Vybrané kapitoly z vývojové psychologie PDF

VYBRANÉ KAPITOLY Z VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE ALENA PETROVÁ, IRENA PLEVOVÁ OSTRAVA 2018 OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA VYBRANÉ KAPITOLY Z VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE Recenzovali: 1. doc. Ing. Jméno Příjmení, Ph. D., Fakulta XX, Ostravská univerzita, Ostrava 2. doc. Ing. Jmé...

VYBRANÉ KAPITOLY Z VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE ALENA PETROVÁ, IRENA PLEVOVÁ OSTRAVA 2018 OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA VYBRANÉ KAPITOLY Z VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE Recenzovali: 1. doc. Ing. Jméno Příjmení, Ph. D., Fakulta XX, Ostravská univerzita, Ostrava 2. doc. Ing. Jméno Příjmení, Ph. D., Fakulta XX, Masarykova univerzita, Brno © Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, 2018 © doc. Ing. Jméno Příjmení, Ph.D. ISBN XX-XXXX-XXX-X POUŽITÉ GRAFICKÉ SYMBOLY POUŽITÉ GRAFICKÉ SYMBOLY Průvodce studiem Cíl kapitoly Klíčová slova Kontrolní otázky Pojmy k zapamatování Shrnutí Korespondenční úkol Řešený příklad Cvičení Literatura Obsah OBSAH Slovo úvodem.................................................................................................... 1 1 Psychologie duševního vývoje..................................................................... 2 1.1 Charakteristika duševního vývoje......................................................................... 3 1.2 Vývojové změny.................................................................................................... 4 1.3 Příklady vývojových periodizací............................................................................ 6 1.4 Vývojové zákony................................................................................................. 12 2 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy.................. 15 2.1 Prenatální a perinatální období.......................................................................... 15 2.1.1 Prenatální období....................................................................................................... 15 2.1.2 Perinatální období...................................................................................................... 18 2.2 Novorozenecké období....................................................................................... 22 2.3 Kojenecké období............................................................................................... 25 2.3.1 Základní psychické potřeby........................................................................................ 26 2.3.2 K vývoji motoriky........................................................................................................ 26 2.3.3 K vývoji poznávacích procesů..................................................................................... 28 2.3.4 Emocionální vývoj a sociální vývoj kojence................................................................ 30 2.4 Období batolete.................................................................................................. 32 2.4.1 K vývoji motoriky........................................................................................................ 32 2.4.2 Vývoj poznávacích procesů........................................................................................ 33 2.4.3 Emocionální a sociální vývoj batolete........................................................................ 35 2.5 Období předškolního věku................................................................................. 37 2.5.1 K vývoji motoriky........................................................................................................ 37 2.5.2 K vývoji poznávacích procesů..................................................................................... 38 2.5.3 Emocionální a sociální vývoj....................................................................................... 39 2.6 Dětská kresba a zvláštnosti dětské psychiky...................................................... 42 2.6.1 Kresba......................................................................................................................... 42 2.6.2 Zvláštnosti dětské psychiky........................................................................................ 44 3 Vstup dítěte do školy................................................................................ 47 3.1 Tělesná (biologická) zralost................................................................................ 48 3.2 Kognitivní zralost................................................................................................ 50 3.3 Emoční, motivační a sociální zralost................................................................... 52 4 Období mladšího školního věku................................................................ 55 4.1 Tělesný vývoj a rozvoj motoriky......................................................................... 56 4.2 Vývoj poznávacích procesů................................................................................. 56 4.3 Emocionální a sociální vývoj............................................................................... 58 5 Období dospívání – prepuberta, puberta, adolescence.............................. 63 5.1 Nástup dospívání - prepuberta........................................................................... 64 5.2 Charakteristika období puberty.......................................................................... 68 Obsah 5.3 Období adolescence........................................................................................... 73 Literatura......................................................................................................... 80 Slovo úvodem Slovo úvodem Milí studenti, tento studijní materiál byl vypracován jako váš průvodce podstatnými poznatky vývojové psychologie, která je v systému psychologických věd základní psychologickou disciplínou, má úzký vztah k ostatním odvětvím psychologie a v mnohém se s nimi prolíná. Zohlednění vývojového hlediska je totiž podstatné nejen v souvislosti s porozuměním funkcím a procesům všech oblastí lidské psychiky, ale hraje významnou roli zvláště v souvislosti s možnostmi pozitivního ovlivnění formování osobnosti dítěte, s poskytnutím adekvátních podmínek pro jeho rozvoj, tím tedy také se vzděláváním a výchovou každého jedince. Poznatky vývojové psychologie mají široké uplatnění i v řadě příbuzných oborů, stejně jako v každodenním životě člověka, mohou nám pomoci lépe porozumět sami sobě, své životní cestě i ostatním lidem, se kterými se setkáváte v osobním i pracovním životě. Vývojová (ontogenetická) psychologie se zabývá podstatnými a všem zdravým jedincům společnými vývojovými změnami, a to od početí až po smrt. Tento text vás provede nejprve vybranými poznatky z teoretické základny vývojové psychologie a poté s jejími nejpodstatnějšími vývojovými charakteristikami a specifickými projevy od prenatálního období až po dosažení dospělosti. Nespěchejte, čtěte pozorně a pokuste se zamýšlet nad předloženými poznatky a informacemi o vývoji lidského jedince. Pro zájemce o podrobnější informace je na konci textu přiložen seznam použité literatury. Přejeme Vám mnoho úspěchů při studiu. Autorky 1 Psychologie duševního vývoje 1 Psychologie duševního vývoje Cíl kapitoly Po nastudování této kapitoly byste měli být schopni:  Vysvětlit, jak můžeme charakterizovat duševní vývoj.  Popsat jeho determinační činitele.  Orientovat se v různých psychologických pojetích vývoje.  Vysvětlit, proč a na základě čeho dělíme duševní vývoj do jednotlivých etap.  Uvést příklady vývojových periodizací.  Uvést příklady vývojových zákonitostí se stručným vysvětlením. Klíčová slova psychický vývoj, determinace vývoje člověka, vývojová změna, vývojová perioda, vývojové zákonitosti Průvodce studiem Prožívání a chování člověka se v průběhu jeho vývoje neustále mění. Obdobně jako tělesné změny, kterými člověk prochází, mění se i jeho psychika. Vývojová psychologie (jinak také ontogenetická psychologie) patří k základním psychologickým oborům. S jistým zjednodušením lze shrnout, že se zabývá psychickým vývojem lidského jedince od počátku jeho života (od početí) až po smrt. Jednotlivé psychologické směry a školy postupně shromáždily důležité poznatky o člověku a zároveň bylo v rámci těchto snah stále více nutné zohlednit vývojové hledisko. Jak již víte z předešlého studia obecné psychologie, přístupy k člověku a zkoumání determinace lidské psychiky se více či méně odlišují, a to podle výchozí platformy daného psychologického směru, avšak vždy se při rozmanitém zkoumání projevů lidské psychiky nakonec narazilo na otázku, o jak starého člověka vlastně jde. V současné době se rozdíly v pojetích duševního vývoje spíše zmenšují, jednotlivá pojetí mají k sobě blíže, avšak pořád v mnohém existuje nejednotný pohled, např. na úlohu jednotlivých činitelů vývoje, a především na jejich míře uplatnění během životní cesty jedince. Je proto důležité vzpomenout si na vše, co jste nastudovali v rámci obecné psychologie a případně v rámci dalších psychologických disciplín, abyste mohli dospět k integrujícímu propojení poznatků a souvislostí, které se vám nyní dalším studiem vývojových specifik nabízí. 