Teorie práva I. (Zimní semestr 2007/2008) PDF

TEORIE PRÁVA I. (zimní semestr akademického roku 2007/2008) přednášel prof. A. Gerloch Literatura: J. Boguszak, J. Čapek, A. Gerloch. Teorie práva. 2. vydání. Praha 2004. A. Gerloch. Teorie práva. 4. vydání. Plzeň 2007.  POJEM PRÁVA. PRÁVO OBJEKTIVNÍ A PRÁVO SUBJEKTIVNÍ, PRÁVO...

TEORIE PRÁVA I. (zimní semestr akademického roku 2007/2008) přednášel prof. A. Gerloch Literatura: J. Boguszak, J. Čapek, A. Gerloch. Teorie práva. 2. vydání. Praha 2004. A. Gerloch. Teorie práva. 4. vydání. Plzeň 2007.  POJEM PRÁVA. PRÁVO OBJEKTIVNÍ A PRÁVO SUBJEKTIVNÍ, PRÁVO POZITIVNÍ A PRÁVO PŘIROZENÉ. PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDOMÍ. přednáška 1.10.2007, prof. A. Gerloch; Teorie práva (str. 13 – 37), Gerlochova Teorie práva (str. 19 – 25) POJEM PRÁVA, PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA právo nelze vymezit „jednou větou“ → jedná se o tzv. multidimenzionální fenomén - existuje spousta definic práva, ale žádná není dostatečná - právo lze popsat charakterizováním jednotlivých rovin (aspektů) normativní aspekt (výchozí, ale samozřejmě ne jediný) - bez něj by právo ztratilo svůj specifický charakter, který je dán zejména sepjetím se státem (ostatní instituce jsou státem vymezovány nebo je musí stát přijmout, např. evropské právo) - právo je zde vyjádřeno formou pramenů práva (zákony, vyhlášky, smlouvy, …) → právo zkoumáno jako specifický systém pravidel regulujících chování lidí - platí zde tzv. formálně určitá pravidla (jsou sepsaná, dají se vyhledat), jinak by právo bylo nepředvídatelné sociální (společenský) aspekt - právo vzniká a působí ve společnosti, reguluje a ovlivňuje chování společnosti → smyslem existence práva je snaha ovlivnit chování lidí - pozitivní motivace – zvýhodňování nějakého chování - negativní motivace – sankce axiologická dimenze – právo odráží určité hodnoty (v právu = finální účely práva) a směřuje k jejich naplňování mocenský aspekt - právo prostředkem realizace veřejné moci (hlavně státní), „kde existuje státní organizace, tam je i právo“ - právo může st. moc omezovat, ale to podmíněno stabilitou práva; prvky omezení st. moci mají kořeny v hist. informační aspekt - informace o zákonech a jejich dostupnost, dodržování pravidel, … → právo jako nositel informací - „neznalost zákona neomlouvá“ → vážnost této dimenze stoupá - sporné otázky a názory okolo elektronické komunikace – usnadnění hlavně v angloamerickém právu (vyhledávání precedentů), ale problém aktualizace, autoři, možnost manipulace, … psychologický aspekt, … Právo je soubor právních norem, vytvořených nebo uznaných státem, který zajišťuje dodržování a vynucování těchto právních norem. → definice tzv. pozitivního práva (tj. právo vytvářené státem) PRÁVO OBJEKTIVNÍ A PRÁVO SUBJEKTIVNÍ, PRÁVO POZITIVNÍ A PRÁVO PŘIROZENÉ objektivní právo - právo v normativním smyslu → soubor platných právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem, resp. mezinárodním společenstvím státům - právní normy vznikají jako produkt lidské společnosti → výsledek volní (vůle) činnosti opakem objektivního práva subjektivní právo (oprávnění) - možnost chování v mezích objektivního práva (zaručena objektivním právem), v tomto smyslu je také právo vymahatelné - každé subjektivní právo je spojeno s povinností někoho jiného zdržet se určitého chování, ale řada práv také vyžaduje aktivní chování někoho jiného → realizace práva spojena s ne/činností někoho jiného (právní povinnost = nutnost chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce) - v každé demokratické společnosti je rovnováha práv a povinností (lidé je přijímají dobrovolně) - významný rozdíl mezi subjektivním právem a vlastním chováním v jeho mezích, tj. výkonem práva - z hlediska právního positivismu subjektivní práva a právní povinnosti vyplývají z práva objektivního (tj. z normativní právní úpravy), z hlediska teorie přirozeného práva však subjektivní právo předchází normativní úpravě právo v rovině objektivní i subjektivní se dále dělí podle různých kritérií na právní odvětví - např. právo soukromé a právo veřejné, právo hmotné a právo procesní 1 positivní právo (platné právo, ius positivum) - právo, které je ve státě uznáváno za platné (i mezinárodní právo uznávané více státy a positivní právo, které již neplatí, platilo však v minulosti) → právo dané státem (buď přímo státem vytvořeno, nebo alespoň státem uznané), vzniká činností státu → opakem je přirozené právo - stát → právní normy → vznik subjektivního práva a povinností - právní positivismus – platné právo je dané státem (jiné normy nejsou platné, jiná práva nejsou formalizována a vynucována) → striktně rozlišuje právo a morálku (morální pravidla nejsou spojena se státní mocí, a tedy ani s donucením ze strany státu či jiné veřejné autority odvozené od státu) - tvořeno soustavou právních norem, je to tzv. objektivní právo, jakož i soustavou subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností, které jsou, podle právního positivismu, od právních norem odvozeny - právní řády jednotlivých států se od sebe navzájem liší → positivní právo má národní charakter (vyjma mezinárodního práva, práva EU apod.) - věda o pozitivním právu má ale relativně univerzální základ v soustavě obecných pojmů více méně shodně definovaných a používaných v různých zemích; výchozím pojmem je právo v objektivním smyslu - právní positivismus dominantním přístupem k právu v 19. stol. a v 1. pol. 20. stol., v podmínkách kontinentálního typu právní kultury kladl důraz na úlohu zákona jako rozhodujícího pramene práva, spojen s ideou moderních kodifikací stěžejních odvětví soukromého i veřejného práva přirozené právo (ius naturale) - soubor pravidel, o kterých nelze tvrdit, že mají původ v přirozené lidské činnosti → potřeba hledat zdroj někde jinde (příroda, boží vůle, lidský rozum) - vzniká a existuje nezávisle na státu, souhrn principů a nezadatelných subjektivních práv - nezadatelná subjektivní práva → právní povinnosti → právní normy → musí existovat stát - podle některých koncepcí je nadřazeno pozitivnímu právu - právní positivismus odmítá jeho existenci, protože je vědecky nezjistitelné a pokud je, je morální - nepopírá existenci pozitivního práva, chápe ho jako nezbytný protiklad, hodnotí platné právo - představy o jeho obsahu a původu se různí, podle toho se jeho teorie dělí na různé směry a školy - dlouhý historický vývoj – je věčné, neměnné, univerzální – toto ale dnes oslabeno – od konce 19. století úvahy, zda přirozené právo je skutečně to, co je nám vrozeno, nebo zda za přirozené nelze považovat něco, co je naším přičiněním zrozeno PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDOMÍ hledisko de lege lata (z hlediska již přijatého zákona, tedy podle výkladu platného zákona) - zvláště důležité ve vztahu k právním normám, výchozí stupeň pro každého právníka, zákl. právní argument hledisko de lege ferenda (z hlediska zákona, který by měl být přijat; podle možného práva) - přístup právně-sociologický – vyžaduje poznávat vztahy mezi právními normami a skutečným, existujícím chováním (např. zjišťuje, zda či do jaké míry se lidé chovají v souladu s právní normou nebo ji porušují) - právní úprava je nesprávná → kritičnost k platnému právu (např. otázka účelnosti) - zisk poznatků významných pro právní politiku (činnost směřující hlavně k tvorbě práva) → musí být jasné, ve které právní rovině právník argumentuje (de lege …) vztah práva a právního vědomí - existuje individuální právní vědomí každého člověka, ale to není totožné s právem - individuální právní vědomí člověka lze zkoumat (dotazníky, …) → pak se ale jedná o veřejné mínění (souhrn individuálních názorů na právo) – hodně ovlivňováno, dost proměnlivé - právní vědomí není totožné s veřejným míněním ani s platným právem - právní vědomí = to, jak právo chápou ti, co o něm rozhodují (soudci, právníci, …) právo a mravnost - právo bývá přísnější než morálka, pokud jde o následky porušení pravidel - právo jako celek bývá v určitém smyslu i mravní kategorií, ale ne všechny právní normy mívají zároveň povahu norem mravních - veřejné mínění přispívá k realizaci práva, schvaluje-li chování, jež jsou v souladu s právem, a znamená-li veřejné opovržení těmi, kdo právo porušují; projevy morálního odsouzení okolím mohou být pociťovány jako sankce tíživější než různé újmy, v nichž spočívají sankce právní 2  ZÁKLADNÍ METODOLOGICKÉ PŘÍSTUPY K PRÁVU (TEORIE PŘIROZENÉHO PRÁVA, PRÁVNÍ POSITIVISMUS, SOCIOLOGICKÝ A SOCIÁLNĚ PSYCHOLOGICKÝ PŘÍSTUP K PRÁVU) přednáška 8.10.2007, prof. A. Gerloch; Teorie práva (str. 211 – 212), Gerlochova Teorie práva (vybráno ze str. 230 – 269) metodologické přístupy k právu - tendence právní vědy chápat právo v celé jeho mnohotvárnosti se v historickém vývoji odráží ve čtyřech základních myšlenkových směrech - přirozenoprávní přístup (jusnaturalismus), právněpositivistický přístup (juspositivismus), sociologický přístup, psychologický přístup → v rámci těchto směrů existuje řada škol 1) přirozenoprávní přístup (jusnaturalismus) - tato teorie staví na právním dualismu, který vychází z představy, že existuje: a) platné právo – právo dané státem (vytvořeno nebo uznáno státem, resp. společenstvím států) b) přirozené právo – právo existující nezávisle na státu, souhrn určitých právních principů nebo obecných právních norem se silným hodnotovým významem (přirozené právo v objektivním smyslu), zdůrazňuje požadavky možného chování (přirozené právo v subjektivním smyslu) - vychází z předpokladu existence nepsaného a neměnného práva, jež odpovídá „přirozenému řádu věcí“ a je v tomto smyslu nadřazeno právu pozitivnímu - klíčovým pojmem pro jusnaturalisty je legitimita (je právo ospravedlnitelné?), přičemž platné právo a lidské chování je hodnoceno z pohledu přirozeného práva – přirozené právo chápáno jako prostředek legitimizace platného práva - teorie přirozeného práva rozvíjena mimo právní vědu (filosofové, teologové) 2) právněpositivistický přístup (juspositivismus) - vychází z