Dějiny psychologie I PDF (2021)

Dějiny psychologie I. 1. René Descartes René Descartes (1596–1650) Metodická skepse – systematicky pochybovat o všem; „Cogito, ergo sum.“ Vrozené (existují v duši nezávisle na podnětech) a odvozené (smyslové zkušenosti) ideje Dualismus – dvě substance: duch (myšlení) a hmota (ro...

Dějiny psychologie I. 1. René Descartes René Descartes (1596–1650) Metodická skepse – systematicky pochybovat o všem; „Cogito, ergo sum.“ Vrozené (existují v duši nezávisle na podnětech) a odvozené (smyslové zkušenosti) ideje Dualismus – dvě substance: duch (myšlení) a hmota (rozlehlost) Tělo je pouhý stroj – automaticky reaguje na podněty (předchůdce teorie reflexů) Body-mind problem – kontakt řeší epifýzou (šišinkou) Prvotní (údiv, láska, nenávist, touha, radost, smutek) a smíšené afekty (naděje, závist, stud…) Karteziáni – okazionalisté: Arnold Geulincx & Nicolas Malebranche; tělo a mysl jsou dva hodinové stroje (vzájemné působení zásluhou božího zásahu) VÝZNAMNÁ DÍLA: Pravidla pro vedení rozumu (1630) Rozprava o metodě (1637) Meditace o první filozofii (1641) Vášně duše (1649) 2. Baruch (Benedikt) Spinoza Baruch (Benedictus) Spinoza (1632–1677) Víra v Boha může být zneužita (mocenské účely, únik z tíživého osudu) Filozofický monismus – existuje jediná substance (někdy se jeví jako duchovní jindy hmotná) Deus sive natura – Bůh je proniká všemi částmi světa = panentheismus Monistický paralelismus – duše a tělo jsou dvě stránky téže podstaty Tři základní afekty – radost, smutek, touha; vyplývají ze žádosti (lidské motivy) Problém lidské svobodné volby (člověk součást Boha čili přírody, zároveň má vlastní rozum) VÝZNAMNÁ DÍLA: Teologicko-politický traktát (1670) Etika (1677) 3. Wilhelm Leibniz a Christian Wolff Gotfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) Poslední polyhistor Odpůrce empirismu – návrat k učení o vrozených idejích (imanentismus, nativismus) Monáda (ohraničená duševní jednotka) – nejnižší (temné, nevědomé představy), vyšší (lidská duše) a nejvyšší (vševědoucí Bůh) → pojem nevědomí přebrali další němečtí filozofové Předzjednaná harmonie – všechny substance jsou reprezentací jednoho a téhož vesmíru Psychofyzický paralelismus – souběžnost psychických a fyzických jevů (ovlivnil ještě Wundta)  Skutečný svět, je nejlepším světem, jaký je možný (což kritizoval Voltaire v Candide) Bůh nanejvýš dobrotivý navzdory zlu ve světě – metafyzické zlo (nedokonalost), fyzické zlo (utrpení), mravní zlo (hřích) VÝZNAMNÁ DÍLA: Theodicea (1710) Monadologie (1714) Christian Wolff (1679–1754) Leibnizův žák a následovník – uspořádal jeho dílo v propracovaný systém Psychologie – propedeutika ke studiu filozofie (pojem se začal v Německu běžně používat) Zkoumání duševního života introspekcí – síla představivosti, apercepce, vybavování VÝZNAMNÁ DÍLA: Psychologie empirická (1732) Psychologie racionální (1734) 4. Francis Bacon Francis Bacon (1561–1626) „Vědění je moc“ – poznání budované na základě zkušenosti a vědeckých metod Deduktivní metoda (z obecných principů → jednotlivosti; často chybná) vs. induktivní metoda (z částečných tvrzení → obecné závěry) K ověření teorií nutné hledat i protipříklady Idoly (klamné úsudky a předsudky bránící poznání) – rodu, jeskyně, tržiště, divadla VÝZNAMNÁ DÍLA: Eseje (1597) Nové organon (1620) Nová Atlantida (1623) 5. John Locke John Locke (1632–1704) Zdrojem poznání je smyslové vnímání Lidská mysl je po narození „bílým papírem, bez jakýchkoliv vtisků a idejí“ Dva druhy zkušenosti (empirie) – smyslové vnímání (primární a sekundární vlastnosti předmětů) a reflexe (vnímání vnitřních dějů v mysli) Ideje – jednoduché (smyslové vnímání a reflexe) a složené (spojování jednoduchých) Tři druhy vědy – přírodní filozofie, praktické vědy (etika), nauka o znacích (slovech) Otec liberalismu – velký vliv na osvícenství ve FR a USA VÝZNAMNÁ DÍLA: Listy o toleranci (1689) Dvě pojednání o vládě (1689) Esej o lidském chápání (1690) Rozumnost křesťanství (1695)  6. George Berkeley George Berkeley (1685–1753) Vnímání tvaru, vzdálenosti, velikosti a pohybu vychází ze zkušenosti (učíme se je) Popsal monokulární vodítka, binokulární konvergence, akomodace čočky „Esse est percipi“ – být je totéž, co být vnímán Subjektivní idealismus (vnější svět je fenomén našeho vědomí) až krajní solipsismus (ale existuje ještě Bůh, který vše pozoruje) VÝZNAMNÁ DÍLA: Esej o nové teorii vidění (1709) Pojednání o základech lidského poznání (1710) 7. Asocianismus: Hume, Hartley, Mill Vydělil se z empirismu; mentální dění na základě asociací – spojů mezi psychickými obsahy David Hume (1711–1776) Dva druhy duševní obsahů (percepcí) – imprese (živé, bezprostřední dojmy vnitřního i vnějšího vnímání) a ideje (slabší kopie či otisky impresí) Asociační principy – podobnost, dotyk (sousednost v čase a místě), kauzalita (vztah příčiny a následku) Kauzalita je pouze vnitřní očekávání založené na zvyku VÝZNAMNÁ DÍLA: Pojednání o lidské přirozenosti (1740) Zkoumání o lidském rozumu (1748) Dialogy o přirozeném náboženství (1779) David Hartley (1705–1757) Jediný asociační princip – dotyk (kontiguita) Synchronní (podněty si uvědomujeme současně) a sukcesivní dotyk (krátce po sobě); síla asociace závisí na opakování Asociace chápal jako miniaturní nervové vibrace VÝZNAMNÁ DÍLA: Pozorování člověka (1749) John Stuart Mill (1806–1873) Kreativní syntéza – psychologie jako mentální chemie, mysl má aktivní roli Millovy metody induktivního myšlení – shoda, rozdíl, sdružené změny Rozvoj lingvistiky – pojmy denotativní („člověk“) a konotativní („špatný“ či „škodlivý“) VÝZNAMNÁ DÍLA: Systém logiky, usuzovací a induktivní (1843) Poddanství žen (1869)  8. Voltaire Voltaire (1694–1778) Vlastním jménem Françoise Marie Arouet; nekorunovaný král filozofů 18. století Hořký a duchaplný výsměch Leibnizově myšlence „nejlepšího ze všech možných světů“; „Optimismus je takový zažraný názor, že všechno je dobré, i když je to špatné.“ (Candide) Odpůrce fanatismu – rozlišoval mezi náboženstvím a pověrou (nebyl ateista) Deismus – existuje kosmická síla, co řídí svět, řád v přírodě (dokazovali jej Newton či Locke) „Kdyby Bůh neexistoval, musel by si ho člověk vymyslet.“ VÝZNAMNÁ DÍLA: Filosofické listy o Angličanech (1734) Micromégas (1752) Candide (1759) Filosofický slovník (1764) 9. La Mettrie Julien Offray de La Mettrie (1709–1751) Důsledný představitel materialismu a ateismu (Descartes byl podle něj tajný materialista) Náboženství slouží pouze k mocenským účelům Duševní život je naprosto závislý na hmotě (účinky drog, nemocí, výživy, počasí aj.) Smyslem lidské existence je osobní štěstí (hédonista) Předchůdce srovnávací psychologie – člověk se příliš neliší od zvířat (odmítl Descarta) VÝZNAMNÁ DÍLA: Pojednání o duši (1745) Člověk stroj (1748) 10. Jean-Jacques Rousseau Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) Pokus o sebeanalýzu – děti v nalezincích, sexuální vzrušení při výprasku, obhajoba Rozčarování z kultury – „Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech.“; vznik soukromého vlastnictví je příčinou nerovnosti; nezdravá sebeláska vzniká, když se lidé začínají vzájemně srovnávat Člověk rodí jako dobrý – kazí ho autority, záporné vzory, předsudky i celé společenské zřízení Výchova k samostatnosti a odpovědnosti – výchova má vést hlavně k přirozenému rozvoji vloh dítěte; po dosažení mravní a rozumové autonomie → převzetí občanské odpovědnosti Potřeba náboženství, stíhání ateismu (předchůdce totalitarismu) VÝZNAMNÁ DÍLA: O společenské smlouvě (1762) Emil čili O vychování (1762) Vyznání (1770)  11. Immanuel Kant Immanuel Kant (1724–1804) Kopernikovský obrat – objekty se řídí naším apriorním rozumovým poznáním (nikoliv naopak) Kantova teorie poznání – syntéza empirismu a racionalismu (senzorické dojmy surovinou pro poznání); a priori (nezávislé na zkušenosti) vs. a posteriori (zdroj ve zkušenosti) Lidská mysl – transcendentální syntetická jednotka apercepce Rozlišuje svět fenomenální (svět jevů) a svět noumenální (svět věcí) → vnější realitu neboli „věc o sobě“ není možné poznat Kantova etika – rozdíl mezi čistým a praktickým rozumem; mravně jedná ten, kdo bere v úvahu blaho ostatních lidí (mravnost vyplývá z vědomí obecné lidské povinnosti) Kategorický imperativ – „Jednej podle té maximy jednání, od níž můžeš zároveň chtít, aby platila jako obecný zákon.