2 Psychologie duševního vývoje 1.1 Charakteristika duševního vývoje Vymezení pojmu psychický vývoj není v odborných pramenech zcela jednotné. Souvisí totiž s celkovou koncepcí, východisky a preferovanou teorií lidské psychiky (vzpomeňte na poznatky o psychologických směrech a školách z výuky obecné psychologie). Vyvodíme-li z mnoha definic psychického vývoje jejich shodná fakta, pak se lze vyjádřit o duševním vývoji následovně: Psychický vývoj člověka je celistvý individuální proces, obecně ho můžeme charakterizovat jako sled postupných a nezvratných změn, kvalitativního i kvantitativního rázu, zákonitých a vázaných na čas (nejsou chaotické), zabezpečujících postupný rozvoj psychických procesů, vlastností, forem chování a vztahů jedince k okolnímu světu. Zpočátku jde o změny velice rychlé a vesměs progresivní (u malého dítěte se jeho projevy zdokonalují téměř ze dne na den), postupně se vývoj zpomaluje (např. není příliš rozdíl, zda je vám 19 nebo 20 let), až se jakoby v mnoha oblastech zastavuje (dospělost) a nakonec začíná přibývat změn involučních (evoluční a involuční pochody jsou v tělesné i duševní oblasti propojeny, evoluce spočívá v postupné diferenciaci a integraci celého organismu, involuce způsobuje jeho postupný úpadek). Vývojová psychologie studuje podstatné a všem zdravým jedincům společné změny ve vývoji, systematicky je třídí a vysvětluje, vytváří specifické charakteristiky jednotlivých vývojových etap. Ty slouží jak k odvození zákonitostí a zvláštností vývoje člověka, tak k praktickému využití v mnoha směrech, např. při zabezpečení kvalitních podmínek vývoje dítěte (výchovný a vzdělávací význam), při posuzování úrovně vývoje konkrétního jedince (diagnostický význam), nebo při psychologických snahách o terapii, podporu, pomoc či nápravu v kontextu různých odchylek, poruch a zvládání náročných situací. To však nevylučuje základní princip, a to chápat každého člověka jako jedinečnou a neopakovatelnou bytost. Vývoj jedince zahrnuje jak somatickou, tak psychickou stránku. Obě tyto stránky nejde od sebe oddělit. Základem vývoje jsou vrozené dispozice, které se postupně rozvíjejí ve spojení s vlivem prostředí. V počátcích psychologie jako samostatné vědy se její představitelé nemohli shodnout, která z uvedených determinačních kategorií je podstatnější. Zkoumali a většinou i nadhodnocovali jednu z nich. Tak vznikaly teorie přeceňující vliv prostředí (označované jako environmentalistické, exogenistické), nebo vliv vrozených činitelů (teorie nativistické, preformistické, endogenistické). Spory mezi teoretickou pozicí nativismu (přeceňující význam vrozených determinant) a environmentalismu (přeceňující vliv prostředí a učení) jsou dnes již překonané. Za základní činitele vývoje jedince jsou v současnosti považovány: jak vlivy biologické – genetický program, vrozené faktory, fyziologické procesy a celkové fungování organismu (činnost mozku a nervové soustavy, míra zdraví apod.) 3 Psychologie duševního vývoje tak faktory prostředí, a to především sociálního (rodina, škola, vrstevníci apod.), zdůrazněny bývají i vlivy psychologické – vlastní aktivita subjektu, naše vlastní „já“, dění uvnitř osobnosti („sebevýchova“, člověk je tvůrcem sám sebe a má vliv na své okolí). V současné psychologii se tedy uplatňuje interakční pojetí determinace psychického vývoje, předpokládající vzájemnou součinnost a propojenost uvedených činitelů vývoje. Interakční model psychického vývoje člověka má v současných směrech psychologie více čí méně odlišnou podobu podle jejich zaměření, avšak vychází vždy ze základní teze, že jednotlivé vývojové determinanty jsou ve vzájemné souvislosti a vztazích, nelze je od sebe oddělovat. Význam pro vývoj mají nejen vnější činitelé (prostředí, výchova), ale bezesporu i vnitřní, jako jsou dědičnost, vrozené vlivy, aktuální stav a funkčnost tělesného systému, zdraví člověka apod. (Např. to, jak vnímáme okolní svět, úroveň a způsob našeho myšlení a řešení problémů je značně závislé na činnosti a vývoji našeho mozku i celé nervové soustavy, na podnětnosti prostředí, v němž žijeme i na naší aktivitě, dosavadní zkušenosti). Průběh lidského života tvoří souvislý mnohotvárný proces postupného narůstání nebo také ubývání, postupné diferenciace projevů. Celý vývojový proces je složen z kvalitativně odlišných vývojových etap, period (odtud také název „vývojová periodizace“). Jednotlivá období se vyznačují specifickými zvláštnostmi, které jsou pro dané období charakteristické. Některé změny jsou tak výrazné, že přímo signalizují nástup nové etapy. Například zralost dítěte pro nástup povinné školní docházky se projeví mnoha typickými tělesnými i duševními změnami jako např. prodlužování dlouhých kostí, výměna dentice, schopnost záměrné paměti a pozornosti, puberta se zase hlásí výrazným sklonem k introverzi a citové labilitě, v adolescenci dochází k jejich ústupu a dominuje větší sociabilita a seberegulace. 1.2 Vývojové změny Vývojová změna je obecně chápána jako přechod od méně dokonalého projevu k dokonalejšímu, je relativně stálá a je v zákonitém vztahu k chronologickému věku. Vývojová změna je obecně řečeno přechod od jedné kvality ke druhé kvalitě. V počátečních vývojových obdobích převažují rozvojové změny, jde tedy o přechod k vyšší kvalitě. Postupně přibývá i změn involučních, které pak převažují v období stáří. Podle většiny autorů se vývojové změny dají klasifikovat podle jednotlivých oblastí na:  biologické – tělesný vývoj, zrání organismu, především pak zrání a funkčnost centrální nervové soustavy,  kognitivní – vývoj a změny poznávacích procesů (vnímání, paměti, představivosti, pozornosti, myšlení),  emocionální – vývoj a změny emočního prožívání (emoční reakce, emoční stavy a vztahy)  psychosociální – vstup do mateřské školy, zahájení povinné školní docházky, vstup do zaměstnání, sňatek, nástup do důchodu apod. 4 Psychologie duševního vývoje Všechny uvedené změny, ke kterým během vývoje dochází, jsou úzce propojeny a organismus člověka tvoří v každém okamžiku jednotný celek. Vývojové změny nejsou náhodné, jsou zákonité a vázané na čas. Základní mechanismy, jimiž probíhá utváření osobnosti, jsou biologické pochody zrání organismu a psychologické procesy učení. Zrání podmiňuje možnosti a meze vývoje a určuje časový řád pro učení. V důsledku neobyčejné schopnosti učení dochází u lidí během jejich individuálního vývoje k mimořádnému rozrůznění duševního života. Vývoj osobnosti je prostřednictvím zrání a učení vystaven dvěma uceleným programům – genetickému a socializačnímu. Oba slouží k úspěšnému vyrovnávání se s nároky života. Jejich společný výsledek – osobnostní výbava člověka v daném okamžiku jeho života – záleží jak na jejich obsahu, tak na jejich souladu. Interakci (součinnost) vnějších a vnitřních determinant vývoje člověka akceptují všechny moderní koncepce psychického vývoje, stejně jako vlastní aktivitu jedince. Člověk není pasivním výtvorem obou tříd vlivů, resp. osobnost sama sebe utváří a vyvíjí se na základě integrujícího zpracování toho, co jí zmíněné dva druhy zdrojů poskytují. Naše vlastní „já“ vybírá, uspořádává, vyhodnocuje podněty, vlivy, zkušenosti, volí strategie chování, uvědomuje si své pocity, zabezpečuje seberegulaci. A tak se vývojová cesta jedince stává individuální, neopakovatelná, jedinečná. Složitost snahy zachytit a ověřit působení determinačních vlivů na lidskou psychiku v jejich součinnosti se promítala do již zmíněné rozdílnosti přístupů ke zkoumání vývoje. Jednotlivé psychologické školy a směry se i dnes do jisté míry liší sílou důrazu na uvedené kategorie vlivů. Uvedli jsme si, že vývojová psychologie zkoumá charakteristiky jednotlivých etap vývoje. Jde o vytvoření do značné míry umělých úseků ve vývojovém proudu a zachycení určitých stabilních znaků. Z nich pak odvozuje pro praxi nezbytné obecné vývojové normy, sloužící ke srovnávání jednotlivců. Obecný charakter a zároveň specifičnost vývojových změn pomáhají přiblížit vývojové zákonitosti. Jestliže např. sledujeme více dětí téhož věku (zdravých a v přiměřených podmínkách), zjistíme, že určité vývojové změny nastupují ve stejných věkových obdobích. Existují přitom věkové etapy se značným množstvím změn i období méně bohatá na vývojové změny. Vývoj je komplexní dynamický proces, často nerovnoměrný, ale má svůj řád a zákonitosti. Jinými slovy, každý individuální vývoj je současně podmíněn obecným „plánem“ vývoje člověka, vývojový pokrok (ale také regresní, involuční změna) je zjistitelný v určitém momentu, i když každý krok se připravuje postupně a jednotlivé změny tvoří kontinuitu. 5 Psychologie duševního vývoje 1.3 Příklady vývojových periodizací Postupně nashromážděné empirické poznatky o průběhu vývoje jedince bylo potřeba systematizovat. S členěním životního cyklu na jednotlivé vzájemně se kvalitativně odlišující úseky se setkáváme již v dávné minulosti. Např. Hippokrates rozdělil lidský život do sedmi období a každému období připisuje rovněž sedmileté trvání. Obdobně Jan Amos Komenský člení lidský věk v díle Orbis pictus také na sedmiletí: dítě, pachole, mládenec, jinoch, muž, starý muž, kmet (Šimíčková – Čížková a kol., 2010). Komplexní periodizaci vývoje vytvořil v naší psychologické literatuře Václav Příhoda ve svém obsáhlém díle "Ontogeneze lidské psychiky" (Příhoda, 1977). Tento autor uvádí dělení životní cesty člověka na základě množství rozmanitých změn tělesných, psychických i sociálních. Chápe člověka jako celek a snaží se zachytit, co společného je možné abstrahovat z nekonečné mnohosti projevů všech lidí v jednotlivých životních obdobích. Následně uvádíme v přehledu Příhodovu biopsychologickou periodizaci (Příhoda, 1974, s. 13). I. Rozvoj antenatální: a) zárodečný a embryonální od 0 do 3 lunárních měsíců, b) fetální od 4. do 7. měsíce, c) prenatální v užším smyslu od 8. do 10. měsíce; II. První dětství: 1. Období nemluvněte a) natální období od 0 do 10 dnů, b) novorozenectví od 10 do 60 dnů, c) kojenectví od 2 do 12 měsíců, d) batolecí období od 1 roku do 3 let III. Druhé dětství: 1. předškolní od počátku trvalého chrupu od 3 do 6 let, 2. prepubescence od 6 do 11 let; IV. Pubescence: od 11 do 15 let; V. Období hebetické: 1. postpubescence od 15 do 20 let, 2. mecítma od 20 do 30 let; VI. Životní stabilizace a vyvrcholení: od 30 do 45 let; VII. Interevium: (počínající involuce) od 45 do 60 let; VIII. Senium: 1. senescence od 60 do 75 let, 2. kmetství od 75 do 90 let, 3. patriarchium od 90 let. I. Antenatální – nitroděložní vývoj probíhá od okamžiku početí přes zárodečné a embryonální období, dále následuje fetální fáze a prenatální období v užším smyslu a končí porodem, k němuž dochází po čtyřiceti týdnech (tedy po 10 lunárních měsících 6 Psychologie duševního vývoje nebo běžných 9 měsících). V tomto období je nejpodstatnější zdravotní a psychický stav matky, ale také přijetí blížící se rodičovské role oběma partnery. II. První dětství začíná novorozeneckým obdobím, které trvá v užším smyslu od porodu 10 dní, v širším smyslu až 2 měsíce. V běžné mluvě se tato fáze pak nejčastěji označuje jako šestinedělí. V této době se organismus dítěte adaptuje na nové životní podmínky. Do ukončení 1. roku života pak pokračuje obdobím kojeneckým. V tomto období se u dítěte rozvíjí motorika, vnímání i řeč a dítě začíná koncem období hrát aktivní roli v sociálních kontaktech. Konec této etapy je spojen s počátky chůze a pokusy o aktivní řeč. Věk batolete trvá od 2. do konce 3. roku života. Ve srovnání s kojencem, v jehož duševním životě převládal bezprostřední fyzický a emocionální styk, na jehož pozadí se rozvíjely orientační a senzoricko-motorické manipulační schopnosti, ve stadiu batolecím se dítě učí ovládat společensky zprostředkované způsoby manipulace s předměty. Ve styku s dospělými se rychle rozvíjí aktivní řeč. První dětství (rané dětství) končí uvědomováním si vlastního „já“ a zvyšující se aktivitou v zapojování do úkolových her, v nichž dítě modeluje mezilidské vztahy. Vědomí vlastního „já“ je provázeno úsilím o samostatnost, uplatňováním vlastní vůle, trucovitostí, vzdorovitostí. Tato fáze bývá označována také jako „období prvního vzdoru“ nebo „krize tří let“. III. Druhé dětství zahrnuje nejprve předškolní stadium vývoje, které je dalším důležitým obdobím formování dětské osobnosti. Základní činností dítěte je v období od 3 do 6 let dětská hra. Uzlovým bodem druhého dětství je z fyziologického hlediska tzv. první tvarová přeměna postavy v závěru předškolního věku. Proporce dětského těla se mění, prodlužují se