právního monismu – právo je jen to, co uzná stát za závazné (sankcionuje a vynucuje); morální, politická, či jiná norma, která není uznaná státem, není právem - klíčovým pojmem pro juspositivisty je legalita, tj. otázka, zda chování určitých subjektů je v souladu s právem nebo není - v krajní podobě má zřejmé nedostatky – může se omezit na úzké pojetí legality, nezabývá se tím, zda to, co je vyjádřeno v normách pozitivního práva, je správné, či není (čistě formalistický přístup) 3) sociologický přístup - namířen proti oběma koncepcím, vzniká na přelomu 19. a 20. století - E. Ehrlich – jako první zdůrazňuje rozdíl mezi formálně stanoveným platným právem a právem reálně sociálně působícím, a konstruuje tak „nový dualismus“ v právu → podle reálných společenských vztahů musíme říci, zda platná úprava odpovídá potřebám a dynamice společnosti – law in books × law in action - rozhodující je tedy efektivita (funkčnost práva); právo se zároveň chápe jako výsledek sociálního konfliktu, střetu sociálních zájmů, přičemž stěžejní funkcí práva je soustavné a včasné řešení těchto konfliktů, což se považuje za smysl právní regulace chování lidí ve společnosti - právní realismus (zvažuje všechny možné faktory, které na právo působí), zájmová jurisprudence (právo slouží určitým zájmům, které jsou v konfliktu) 4) psychologický přístup - v souvislosti s rozvojem psychologie se i v právní vědě ve 20. století zvýrazňuje tendence zkoumat právo jako psychický prožitek člověka, klást důraz nejen na vnější prostředí determinující jeho chování, ale také na jeho vnitřní svět, který se projevuje v jeho přístupu k právu - klade důraz na právní vědomí, na analýzu jednotlivých dimenzí v sepětí s dalšími formami vědomí a na výzkum různých projevů vědomí člověka v interakci s vnějším prostředí syntetický přístup - využívá prvky všech koncepcí → kritika právního positivismu nemá vést k odstranění principu legality, ale k jeho doplnění o další legitimizační kritéria → chápe právo v jednotě a zároveň v rozporu tří přístupů - návraty k přirozenému právu mají převážně historický a sociálně determinovaný význam, nezbytný je sociální konsensus, který má odpovídat dosaženému stupni vývoje dané civilizace 3 vývojové stupně přirozenoprávní teorie (jusnaturalismu) - přirozené právo je chápáno ve všech koncepcích jako věčné, univerzální a neměnné - teologická koncepce přirozeného práva (ius divinum, lex aeterna) - právo výrazem božího záměru, boží vůle - boží právo je lidmi nepostižitelné, neboť je pouze zprostředkováno (např. zjevením), proto chování lidí bude ve svém konečném důsledku podrobeno božímu soudu, kde se teprve prokáže, zda se lidé chovali správně - transcendentní teorie pojetí přirozeného práva (právo, morálka a náboženství tvoří jeden systém) - produktem tohoto přístupu tzv. poddanská smlouva – uzavřel Bůh s lidmi, určuje hierarchii lidí, kteří jsou si rovni pouze před bohem, v reálném světě přirozená nerovnost (učení o trojím lidu) - Platon (Ústava – každý z nás je odlišný svou přirozeností), Aristoteles (Politika – člověk je od přírody společenská, politická bytost), Cicero, Ulpianus - středověká křesťanská teologie – Augustin Aurelius (Boží stát), Tomáš Akvinský (Suma teologie) - naturalistická koncepce (ius naturae) - usiluje o odbožštění, vznik v 16. století - snaha o deistický přístup – přirozené právo by existovalo, i kdyby neexistoval bůh, protože v přírodě platí neměnné a všeobecně platné zákony, bůh do chodu světa po jeho stvoření již nezasahuje - antropologické koncepce - člověk má určité věcné a nezměnitelné atributy, které jsou základem přirozeného práva - vychází z toho, že nejstarším zákonodárcem je příroda - racionalistická koncepce (ius rationale) - rozvoj od 17. století, plně se projevuje v 18. století v době osvícenství - rozchází se s božím základem práva, zdůrazňuje, že obsah základních principů práva je seznatelný samým rozumem (racionálně zdůvodnitelný a pochopitelný) → přirozené právo je takové, které je rozumem samým pochopitelné a zdůvodnitelné - není přirozená nerovnost a nesvoboda lidí, ale přirozená je svoboda a jejich rovnost → argumentace přirozeným stavem, který existoval před vznikem civilizace - produktem tzv. společenská smlouva – lidé si chtějí chránit svoji svobodu – východiskem tedy svoboda člověka, realizujícího své představy a záměry, mezi lidmi existuje rovnost (chápaná jako rovnoprávnost, rovnost v právech) → lidé se dohodli na omezení svobody jako na nutnosti pro vytvoření a trvání lidské civilizace, v rozsahu nezbytném pro rozvoj občanské společnosti - Hugo Grocius (O právu válečném a mírovém), Thomas Hobbes (Leviathan), John Locke (Druhé pojednání o vládě), J. J. Rousseau (O společenské smlouvě), Ch. L. Montesquieu (O duchu zákonů) základní směry právního positivismu (juspositivismu) - první vědecký přístup ke studiu práva se objevuje v 11. – 12. století v Bologni, kde působila škola glosátorů, kteří studovali nově objevená Digesta a dělali si z nich poznámky (empirická metoda); po nich nastupují komentátoři, kteří zpracovávají poznámky do nového systému vztahů, zobecňují (více teoretická metoda) - exegetický přístup - založený na zkoumání a výkladu právních textů (stěžejní a výlučný zdroj práva) - francouzská škola právní exegeze (východiskem Code civile, 1804) – navazuje na římskoprávní instituce, nezadatelná práva je třeba sepsat do kodexu, představa úplnosti právního řádu, soudce musí vždy rozhodnout (nesmí odepřít spravedlnost) - rakouská škola právní exegeze (Rakouský občanský zákoník, 1811) – není důsledně buržoazní, zatížen mnoha feudálními rezidui - pojmová jurisprudence (jurisprudence = teorie práva, právní věda) - přístup Velké Británie, založen na definování právních pojmů - Jeremy Bentham, John Austin – jejich činností vznikl systém dnešního britského práva - normativismus a ryzí právní nauka (de facto synonyma) - typický pro brněnskou školu (F. Weyr) + vídeňská škola (ryzí právní nauka – zaměřena jen na normu a jestli je realizováno to, co nařizuje, už ji nezajímá účel, Kelsen) - propracovaný po metodologické stránce – základem právní norma – učení o pyramidě právních norem (na vrcholu základní hypotetická právní norma a od té se odvíjí ostatní právní normy) 4  PRÁVNÍ NORMATIVITA; OBECNÉ A SPECIFICKÉ ATRIBUTY PRÁVNÍCH NOREM. STRUKTURA PRÁVNÍCH NOREM. přednáška 15.10.2007, prof. A. Gerloch; Teorie práva (str. 81 – 88), Gerlochova Teorie práva (str. 28 – 50) PROBLEMATIKA NORMATIVNOSTI každá norma má preskriptivní charakter, tedy stanoví něco, co má být - co má být – preskriptivní, regulativní charakter → norma (sama o sobě nemá pravdivostní hodnotu) - co je (bylo) – deskriptivní charakter (určitá pravdivostní hodnota) → výrok - pro posouzení charakteru jazykového výrazu však není rozhodující jeho forma, ale skutečný význam, např.: ustanovení Ústavy ČR, že hlavním městem ČR je Praha (čl. 13), má vnější deskriptivní charakter, ale normativní povahu a význam (ústavodárce určuje Prahu jako hlavní město) - normy regulují chování lidí (přímo, zprostředkovaně) a stanoví, jaké chování je z hlediska normotvůrce žádoucí a jaké nežádoucí → společným rysem všech norem normativnost a regulativní charakter - regulativností se normy odlišují nejen od výroků, ale i od idejí a axiologických (hodnotících) vět norma – Studenti jsou povinni chodit na přednášky. výrok – Studenti chodí na přednášky. idea – Je žádoucí, aby studenti chodili na přednášky. výrok o normě – Je pravda, že studenti jsou povinni chodit na přednášky hodnotící věta – Je správné, že studenti chodí na přednášky. - rozlišujeme normy: a) s hodnotovým významem – právo, morálka, náboženské normy, politické normy, určité místní tradice a zvyklosti (sociální normy) – hodnota výsledkem hodnocení určité potřeby → zahrnuje jak elementy objektivní (potřebnost), tak i subjektivní (ocenění určité potřeby) b) technického charakteru – pravidla slušného chování, normy upravující obřady a rituály (svatba, pohřeb, promoce), pravopisná pravidla, technické normy, sportovní pravidla – upravují určité postupy či procesy a jejich žádoucí výsledky → politické normy upravující vztahy mezi politickými stranami a uvnitř těchto stran nejsou právními normami, ale normy upravující vztahy mezi ústavními orgány jimi jsou → např. bude-li disciplinárně potrestán člen strany za hlasování v zákonodárném sboru, nejde o právní postih; uzavřou-li určité parlamentní strany politické dohody, nejde o smlouvy v právním smyslu, tedy mocensky vymahatelné - právo do sebe může zahrnout jiné normativní systémy, a je tedy univerzálním normativním systémem - získají-li neprávní normy státem stanovenou formu pramene práva, stávají se právními normami způsoby regulace chování nazýváme mody (modality) normativnosti 1) objektivní mody (modality normativnosti z hlediska normotvůrce) - příkaz a zákaz – z nich plyne povinnost určitého chování, jsou to tzv. silné modality - dovolení – vyplývá z něho oprávnění, subjektivní právo, je to tzv. slabá modalita 2) subjektivní mody (modality normativnosti z hlediska recipientů, tj. příjemců povinností a oprávnění, norem) - oprávnění - povinnost - vztahy modalit normativnosti lze znázornit na tzv. logickém čtverci → příkaz a zákaz, dovolení a nedovolení jsou vzájemně neslučitelné modality normativnosti → z příkazu plyne dovolení; ze zákazu vyplývá, co není dovoleno (přikázání určitého chování je neslučitelné s nedovolením téhož chování; dovolení určitého chování je neslučitelné se zákazem téhož chování) → příkaz a zákaz jsou mody vzájemně převoditelní negací (např. zakazuji krást = přikazuji nekrást) - tradiční normativní systémy formulovány v podobě příkazů (např. Desatero), moderní normativní systémy přecházejí spíše na používání zákazů (určuje se, co se nesmí) → zásada legální licence (zákonného dovolení) = je právně dovoleno vše, co není právně zakázáno (vychází z toho, že jedinec si uvědomuje, že jeho svoboda je omezena svobodou druhých a společným zájmem) - rozhodující modalitou v soudobém právu je zákaz, ale v praxi se