žen. K psychologickým otázkám se vyjádřil především ve svém nejvýznam- nějším díle „Systém logiky“. Mill na rozdíl od svého otce nepovažoval psychiku za převáž- ně pasivní oblast, která pouze přijímá a spojuje vnější podněty. Podle jeho názoru hraje mysl při zpracování idejí aktivní roli. Komplexní ideje nejsou součtem jednoduchých idejí, ale získávají některé nové kvality. Např. působí-li na lidské oko v rychlém sledu základní barvy spektra, vzniká vjem bílé. Mysl tedy provádí tvořivou syntézu mentálních elementů. Mill přirovnával psychologii k mentální chemii, která se snaží odhalit zákonitosti vytváření komplexních idejí z jednoduchých21. Denotáty Mill se také významně zasloužil o rozvoj lingvistiky tím, že rozdělil slova (jména) na a konotáty denotativní a konotativní. Např. slovo člověk je denotativní, protože jím označujeme všechny lidské bytosti, které sdílejí určité společné vlastnosti. Konotativní jména ozna- čují přidružené, někdy subjektivní a jedinečné vlastnosti objektů. Příkladem jsou slova špatný nebo škodlivý22. Kontrolní otázky: 1. Kteří myslitelé jsou zakladateli britského asocianismu? 2. Jak dělil Hume psychické obsahy? 3. Jaké druhy asociací rozlišoval? 4. Jak vzniká podle Huma asociace na základě kauzality? 5. Které asociační principy uznával Hartley? 6. Považoval J. S. Mill psychiku za převážně aktivní nebo pasivní? Další doporučená literatura: Hobbes, T. Výbor z díla. Praha: Svoboda, l988 Locke, J. Druhé pojednání o vládě. Praha: Svoboda, 1992 Zůna, M. Francis Bacon. Praha: Svoboda, 1970 Slovníček pojmů: Indukce je myšlenkový postup, při kterém vyvozujeme obecné závěry z jednotlivých pozorování (zkušeností). Reﬂexe je v Lockově pojetí v podstatě totéž co introspekce, tedy pozorování vlastních psychických obsahů a procesů. Solipsismus je ﬁlozoﬁcký názor, podle kterého existuje pouze vnímající osoba, tedy jen já sám (lat. solus ipse)23. Radikální konstruktivismus je teorie poznání (Bateson, Maturana), podle níž vnější svět naším poznáním neodhalujeme, nýbrž si ho vytváříme; vnější realita je sociální kon- strukcí24. 21 Mill, J. S. System of logic, ratiocinative and inductive. London: Longmans, Green and Co, 1930, s. 558 22 Mill, J. S. System of logic, ratiocinative and inductive. London: Longmans, Green and Co, 1930, s. 19–20 23 Blecha, I. Filosoﬁe. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998, s. 94 24 Kratochvíl, S. Základy psychoterapie. Praha: Portál, 2002, s. 266 14 3 OSVÍCENSTVÍ Obsah kapitoly: nejprve se seznámíme s hlavními rysy francouzského osvícenství a s jeho vrcholným dílem – „Encyklopedií“; zamyslíme se nad tím, jak ovlivnil společenský vývoj v 18. století brilantní evropský intelektuál – Voltaire; poznáme odvážný pokus lékaře a ﬁlozofa La Mettrieho o prosazení materialismu a ateismu; budeme se zabývat názory další svérázné osobnosti francouzského osvícenství Rousseaua na psychický vývoj dětí a jejich výchovu. Doporučené primární prameny: La Mettrie, J. O. de Člověk stroj. Praha: Československá akademie věd, 1958 La Mettrie, J. O. de Pojednání o duši. Praha: Československá akademie věd, 1959 Rousseau, J. J. Vyznání. Praha: Odeon, 1978 Voltaire Candide neboli optimismus. Praha: Hynek, 1994 Osvícenství je myšlenkový i umělecký společenský směr, který se nejvýrazněji projevil Charakteris- v předrevolučně laděné Francii 18. století. Jeho představitelé věří ve „světlo rozumu“, tika osvíce- které staví proti „náboženské pověře“. Jsou přesvědčeni o tom, že lidé všech stavů jsou nectví si rovni a měli by mít stejná práva, uvažují o spravedlivějším společenském uspořádání. Osvícenci projevovali živý zájem o ostatní národy, civilizované i divošské, seznamovali se s jejich zvyky a obyčeji. Hlásali přirozené právo člověka na svobodný život, svobodu myšlení a vyznání, právo na vědecké bádání. V souladu s přesvědčením o možnostech rozumu se domnívali, že sociální a politické zlořády i náboženskou nesnášenlivost lze odstranit právě prostřednictvím poznání, vědy, na základě rozumné a svobodné výchovy mládeže25. Vrcholným dílem francouzského osvícenství je „Encyklopedie aneb Racionální slovník Encyklo- věd, umění a řemesel“, která vycházela v 18 svazcích v letech 1751 až 1773. Vedle Denise pedie Diderota (1713–1784), který byl hlavním redaktorem a „duší“ celého díla, se na něm po- díleli d’Alembert, Helvétius, Holbach, Voltaire, Condillac, La Mettrie a další francouzští vzdělanci. Autoři „Encyklopedie“ si kladli za cíl shrnout veškeré dosavadní lidské vědění. Vedle poznatků ﬁlozoﬁe, historie a přírodních věd věnovali velkou pozornost popisu a výkladu technických věd a řemesel, což zřejmě přispělo k rychlému rozvoji výroby v 18. a 19. století. Vzdor opakovaným zákazům se „Encyklopedie“ šířila v desetitisících exemplářů a brzy byla přeložena do několika cizích jazyků. Stala se nejpoužívanějším slov- níkem evropských vzdělanců a pravděpodobně ovlivnila celkový způsob myšlení v době osvícenství. Ačkoliv je „Encyklopedie“ především přírodovědecky orientovaná, není vůči každému druhu náboženství a víry úplně nepřátelská, ale spíše skeptická26. Voltaire (1694–1778) Počátky osvícenství jsou spojeny s osobností Françoise Marii Aroueta, který psal pod Král ﬁlozofů literárním pseudonymem Voltaire. Tento muž, který se vyznačoval nekonvenčním analy- 25 Halada, J. Průvodce evropským myšlením. Praha: Brána, 1996, s. 109 26 Störig, H. J. Malé dějiny ﬁlozoﬁe. Praha: Zvon, l995, s. 268 15 ticko-kritickým myšlením, se stal nekorunovaným králem ﬁlozofů 18. století. Z Voltairova rozsáhlého díla se dnes čte především novela Candide, což je hořký a duchaplný výsměch Leibnizově myšlence „nejlepšího ze všech možných světů“. Důvěřivý, poněkud naivní mladík Candide, který prožil šťastné dětství a mládí na zámku svého šlechtického příznivce, se plně ztotožní s názory svého učitele ﬁlozoﬁe Panglose, který mu předává myšlenku, že tento svět je – coby dílo boží – nejlepší ze všech možných světů. Candide, vyhnaný ze zámku poté, co políbil zámeckou dceru Kunigundu, je svědkem lidského utrpení ve válce, při lisabonském zemětřesení, které v roce 1755 zabilo tisíce lidí, při potopení lodi atd. Sám podstoupí vojenskou uličku i mučení portugalskou inkvizicí. Ačkoliv dlouho vytrvale hájí myšlenky svého učitele, nakonec prohlásí, že bude nucen vzdát se svého optimismu, což je „takový zažraný názor, že všechno je dobré, i když je to špatné“ (s. 111). Nakonec se uchýlí s několika přáteli i s milovanou Kunigundou, z níž se v důsledku ustavičného strádání stala ošklivá a zlá žena, na venkov, kde tráví