končetiny, motorika získává na dokonalosti, začíná postupná výměna dětského chrupu. Nejvýznamnějším předělem je vstup dítěte do školy, který od základů mění život dítěte. Adaptace dítěte na školu je psychicky náročný proces. Etapu po zaškolení Příhoda (1974) charakterizuje jako vývojově velmi klidné období, které je provázeno především řadou změn v sociálním chování dítěte, s množstvím věcných zájmů a zvyšováním jeho sebevědomí. Jeho ukončení souvisí s nástupem pohlavního dozrávání. IV. Pubescence je obdobím pohlavního dozrávání, které probíhá většinou mezi 11. až 15. rokem života dospívajícího dítěte. Je charakteristické zvyšováním činnosti žláz s vnitřní sekrecí a pohlavní diferenciací. Zvyšuje se zájem o sebe samého, objevuje se zvýšená introverze a začínají se intenzivně projevovat činnosti zaměřené na budoucí život a orientaci na budoucí povolání. Osobnost pubescenta se formuje podle vlivů společenského prostředí, v němž žije, upevňují se kamarádské a později partnerské vztahy s vrstevníky. Vzhledem ke kognitivnímu rozvoji do fáze formálního myšlení je dospívající postupně schopen stanovit si cíle pro vlastní život a zvnitřněním motivů se podílí na formování své osobnosti. V. Období hebetické – období mládí a krásy (podle řecké bohyně Hébé, patronky těchto vlastností) Příhoda (1974) člení do dvou částí, z nichž první (postpubescence) mezi 15. a 20. rokem je psychicky i fyzicky doznívající pubertou, kdy se dotváří vše, co 7 Psychologie duševního vývoje se u dospívajícího jedince projevilo. Jde o fyzické doladění mužské a ženské odlišnosti a vstup mladého člověka do společenského života. V závěru této části mladosti člověk hledá zaměstnání ve své profesi, stává se nezávislým na vlastní rodině, zajímá se o záležitosti veřejného, kulturního a politického života, případně uzavírá manželství. V mladé dospělosti (mecítma), mezi 20. a 30 rokem života, se fyzická výkonnost jedince ocitá na svém vrcholu. Během celého období se projevuje zvýšení aktivity v prosazování sebe samého, v oblasti fyzické i psychické výkonnosti. Vitalita se projevuje nejen v tělesné zdatnosti a manuálních zručnostech, ale i v projektování budoucího života, v sebekoncepci, v celoživotní perspektivě. U mladého člověka začíná převažovat reálný pohled na svět. Dokončuje své plné osobní osamostatnění, oslabuje se respekt před autoritami. Osobní a materiální osamostatnění podmiňuje řešení problému manželství a založení rodiny. VI. Životní stabilizace a vyvrcholení (období zhruba od 30 – 45 let) je dobou stabilní kvalitní psychické výkonnosti, Příhoda (1974) ho nazývá také adultiem. Adulti jsou společensky významnou generací, na niž je kladena mimořádná zodpovědnost, která je vede k maximálnímu pracovnímu, tvořivému a psychickému výkonu a často i vypětí. Celé stadium je stabilní z hlediska rodinného života a výchovy dětí. Ke konci období však zpravidla dochází k disharmonii mezi rodiči a dětmi, někdy i mezi manžely, končící nejednou rozvodem. Skryté involuční změny, které se objevují již na počátku tohoto období, se začínají výrazněji projevovat na jeho konci. VII. Interevium zahrnuje životní etapu staršího dospělého mezi 45. a 60. rokem života, Příhoda (1974) ji nazývá také preseniem. Involuční změny se projevují už intenzivněji, dochází k úbytku energie a ke snižování výkonnostního tempa. U žen bývají zjevné změny v emoční stabilitě, často depresivního charakteru, podmíněné nástupem klimakteria. Na konci období je značněji patrné obecnější oslabení percepce, zhoršuje se mechanické učení, zatímco logické se mění ještě málo. Všechny složky intelektuálního chování vykazují postupný pokles. Intelektuální projevy jsou však důsledně domyšlené, vyvážené zralostí osobnosti. V tomto životním období by se jedinec už neměl věnovat intenzivní a vysilující práci fyzického ani duševního charakteru, ale naopak spíše jejímu řízení. VIII. Senium může zabírat velké časové rozpětí, od 60 let dále. Na počátku senia člověk odchází do důchodu a tato skutečnost mu často přináší řadu problémů. Stárnoucí jedinci v tomto období si vážně začínávají uvědomovat dezintegrační změny v tělesné i psychické oblasti, což má negativní vliv na jejich prožívání i chování. Dochází k pesimismu, k uvědomování si konečnosti života, k nervozitě i větší společenské izolaci spojené s vědomím postupného ochuzování vlastního života, časté jsou obavy o zdraví sví i partnera a starost o důstojné zvládnutí stáří. Na konci období může být snížena kontrola korekce chování, v důsledku níž se oslabují etické zábrany a objevují se projevy neobvyklého chování. V pokročilejším stáří mezi 75. a 90. rokem života, označovaném Příhodou (1974) jako kmetství, se populace v poměru k předcházejícímu stadiu senia zredukuje na čtvrtinu. Člověk je v tomto období vyřazen z pracovních aktivit a stoupá u něj počet různých obtíží a chorob. To má za následek prožitek sociální izolovanosti a nepotřebnosti. 8 Psychologie duševního vývoje Ženy, které v této populaci převažují, se s těmito skutečnostmi vyrovnávají obvykle lépe než muži. U většiny se však dostavuje generační osamělost a ztráta smyslu života, což bývá umocněno ztrátou partnera, pokud společný život trval do senia. Pesimismus kmetství zvyšuje také strach z blížícího se konce života. Krajní stáří – patriarchium – zahrnuje časový úsek nad 90 let. Tohoto stadia se dožívá jen nepatrný zlomek populace. Je provázen krajním úpadkem osobnosti v somatickém i psychickém smyslu a člověk bývá téměř výlučně odkázán na opatrovnickou péči. Rozdílný přístup k členění duševního vývoje uvádí J. Piaget (Piaget, 1970; Piaget, Inhelderová, 2010). Jeho psychologická vývojová periodizace zahrnuje kognitivní oblast vývoje, kterou stručně shrnují následné charakteristiky jejích etap: 1. Etapa senzomotorické inteligence – zahrnuje období od narození do 1,5 až 2 let, je vázána na skutečně prováděnou činnost. Myšlenkové operace dítěte úzce souvisejí s vnímáním a jeho motorickou aktivitou. Senzomotorická inteligence tvoří základ myšlení dítěte a bude na něj působit celý život prostřednictvím vjemů a praktických zkušeností. 2. Etapa symbolického a předpojmového myšlení – souvisí s užíváním slov a objevuje se koncem druhého roku. V období 2 až 4 let užívá dítě slovo spíše jako „předpojmu“, který je oproti pojmům pomíjivý a nejistý a je založen často na nepodstatných, vedlejších vlastnostech podnětu. Kolem čtvrtého roku už dítě vyvozuje i úsudky, jimiž předpojmy spojuje. Usuzování je však velmi jednoduché, založené na analogiích mezi individuálními předměty. Je více syceno fantazií než skutečnými logickými úvahami. 3. Etapa názorného myšlení – od 4 do 7 let, směřuje oproti předchozí vývojové etapě více k obecnosti. Dítě uvažuje v celostních pojmech, které vznikají na základě vystižení podstatných podrobností. Usuzování je zatím vázáno na vnímání a představy. Projevuje se ve vázanosti úsudků dítěte na názor. 4. Etapa konkrétních operací – od 7 do 11 až 12 let. Konkrétní operace se v myšlení dítěte objevují v mladším školním věku. Dítě již chápe určité příčinné vztahy a nespokojí se s jednoduchými soudy, chce nalézt souvislosti mezi jevy. 5. Etapa formálních operací – po 11. roce jsou formální operace součástí logického myšlení, které nastupuje v období kolem jedenácti až dvanácti let. Projevuje se nejen ve schopnosti logicky třídit, srovnávat a řadit různé konkrétní věci, ale i schopností velkého počtu myšlenkových operací, které jsou vzdáleny bezprostřední smyslové zkušenosti. Dítě začíná chápat i obtížné abstraktní pojmy jako „spravedlnost“, „pravda“, „právo“ apod. Má-li jedinec na přelomu dětství a dospívání řešit nějaký problém, nespokojí se s jedním řešením, které se nabízí jako první, ale uvažuje o možných alternativních řešeních a systematicky je zkouší a hodnotí. Nástup formálních operací umožňuje také nový způsob morálního hodnocení. Další tradičně známou periodizací je psychoanalytická vývojová periodizace, která vychází při členění vývoje dítěte z jeho pudového života a míry prožívání libosti (slasti) při uspokojování pudů, z nichž odvozuje dynamické stránky osobnosti (K pochopení této periodizace vám mohou být nápomocny vaše znalosti o psychologickém směru psychoanalýzy z obecné psychologie). Freud (1991) předpokládá, že vývoj osobnosti je 9 Psychologie duševního vývoje podřízen pudovému vývoji a podmíněn pudovou energií. Všechna aktivita člověka má podle něj pudový základ. Psychopatologické projevy osobnosti, vyplývající z nadměrné fixace libida, a tedy soustředění pudové energie na určitém vývojovém stadiu, souvisejí s omezenými či narušenými možnostmi dalšího vývoje jedince. Podívejme se ve stručnosti na základní vývojové etapy podle Freuda (1991): 1. Orální stadium – zahrnuje 1. rok života. V orálním stádiu je hlavním zdrojem libosti a pudového uspokojení dítěte stimulace úst, tedy orální zóny těla. Dítě by v celé této etapě mělo pociťovat bezpečí vyplývající z úzkého vztahu k matce a příjemné pocity při uspokojování vlastních biologických potřeb (nejvíce uspokojení představuje kojení). 2. Anální stadium – zahrnuje 2. a 3. rok života, je spojeno s přesunem erotogenní zóny těla na anus. Dítě získává pudové uspokojení ze stimulace anální krajiny, především při zadržování a vypuzování exkrementů. V této době je rodiči prováděna výchova k tělesné čistotě, dítě má zvládnout upozornit na svou potřebu vyměšování. Přístup rodičů k nácviku toaletního tréninku je pro formování osobnosti významný. 3. Falické stadium – nastupuje přibližně od 4. roku dítěte. Dítě začíná být zvědavé na anatomické rozdíly mezi chlapci a děvčátky, ptá se, jak se rodí děti, a zajímá se i o erotické aktivity dospělých (líbání, hlazení apod.). Freud pozoroval nejen libost vycházející ze stimulace genitální krajiny (autosexualita), ale i vysokou hodnotu, kterou děti obojího pohlaví přikládají penisu. Vztahy dítěte k jeho rodičům jsou podle psychoanalytické koncepce utvářeny v kontextu řešení tzv. Oidipova (Elektřina) komplexu, které souvisí s pudovým zájmem o rodiče opačného pohlaví, s přijetím ženské a mužské role a identifikací s osobností rodiče stejného pohlaví. 4. Stadium latence – nastupuje zhruba od 6. roku a trvá do období začátku dospívání. V tomto období na čas ustupují dětské emoční a sexuální tužby či zájmy do pozadí. Jde o období mladšího školáka, které je zaměřeno především na osvojování nových poznatků, kulturních hodnot a diferencovaných sociálních rolí. Školní práce a povinnosti související se společenskými nároky na dítě v tomto věku posilují jeho superego. 