používají všechny 3 mody – implicitní dovolení (plyne z modality zákazu), explicitní dovolení (povolení, používá se zejména ke zdůraznění, že určité chování je žádoucí) 5  PRÁVNÍ NORMY A JINÉ SOUČÁSTI NORMATIVNÍHO PRÁVNÍHO SYSTÉMU základem práva v objektivním smyslu právní normy, ale určitou funkci mají i metanormativní prvky - definice vágních, ale závazných pojmů (např. osoba blízká, trestný čin) - podobně explikace – výčty určitých znaků zákonných pojmů → samy nejsou normami (nemají preskriptivní charakter), ale napomáhají právní regulaci, neboť jako součásti zákonů jsou formálně závazné (normativně tedy působí ve vazbě na právní normy) - legislativní zkratky – odkazují na ustanovení v textu právního předpisu či pod čarou - preambule – ustanovení uvozující právní předpisy (nejčastěji ústavy a mezinárodní smlouvy) – zdůrazňují určité základní ideje, vyjadřují se k historickému kontextu, ve kterém byla norma vydána, apod. – přispívají k výkladu vlastního textu nejvýznamnější částí objektivního platného práva vedle právních norem jsou právní principy POJETÍ PRÁVNÍ NORMY, SPECIFICKÉ RYSY PRÁVNÍCH NOREM právní norma - obecně závazné pravidlo lidského chování, stanovené nebo uznané státem (resp. mezinárodním společenstvím států), jehož porušení stát (společenství) sankcionuje - každá právní norma představuje základní prvek platného práva – je elementem systému právních norem (plného smyslu a obsahu nabývá teprve jako část systému práva) - vydána, aby regulovala určité vztahy ve společnosti → je závazná, neponechává subjektům práva vůli, jak se mají zachovat, stanoví množinu právně dovolených chování - stát různými právními metodami a postupy zajišťuje její zachování = státní donucení k dodržování právních norem specifické rysy právních norem (to, čím se právní normy odlišují od jiných norem) 1) závaznost - právní norma je závazné pravidlo chování, neboť stanoví oprávnění (možnost určitého chování) a povinnosti (nutnost určitého chování pod hrozbou sankce) 2) formální určitost - stát uznává normy v určité právní formě (pramen práva, určitá vnější podoba práva) a v takové formě musí být norma i vyjádřena - právní normou je jen taková norma, která je obsažena ve státem uznaném prameni práva (např. zákon, precedens, právní obyčej, …) 3) obecnost (opakem jedinečnosti, individuálnosti) - právní norma upravuje chování druhově určených subjektů (adresátů) a rovněž jejich oprávnění a povinnosti a i sankce stanoveny obecně - např. formulace každý je povinen, nikdo nesmí, prezident republiky (tj. každý, kdo bude prezidentem) - abstraktnost → musí být konkretizována ve vztahu k určitému případu → obecnost normy však nelze zaměňovat s její abstraktností - důležitým předpokladem principu formální rovnosti (rovnoprávnosti) 4) vynutitelnost - pokud právní norma ukládá určité povinnosti a stanoví i hrozbu sankcí v případě jejich nedodržení, lze zpravidla vynutit splnění jak primární povinnosti, tak i sekundární povinnosti (sankce) - vynucování normy zabezpečeno orgány státní (veřejné) moci - imperfektní normy (lex imperfecta) – neúplné, nedokonalé – nemají sankci × nutno odlišit od implicitní sankce (neplatnost právního jednání vyplývající z nedodržování zákonných podmínek jeho platnosti, nebo vyjádřena v jiném právním předpisu) a explicitní sankce (sankce v normě uvedena, avšak její reálné použití je obtížné) následky protiprávnosti (resp. nedodržení dispozice právní normy) a) sankce ve vlastním slova smysli – újma uložená rušiteli (trest, náhrada škody, …) b) následky jiné, které sice bezprostřední povahu újmy nemají, ale mají následky, kterými se zajistí dodržení právních norem 6  STRUKTURA PRÁVNÍCH NOREM tradičně se vychází z toho, že struktura právní normy je trichotomická (trojčlenná) - má podobu podmíněné věty (implikace) – jestliže je A (hypotéza), pak nastává B (dispozice), není-li B, nastupuje C (jinak C – sankce) - podle logického schématu právní normy vidíme, že sankce nenastává vždy, nýbrž nastupuje jen v případě nedodržení dispozice (přesněji povinnosti stanovené v dispozici) → proto se v literatuře poukazuje na to, že se tedy jedná spíše o tetrachomickou (čtyřčlennou) strukturu o 2 částech 1. hypotéza → dispozice 2. normativní ustanovení pro případ nesplnění povinnosti vyplývající z dispozice a právní (sankční) následky tohoto nesplnění (porušení dispozice → sankční následky) hypotéza, dispozice, sankce - hypotéza – podmínky realizace normy – stanoví předpoklady a podmínky, za nichž se má realizovat pravidlo chování stanovené v dispozici; hypotézou normy jsou zpravidla určeny právní skutečnosti, se kterými je spojen vznik, změna či zánik právních vztahů upravených v dispozici, okruh adresátů normy, časová působnost - dispozice – vlastní pravidlo chování – zejména stanoví, komu a jaká oprávnění a povinnosti vznikají, nastanou-li skutečnosti uvedené v hypotéze → jednotlivé žádoucí modality chování z hlediska normotvůrce, tj. příkaz, zákaz, dovolení a z hlediska adresáta, tj. oprávnění a povinnost - sankce – následky nezachování normy vyplývající z dispozice právní normy DĚLENÍ HYPOTÉZ, DISPOZIC A SANKCÍ (TYPY STRUKTURÁLNÍCH ELEMENTŮ NOREM) 1) z hlediska míry abstraktnosti formulace jednotlivých částí právní normy - relativně abstraktní formulace hypotézy, dispozice, sankce – větší prostor pro uvážení soudu a dalších orgánů veřejné moci aplikujících normy, např. § 450 občanského zákoníku: Z důvodu zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům občana, který ji způsobil … - relativně konkrétní formulace hypotézy, dispozice, sankce – velmi konkrétní, nevytváří prostor pro uvážení při aplikaci, vyšší míra právní jistoty pro adresáty norem 2) z hlediska kumulativnosti nebo alternativnosti formulace jednotlivých částí právní normy - zda musí být splněny všechny podmínky a všechny povinnosti, uloženy všechny sankce, … - kumulativní charakter formulace hypotézy, dispozice, sankce – spojka a, jakož i, i, rovněž ve významu slučovacím, musí být splněny všechny uvedené podmínky najednou, splněny všechny povinnosti, využita všechna oprávnění, uloženy všechny sankce - alternativní charakter hypotézy, dispozice, sankce – spojka nebo, anebo, stačí, aby byla splněna i jen jedna povinnost, využito i jen jedno z oprávnění, uložena jedna ze sankcí 3) z hlediska úplnosti či neúplnosti vymezení hypotézy, dispozice, sankce - taxativní (úplný, uzavřený) výčet – stanoví podmínky realizace normy zpravidla relativně konkrétně a přitom vylučuje použití normy na případy, kdy jsou dány jiné, resp. podobné podmínky, např. § 711 občanského zákoníku: soud přivolí k výpovědi nájmu pronajímatelem jen z důvodu taxativně uvedených v odstavci 1, písmeno a) až h) - demonstrativní (příkladný) výčet – používají se obraty typu zejména, například, jiné okolnosti – vytváří prostor pro uvážení pro soudy a další orgány veřejné moci aplikující právní normy, např. § 33 trestního zákona: Soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele … při výměru trestu se jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel: a) spáchal trestný čin v silném rozrušení, b) … – v současném právním státě nelze demonstrativně stanovit právní povinnosti a sankce za jejich nedodržení → uvedená 3 hlediska lze samozřejmě kombinovat druhy sankcí - absolutně určitá – stanoví určitý druh a výměru trestu – např. odnětí svobody na 25 let - relativně určitá – újma se může pohybovat v určitém rozmezí – odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let - neurčitá – např. bude potrestán přiměřeně – v právu se vyskytuje ojediněle 7  PRÁVNÍ NORMY A JEJICH FORMULACE V NORMATIVNÍCH AKTECH jednotlivé části právní normy nemusejí být stanoveny vždy v témže článku či paragrafu normativního aktu - právní systém není totožný se soustavou a systémem normativních aktů - z důvodů přehlednosti a srozumitelnosti může 1 právní norma být formulována různými normativními akty právní norma není zcela totožná s textem právního předpisu (se slovním vyjádřením v normativním aktu) - právní norma je představa povinného chování, uložená ve společenském vědomí – obsah této představy může být bohatší (konkrétnější) než pouhé slovní vyjádření normy v textu normativního aktu - právní norma (jako součást společenského vědomí) je a musí být v přímém souladu s textem slovního vyjádření normativního aktu nebo v jiném pramenu práva PRÁVNÍ PRINCIPY nejvýznamnější částí objektivního platného práva vedle právních norem jsou právní principy - vůdčí zásady, na kterých stojí právní systém vcelku a jednotlivá právní odvětví - preskriptivní charakter (stejně jako právní normy) právní principy se od právních norem odlišují ve 2 směrech 1) právní principy jsou vyšší míry obecnosti než normy – stanoví právní postup v nejobecnější normě, z právních předpisů nevyplývají bezprostředně práva a povinnosti finálním recipientům právních norem - právní předpisy představují obecné regulativní ideje, používají se při řešení obtížných právních případů (je třeba posoudit relevanci mezi konkrétní právní úpravou a jejími principiálními východisky) - právní principy musí respektovat při interpretační a aplikační činnosti všechny soudy, správní úřady, státní zástupci, … → podstatná část z nich explicitně stanovena na ústavní úrovni 2) právní principy mohou mít a nezřídka mají kontradiktorní charakter - zatímco 2 právní normy stanovující, že chování A je zakázáno a chování non A je rovněž zakázáno, považujeme za logicky neslučitelné, pro právní principy toto neplatí - při použití právních principů se uplatňuje metoda vyvažování, nebo metoda specifikace (omezení platnosti principu pro určité případy) právní principy lze klasifikovat z více hledisek a) tradiční principy - přítomné v právu v jistých modifikacích snad ve všech právních systémech, přestože ne vždy byly v praxi dodržovány - zásady pacta sunt servanda (smlouvy je nutno dodržovat), audiatur et altera pars (je třeba slyšet i druhou stranu), nemo iudex in causa sua (nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci), nemo iudex sine