“ VÝZNAMNÁ DÍLA: Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes (1755) Kritika čistého rozumu (1781) Kritika praktického rozumu (1788) Kritika soudnosti (1790) Náboženství v mezích čistého rozumu (1793) Základy metafyziky mravů (1797) 12. Johann Herbart Johann Friedrich Herbart (1776–1841) V etice se pokládal za Kantova nástupce (univerzita v Královci) Ovlivnil výchovné metody (zejména střední Evropa) – důraz na pruskou disciplínu (tresty) Pět praktických idejí – vnitřní svobody, dokonalosti, blahovůle, práva, odplaty Realy – věčné substance, představují skutečnou realitu (duše je také real) Představy jako dynamické síly – mohou se sdružovat/splývat vs. rušit/tlumit (tísní-li se, projevuje se jako cit) → mohou být odsunuté až pod práh vědomí (projevují se jako snahy) Apercepce – propojování nových představ s masou starých (staré silnější) VÝZNAMNÁ DÍLA: Učebnice psychologie (1816) Psychologie jako věda založená na zkušenosti, metafyzice a matematice (1824–1825) 13. Arthur Schopenhauer Arthur Schopenhauer (1788–1860) K „věci o sobě“ (navazuje na Kanta) se nelze dostat zvnějšku, ale pouze v našem nitru Nevědomá vůle – podstata „věci o sobě“; působí v živé (slepá vůle k životu) i neživé přírodě (tíže, neprostupnost, pružnost, magnetismus) Pohlavní pud – nejsilnější projev nevědomé vůle v říši života (zachování druhu) Decentrace objektu – předchůdce psychoanalýzy; pocit svobodné vůle může být iluzí Inspirace budhismem – život = utrpení (nouze vs. bída → člověk je odsouzen k osamění)  Podobenství o dikobrazech – obava z mrazivé samoty vs. citového zranění či soukromí Odmítal sebevraždu – vykoupení etická (askeze) nebo estetická cesta (tvorba) O géniovi – schopnost čisté kontemplace, zcela se oddávající objektu (umění, filozofie) O ženách – ženy jsou ve srovnání s muži nižší, druhořadé bytosti. Dávají však najevo více soucitu a lásky k bližním než muži. VÝZNAMNÁ DÍLA: Svět jako vůle a představa I., II. (1818, 1844) Metafyzika lásky (1819) O ženách (1851) 14. Friedrich Nietzsche Friedrich Wilhelm Nietzsche (1844–1900) Vyrůstal obklopen ženami → slavná věta ze Zarathustry: „Jdeš k ženám? Nezapomeň bič.“ Dionýsovská (klade důraz na extázi) a apollinská kultura (klade důraz na uměřenost) Vůle k moci – podvědomá tendence, přirozeným důsledkem lidské nerovnosti Vznik vědomí – posledním, nejslabším článkem organické říše; souvisí s vývojem jazyka „Bůh je mrtev“ – Pokud člověk přijme své silné a zdravé instinkty, stane se nadčlověkem Tři proměny myslícího člověka – velbloud, lev, dítě Pochybné etické hodnoty – morálka pánů a morálka otroků Potřeba víry – umožňuje člověku držet se něčeho pevného (jistota, opora) Nihilistická (Nietzscheho) doba – neexistuje žádná absolutní pravda „Vždyť se zde jakási stará důvěra zvrátila v pochybnost. Zhroucení evropské morálky by mohlo vyvolat ohromnou lavinu boření, ničení, zániku a převratu, zšeření a zatmění Slunce, jaké Země ještě asi nepoznala.“ → následovaly světové války → nacismem byl navíc zneužit i Nietzscheho odkaz VÝZNAMNÁ DÍLA: Zrození tragédie z ducha hudby (1872) Lidské, příliš lidské (1878) Radostná věda (1882) Tak pravil Zarathustra (1883) Antikrist (1885) Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti (1886) 15. Auguste Comte Auguste Comte (1798–1857) Zakladatel pozitivismu (hlavní rysy: empirismus, materialismus, scientismus) Usiloval o vytvoření prakticky použitelné filozofie; založil a pojmenoval sociologii (1838) Zákon tří stádií – teologické (animismus, polyteismus, monoteismus), metafyzické (prapříčiny, substance, abstraktní teoretické systémy), pozitivní (objektivně pozorovatelné jevy, nezpochybnitelná fakta) Vrchol vědeckého poznání = předvídat Klasifikace vědních