Souborná zkouška z českých a československých právních dějin 2024 PDF

**1 A -- PŘEMYSLOVSKÝ STÁT, JEHO VZNIK, ÚSTŘEDNÍ A MÍSTNÍ ORGÁNY DO POLOVINY\ 11. STOLETÍ** Vyvíjí se současně s Velkomoravskou říší. Tvoří se v okolí středních Čech. Zprvu jsou politiky roztříštěné. Dělili se na jednotlivé knížectví (Přemyslovci, Slavníkovci, Vršovci), která spolu soupeřila. Slavn...

**1 A -- PŘEMYSLOVSKÝ STÁT, JEHO VZNIK, ÚSTŘEDNÍ A MÍSTNÍ ORGÁNY DO POLOVINY\ 11. STOLETÍ** Vyvíjí se současně s Velkomoravskou říší. Tvoří se v okolí středních Čech. Zprvu jsou politiky roztříštěné. Dělili se na jednotlivé knížectví (Přemyslovci, Slavníkovci, Vršovci), která spolu soupeřila. Slavníkovci byli vyvražděni v roce 995 na svém sídle v Libici. Přežil pouze svatý Vojtěch (2. pražský biskup). Definitivní vojenský střet mezi knížectvími se uskutečnil na přelomu 10. století -- vítězí Přemyslovci v čele se Spytihněvem, který sjednotil České území. Byl synem Bořivoje a Ludmily. Bořivoj přijal na území raně feudálního Přemyslovského státu křesťanství. Šířením křesťanství se řešila i jeho moc. Raně přemyslovský stát měl hranice podobné dnešním až na malé výjimky -- Chebsko a Ašsko byli součástí Německé říše a svrchovanost Českého státu se na něj nezvrhovala. Mezi nejdůležitější knížata dále patří svatý Václav, který je národním patronem. Byl zavražděn na rozkaz bratra Boleslava. Za panování Boleslava došlo k velkému posílení zahraničního postavení a rozšíření území Českého státu o Slezsko, Moravu a oblast Rusy. Za jeho nástupců došlo ke ztrátě připojených držav. Český stát se dostává do krize. Za Oldřicha I. došlo k dalšímu rozkvětu. V roce 1019 dobil území Moravy a definitivně se stává součástí Českého státu. Syn Břetislav I. byl velký státník a akční panovník. Vydal v roce 1039 Dektera Břetislavova -- soubor nařízení a zákazů. (viz otázka 3a) V rámci nástupnictví vydává v roce 1055 stařešinský řád -- seniorát. První doklad o zákonodárné činnosti Přemyslovců jsou Boleslavovi výsady (992) od Boleslava II., které byly pro svatého Vojtěcha. Zásady byly 3 - zakládat kostely na území panovníka, vybírat desátky a v oblasti manželského práva mohl rozvádět manželství mezi pokrevními příbuznými. Čeští panovníci chtěli získat královský titul, který by posílil jejich mezinárodní postavení. Jako první panovník získal královský titul Vratislav II. v roce 1085 od císaře Jindřicha. Získal ho jen pro sebe, nikoli dědičně. Dostal ji za vojenskou a politickou podporu. Další jej získal v roce 1185 Vladislav II. od císaře Fridricha I. Barbarossi za vojenskou podporu proti neposlušným italským městům. Následuje 25leté období pokleslé moci panovníků pod vlivem Fridricha Barbarossi. Krize zažehnána na sklonu 12. století, kdy podruhé a nyní definitivně nastupuje na Český trůn Přemysl Otakar I., který využil zahraničních a politických poměrů a ochromené domácí konkurence a upevnil svou panovnickou moc. Královský titul pro svou osobu získal celkem třikrát. V roce 1212 na základě Zlaté buly sicilské získal dědičný královský titul (viz otázka 10a). Přemysl Otakar I. byl na trůně do roku 1230 -- jeho vládu lze považovat za přelom raného a vrcholného přemyslovského státu. V čele stojí panovník s titulem kníže (od 1085 král). Kníže byl nejvyšším zákonodárcem. Jeho rozhodnutí měnila dosavadní právo obyčejové (= nepsané, dané normy platící ve společnosti, ústně předávané). Patří sem Dektera Břetislavova a Boleslavovi výsady. Kníže byl dále nejvyšším soudcem. Panovník mohl převzít rozhodnutí jakéhokoliv právního sporu. Byl hlavou moci výkonné. Podléhali mu všichni představitelé veřejné moci -- úředníci, které libovolně jmenoval a odvolával. Byl vrchním velitelem vojsk. Panovníkova moc byla absolutní, neomezená. Prakticky se ale musel každý panovník opírat o další představitele státu -- duchovní, velmoži, členové královské ozbrojené družiny. Nástupnictví -- prolíná se zde princip dědičnosti (seniorát a primogenitura) a princip volby. V Čechách se pokusil volební princip nahradit Břetislav v roce 1055. Až Karel IV. uzákonil primogenituru. Dalším orgánem ústřední správy byli dvorské sjezdy/sněmy. Svolával je panovník a účastnil se jich každý, kdo něco znamenal (velmoži, družina). V Čechách se konali dvakrát do roka. Pokud hrozilo nebezpečí svolávali se častěji. Svolávali se v případě potřeby zvolit nového panovníka. Měli 3 základní funkce: funkce poradní (kníže zjišťoval názory veřejnosti a poté korigoval svá rozhodnutí), funkce soudní (schvalovali ve významných soudních sporech panovníkovo rozhodnutí), funkce volební (volil se nový panovník a pražští biskupové). Jako centrální orgán fungovala knížecí družina. Skládala se z příbuzných knížete. Ozbrojená družina byla mocenskou oporou knížete. Tím si zajišťoval, že nedojde k puči. Byla základem armády/knížecího vojska. PO vzoru francké říše se v Čechách z členů ozbrojené družiny tvořili dvorské úřady. Vytváří se úřední aparát. Úředníky jmenoval a odvolával panovník. Nejdůležitějším byl palácový hrabě (palatin) v době raně feudálního státu. Byl to zástupce panovníka, druhý muž ve státě. Spravoval hrad, zastával soudní funkce. Šlo o velkou koncentraci moci v jedněch rukou, a proto tento úřad funguje pouze krátce. Dalšími byli maršálek (staral se o koně), kuchmistři, číšníci, stolníci, mečníci (vladařova zbroj). V Přemyslovcích Čechách ve 12. století se z úředníků stávají úředníci, které měli správní funkce. Byli jimi komorník (finanční oblast, knížecí pokladna, zajišťoval odvod daní), dvorský sudí (nejvyšší funkce soudce, vysoké podmínky -- gramotnost a vzdělanost) a kancléř (stojí v čele královské kanceláře, důležitý poradce knížete v záležitostech zahraničních, politických a diplomatických -- stával se jím církevní hodnostář). Mimo ně zde byl mincmistr (mincovní regál -- ražba mincí). **[REGIONÁLNÍ SPRÁVA ]** Za Břetislava I. je vytvořen zvláštní správní systém -- údělový systém. Úděly měly dvojí podobu. Na jedné straně funguje vyšší forma decentralizace státu prostřednictvím vytvoření údělných knížectví. V jednotlivých údělných knížectví mohli samostatně vládnout. Údělný kníže měl vlastní dvůr a úřadníky. Území spravoval dle vlastního uvážení, prováděl vlastní zahraniční politiku, svým vojskem zasahoval do zahraničních sporů. Údělná velká knížectví v rámci jednotného Českého státu se blížila k samostatného státu. Ovšem vládce byl povinen uznával hlavního panovníka za svého nadřízeného. Potřeboval od něj souhlas a nesměl ho svrhnout. Uvnitř státu byla knížectví moravská (olomoucké a brněnské, znojemské). Poté tu byla druhá strana -- Malé úděly = malé oblasti, které dostávali druhotní Přemyslovci. Oblasti jim zajišťovali obživu a malou družinu. Byli o dost méně významné. **[MÍSTNÍ SPRÁVA = HRADSKÁ SPRÁVA]** Základní jednotkou byli hradské župy (později provincie). Jednalo se o rozsáhlé území spravováno z jednoho hradu -\> Jednalo se o hradskou správu. Byla to centra obchodu. Ve 14. století se z ní stává krajská správa. V čele stál Župan (později kastelán). Reprezentoval knížecí moc, ručil za veřejný pořádek, velel svému vojsku, vybíral daně pro panovníka, měl soudní pravomoci. **1.B VZNIK ČSR (RECEPČNÍ ZÁKON 1918, PROZATÍMNÍ ÚSTAVA A JEJÍ NOVELY) ** Smrt Františka Josefa II. -- 1916 -\> na trůn nastupuje Karel I. Byl velmi snaživým panovníkem, ale nastoupil ve špatnou dobu. Zmírnil politické represe, ale nemohl zastavit rozpad habsburské monarchie. V lednu 1918 byla přijata Tříkrálová deklarace (6.1.). V lednu přijali čeští poslanci tuto deklaraci, kde napsali požadavek vzniku samostatného československého státu. V tomto roce se podněcuje revoluční vlna v národních vztazích. V červnu 1918 byla uznána ČSR rada v Paříži a následně v červenci vznikl jeden z národních výborů (13.7.). -- národní výbor československý, který je v čele státu. Národní výbor existoval už od roku 1916, ale zcela v jiné podobě. Velmi kooperoval s rakouskou válkou. Na své funkce členové rezignovali. V roce 1917 nefungoval. Nás zajímá národní výbor z roku 1918. vznikl z podnětu T. G. Masaryka. Tento národní výbor nevznikl demokratickými volbami, protože to situace neumožnovala. Vznikl nový orgán budoucí státní moci bez volby lidu (= národní výbor). Jeho zrod byl akt revoluční. Revoluce 28.10. 1918 byla velmi pokojná. Nedochází k velkému krveprolití. Delegace národního výboru v čele s Kramářem jednala v Ženevě na začátku října. Ostatní členové v Praze vyhlásili 28.10.1918 samostatný československý stát. Samostatný stát byl uzákoněn tzv. provoláním národního výboru. Byl to úplně první dokument, který řešil vznik ČSR státu. Nazývá se „lide československý" nebo „manifest ČSR lidu". Tímto dokumentem bylo ohlášeno převzetí moci národním výborem československý. Prohlašuje se za svrchovaný orgán státní moci a představitel jednomyslné vůle národa. Není zde popsána forma státu (republika, monarchie, federace,...). Budoucí formu měl určit národní výbor společně s československou národní radou v Paříži. 