většinu času péčí o svou zahradu27. Voltairův Voltairovo dílo je obtížné shrnout, protože nevytvořil ucelený ﬁlozoﬁcký systém. Jeho deismus sarkastický, ironický duch ho řadí spíše mezi „bořitele chrámů“ než mezi jejich „stavitele“. Voltaire ostře kritizoval především církevní a společenské instituce, zejména soudy, i fana- tismus všeho druhu. Jeho názory však nejsou vysloveně ateistické. Voltaire se domníval, že existuje nějaká kosmická síla, která řídí svět. Základem jeho deismu byl řád v přírodě, jak jej dokazovali Locke či Newton. Voltaire byl ochoten připustit, že uspořádání vesmí- ru má pravděpodobně nějakou inteligentní příčinu, která může, ale nemusí mít mravní kvality28. Odpůrce Voltairův pohled na lidskou historii byl krajně pesimistický a skeptický. Dějiny lidstva fanatismu vnímal jako nepřetržitou řadu krvavých scén, pochyboval o smyslu lidské existence. Do- mníval se však, že ke zlepšení života by přispělo vyhlazení pověr a fanatismu, zdokona- lení vzdělávacího a právního systému. Navzdory své nesystematičnosti Voltaire výrazně ovlivnil společenský vývoj ve Francii i vývoj ﬁlozoﬁe, a to zejména „duchem svobody“, který vyzařuje z jeho osobnosti, díla, ba i z jeho literárního pseudonymu. Kontrolní otázky: 1. Jaké jsou hlavní charakteristiky osvícenství? 2. Co víte o francouzské „Encyklopedii“? 3. Byl Voltaire ateista? Julien Offray de La Mettrie (1709–1751) Představitel V dějinách evropského myšlení je La Mettrie znám jako důsledný představitel materi- materialismu alismu a ateismu. V díle „Pojednání o duši“ čtenáře přesvědčuje, že náboženství slouží a ateismu především k mocenským účelům, k tomu, aby udrželo lid na uzdě. Lidská ochota věřit v Boha podle La Mettrieho souvisí s tím, že přesvědčení o vlastní nesmrtelnosti lichotí lidské sebelásce29. 27 Voltaire Candide neboli optimismus. Praha: Hynek, 1994 28 Popkin, R. H. Voltaire (François Marie Arouet). In McGreal, I. P. ed. Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor, 1997, s. 314 29 La Mettrie, J. O. de Pojednání o duši. Praha: Československá akademie věd, 1959, s. 8 16 V knize „Člověk stroj“ La Mettrie využívá své zkušenosti z lékařské praxe ke zdůvodnění „Člověk materialismu. Podle jeho názoru je duševní život, jehož centrem je mozek, naprosto zá- stroj“ vislý na hmotě. Vliv hmotného na psychické lze prokázat účinkem drog, nemocí, výživou, poškozením mozku, počasím i dalšími činiteli. Pohyb je hmotě imanentní, neexistuje nic jiného než hmota. La Mettrie se domnívá, že „lidské tělo je stroj, který sám natahuje své pružiny, živý obraz nepřetržitého pohybu“30. Vydání obou knih La Mettrieho vzbudilo ve Francii i v Holandsku, kde často pobýval, takový odpor, že byl nucen v roce 1748 uprchnout do Berlína, kde se uchýlil pod ochranu Bedřicha Velikého. La Mettrie je jedním z předchůdců srovnávací psychologie. Jako materialista odmítl názor Předchůdce Reného Descartese, že mezi lidmi a zvířaty existuje zásadní rozdíl. Upozornil na to, že srovnávací zvířata mají více instinktů než člověk, který je zase podstatně učenlivější než všichni psychologie ostatní živočichové31. Dalším významným představitelem francouzského osvícenství byl abbé Etienne Bonnot de Condillac (1715–1780), zastánce tzv. senzualismu. Condillac předpokládá, že čitím nejenže získáváme nové poznatky, ale jsou na něm vystavěny všechny schopnosti lidské duše, včetně schopnosti milovat a nenávidět. Ve svém stěžejním díle „Pojednání o počitcích“ Condillac popírá existenci Lockovy reﬂexe a pokouší se odvodit všechny mentální schopnosti ze senzorických zkušeností. Popisuje zde sochu, které je postupně vybavována jednotlivými smyslovými orgány, počínaje čichem. Condillac se snaží přesvědčit čtenáře, že i tento je- diný senzorický zdroj postačuje k tomu, aby u sochy, respektive u člověka, vznikla paměť, pozornost a myšlení. Podívejme se, jak popisuje vznik rozlišovací schopnosti: „Jestliže se socha setká s novou vůní… vznikají u ní dva druhy počitků, které se liší pouze tím, že jeden je momentálně přítomný, zatímco druhý už neexistuje, ale dojem z něho přetrvává. Socha si neuvědomuje skutečnost, že na ni působily dva různé objekty (růže a karaﬁát), ani si neuvědomuje, že má určitý smyslový orgán. Socha obvykle rozlišuje mezi vzpomínkou na počitek a přítomným počitkem pouze na základě toho, že dřívější počitek je slabší než to, co cítí v daném momentu“32. Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) Rousseauovi životopisci ho popisují jako člověka hluboce nešťastného, zmítaného vnitř- Pokus ními rozpory a zápasy. Ačkoliv Rousseau nejvíce proslul svými názory na výchovu, sám o sebe- dal svých pět dětí do nalezinců. Ve svých pozdních dílech se zaměřil především na svůj analýzu osobní život. V knize „Vyznání“ se s neobvyklou upřímností pokouší vypovědět svůj ži- votní příběh, údobí štěstí i zoufalství, úspěchu i pádu. Popisuje své erotické vztahy a svou vinu na předání svých dětí do nalezinců. Dílo bylo zřejmě pokusem obhájit se před sebou samým a před veřejností. Stalo se klasickým dílem sebeanalýzy, ale ve své době bylo přijato nepříznivě33. Rousseau byl radikálním kritikem soudobé společnosti; v jeho díle poprvé v plné síle Rozčarování zaznívá rozčarování z kultury. První kapitola jeho spisu „O společenské smlouvě“ začíná z kultury touto proslulou větou: „Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech…“34. Za nej- 30 La Mettrie, J. O. de Člověk stroj. Praha: Československá akademie věd, 1958, s. 51 31 La Mettrie, J. O. de Člověk stroj. Praha: Československá akademie věd, 1958, s. 58 32 Condillac, E. B. (1754) Traité des sensations. In Sahakian, W. S. History of psychology. Itasca, Illinois: F. E Peacock Publishers, 1981, s. 46 33 Creedová, C. Jean-Jacques Rousseau. In McGreal, I. P., ed. Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor, 1997, s. 332 34 Rousseau, J. J. O společenské smlouvě. In Rozpravy. Praha: Svoboda, 1978, s. 203 17 větší neštěstí ve vývoji společnosti pokládá Rousseau vznik soukromého vlastnictví, které je zdrojem nerovnosti, moci a násilí. Přirozená Z hlediska psychologie je zřejmě nejvýznamnějším Rousseauovým dílem pedagogický lidská román „Emil čili o vychování“, který se skládá z pěti knih, v nichž autor předkládá svou dobrota vizi výchovy chlapce od narození až do dospělosti. Základní myšlenka tohoto díla je, že člověk vychází z rukou přírody jako dobrý. Příčinou lidské zkaženosti jsou podle Rousseaua autority, záporné vzory, předsudky i celé společenské zřízení. V přirozeném stavu se jedi- nec vyznačuje zdravou sebeláskou, která je provázena přirozeným soucitem. Mezi lidmi existují sice určité rozdíly v inteligenci a síle, ale ve spojení s přiměřenou svobodou jsou nepodstatné. Nezdravá sebeláska vzniká teprve ve společnosti, kde se lidé začínají vzá- jemně srovnávat. Objevuje se ješitnost, pýcha a pohrdání, čímž se lidská povaha kazí35. Výchova Nejvhodnějším prostředím pro výchovu je podle Rousseaua venkovské prostředí, ve kte- k samostat- rém se lze vyhnout zkázonosným společenským vlivům. Hlavním úkolem vychovatele je nosti a odpo- umožnit, aby se přirozené vlohy dítěte mohly svobodně rozvíjet. Podle Rousseaua by se údobí vědnosti od 2 do 12 let mělo využít především k tělesnému výcviku dítěte, ke hrám a ke zpěvu. Chlapec by se měl cvičit v praktickém poznávání věcí vážením, měřením a pozorováním. Rousseau zdůrazňuje, že vychovatel by měl zacházet s dítětem skutečně jako s dítětem, nikoliv jako s malým dospělým, nebo naopak jako s tvorem, který ničemu nerozumí. Dítě by nemělo být trestáno, protože jedině tak se nenaučí lhát. Nemusí umět číst, učí se výhradně ze zkušenosti. Teprve mezi 12. až 15. rokem by měl chlapec získat určité intelektuální poznatky a dovednosti, včetně čtení. Rousseau však mládeži doporučuje jedinou knihu, kterou je Robinson Crusoe. Teprve po 15 roce by se měl jinoch seznámit s náboženstvím a společenským uspořádáním36. I když výchova dítěte začíná v přirozeném venkovském prostředí, jejím cílem není dovést dospělé zpět do idylického přírodního stavu. Po dosažení mravní a rozumové autonomie by měl člověk převzít svou občanskou odpovědnost i určitá osobní omezení v zájmu společnosti jako celku. Kontrolní otázky: 1. K čemu podle La Mettrieho slouží náboženství? 2. Čím tento myslitel zdůvodňuje vliv hmotného na psychické? 3. Který obor psychologie La Mettrie předjímal? 4. Co je podle Rousseaua příčinou toho, že se lidská povaha kazí? 5. Jaký je hlavní úkol každého vychovatele? 6. Co považuje Rousseau za cíl výchovy? Další doporučená literatura: Condillac, E. B. de Esej o původu lidského poznání. Praha: Academia, 1974 Feuchtwanger, L. Bláznova moudrost. Praha: Nakladatelství Josefa Šimona, 1996 (Román o životě J.-J. Rousseaua) Mácha, K. Jean-Jacques Rousseau. Brno: Petrov, 1992 Orieux, J. Voltaire neboli Vláda ducha. Praha: Odeon, 1979 35 Rousseau, J. J. Emil čili o vychování, II. díl. Praha: Dědictví Komenského, 1911, s. 7 36 Rousseau, J. J. Emil čili o vychování, I. díl. Praha: Dědictví Komenského, 1910 18 Slovníček pojmů: Ateismus je popírání existence boha (bohů) a jeho působnosti ve světě i ve vztahu k člo- věku. Deismus je ﬁlozoﬁcké či náboženské učení, podle něhož svět vznikl působením boha, aby pak byl ponechán působení svých vlastních zákonů. Materialismus je ﬁlozoﬁcký směr, který při výkladu světa připisuje rozhodující význam nějakému hmotnému principu37. Senzualismus je teorie poznání, která považuje za jeho základní zdroj smyslovou zkuše- nost. 4 NĚMECKÁ KLASICKÁ FILOZOFIE Obsah kapitoly: Nejprve se seznámíme s gnoseologickou teorií slavného německého ﬁlozofa Immanu- ela Kanta, který se pokusil o syntézu racionalismu s empirismem. Dozvíme se, co je obsahem Kantova kategorického imperativu. Řekneme si pár slov o díle Kantova následovníka Herbarta, zejména o jeho konceptech prahu vědomí a apercepce. Zamyslíme se nad rozdíly v pojetí nevědomé vůle u Schopenhauera a Nietzscheho. Na závěr si řekněme několik slov o svérázné Nietzscheho etice, o jeho morálce pánů a otroků. Doporučené primární prameny: Kant, I. Kritika praktického rozumu. Praha: Svoboda, 1996 Nietzsche, F. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995 Nietzsche, F. Radostná věda. Olomouc: Votobia, 1996 Schopenhauer, A. O ženách. Brno: Zvláštní vydání, 1993 Schopenhauer, A. Svět jako vůle a představa. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1998, zejména Dodatky ke II. svazku. V 18. a 19. století zaznamenala mimořádný rozvoj německá ﬁlozoﬁe. Z celé plejády vynikajících myslitelů ovlivnili další vývoj psychologie zejména Immanuel Kant, Johann Friedrich Herbart, Arthur Schopenhauer a Friedrich Nietzsche. Immanuel Kant (1724–1804) Život slavného ﬁlozofa Immanuela Kanta, univerzitního profesora v Královci ve východ- Kantova ním Prusku (dnes Kaliningrad, Rusko), byl chudý na vnější události a vyznačoval se stěžejní velkou stálostí. Kant byl následovníkem Leibnize, dokud se neseznámil s dílem Davida díla Huma, které ho probudilo z „dogmatického spánku“ a podnítilo k vytvoření propracované gnozeologické teorie. Kant tuto teorii uveřejnil ve svém nejvýznamnějším díle „Kritika čistého rozumu“ teprve ve svých 57 letech. Po ní následovala „Kritika praktického ro- zumu“ zabývající se etikou a „Kritika soudnosti“ zaměřená na estetiku. K významným 37 Petráčková, Kraus a kol. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2001, s. 77, 174, 483 19 Kantovým dílům patří dále „Prolegomena ke každé příští metafyzice“, v níž vyložil své myšlenky relativně srozumitelnou formou, a „Základy metafyziky mravů“. Syntéza Kant se ve své teorii poznání pokusil o syntézu stanovisek empirismu a racionalismu (ima- empirismu nentismu, nativismu). Podle jeho názoru jsou senzorické dojmy surovinou pro poznání, a racio- která je dále zpracovávána poznávací, „rozvažovací“ mohutností, tedy lidským rozumem. nalismu Kant rozlišuje poznání a priori, které je částečně nebo zcela nezávislé na zkušenosti, a poznání a posteriori, jež má svůj hlavní zdroj ve zkušenosti. Mají-li smyslové dojmy vést k určitému poznání, musí k nim člověk přistupovat z hlediska svých apriorních forem nazírání, k nimž patří prostor, čas, schopnost analýzy, syntézy atd. Člověk má možnost poznávat pouze svět jevů – fenoménů. Vnější realitu neboli věc o sobě, jaká je bez zřetele na možnosti našeho poznání, neznáme38. Kant ve své gnoseologii upozornil na to, že veškeré lidské poznání závisí na kognitivních schopnostech myslícího pozorovatele a že je tedy do značné míry jeho výtvorem. Tento aspekt jeho ﬁlozoﬁe je stále velmi aktuální. Kategorický Kant vidí podstatný rozdíl mezi čistým a praktickým rozumem: Zatímco čistý rozum může imperativ být nástrojem nejrůznějších teoretických spekulací i gnoseologické skepse, v praktické oblasti jsme nuceni rozhodovat se, jednat a respektovat určitá etická pravidla. Kant před- pokládá, že morálka není člověku dána jako nějaká přirozená či původní snaha. Skutečné mravní pohnutky dítě získává teprve v procesu výchovy. Podle Kanta nemůže být vodít- kem etického jednání dosahování osobního štěstí. Mravně jedná ten, kdo