actore (není soudce bez žalobce), neminem laedere (nikomu neškodit) b) principy moderního práva - uplatňované od konce 18. století a v posledních desetiletích doplňované o nejnovější - zásada legální licence (je právně dovoleno vše, co není právně zakázáno), zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon), zásada ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá), zásada předvídatelnosti práva, zásada nullum crimen, nulla poena, nullus processus criminalis sine lege (není zločinu, není trestu, není trestního řízení bez zákona), zásada rovnosti před zákonem, zásada přiměřenosti a proporcionality, … a) univerzální právní principy (obecné) b) principy platné jen v určitých právních odvětvích a) hmotně-právní principy – např. legální licence, nikomu neškodit b) procesně-právní principy – např. není soudce bez žalobce, nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci 8  PŮSOBNOST PRÁVNÍCH NOREM přednáška 22.10.2007, prof. A.Gerloch; Teorie práva (str. 90 – 94), Gerlochova Teorie práva (str. 68 – 73) působnost právní normy (tj. vymezení rozsahu realizace a aplikace právní normy) 4 roviny působnosti právních norem 1) věcná působnost 2) prostorová působnost (teritoriální, místní) 3) osobní působnost (personální) 4) časová působnost (temporální) věcná působnost - týká se skutkové charakteristiky případů, které právní norma (jejich souhrn, tedy právní institut) upravuje - dána předmětem, na který působí (věcnou problematikou, která je normou upravena), dána už názvem příslušného právního předpisu, bližší vymezení v úvodních ustanoveních (např. zákon o VŠ, působnost VŠ) a) obecné normy (normy s obecnou působností) – vztahují se na větší počet stejných případů b) speciální normy (normy se zvláštní působností) – upravují odlišně věcně shodnou problematiku - např. občanský zákoník upravuje soukromoprávní vztahy obecně, obchodní zákoník upravuje soukromoprávní vztahy podnikatelů - pro předpisy stejné právní síly platí – speciální norma má přednost před obecnou (lex specialis derogat legi generali), ale musí respektovat obecné zásady, pokud však v určité problematice není zvláštní úprava, použijeme právní normu obecnou (tj. princip subsidiarity) - normy nepůsobí na společenské vztahy jednotlivě, ale v normativních komplexech - právní institut – nižší komplex norem, které ve svém souhrnu upravují 1 určitý druh společenského vztahu (např. manželství, vlastnictví, dědictví atd.) - právní odvětví – vyšší komplex norem – soubor právních norem upravujících souhrn souvisejících společenských vztahů prostorová působnost - řeší otázku na jakém území právní norma platí, resp. je účinná, popř. v jaké míře platí a je účinná nad a pod tímto územím, resp. mimo toto území - vychází z teritoriální působnosti orgánů veřejné moci → určena působností veřejné moci a) právní normy s celostátní působností – např. ve formě zákona b) lokální právní normy – např. ve formě nařízení nebo vyhlášky - problematika exteritoriality (použití právní normy mimo území státu, jehož právního řádu je součástí) - soudobé právo stojí na principu teritoriality – platí primárně, právo působí na všechny osoby na území státu, pod jehož jurisdikcí se nacházejí (každý, kdo se nachází na území státu, se musí řídit jeho právem) - oproti principu teritoriality stojí princip personality – užívaný ve starověku, středověku i částečně dnes - princip teritoriality modifikován principem personality, např.: - u fyzických osob – institutem státního občanství – občané se musí řídit i za hranicemi státu právním řádem svého domovského státu (zejména v oblasti veřejné práva) → může dojít ke kolizi právních řádů obou států, což řeší kolizní normy a stále častěji i mezinárodní smlouvy - u právnických osob – možná dohoda na volbě soukromého práva, to neplatí u veřejného práva (placení daní, sociálního a zdravotního pojištění apod.) - celostátní × regionální působnost – zákony a právní předpisy vlády, prezidenta republiky, ministerstev a jiných správních úřadů s celostátní působností mají celostátní teritoriální působnost, někdy může být zákonem stanoven zvláštní režim pro určité oblasti státu (na hranicích, ve vojenských prostorech) - mimo stát působí jeho právo zejména: - na občana státu, který vycestoval za hranice státu – např. na zemi zůstává určitý prostor volný (moře, vzdušný prostor), ve volném prostoru se letadlo řídí zákony státu, pod jehož vlajkou letí, dokud nevletí do vzdušného prostoru jiného státu - při kolizní úpravě - na základě mezinárodní smlouvy - v oblasti trestního práva při posuzování trestnosti činu spáchaného v cizině za podmínek stanovených trestných zákonem 9 osobní působnost - založena na principu rovnosti před zákonem, spočívá v druhovém vymezení právních subjektů v hypotéze právní normy → na které osoby platí právní norma - typická pro středověké právo (každý si právo táhl s sebou) - možnost stanovit imunitu a exempce (a vymezit její rozsah) pro určité skupiny právních subjektů – rozsah imunity a exempcí dán především postavením (funkcí) osoby, stanoven v normách mezinárodního práva (princip vzájemnosti, tj. státy si navzájem imunitu uznávají), ale i vnitrostátního (např. právní postavení soudců, poslanců, senátorů) → typy imunity: - absolutní imunita - hlava státu – monarcha, prezident – v ČR není prezident republiky odpovědný za jednání, kterého se dopustí v době funkčního období, může být souzen pouze za velezradu, což je zvláštní druh ústavního deliktu - diplomatičtí zástupci – diplomat může být vyhoštěn jako persona non grata (osoba nežádoucí, nevítaná) - členové zákonodárného sboru – v ČR poslanci a senátoři nemohou být postiženi za hlasování - relativní imunita - členové zákonodárného sboru, pokud jde o možnost trestního stíhání, stíhání za přestupek nebo za jejich projevy – v různém rozsahu podmíněno souhlasem příslušného zákonodárného sboru či komory, resp. je omezena možnost postihu pouze na disciplinární odpovědnost - soudci ústavního soudu – mají obdobný rozsah imunity a režim trestní a přestupkové odpovědnosti jako členové zákonodárného sboru - s imunitou souvisí exempce, tj. vynětí z působnosti příslušných orgánů – v některých případech může rozhodnout o protiprávním jednání jiný orgán než v obecním režimu (např. o přestupcích soudců, státních zástupců, politiků, vojáků atd.) - cizinci se řídí cizineckým režimem – mají všechna práva a povinnosti s výjimkou těch, která jsou přiznána občanům státu na základě občanství – jsou jim zaručena základní lidská práva (např. právo na život), ale některá omezení, např. ve svobodě pohybu, ve vlastnictví (cizincům s trvalým pobytem lze naopak přiznat i některá práva, která mají jinak jen občané státu) - kodifikaci přinesl římský statut – založil mezinárodní trestní soud v Haagu, jako trvalý soud pro stíhání zločinů mezinárodního práva časová působnost - souvisí s platností a účinností právního předpisu, s možností retroaktivity (zpětná účinnost) a s otázkou intertemporality právní normy (přechodné ustanovení právního předpisu) - časová posloupnost právní normy – schválená norma (reálně existuje, ale není dosud schopna vyvolat právní účinky sledované zákonodárcem) → platná norma (vydána příslušným orgánem v mezích jeho pravomoci, předepsaným způsobem publikována) → účinná norma - 2 základní formy publikace - materiální – historicky starší forma, např. vybubnování a seznámení s obsahem - formální – zveřejnění v úřední sbírce či jiným zákonem předpokládaným způsobem - časová působnost normy se nekryje s platností právní normy – platnost začíná včleněním normy do právního řádu (promulgací, tj. publikací předepsaným způsobem) a končí jejím vyřazením z právního řádu, tj. výslovnou derogací (zrušením), nebo novelizací; časová působnost souvisí s používáním normy na konkrétní případy, s její realizací a aplikací - účinnost právní normy v čase přesně ohraničena určením od kdy do kdy mají být společenské vztahy upravovány (čas, ve kterém norma nabyla platnosti, nemusí spadat vjedno s časem, ve kterém norma nabyla účinnosti), zpravidla je stanoven počátek účinnosti okružně, tak, že norma nabývá účinnosti až po určitém čase od okamžiku, kdy nabyla právní platnosti (ryze praktické důvody, den účinnosti zpravidla výslovně určen, pokud není, nabývají normy vyhlašované ve sbírce zákonů účinnosti 15 dnem po vyhlášení), datum účinnosti může být i děleno (postupně nabývá účinnosti) 10 - derogační klauzule (zánik platnosti normy výslovně ustanoven v novém normativním aktu), viz. str. 25 - každou právní normu lze zrušit právní normou stejné nebo vyšší právní síly, provádí ten, kdo vydává určitou právní normu, zrušení většinou v den účinnosti nové právní úpravy, ale tyto normy mohou být dále aplikovány: - posuzování vzniku práv a povinností – podle právních norem, které byly účinné v okamžiku, kdy práva a povinnosti vznikly = pravá retroaktivita (tj. zpětná působnost, aplikujeme to na případy, které se staly ještě před účinností normy) - v situaci, kdy je vyloučena pravá retroaktivita → nepravá retroaktivita - generální derogační ustanovení – pouze všeobecně vyslovuje, že ruší všechny právní normy, jež odporují ustanovení nového normativního aktu, nabývajícího platnosti - derogační ustanovení – obsahuje taxativní výčet všech zrušených normativních aktů - retroaktivita (viz. str. 25) - výjimečně v normativním aktu výslovně stanoveno, že právní norma má v jistém rozsahu zpětnou působnost - pravá retroaktivita – zpětná působnost právní normy – výjimečná, např. v trestním právu (nikomu nelze uložit trest za čin, který nebyl zákonem označen za trestný v době, kdy byl spáchán, trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ale trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější) - nepravá retroaktivita – např. v občanském a rodinném právu se vznik právního vztahu posuzuje podle normy účinné v době vzniku právního vztahu, obsah existujícího právního vztahu, práva a povinností subjektů se však řídí ustanoveními nového normativního aktu, často značně odlišnými (např. vznik