5.11. se ustanovila republika. Na závěr provolání je uvedeno ustanovení, aby nebyli pochyby o platnosti. Toto provolání podepsal za národní výbor muži 28. října. Mezi ně patřil Šrobár (za Slováky), Jiří Stříbrný, František Soukup, Antonín Švehla, Karel Kramář. Národní výbor se současně prohlašuje za zákonodárný orgán v tzv. recepčním zákoně -- zákon č. 11/1918 Sb. o zřízení samostatného státu československého. Autorem byl Alois Rašín (politik a budoucí ministr financí, provedl měnovou reformu, advokát). Nejednalo se o složitý koncept. Nový návrh se vešel na A4. Měl 5 článků. Rašín ho vypracoval z 27. na 28. 10. 1918. Pracoval na zákoně politickém a hospodářském. Tyto zákony měli být součástí budoucí ústavy. Národní výbor se prohlašuje za vykonavatele státní svrchovanosti. Prozatímní platnost prozatímního právního řádu a správního uspořádání zůstává v prozatímně v platnosti, aby nevznikla ve státě anarchie, dokud nebude vypracován nový právní řád a správní uspořádání. Na základě recepčního zákona dochází k převzetí k právního řádu a správního uspořádání rakouského a pro území Čech a Moravy a uherského uspořádání pro území Slovenska a podkarpatské Rusy. Částečně dochází i k převzetí z německého právního řádu pro oblasti německé. Recepční norma neobsahovala formu státu a neřešila otázku sesazení členů habsburské dynastie z českého trůnu. Předsedou národního výboru se stal Karel Kramář, který vystupovat za stranu státoprávní demokracie. Místopředsedy se stali Antonín Švehla a Klofáč a jednatelem byl Antonín Soukup. Předsednictvo národního výboru představovalo prozatímní vládu. Na volbě vrcholných představitelů se mají podílet všechny vrstvy obyvatel. Politicky byl národní výbor uskupen tak, aby odpovídal podle výsledku voleb do říšské rady z roku 1911. Říká se tomu Švehlův klíč. Za politickou stranu byla považována každá, která se v roce 1911 účastnila a získala alespoň 1 %. Národní výbor v roce 1918 měl 38 členů. Budování nového státu Výkonná moc byla svěřena vládě. Postupně se moci zákonodárně chytlo revoluční národní shromáždění. Budování nového státu bylo komplikované a nejisté. Základním pilířem při utváření státu bylo: 1) stát bude budován na demokratických principech a 2) státu bude republikou. Prozatímní vláda (předsednictvo národního výboru s dalšími členy) připravovala první ústavu -\> prozatímní ústavu a to od 5.11. 1918. do tohoto dne se nevěděla forma budoucího státu. Dozvěděli se to při návratu Ženevské delegace. Tam to bylo rozhodnuto již 18.10. 1918. 13.11.1918 přijat národní výbor zákon o prozatímní ústavě. Tento zákon byl publikován o den později pod číslem 37/1918 sbírky zákonů a nařízení. Zákon obsahoval pouze 21 §. Jednalo se o 2. ústavní provizorium prozatímní. Zákon s nejvyšší ústavní mocí byl potřeba. Byla rozdělena do 4 kapitol pojednávající o prezidentu republiky, národním shromážděním, o vyhlašování rozsudku a o moci výkonné a nařizovací. Nepředpokládalo se, že vypracování definitivní ústavy bude trval další 2 roky. 14. 11. 1918 zanikl původní národní výbor československý a jediným zákonodárným orgánem se stalo národní shromáždění, které se nazývá revoluční národní shromáždění na základě ústavy. Bylo vytvořeno rozšířením národního výboru a to na 256 poslanců. Národní shromáždění bylo koncipováno jako jednokomorový orgán, kterému příslušena pravomoc zákonodárná, kontrola vlády a volba prezidenta. Toto revoluční národní shromáždění bylo opět sestaveno na základě Švehlova klíče (výsledek všeobecných voleb do říšské rady z roku 1911). Členové byli jmenováni podle svých politických stran. Mandáty jsou spojeny s určitou poltickou stranou (agrárníci, sociální demokraté, státoprávní demokraté -- původní mladočeši, zástupci Slováků -\> slovenských poslanců bylo 41). Prozatímní ústava též neupravovala forma státu. Z několika ustanovení však vyplývá republikánská forma. Největší převahu mělo národní shromáždění. Prezident neměl ústavní pravomoc zasahovat do činnosti vlády a národního shromáždění. Měl málo pravomocí. Zpočátku vládu ani vládu nejmenoval a neodvolával. Prvním prezidentem byl zvolen T. G. Masaryk. 14. 11. 1918 v jeho nepřítomnosti. On se vrátil až 18. 12. 1918. Byl velmi šokován a nespokojen s ústavou. Proto bylo mnoho novel. Vláda byla orgán výkonný. Měla stanovený počet -- 17. celá vláda byla volena národním shromážděním a byla na něm velmi závislá. Byla velmi snadno odvolatelná. Stačila k tomu polovina přítomných poslanců a prostá většina hlasů. Národní shromáždění mohlo odvolávat též i jednotlivé členy vlády. V polovině roku 1919 byly provedeny 2 novely. První novelou byla novela týkající se změny počtu slovenských poslanců v revolučním národním shromážděním. Byl rozšířen počet poslanců na 270. Stalo se na popud slovenských poslanců. Návrh byl schválen v březnu 1919. Měli jen 41 mandátů. Slováci se navýšili o 14 mandátů. Jejich posty byli obsazeny jmenováním. Druhá a důležitější novela -- 23. 5. 1919 -- zákon č. 271/1919 -\> jedná se o prezidentskou novelu. Tato novela upravovala ustanovení prezidenta na návrh TGM. Na základě novely došlo k výraznému postavení prezidentských pravomocí. Pravomoci: - vládu jmenuje a odvolává prezident - získal právo účastnit se a předsedat zasedání právo - měl právo požadovat zprávy od vlády nebo jejích členů o jejich činnosti - získal právo veta vůči zákonům, které přijato národní shromáždění (mohlo být přehlasováno nadpoloviční většinou poslanců -- není uvedeno, zda přítomných či všech) pravomoci prezidenta byly navýšeny na úkor národního shromáždění. Zavedla post Náměstka prezidenta. Tato funkce mohla být obsazena, pokud byl prezident nemocen. Volba náměstka prezidenta měla probíhat podle stejných podmínek jako volba prezidenta. Tento post nebyl nikdy obsazen. Další novinou květnové novelizace: vláda neměla pevně stanovený počet členů. Došlo ke zmírnění závislosti na národním shromážděním. Hlasování o nedůvěře bylo ztíženo. Návrh na vyslovení nedůvěry muselo podepsat minimálně 100 poslanců a to 8 dnů musel projednat ústavní výbor. Vláda sama mohla podat sněmovně návrh na vyslovení důvěry, který nepodléhal projednání ústavněprávního výboru. Po zamítnutí důvěry nebo vyslovení nedůvěry vláda podávala demisi do rukou prezidenta republiky. Autorem prozatímní ústavy byl Alfréd Meisner. **2 A -- ZMĚNY PRÁVA A PRÁVNÍ PRAMENY HUSITSKÉHO OBDOBÍ** **[1. HISTORICKÝ VÝVOJ]** Počátkem 15. století Lucemburkové usilují o vytvoření dynastického centra z Koruny české. Čechy se v tomto období staly centrem Evropy a veškeré konflikty (mezinárodní, uvnitř církve apod.) u nás měly velkou rezonanci. V Čechách dochází k prvním velkým projevům úpadku středověké hospodářské společnosti. Končí konjunktura[^1^](#fn1){#fnref1.footnote-ref} a začíná se projevovat hluboká majetková diferenciace. Dochází k úpadku církve, což je podporováno také papežským schizmatem → dvě sídla církve ve Vatikánu a v Avignonu. Kritika směřuje dovnitř církve a proti církevním představitelům. Církev byla všeovládající společností, ale víra v Boha byla každodenní záležitostí. Proto se jakákoli kritika církve odrazila i ve všem ostatním, v co lidé věřili. Církev se stala terčem kritiky kvůli okázalosti života jejích představitelů. Poplatky, které církev vybírala, proudily do center, tedy Říma a pak i Avignonu, což lidi znepokojovalo. Kritika církve měla zpočátku podobu celolidového kacířství. Lidé chtěli, aby se církev navrátila k pravé víře a aby žila podle Bible. Vzniká hnutí hlásající obnovení vlády Kristovy, tzv. lidový chiliasmus. Už ve 14. století se Čechy stávají centrem kacířských sekt, hlavně v jižních Čechách. Lidové kacířství šlo jednoduše potlačit. Postupně se z něj však stává kacířství učené. Lidé navazují především na učení Johna Wyckleffa. Centrem se stává univerzita Karlova. V Praze například působí Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže. Hus sám byl zcela přesvědčeným stoupencem církve. Nechtěl z ní vystoupit, protože se považoval za věčného syna. V Kostnici chtěl přednést své argumenty, ale jeho argumentace byla v rozporu s církevním právem, což vyvolalo konflikt, jehož jediným řešením bylo, že Hus uzná chyby a bude mu dána šance k očištění. Hus volal po přirozeném výkladu spravedlnosti práva a odvolával se ke Kristovi. K vyhrocení situace v Čechách velmi přispělo poté upálení Jana Husa (6.7.1415) a o rok později Jeronýma Pražského, ale za samotný začátek revoluce je považována až první pražská defenestrace. K té došlo 30. 7. 1419, kdy byli z oken novoměstské radnice vyhozeni městští radní. Šlo o první násilný akt, který předznamenal následující léta bojů.  **Husitské hnutí má 3 základní etapy**: **1) 1419 až 1421** - v roce 1419 husité v Praze vítězí - 16.8.1419 po defenestraci umírá Václav IV., nastupuje období tzv. bezkráloví, jediným dědicem byl Zikmund Lucemburský. Po smrti Václava [[Zikmund]](http://cs.wikipedia.org/wiki/Zikmund) přijel do Prahy, kde byl na Pražském hradě korunován katolickou šlechtou za českého krále (1420-1437). Husitská šlechta ho odmítla. - na jaře 1420 dochází k založení Tábora jako rovnostářské komunity.  