5. Genitální stadium – toto poslední stádium nastupuje v souvislosti s počátkem dospívání (přibližně od 12 let) a završuje ukončení falického stadia. Objevuje se oživení sexuálního pudu, ovšem nejde již o autosexualitu a incestní touhu, dospívající jedinec začíná navazovat vztahy mimo rodinu a jeho sexuální přání se mění na společensky tolerované heterosexuální vztahy. Volba partnera však podle Freuda není nezávislá na předchozích stadiích. Milostný vztah dospívajícího je silně podmíněn předešlými vztahy ve vlastní rodině. Dospívající a postupně dospělý je ve svých erotických vztazích zaměřen na poskytování lásky, nejen na její příjímání, jak tomu bylo ve falickém stadiu. Rozpracování psychoanalytické periodizace, která však není vázána převážně na biologické faktory, ale spíše na společenské, kulturní a historické podmínky vývoje dětí, předkládá ve své periodizaci E. H. Erikson (1963, 1999, 2015). Erikson vychází ve své psychosociální vývojové periodizaci z předpokladu, že si jedinec musí během života na každém stupni vývoje vyřešit určitý „psychosociální konflikt“. Podaří-li se 10 Psychologie duševního vývoje mu to, je ve svém vývoji posílen novou „zdatností“ (ctností), v opačném případě je jeho vývoj ohrožen. E. Erikson (1963, 1999, 2015) dělí lidský život a jeho tzv. krize do 8 vývojových etap: 1. Základní důvěra proti pocitům nejistoty (asi do 1 roku) – dítě po náročném narození prožívá silný pocit nejistoty a plné závislosti na matce (mateřské osobě), která uspokojuje jeho potřeby, a tím dítě postupně získává základní pocit důvěry ve vnější svět. Na základě této důvěry si odnáší do dalšího života naději. 2. Autonomie proti pochybám a pocitům studu (od 1 asi do 3 let věku) – druhé období je charakteristické získáváním nezávislosti na matce, dítě se začíná samo pohybovat, snaží se o sebeobsluhu, experimentuje s věcmi kolem sebe. Pocit autonomie se střetává s pocitem studu při nezvládnuté samostatnosti. Potřeba sebeprosazení má často charakter negativismu, který je počátečním projevem dětské vůle. Pevné, avšak citlivé vedení vymezuje dítěti jeho možnosti a povzbuzuje jej v samostatnosti, přitom dítě chrání před zbytečnými prožitky studu a pochybností. 3. Iniciativa proti pocitům viny (předškolní věk). Iniciativa přidává k autonomii novou kvalitu, která se projevuje ve schopnosti určit si cíl a aktivně k němu směřovat. Problémem předškolního věku je regulace aktivity dítěte. Dítě se musí vyrovnávat s požadavky okolí, jimž často nerozumí a které omezují jeho značnou aktivitu a iniciativu, kterou blízcí lidé někdy dokonce vyhodnocují jako nežádoucí chování. To v dítěti vyvolává pocit viny, od něhož se odvíjí základ pro lidské svědomí. Konflikt mezi uspokojením z vlastní aktivity a pocitem viny rozvíjí sociální kontrolu dítěte. Výsledkem krize toho to období je poznání, které chování je účelné (získává pozitivní ocenění), následkem tohoto poznání dítě přijímá určité normy chování. Častá kritika negativních forem chování dítěte může brzdit jeho aktivitu a vést ke ztrátě odvahy být iniciativní. 4. Snaživost proti pocitům vlastní méněcennosti (mladší školák). V období školní docházky se dítě nemůže zcela vyhnout pocitům méněcennosti, úzkostem, že nestačí na školní úkoly a další nároky prostředí, v němž je stále konfrontováno s vrstevníky. Pozitivní hodnocení jeho výkonu nebo chování je potvrzením sebedůvěry školáka ve vlastní schopnosti a dává mu víru v možnosti zvládnout i budoucí úkoly. Sebedůvěru a pocit vlastní schopnosti (kompetence) při zvládání úkolů si děti budují pílí a snaživostí. 5. Identita proti pocitům zmatení identity, neboli, nejistoty o své roli mezi lidmi (dospívání). Než se stane dítě dospělým, musí projít obdobím dospívání, které mu přináší naléhavé otázky „kdo jsem“, „co chci“, „jaký je smysl mého života“ apod. Pevná identita je spojena se sebepřijetím, s hodnotovou orientací, vymezením vlastních cílů, naopak neurčitá identita vede k nejistotě, absenci smyslu, závislosti na jiných apod. Vyzbrojením do budoucna je pak odhodlání zůstat věrný svým ideálům. 6. Intimita proti pocitům izolace (mladá dospělost). Nalezení vlastní identity směruje člověka k jejímu spojení s identitou někoho, s kým mohu zažít pocity sounáležitosti, splynutí, intimity. V tomto období je jedinec nastaven poskytovat nezištně lásku. Milovat a nalézt se v druhém znamená naplnění. Nebezpečím tohoto stádia je pocit izolace, neschopnost navázat blízké partnerské vztahy, obava ze vztahu či soužití, neschopnost otevřít se a sdílet, orientace na své zájmy. 11 Psychologie duševního vývoje 7. Generativita proti pocitu stagnace (dospělost). Dospělost předpokládá zralost k plození, zabezpečení a vedení nové generace, ale také touhu něco vytvořit, po sobě zanechat, obecněji, o něco pečovat. Selhání řešení úkolu tohoto období vyústí ve stagnaci osobnosti jedince a osobní ochuzení. 8. Integrita proti strachu ze smrti a zoufalství (období stárnutí a stáří). Stáří s sebou přináší úbytek sil, ztrátu energie, zdravotní obtíže a nastoluje bilancování dosavadního života. Pozitivní přijetí svého dosavadního života vede k moudrosti a osobnostní zralosti. Nedostatek integrity osobnosti se projevuje obavou z konce života, zoufalstvím, že chybí čas začít znovu a jinak, strachem z umírání a smrti. Shrnutí Dělení psychického vývoje na jednotlivé etapy, které jsou psychologicky jasně vymezitelné, má význam nejen teoretický, ale umožňuje pochopení a zabezpečení či pozitivní ovlivnění vývojových podmínek konkrétního jedince. Musíme však mít zároveň na paměti, že život člověka je natolik individuální, že se někdy jen částečně přibližuje jakémukoli schématu. Individualita se projevuje od nejútlejšího věku nejen v tempu vývoje dítěte a v dalším průběhu jeho života, nýbrž i v charakteristických vlastnostech osobnosti. K vývojové periodizaci je proto nutné přistupovat jako k teorii vývojových změn a inspiraci, které nám pomáhají chápat psychický vývoj a jeho rozmanitost. 1.4 Vývojové zákony Již z obecné psychologie víte, že člověk tvoří somatickou, psychickou a duchovní jednotu. Jedinečný individuální vývoj je současně podmíněn obecným „plánem“ vývoje člověka. Podstatné vývojové změny nastávají u stejně starých zdravých dětí či dospělých přibližně ve stejných obdobích jejich života a nejsou náhodné, nýbrž zákonité. Jde o navzájem související různorodé změny. Nejde však o nějaký jednotný plynulý tok, mění se jejich tempo, průběh, intenzita, množství v konkrétním období apod. Dosavadní poznatky o psychickém vývoji člověka umožňují formulaci některých podstatných pravidelností vystihujících dynamiku lidské ontogeneze, navzdory neopakovatelnosti a jedinečnosti každé konkrétní vývojové cesty. Uveďme si nyní v přehledu některé obecně platné vývojové zákonitosti.  Zákon individuálního průběhu vývoje – dokládá výše zmiňovanou jedinečnost a neopakovatelnost vývoje a formování konkrétního jedince.  Zákon vývojové nerovnoměrnosti - vychází ze skutečnosti, že během vývoje se setkáváme s řadou nerovnoměrností, a to např. mezi tělesným a psychickým vývojem, mezi jednotlivými vývojovými etapami, mezi změnami v různých oblastech psychiky, mezi pohlavími, mezi jedinci navzájem apod.  Zákon vývojové retardace – doplňuje předešlý zákon a dokládá, že se člověk v raných obdobích rozvíjí (tělesně i psychicky) velmi rychle, postupně se tempo změn zvolňuje, objevuje se i tzv. vývojové „plató“ a posléze se objevuje postupné zesílení retardačních a involučních tendencí. 12 Psychologie duševního vývoje  Zákon diferenciace a integrace se projevuje ve všech oblastech vývoje a zachycuje skutečnost, že funkce, procesy, projevy člověka jsou na počátku života všem lidem podobné, jsou nediferencované, projevují se jen v základní podobě (jsou globální, nepročleněné, difúzní), postupně se všechny diferencují, specializují, stávají se bohatší a ucelenější (rozvíjí se vrozený potenciál jedince). Zároveň platí, že všechny změny v dílčích oblastech jsou ihned vzájemně propojovány a sjednocovány, neboli člověk funguje jako jednotný celek.  Zákon interiorizace – jeho znalost je velmi důležitá pro všechny důležité osoby kolem dítěte. Jde o přijímání a zvnitřňování vnějších vlivů a jejich postupné zabudovávání do osobnosti jedince. Člověk se tak mění z vnějškově regulovatelného jedince (v dětství) na vnitřně regulovaného jedince, přičemž rozhodujícím obdobím pro zvnitřnění je období dospívání, kdy se dítě osamostatňuje, nalézá svou identitu, dochází ke stále silnější seberegulaci. Ovšem „materiál“ pro toto zvnitřnění obsahuje veškerou předešlou zkušenost jedince, a protože platí zákonitost individuálního průběhu vývoje, tak je pochopitelné, že co a jak na konkrétní dítě z jeho okolí působí, co ono a do jaké míry zvnitřní, nelze příliš předvídat ani řídit.  Zákon fixace – se vztahuje k postupnému ustalování psychických procesů, stabilizaci vztahů, návyků, projevů, hodnot aj., čím je jedinec starší, tím jsou jeho projevy stabilnější (což umožňuje do jisté míry poznání jeho osobnosti a predikci dalšího vývoje).  Zákon vztahu mezi vývojovými změnami a vnitřními podmínkami organismu – dokládá, že vývojová změna je nejkvalitnější při souladu vnějších a vnitřních podmínek, jinými slovy, působí-li adekvátní podněty ve vhodný čas, kdy je organismus na změnu nastaven (připraven, zralý), pak je vývojová změna kvalitní, promeškáme-li příhodný čas je vývojová změna nižší kvality a dokonce nemusí nastat vůbec.  Zákon směřování ke struktuře druhu – potvrzuje, že všechny vývojové fáze člověka jsou přímo zaměřeny k budoucí podobě dospělého jedince.  Zákon pohybového vývoje u člověka – zobecňuje skutečnost, že rozvoj pohybu dítěte se děje ve dvou dominantních směrech: kefalokaudálním (od hlavy k patě) a proximodistálním (od centra těla k periferii). Shrnutí Prožívání a chování se v průběhu vývoje mění. Podstatnými a všem zdravým jedincům společnými změnami se zabývá vývojová (ontogenetická) psychologie. Duševní vývoj můžeme charakterizovat jako dynamický proces postupných a zákonitých změn, zabezpečujících rozvoj psychických procesů, vlastností a integrace celé osobnosti. Vývoj zahrnuje jak somatickou, tak psychickou stránku. Jeho základem jsou vrozené dispozice, které se rozvíjejí pod vlivem prostředí. V současné době psychologie zdůrazňuje vzájemnou propojenost jednotlivých činitelů, které ovlivňují duševní vývoj. Zdůrazňuje tzv. interakční pojetí duševního vývoje. Celý vývojový proces je složen z kvalitativně odlišných vývojových etap (period), které jsou charakterické 13 Psychologie duševního vývoje specifickými vývojovými změnami. Vývojové změny se podle většiny autorů dají klasifikovat na: biologické, kognitivní, emocionální, psychosociální. Přes individuálnost a jedinečnost vývojové cesty každého z nás lze ve vývoji pozorovat a prokázat obecně platné zákonitosti. Kontrolní otázky 1) Charakterizujte základní znaky duševního vývoje. 2) Vysvětlete pojem vývojová změna a vývojová etapa. 3) Vyjmenujte základní oblasti vývojových změn. 4) Popište přístup tzv. interakčního pojetí duševního vývoje. 5) Uveďte příklady vývojové periodizace. 6) Uveďte v přehledu a stručně vysvětlete vývojové zákony. Pojmy k zapamatování Psychický vývoj, vývojová psychologie, vývojová perioda, vývojová změna, vývojová periodizace, vývojové zákony 14 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy 2 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy Cíl kapitoly Po nastudování této kapitoly byste měli být schopni:  Charakterizovat podstatné změny vývoje jedince v prenatálním období.  