oborů – od nejobecnějších po nejkonkrétnější: matematika > fyzika > chemie > biologie > sociologie (konečná věda; psychologie jako věda není možná) VÝZNAMNÁ DÍLA: Kurz pozitivní filozofie (1830–1842) 16. Herbert Spencer Herbert Spencer (1820–1903) V 19. století patřil k nejvlivnějším myslitelům západního světa; hlásil se k pozitivismu Zavedl pojem evoluce (1851) – ve vývoji se zákonitě střídají procesy diferenciace a integrace Adaptace vůči okolnímu světu – přežití nejschopnějších (nepřizpůsobiví vymírají) Vojenská (právo silnějšího) a průmyslová (dělba práce, lepší postavení žen) společnost Sociální darwinismus – individualismus a volná ekonomickou soutěž (bez zásahu státu) VÝZNAMNÁ DÍLA: Principy psychologie (1855) Principy biologie (1864, 1867) Principy sociologie (1874–1897) Principy etiky (1879–1893) 17. Vývojové teorie: Lamarck, Malthus, Darwin, Mendel Antika – myšlenka vývoje druhů již v antice (Anaximandros, Empedokles) Středověk – převládal názor, že živočišné druhy stvořil Bůh a jsou tedy neměnné Georges Cuvier (1769–1832) – teorie katastrofismu Jean-Baptiste de Lamarck (1744–1829) Evoluce je výsledkem dvou sil – vůle k pokroku (zvyšuje složitost), snaha o přizpůsobení se okolí (zdroj tělesných změn) Vlastnosti získané během života se přenášejí na potomstvo VÝZNAMNÁ DÍLA: Filozofie zoologická (1809) Thomas Robert Malthus (1766–1834) Populace roste rychleji než zdroje potravy → přiměřený počet udržován nemocemi, hladomory a válkami, kde přežívají nejsilnější Text inspiroval Darwina k jeho myšlence přírodního výběru VÝZNAMNÁ DÍLA: Esej o principu populace (1798) Charles Darwin (1809–1882) Tři základní principy evoluční teorie – druhové variace, boj o přežití, přirozený výběr Člověk – nejlépe organizovaná bytost – vyrostl z animálních forem (podskupina lidoopů) Altruismus – také výsledek přirozeného výběru (pomáháš-li, dostaneš pomoc zpět) Pohlavní výběr – boj mezi soupeřícími samci nebo ovládnutí či připoutání opačného pohlaví Lidé a jejich zoologičtí příbuzní – podobné svalové pohyby a konfigurace při vyjádření emocí Výrazové chování – zvyšuje šanci na přežití (komunikace s ostatními členy druhu) VÝZNAMNÁ DÍLA: O vzniku druhů přírodním výběrem (1859) O původu člověka (1871) Výraz emocí u člověka a zvířat (1872) Gregor Johann Mendel (1822–1884) Opat brněnského augustiniánského kláštera Vznik moderní genetiky – při křížení hrachu sledoval dědičné vlastnosti, které jsou bezpečně odlišitelné (tvar semen, lusků, postavení květů atd.); vždy ve dvou stavech (buď/anebo) 18. Fyziologie vnímání: Müller, Helmholz, Herring Claude Bernard (1813–1868) – vnitřní biochemické hodnoty organismu variují v mírných hranicích → v případě odchylky se snaží obnovit rovnovážný stav Walter Bradford Cannon (1871–1945) – tendence k udržování vnitřní stálosti = homeostáza Johannes Peter Müller (1801–1858) Teorie specifických nervových energií – každý nerv vede k určitému druhu počitku Pod vlivem Flourense odmítal myšlenku lokalizace mozkových funkcí Mnoho vynikajících žáků – např. Hermann von Helmholtz Podnítil své studenty k řešení problému vitalismus vs. materialismus VÝZNAMNÁ DÍLA: Příručka fyziologie člověka (1834–1840) Hermann von Helmholtz (1821–1894) Snaha popsat všechny procesy v organismech v termínech fyziky a chemie Zákon o zachování energie – všechny druhy energie mění formu, bez změny kvantity Organické dění je složitý, ale převážně fyzikální proces výměny a transformace energie Vynalezl oftalmoskop; měřil rychlost nervového impulzu (žába 30 m/s, člověk 50–100 m/s) Na dotváření senzorických informací se podílí nevědomé usuzování (polemizoval s Kantovým a priori vnímáním prostoru → Helmholtz: porozumění prostoru je výsledkem zkušenosti ) Vidění: Trichromatická teorie barevného vidění (Young-Helmholtzova teorie); Slyšení: Rezonanční teorie neboli teorie místa VÝZNAMNÁ DÍLA: Příručka fyziologické optiky (1856–1866) Nauka o vnímání tónů jako o fyziologickém základu pro teorii hudby (1863) Ewald Hering (1834–1918) Teorie protikladných