Převažuje zde radikální chudina, prosazuje se společný majetek v kádích („utopický komunismus") a rovnost. V čele stojí hejtmané, nejvýznamnějším je [[Jan Žižka z Trocnova]](http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_%C5%BDi%C5%BEka_z_Trocnova) (1360--1424). Byl to voják, bojoval v Polsku proti křižákům. První významnou vítěznou bitvou husitů s jihočeskou katolickou šlechtou byla [[bitva u Sudoměře]](http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Sudom%C4%9B%C5%99e) na jaře 1420. - v roce 1420 husité poráží první křížovou výpravu v bitvách 14.7.na Vítkově, 1.11.pod Vyšehradem. - Diferenciace husitů na 3 skupiny: - umírnění (panstvo, inteligence) -- zabavit církvi majetek, rovnost náboženská - střed (Pražané) - radikálové (chudina) -- táborité -- nesmlouvaví, vizionářství, absolutní chudoba, vzájemné spory, ale jednota  **[2) 1421 až 1431]** - v červnu roku 1421 byly na prvním husitském sněmu v Čáslavi přijaty Čtyři pražské artikuly, jež byly základním společným programem všech husitských a politických frakcí. Dále byl Zikmund sesazen z trůnu českého krále. Zvolena byla dvacetičlenná zemská vláda (5 pánů, 7 rytířů, 8 měšťanů). Dochází k vyjednávání husitů s litevským vévodou Zikmundem Korybutovičem o české koruně, nedošlo k dohodě. Morava se k husitům nepřipojila a ani ostatní vedlejší země Koruny české. Husitství se stává záležitostí pouze českého království. - husité poráží křižáky v rámci druhé křížové výpravy v bitvě u Žatce v r. 1421, třetí u Ústí n. L. v r. 1426, čtvrté u Tachova v r. 1427. - toto období končí porážkou páté křížové výpravy bitvou u Domažlic 14.8.1431. Výčet vítězných bitev, jež husité svedli, byl ovšem mnohem delší. Do tohoto období patří i tzv. spanilé jízdy, zahraniční výpravy, v jejichž rámci se čeští kališníci snažili šířit své ideje, přenést válku do Evropy, ale také získat kořist. Tyto výpravy se podnikaly zejména na Moravu, Slovensko, do Polska, do Německa. Ohlas byl spíše negativní. **[3) 1432 až 1436]** - v letech 1431--1434 byl svolán církevní koncil do Basileje, kam byli pozváni všichni zástupci husitů, všechny frakce, a kde došlo k dohodě církve s umírněnými husity (panstvem) a k souhlasu koncilu s podobojím a také ke smíření se Zikmundem. Radikálové, včele s Prokopem Holým na protest z Basileje odjeli. Dochází k rozštěpení husitství. - 30.5. 1434 se uskutečnila [[bitva u Lipan]](http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Lipan), kde umírnění husité porazili radikální tábority a sirotky, 2000 husitů padlo, padl i Prokop Holý. - v roce 1436 byla na jihlavském sněmu vyhlášena basilejská (jihlavská) [[kompaktáta]](http://cs.wikipedia.org/wiki/Basilejsk%C3%A1_kompakt%C3%A1ta) jako základní zákon, který obsahoval dohodu o legalizaci dvojí víry, katolické a kališnické, souhlas s podobojím, potvrzeny konfiskace církevního majetku. Papež kompaktáta neuznal, jen koncil. Zikmund byl opět přijat za českého krále (1436-1437).  - v roce 1437 dal Zikmund popravit radikálního kališníka Jana Roháče z Dubé. Zikmund tím porušil úmluvy, a toto vyvolává odpor šlechty. V návaznosti na toto Zikmund odjel do Uher a cestou ve Znojmě v roce 1437 zemřel. **[2. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA A ZÁKONODÁRSTVÍ]** Vzhledem k tomu, že chyběla všeobecně uznávaná hlava státu, tak bylo nutno najít jinou formu rozhodování o zemských záležitostech. Hlavním nástrojem ústřední správy se tak staly husitské sněmy. Častou příčinou konání sněmů byly též konflikty mezi husity a králem Zikmundem, které bylo potřeba řešit. Místem konání sněmů byly převážně Čechy. Význam jejich rozhodnutí se totiž omezoval pouze na území českých zemí, a navíc například Morava nebyla takovýmto sněmům příliš nakloněna, proto byly Čechy ideální. Husitských sněmů proběhlo několik desítek a jejich význam tkvěl především v tom, že dokázaly rychle zareagovat na změny v české společnosti. Zcela jedinečné byly též z hlediska jejich složení, z hlediska jejich kompetencí, způsobu svolávání a rozhodování. Oproti dřívějším sněmům se v tomto zásadně lišily, jejich rozhodování bylo rychlejší a pružnější. Dokázalo efektivněji reagovat na potřeby tehdejší doby. V dobách před husitskou revolucí svolával sněmy vždy panovník. Tomu tak v tomto období ale není, neboť Čechy po odmítnutí krále Zikmunda žádného panovníka neměly, a tak byly sněmy svolávány z vůle revolučních sil. Nebylo totiž žádné ústavní moci, jež by měla právo sněm svolat. Husitské sněmy tedy neměly zcela jasný a pevný rámec. Svolávány byly nepravidelně, a to vždy dle potřeb okamžité situace. Též nebylo jasně určeno, o čem sněm bude jednat a jaká budou jeho usnesení. Ve složení sněmů dochází k zásadním změnám oproti sněmům dřívějším. Zvyklostí bylo, že se sněmu účastnilo panstvo, avšak účast nižší šlechty tak obvyklá nebyla a už vůbec neobvyklá byla účast zástupců měst. Ti se v dobách před husitskou revolucí účastnili sněmů jako pouzí pozorovatelé, nyní však získávají zcela mimořádné postavení -- jsou rovnocennými účastníky sněmu.  Ve složení sněmů je další výraznou změnou neúčast prelátů, stavu duchovního, avšak jen tehdy kdy se nejednalo o dohodách s katolickou stranou. V takovýchto případech byli katoličtí zástupci na jednáních přítomni. Předmětem jednání husitských sněmů nebyla jen problematika politická, avšak sněmy v této době chtěly dokázat víc. Sněmy se zabývaly i otázkami ústavními, náboženskými atd. Náboženské problémy byly v této době velmi závažné, a tak není divu, že právě ony byly velmi často podnětem ke sporům a následně tedy podnětem ke konání sněmu. Takovéto spory často vedly k bouřlivým diskusím. **[Nejvýznamnější z mnohých husitských sněmů]** **I. Čáslavský sněm (1421)** Čáslavský sněm obecně je spojen s počátkem druhé etapy husitského hnutí a je považován za nejvýznamnější husitský sněm. První čáslavský sněm byl svolán ve dnech 3. a 7. června 1421 do Čáslavi. Účastníky byla šlechta, dále zástupci měst, část moravské šlechty a též dva zástupci krále Zikmunda. Na čáslavském sněmu byla především ustavena nová zemská vláda o 20 členech. Bylo v ní 5 pánů, 5 rytířů, 2 zástupci táborské obce a 8 zástupců měst, z nichž 4 byli Pražané. Tak vlastně poprvé došlo k tomu, že zemská vláda byla sestavena z jedné poloviny ze zástupců měst a z jedné poloviny ze zástupců šlechty. Na tomto sněmu byl dále zamítnut nárok Zikmunda Lucemburského na český trůn a přijat základní zemský zákon Čtyři pražské artikule. Zazněla zde také myšlenka na volbu českého krále. **II. Čáslavský sněm (1422**) - za nejvyššího zemského správce byl přijat litevský kníže Zikmund Korybutovič**\ ** **[3. REGIONÁLNÍ A MÍSTNÍ SPRÁVA]** **a) Krajská správa zaniká a na regionální úrovni začaly klíčovou úlohu hrát městské svazy -- husitské obce:** 1\. Pražský, vznikl na počátku roku 1421 jako výsledek vojenského tažení Pražanů. V první pol. 15.st. byl tento svaz nejlépe organizovaným a mocensky nejvýznamnějším útvarem v zemi. Ovládal celé střední Čechy, připojen byl i Žatec a Hradec Králové.  2\. Táborský, byl radikálním představitelem revoluce a protipólem Prahy. Vznikl na jihu Čech, organizačně podobný Praze. 3\. Sirotčí -- založen ve východních Čechách Janem Žižkou z Trocnova, kde se kromě měst angažovali i příslušníci regionální husitské šlechty. Název pochází po smrti Jana Žižky. 4\. Žatecko-lounský -- oblast severozápadních Čech **b) Městská správa** V čele města stála i v husitském období městská rada, již ale nedosazoval panovník, ale byla volena obyvateli města. Typickým revolučním orgánem byla velká obec, shromáždění zahrnující veškeré městské obyvatelstvo bez ohledu na sociální a ekonomický status. K velké proměně došlo v období husitských válek v postavení rychtáře. Tento královský úředník, který měl vykonávat dohled nad činností městské rady, se v době bezkráloví dostal do jejího područí a stal se jejím podřízeným orgánem, jehož úkolem bylo především zajišťovat pořádek ve městech. Přeměnil se v jakéhosi náčelníka policie. Novým orgánem, který se v husitství objevuje v městské správě, je hejtman. Ten měl na starosti vojenské záležitosti. **c) Soudnictví** Mimořádná situace, v níž se české království nalézalo, vedla vcelku pochopitelně k tomu, že standardní soudnictví do velké míry nefungovalo a bylo nahrazeno revolučním výkonem spravedlnosti. Nemohly fungovat soudy šlechtické, jejich činnost byla pozastavena. Soudy městské si zachovaly svůj charakter a také fungovaly vrchnostenské soudy na jednotlivých panstvích. Ve městech se do jurisdikce vměšovala také velká obec. **[4. HUSITSKÉ PRÁVNÍ PAMÁTKY ]** **Táborské chiliastické články (1420)** Táborské chiliastické články jsou jakousi první významnou právní památkou doby husitské. Název nesou dle tisíciletého panování Krista na zemi a vycházejí z myšlenky rovnosti. Tyto články jsou spojeny se založením obce táborské, „radikálního křídla husitského hnutí, které sdružovalo většinou chudé obyvatele měst i venkova".  