Charakterizovat psychologický význam průběhu porodu.  Vysvětlit hlavní projevy dítěte v období novorozeneckém.  Popsat specifické projevy a vývojové změny v období kojence.  Porozumět vývojovým změnám v období batolete.  Charakterizovat podstatné změny vývoje v předškolním období.  Vystihnout specifické rysy dětské psychiky a popsat vývoj dětské kresby. Klíčová slova prenatální období, porod, novorozenecké období, období kojence, období batolete, předškolní věk, zvláštnosti dětské psychiky, dětská kresba, počátek povinné školní docházky Průvodce studiem V následujícím textu se můžete seznámit s podstatnými a zdravým jedincům společnými vývojovými znaky a změnami v průběhu jednotlivých etap počátku života a dětského věku. V daném aktuálním věku hraje roli dosavadní průběh vývoje, vývoj tvoří plynulý komplexní proces a naše předchozí zkušenost se propojuje s tou současnou. Počátek lidského života je fascinujícím jevem, startuje ho splynutí dvou zárodečných buněk – vajíčka a spermie a okamžitě dochází k jejich dělení a vývoji v různé typy buněk (svalové, tukové, nervové apod.) podle předem daného programu. 2.1 Prenatální a perinatální období 2.1.1 Prenatální období První vývojové období, někdy také nazývané období antenatální (nitroděložní), představuje vývoj jedince od oplození vajíčka až po jeho narození a trvá 9 kalendářních měsíců, tj. 10 lunárních měsíců (40 týdnů). Prenatální období je tradičně zařazováno do vývojové psychologie proto, že zachycuje vznik nového člověka a je 15 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy počátkem formování vzájemného vztahu dítěte a rodičů – zejména pak matky a dítěte. Matka je i v dalších etapách hlavním zdrojem podnětů, bezpečí a uspokojení. Lze proto konstatovat, že citový vztah matky k dítěti je základnou pro citové vztahy příští. Z toho vyplývá nutnost přijetí odpovědnosti matky za fyzické a hlavně duševní zdraví dítěte. Proč vlastně lidé chtějí mít děti? Kde začíná formování vztahu rodič - dítě? V odpovědích na tyto otázky se odráží vše, co shrnujeme do pojmu rodičovské postoje. Jejich začátek je již ve vlastní rodině a v předešlé zkušenosti s rodiči (vlastními či náhradními rodičovskými osobami). Jedinci, kteří žádnou zkušenost s rodičovskými osobami nemají, nebo ji mají negativní, jsou ve formování rodičovských postojů v nevýhodě. Optimální situace nastává, když se budoucí rodiče zodpovědně společně dohodnou, že chtějí mít dítě a přizpůsobí tomuto rozhodnutí všechny dostupné okolnosti. Těhotenství se stává radostnou událostí a matka ho pak většinou i dobře snáší. Naopak se ukazuje, že nechtěnost těhotenství je často určitým nebezpečím pro jeho průběh a vývoj plodu, může být příčinou řady problematických či problematizujících jevů. Utváření zodpovědného postoje k těhotenství a rodičovství je významným východiskem v psychosexuální výchově, souvisí s otázkami partnerství, antikoncepce a odpovědnosti obou budoucích rodičů. Z fyziologického hlediska rozlišujeme v prenatálním období tři fáze: 1. období blastemové - (fáze oplození, uhnízdění blastocysty, vytvoření tří zárodečných listů: ektodermu, entodermu, mezodermu). Toto období trvá do první srdeční ozvy, tedy do konce třetího týdne. Vytváří se placenta a již koncem 3. – 4. týdne vzniká nervová trubice, která je základem nervového systému. 2. období embryonální (fáze organogeneze) - trvá od 4. týdne do konce 4. měsíce. Probíhá vytváření základů jednotlivých životně důležitých orgánů. Ke konci 8. týdne po oplození se embryo vzhledem začíná podobat člověku (formuje se obličej, na končetinách jsou patrné prsty). Ve 12. týdnu v celkovém tělesném schématu převládá velká hlava, tvořící 1/3 celé tělesné délky. Od tohoto období se objevují některé projevy embrya, např. pohyby (zatím slabé, takže matkou nepociťované), nejnápadnější aktivitou jsou srdeční ozvy. Tato doba je pro vývoj plodu kritická a velice citlivá vůči nepříznivým a škodlivým vlivům (tj. nemoci, které prodělá matka, např. zarděnky, cukrovka, toxoplazmóza, také silný stres matky nebo farmaka, záření, mechanické poškození). Může docházet k různému poškození embrya, které se projeví v dalším vývojovém období duševními a tělesnými postiženími formou různých anomálií, malformací, retardací apod. Mezi nejvíce dostupné a běžné škodlivé vlivy, které mohou mít za následek vážná postižení, jmenujme alespoň alkohol a kouření. Důsledkem nadměrného požívání alkoholu v těhotenství může dojít k tzv. fetálnímu alkoholovému syndromu (FAS), jež má za následek porod dítěte s tělesným i duševním postižením. FAS bývá spojován s růstovým postižením, porod probíhá předčasně nebo se dítě narodí s nízkou porodní hmotností, v dalším životě pak trvá jeho menší vzrůst. Může dojít také k poškození mozku dítěte, snížení inteligence, poruchám chování. Někdy postižení mívá takovou 16 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy závažnost, že nedovoluje dítěti zapojení do samostatného života. Dalšími příznaky FAS jsou abnormality v obličeji, přítomnost tělesných vad, poškození vnitřních orgánů. Pro vzhled dítěte postiženého fetálním alkoholovým syndromem jsou typickými znaky: velmi malá hlava, krátké a úzké oční štěrbiny, široký a plochý kořen nosu, nápadně úzké rty, nízké posazení uší. Jinou závažnou škodlivinou v těhotenství je kouření. Kouření v těhotenství bývá uváděno nejčastěji v souvislosti s předčasnými porody, se zvýšeným rizikem potratů, s nízkou hmotností novorozenců a dalšími komplikacemi. Děti matek - kuřaček mívají vyšší výskyt syndromu náhlého úmrtí novorozenců a mívají častěji dýchací potíže ve srovnání s dětmi nekuřaček. Na abnormalitách dětí se mohou podílet svým spermatem i otcové, pokud kouří, pijí pravidelně alkoholické nápoje, požívají větší dávky kávy, nebo jsou vystaveni ve svém pracovním prostředí toxickým látkám (Šimíčková – Čížková a kol., 2010). 3. období fetální - začíná 5. měsícem a končí porodem. Je to období zrání orgánů, z nichž mnohé začínají uskutečňovat svou funkci. Dítě se již cíleněji pohybuje, lze rozeznat jeho pohlaví. Probíhá neurohumorální spojení matka – dítě, to ve svém důsledku znamená, že dítě citlivě reaguje na psychický stav matky. Přizpůsobuje se poloze matky a jeho pohyby již matka pociťuje, tím se zintenzivňuje její vztah k nenarozenému dítěti. Pokud by v tomto období došlo k potratu, prožívá situaci více jako ztrátu milované bytosti než jako svůj fyzický stav. Během prenatálního období je plod uložen v plodovém obalu a v plodové tekutině. Výživu dostává z placenty (prostřednictvím pupeční šňůry), která má funkci hormonální (napomáhá zdárnému průběhu těhotenství) a funkci ochrannou. V posledních desetiletích přibývá poznatků z prenatální psychologie, dokazujících existenci aktivity a práce smyslů ještě nenarozeného dítěte a s tím související schopnosti vnímání a „učení“. Bylo prokázáno, že např. plod nejen reaguje na změny polohy matky tím, že vyhledává také svou vlastní pohodlnou polohu, ale že je někdy naopak i iniciátorem jejích pohybů. Přibývá mnoho důkazů o schopnosti „učit se“ již v prenatálním věku. Hovoříme zde o schopnosti nejjednodušších forem učení. Plod umí diferencovaně reagovat na různé podněty, např. na různé zvuky. Zajímavé jsou některé experimenty s reakcemi dětí na vážnou hudbu (některé skladby údajně plod rozruší, jiné zklidní). Učení se určitému zvuku v tomto období dokládají také pozitivní reakce novorozenců na pouštěný záznam tlukotu srdce nebo oblíbené skladby matky, kterou poslouchala pravidelně během těhotenství. Např. v Irsku dokonce skupinka dětí matek, které před porodem pravidelně naslouchaly znělce televizních novin, reagovala po porodu při zaznění této znělky uklidněním, přestaly plakat a naslouchaly (Rheinwaldová, 1993). I když k těmto studiím je potřeba přistupovat, pokud držíme pozici vědeckého poznání, prozatím s jistou rezervou, jsou pro vlastní praktické využití velmi inspirující. 17 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy Z výše uvedeného vyplývá určitá základní funkčnost smyslového vnímání u ještě nenarozených dětí. Nenarozené dítě neustále polyká plodovou vodu, (zejména v poslední třetině těhotenství). Na základě empirických zjištění se např. ukázalo (Šimíčková – Čížková a kol., 2010), že přimícháním sacharinu do plodové vody se její spotřeba polykáním zvyšovala, zatímco přimícháním kontrastní látky byla spotřeba plodové vody menší. Další zajímavá zjištění výzkumů poslední doby se týkají snění. Lékaři se domnívají, že plod v prenatálním stavu sní přibližně již od 28. týdne. Již v intrauterinním prostředí existuje vnitřní prožívání, závislé na interakci a komunikaci s matkou. Jaký je tedy v souhrnu význam prenatálního období pro duševní vývoj dítěte? Plod je po celou dobu těhotenství odkázán na matku, žije v konstantním prostředí a jeho projevy a chování jsou nenaučené, pohybová činnost je měnlivá, reagující mj. na chování matky, formují se individuální rysy, které jsou později dotvářeny vlivem sociálního prostředí. Prokázáno vědecky je neurohumorální spojení mezi matkou a plodem. Nitroděložní vývoj lidského jedince od okamžiku početí představuje pro dítě první závažnou životní etapu, která je výsledkem biologických procesů i duševní zralosti, citové stability, sociální vyspělosti a morální odpovědnosti rodičů. Koncem 20. století vznikla nová disciplína prenatální psychologie, která shromažďuje a ověřuje nové poznatky o období lidského vývoje před narozením. Tato nejrychlejší vývojová etapa končí porodem. 