bere v úvahu blaho ostatních lidí. Kant se domníval, že opravdová mravnost vyplývá z vědomí obecné lidské povinnosti. Pokud něco děláme ze záliby, pak se nejedná o projev mravnosti, i když se shoduje s etickým pravidlem. Mravné jednání je především rozumné. Svůj nejobec- nější etický zákon, tzv. kategorický imperativ, Kant zformuloval několikerým způsobem. Jeho nejznámější podoba zní: Jednej podle té maximy jednání, u níž můžeš zároveň chtít, aby platila jako všeobecný zákon. Je zřejmé, že Kantovo pojetí mravnosti má svůj původ v křesťanské etice39. Johann Friedrich Herbart (1776–1841) Přestože Herbart vyučoval především ﬁlozoﬁi (byl Kantovým nástupcem na univerzitě v Královci), nejvíce proslul svými názory pedagogickými a psychologickými. Herbart se zabýval také etikou, v níž se pokusil navázat na Kanta, jehož proslulý katego- rický imperativ nahradil pěti praktickými idejemi. Jsou jimi idea vnitřní svobody (souhlas vůle se svědomím), idea dokonalosti (např. dáváme přednost odvaze před zbabělostí, vy- trvalosti před nestálostí, soustředěnosti před rozptýleností), idea blahovůle (soulad mezi vlastní a předpokládanou cizí vůlí), idea práva (spor v nás vyvolává nelibost) a idea odplaty (snaha o odstranění, vyrovnání sporu)40. Realy Své psychologické názory zformuloval Herbart v dílech „Učebnice psychologie“ a „Psy- chologie jako věda založená na zkušenosti, metafyzice a matematice“. Vnější svět se podle Herbarta skládá z věčných substancí, tzv. realů. Tento termín, který jinak značně připomíná Leibnizovy monády, užívá Herbart proto, že podle něj představují skutečnou 38 Kant, I. Kritika čistého rozumu. Praha: Oikoymenh, 2001 39 Johnson, O. A. Immanuel Kant. In McGreal, P., ed. Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor, 1997, s. 344 40 Kádner, O. Dějiny pedagogiky. Díl III. Vývoj theorií pedagogických od konce století osmnáctého. Sv. I. Praha: Dědictví Komenského, 1912, s. 210–211 20 realitu. Také duše je jednoduchá substance (real) obdařená touhou po sebezáchově, která citlivě reaguje na vliv jiných realů. Působí-li na lidskou duši vnější substance, které se jeví jako hmotné, vznikají vjemy. Proti poruše, která by mohla nastat ze vzájemného soužití či spolupůsobení lidských duší, se tyto substance brání vznikem představ, jejichž smyslem je uchovat svou jednoduchou duševní kvalitu beze změny41. Největším přínosem Herbartovy psychologie je jeho pojetí představ jako dynamických sil, Práh vědomí které se mohou různými způsoby vzájemně ovlivňovat. Představy, které nejsou v rozpo- a apercepce ru, se mohou sdružovat či splývat, rozporné představy se vzájemně ruší či tlumí. Méně významné představy nebo jejich části jsou nuceny klesnout pod práh vědomí, ale z lidské duše tím nezmizí. Představa potlačená pod práh vědomí trvá dále jako snaha působící jistým tlakem na vědomé představy42. Herbart dále upozornil na to, že vnímání nových podnětů je poměrně výrazně ovlivněno dříve vzniklými představami, tedy zkušeností. Apercepci považoval za proces propojování nových představ s „masou“ starých, které jsou vzhledem ke vzájemným kombinacím mnohem silnější, než jakákoliv nová představa43. Kontrolní otázky: 1. Co patří mezi nejvýznamnější díla Immanuela Kanta? 2. Jaký je rozdíl mezi poznáním a priori a a posteriori? 3. Může podle Kanta člověk poznávat vnější svět takový, jaký skutečně je? 4. Čím se liší tzv. čistý a praktický rozum? 5. Předpokládal Kant, že jsou mravní pohnutky vrozené? 6. Pokud bychom konali dobro s potěšením, pokládal by to Kant za etické jednání? 7. Jak zní nejznámější formulace Kantova kategorického imperativu? 8. Jak charakterizuje Herbart lidskou duši? 9. Co se podle Herbarta stane, nacházejí-li se ve vědomí dvě rozporné představy? 10. Jak deﬁnuje apercepci? Arthur Schopenhauer (1788–1860) Soukromý učenec Arthur Schopenhauer je jedním z nejvýznamnějších myšlenkových Nevědomá předchůdců psychoanalýzy. Jeho hlavním dílem je „Svět jako vůle a představa“. Podle vůle Schopenhauera není podstatou člověka myšlení, vědomí či rozum. Tento prastarý omyl všech ﬁlozofů je třeba vymýtit. Vědomí je pouze povrchem lidské duše. Názory a myšlen- ky se rodí v její hloubce působením nevědomé vůle, což je temné, nerozumné, hlubinné puzení. Vůle působí i v neživé přírodě, kde se projevuje jako tíže, neprostupnost, pruž- nost, elektricita, magnetismus apod. V oblasti živé přírody má věc o sobě povahu slepé vůle k životu. Schopenhauer upozorňuje na to, že tato síla působí i tam, kde není žádné poznání, respektive vědomí. Důkazem je instinktivní chování různých živočichů. Člověk se od ostatních živočichů liší tím, že vůli k životu částečně reﬂektuje především v podobě chtění, které je zpravidla pouze otrockou službou vůli44. V říši života je nejsilnějším projevem nevědomé vůle pohlavní pud, který je ve službách Zachování zachování druhu a je někdy silnější než pud sebezachování. Vůle se tu může projevit jako druhu zcela nezávislá na rozumu. V proslulé stati „Metafyzika lásky“ Schopenhauer uvádí, že 41 Kádner, O. Dějiny pedagogiky. Díl III. Sv. I. Praha: Dědictví Komenského, 1912, s. 213 42 Tamtéž, s. 214 43 Herbart, J. F. (1816) Lehrbuch zur Psychologie. In Sahakian, W. S. History of psychology. Itasca, Illinois: F. E Peacock Publishers, 1981, s. 72 44 Schopenhauer, A. Svět jako vůle a představa. I. svazek, Pelhřimov: Nová tiskárna, 1998 21 láska je iluze, s jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Milostná vášeň je tedy určitý druh zaslepenosti, při níž se jedinci to, co je výhodné pro druh, jeví jako výhodné pro něho samotného. Jakmile je dosaženo cíle, kterým je rozmnožování, iluze se rozplyne. Manželství z lásky se podle Schopenhauera uzavírají v zájmu druhu, nikoliv v zájmu jed- notlivce. Jejich účelem je zplození nového individua. Milenci tak zavírají oči před všemi vlastnostmi druhého, které jsou jim protivné, což se projeví, jakmile klam zmizí. Proto bývají manželství uzavřená z lásky nešťastná45. Genialita Člověk, zejména muž a génius, není podle Schopenhauera proti působení slepé vůle úplně bezmocný. Podstata génia spočívá v převažující schopnosti k čisté kontemplaci, zcela se oddávající objektu. Genialita je schopnost vyjmout poznání ze služby vůli, tedy zcela nechat sejít z očí její zájmy, chtění a účely, na nějaký čas se plně zříci své osobnosti, aby zůstal jen čistě poznávající subjekt46. Prvním Schopenhaeurovým spisem, který vzbudil čtenářský zájem, byla stať „O ženách“. Filozof zde s velkou otevřeností (v polovině 19. století zřejmě ještě přijatelnou) vyjadřuje