Táborské chiliastické články též velmi brojí proti církvi, odsuzují a popírají ji. Hlavní negativa vidí v její vzrůstající moci a též vzrůstajícím bohatství. Proto na základě těchto článků dochází k tomu, že kněží, kteří jako jediní dosud mohli vykládat Písmo, tuto výsadu, výsadu zprostředkovávání styku mezi věřícími a Bohem, ztrácejí. V této oblasti, tj. oblasti náboženské, je též požadována rovnost, a to v podobě přijímání pod obojí způsobu. **Čtyři pražské artikule (1420)** Významnou právní památkou z dob husitství, která měla velký vliv na vývoj husitského právního myšlení, jsou \"Čtyři pražské artikuly\", tj. politický program husitského hnutí, který byl přijat všemi husitskými složkami na Čáslavském sněmu roku 1421. V každém z těchto článků se skrývá velká odhodlanost změnit stávající a zavedený řád, který po mnoho staletí svazoval národy. Husité odmítali tento řád respektovat, a tak vznikla revolta proti katolicismu, jež silně ovlivnila církev na mnoho desetiletí. Existuje mnoho verzí znění čtyř Pražský artikulů, a to nejen v češtině, ale i v latině, němčině a dalších jazycích.  Stručněji a jednodušeji řečeno bylo Čtyřmi pražskými artikuly požadováno: Čtvrtý artikul řešil juristickou otázku vztahu církevního a světského práva, osobní působnosti církevních norem a otázku pravomoci církevních orgánů nad kněžími. Zákony vydané světskou státní mocí měly nadále bez výhrady platit i pro osoby duchovní, ty měly podléhat pravomoci světských orgánů, např. soudů. V oblasti trestního práva rozšiřoval tento článek ve všech směrech dosavadní úpravu stíhání trestné činnosti z úřední moci (ex officio). Každý bez ohledu na osobní stav měl právo a byl povinen napravovat své bližní včetně duchovních, a to nezávisle na jejich osobním postavení. Tato procesněprávní i hmotněprávní rovnost před zákonem souvisí s koncepcí naprosté rovnosti všech, jak ji obsahují i další artikuly, které se zabývají otázkami náboženskými. Tento ústřední husitský program vznikal po dobu několika let, avšak základem pro Čtyři pražské artikule byly principy Husova učení.  **[Žižkův vojenský řád (1423)]** Zcela jedinečným dokladem husitského práva je Žižkův vojenský řád, který vznikl na sjezdu Žižkova bratrstva roku 1423, poté co se Žižka rozešel s táborskými radikály (1420-1421). Se svými stoupenci odešel do východních Čech, konkrétně do Hradce Králové, kde založil tzv. východočeský svaz. Tento řád je zcela unikátní, jeho výrazným rysem je princip rovnosti. Rovnost všech bojovníků a příslušníků obce je zde chápána jako samozřejmý a zcela zásadní prvek, který je potřeba dodržovat. Bez rovnosti nelze podle Žižky naplňovat jakýkoli další požadavek tohoto řádu. Tedy rovnost a kázeň provází celý tento řád, od jeho počátku až do jeho konce. Úvodem Žižkova vojenského řádu jsou Čtyři pražské artikule, které Žižka považuje za základ, který musí být dodržován. V případě jeho porušení má být daný jedinec napomínán a stíhán. Po této části následuje výčet hejtmanů, pánů, rytířů a dalších, kteří se k tomuto dokumentu připojili v čele s Janem Žižkou. Žižka se také zabývá vlastní zákonnou úpravou práv a povinností východočeského svazu. Rozepisuje své požadavky, zásady husitské strategie a taktiky a další.  Na závěr Žižka zmiňuje nutnost dodržovat tato ustanovení a obrací se k obcím celé země, ke knížatům, pánům, měšťanům, zkrátka k lidem všech stavů, a zvláště pak ke všem věrným Čechům, aby podpořili tento dokument a pomohli tak k prosazení pravdy boží. **[Basilejská kompaktáta (1434)]** Protože se nepřátelům husitského hnutí nedařilo husitství ničit vojensky, byli katolická církev i císař nakloněni vyjednávání o smíru s českými husity. Basilejská kompaktáta byly tedy dohodou či úmluvou mezi husity a koncilem basilejským, kterou měl být formulován vztah náboženské obce husitské k církvi katolické. Basilejská kompaktáta byla dojednána se zástupci basilejského koncilu v Praze roku 1433. Roku 1434 byla přijata i koncilem a 1436 pak na jihlavském sjezdu prohlášena za základní zákon, který byl součástí české zemské ústavy a byl později dodržován i katolickými panovníky až do Bílé hory. U těchto kompaktát šlo o jakýsi kompromis Čtyř pražských artikulí, které však byly značně okleštěné a změněné, tudíž již nebyly jejich součástí hlavní radikální požadavky. Nakonec bylo výsledkem Basilejských kompaktát pouze povolení přijímání pod obojí.  Toto povolení však ztrácelo svůj původní obsah, když nebyly naplněny ostatní požadavky Čtyř pražských artikulí. Odpůrci takovéhoto ujednání byli především členové radikálního křídla husitů, kteří nebyli ochotni se s takovýmto výsledkem spokojit. Avšak i oni museli nakonec tuto úmluvu přijmout, neboť byli 30.5.1434 poraženi u Lipan. Tím bylo umožněno přijetí Basilejských kompaktát a uznání Zikmunda za českého krále. **2. B ÚSTAVNÍ LISTINA 1920** Ústavněprávní výbor připravoval ústavu od listopadu 1918. proces tvorby byl zpřístupněn jen úzkému okruhu odborníků. Znění ústavy bylo kompromisem mezi tzv pětkou. Pětka bylo uskupení 5 nejsilnějších politických stran (agrárníci, národní demokraté, národní socialisti, lidovci a sociální demokraté). Osnova ústavy byla připravena k projednání 27.2.1920. osnova šla do parlamentu. Autorem byl profesor Hecl a Antonín Švehla a Alfréd Meisner. Instalovali se různými národními ústavy (americká ústava z roku 1787 -- preambule, postavení prezidenta a parlamentu připomínala ústavu 3. francouzské republiky z roku 1785; postavení vlády inspirováno ústavou švýcarskou, katalog občanských práv a svobod inspirováno prosincovou ústavou, konkrétně zákonem o všeobecných práv občanských). Jedná se o zákon č. 121/1920 Sbírky zákonů a nařízení. Byla přijata 29. 2. 1920. účinnost měla od 6.3.1920. uvozovací zákon obsahoval preambuli a 10 článků. Zvláštní postavení měl článek 9, podle kterého pozbývali platnost všechny dosavadní ústavní zákony a další ustanovení právních předpisy, které odporují tomuto zákonu či republikánské formě státu. Byl rigidní. K její změně byla potřeba kvalifikované většiny (3/5 národního shromáždění). Byla postavena na dělbě moci. Zakotvila způsob vzniku těchto mocí, jejich kompetence a vzájemné vztahy. Skládá se tedy z preambule, 10 článků uvozovacích zákonů a vlastního textu dělících se na 6 hlav, ve kterých je 134 paragrafů. Zakotvuje suverenitu lidu. Obsahuje ústavní zakotvení principů dělby mocí a vzájemných brzd a protivah. Obsahuje ustanovení o ústavním soudu, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, upravení systémů státní správy, upravuje samosprávu a upravuje republikánskou formu vlády. Preambule obsahuje ideu, která se táhne celým obdobím prvním republiky -- idea čechoslovakismu. Dále obsahuje zásadu svrchovanosti lidu, zajištění pokojného rozvoje státu, spravedlivý stát, odvolání se na hodnoty demokratického státu (vzdělání, právo na sebeurčení). Národní shromáždění jako zákonodárný orgán mělo 2 komory (poslanecká sněmovna a senát). Byla zakotvena imunita členů, kteří vykonávali volný mandát. Je to i orgán kontrolní. Vláda musela předkládat NS svoje zprávy. Pouze PS mohla vylovit důvěru a nedůvěru vládě. PS měla 300 členů. Aktivní volební právo měli všichni občané starší 21 let bez ohledu na pohlaví. Pasivní volební právo měli občané starší 30 let. Volební období bylo 6leté. Prezident sněmovnu často rozpouštěl. Senát měl 150 členů. Aktivní volební právo měl každý 26 let a pasivní nad 45 let. Volební období bylo na 8 let. Měl byl odbornou kontrolující komorou. Realita byla jiná. Byla velmi závislá na Výkonná moc byla v rukou vlády a prezidenta. Prezident byl volen na 7 let, max. 2 po sobě jdoucí období. Výjimku měl TGM (byl zvolen 4krát -- naposledy v roce 1934). Byl volen při schůzi obou komor. Další volba byla v roce 1935 a byl zvolen Edvard Beneš. Pasivní volební právo 35 let. Prezident nebyl z výkonu své moci odpovědný a stíhatelný. Byl neodvolatelný. Byl souzen pouze senátem za velezradu. Návrh šel od PS. Výčet prezidentových pravomocí byl zakotven v §64 v 11 bodech. Nemohl-li prezident vykonávat svou funkci, jeho pravomoci připadli vládě. Pokud jeho neschopnost trvala déle než 6 měsíců byl obsazen post náměstka prezidenta. Vláda byla faktických orgánem moci vládní a výkonné. Byla odpovědná poslanecké sněmovně, která ji mohla vyslovit nedůvěru. Případnou demisi podávala do rukou prezidenta. Ústavní text obsahoval pro členy vlády zákaz členství v představenstvech v obchodních společnostech, nemohli zastupovat SRO nebo AS, pokud by se společnosti zabývali výdělečnou činností. Obsahovala ustanovení o fungování ministerstvech nižších správních úřadů. Soudní moc oddělena od správy. Proklamována soudní nezávislost a vázanost soudců zákonem. Soudci byli dosazováni natrvalo. Byla typický široká paleta soudů. Nejvyšší byli soudy ústavní soud, nevyšší správní soud, soud volební (byl zřízen pro přezkum volebních záležitostí). Soustavu civilních a trestních soudů (okresní, krajské a vrchní). V čele stál soud Nejvyšší. Soustava mimořádných civilních soudů. Státní soud -- vytvořen s přijetím zákona na ochranu republiky z roku 1923 a vojenské soudy. Součástí byli ustanovení řešící základní práva a svobody (zásada rovnosti, osobní, domovní, petiční, náboženská, projev, ochrana manželství a rodiny). Je kladen důraz na brannou povinnost. Jazyková práva -- byl vydán jazykový zákon (122/1920), který řešil jazyková práva a ochranu národnostních menšin. Podkarpatská Rus je též upravena. Ústava 1920 platila po formální stránce do 9. 