2.1.2 Perinatální období Porod je významnou událostí pro rodiče i pro na svět příchozího jedince. V mnoha směrech zasahuje do života rodičů dítěte, širší rodiny i celkového vývoje „nového člověka“. Jeho průběh je vždy zaznamenáván v lékařských i psychologických anamnézách. V přístupu k porodu se v posledních desetiletích podařilo zavést mnoho pozitivních změn. Zkusme se s nimi nyní stručně seznámit. Více než 90 % žen v Rusku, 70 % francouzských žen a stále stoupající procento žen dalších zemí se učí různým variacím tzv. psychoprofylaktické přípravy na porod, jejíž počátky zasahují již do 40. let 20. století, kdy se začalo šířit hnutí za tzv. „bezbolestné porody“. Zásluhou tehdy sovětských lékařů, kteří tvořivě využili učení I. P. Pavlova (jmenovitě profesor Nikolajev z tehdejšího Leningradu a řada dalších odborníků), byla vypracována metoda, jak překonávat strach a porodní bolesti. Jejím základem bylo psychické ovlivnění ženy založené na srozumitelné informovanosti rodičky, aby porodnímu ději plně rozuměla a pociťovala svůj podíl na jeho zdárném průběhu. S touto metodou se prakticky seznámil i francouzský porodník L. Lamaze a zavedl ji do porodnice v Paříži. Soustředil se především na možnost, jak pomáhat ženám vyrovnávat se s bolestmi provázejícími porod. Formu této pomoci lze shrnout do tří stěžejních bodů: 18 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy 1. zmírňování či odstranění strachu z porodu prostřednictvím poskytnutí adekvátních informací, podpora a pochopení, 2. nácvik relaxací a uvědomění si vlastního těla jako pomoc při vyrovnávání se s bolestí, 3. nácvik rytmického dýchání v průběhu kontrakcí, za účelem odpoutání pozornosti od bolesti. Další země v šíření psychoprofylaktické přípravy rychle následovaly. Dnes jsou již tyto zásady zabudovány do celkové přípravy žen na porod a probíhá dostupná osvěta těhotných žen. Významný vliv měl také přístup, jehož autorem byl Dick-Read, soustředil se na principy přirozeného porodu, kladl důraz na to, aby na porod bylo nahlíženo jako na přirozený děj a nikoliv jako na nemoc nebo nějakou tělesnou patologii. Jeho učení bylo tak zásadní, že nyní prakticky neexistuje přístup k porodu, který by nevycházel z jeho učení. Ve snahách o přirozený porod byl dnes již tradiční přínos porodníků v nemocnici v Pithiviers ve Francii, odkud se šířila porodnická praxe Michela Odenta. Hlavní zásadou byla co největší šetrnost vůči rodící ženě. Znamená to co nejméně medikace, narkotik apod. a naopak co nejvíce sympatizující péče. Žena se má během porodu cítit maximálně v bezpečí. Sama si vybírá polohu, ve které bude rodit. Někdy se také provádí porod pod vodou (v bázenku, kde žena může trávit první fáze porodu). Nemocnice v Pithiviers měla z celé Francie nejnižší procento komplikací při porodu a minimální počet jakýchkoliv intervencí (Šimíčková – Čížková a kol., 2010). Velmi uznávanou odbornicí v oblasti porodnictví byla v západním světě Sheila Kitzingerová. Vycházela z faktu, že porod je velmi osobní prožitek a že by rodící matka měla být spíše aktivním účastníkem než pasivní pacientkou, také ona zdůrazňuje skutečnost, že porod není nemoc. Pro rodiče je narození dítěte nezapomenutelným zážitkem, ale také pro dítě je vlastní porod závažným procesem. Zastánci psychoanalýzy se kloní k názoru, že mnoho psychických problémů vzniká u lidí v raném dětství, a to již při porodu anebo ještě před porodem. Hledisko rodícího se dítěte výrazně propagoval a v praxi zabezpečoval Frederick Leboyer, který v 70. letech vnesl do porodnictví revoluční myšlenky a zahájil novou éru v přístupu k rodícímu se dítěti a jeho matce. Východiskem mu byla snaha pokusit se usnadnit dítěti prožívání změn, které se během porodu dostavují po předešlém příjemném, neohrožujícím „pobytu v těle matky“. Dítě náhle prochází více či méně složitě porodními cestami matky, aby se dostalo na tento svět. Při klasicky vedeném porodu šlo z jeho vizáže a projevů po narození vyvodit pravděpodobnost silně negativních prožitků. Leboyer provedl sám asi deset tisíc porodů tímto tzv. „starým způsobem“. Z této zkušenosti pro něj vyplynulo, že nejvíce stresově působí na dítě: sucho, změna teploty, světlo, hluk, gravitační působení. Další porody proto realizoval podle vlastní koncepce, jejíž hlavní zásady lze shrnout do následujících bodů: v průběhu porodu je nutné omezení přítomných osob; 19 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy tlumí se osvětlení v porodní místnosti; hovoří se velmi málo, nanejvýš jen tichým hlasem; dítě je ihned po narození položeno na hruď matky, neboť dotyk je způsobem komunikace, kterému dítě nejlépe porozumí; pupečník se přestřihuje, až když dojde k zástavě jeho pulzace; dítě je po chvíli ponořeno (s oporou) do vaničky s vodou přiměřené teploty, dokud se jeho tělíčko nezbaví ztuhlosti a dojde k uvolnění a uklidnění. (Podrobněji zájemci mohou nalézt v i u nás vydané knize F. Leboyera Porod bez násilí, viz literatura na konci textu). Jaký je psychologický význam přítomnosti otce u porodu? Celkově se ukazuje, že zapojení otce do procesu porodu vede k redukci obav a úzkosti, a tím i k lepšímu zvládání bolesti na straně rodičky. Dosavadní zkušenosti dokládají, že ve stresové situaci je přítomnost otce pozitivním faktorem, přispívajícím ke zvládání strachu, úzkostných nebo panických reakcí. Pozitiva přítomnosti otce u porodu jsou uváděna následující: Vlivu otce se připisuje menší spotřeba léků rodičky proti bolestem, otec (partner) poskytuje rodící ženě řadu služeb, které ona ráda přijímá (např. masáže, pomoc při kontrolovaném dýchání, vzájemná komunikace apod.), ženy popisují pomoc ze strany otce jako uklidňující, posilující, jako pochopení a podporu, z hlediska péče o dítě byl u otců přítomných u porodu prokázán zřetelně častější následný kontakt s dítětem: otcové častěji chodí s dětmi ven s kočárkem, častěji se na dítě smějí. Význam umožnění otci přítomnost u porodu spočívá v tom, že se jednak vytvářejí příznivé podmínky pro usnadnění prožívání celého porodu matkou, ale zároveň je tím umožněn start rodičovského postoje muži, který k němu měl doposud jen abstraktní příležitost. Ve většině případů tento společný zážitek provází hluboká lidskost, radost, jde o zkušenost posilující citové pout mezi partnery. Dula V současné době se perinatální péče rozšířila o možnost přítomnosti tzv. „duly“ u porodu, tedy speciálně vyškolené ženy, která nabízí psychickou i fyzickou oporu rodící ženě a její rodině. Jedná se o profesionální doprovod obdobím prenatálním, perinatálním i postnatálním. Dula poskytuje doporučení týkající se životosprávy v době těhotenství, poskytuje nepřetržitý doprovod během porodu (úlevné masáže rodící ženě nebo vede otce, jak je má provádět aj.), usnadňuje komunikaci mezi rodičkou a zdravotníky, dává informace a podporu při zahájení kojení, pomáhá s péčí o dítě v šestinedělí. Rooming-in K přirozenému porodu a „porodu bez násilí“ rovněž neoddělitelně patří systém zvaný rooming-in (z angl. rooming-in = umístění v). V praxi to znamená, že dítě se po narození neodděluje od matky, neumísťuje se na novorozenecké oddělení, ale ukládá se do společného pokoje s matkou. 20 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy Tento systém poporodní péče o matku a dítě vykazuje přesvědčivě kladné výsledky, které lze z biologicko-psychologického hlediska alespoň ve stručnosti shrnout do několika následujících bodů: 1. Neporušuje se přirozený biologický a emocionální vztah matky a dítěte (naopak, posiluje se pozitivní emocionální vazba matky k dítěti), 2. schopnost matek kojit stoupá až na 100 % (stálá přítomnost dítěte u matky a citová vazba, která mezi nimi vzniká, má prokazatelně pozitivní vliv), 3. výrazně klesá počet nákaz (jedním z nejvýznamnějších účinků kojení je ochrana dítěte proti infekcím a některým alergenům), 4. samostatnost matek (matka se naučí péči o své dítě a tím se vyvaruje stresu v domácím prostředí ze své vlastní nezkušenosti). Shrnutí Ve chvíli porodu je dítěti v podstatě již téměř rok (zdůrazňují např. v Japonsku), má za sebou 9 nejintenzivnějších měsíců svého individuálního vývoje. Početím je mnoho dáno, naprogramováno (především kombinací 2x 23 chromozómů od rodičů), jsou rámcově dány možnosti a meze, v nichž se jedinec bude dále rozvíjet. Průběh porodu je velmi podstatný, a to jak pro dítě, tak pro jeho rodiče. Komplikace u porodu mnohdy představují zdroj různých pozdějších problémů. Proto vzrůstají snahy o informovanost rodičů i veřejnosti ve smyslu přípravy na porod, ale také snahy o plánované rodičovství a zodpovědný přístup k němu, zkvalitňuje se lékařská i psychologická péče o budoucí matku a rodinu. Ve světě se můžeme v tomto kontextu setkat se dvěma zásadními názory k možnosti interrupce: Podle prvního má žena svobodné právo rozhodovat o svém těhotenství a každé dítě má právo narodit se jako chtěné (argument - nenarozené dítě je pouze součástí matčina těla, lidskou bytostí se stává až po narození). Druhý postoj je založen na názoru, že lidský život začíná spojením vajíčka a spermie a je hoden ochrany již před narozením. Porod je sám o sobě pro dítě velkou zátěží a ihned po něm je odkázáno na samostatné funkce svého těla (dýchání, přijímaní potravy, trávení a vyměšování, termoregulace, práce smyslů apod.). Dá se předpokládat, že u něj převažují spíše nelibé první zážitky v novém prostředí. Průběh porodu je proto zjišťován ve všech anamnézách. Kontrolní otázky k textu 1. Charakterizujte problematiku rodičovských postojů a plánovaného rodičovství. 2. Popište fáze a vývojové změny v prenatálním období. 3. Charakterizujte význam prenatálního období pro duševní vývoj člověka. 4. Vysvětlete, co je psychoprofylaktická příprava? 5. Kteří autoři se podíleli na změnách v přístupu ke způsobu vedení porodu? 6. Jaký je způsob vedení porodu podle F. Leboyera a jaký psychologický význam z něj vyplývá? 7. Jaký psychologický význam má přítomnost otce u porodu a rooming-in? 8. Kdo je dula? 21 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy 2.2 Novorozenecké období Období novorozenecké nastupuje po porodu, trvá 6 týdnů (někdy se uvádí 4 nebo 8 týdnů) a označujeme jej jako období první adaptace na zcela nové prostředí. Novorozenec se musí v krátkém časovém úseku přizpůsobit novým vnitřním a zejména vnějším podmínkám. Zároveň se postupně adaptuje na novou situaci také matka, učí se rozumět potřebám svého dítěte. Utváří se souhra chování matka - dítě. Hmotnost novorozence se v průměru pohybuje v rozmezí 3 000 až 4 000 g, průměrná porodní délka je mezi 48 až 52 cm. Největší je hlava novorozence, pak trup, končetiny jsou slabé, svalstvo obsahuje velké procento vody, kůže bývá načervenalá, většina dětí má zpočátku tmavomodré oči (jen typicky snědé děti je mají hned tmavé). Hlava nemá srostlé lebeční švy, pohyby dítěte jsou trhavé a nekoordinované. Vývoj vysoce diferencovaných orgánů (játra, ledviny, nadledvinky a rozvoj CNS) není do porodu ukončen. Nejpomaleji a nejdéle se rozvíjí systém vyšší nervové činnosti. A to proto, že je to systém nejdokonalejší a nejsložitější, který potřebuje k dokončení své vyzrálosti nejvíce času. Potřeba spánku novorozence je značná (cca 20 hod. denně), spánek je obranným mechanismem proti přestimulování novými podněty. Krátké úseky bdění bývají vyplňovány uspokojováním biologických potřeb či vnější stimulací. Dítě je při narození vybaveno řadou důležitých reakcí, které mu mají usnadnit adaptaci a přežití. Jedná se o vrozené, nepodmíněné reflexy. Vývoj motoriky Dítě lze zařadit k pohybově nejvíce bezmocným mláďatům. Vývoj motoriky postupuje směrem tzv. kefalokaudálním, od hlavy směrem dolů a centrálně periferním (proximodistálním) od osy trupu k periferii. Nejprve se rozvíjejí pohyby úst a očí. Později motorika horních končetin postupuje od ramene k lokti, k zápěstí, posléze k drobným pohybům prstů. První pohyby jsou u novorozence trhavé, nekoordinované, komplexní, vyznačují se nezaměřeností a nahodilostí. Motorika v novorozeneckém období má reflexní základ, daný nezralostí CNS. Z bohatého inventáře nepodmíněných reflexů vybíráme pro ilustraci alespoň některé. a) reflexy vyskytující se hned po porodu a trvající po celý život: reflex dýchací, mrkací, kýchnutí a zakašlání, vyměšovací, pohybový b) reflexy typické pro raná