své přesvědčení, že ženy jsou ve srovnání s muži nižší, druhořadé bytosti. Hned na začátku Schopenhauer píše, že za pěstounky a vychovatelky dětí se hodí ženy právě tím, že samy jsou dětinské, titěrné a mají omezenější rozhled než muži, zkrátka jsou po celý život veli- kými dětmi, jakýmsi středním stupněm mezi dítětem a mužem, to jest pravým člověkem. A dále pokračuje: „Čím je něco ušlechtilejší a dokonalejší, tím později a tím pomaleji to uzrává. Muž dospívá k zralosti svého rozumu a duševních sil sotva před osmnáctým rokem svého věku. Žena již s osmnáctým, jenže podle toho je také její rozum docela přesně odměřen. Proto zůstávají ženy po celý život dětmi, vidí stále jen to, co je nejbližší, lpí na přítomnosti, vnější zdání věci považují za její podstatu, dávají přednost maličkostem před věcmi nejdůležitějšími… Z to- hoto stavu vyplývá také právě jejich náklonnost k rozmařilosti a hýřivosti, u nich mnohem častější a někdy až hraničící s duševní pomateností“ 47. Friedrich Nietzsche (1844–1900) Vůle k moci Nietzsche, stejně jako Schopenhauer, odmítl ﬁlozoﬁi rozumu a předpokládal, že podstatou života je vůle k moci. Tato podvědomá tendence, která se projevuje v intimních vztazích i v širším společenství, je přirozeným důsledkem lidské nerovnosti. Každý člověk usiluje o dosažení a udržení nadřazeného postavení, přičemž úspěšnost této snahy je potvrzením osobní síly. Základní skutečností lidské existence je boj o moc. Nadčlověk Nietzsche byl nejen pozoruhodný ﬁlozof a psycholog, ale také skvělý básník. V díle „Tak pravil Zarathustra“ vyjádřil své názory básnickou formou. Prorok Zarathustra, s nímž se Nietzsche zjevně identiﬁkuje, přináší lidem zvěst, že „bůh je mrtev“, čímž se jim otevírá cesta k nadčlověku. Pokud se člověk přimkne k zemi a přijme své silné a zdravé instinkty, stane se nadčlověkem, což je nový a vyšší druh člověka48. 45 Schopenhauer, A. Metafyzika lásky. Olomouc: Přátelé duchovních nauk, 1992, s. 51 46 Schopenhauer, A. Svět jako vůle a představa. I. svazek, Pelhřimov: Nová tiskárna, 1998, s. 156 47 Schopenhauer, A. O ženách. Brno: Zvláštní vydání, 1993, s. 8–10 48 Nietzsche, F. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995 22 Nietzsche na některých místech svých spisů vyjádřil velmi nepřátelské postoje vůči ženám, které mají srovnání se Schopenhauerem podstatně silnější afektivní náboj, což potvrzuje následující ukázka z díla „Tak pravil Zarathustra“. „Příliš dlouho se skrýval v ženě otrok a tyran. Proto žena posud není schopna přátelství: zná pouze lásku. V ženině lásce je nespravedlnost a slepota ke všemu, čeho nemiluje. A i ve vědoucí lásce ženy je vždy ještě přepadání a blesk a noc vedle světla. Posud není žena schopna přátelství: Kočkami stále ještě jsou ženy, a ptáky. Nebo v nejlepším případě kravami“49… V „Zarathustrovi“ Nietzsche také vkládá do úst staré ženy tuto slavnou radu: „Jdeš k že- nám? Nezapomeň bič!“50. Nietzsche se ve svých knihách pokusil rozbít mnohé mravní hodnoty, zejména ty, které Dvojí etika nastolilo křesťanství. Etické hodnoty jsou podle jeho názoru pochybné; existuje totiž morálka pánů a morálka otroků. Slovo dobrý má dva zcela různé významy. U vládců ozna- čuje vznešené a hrdé stavy duše, ale pro obyčejného člověka, „člověka stáda“, znamená dobrý totéž co mírný, pokojný, dobrotivý a soucitný. Silné a zdravé životní instinkty se pod vlivem otrocké, především křesťanské morálky nemohou projevit navenek. Obracejí se tedy do lidského nitra, což je původ špatného svědomí51. Svou dobu označuje Nietzsche jako nihilistickou, protože neexistuje žádná absolutní prav- Nihilismus da, všechna etická měřítka jsou pochybná a náboženství už nelze brát vážně. Současně se zamýšlí nad tím, zda snaha popřít tisíciletou ideu boha není pro lidstvo nebezpečná: „Vždyť se zde jakási stará důvěra zvrátila v pochybnost. Zhroucení evropské morálky by mohlo vyvolat ohromnou lavinu boření, ničení, zániku a převratu, zšeření a zatmění Slun- ce, jaké Země ještě asi nepoznala“52. Nietzsche, jehož ﬁlozoﬁe byla zneužita nacistickou ideologií, netušil, jak prorocká jsou tato slova. Kontrolní otázky: 1. Jak se podle Schopenhauera projevuje nevědomá vůle v oblasti neživé a živé přírody? 2. Co pokládá Schopenhauer za účel milostné vášně? 3. Jaká je podle Nietzscheho podstata nevědomé vůle? 4. Čím chce nahradit tradiční náboženské přesvědčení? 5. Jaké druhy morálky Nietzsche rozlišuje? Další doporučená literatura: Abendroth, W. Schopenhauer. Olomouc: Votobia, 1995 Andreas-Salomé, L. Friedrich Nietzsche ve svých dílech. Praha: Torst, 1996 Köhler, J. Tajemný Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995 Scruton, R. Kant. Praha: Argo, 1996 49 Nietzsche, F. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995, s. 50 50 Tamtéž, s. 59 51 Störig, H. J. Malé dějiny ﬁlozoﬁe. Praha: Zvon, l995, s. 384–385 52 Nietzsche, F. Radostná věda. Olomouc: Votobia, 1996, s. 200–201 23 Slovníček pojmů: Apercepce je pojem, kterým starší psychologie obvykle označovala vliv dosavadní zku- šenosti na vnímání. Tato zkušenost se projevuje především výběrovým zaměřením pozornosti. Kontemplace je duševní rozjímání, nazírání vnějšího či vnitřního dění, které nesleduje žádný praktický účel. Nihilismus je odmítavý postoj k všeobecně akceptovaným mravním a kulturním nor- mám. 24 II. VZNIK A VNITŘNÍ DIFERENCIACE OBORU PSYCHOLOGIE Studijní cíle: Ve druhé části studijního textu se nejprve seznámíme s podmínkami vzniku samostat- né psychologie, kterými jsou ﬁlozoﬁcký pozitivismus, vývojové teorie, rozvoj fyziologie a neurologie a založení tzv. psychofyziky. V další kapitole se budeme zabývat dílem zakladatelů samostatné psychologie, kterými jsou Wilhelm Wundt, Francis Galton, Hermann Ebbinghaus a William James. Poznáme, jak se z bohatého myšlenkového dění na přelomu 19. a 20. století vydělily historické psychologické školy. Seznámíme se s průkopnickými studiemi empirických a experimentálních psychologic- kých škol. Zamyslíme se nad názory představitelů psychologických škol ovlivněných ﬁlozoﬁí. 