manželství se posuzuje podle norem platných v den uzavření manželství → platná jsou tedy i manželství vzniklá do 1.1.1951 církevním sňatkem, práva a povinnosti manželů jsou ovšem upravena platným zákonem o rodině a občanským zákoníkem) - vacatio legis → legisvakance → legisvakanční lhůta → čím pracnější právní úprava, tím delší lhůta, tzn. existují 2 právní normy, ale 1 ještě není platná 11  KLASIFIKACE PRÁVNÍCH NOREM přednáška 29.10.2007, prof. A. Gerloch; Teorie práva (str. 88 – 90), Gerlochova Teorie práva (str. 50 – 68) KRITÉRIUM PRÁVNÍ SÍLY - právní síla – vlastnost, která spočívá v relevanci (vztahu) mezi normami, což odpovídá jejich postavení v hierarchii norem, typická pro kontinentální typ právní kultury, výsledkem úvah na přelomu 19. a 20. stol. - formální kritérium dělení právních norem – dělení podle forem, tj. pramenů práva, ve kterých jsou tyto právní normy obsaženy - v demokratickém právním státě postavení ústředních orgánů silnějších než postavení regionálních a lokálních orgánů, taktéž přímo volené orgány mají silnější právní sílu než odvozené orgány – ale neplatí to zcela (otázka dělby moci a nadstátních celků, rozhodnutí ústavního soudu) norma nižší právní síly nesmí odporovat normě vyšší právní síly – pokud tomu tak není, neznamená to ale nutně neplatnost právní normy → dáno zásadou presumpce správnosti veřejnoprávních aktů (každý veřejnoprávní akt je platný, pokud není prokázáno jinak, i kdybychom se domnívali, že např. příslušná vyhláška není v souladu se zákonem), důležité, zda došlo k publikaci předepsaným způsobem; musí existovat možnost nápravy (v ČR Ústavní soud) norma může být měněna nebo rušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly 1) ústavní normy – nejvyšší právní síla, základ právního řádu, závazné pro všechny subjekty, přijímány ústavodárcem, v jednotlivých státech se mohou lišit podle míry rigidity (tj. podle obtížnosti změnitelnosti takové normy), nemusejí být obsaženy jen v ústavě, aby měly ústavní platnost (viz. Listina základních práv a svobod) 2) zákonné normy 3) podzákonné normy – mají vlastní vnitřní hierarchii - hierarchie právních norem má velký význam pro rozlišení jejich závaznosti z hlediska postavení různých adresátů právních norem a systému kontroly ústavnosti a zákonnosti – zákonnými normami a normami vyšší právní síly (ústavní normy, normy mezinárodního práva recipovanými do vnitrostátního práva) jsou vázány soudy, soudy mohou samy rozhodovat o tom, zda podzákonné normy jsou v souladu s normami zákonnými (pokud při konkrétním případu soud rozhodne, že podzákonný předpis není v souladu se zákonem, aplikuje se přímo zákon) - ústavodárce určuje, které mezinárodní smlouvy mají stejnou právní sílu jako ústava - zákonodárce se řídí zákonnými normami a vyššími – zákonné normy může rušit a měnit - opatření se silou zákona – přijímá parlament – naše platná úprava to povoluje pouze při rozpuštění poslanecké sněmovny (pak může senát přijímat zákonná opatření, ale jen s omezenou platností, po znovuustanovení je může poslanecká sněmovna zrušit) - to, že nějaká právní normy je v rozporu s ústavou může říci pouze Ústavní soud - vázán pouze ústavními normami a prameny práva, které jsou na stejné úrovni (v platném právním řádu ČR jsou to ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách) - nálezy Ústavního soudu, kterými zasahuje do právního řádu, mají právní sílu zákona - může, je-li to Ústavou dovoleno, rušit zákony nebo podzákonné předpisy, nemůže je však měnit; Ústavní soud má postavení tzv. negativního zákonodárce - prezident republiky může iniciovat případy k Ústavnímu soudu, ale on sám rozhodovat nemůže 12 KRITÉRIUM POVAHY REGULATIVNÍHO PŮSOBENÍ NORMY - normy s klasickou strukturou (kondicionální) - právní normy zavazující a opravňující - opravňující normy stanoví výslovně pouze oprávnění - zavazující normy stanoví explicitně pouze povinnosti (ve formě příkazu = norma přikazující, nebo zákazu = norma zakazující) - implicitně z nich však lze vyvodit odpovídající oprávnění nebo povinnost jiného subjektu - právní normy dispositivní a kogentní (kategorické) - dispozitivní normy (autonomní právo) – nestanoví buď vůbec vlastní pravidlo chování, nebo je stanoví pouze subsidiárně a nechávají na adresátech, aby si je stanovili sami (tj. aby upravili vzájemná práva a povinnosti svým vlastním projevem vůle) – nejvíce v občanském a obchodním právu, např. smlouva, závěť - kogentní (kategorické) normy (heteronomní právo) – imperativně stanoví pravidlo chování, práva a povinnosti, neponechávají prostor pro vůli adresáta, který tak nemá možnost odchýlit se od požadavků normy vlastním projevem vůle – typické pro oblast veřejného práva včetně práva procesního, někdy i v právu soukromém (stanoví limity smluvní autonomie účastníků soukromoprávních vztahů) - zvláštní normy - nemají klasickou trichotomickou, resp. tetrachomickou strukturu, tj. kondicionální povahu - stanoví pravidla, co do působnosti omezená na určitou část území, nebo pro určitou specifickou kategorii subjektů nebo pro časové období, v němž nastaly a trvají určité mimořádné okolnosti (omezený rozsah a sféra působnosti) × působnost obecných norem dopadá na celé území státu, na všechny subjekty a není předem výslovně omezena na určité časové období - problém, co všechno sem zahrnovat, někdo sem zahrnuje i metanormativní prvky (např. definice, preambule) → pravidlo chování specifického charakteru - blanketové normy (bílé, nevyplněné normy) - neobsahuje vlastní pravidlo chování , nýbrž ve své dispozici zmocňuje příslušný státní orgán nebo nestátní orgán veřejné moci k vydání prováděcího předpisu, kde teprve bude stanovena vlastní normativní úprava - zmocnění v relaci ústavní zákon – zákon, zákon – odvozený podzákonný právní předpis, zákon – právní předpis samosprávné instituce (krajské zastupitelstvo, obecní zastupitelstvo, veřejná VŠ, profesní komora, …) - na základě těchto norem probíhá extenze exekutivy do legislativy – výkonná moc může vykonávat legislativní činnost (vydávat podzákonné předpisy), zákonodárce přenáší část své pravomoci na výkonnou moc a ta poté může přijímat normy v rámci zákona (jakákoliv sekundární podzákonná norma může být vydána pouze na základě normy blanketové) - blanketovou normu nelze vyplnit jakýmkoliv jednáním, které není contra legem (proti zákonu), musí to být pouze jednání secundum et intra legem (na základě a v mezích zákona), je vyloučeno postupovat praeter legem (vedle zákona) → státní a jiné orgány veřejné moci mohou při výkonu této moci činit jen to, co jim zákon výslovně stanoví - odkazující ustanovení v zákonech – nejedná se o blanketní normy, za použití legislativní zkratky odkazují na konkrétní pramen práva v té době již platný, nevytváří pravidlo chování, a to ani pro tvůrce norem - kolizní normy - tvoří náplň mezinárodního práva soukromého a stanoví hraniční ukazatele, jimž jsou určeny normy, podle nichž se řeší soukromoprávní vztahy s cizím prvkem (tj. případy, kdy je nutné řešit právní vztahy mezi subjekty, které podléhají různým vnitrostátním právním řádům a u nichž je třeba určit, který právní řád má být na tento právní vztah aplikován) - součástí vnitrostátního právního řádu, často odkazují na právní řád jiného státu - v posledních desetiletích nahrazovány přímými normami v dvoustranných či vícestranných mezinárodních smlouvách - vyskytují se rovněž ve federativních státech 13 - kompetenční normy - stanoví kompetence, tj. vymezují rozsah pravomoci (tj. prostředky, které jsou ji dány) a působnosti (tj. vlastní kompetence v daných mezích) orgánů veřejné moci - např. v ústavách států a v tzv. kompetenčních zákonech - teleologické (finální) normy - bezprostřední opak norem kondicionálních (tj. norem s klasickou strukturou) – nemají klasickou logickou strukturu, necharakterizují normativně žádoucí chování – vytyčují žádoucí cíle, aniž by normovaly způsob, jak k cíli dospět – např. normy v zákoně o státním rozpočtu - není jich mnoho, jejich používání není zcela v souladu s normativní povahou práva - významná role v právu Evropských společenství (resp. Evropské unie) ve formě směrnic, které stanoví, jaké cíle mají jednotlivé členské státy dosáhnout, tj. jakou právní úpravu mají přijmout, přičemž ponechávají na uvážení jednotlivých států, jakým způsobem to provést - důležitost úsilí adresáta - doporučující normy - kvazinormy – nestanoví závazné pravidlo chování, ale jen doporučení žádoucího chování - vyskytují se zřídka - např. případy vzorových stanov, které se použijí subsidiárně pro úpravu právních poměrů určitých právnických osob – sama právnická osoba může upravit právní poměry svým projevem vůle v rozsahu zákonných podmínek, přičemž může využít i určitá ustanovení vzorových stanov 14  PRAMENY PRÁVA – POJEM, KLASIFIKACE přednáška 5.11.2007, prof. A. Gerloch; Gerlochova Teorie práva (str. 74 – 82, 87 – 88) trojí význam pojmu prameny práva (pojem o více významech) - prameny práva ve formálním smyslu – vyjadřují vnější formu právních norem – obsahují právní normy, dodávají v nich obsaženým pravidlům charakter práva (pouze takové pravidlo chování, které má státem, resp. společenstvím státu v mezinárodním právu, uznanou formu pramene práva, je právní normou) - prameny práva v materiálním smyslu – chápány jako zdroj obsahu těchto norem – obsah právních norem determinuje např. stav dané společnosti, státu a politického režimu, tradice a zvyklosti, technologická, ekonomická a kulturní úroveň, vliv mezinárodního společenství – tj. společenskohistorický kontext, ve kterém právo vzniká (zájmy, které se do obsahu práva promítají) - prameny práva v gnoseologickém smyslu – chápán jako zdroj poznání práva – zdrojem poznání určitého právního systému nemají být jen zákony a precedenty, ale i rozhodnutí orgánů veřejné moci individuální povahy (tj. individuální právní akty, judikatura, smlouvy, právní literatura, dokumentace legislativního procesu) → zkoumání práva se nemá omezit na člení zákonů, měli bychom se zajímat i o aplikaci právní normy PRAMENY