období života a postupně mizí: reflex sací, úchopový (Robinsonův, dítě silně uchopí prsty či hůlku dlaní – udrží i svou váhu), reflex šlapkový (Babinského, po podráždění chodidla se prsty vějířkovitě „rozčepýří“), objímací reflex (úlekový či Morův, při náhlém rozbalení, podtrhnutí podložky, silném zvuku apod. dítě rozhodí paže a složí je na hrudník, sevře pěsti), reflex hledací souvisí s vyhledáváním zdroje potravy (dítě otáčí hlavu ve směru dotyku na tváři a špulí ústa), tonicko-šíjový reflex (tzv. poloha šermíře, při otáčení hlavy dochází k extenzi horní končetiny na té straně, na kterou byla hlava obrácena, a k flexi druhé horní končetiny), postavením novorozence na chodidla s podpěrou v podpaží lze vyvolat tzv. reflex chůze. c) reflexy vrozené, avšak objevující se až po určité době: 22 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy sekrece slz (asi 3 týdny po porodu), zvukové projevy vyjma křik (až ve 2. - 3. měsíci, objevuje se i u dětí hluchých), držení hlavy, Pavlovův reflex svobody je obranou proti omezení pohybu (dítě se vykope ze zabalení – od 2. měsíce), žvýkací reflex (projev vázaný až na tužší potravu). Vývoj poznávacích procesů Výzkumy z minulých desetiletí prokazují, že zdravé, v řádném termínu narozené dítě vstupuje do světa se všemi smyslovými systémy dobře fungujícími a připravené začít vnímat podněty z okolí. Uveďme si konkrétní příklady. Zrakové vnímání se projevuje zatím nedokonalou zrakovou ostrostí, schopnost zaostřovat je omezená. Novorozenec nejlépe zrakově vnímá podněty ze vzdálenosti cca 25–30 cm. Novorozence přitahují podněty s vysokým světelným, barevným kontrastem, jako např. okraje předmětů (Proto jsou hračky navrhovány mj. tak, aby na nich bylo co nejvíce barevných kontrastů). Dominantní ve zrakové preferenci je lidský obličej. Výzkumy ukazují, že právě lidský obličej má mnoho vlastností, které mají děti rády: zakřivené linie, velký kontrast, zajímavé okraje, pohyb, složitost (Atkinson, 2003). Při komunikaci matky s dítětem je proto důležitá zvýrazněná mimika při zachování výše uvedené optimální vzdálenosti, aby novorozenec byl schopen projevy vnímat. Oční kontakt s matkou je velmi důležitý jako součást přirozené stimulace. Sluchové vnímání Novorozenec je schopen odlišit zvuk lidského hlasu od jiných druhů zvuku, zvláště na hlasové projevy matky citlivě reaguje. Na silné zvukové podněty (bouchnutí dveřmi, tlesknutí) reaguje obvykle celým tělem (úlekem, trhnutím, mrknutím). Chuťové a čichové vnímání U tohoto druhu vnímání chybí diferenciace podnětů střední intenzity, avšak dítě chuťově a čichově vnímá. Jednoznačně preferovanou chutí je chuť sladká, jiné chuťové varianty jsou vnímány jako nepříjemné (odvozeno z grimas). Odpovědí novorozence na sladkou tekutinu je uvolněný výraz v obličeji. Identifikace kontrastní chuti (kyselá, hořká) rovněž odpovídá reakci mimických svalů. Intenzita a vnímání čichových podnětů je experimentálně ověřená kontrolou srdeční reakce a dechovým tempem. Například novorozenci mají tendenci otáčet hlavu směrem ke sladké vůni (srdeční akce a dech se zpomalí, což dokazuje zklidnění, upoutání pozornosti). Agresivnější zápachy (např. čpavek) způsobují odvrácení hlavičky a zrychlení dechu i srdeční činnosti, což signalizuje úzkost. Je zajímavé, že již po několika dnech kojení rozpozná kojenec vůni matčina mléka (tj. výsledek experimentu, kdy kojenec obracel hlavičku k chomáči vaty namočenému do matčina mléka, místo k jinému chomáči namočenému do mléka jiné matky) (Šimíčková – Čížková, 2010). Dotek, poloha, pohyb, rovnováha Snad nejcitlivěji a nejnápadněji dítě reaguje na podněty dotekové. Mezi hlavní potřeby tohoto vývojového stadia patří taktilní stimulace. Novorozenec reaguje také na změny polohy a pohybu, uklidňují ho periodické, rytmické pohyby jako houpání, lehké poplácávání apod. Náhlá změna polohy vyvolává úlekový (Morův) reflex. 23 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy Počátky učení Navzdory dřívějším předpokladům, že novorozenci nemají schopnost učení ani paměti, dnes víme (na základě empirických a experimentálních zjištění), že novorozenec se učí rozlišovat informace a učí se svému okolí porozumět. Důkazy pro rané učení podmiňováním jsou spojeny s pozorováním projevů dítěte v kontextu pravidelně se opakujících aktivit, jako jsou kojení nebo hygiena (přebalování, koupání). Novorozenec se učí aktivně vyhledávat příjemné podněty a vyhýbat se nepříjemným (např. byly zaznamenány sací a polykací pohyby při činnosti matky, kterou prováděla pravidelně před krmením; projevují se rozdíly v chování při sání z prsu nebo z láhve; pokud se dítě dusilo při krmení, nebo se necítilo dobře při koupání, brání se napříště po určitou dobu svým typickým způsobem této aktivitě aj.). Emocionální vývoj Počátky citového života a emočního prožívání mají charakter spíše komplexních reakcí nežli citů ve vlastním slova smyslu. Tyto pocity jsou charakterizovány zatím jen základními dimenzemi libosti a nelibosti, jsou vázané většinou na oblast uspokojování biologických potřeb (přijímání potravy, vylučování apod.). Vnímání podnětů příjemných a nepříjemných je doprovázeno motorickou reakcí – příjemné podněty uvolněným rozpínáním novorozencova těla, klidem, hrdelními zvuky, nepříjemné podněty lze rozpoznat prostřednictvím křiku, křečovitých pohybů, grimasy v obličeji, pevného zavření očí a pěstí, prudkých pohybů, zrudnutí obličeje apod. Sociální vývoj Pro zdárný průběh vývoje novorozence je třeba, aby se dítěti trvale věnovala především jedna osoba (mateřská osoba). Podstatná je postupná souhra projevů dítěte a pečující osoby. Absence stálé pečující osoby neumožňuje dostatečné uspokojení základních psychických potřeb dítěte. V psychologických charakteristikách významu novorozeneckého období je třeba zdůraznit, že základy pro pozdější harmonický vývoj osobnosti jedince se formují právě v tomto období (kvalita attachmentu). Primární sociální kontakty, zejména matky a dítěte, sehrávají do budoucna významnou úlohu. Novorozenec je již v prvních dnech po narození relativně dobře připraven pro sociální interakci, dobře vnímá a rozlišuje podněty všemi smysly. Již od prvopočátku dává přednost podnětům sociálním (lidský obličej, hlas apod.), i když se dá hovořit zatím jen o základech budoucích sociálních vztahů, které jsou rozvíjeny prostřednictvím uspokojování primárních potřeb. Shrnutí Období novorozence bychom mohli nazvat jako období adaptace na nové životní podmínky. Dá se logicky předpokládat, že u dítěte v této etapě vývoje převažují nelibé pocity a že život na něj klade velké nároky. Náhle musí samo dýchat, samo přijímat a zpracovávat potravu, vylučovat, termoregulovat apod., navíc je přestimulováno (rozmanité podněty ho unavují a nerozumí jim), k tomu je velmi bezmocné, aktivně nezaujme žádnou polohu, je zcela odkázáno na péči okolí. Nepříjemným podnětům se může bránit jen do jisté míry - křikem nebo spánkem. Aby se novorozenec rozvíjel zdravě, potřebuje k tomu prostředí citově vřelé a stálé. Dodržování pravidelného 24 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy režimu, vázaného na oblast krmení, hygieny apod., pomáhá novorozenci v lepší orientaci ve vnějším prostředí a navozuje v něm pocit jistoty. Interakce matky s novorozencem je determinována četnými faktory vnějšího a vnitřního prostředí. Závěrem se ještě krátce zastavíme u problematiky nedonošeného dítěte, tj. dítěte narozeného dříve než ve 38. týdnu těhotenství. Nedonošenost je obecně spojena s některými specifickými znaky a projevy i možnými riziky na počátku životní dráhy jedince. K nejfrekventovanějším znakům nedonošeného dítěte po stránce tělesné patří porodní hmotnost pod 2,5kg, porodní délka pod 47cm, nezralé tělesné funkce (např. dýchání), slabší vrstva podkožního tuku, nepřerostlé nehtíky přes konečky prstů, odlišný stav pupečníku a genitálií (např. nesestouplá varlata u chlapců), nižší zásoba železa (sklon k chudokrevnosti), častá je vyšší náchylnost k infekcím. Z psychologického hlediska je potřeba zmínit také skutečnost, že nedonošené děti jsou méně vnímavé a méně reagují na podněty, včetně nepříjemných. Je to způsobeno nižší zralostí CNS. Jejich vývojové tempo je pomalejší a během dalšího vývoje vykazují vyšší výskyt různých nerovnoměrností, odchylek a poruch. Objevují se u nich méně jasné přechody mezi spánkem a bděním, mnohdy jsou dráždivější a neklidnější (hůře dochází ke zklidnění). Dalším nezanedbatelným sekundárním nebezpečím pak bývá časté oddělení nedonošence od matky po porodu (umístění do inkubátorů) a přetrvávající obava o další vývoj dítěte (i později příliš ochranitelská či méně náročná výchova, intenzivnější obavy o dítě a jeho zvýšená kontrola). Přiměřeně zdravé nedonošené dítě se postupně vyrovnává vývojovým normám, a to nejprve v oblasti tělesné, poté i psychické, celkově tedy v průměru do 3 let věku. Navzdory tomu je nedonošenost vždy určitým rizikem pro zdárný rozvoj dítěte, i když v kontextu interaktivního působení rozmanitých činitelů vývoje je těžké seriózně zjistit podíl samotné nedonošenosti. V každém případě je vhodné zdokonalovat stále péči o matku a dítě, a to obzvláště v raných vývojových etapách. Kontrolní otázky k textu 1. Popište, jaké je specifikum poznávacích procesů v novorozeneckém věku? 2. Jmenujte a popište některé vrozené reflexy, jež usnadňují adaptaci a přežití dítěte. 3. Vystihněte projevy motorického, sociálního a emocionálního vývoje novorozence. 4. Jak lze charakterizovat nedonošené dítě? 2.3 Kojenecké období Kojeneckým obdobím nazýváme dobu od konce novorozeneckého období do jednoho roku. Charakteristickým rysem je rychlý růst do délky a zvětšování tělesné hmotnosti dítěte. Průměrná výška dítěte na konci 1. roku života je pak 75 cm (tj. přírůstek mimo nitroděložní období za život jedince vůbec největší, vyroste cca o 50%). Na zvětšení délky těla se podílí hlavně růst trupu a končetin. Také nárůst hmotnosti je velmi nápadný: do konce 1. roku života se (vzhledem k hmotnosti při narození) až ztrojnásobí. Průměrná hmotnost na konci prvního roku je 10–11 kg. 25 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy Období kojenecké znamená tedy intenzivní vývojový úsek, v němž pokračuje rozvoj adaptačních schopností dítěte, reprezentovaný vzájemnou spojitostí a prolínáním funkční zralosti CNS, učení podmiňováním prostřednictvím podnětů sociálního prostředí a tělesný růst. V prvém roce života dítě postupně ovládá své tělo tak, že je na jeho konci schopno specificky lidské lokomoce ve vzpřímeném postoji, dovede uchopit a pouštět záměrně věci, rozvine svou praktickou inteligenci, je připraveno pro zahájení řečové komunikace a naváže specifické vztahy k lidem, kteří o něj pečují. 