5. 1948. Faktickým koncem byla mnichovská dohoda. **[Soudní moc]** Soudnictví bylo odděleno od správy, byla ústavně proklamována soudcovská nezávislost a vázanost soudců pouze zákonem. Soudci byli dosazováni na svá místa na trvalo. Pro justici byla typická široká paleta soudů: - - - - - - - **[Základní práva a svobody]** obsahuje hlava o „právech a svobodách, jakož i o povinnostech občanských", která vychází z idejí přirozeného práva. Šlo o katalog základních práv a svobod, obsahující zásadu rovnosti, svobodu osobní a majetkovou, svobodu domovní, svobodu tisku, právo shromažďovací a spolkové, právo petiční, listovní tajemství, svobodu učení a svědomí a svobodu projevu mínění, ochranu manželství a rodiny. Zdůrazněna byla branná povinnost.  **[Jazyková práva a ochrana národnostních menšin]** Jedná se o vymezení a způsob užívání státního jazyka nebo užívání jazyků národnostních menšin. Podle ideje čechoslovakismu se zákony vyhlašují v řeči československé - české a slovenské znění bylo sobě rovné. Roku 1920, ve stejný den jako Ústava, byl vydán tzv. [Jazykový zákon] č. 122/1920 o zásadách jazykového práva. V duchu menšinové Saint-Germainské smlouvy ze září 1919 prohlašuje za státní a oficiální jazyk [československý (vnější jazyk)]. K provedení tohoto zákona vydala [vláda nařízení č. 17/1926], které upravovalo používání státního oficiálního jazyka před úřady, soudy a ve vojenských silách.  V případech, kdy v příslušném soudním okrese bylo alespoň 20% občanů jiného jazyka než oficiálního, jim bylo přiznáno právo jednat v menšinovém jazyce (vnitřní jazyk). Dětem měla být zajištěna přiměřená výuka v jejich jazyce, čeština byla ale povinná. [**Ústava také hovoří o Podkarpatské Rusi**,] v § 3 a násl., Ústavy z roku 1920. Podkarpatská Rus byla v duchu jednání na pařížské mírové konferenci a ve smyslu mezinárodních smluv považována za samosprávné autonomní území. Tato „nejširší autonomie slučitelná s jednotností republiky Československé" však zůstala pouze na papíře.  V čele Podkarpatské Rusi dle Ústavy z roku 1920 stál guvernér, jmenovaný prezidentem republiky na návrh vlády. Měl být zřízen Sněm se zákonodárnou pravomocí. Jeho zákony měly podléhat schválení prezidenta, který vůči nim měl právo absolutního veta. Podkarpatská Rus měla zastoupení v Národním shromáždění. Sněm nebyl nikdy zřízen a v roce 1927, podle zákona o politické organizaci správy, bylo místo něj zřízeno Zemské zastupitelstvo. Ústavní listina z roku 1920 byla v celku vyváženým a uceleným dokumentem, který plnil svoji úlohu základního zákona státu, a to v podstatě beze změn. Není ovšem možné tvrdit, že by ústavní mechanismus první republiky fungoval bezproblémově a bez poruch.  Ústavní text v sobě obsahoval některé přinejmenším sporné, nebo přímo negativní prvky, které se postupně, v dobových politických souvislostech, staly pro Československo osudnými.  Jedním z problémů byla idea čechoslovakismu, která byla vyjádřena v preambuli. Jednalo se o konstrukci jednotného, československého národa, což nejen neřešilo, ale ani nepřipouštělo národnostní otázku jako problém. Skutečně tuto zásadu sdílely a prosazovaly české vládnoucí strany.  Nelze však na druhé straně pominout fakt, že ve dvacátých a třicátých letech 20. století žilo v tehdejším Československu více Němců než Slováků a žil zde také nezanedbatelný počet Maďarů. Nedořešenost národnostních vztahů vedla k vyhrocení těchto vztahů na konci třicátých let a posléze ke zhroucení celé koncepce národnostní problematiky.  To bylo také záminkou pro postup Německa, který vyvrcholil Mnichovskou „dohodou", a který vedl k celkovému kolapsu Československé republiky. Faktickým koncem ústavy z roku 1920 bylo podepsání Mnichovské „dohody" a události, které ji bezprostředně následovaly, a které ve svém konci vedly ke zhroucení ústavní konstrukce a posléze k likvidaci Československa.  Formálně však ústava platila i přes všechny peripetie v období 2. světové války do 9.června 1948, kdy byla zrušena a nahrazena Ústavou 9. května z roku 1948. **3 A -- PRÁVNÍ PRAMENY V DOBĚ PŘEDHUSITSKÉ, ZEMSKÉ DESKY** Feudální právo vyjadřovalo zájmy feudálů, chránilo jejich moc ekonomickou, feudální stát a náboženství jako výraz feudální ideologie. Základním systémem feudálního práva, bylo jeho rozdělení na právo zemské čili šlechtické a práva zvláštní: Právo městské a zemské se vzájemně ovlivňovaly a v době stavovské se i v některých ohledech přibližovaly; to ale neplatilo o míře výsad, která tato práva poskytovala jednotlivým skupinám; do značné míry se tedy v tomto feudálním právním systému zachovával princip personality práva podle příslušnosti k jednotlivým stavovským skupinám, a samozřejmě i chápání práva jako privilegia, které zvýhodňuje jednotlivce. Typickým rysem feudálního práva od jeho zrodu byla zásada diferenciace při ochraně příslušníků feudální společnosti a jejich zájmů. Feudální právo bylo proto především privilegiem, neznalo a neuplatňovalo princip rovnosti ani uvnitř skupin. **Základní formou feudálního práva byl: právní obyčej** - je nejstarší formou feudálního práva.  - hluboko do feudalismu se udržují některé druhy předstátních obyčejů, např. krevní msta, ordály, kolektivní odpovědnost apod.  - od předstátních obyčejů se právní obyčej liší tím, že jeho dodržování je zajišťováno již donucovací mocí státu, že nevyžaduje zájmy celé společnosti.  - obyčejové právo je nepsané, později (13. a 14. století) dochází k jeho písemnému zachycení ve formě právních knih. V zásadě je konzervativní a neměnné.  - v počátcích platí pro všechny, později cestou privilegií jsou z jeho působnosti určité skupiny obyvatel vyjmuty.  **[PRAMENY FEUDÁLNÍHO PRÁVA:]** **1. NAŘÍZENÍ PANOVNÍKA** (dekreta, statuta, výsady, privilegia) -- jsou výrazem panovníkovy zákonodárné činnosti a mají obecnou platnost.  **a. Výsady Boleslavovy (992)** - první stručná zpráva o zákonodárné činnosti Přemyslovců pochází z roku 992 a je obsažena v bavorských církevních záznamech. Jedná se o dispozice zákonné povahy tzv. Boleslavovy výsady, které udělil Boleslav II. biskupu Vojtěchovi. Jedná se o tyto výsady: \- právo rozvádět manželství mezi příbuznými, které bylo proti církevnímu právu \- právo na vhodných místech stavět kostely \- právo vybírat desátky **b. Dekreta Břetislavova (1039)** -- Nejstarší souvislou právní památkou, která se sice nezachovala v souvislém znění, jsou Dekreta Břetislavova z roku 1039. Je to soubor příkazů a zákazů, které Břetislav vydal nad hrobem sv. Vojtěcha v polském Hnězdně. V té době byl polský stát v krizi a císař Konrád III. byl zaujat děním v Itálii. Byla to příhodná doba pro úspěšnou vojenskou loupežnou výpravu, která slibovala hojnou kořist. Kníže ji papeži zdůvodnil tím, že se chce poklonit památce světce a přenést jeho ostatky do Prahy. Snad uvažoval také o zřízení arcibiskupství.  Břetislav Dekreta vyhlásil za přítomnosti svých věrných a biskupa Šebíře, který panovníka nedlouho potom zradil, při druhé odvetné výpravě Franků (1042). Text Dekret je obsažen v latinsky psané Kronice české kanovníka Kosmase. Je to světská památka ovlivněná církevní naukou a Biblí. Obsahuje např. prvky rodinného a manželského práva. Např. upravuje vztahy mezi ženou a mužem, prosazuje zásadu monogamie a nerozlučitelnosti manželství (manželství je svátost). Manželství nelze uzavřít jinak než před církví. Dále jsou v Dekretech obsaženy normy trestního práva. Poškozený se mohl se svou „žalobou" obrátit na orgán státem povolaný.  Prvním systémem soudnictví na našem území se v této době stala hradská správa. Arcikněží byli nadáni právy veřejného žalobce tzn. z úřední moci (ex offo) mohli zahajovat řízení v trestních věcech. Obviněný se buď přiznal a musel zaplatit odškodné, nebo nastupoval ordál -- boží soud. Ten je zde v právní rovině zmíněn poprvé. Ukázalo-li se, že je obviněný skutečně vinen, musel zaplatit odškodné, a navíc náklady ordálu. Je to ale výjimka, v této době se uplatňuje spíše svémoc, kterou mohli vykonat poškozený či jeho příbuzní. Právní řád tedy připouští krevní mstu. Byly zde také kvalifikovány skutky, které spáchali bratrovrazi, otcovrazi a vrazi kněží, které byly potrestány exemplárně, většinou vyhnanstvím.  Navíc se Dekreta snaží o likvidaci pohanských pozůstatků ve společenském životě. Břetislav dále nakazuje světit svátky, o nedělích nepracovat a nepohřbívat mrtvé mimo hřbitov. V Dekretech se také praví, že krčmy jsou zdrojem všeho špatného, a nesmí se proto zakládat. Přistižený krčmář bude přivázán ke sloupu a bičován. Toto je první zmínka o pranýři, kterým je zde sloup. **c. Výsady Soběslavovy (pol. 70. let 12. st.)