procesů – alternativní teorie barevného vidění (komplementární barvy) Spor Helmholtz (konstruktivní percepce) vs. Hering (nativismus) o podstatu vnímání 20. století – podobný spor Ivin Rock vs. James Gibson  19. Neurologie: Frenologie, Flourens, Wernicke, Broca Hojně se diskutovalo o problému lokalizace mozkových funkcí (celek vs. jednotlivé části) Frenologie Franz Joseph Gall (1758–1828) – mysl = řada schopností ve specifických částech mozku; tvar lebky odpovídá mozku → podle obrysů lze určit vlastnosti osobnosti (kranioskopie); objevil křížení míšních nervů; popsal rozdíl mezi šedou a bílou hmotou mozkovou Johann Gaspar Spurzheim (1776–1832) – zavedl termín frenologie; zpopularizoval ji v Evropě i USA; popsali 27, později 36 oblastí s vlastnostmi (laskavost, bojovnost, vážnost, hrdost…) Marie Jean Pierre Flourens (1794–1867) Odpůrce frenologie → zdokonalil metodu ablace Mozková kůra slouží k zajištění vnímání, učení, vůle a funguje jako celek Paul Broca (1824–1880) Zkoumal pacienta Luise Leborgnea (Pan „Tan“) Brocovo motorické centrum – dolní levá oblast frontálního laloku Úplná nebo částečná motorická či expresivní afázie Carl Wernicke (1848–1867) Klinická studie deseti pacientů – artikulovaná rytmická řeč, ovšem beze smyslu Wernickeovo senzitivní centrum – na vrcholu spánkového laloku levé hemisféry Senzorická či receptivní afázie 20. Psychofyzika: Weber, Fechner Bezprostřední předchůdce samostatné psychologie Weber, Fechner i Wundt působili na univerzitě v Lipsku Psychofyzika – exaktní zkoumání vzájemných vztahů mezi fyzickým a psychickým světem Ernst Heinrich Weber (1795–1878) Nejmenší rozlišitelný rozdíl – hmat, kružítka, závaží Vyšší intenzita senzorických podnětů → rozlišovací schopnost lidských orgánů se snižuje Weberův zákon – k = δI/I Gustav Theodor Fechner (1801–1887) Chtěl prokázat propojení duševního a hmotného, ale posloužil spíše materialismu Weber-Fechnerův zákon – P = k x log I – intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu Absolutní a rozdílový práh senzitivity smyslových orgánů Tři metody k jejich stanovení – přizpůsobení, konstantního podnětu, limitů VÝZNAMNÁ DÍLA: Elementy psychofyziky (1860)  21. Wilhelm Wundt a strukturalismus Wilhelm Maximilian Wundt (1832–1920) Zakladatel psychologie jako samostatné vědy – kniha Základy fyziologické psychologie (1874), případně založení Ústavu experimentální psychologie v Lipsku (1879) Neobyčejně pilný a produktivní vědec – přes 50 000 stran textu Introspekce (vnitřní vnímání) – hlavní výzkumná metoda, za jasně vymezených podmínek Řada studií se zaměřovala na tzv. diskriminační čas Hlavní předmět studia = vědomí (bezprostřední zkušenosti) → lze analyzovat na psychické elementy (počitky, pocity, volní akty) Svou teorii označoval jako voluntaristickou psychologii, nikoliv strukturalistickou Zastánce psychického paralelismu (Spinoza, Leibniz) Apercepce (výběrové zaměření pozornosti) → kreativní syntéza elementů → psychické rezultáty (odlišné vlastnosti než výchozí prvky) Slavní žáci – Külpe, Krueger, Münsteberg, Kraepelin, Hall, J. Cattell, Masaryk, Rostohar atd. VÝZNAMNÁ DÍLA: Základy fyziologické psychologie (1874) Psychologie národů (1900–1920) Přírodověda a psychologie (1911) Strukturalismus Bezprostředně navazuje na dílo Wundta Edward Bradford Titchener (1867–1927) – přinesl Wundtovi myšlenky do USA Hlavní úkol psychologie – analýza struktury lidské psychiky metodou introspekce (dva druhy: přímá a nepřímá) Mysl (mind) – souhrn duševních jevů během života Vědomí – souhrn psychických procesů v daném okamžiku Základní elementy – počitky, pocity a představy (odhalila nepřímá introspekce) Necvičení pozorovatelé se mohou dopustit podnětové chyby (popisují předmět, nikoliv vjem) Titchener Wundtovi teorie značně zjednodušil 22. Francis Galton Francis Galton (1822–1911) Studium individuálních rozdílů – předpokládal, že nejpřesnější smysly = nejchytřejší jedinci Inteligence vrozená a zděděná – později dospěl k nature (větší podíl) vs. nurture (menší) Jako