5 PŘEDPOKLADY VZNIKU PSYCHOLOGIE JAKO SAMOSTATNÉ VĚDY Obsah kapitoly: Nejprve si ozřejmíme podstatu ﬁlozoﬁckého pozitivismu, který založil francouzský učenec A. Comte a dále rozvíjel např. H. Spencer. Zamyslíme se nad zrodem Darwinovy teorie biologické evoluce a jejím významem pro další vývoj psychologie. Dozvíme se o prudkém rozvoji fyziologie a neurologie v 19. století a o tom, jak přispěl ke vzniku samostatné psychologie. Na závěr si řekneme několik slov o E. Weberovi a G. Fechnerovi, zakladatelích tzv. psychofyziky, jejíž metody používali první experimentální psychologové. Základní doporučená literatura: Comte, A. Výbor z díla. Praha: Vysoká škola politická, 1969 Darwin, Ch. Výraz emocí u člověka a zvířat. Praha: Československá akademie věd, 1964 Darwin, Ch. O původu člověka. Praha: Academia, 1970 Šikl, R. Hermann von Helmholtz (1821–1894) o vnímání. Československá psychologie, 2, XLV, 2001, s. 166–178 Ve druhé polovině 19. století se vytvořily podmínky pro vznik psychologie jako samo- Předpoklady statné vědy, která měla ve svých počátcích empirický a experimentální charakter. Tomu vzniku odpovídají i předpoklady jejího vzniku, k nimž patří především ﬁlozoﬁcký pozitivismus, psychologie vývojové teorie, rozvoj fyziologie a neurologie a vznik psychofyziky53. 53 Homola, M. Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP, 1990, s. 55 25 5.1 Filozoﬁcké předpoklady Comtův V prvních dekádách 19. století byla stále velmi vlivná empirická ﬁlozoﬁe, která v oblasti pozitivismus psychologie usilovala o co nejpřesnější popis a klasiﬁkaci obsahů vědomí a jejich vzá- jemných vztahů. Ve druhé polovině 19. století se v evropském myšlení začal prosazovat pozitivismus, jehož zakladatelem byl francouzský učenec Auguste Comte (1798–1857), autor šestisvazkového „Kurzu pozitivní ﬁlozoﬁe“. Comte se domníval, že veškeré lidské myšlení – jednotlivců i historických kultur – sleduje zákon tří stadií. V teologickém stadiu hledal člověk vysvětlení světa v působení nymf, božstev a démonů. Ke konci teologického stadia tíhne k monoteismu. V metafyzickém stadiu začali nejlepší antičtí ﬁlozofové vytvářet abstraktní metafyzické systémy. V pozitivním stadiu omezili novodobí vědci předmět studia ﬁlozoﬁe a vědy vůbec na říši objektivně pozorovatelných jevů a nezpochybnitelných faktů. Střízlivé zobecnění těchto údajů může být východiskem predikce dalších dějů54. Klasiﬁkace Comte ostře kritizoval používání introspektivní metody v psychologii, které upřel právo věd být vědou a proto ji nezařadil do své klasiﬁkace vědních oborů. Comte zastával názor, že nejobecnější a nejobsáhlejší vědy jsou nutnou průpravou pro vědy konkrétnější. Nejobec- nější věda – matematika – je předpokladem pro studium fyziky, kterou Comte dělil na nebeskou (astronomii) a pozemskou. Na znalosti fyziky staví chemie, na chemii navazuje biologie a na biologii sociologie, tedy věda o společnosti, kterou Comte považoval za „ko- nečnou“ vědu. Psychologické jevy lze podle jeho názoru studovat pouze prostřednictvím sociologických nebo biologických poznatků 55. Hlavní rysy Klasický pozitivismus se vyznačuje třemi hlavními rysy, kterými jsou empirismus, materia- pozitivismu lismus a scientismus. Hlavním zdrojem poznání je zde empirické pozorování a experiment, s čímž úzce souvisí tendence odmítat vše, co není smyslově materiální. Pozitivismus dále hlásá bezvýhradnou víru ve vědu, kterou je především exaktní přírodní věda. Filozoﬁe je pouze služkou věd a jejím úkolem je vytvářet syntézy výsledků speciálních věd56. Přestože byl Comte odpůrcem psychologie, jeho učení vytvořilo teoretické zázemí pro zavádění exaktních vědeckých metod do všech společenských věd, včetně psychologie i pro její vydělení z ﬁlozoﬁe. Evoluční Anglický ﬁlozof Herbert Spencer (1820–1903), který patřil v 19. století k nejvlivnějším procesy myslitelům západního světa, se sice hlásil k pozitivismu, ale v jeho díle se výrazně pro- sazuje myšlenka zákonitého pokroku, pro který tento ﬁlozof zavedl relativně neutrální termín evoluce. Spencer byl přesvědčen, že se ve vývoji zákonitě střídají dva základní procesy – diferenciace a integrace. Jednoduché homogenní celky se nejprve rozčleňují na části a ty se pak spojují ve vyšší složitější útvary. Pokrok tudíž není nahodilý, ale nut- ný. Spencer tyto vývojové principy aplikoval na vývoj rostlin, živočichů, lidské psychiky i společnosti, což vyústilo ve vydání jeho stěžejních děl „Principy psychologie“ (poprvé vyšlo v roce 1855) „Principy biologie“, „Principy sociologie“ a „Principy etiky“. Poslední dvě uvedená díla vycházela nepravidelně od poloviny sedmdesátých let do roku 1896, čímž byla Spencerova „syntetická ﬁlozoﬁe“ završena57. Přežití nej- V Spencerových „Principech psychologie“ poprvé jasně zaznívá myšlenka, že mnohé schopnějších mentální funkce, včetně vědomí, které je výsledkem dlouhého evolučního vývoje, jsou ve službách adaptace k okolnímu světu. Spencer své „Principy psychologie“ po uveřejnění Darwinovy vývojové teorie sice dvakrát přepracoval, ale jeho pojetí evoluce zůstalo i nadá- 54 Ferré, F. Auguste Comte. In McGreal, I. P., ed. Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor, 1997, s. 420 55 Ferré, F. Auguste Comte. In McGreal, I. P., ed. Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor, 1997, s. 420–421 56 Anzerbarcher, A. Úvod do ﬁlosoﬁe. Praha: Portál, 2004, s. 156 57 Dugi, D. T. Herbert Spencer. In McGreal, I. P., ed. Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor, 1997, s. 462–463 26 le v podstatě „lamarckovské“. Spencer byl přesvědčen, že změny, k nimž u daného jedince dochází během jeho života, se mohou přenášet na další generace. Podle Spencera „je život ustavičné přizpůsobování vnitřních vztahů ke vztahům vnějším“58. Nepřizpůsobiví jedinci vymírají, zatímco nejschopnější přežívají. Spencer se domníval, že přirozený proces vyhlazování neschopných, kteří se nedokážou přizpůsobit změnám prostředí, zajišťuje stálé zlepšování kvality lidského pokolení59. Spencer podporoval individualismus a volnou ekonomickou soutěž a odmítal jakékoliv Sociální pokusy vládních institucí řídit život občanů, včetně příspěvků na vzdělání a bydlení. darwinismus Považoval za žádoucí, aby nepřizpůsobiví jedinci vymřeli a neúčelné instituce zanikly, protože jinak by oslabily celou společnost. Kriticky se stavěl k socialismu, a to právě pro jeho snahu chránit nižší třídy, které považoval za méně přizpůsobivé60. Spencerovy spo- lečenské teorie, označované někdy jako sociální darwinismus, měly velký úspěch v USA. Důvodem bylo zřejmě to, že fakticky ospravedlňovaly volnou ekonomickou soutěž se všemi jejími zápornými důsledky61. Na přelomu 19. a 20. století však Spencerova sláva počala upadat. Některé jeho úvahy se staly součástí obecného kulturního povědomí, jiné byly dalšími autory zpřesněny nebo překonány. Kontrolní otázky: 1. Který ﬁlozoﬁcký směr vytvořil teoretické zázemí pro vznik samostatné psychologie? 2. Jakými stadii prochází podle Comta vývoj lidského myšlení? 3. Co víte o Comtově klasiﬁkaci věd? 4. Jaké jsou hlavní rysy klasického pozitivismu? 