** -- upravují postavení cizinců. Jsou souborem kolizních norem, tzn. že řeší případy střetu (kolize) práva domácího obyvatele a cizince, které jsou projevem tzv. personality práva, podle které cizinec, přicházející do jiné země, si přináší s sebou právo své země (rodu). **d. Statuta Konrádova (1189)** -- SK jsou nejstarší známý český zákoník, který byl vydán knížetem [[Konrádem II. Otou]](http://cs.wikipedia.org/wiki/Konr%C3%A1d_II._Ota) roku [](http://cs.wikipedia.org/wiki/1189) na sjezdu v Sadské. Zákoník upravoval domácí postavení českého bojovnictva, přiznávající jim mnohé hospodářské jistoty a platil pro všechny české země. Text je znám až z pozdějšího opisu pro moravské úděly. Tato význačná právní památka se tedy zachovala ve třech zněních pro tři moravské úděly a sice pro úděl znojemský (1222), brněnský (1229) a břeclavský (1237).  Statuta Konrádova, obsahující panovnické příkazy a zákazy, jsou právní památkou představující kompromis mezi panovníkem a šlechtou, v některých směrech se ústřední moc panovníka posiluje, například v oblasti soudnictví a správy. V řadě otázek ustupuje ale centrální moc místním zájmům šlechty, které se tu otvírá širší prostor pro účast na vládě. Text Statut Konrádových je ovlivněn Starým zákonem, římským právem a právem německým, jak je známe ze zemských mírů, tzv. landfrýdů.  Statuta Konrádova stanovila mimo jiné, že držba výsluh se stává dědičnou (emphyteuze) a přinesla tak význačný zlom ve vývoji domácího lenního práva. Posílilo se tím značně majetkové postavení šlechty. Statuta ještě počítala s existencí rozhodčího řízení před slubními soudy ve sporech menšího významu. Upravuje se zde také používání ordálů --- božích soudů --- jako iracionálních důkazních prostředků. Objevují se tu ordály vodou, žhavým železem a soubojem.  **2. SOUDNÍ NÁLEZY** -- jeho význam rostl v souvislosti s rozvojem činnosti soudů, a zvláště pak s písemným zachycováním jejich nálezů. Podstata normotvorné činnosti soudů spočívala v tom, že v případech, kdy soud neměl podklad pro rozhodnutí sporu v platném právu, mohli soudci podle vlastní úvahy právo nalézat, tj. vytvářet rozhodnutím novou normu (tzv. obecný nález). Nálezy si udržely význam i po vydání Zemského zřízení Vladislavského, teprve po nástupu absolutismu bylo v OZZ stanoveno, že odvolávání na starší soudní nálezy je výslovně zakázáno.** ** **3. PRÁVNÍ KNIHY** -- jsou soukromým sepsáním obyčejového práva, tedy prvním písemným zachycením právních obyčejů. Byly používány na soudech, které se na ně odvolávaly ve svých nálezech. Vznikaly ve 14. století pro usnadnění orientace ve složitostech a podrobnostech soudního procesu.  **a. Rožmberská kniha (13. -- 14. stol.)** -- je psána českým jazykem a obsahuje především šlechtické právo procesní a majetkové. Koncipována jako příručka pro praktické používání u šlechtického zemského soudu.  **b. Ordo iuducii terrae (Řád práva zemského)** -- vedle práva procesního a majetkové, obsahuje také předpisy o trestním právu.  **c. Práva zemská česká** -- dílo nejvyššího zemského sudího Ondřeje z Dubé. Je vrcholem právních knih doby předhusitské. Projevuje se jeho důvěrná znalost platného práva jejího autora a jeho rozsáhlé praktické zkušenosti. Právnická dokonalost je dokladem vysokého stupně české právní kultury.  **d. Kniha písaře Jana** -- tato latinská právní kniha městského práva vznikla na Moravě (Brno) ve 14. stol. Zachycuje praxi brněnského soudu a právo tam užívané. Ovlivnila vývoj městského práva na Moravě i v Čechách.  **e.** Ve Slezsku a Lužicích se ve 14. století užívaly **německé právní knihy** (Saské a Švábské zrcadlo)  **f. O práviech, sudiech i dskách země české knihy devatery (15. -- 16. stol.)** -- autorem této poslední české právní knihy šlechtického práva je Viktorin Kornelius ze Všehrd, děkan pražské univerzity. Byl velmi vzdělaný a v díle se projevuje jeho humanistické zaměření. V devíti knihách rozdělených na hlavy pojednává o průběhu procesu na zemském soudu, přičemž připojuje podrobný výklad o šlechtickém právu majetkovém, trestním a o praxi při vedení zemských desek. Psal skvělou češtinou, práce vyniká systematičností i myšlenkovým obsahem. Kromě praktických otázek se zabývá i teorií. Všehrdovo dílo však pro odpor nesmělo vyjít tiskem.  **g. Kniha Tovačovská (1482--1490)** -- vznikla na Moravě a jejím autorem byl moravský politik Ctibor Tovačovský z Cimburka. Nabyla váhy zákona a používala se do r. 1535. Potom byla používána přepracovaná jako Kniha Drnovská. První část knihy T. byla věnována ústavním předpisům (vztah Moravy a Čech), druhá část zahrnuje předpisy o právu procesním, majetkovém, trestním a pozemkově vrchnostenském.  **h. O právu našem** -- vznikla v 17. století a jejím autorem byl Karel St. ze Žerotína. Pojednává o moravském šlechtickém právu.  **i. Kniha Zhořelecká** -- vznikla v Lužici pod vlivem německého práva.  **4. SNĚMOVNÍ USNESENÍ A ZEMSKÉ DESKY** -- sněm. usnesení se stala v 15. a 16. století převládajícím pramenem práva. Sněmovní usnesení byla „kladena" do Zemských desek. Zemské desky jsou spojeny se 13. stoletím. Vytvořila se zásada, že Zemské desky nemůže nikdo tzv. přesvědčit. Stávají se veřejnými knihami. Původně se do nich zapisovala řízení před Zemským soudem a jeho rozsudky. Později se začaly zapisovat i kupní smlouvy o převodu šlechtického majetku, snešení (usnesení) Zemských sněmů, povyšování do šlechtického stavu (nobilitace). Zapisovalo se na čtyři listy, které se svazovaly, vznikaly tak tzv. quaterny. Roku 1541 zachvátil Prahu velký požár, kdy na Pražském Hradě shořely i Zemské desky, pouze 1 exemplář se zachránil.  Musely pak být obnovovány, znovu se intabulovalo (zapisovalo) to, co se týkalo starší doby, pro kterou desky shořely (všechno, co se zapsalo, muselo být doloženo listinami). Pak byly Zemské desky znovu uloženy do místnosti vedle soudní světnice u Vladislavského sálu. Vrchní správu nad nimi měl nejvyšší zemský písař, který odpovídal za správnost zápisů. Vlastní faktickou správu nesl jeho pomocník, místopísař, který byl výkonným úředníkem. **Členily se na Zemské desky větší a menší:** **a) Větší zemské desky se dále dělily na:** \- trhové -- zápis trhů, kupních smluv, které se týkaly větších majetkových hodnot (nad 100 kop grošů českých) \- zápisné -- dluhy nad 100 kop grošů českých \- památné -- zápis význačných událostí - např. sněmovní usnesení, významné rozsudky, nálezy **b) Menší zemské desky:** \- půhonné -- název pochází od půhonu = povolání k soudu; obsahují zápis toho, proč někdo někoho žaluje, čeho se domáhá \- zápisné -- dluhy pod 100 kop grošů českých \- pomocné -- koncepty, které se dále užívaly Zemské desky se odlišovaly barvami hřbetů (měly různé odstíny). Od 16. do 18. století se hřbety zdobily rostlinnými a zvířecími motivy. Od 18. století se barevnost ztrácí, stávají se z nich strohé knihy -- zavádí se číslování, podle kterého se quaterny odlišují. **5. KODIFIKACE** Mezi nejznámější pokusy o kodifikaci práva patří Horní zákoník krále Václava II. Horní zákoník (1300--1305) -- byl vydán králem Václavem II.; upravoval složité právní otázky související s exploatací nerostného bohatství a spojené s institucí panovníkova horního regálu. Poprvé se výrazněji projevila recepce římského a kanonického práva. Zákoník, latinsky psaný, byl určen původně.  A dále pak nezdařený zákonodárný pokus Karla IV. Codex Carolinus (v literatuře často označovaný jako Maiestas Carolina) z roku 1355. Podobně jako Václav II. v Ius regale montanorum tak i Karel IV. ve svém návrhu směřoval k prosazení principu královské samovlády.  Kodifikační návrh Karla IV. přináší řadu nových myšlenek, které byly v rozporu se stávající realitou v zemi. Proto generální sněm zemí Koruny české odmítl v roce 1355 kodifikační návrh zemského práva Karla IV. a sám Karel prohlásil dne 6. října 1355, že zákoník odvolává, neboť jeho originál shořel a nikdo jím proto není do budoucna vázán. Práce na Karlově kodexu trvaly několik let, zhruba od roku 1348, kdy sněm Království českého schválil Karlův kodifikační plán. Není vyloučeno, že autory můžeme hledat i mezi učenými postglosátory, kteří ovládli římské a kanonické právo.  V 16. století se v českých zemích hovořilo o tom, že zákoník pro Karla IV. napsal italský komentátor Bartolus ze Sassoferrata. Byla to ovšem legenda, která měla podpořit recepci římského práva u nás. Codex Carolinus byl ovlivněn Sicilskými konstitucemi Fridricha II. z roku 1231 a horním zákoníkem Václava II. z let 1300-1305. Vedle nepřímých vlivů zde nalézáme i jisté přímé vlivy římského a kanonického práva.  Šlechta odmítla Karlův návrh zákoníku zejména z důvodu, že omezoval její moc, panovník se tu prohlašoval za zdroj práva a objevila se zde i myšlenka, že panovník není vázán právem, to znamená, že je legibus solutus.  Šlechta také nesouhlasila s průlomem do jejího svobodného nalézání práva a se zákazem soukromých válek. Byla jí rovněž cizí latinská forma kodifikačního návrhu, který přinášel i okleštění moci pozemkové vrchnosti, zejména ve výkonu jurisdikce ve prospěch českého krále.  Karel IV. se pokoušel v Codexu zachovat integritu českého státu, a proto výslovně stanovil, které hrady a města se nesmí oddělovat od Českého království. I toto ustanovení nebylo pro šlechtu přijatelné, neboť se obávala, že by byla nucena vrátit některé nemovitosti, které získala od předcházejících českých panovníků.  