první využíval dotazníky (200 vědců) Řada metod senzorické diskriminace – ultrazvuková píšťalka (sluch), závaží (kinestetika), láhve se substancemi (čich) Galtonova Antropometrická laboratoř – vztah lidských schopností k tělesným proporcím Objevil pozitivní a negativní korelaci a regresi k průměru Výzkumy imaginace – sledoval přesnost, jasnost, barevnost představ (existují značné rozdíly) Metoda srovnávání dvojčat, první slovní asociační test (Jung), lexikální hypotéza (Big Five) Otisky prstů (základ daktyloskopie), meteorologie, geografie, zakladatel eugeniky VÝZNAMNÁ DÍLA: Dědičná genialita (1869) Angličtí vědci (1874) Zkoumání lidských schopností a jejich vývoje (1883) Otisky prstů (1892) 23. Hermann Ebbinghaus Hermann Ebbinghaus (1850–1909) Dva roky se učil zpaměti řady bezesmyslných slabik (2 300x MIB – DAX – BOK) → Kapacita krátkodobé paměti je sedm prvků Křivka zapomínání – zpočátku velmi rychlé (po osmi hodinách 2/3), postupně zpomaluje Výzkum paměti v přirozených podmínkách rozpracoval později Frederic Bartlett (1886-1967) VÝZNAMNÁ DÍLA: O paměti (1885) Psychologie (1902) Nárys psychologie (1908) 24. William James William James (1842–1910) 1875 na Harvardu založil skromně vybavenou psychologickou laboratoř Psychologii definuje jako vědu o mentálním životě, jeho fenoménech i podmínkách Kritizoval Wundtovu snahu o analýzu elementů vědomí Vědomí – proud proměnlivých psychických stavů (vždy osobní, proměnlivé, spojité, výběrové) Pozornost – výběrové zaměření a soustředění vědomí Vědomí sama sebe – já poznávající („I“, pure ego), já poznávané („me“, empirical self) Já poznávané – materiální, sociální a duchovní složka Návyky – mimovolní a nevědomé; opak vědomého rozhodnutí Instinkty – vrozené účelové chování (imitace, žárlivost, bojovnost, lovecký instinkt) James–Langeova teorie emocí – citové zážitky jsou odezvou na tělesné změny: „jsme smutní, protože pláčeme; bojíme se, protože se třeseme“ Zakladatel psychologie náboženství – zajímá se o osobní náboženství (založené na zkušenosti, oproštěné od pověr) Mystické stavy vědomí (kořeny všech náboženství) – nelze je vystihnout slovy, noetická kvalita, pomíjivost, pasivita Experimentoval s psychedelickými látkami (peyotl, rajský plyn) Zakladatel filosofického pragmatismu – pojetí pravdy a pravdivosti Jako první v USA projevil zájem o psychoanalýzu – v roce 1909 přivítal Freuda na Harvardu VÝZNAMNÁ DÍLA: Principy psychologie (1890) Druhy náboženské zkušenosti (1902) Pragmatismus (1907)  25. Funkcionalismus: Hall, Dewey, Angell, McKeen Catell, Münstenberg Funkcionalismus Vznikl v USA jako opozice vůči neplodnému Titchenerovu strukturalismu Místo elementů → zkoumal procesy; zájem o adaptaci; podíl na vzniku také pragmatismus Mysl jako souhrnné pojmenování pro systém funkcí psychofyzického organismu Graville Stanley Hall (1844–1924) Zabýval se především vývojovou psychologií Ovlivněn Darwinem a jeho žákem Ernstem Haeckelem (1843–1919) autorem rekapitulační hypotézy (ontogeneze = fylogeneze) → aplikoval na člověka Adolescence – nové zrození, v němž se formují vyšší, plně lidské vlastnosti V roce 1909 pozval Freuda do USA a zorganizoval sérii přednášek o psychoanalýze VÝZNAMNÁ DÍLA: Adolescence (1904) John Dewey (1859–1952) Pedagog a pragmatický filozof; čelní představitel funkcionalismu Koncept reflexního oblouku v psychologii (svíčka → bolest → zkušenost) Význam praktické činnosti – neurčitá a nejistá Řešení neurčitých situací – zvířata (pokus/omyl) x člověk (myšlení zprostředkované jazykem) Myšlenky zprostředkované jazykem mají instrumentální hodnotu (lepší adaptace) Pedagogické heslo – „Uč se činem!