5. Které dva základní procesy se podle Spencera střídají v evolučním vývoji? 6. Jakou úlohu přisuzoval Spencer vědomí a jiným mentálním funkcím? 7. Víte, jak bývají označovány jeho teorie společenského vývoje? Slovníček pojmů: Adaptace je přizpůsobení se přírodním či společenským podmínkám. Metafyzika je ﬁlozoﬁcká nauka o podstatě bytí a o jeho konkrétních projevech v realitě, tj. o vzniku a zániku, pohybu, času, účelu, případně o Bohu apod.62 Monoteismus je víra v jednoho boha (opak polyteismu, což je náboženství uctívající více bohů). Predikce je odhad budoucích hodnot dalšího průběhu. Scientismus je názor založený na důvěře v teoretické a praktické možnosti vědy, přesvěd- čení o možnosti aplikovat metody a výsledky exaktních věd ve společenských vědních oborech63. 58 Spencer, H. Filosoﬁe souborná. Praha: Jan Laichter, 1901, s. 245 59 Dugi, D. T. Herbert Spencer. In McGreal, I. P., ed. Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor, 1997, s. 464 60 Spencer, H. Filosoﬁe souborná. Praha: Jan Laichter, 1901, s. 633 61 Leahey, T. H. A history of psychology. New Jersey: Prentice Hall, 2000, s. 328 62 Blecha, I. Filosoﬁe. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998, s. 42 63 Petráčková, Kraus a kol. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2001, s. 508, 614, 680 27 5.2 Vývojové teorie Cuvierova Přestože někteří křesťanští myslitelé, především Tomáš Akvinský (1225–1274), uvažovali teorie o postupném účelném vývoji od nižších životních forem k vyšším, převládal ve středověké katastrof i renesanční Evropě názor, že organické druhy byly stvořeny Bohem a jsou tudíž neměn- né. Postupně se však začaly vynořovat názory, které myšlenku neměnnosti světa a jeho obyvatel zpochybňovaly. Např. francouzský přírodovědec Georges Cuvier (1769–1832) rozpracoval tzv. teorii katastrof, podle níž byla Země a její obyvatelé v minulosti vystaveni četným kataklyzmatům, např. zemětřesením či klimatickým změnám, což bylo příčinou částečného nebo úplného vyhynutí některých rostlinných a živočišných druhů64. Proměny Země a jejích obyvatel se postupně začaly pojímat spíše jako progresivní proces. Zasloužil se o to především Cuvierův současník a odborný rival Jean-Baptiste de Lamarck. Hypotéza Jean-Baptiste de Lamarck (1744–1829), profesor zoologie na pařížské Jardin des Plantes, dědičnosti se jako jeden z prvních zabýval teorií biologické evoluce. Věřil, že vývoj živých organis- získaných mů je výsledkem působení dvou sil. První z nich je vůle k pokroku, jejímž působením vlastností se postupně zvyšuje složitost organismů. Druhou je snaha o přizpůsobení se okolnímu prostředí, která je zdrojem tělesných změn. Žirafa tedy vyvinula dlouhý krk natahováním se po listech stromů a brodiví ptáci ve snaze uchovat si peří suché, protáhli své nohy do délky. Lamarck předpokládal, že se vlastnosti získané během života rodiči, např. delší krk, přenášejí na potomstvo. Dnes víme, že mechanismy dědičnosti jsou značně složitější65. Přírodní V 19. století se v díle několika autorů objevila myšlenka přirozeného výběru, která patrně selekce natrvalo ovlivnila lidské myšlení i sebepojetí. Obyvatelstvo západního světa bylo kon- frontováno se zjištěním, že je s přírodou spjato mnohem víc, než dosud předpokládalo. Vzniklo se nové schéma interakčních vztahů mezi jedincem a okolním prostředím. Klíčovými pojmy se stávají změna, systém, rovnováha, funkce a adaptace. K objasnění základních principů biologické evoluce nejvíce přispěl anglický přírodovědec Charles Darwin. Koncepci přírodní selekce mu zřejmě vnukl duchovní a přírodovědec Thomas Malthus (1766–1834), který ve svém díle „Esej o principech populace“ (vyšlo 1798) vyvozoval, že všechny organismy zvyšují svůj počet mnohem rychleji, než rostou zdroje potravy. Zatímco potravinové zdroje rostou řadou aritmetickou, populace narůstá řadou geometrickou. Přiměřený počet lidí je tudíž udržován nemocemi, hladomory a válkami, v nichž přežívají nejsilnější jedinci66. Darwin Charles Darwin (1809–1882), anglický přírodovědec, pocházel z úspěšné a zámožné rodiny. V mládí nebyl nijak vynikajícím studentem. V letech 1831–1836 se zúčastnil jako přírodovědec průzkumné vědecké výpravy, která na lodi Beagle obeplula téměř celý svět, takže měl možnost poznat ﬂóru, faunu i život domorodých obyvatel v mnoha oblastech Země. Po návratu do Anglie se 20 let věnoval propracování své evoluční teorie, kterou se odhodlal uveřejnit teprve v roce 1859 v díle „O původu druhů prostřednictvím přiro- zeného výběru“. Tři principy Darwinova teorie se opírá o tři základní pilíře, kterými jsou druhové variace, boj o přežití evoluce a přirozený výběr. Podle Darwina se členové jednotlivých živočišných druhů od sebe vždy drobně liší. Přežívají ty variace, které jsou dobře přizpůsobeny okolním podmínkám. Boj o přežití je důsledkem nadprodukce potomstva. Ti jedinci, kteří pro své nepříznivé vlastnosti v tomto boji neobstojí, se nemohou dále rozmnožovat a vymírají. Lépe přizpů- sobení přežívají a předávají své vlastnosti potomstvu. Během nesmírně dlouhého časo- 64 Mazák, V. Jak vznikl člověk. Praha: Práce, 1986, s. 22 65 Gamlin, L. Evoluce. Praha: Nakladatelský dům OP, 1993, s. 12 66 Tamtéž, s. 34 28 vého období vedl tento proces přírodní selekce ke vzniku všech existujících druhů, rodů a čeledí. V knize „O původu člověka“ se Darwin na základě srovnávání lidstva s ostatními živočišnými druhy snaží dokázat, že také člověk, jako dosud nejlépe organizovaná živá bytost, vyrostl z animálních forem. Darwin předpokládá, že lidstvo pochází z nějakého starého člena podskupiny lidoopů. Prošlo však větším množstvím změn než většina jeho živočišných příbuzných, což bylo způsobeno hlavně mohutným vývojem mozku a vzpří- menou postavou67. V díle „O původu druhů“ Darwin věnuje velkou pozornost pohlavnímu výběru, který dělí na dvě hlavní formy, a to na boj mezi soupeřícími samci a na ovládnutí či připoutání pří- slušníka opačného pohlaví: „Pohlavní boj je dvojího druhu: buď probíhá mezi jednotlivci téhož pohlaví, obvykle mezi samci a jeho cílem je odehnat nebo zahubit soupeře, přičemž samičky tu zůstávají pasivní; anebo je to boj mezi jednotlivci téhož pohlaví s cílem upoutat nebo okouzlit jedince druhého pohlaví, obvykle samičky, které v tomto případě už nejsou pasivní, ale volí si přitažlivější partnery“68. Pohlavní výběr podle Darwina vyústil v poměrně velké rozdíly mezi muži a ženami. Muži získali v pravěkých dobách větší velikost, sílu, statečnost, bojovnost, a dokonce i větší ener- gii než ženy, přičemž