2.3.1 Základní psychické potřeby Vzájemný stav nerovnováhy mezi stavem organismu dítěte a podmínkami jeho prostředí se odráží v dětské psychice. Projevují se jako pociťovaný stav nedostatku nebo přebytku něčeho. Tento emoční prožitek nazýváme potřebou. Závažnou problematiku psychických potřeb dítěte u nás propracovali J. Langmeier a Z. Matějček (1974). Uveďme si je v přehledu: 1. Potřeba vnější stimulace (potřeba podnětů): dostatečná míra kognitivní a emocionální stimulace je základní psychickou potřebou člověka, a to na všech stupních vývoje. Dlouhodobý nedostatek podnětů uspokojujících určitou základní psychickou potřebu nazýváme psychickým strádáním (deprivací), přemíra podnětů vede k psychickému přesycení (např. tendence rodičů poskytovat dítěti přemíru podnětů, hraček aj.). 2. Potřeba vnější struktury (potřeba učení): tj. potřeba smysluplné, diferencované struktury podnětů i jejich stálosti. Jedná se o potřebu učit se, získávat zkušenosti, hledat pravidelnosti a orientovat se v prostředí. 3. Potřeba specifického sociálního objektu (potřeba lásky, bezpečí): aktivní interakce dítěte se světem se soustřeďuje do tendence kontaktovat se s matkou nebo s jiným „sociálním“ objektem, který v raných vývojových obdobích reprezentuje celý svět. Všechny aktivity a zájmy dítěte se vztahují k tomuto objektu, který představuje nejprve matka (mateřská osoba), později další důležité osoby (otec, rodina, skupina vrstevníků, kulturní vzory). Tato potřeba je různě popisována – např. jako potřeba závislosti, připoutání, sounáležitosti a lásky. 4. Potřeba otevřené budoucnosti (potřeba naděje či životní perspektivy). Umožňuje uspokojení z prožívání osobního běhu života. Ztráta perspektiv – tzv. uzavřená budoucnost vede k zoufalství (nabývá důležitosti především v pozdějších vývojových obdobích). 2.3.2 K vývoji motoriky Vývoj v oblasti motoriky je v období kojence velmi rychlý a zahrnuje velké množství změn. Vývoj dítěte je individuální, podléhá jak obecným zákonitostem, tak individuálním vrozeným tendencím. Množství změn vedlo v odborné literatuře k jejich zařazení do klíčových věkových pásem v rámci celého období, jedná se o 3., 6., 9. a 12. měsíc, neboť v nich vždy dochází k funkčním vývojovým změnám. Zákonitost pohybového vývoje u člověka naznačuje, jak již bylo zmiňováno, že pohyb se u dítěte 26 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy rozvíjí ve směru kefalokaudálním (od hlavy k patě) a proximodistálním (od osy těla směrem k periferii). Vývoj hrubé motoriky v přehledu 3. měsíc: V poloze naznak leží kojenec již v symetrické poloze s otevřenými dlaněmi, v poloze na bříšku udrží kojenec pevně zvednutou hlavu s oporou o předloktí („pase koníčky“), startuje snaha o převracení se na bok (poté přepadne na záda či břicho). 6. měsíc: Dítě se spontánně přitahuje do sedu, s oporou sedí, bez opory sedí v předklonu s oporou o své ruce („žabí pozice“). Pokud dítě leží, aktivně se již převrací z břicha na záda a obráceně. Mezi 6. a 9. měsícem se dítě začíná v poloze na bříšku stavět na dlaně a kolena nebo plosky nohou, jde o přípravu na lezení. 9. měsíc: Dítě leze po čtyřech, pokouší se pohybově osamostatnit, dokáže se samo posadit, sedí pevně bez opory, vzpřimuje se do stoje u opory, (např. u nábytku nebo při držení za ruku), dokáže si za opory dřepnout (pro hračku) a znovu se vzpřímit. 12. měsíc: Dítě chodí za ruku nebo s oporou kolem nábytku, samostatná chůze se objevuje na hranici kojeneckého a batolecího věku (kolem prvních narozenin). Vývoj jemné motoriky Pro vývoj motoriky ruky platí pravidlo centrálně periferního (proximodistálního) směru, tzn., pohyby horních končetin začínají aktivně celkovými pohyby v ramenních kloubech, postupně přecházejí k zápěstí až k prstům. Rozvoj motoriky ruky úzce souvisí s rozvojem hry a současně silně ovlivňuje rozvoj poznávacích procesů, tedy zkušeností a myšlení. 3. měsíc: úchopový reflex již vyhasl (pokud není záměrně cvičen), dítě má většinou dlaně uvolněné, otevřené. Lze pozorovat pozvolnou přípravu na aktivní úchop, prozatím formou nekoordinovaných pohybů rukou při spatření podnětu (např. chrastítka). Zatím je zřetelně vyspělejší „uchopování“ předmětů zrakem (tj. sledování podnětů zrakem). Mezi 3. a 6. měsícem dítě pohybuje spontánně rukama, přičemž náhodně uchopuje jedna ruka druhou, což se počátkem 4. měsíce mění v záměrnou činnost a dítě si často a dlouho „hraje s rukama“. Dítě objevuje své ruce a učí se je rozlišovat od jiných předmětů. 6. měsíc: dítě uchopuje hrabavým, dlaňovým úchopem, tj. s vyloučením opozice palce. Již vědomě uchopuje oběma rukama současně, později se rozvíjí záměrné překládání a uchopování z ruky do ruky, které je důležitým krokem k rozvoji manipulace. Ve druhém půlroce se objevuje úchop s antipozicí palce, což umožní dokonalejší manipulaci s předměty. 9. měsíc: dítě při uchopování zapojuje dokonaleji palec, to se projeví v tzv. klešťovém úchopu (mezi konečky palce a ukazováku). Tak je schopno uchopit i malé předměty (drobky, korálky, provázek), což je preferovanou a oblíbenou činností v tomto vývojovém období. Obtížnější než uchopování je pro dítě aktivní pouštění předmětů, projevující se oblíbeným častým vyhazováním věcí z kočárku nebo z postýlky. 12. měsíc: rozvoj jemné motoriky je na takové úrovni, že se dítě postupně zdokonaluje ve své specifické manipulaci s rozmanitými předměty. Dítě ještě neupřednostňuje žádnou stranu těla, ruce střídá, obvykle používá ruku k předmětu 27 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy bližší, funkční asymetrie se projevuje a ustaluje až později (v batolecím a předškolním věku). 2.3.3 K vývoji poznávacích procesů S vývojem poznávacích procesů úzce souvisí vývoj smyslového vnímání. Zraková akomodace se vytváří teprve mezi 3. a 4. měsícem a rychle se rozšiřuje. Dítě ve 4. měsíci sleduje pohybující se předmět v zorném poli nejen očima, ale i pohybem hlavy. V 5. a 6. měsíci se vytváří nová zdatnost, dítě sleduje předměty v okolí nejen otočením hlavy, ale i celým trupem, eventuálně se převrací ze zad na břicho. Dítě již v této době dokáže také sedět s oporou, což znásobuje množství působících podnětů, neboť jejich obzor není již jen nad dítětem, ale rozšiřuje se horizontálně. Další vývojový pokrok v oblasti poznání nastává při prvních pokusech s lokomocí, a to kolem 8. – 9. měsíce, kdy dítě začíná s plazením a lezením. Poloha vsedě a pohyb po čtyřech umožňuje dítěti, aby se samo přiblížilo k předmětům a seznamovalo se s nimi podrobněji. Tento způsob lokomoce má velký význam pro rozvoj psychiky. Obdobně u sluchové percepce lze říci, že až na začátku 4. měsíce se prohlubuje koordinace sluchu a pohybů svalových skupin v oblasti krční páteře při vyhledávání zdroje sluchového podnětu. Dítě nejprve otáčí oči, poté zvedá hlavu a hledá zdroj akustického signálu. Až v 7. měsíci je kojenec schopen najít i vzdálenější zdroj zvuku, další rozvoj sluchové percepce pak souvisí s rozvojem řeči. Mezi 4. – 8. měsícem kojenec preferuje taktilní a kinestetické počitky. Velmi důležité je pro dítě spojení ruky a úst v tom smyslu, že vše, co drží, vkládá do úst, což je specifický způsob poznávání v tomto raném vývojovém období. V kojeneckém období již také můžeme mluvit o procesu učení v širším slova smyslu, neboť se vytvářejí krátké řetězce podmíněných reflexů. S učením souvisí paměť, která je v kojeneckém věku zastoupena svou nejjednodušší formou, a sice rozpoznáváním (znovupoznáním). Tato schopnost je spjata s emočním vztahem k objektu, jež kojenec znovupoznává. K vlastní reprodukci, vzpomínce na minulý zážitek v prvním roce života nedochází. Vývoj myšlení je spjatý s aktuálně prováděnou činností, opírá se o počitky, vjemy, znovupoznávání. Podle J. Piageta (Piaget, Inhelderová, 2010) je kojenec ve stadiu „senzomotorickém“, kdy myšlenkové operace jsou úzce vázány na skutečně prováděnou činnost, tedy na přímé vnímání a na motorickou aktivitu. Díky rozvoji myšlení kojenec přechází od nespecifického zacházení s předměty ke specifickému (s předmětem, který už zná, zachází nenáhodně). Vývoj řeči Vývoj řeči neprobíhá izolovaně, ale souběžně s rozvojem dětské psychiky. Řeč je specificky lidská schopnost, která nám není vrozena, vrozenou máme jen dispozici k řeči, avšak bez učení, bez kontaktu s mluvícím prostředím se tato nerozvine. Dalšími podmínkami jejího rozvoje jsou rozvoj nervové činnosti, vývoj slyšení a adekvátní stav mluvidel. Pozornost dítěte v kojeneckém věku věnovaná akustickým podnětům je stále výraznější, dítě začíná „naslouchat“. 28 Charakteristika vývojových etap – od početí po vstup do školy Křik, který je prvním hlasovým projevem dítěte, se kolem 6. týdne začíná měnit ve své individuální podobě, je výrazem nelibosti dítěte a stává se pro matku poznávacím signálem původu nespokojenosti (z vlhka, osamění, hladu, bolesti aj.). Teprve později, ve 3. měsíci dítě začíná dávat najevo i pocity libosti, začíná broukat, tzn., že vydává neartikulované zvuky (vrnění, chrčení, mlaskání, syčení) nebo dlouhé samohláskové zvuky (např. a – o – a – o apod.), dítě brouká zejména ve chvílích klidu, uspokojení, vrozenost dispozice k řeči potvrzuje fakt, že broukají i dětí hluché (nejde tedy o pouhou nápodobu slyšeného). Děti, jejichž matky na jejich broukání co nejčastěji určitým způsobem reagují, broukají více než děti matek, které mají pro ně málo času, nebo než děti ústavní. Tato hra s mluvidly vede k dalšímu vytváření a opakování zvuků vlastních i odposlouchaných. Koncem 6. měsíce začíná dítě tvořit některé souhlásky (nejčastěji b, p, m, d, t), jež spojuje se samohláskami ve slabiky. Říkáme, že dítě začíná žvatlat (např. ma–ma, da– da, ba–ba). V této době začíná dítě chápat, že hlasovými projevy může vyvolávat účinky v okolním světě. Tato zkušenost je podmínkou k využívání hlasových projevů jako prostředku k navázání sociálního kontaktu. Doba mezi 6. a 9. měsícem je pro vývoj řeči obzvláště významná. V tomto období dítě potřebuje zvýšené množství osobních kontaktů, např. oslovování, opakování žvatlavých projevů, komentování společné činnosti s dítětem, ukazování věcí, to vše vzbuzuje jeho jistotu, jde v podstatě o jakési kritérium kvality rodičovského vztahu. Pokud tomu tak není, pak aktivita kojence formou žvatlání upadá a je nepříznivě ovlivněn jeho nástup aktivní řeči, zároveň dochází i k opožďování celkového vývoje jeho psychiky. Další vývojové změny se objevují někdy kolem 9. měsíce, kdy dítě začíná rozumět jednoduchým výzvám, naučí se mnohým slovům rozumět, jedná se o tzv. pasivní řeč. Toto je důležitý vývojový pokrok, neboť dítě si musí nejprve vytvořit zásobu pasivních slov, než začne některá z nich používat aktivně. Jde o fázi tzv. domácích hříček, kdy je schopno tyto jednoduché hříčky napodobit na základě pasivního porozumění (např. udělej „paci – paci“, „pošli pusu“, „berany – duc“, „ukaž, jak jsi veliký“, udělej pa-pa apod.). V podstatě jde o jednoduché porozumění řeči na úrovni první signální soustavy, jedná se o prostý podmíněný reflex, a to akusticko - opticko - motorický (na opakovaný zvuk slova ve spojení s ukázáním nějaké aktivity, předmětu či osoby se dítě naučí reagovat určitým pohybem). Podle Z. Matějčka (1989) tomuto období někdy říkáme unive