Pod vlivem prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic Karel IV. usiloval ve svém kodifikačním návrhu také o zákaz ordálů žhavým železem a vodou a o omezení soubojových ordálů.  Maiestas Carolina, která obsahovala 109 článků, kodifikovala domácí obyčejové právo, ale přinášela i nové právní normy. Je souborem ustanovení v oblasti ústavněprávní a obsahuje řadu norem zejména majetkového a trestního práva. I když se nestala závaznou kodifikací, její význam byl mimořádný a mnohé její normy přešly i do pozdějších právních památek.  **3 B. PRÁVNÍ ZAKOTVENÍ HRANIC ČSR A ČSSR** Ještě řadů měsíců po vzniku ČSR nebyl vymezen rozsah státního území. Rozsah nového státního území a státní hranice Československé republiky musely být schváleny nejen politicky, ale především právně. Musely být legitimní vůči ostatním státům ve střední Evropě. Státní hranice měly být s konečnou platností vyřešeny mírovými mezinárodními smlouvami, případně pravidly mezinárodního práva. Než se tak stalo, bylo československé státní území opanováno prozatímně. **[Pohraničí osídlené českými Němci]** S novou Československou republikou se nehodlali smířit zejména čeští Němci. Již následující den po vzniku republiky, 29. října 1918, si pospíšili s vytvořením čtyř vládních provincií -- Deutschböhmen v severních Čechách, Sudetenland na severní Moravě a ve Slezsku, Deutschsüdmahren na jižní Moravě a Böhmerwaldgau v oblasti Šumavy. Provincie měly být odtrženy od Československa a připojeny k Německu a Rakousku. Československo na tuto situaci vojensky zareagovalo a do konce roku 1918 tyto čtyři provincie vojensky obsadilo a plně nad nimi získalo svou územní výsost. Protesty českých Němců proti československé politice směřovaly na mírová jednání mocností. Navrhovali konání lidového hlasování v Němci obývaných pohraničních lokalitách. Mocnosti návrhy odmítly s tím, že Československo do doby mírových rozhodnutí má hranice historických zemí Čech, Moravy a Slezska. **[Těšínsko]** Těšínsko si Československá republika nárokovala jako historické území zemí Koruny české. Vzhledem k tomu, že území bylo osídleno zejména Poláky, si ho rovněž nárokovalo nové Polsko. Situace byla o to složitější, že se jednalo o spor se státem, který patřil stejně jako naše republika mezi spojence dohodových mocností. Zde nemohlo Československo počítat tak silně se souhlasem dohodových mocností jako v případě obsazení česko-německého pohraničí a Slovenska, kde protesty podávaly poražené státy (Německo, Rakousko, Maďarsko). Těšínská otázka byla v letech 1918-1919 velmi komplikovaná. A navíc, území Těšínska si začali nárokovat i Němci, kterým patřila část zdejšího průmyslu. V lednu 1919 se o Těšínsko mezi Československem a Polskem dokonce bojovalo. Spor byl vyřešen až arbitráží v belgickém Spa. Do arbitráže byla pojata i další dvě sporná území -- Orava a Spiš. V červenci 1920 na mírové konferenci v Paříži bylo rozhodnuto, že území Těšínska, Oravy a Spiše se rozdělují mezi oba státy (v neprospěch Československa). **[Slovensko]** 30\. října 1918 se připojila k ideji československé státnosti domácí reprezentace Slováků (zahraniční reprezentace tak učinila již dříve), sdružená ve Slovenské národní radě, která přijala uvedeného dne v Turčianskom Svätom Martine tzv. Martinskou deklaraci, jíž se Slováci přihlásili ke svému bytí v československém státě. Krátce nato předali deklaraci představitelům státu v Praze. Na Slovensku, na rozdíl od české části státu, kde se státní moc prosazovala velmi rychle, panovala maďarská správa. Maďarská vláda se snažila získat si přízeň Slováků a Maďarů liberální a sociální politikou. Československo vyslalo na Slovensko armádu a na přelomu let 1918/1919 ho vojensky obsadilo, došlo i ke srážkám s maďarským vojskem. V březnu 1919 byla v Maďarsku ustavena bolševická vláda s podporou Lenina. Výsledkem byla hrozba šíření bolševických myšlenek dále do Evropy. Na situaci zareagovalo Rumunsko a Československo, které na bolševické Maďarsko v dubnu 1919 zaútočily. Československý postup byl zpočátku úspěšný, avšak sovětské Rusko obrátilo poměr sil a Maďaři v květnu přešli do protiútoku. V červnu 1919 byly československé jednotky z maďarského území vytlačeny a maďarská rudá armáda dosáhla na východním Slovensku polských hranic. Ve snaze získat podporu místního slovenského obyvatelstva pro sovětskou moc, svolali českoslovenští internacionalisté do Prešova na 16. června 1919 shromáždění, na němž vyhlásili vznik Slovenské republiky rad (útvar mj. označil sovětské Rusko a Maďarskou republiku rad za své přirozené spojence a Lenina za vůdce mezinárodního proletariátu). Tento pokus o bolševický stát na československém území trval jen tři týdny a byl zlikvidován vojenskými akcemi československého vojska pod velením francouzského generála Pelého. Vojenská operace přinesla klíčový úspěch -- Československo dostalo slovenské území pod svou stálou a pevnou kontrolu. **[Podkarpatská Rus]** Pro bytí v československém státě se vyslovili představitelé podkarpatských Rusínů. V říjnu 1918 přijal americký prezident W. Wilson představitele Rusínů Hrihorije Žatkoviče, který mu předložil návrh řešení. V té době také Žatkovič navázal styky s T. G. Masarykem. Na sjezdu v říjnu 1918 ve Philadelphii předložila rusínská delegace Masarykovi návrh na spojení Rusínů s československým státem na principu autonomie. Pro návrh se vyslovila domácí i americká reprezentace Rusínů. Situace na Podkarpatské Rusi byla v letech 1918 a 1919 poměrně složitá. Byly zakládány nelegitimní národní rady, na některých místech vládly jednotlivé obce. Vzhledem k situaci v zemi, přijaly dohodové mocnosti koncem listopadu 1918 usnesení, aby československá vojska obsadila západní část Podkarpatské Rusi, aby se tak znemožnilo její spojení se sovětskou Ukrajinou. Zbytek země měl být obsazen rumunskými vojáky. Obsazování proběhlo v roce 1919. Dne 18. srpna 1919 prohlásil generál Hennocque, velitel východních československých vojsk, osvobození Podkarpatské Rusi. V květnu 1919 byla na sjezdu v Užhorodě vytvořena Centrální ruská národní rada, která 16. května 1919 přijala rezoluci o vyslovení nezávislého státu Rusínů v Československu. Rezoluce byla záhy předána rusínskou delegací prezidentu Československé republiky T. G. Masarykovi. **[Mírová jednání]** Mírová jednání představovala soubor konferencí ve francouzském Versailles a Paříži, které probíhaly od ledna 1919 až do poloviny roku 1920. Mírová jednání měla za cíl provést právní zakotvení nového uspořádání Evropy a s poraženými centrálními mocnostmi (Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko, Turecko) uzavřít mírové smlouvy. Proti centrálním mocnostem na konferencích vystupovaly vítězné respektive dohodové mocnosti s rozhodujícím slovem (Francie, Velká Británie, USA, Itálie a Japonsko) a spojenci vítězných mocností (včetně Československa). Tzv. státy Dohody (vítězné mocnosti a jejich spojenci) byly na konferenci zastoupeny v počtu 27. Hlavní a rozhodující slovo měli vítězné dohodové mocnosti, čemuž se ostatní státy musely plně podřídit. Uskupením představitelů velmocí byla Nejvyšší rada (Rada deseti), složená z pěti hlav vlád a pěti ministrů zahraničí vítězných mocností a Rada čtyř, složená z hlav vlád Francie, Velké Británie, USA a Itálie. Co mírové konference pro Československou republiku přinesly? Potvrzení nezávislosti a celistvosti, stanovení v hrubých rysech československé státní hranice a členství v nově zřízené mezinárodní organizaci Společnost národů, která měla zprostředkovat všeobecné odzbrojení a trvalý mír. Československé územní požadavky se zakládaly na základních a doplňkových kritériích. Základem měla být plynulá souvislost s dosavadními hranicemi státními (mezi někdejším Rakouskem-Uherskem a jeho sousedy) a hranicemi administrativně-správními (mezi zeměmi Rakouska-Uherska). Toto pojetí lze označit za princip hranic historických, který se měl uplatnit především u hranic zemí Koruny české, případně u Slovenska a Podkarpatské Rusi. Doplňkovými kritérii byly národnostní (zpravidla připojení oblastí osídlených československým národem), ekonomické, průmyslové, strategické a dopravní důvody. Nutno zdůraznit, že odkaz na historické (zažité) hranice byl univerzálním nástrojem k řešení územních změn a případných sporů. **[Výsledky mírových jednání s poraženými státy]** Rada čtyř navrhované změny hranic zamítla a vyslovila se pro zachování historických hranic. Během dalších jednání však byly připuštěny na historických hranicích jisté korekce. Hranice s Německem byla určena Nejvyšší radou dne 17. dubna 1919 s tím, že hranice bude plně historická s výjimkou menších změn na Hlučínsku a Hlubčicku v závislosti na výsledku lidového hlasování. Hranice s Rakouskem byla určena Nejvyšší radou dne 13. května 1919. Úpravy hranice se dotkly Vitorazska, Valticka, řeky Moravy a předmostí u Bratislavy. Hranice s Maďarskem byla rozsouzena Radou čtyř dne 12. června 1919. U maďarské hranice se řešila otázka, zda má Slovensko sahat až k Dunaji. Tato otázka vyzněla pro Československo pozitivně. Stanovené hranice s poraženými státy byly vtěleny do mírových smluv, a