tyto vlastnosti byly později ještě posilovány v boji soupeřících mužů o nadvládu nad ženami. Také větší intelekt a důmysl muže je výsledkem přírodního výběru, protože nejzdatnější muži dokázali nejlépe uhájit své ženy a potomstvo a nejlépe je uživit. V dalším významném díle „Výraz emocí u člověka a zvířat“ (vyšlo v roce 1872) Darwin Vrozená vystoupil s názorem, že lidé a jejich nejbližší zoologičtí příbuzní využívají k vyjádření exprese emocí podobné svalové konﬁgurace a pohyby, což považoval za další důkaz správnosti emocí své evoluční teorie. Výrazové chování podle Darwina zvyšuje šanci na přežití, protože usnadňuje dorozumívání s ostatními členy druhu. Mnohé expresivní projevy se vyvinuly z účelných projevů, které měly původně poněkud odlišný význam. Např. pohrdání a hnus provázejí pohyby víceméně totožné s těmi, které se objevují při vnímání odporného zá- pachu. Darwin se domnívá, že exprese základních emocí je vrozená, což potvrzuje její výskyt u příslušníků nejrůznějších národů i u dětí od narození slepých či hluchých. Nej- cennějším důkazem dědičnosti výrazového chování by podle něj byly srovnávací studie příslušníků různých národů, zejména pozorování konaná na domorodcích, kteří měli málo styku s Evropany69. Ve druhé polovině 20. století provedla řada badatelů, v čele s americkým psychologem Paulem Ekmanem (nar. 1934), rozsáhlé transkulturální výzkumy emocionální exprese, které v podstatě potvrdily Darwinovy předpoklady70. Darwinovo dílo bylo doplněno Gregorem Mendelem (1822–1884), opatem brněnského Vznik augustiánského kláštera. Ke studiu dědičnosti jej přivedla snaha pomoci mnichům svého moderní kláštera při křížení různých plodin. Rozhodl se studovat ty jejich vlastnosti, které se vy- genetiky skytují pouze ve dvou odlišných stavech (buď/anebo), a to byl geniální nápad. Jeho práce zprvu vyvolala málo pozornosti, ale později se stala základem moderní genetiky71. 67 Darwin, Ch. O původu člověka. Praha: Academia, 1970, s. 38–39 68 Tamtéž, s. 171 69 Darwin, Ch. Výraz emocí u člověka a zvířat. Praha: Československá akademie věd, 1964 70 Podrobněji viz Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004, s. 396–397 71 Gamlin, L. Evoluce. Praha: Nakladatelský dům OP, 1993, s. 50 29 Význam Darwinova evoluční teorie měla dalekosáhlý vliv na další vývoj psychologie. Vznikly nové Darwinova obory, např. srovnávací psychologie, evoluční hledisko proniklo do vývojové psychologie. díla Darwin také výrazně ovlivnil dva „otce“ novodobé psychologie – Williama Jamese a Sig- munda Freuda, jeho dílo podnítilo vznik amerického funkcionalismu. Darwinovy práce jsou základním inspiračním zdrojem pro představitele soudobé evoluční psychologie. Kontrolní otázky: 1. Kdo je autorem tzv. teorie katastrof? 2. O jakých dvou evolučních silách spekuloval Lamarck? 3. Věřil Lamarck tomu, že se změny získané během života rodiči mohou přenášet na po- tomstvo? 4. Jak je podle Malthuse udržován přiměřený počet lidí? 5. Která stěžejní Darwinova díla znáte? 6. Jaké jsou tři hlavní principy Darwinovy evoluční teorie? 7. Co soudí Darwin o původu člověka? 8. Je podle něj exprese základních emocí vrozená nebo naučená? 9. Kdo položil základy moderní genetiky? Slovníček pojmů: Evoluce je jedna z forem vývoje spočívající v postupném zdokonalování. Evoluční psychologie vychází z předpokladu, že se struktura lidského mozku a některé jeho funkce, jakými jsou jazyk, paměť či myšlení, i některé formy sociálního chování, k nimž patří kooperace, soupeření a altruismus, vyvinuly proto, že pomáhaly našim předkům v urputném boji o přežití. Přírodní selekce je přirozený výběr jedinců schopných obstát v boji o přežití a rozmno- žovat se. 5.3 Rozvoj fyziologie V 18. a zejména v 19. století udělala značné pokroky také fyziologie. Objevilo se velké množství nových poznatků o buněčné stavbě organismu, o jeho funkcích a o senzorických procesech. Mnozí badatelé, kteří se zabývali výzkumem lidských smyslů, se vyjádřili také k psychologickým otázkám. Homeostáza Francouzský fyziolog Claude Bernard (1813–1868) jako první upozornil na to, že vnitřní biochemické hodnoty organismu variují v mírných hranicích. Objeví-li se odchylka, snaží se tělo obnovit rovnovážný stav. Americký učenec Walter Bradford Cannon (1871–1945) v roce 1932 označil tendenci organismu k udržování stálosti vnitřního prostředí termí- nem homeostáza72. Tento koncept sehrál významnou úlohu v psychologických teoriích motivace. Řada vynikajících fyziologů působila na německých a českých univerzitách. Patřili k nim Hermann von Helmholtz, Jan Evangelista Purkyně a Ewald Hering. Rychlost Hermann von Helmholtz (1821–1894) byl jedním z nejskvělejších německých vědců nervového 19. století. Vynalezl oftalmoskop, pokusil se měřit rychlost nervového impulzu v moto- vzruchu rickém nervu žáby – byla pozoruhodně malá, asi 30 m za sekundu. Měřil i rychlost ner- 72 Homola, M. Motivace lidského chování. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972, s. 69 30 vového vzruchu v lidském těle, a to tak, že žádal dobrovolníky, aby dali rukou znamení, jakmile ucítí slabý proud, který jim pustí do palce nebo do stehna. Z těchto experimentů vyšly údaje od 50 do 100 m za sekundu, tedy značně proměnlivé73. Helmholtzovy pokusy nicméně podnítily řadu následovníků k měření rychlosti psychofyziologických procesů. Významným Helmholtzovým dílem je „Příručka fyziologické optiky“, jejíž třetí díl obsa- Nevědomé huje obecnou teorii vnímání. Podle Helmholtze se na dotváření senzorických informací usuzování v lidské mysli podílí tzv. nevědomé usuzování. Například pozorujeme-li vzdálené objekty, pak bez jakékoliv vědomé úvahy dospějeme k závěru, že jsou větší než jejich sítnicový obraz. Helmholtz dále polemizoval s Kantovým názorem, že vnímání prostoru je vrozené (apriorní). Podle jeho mínění je porozumění prostorovým vztahům výsledkem zkušenosti. Ve druhém díle „Příručky fyziologické optiky“ Helmholtz propracoval trichromatickou teorii barevného vidění, kterou zhruba o 50 let dřív navrhl anglický fyzik Thomas Young (1773–1829), takže je dnes známa jako Young-Helmholtzova teorie. Podle této koncepce jsou v sítnici oka tři druhy čípků, které jsou maximálně senzitivní vůči světelnému elektro- magnetickému vlnění, jež odpovídá červené, zelené a modré barvě. Kombinacemi těchto tří základních barev vznikají vjemy různých barev spektra74. Platnost Young-Helmholtzovy teorie potvrdily výsledky

Dějiny psychologie 1. skripta PDF

Document Details

Tags

Related

Summary

Full Transcript

Upgrade to continue