PRÁVA VE FORMÁLNÍM SMYSLU prameny práva jako formy právních pravidel historicky proměnlivé, spojeny s odlišnými typy právní kultury základní prameny práva – právní obyčeje → soudní precedenty → právní předpisy → normativní právní smlouvy právní řád – soustava pramenů práva způsoby vytváření právních norem jako obecně závazných pravidel, uznaných a vynucovaných státem a) autoritativní (imperativní) způsob tvorby právních norem - v záměrném procesu rozhodnutím decizního orgánu veřejné moc – určitá veřejná autorita rozhodne o pravidle - právní předpisy – legislativním proces – ex ante, a priori stanoveno závazné pravidlo chování - právní precedenty – rozhodování soudů – ex post, tvorba práva a posteriori b) konsensuální způsob tvorby právních norem - tj. dohodou, nabývá na významu růstem úlohy mezinárodního práva - normativní právní smlouvy, ale ne individualizované právní smlouvy (obecně závazné pravidlo chování aplikované na konkrétní případ) - tvorba právních norem na základě communis opinio doctorum (všeobecné mínění učených) c) spontánní (konvenční) způsob tvorby právních norem - není projevem vůle, vznik opakováním určitých činností, které se zobecní pravidlem → na základě dlouhodobé tradice + uznání ze strany státu či společenství států - právní obyčeje – historicky nejstarší pramen práva, typický pro tradiční společnost - právní principy - na základě tohoto členění lze hovořit o rozdílech mezi psaným a nepsaným právem, taktéž se ukazuje rozdíl mezi autonomní a heteronomní tvorbou práva - psané právo (ius scriptum, lex scripta) – právo vytvářené v legislativním procesu (zákony a jiné právní předpisy), normativní právní smlouvy a) listinná tvorba b) elektronická tvorba - nepsané právo (lex non scripta) – právní normy v podobě právních obyčejů a soudních precedentů, též právní principy - autonomní tvorba práva – právo vytvářené samotnými nositeli práv a povinností (zejména v rámci smluvní autonomie dané normami heteronomního práva) - heteronomní tvorba práva – právo vytvářené nezávisle na nositelích práv a povinností (zejména zákonné a soudcovské právo) 15  PRÁVNÍ PŘEDPISY (OBECNĚ ZÁVAZNÉ NORMATIVNÍ PRÁVNÍ AKTY) právní předpis - výsledkem záměrné činnosti nazývané legislativní proces – právní předpisy přijímány monokratickým orgánem (za okamžik vzniku se považuje podpis právního předpisu – vycházíme z toho, že se jedná o psané právo, pro platnost důležitá publikace předepsaným způsobem), vznik předepsáním platné většiny (princip majority, není typický konsensus) - prostá většina – nadpoloviční většina přítomných členů (stanoveno minimální kvórum přítomnosti) - absolutní většina – nadpoloviční většina všech členů - kvalifikované většina – nejčastěji 3/5 nebo 2/3, prostě nejvyšší - rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy jako předem daná pravidla chování (apriorní způsob tvorby práva) × právní úkon, tj. soukromoprávní projev vůle - rozhodující pramen práva v kontinentálním typu právní kultury, v podobě tzv. statute law se uplatňují také v angloamerickém typu právní kultury, uplatnění i v islámském typu právní kultury - hierarchická výstavba soustavy právních předpisů – vytvořena na zákl. jejich tzv. právní síly (ta souvisí zejména s postavením normotvorného orgánu veřejné moci, nejvyšší právní sílu mají zákony, a to zpravidla ústavní zákony) - ve formě zákonů, pokud jde o hlavní právní odvětví, mají v kontinentálním typu právní kultury podobu kodexů – kodexy (zákoníky) upravují uceleně právní problematiku určitého právního odvětví nebo alespoň jeho převážné části (např. občanský a trestní zákoník, občanský soudní řád, trestní řád) → výhodou přehlednost, systematičnost, nerozpornost právní úpravy právní předpisy a) individuální právní první akty b) normativní právní akty a) obecně závazné normativní právní akty b) interní normativní právní akty obecně závazné normativní právní akty - uplatňují se vůči všem subjektům na určitém teritoriu - princip pravomoci orgánu veřejné moci rozhodovat o právech a povinnostech - primární právní předpis × odvozené právní předpisy (sekundární, terciální, …) – vznik na základě zmocnění k provedení primárního předpisu, tj. na základě delegace normotvorní činnosti od právních předpisů nutno odlišit individuální právní akty - např. rozsudek soudu, trestní příkaz, platební rozkaz, správní rozhodnutí v konkrétní věci apod. - nejsou prameny práva – jedná se pouze o formy aplikace obecně závazných normativních právních aktů na konkrétní případy odlišit je nutné i interní normativní akty - nejsou prameny práva, i když mají normativní charakter – tvoří paraprávní systém – závazná jen pro toho, kdo je na základě zákona účastníkem určitého vztahu (princip personality), kterého se týkají (např. členové akademické obce na VŠ – akademičtí pracovníci a studenti – jsou vázáni statutem VŠ a příslušné fakulty) - jsou závazné na základě právních předpisů - např. směrnice, instrukce, statuty, organizační a pracovní řády apod. - typické ve veřejné správě, ve služebních vztazích, v pracovních vztazích (jako pokyny zaměstnancům s obecnějším významem) 16  PRÁVNÍ PRECEDENTY de facto synonymem soudní precedenty - druh judikátu, tj. soudního rozhodnutí, které je právním řešením daného případu, dosud právem neupraveného, závazným pro obdobné případy v budoucnosti - formálně závazný pramen práva v angloamerickém typu právní kultury (judge made law, case law) a mezinárodním právu správní precedenty pozbyly vzhledem k rozsáhlému soudnímu přezkumu správních rozhodnutí na významu vyšší soudní rozhodnutí v kontinentálním typu právní kultury - nejsou formálně obecně závazná a vymahatelná - ale mají quasiprecedenční význam – máme pravidlo, ale poměrně neurčité, konkretizace aplikováním na konkrétní případ způsob vytváření právních norem a posteriori – nejprve nastane situace, která není upravena právní normou 2 základní znaky precedentů - originálnost (původnost) – první rozhodnutí v dané věci - formální obecná závaznost – závazný pro obdobné případy pro precedenty platí - určitý pozitivní moment – představují pružný model práva (mezera v právu de lege ferenda může být vyplněna rozhodnutím soudu, i když jednoznačná norma v tzv. psaném právu absentuje) - určitý negativní moment – nižší míra právní jistoty, menší předvídatelnost práva kasuistická povaha precedentu – individuální právní akt, který řeší konkrétní případ - obecný charakter získá používáním jako vzorové pravidlo pro obdobné případy soudy vytvářejí precedenty podle právních principů, event. i právních obyčejů → zdroje rozhodnutí ratio a equita - důraz na racionálnost (ratio) – přesvědčivost jeho odůvodnění - důraz na spravedlnost (equita) → ratio decidendi – ta část odůvodnění rozhodnutí, která má charakter precedentu – normativní věta/y, použitelná/é na další obdobné případy → obiter dictum – ta část odůvodnění rozhodnutí, která se týká jedinečného případu řešeného soudem, nemá obecnou závaznost zásada stare decisis (setrvat u rozhodnutého) - doplňuje doktrínu rule of precedent - precedenční rozhodnutí se aplikuje na podobné případy a nemůže být bezdůvodně měněno, a to ani tím soudem, který je přijal → zajištěna stabilita práva - možno odchýlit se jen tehdy, jestliže nově řešený případ má odlišné znaky (tzv. metoda distinkcí) nebo jestliže se podstatně změnily okolnosti oproti těm, za nichž byl přijat (pravidlo rebus sic stantibus) metoda distinkce (rozdílnosti, rozlišování) - soud shledává rozdíly mezi různými precedenty, hledá, který je nejspíše použitelný pro konkrétní případ - pokud nenalezen vhodný precedent, vytvořen nový – argumentace právě těmito rozdíly - důsledek – na obdobné případy se vztahuje zpravidla několik precedentů, odlišných v některých aspektech případů - overruling – výjimečný, vyřazení precedentu z užívání soudem, který ho přijal, pro zásadní změnu okolností komunitární právo - soudní rozhodnutí (Evropský soudní dvůr, Soud prvního stupně) mají velký význam - jen některá rozhodnutí však obsahují obecně závazná právní pravidla → charakter soudních precedentů 17  NORMATIVNÍ PRÁVNÍ SMLOUVY druh smlouvy obsahující právní normy jako obecně závazná pravidla chování → upravují obecně a originálně blízké právním předpisům, vznikají na základě konsensu, nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí v současnosti nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva → mezinárodní smlouvy (ale ne všechny) - nahrazují dosavadní úpravu obyčejového práva - nejvýznamnější mezinárodní smlouvou Charta OSN („ústava mezinárodního společenství“) - připuštěno, aby existovaly jisté výhrady k některým ustanovením jinak přijímaných smluv – projev suverenity států tvořících mezinárodní společenství - některé normy mezinárodního práva obsažené v právu smluvním považovány za ius cogens – závazné i pro státy, které k příslušným normám nepřistoupily - v současnosti typická implementace mezinárodního práva do práva vnitrostátního kolektivní smlouvy - zvláštní druh normativní právní smlouvy, vznik ve Skandinávii - upravují pracovní a sociální otázky, pramenem vnitrostátního práva (v ČR mohou jít pouze nad rámec zákona – např. určitá zvýhodnění pro zaměstnance oproti zákonné úpravě) PRÁVNÍ OBYČEJ nejstarší pramen práva, v současnosti jen omezený význam vznik spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem nepsané právo → do konfliktu s požadavkem formální určitosti právní normy - v průběhu doby ale vznik nejrůznějších spisků a sbírek právních obyčejů → určitá rigidita → vytrácí se jejich přednost, tj. pružnost při jejich výkladu a používání × zvyšování míry právní jistoty typické rysy - usus longaevus – zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný - opinio necessitatis – skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný - opinio iuris – uznání veřejnou autoritou ve smyslu právního pramene stále se používá ve Velké Británii a islámském právu + Afrika × v kontinentálním právu není pramenem práva nutnost odlišovat od jiných zvyklostí (např. dobré mravy) – mimo právní systém ve formálním