“ (progresivní výchova; otec zážitkové pedagogiky) VÝZNAMNÁ DÍLA: Demokracie a výchova (1916) Zkušenost a výchova (1938) James Rowland Angell (1868–1949) Mluvčí funkcionalismu – přednáška „Oblast působnosti funkcionální psychologie“ (APA) Zkoumání operací vědomí v aktuálních životních podmínkách Mentální aktivita slouží k lepší adaptaci (evoluční hledisko); člověk je psychofyzický celek; vědomí je řídící fenomén James McKeen Cattell (1860–1944) Žák Wundta; navazoval na Galtona Do psychologie zavedl termín mentální testy (1890) Testová baterie senzomotorických schopností – nízká korelace se studijními výsledky Hugo Münsterberg (1863–1916) Přispěl k rozvoji aplikované psychologie – forenzní, klinické, průmyslové, reklamy Problematická spolehlivost očitých svědků, negativní vliv sugestivních otázek  Řešil výběr pracovníků, inzerování výrobků, psychoterapii a byl odpůrce rovnoprávnosti žen VÝZNAMNÁ DÍLA: O očitých svědcích (1908) Psychoterapie (1909) Psychologie a průmyslová výkonnost (1913) 26. Théodule Ribot, Jean Martin Charcot, Pierre Janet Théodule-Armand Ribot (1839–1916) Přinesl do Francie vlivy německé a anglické psychologie Využil psychopatologii pro výklad obecných principů chování Rozlišil organickou (pohybové návyky) a psychickou (využívá vědomí) paměť; jsou nezávislé Zákon regresivní amnézie – staropaměť (zafixované obsahy organické paměti) přetrvává déle než novopaměť (špatně upevněné nedávné vzpomínky) Hypermnézie – absolutní paměť (čísla, hudba, jazyky, prostor, autobiografie) Bezděčná (emoce a motivy) a záměrná (kulturní požadavky) pozornost Etapy tvůrčí činnosti – postavení problému, inkubace, iluminace a ověření VÝZNAMNÁ DÍLA: Nemoci paměti (1881) Nemoci osobnosti (1885) Psychologie pozornosti (1889) Esej o tvůrčí imaginaci (1900) Jean Martin Charcot (1825–1893) Vynikající psychiatr, hypnotizér, oslňující učitel (nemocnice v Salpêtrière) V letech 1885–1886 u něj 19 týdnů stážoval Freud Hysterické symptomy léčil hypnózou (upozornil, že symptomy ignorují anatomii) Neurózu chápal jako skutečné nervové onemocnění Tři fáze hypnózy – letargie, katalepsie, somnambulismus (hypnabilita pouze u hysteriků) Pierre Marie Félix Janet (1859–1947) Charcotův žák; vynikající teoretik, ale také bystrý pozorovatel a citlivý terapeut Mysl sestává z řady funkcí – nižší automatismy a vyšší psychické funkce První psychologické vyléčení hysterické neurózy (hlavní příčina = traumatické vzpomínky) Disociace vědomí – nepřijatelné zážitky se stávají součástí „odloučeného podvědomí“ Psychologická síla (energetický potenciál osoby) a napětí (vede k využití potenciálu) Silně ovlivnil rané Freudovy myšlenky (bez přiznání autorství) VÝZNAMNÁ DÍLA: Psychologické léčení (1923) 27. Inteligence: Binet, Stern, Terman Alfred Binet (1857–1911) Pracoval v nemocnici Salpêtrière; pozoroval své dvě dcery; později na něj navázal Piaget  1904 komise s úkolem vytvořit metody výchovy a výuky mentálně retardovaných dětí První testy inteligence pro děti (1905) vytvořil s Théodorem Simonem (1873–1961) Binet-Simonův test – složité kognitivní úlohy; srovnání mentálního a chronologického věku Soubor mentálních subtestů podle věku (3–12 let, později do 15 let) William Stern (1871–1938) Rozdíl mezi mentálním a chronologickým věkem nepřesný v čase → navrhl podíl 1912 tedy vznikl termín inteligenční kvocient (výsledek např. 0,67) Lewis Terman (1877–1956) Doporučil podíl mentálního a chronologického věku násobit stem Autor Stanford-Binetova testu Dnes se užívá deviační IQ založené na normální distribuci = Gaussova křivka (Wechsler). 28. Würzburská škola: Külpe, Watt, Bühler, Bühlerová Würzburská škola Oswald Külpe (1862-1915) s Karlem Marbem (1869-1925) založil ve Würzburku Psychologický institut; vědecky se postavili proti Wundtovi, který je záměrně ignoroval Zkoumání myšlenkových procesů a jejich volního řízení Marbe – systematická experimentální introspekce (složitá kognitivní zadání) Külpe – součástí myšlení jsou nenázorné akty vědomí (abstrakce, zobecňování) → představy nejsou jeho podstatou Narciss Kaspar Ach (1871–1946) Odhalení determinující tendence, která výrazně ovlivňuje průběh myšlení Využíval posthypnotických sugescí → problém vědecké hodnoty pokusů V anglicky mluvících zemích zpopularizoval jeho myšlenky Henry Jackson Watt (1879-1925) Dnes běžnější termín mentální nastavení (připravenost mysli řešit úkol obvyklým způsobem) Karl