smyslu VEDLEJŠÍ PRAMENY PRÁVA odborná literatura, communis opinio doctorum (společné mínění učenců) rozum (ratio), spravedlnost (equita) – hojně využívány v angloamerickém právu při tvorbě precedentů právní principy – spíše se ale využívají při vytváření právních norem subsidiární prameny práva - uznávané v angloamerickém a mezinárodním právu - prameny pro tvorbu soudních rozhodnutí precedentní povahy 18  PRAMENY PRÁVA (PRÁVNÍ ŘÁD) ČESKÉ REPUBLIKY přednáška 12.11.2007, prof. A. Gerloch; Gerlochova Teorie práva (str. 82 – 86) seminář 5.11.2007 a 12.11.2007, (odborný asistent) JUDr. J. Tryzna, Ph.D. právní řád - systém pramenů práva, obsahujících právní normy určitého státu (resp. společenství států) - souhrn pramenů práva platných v daném státě nebo v rámci mezinárodního společenství právní řád ČR - kontinentální typ právní kultury, založen na psaném právu - tvořen zákony a dalšími právními předpisy, ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami, k nimž dal souhlas Parlament ČR a nálezy Ústavního soudu, kterými zrušil určitý zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení - uspořádán podle principu právní síly – nejvyšší právní sílu má ústava, resp. ústavní zákony základem vnitrostátních právních řádů ústava a) kodifikovaná – monolegální (jeden dokument, měněna pouze přímou novelizací) b) nekodifikovaná – polylegální (několik ústavních dokumentů) – v současnosti ČR, ústavodárce souhrn ústavních dokumentů označil jako ústavní pořádek - flexibilní ústava – od ostatních zákonů se liší pouze obsahem - rigidní ústava – liší se obsahem i formou – zejména náročnější způsob přijetí a změn - dnes se do ústavy prosazují absolutně rigidní ustanovení – sílí tendence oddělit nositele ústavodárné a zákonné moci (v ČR ústavodárcem Parlament ČR, usnáší se na ústavních zákonech 3/5 většinou všech poslanců a 3/5 většinou přítomných senátorů) - ústava ČR patří mezi ústavy s relativně nízkou mírou rigidity 1) termín ústavní pořádek ČR - soubor všech zákonů, které tvoří vrchol pomyslné pyramidy - Ústava ČR – ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb. - Listina základních práv a svobod - samostatný předpis, akt se silou ústavního zákona, formálně to tedy není ústavní zákon - přijata Federálním shromážděním v roce 1991 jako ústavní zákon a republikována pod č. 2/1993 Sb. (Usnesení předsednictva ČNR) – původně součást federálního zákona z 8.1.1991 (23/1991 Sb.), kde měla podobu ústavního zákona, tak ale nemohla zůstat nadále označena, protože pak by byla nadústavním předpisem (i Ústava by s ní musela být v souladu) - všechny ústavní zákony, kterými byla Ústava novelizována - možnost novelizace Ústavy pouze předpisem stejné nebo vyšší právní síly 1) ústavní zákon č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb. – je tam jen výčet krajů 2) ústavní zákon č. 110/1998 Sb. o bezpečnosti ČR – zavádí další důvody pro omezení základních práv a svobod, např. při krizových situacích (válečný stav, stav ohrožení státu, stav nouze) 3) ústavní zákon č. 395/2001 – nemá název, „euronovela“ – předpoklady pro vstup ČR do EU 4) ústavní zákon č. 515/2002 Sb. o přistoupení ČR k EU a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb. (v rámci tohoto ústavního zákona referendum o členství v EU → jednorázový, nelze ho už použít) - ústavní zákony o státních hranicích, které kdy byly přijaty od vzniku ČSR → mezinárodní smlouvy přijaté ústavodárným (zákonodárným) sborem – celkem 6 („československé“) + 3 („české“), od r. 1969 přijímány ve dvojí podobě - 2 ústavní zákony ČNR přijaté po 6.6.1992 - v červnu volby (v ČR vyhrála ODS, na Slovensku HZDS), pokyn občanů k zániku federace - tzv. recepční ústavní zákony (přijetí pramenů práva z jiného pramenu práva) – otázka kontinuity a diskontinuity, zde univerzální sukcese (úplné nástupnictví, úplné převzetí právního řádu jiného státu) - ústavní zákon č. 4/1993 Sb. o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR - všechny dosavadní předpisy zůstávají nadále platné, aby bylo zamezeno právnímu vakuu - zakotvují univerzální sukcesi (federální zákony), ale nebyly převzaty ty zákony a mezinárodní smlouvy, které se týkaly pouze federace samotné (zákon o státním občanství federace, absolutně nebyla převzata Listina základních práv a svobod) a federální úprava, která se týkala 19  jen Slovenské republiky (mezinárodní smlouva o stavbě Gabčíkovy vodní přehrady, která řešila spory mezi Slovenskem a Maďarskem) - vylučuje použití zásady lex posteriori derogat lex specialis (vždy se použije český právní předpis v přednosti před federálním, i když jsou oba platné) - ústavní zákon č. 29/1993 Sb. o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR - ústavní zákon č. 69/1998 Sb. o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny 2) běžné zákony a zákonná opatření Senátu - právní předpisy nižší právní síly než ústavní zákony - od ústavních zákonů se odlišují v proceduře přijetí (mírnější podmínky) - spolu s ústavními zákony představují primární právní předpisy – upravují oblast, která dosud nikdy nebyla právem regulována - zákonná opatření senátu („nouzový“ primární předpis) - lze je přijmout za stavu legislativní nouze na návrh vlády – rozpuštěna Poslanecká sněmovna (např. okamžik voleb) – ale dosud nebyla žádná přijata - dodatečná ratihabice – musí být schválena na nejbližším jednání Poslanecké sněmovny 3) sekundární (podzákonné, prováděcí) právní předpisy - právní předpisy přijímané vládou = nařízení - právní předpisy přijímané správními úřady = vyhlášky, opatření - nařízení vlády - přijímány vládou jako kolegiálním orgánem, vláda k tomu přímo zmocněna ústavou 1. k provedení zákona 2. v mezích toho zákona (obsahový soulad) - secundum et intra legem – na základě zákona a v jeho mezích, v rozsahu zákonného zmocnění - vyhlášky správních úřadů - správní úřady a) ministerstva b) jiné správní úřady a) ústřední – vykonávají to pro celé území ČR, v čele prostě není ministr, např. Komise pro cenné papíry b) místní (ostatní) – např. stavební úřad, živnostenský úřad 1. na základě zákona 2. v jeho mezích 3. jsou-li k tomu výslovně zákonem zmocněny - v praxi dostávají zmocnění jen ústřední správní orgány, ale jsou i výjimky – např. životní prostřední (omezení vstupu na jednotlivé úseky) - vyhlašovány ve sbírce zákonů - nařízení obcí a krajů - vydává rada obce nebo obecní zastupitelstvo - oblast přenesené působnosti – záležitosti, jejichž řešení ukládá obci stát (např. stát by měl zajistit vydávání stavebních povolení, ale raději tím pověří jednotlivé obce), výkon státní správy - potřeba ZMOCNĚNÍ – k jejich vydávání musí být zákonné zmocnění (a těch moc není) 3) obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti obcí a krajů (na stejné úrovni jako podzákonné předpisy) - musí být v souladu se zákonem, ale ne s podzákonnými právními předpisy - samostatná působnost obce – okruh záležitostí, které se týkají obce samotné (úprava zeleně, správa chodníků a silnic), výkon samosprávy × přenesená působnost - potřeba POVOLENÍ – mohou být vydávány pouze v případech, které stanoví zákon × ústava jim toto právo garantuje v poměrně široké normotvorné pravomoci → celkem protiústavní zákon rozhodnutí ústavního soudu - rozhodnutí ústavních soudů – v ČR nálezy – nelze ztotožnit s precedenty - rušící nálezy – mohou rušit zákony a jiné právní předpisy nebo pozastavovat jejich účinnost → abstraktní kontrola ústavnosti, negativní zákonodárce, ostatní nálezy se právního řádu nedotýkají - nálezy nejsou individuálními právními akty, jsou normativní povahy; nálezy Ústavního soudu ČR v rámci abstraktní kontroly ústavnosti mají stejnou právní sílu jako zákony – pravomoc rušit nejen podzákonné předpisy, ale i zákony a jejich jednotlivá ustanovení → tyto nálezy obecně závazné 20 amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky - zásah do probíhajících nebo již ukončených trestních řízení druhově určených - pravomoc prezidenta zakotvena v ústavě, asi na úrovni zákona - platné dekrety prezidenta republiky ČSR přijaté v rámci jeho dekretální pravomoci v době nesvobody a ratihabované Prozatímním Národním shromážděním ČSR jako zákony v r. 1946 → právní předpisy se silou zákona mezinárodní smlouvy - primárně pramenem mezinárodního práva, na základě vnitrostátní úpravy (zpravidla ustanovení v Ústavě) se mohou stát i pramenem práva vnitrostátního - mezinárodní právo – soubor pravidel uznaných více státy - náš právní řád postaven na právním dualismu (máme možnost zpětné vazby) - právní dualismus – abychom mohli přijmout mezinárodní právo, musíme ho začlenit do vnitrostátního právního řádu (převzetí mezinárodního práva) - právní monismus – není třeba odlišovat mezinárodní a vnitřní právo - vztah mezinárodního práva k našemu právnímu řádu – „euronovela“ - 3 podmínky pro otevřený vstup mezinárodních smluv do našeho právního řádu 1) vyhlášení ve sbírce mezinárodních smluv 2) s jejichž ratifikací vyslovil souhlas Parlament - ratifikace – definitivní podpis, kterým stát dává najevo, že jí bude vázán a bude podle ní postupovat; podle naší ústavy podepisuje prezident nebo předseda vlády (ale prezident k tomu potřebuje souhlas Parlamentu) - ne všechny mezinárodní smlouvy potřebují schválení Parlamentu - před její ratifikací může soulad smlouvy s ústavním pořádkem posoudit Ústavní soud v rámci tzv. předběžné kontroly ústavnosti 3) ČR je mezinárodní smlouvou vázána, tzn. postupuje už podle ní - po splnění podmínek získává PŘEDNOST před zákony (vztah aplikační přednosti) - pokud stanoví něco jiného než zákon, tak se postupuje podle ní (má přednost) - nelze dovolit, aby měla vyšší právní sílu jak zákon → byla by na úrovni ústavy, rozporný zákon by se musel zrušit - v právním řádu se chová jako mezinárodní smlouva, ne zákon (inkorporační princip) × transformace mezinárodní smlouvy – „převyprávění“ do právního předpisu (vtažení do právního řádu) - od 1.6.2002 z právního řádu ČR ustoupily jako zvláštní pramen práva mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, Ústavní soud již jimi není při své rozhodovací činnosti formálně vázán, rozhoduje podle ústavního pořádku ČR a zákona o Ústavním soudu, však ale zdůraznil význam těchto smluv jako preferenčního kritéria ve sporných otázkách ochrany lidských práv - mezinárodní smlouvou mohou být přeneseny některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci - režim schvalování mezinárodních smluv – 3/5 většina všech poslanců a 3/5 většina přítomných senátorů, nebo referendum od 1.5.2004 platí v ČR také prameny evropského komunitárního práva - na základě Smlouvy o přistoupení ČR k EU - významná část tzv. acquis communantaire je implementována do zákonů a dalších právních předpisů ČR terciální normotvorba - odvození prováděcího předpisu od jiného prováděcího předpisu vyšší právní síly – je v ČR neústavní 21  TVORBA PRÁVA přednáška 19.11.2007, prof. A. Gerloch; Gerlochova Teorie práva (str. 88 – 111) způsoby vytváření právních norem (viz. str. 15) LEGISLATIVNÍ PROCES postup, jehož cílem je přijetí právního předpisu, resp. jeho změna či zrušení lze na něj pohlížet ze 2 aspektů – právní hledisko, sociální hledisko formálně právní hledisko - legislativní proces jako formální a právem poměrně podrobně upravený proces tvorby právních norem - zejména závěr upraven právem velmi podrobně - striktní dodržování stanovených pravidel jedním z předpokladů, aby vytvářená právní pravidla získala plnou kvalitu právních norem právně sociologické hledisko - v ideálním případě předchází formální proceduře - těžištěm soustavná a co možná nejkomplexnější analýza společenských vztahů, které by bylo vhodné a možné upravit právem, popř. posouzení působení dosavadní právní úpravy a potřeby jejího doplnění chápeme ho doslovně jako proces tvorby zákonů, v širším slova smyslu proces tvorby všech právních předpisů nerovná se právotvorný proces rozpadá se do jednotlivých fází (stadií) podle různých kritérií - nejméně komplikované kritérium časové hledisko, ale jednotlivé fáze od sebe nelze dostatečně funkčně oddělovat a izolovat - vlastní legislativní proces se sestává ze 4 stadií – zákonodárná iniciativa, projednání návrhu zákona, hlasování o návrhu zákona, promulgace zákona základ upraven v ústavě, v některých státech existují zvláštní zákony o úpravě legislativního procesu 1) ZÁKONODÁRNÁ INICIATIVA podání kvalifikovaného návrhu zákona (včetně ústavního) - kvalifikovaný = zákonodárný sbor je povinen se jím zabývat → jinak by mohl podat návrh na přijetí zákona v podstatě každý, pokud však navrhovatel nepatří mezi subjekty se zákonodárnou iniciativou, jde o pouhý podnět pro zákonodárce, jímž se může, ale nemusí zabývat - návrh zákona musí podat subjekt se zákonodárnou iniciativou, a to v zákonem stanovené formě - 2 základní subjekty oprávněné k podávání návrhu zákona 1) členové zákonodárného sboru – poslanec, skupina poslanců 2) výkonná moc - v prezidentském systému – hlava státu - v parlamentním systému – vláda jako kolektivní orgán – podává-li návrh zákona vláda, pak sama nejdříve hlasuje o návrhu zákona, který chce předložit zákonodárnému sboru, nadpoloviční většinou hlasů jej schválí a poté pověří určitého člena vlády, aby návrh hájil (některé návrhy může podat pouze vláda – např. v ČR návrh státního rozpočtu) - další možné subjekty oprávněné podat návrh zákona 1) zákonodárný orgán členského státu federace 2) president v některých parlamentních systémech – např. v bývalé ČSSR, resp. ČSFR 3) určitý počet občanů státu – tzv. lidová iniciativa 4) jiné subjekty – např. v ČR Senát, zastupitelstva VÚSC (krajů) v Ústavě ČR taxativně omezen okruh subjektů s pravomocí podávat návrhy zákonů - poslanec - skupina poslanců - Senát jako celek - vláda – pouze ona podává návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečního účtu - zastupitelstvo VÚSC (kraje) 22 z formálního hlediska musí mít návrh zákona 2 části 1) osnova zákona - návrh se předkládá písemně, musí obsahovat přesné znění toho, na čem se má zákonodárný orgán usnést - návrh musí být předložen v paragrafovém znění, musí obsahovat normativní věty, být členěn na jednotlivé části (hlavy, oddíly, §, odstavce a věty), používat pravidla legislativní techniky 2) důvodová zpráva - součást návrhu zákona, odůvodnění principů nové právní úpravy - zhodnocuje platný právní stav, zdůvodňuje nezbytnost nové úpravy v jejím celku (obecná část) i jednotlivých ustanoveních (zvláštní část) - obsahuje předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované úpravy (nároky na státní rozpočet), zhodnocení souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána, a s ústavním pořádkem ČR - obecná část – má prokázat smysl zákona, vysvětlit příčiny vedoucí k nutnosti přijetí, argumentace potřebnosti, příklady z jiných států - speciální část – stručné zdůvodnění každého § nebo bezprostředně souvisejících § 2) 3) PROJEDNÁVÁNÍ NÁVRHU ZÁKONA, HLASOVÁNÍ O NÁVRHU ZÁKONA návrhy zákonů v ČR se předkládají předsedovi PS - zajišťuje jejich rozeslání všem poslancům - zařazuje je na pořad jednání schůze PS podle doporučení organizačního výboru vlastní projednávání probíhá ve fázích (tzv. čteních), v ČR trojí čtení návrhu zákona první čtení - probíhá v plénu jako celku (v PS) - diskutuje se o kvalitě, významu a účelu návrhu zákona → obecná rozprava o potřebnosti - zamítnutí, vrácení navrhovateli k dopracování, nebo přikázání návrhu k projednání výboru - pro přijetí potřeba předem daný počet hlasů poslanců – nadpoloviční většina přítomných, ale musí být přítomna minimálně 1/3 všech poslanců (podle Ústavy minimální kvórum usnášeníschopnosti) - lhůta pro projednávání návrhu ve výboru 60 dní od rozhodnutí od jeho přikázání – lhůta může být PS zkrácena nebo prodloužena o 20 dnů druhé čtení - soustřeďuje se na jednání ve výboru, kterému byl návrh přikázán – končí usnesením – PS doporučeno, zda schválit nebo ne, mohou být formulovány změny a doplňky - pak obecná rozprava v plénu PS → vrácení návrhu výboru k nové projednání, zamítnutí, nebo podrobná rozprava – předkládání pozměňujících návrhů - i po podrobné rozpravě může PS vrátit návrh zákona výboru k novému projednání či návrh zamítnout třetí čtení - smyslem odstranit nejasnosti a vady návrhu – lze navrhnout pouze opravu legislativně technických chyb, gramatických chyb, písemných nebo tiskových chyb → depurační charakter - právní úprava se hodnotí z legislativního hlediska – jazykové a logické nepřesnosti - pokud by byla věcná rozprava, musí být hlasováno o návratu do druhého čtení - mezi 2. a 3. čtením zpravidla krátká lhůta (minimálně 24 hodin) - ukončena závěrečným hlasováním, pokud přijat, postoupen Senátu Senát má relativně slabou pozici v legislativním procesu - ale lepší, když druhá komora má silnější pozici, aby brzdila legislativní proces - svým usnesením – schválí, nebo zamítne, nebo vrátí PS s pozměňovacími návrhy, nebo vyjádří vůli nezabývat se jím, či jej vůbec neprojedná - pokud Senách schválí, je zákon přijat a může být postoupen prezidentu republiky k podpisu - pokud Senát zamítne, může jej PS přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců - vrátí-li Senát s pozměňovacími návrhy, může je PS přijmout, nebo Senát přehlasovat o původní verzi - pokud Senát vyjádří vůli nezabývat se návrhem, nebo jej ve lhůtě 30 dní neprojedná, je zákon přijat - některé zákony schvalují obě komory nadpoloviční většinou (např. volení zákony), naopak zákon o státním rozpočtu a státním závěrečném účtu Senát vůbec neprojednává 23 ústavní zákony - Senát nemůže být přehlasován - schvaluje PS 3/5 většinou všech poslanců a Senát 3/5 většinou přítomných senátorů prezident republiky - musí se vyjádřit ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy mu byl návrh postoupen - možnost suspensivního veta (nemůže být použito vůči ústavním zákonům), pak jej může přehlasovat nadpoloviční většina všech poslanců, následuje vyhlášení (promulgace) zákona 4) PROMULGACE ZÁKONA může zahrnovat i momenty ověřování zákona - zda byl dodržen legislativní proces z hlediska ústavní a zákonné úpravy - v ČR může hodnotit ústavnost procedury Ústavní soud, ale až poté, kdy zákon nabyl platnosti a byl mu předložen k posouzení ve smyslu zákona o Ústavním soudu zákon musí být vyhlášen (publikován) ve Sbírce zákonů - podpisy ústavních činitelů v ČR (předseda PS, prezident republiky, předseda vlády) nejsou spojeny s právními důsledky - bez publikace v úplném znění nemůže zákon nabýt platnosti SBÍRKA ZÁKONŮ - hlavní oficiální sbírka právních předpisů a dalších nejvýznamnějších aktů státních orgánů ČR - vyhlašovány zákony, zákonná opatření Senátu, podzákonné právní předpisy s celostátní působností, některé nálezy Ústavního soudu a další významná sdělení (např. rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb) od 1.1.2000 nově zřízena Sbírka mezinárodních smluv od 1.5.2004 vychází v ČJ právní předpisy Evropských společenství, které se publikují v Úředním věstníku účinnost právního předpisu - vlastnost, která spočívá v možnosti způsobit následky s přijetím normy vymezené, tj. jeho aplikovatelnost na normou upravené právní vztahy → začíná časová působnost normativní úpravy v ní obsažené - nastává dnem, který je uveden v jeho posledním ustanovení, jinak 15. den po jeho oficiálním vyhlášení - platnost právního předpisu základním předpokladem účinnosti → právní předpis z časového hlediska nemůže nikdy nabýt účinnosti dříve, než se stane platným (jinak jde o pravou retroaktivitu, nebylo by možné uplatnit zásadu ignorantia legis non excusat, byl by to důvod pro zrušení právního předpisu) - stanovení účinnosti se může vázat na: a) čas a) účinnost se kryje s platností právní normy (v ČR výjimečně – naléhavý obecný zájem) b) účinnost je stanovena speciálním ustanovením c) účinnost nastává za použití tzv. generálního ustanovení – bývá v ústavě nebo v publikační normě (v ČR pokud není stanovena účinnost pozdější, právní předpisy nabývají účinnosti 15. dnem po jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů) b) vznik jiných právních skutečností – např. přijetí jiného právního předpisu, dosažení určit?