Bühler (1879–1963) Odmítl zásadní význam Wundtových „představ“ na podstatu myšlení Myšlení má intencionální charakter (sleduje určitý záměr) → je to mentální celek (Gestalt) Součástí jsou nenázorné akty vědomí – vědomí pravidla, vědomí vztahu, „Aha-zážitek“ Charlotte Bühlerová (1893–1974) 1922 s manželem založili ve Vídni Psychologický institut (centrum studia dětské psychologie) Vývojová psycholožka – mezi prvními studovala celý lidský život (inspirovala Erika Eriksona) Teorie motivace – uspokojení potřeb (dětství), sebe vymezující adaptace (adolescence), tvořivý vývoj (dospělost), uchování vnitřního řádu (nad 50 let) Vídeňské vývojové testy (1-6 let) a Test světa; spoluzakladatelka humanistické psychologie  29. Duchovědná psychologie: Dilthey, Spranger Wilhelm Dilthey (1833–1911) Zakladatel duchovědné, též rozumějící psychologie Zdůraznil rozdíl mezi přírodními a duchovními vědami (zahrnují kulturní hodnoty) Psychologie je základem všech spirituálních věd Základní metoda – porozumění (pochopení, vcítění) Hermeneutika – původně teorie interpretace psaných textů (vcítěním rekonstruujeme smysl) Porozumění životu člověka v jeho celistvosti (náboženství, umění, ekonomika, politika, věda) Eduard Spranger (1882–1963) Žák Diltheyho → jeho koncepce ho hluboce ovlivnily → klíčová metoda porozumění Hledání vztahů mezi individuálním prožíváním a konkrétním kulturním kontextem Rozlišuje mezi subjektivní duší a objektivním duchem (v Hegelově pojetí) Individuální duše postupně začíná rozumět objektivnímu duchu a znovu jej oživuje Šest ideálních typů osobnosti – teoretický (hledání pravdy; poznání), ekonomický (sebezachování; užitečnost), estetický (harmonie; krása), sociální (konání dobra; láska), politický (ovládání druhých; moc), náboženský (sebepřesažení; jednota) Hodnotový inventář (A Study of Values) podle této typologie (1931, Allport, Vernon, Lindzey) Adolescence – hledání identity, životní plány, vrůstání do různých životních oblastí VÝZNAMNÁ DÍLA: Životní formy (1914) Psychologie mládí (1924) 30. Fenomenologie: Stumpf, Husserl Carl Stumpf (1848–1936) Zakladatel psychologické fenomenologie; navazuje na myšlenky Franze Bertana (1838–1917) Zkoumal vjemy hudebních tónů, hudební schopnosti dětí, popsal hudební vývoj v ontogenezi Fenomenologie – druh introspekce, která spočívá v examinaci nezkreslené vnitřní zkušenosti Případ „chytrého Hanse“ – odhalil jeho student Oskar Pfungst (1874–1933) VÝZNAMNÁ DÍLA: Psychologie tónů (1883, 1890) Edmund Husserl (1859–1938) Zakladatel filozofické fenomenologie → postavit filozofii na naprosto projasněných základech Fenomenologická, eidetická, fenomenologicko-psychologická redukce (uzávorkování světa) Základ filozofie = fenomény čistého vědomí; všechny zážitky vědomí jsou intencionální Fenomenologický popis časového vědomí (retence, protence) VÝZNAMNÁ DÍLA: Logická zkoumání (1900, 1901) Karteziánské meditace (1931) Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie (1936)  31. Filosofie (psychologie) života: Bergson, Driesch Henry Bergson (1859–1941) Nejvýznamnější představitel filozofie života; Nobelova cena za literaturu Élan vital – vývoj života směřuje proti hmotě a jejím mechanickým zákonům Rozum (inteligence) – nezachycuje skutečné „proudění života“, umělý nástroj (technika) Intuice – proniká k vnitřní podstatě, umožňuje vnímat život jako nepřetržitý věčný pohyb Prožívání času – rozdíl mezi měřitelnou fyzikální proměnou a vnitřním časem (durée) Dva druhy paměti – pro konkrétní vzpomínky (rozmístěné v čase) a faktické poznatky VÝZNAMNÁ DÍLA: Hmota a paměť (1896) Duchovní energie (1919) Myšlení a pohyb (1934) Hans Adolf Eduard Driesch (1867–1941) Významný představitel vitalismu Proslavil se pokusy s mořskými ježovkami V organismu působí účelná životní síla, kterou Aristoteles označil entelechie Mozek je místo, kde se tělo a duše (entelechie) scházejí Organické struktury se formují působením vnitřních sil, vyjadřují předem daný program Nyní na něj navazuje např. Rupert Sheldrake (1942)