sice do: a\) Mírové smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem (podepsané ve Versailles dne 28. června 1919), b\) Mírové smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem (podepsané v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919), c\) Mírové smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Maďarskem (podepsané v Trianonu dne 4. června 1920). **[Výsledky mírových jednání se spojeneckými státy]** Kromě československých hranic s poraženými státy, se vítězné dohodové velmoci zabývaly na konferencích i československými hranicemi s Polskem a Rumunskem, které společně s Československou republikou náležely ke spojencům dohodových vítězů. Hranice s Polskem měla probíhat (mimo sporné oblasti Těšínska, Oravy a Spiše) v linii staré hranice uhersko-slezské a uhersko-haličské. Nově byla určena hranice mezi Československem a Rumunskem na základě rozhodnutí Nejvyšší rady ze dne 7. srpna 1919. Poté, co byla určena hranice ve zmíněných sporných oblastech na hranici Československa a Polska, byly hranice Československa, Polska, Rumunska a státu srbsko-chorvatsko-slovinského pojaty do Smlouvy hraniční, podepsané v Sévres dne 10. srpna 1920. Smlouvu nepodepsalo Polsko, které ji mělo za nevýhodnou. Smlouva tak nenabyla mezinárodní působnosti. Nutno ještě zmínit jednu smlouvu, která stvrdila připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Ve Smlouvě mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem (tzv. malá Saint-Germainská smlouva, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919, publikována pod zákonem č. 508/1921 Sb.) se Československo ve čl. 10 zavazovalo, že „zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého." **[Pařížská konference velvyslanců]** Po skončení mírových konferencí bylo třeba ustanovit orgán, který by provedl praktické uplatnění ustanovení mírových smluv. Velmocemi byla vytvořena tzv. Pařížská konference velvyslanců. Hlavním úkolem nového orgánu bylo zejména stanovení hraniční čáry v terénu a rozsuzování drobných hraničních sporů. Pařížská konference velvyslanců se rovněž stala nadřízeným orgánem pro delimitační komise, které určovaly hraniční čáru v terénu a osazovaly hranici hraničními znaky. **[Mírové smlouvy]** **[Československo-německá hranice (Versailleská mírová smlouva)]** Státní hranice Československa s Německem byla zanesena do Mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem, podepsané ve Versailles dne 28. června 1919. Smlouva byla publikována do našeho právního řádu pod zákonem č. 217/1921 Sb. Článek 82 a článek 27 odst. 6 odkazují na základ československo-německých hranic. Podle ustanovení jsou hranice takové, jaké byly mezi Rakousko-Uherskem a Německou říší dne 3. srpna 1914, a to od styčného bodu s bývalými správními hranicemi oddělující Čechy a Horní Rakousy (trojmezí pod šumavskou horou Plechý) až k severnímu bodu výběžku bývalého rakouského Slezska ležící přibližně 8 km východně od Prudníku (Neustadt), čemuž odpovídají Slezské Pavlovice v osoblažském výběžku. Hranice československo-německá však pokračovala dále na východ od osoblažského výběžku. Jde o úsek Horního Slezska, který byl předmětem sporné hranice. Versailleská smlouva úsek této hranice řeší ve čl. 83, kde je území členěno na dvě části: severovýchodní část Opavska s Hlučínskem (ratibořský úsek) a Hlubčicko (hlubčický úsek). **[Československo-rakouská hranice (Saint-Germainská mírová smlouva)]** Státní hranice Československa a Rakouska byly zaneseny do Mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem, podepsané v Saint-Germain-En-Laye dne 10. září 1919. Smlouva byla publikována do našeho právního řádu pod zákonem č. 507/1921 Sb. V mírové smlouvě jsou státní hranice Československa a Rakouska definovány odkazem na staré správní hranice mezi zeměmi Předlitavska (tj. mezi Moravou a Dolními Rakousy, Čechami a Dolními Rakousy, Čechami a Horními Rakousy), vodními toky (Dunajem, Moravou a Dyjí) a v některých případech jako čára, kterou je třeba určit na místě samém (v oblasti Petržalky, na Valticku a Vitorazsku). Vlastní průběh hranice je vyložen ve čl. 27 odst. 6 -- hranice je popsána od trojmezí u Petržalky (Československo, Rakousko, Maďarsko) ke trojmezí u šumavské hory Plechý (Československo, Rakousko, Německo). **[Československo-polská hranice (Sévreská a Versailleská mírová smlouva, Rozhodnutí velvyslanecké konference)]** Československo-polské hranice byly pojaty do tří dokumentů, což odráží komplikovanost jednání a neutuchající hraniční spory. Část státních hranic byla určena již čl. 83 Versailleské mírové smlouvy, a to úsek tzv. hornoslezské hranice, který se dělil mezi Československo, Německo a Polsko. Další částí hranice byla ta v plebiscitním území Těšínska, Oravy a Spiše. Tato část hranice byla zanesena do Rozhodnutí Konference velvyslanců ze dne 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši. Rozhodnutí bylo do právního řádu publikováno vládní vyhláškou ze dne 18. prosince 1924 pod č. 20/1925 Sb. z. a n. Hranice všech tří území jsou určeny ve čl. 1 -- jsou zmíněny konkrétní body jimiž má hranice vést, ale též tvrzením, že čáru je třeba určit na místě samém. Území Těšínska, Oravy a Spiše vyšlo jednoznačně v neprospěch Československa. Ostatní části hranic byly zaneseny do Smlouvy hraniční, podepsané v Sévres dne 10. srpna 1920. Polsko smlouvu nepodepsalo, což mělo za následek její neratifikování -- smlouva je vedena jako příloha k tisku Poslanecké sněmovny Národního shromáždění č. 531 (I. volební období, 2. zasedání). Právní závaznost smlouvy je však dána tím, že ji obě strany skutečně uznávaly za základ určení hranic -- oficiálně to projevily dne 22. května 1924 souhlasem s pověřením delimitační komise. Článek 1 stanovuje hranice a pověřuje rozhraničovací komisi, aby určila na místě samém hraniční čáru československo-polských hranic tak, jak je určena v tomto článku. Při určení hranice Sévreská mírová smlouva odkazuje na čl. 83 Versailleské smlouvy a Rozhodnutí velvyslanecké konference z 28. července 1920. Pokud jde o hranice samotné, Sévreská smlouva odkazuje na bývalé hranice mezi Rakouskem a Německem, mezi Slezskem a Uhrami a mezi Haličí a Uhrami. Ve čl. 2 odst. 5 Sévreské smlouvy je určena hranice mezi Československem a Východní Haličí (Východní Halič později připadla Polsku).  **[Československo-maďarská hranice (Trianonská mírová smlouva)]** Československo-maďarské hranice byly zaneseny do Mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Maďarskem, Protokolu a Deklarace, podepsané v Trianonu dne 4. června 1920. Smlouva byla publikována do našeho právního řádu pod zákonem č. 102/1922 Sb. Vlastní průběh československo-maďarské hranice je zakotven ve článku 27 odst. 4 -- hranice jsou zde definovány vodními toky, čárou vodního předělu, čárou sledující horský hřbet a čárou, která se určí na místě samém. Stanovená hranice je v tomto článku popsána od trojmezí Československa, Maďarska a Rumunska, kterým je kóta 123 u Magosligetu, a končí na trojmezí Československa, Maďarska a Rakouska u Petržalky. **[Československo-rumunská hranice (Sévreská mírová smlouva)]** Československo-rumunské hranice byly zaneseny do Sévreské smlouvy hraniční, a to do článku 2 odst. 4. Hranice je zde popsána od kóty 123 okrouhle 1 200 metrů východně od Magosligetu (trojmezní bod Československa, Rumunska a Maďarska) až po kótu 1 655 Stoh (trojmezní bod Československa, Rumunska a Východního Haliče). Podle popisu hranice sleduje toky řek, vodní předěl, stanovené kóty a zčásti je specifikována umělými útvary v terénu (silnice a železnice). I zde je použito tvrzení, že místy se čára určí na místě samém. Stanovené hranice byly československo-rumunskou úmluvou ze dne 4. května 1921 ještě na několika místech pozměněny. **[Mnichovská dohoda a okleštěné hranice]** Mnichovský diktát rozbil systém evropské ne-li dokonce světové bezpečnosti, která byla institucionálně vytvořena po 1. světové válce. Mnichovská dohoda se stala aktem vedoucím bezprostředně ke 2. světové válce a aktem, který znamenal fakticky konec nezávislosti Československa. Dokument „o nás bez nás" byl podepsán v Mnichově v nočních hodinách z 29. na 30. září 1938. Dohodu podepsali předsedové vlád Německa, Itálie, Francie a Velké Británie. Mnichovská dohoda měla vyřešit otázku německé národnostní menšiny v Československu jejím připojením k Německu. V důsledku toho byla Československá republika fakticky připravena o rozsáhlé oblasti pohraničí Čech, Moravy a Slezska. A nejen o tyto oblasti. Důsledkem Mnichovské dohody byly další události a akty, které způsobily narušení i ostatních úseků československých státních hranic. Lze zmínit zejména tzv. První vídeňskou arbitráž ze dne 2. listopadu 1938, na základě které byla jižní část Slovenska postoupena Maďarsku. Ztrátou těchto území byl státní život na území Československa zcela ochromen a nakonec zničen. Nejprve byla zřízena Česko-Slovenská republika (tzv. Druhá republika), která odpovídala stavu po Mnichovské dohodě do 15. března 1939. Po tomto datu respektive po okupaci zbytku Čech, Moravy a Slezska, byl zřízen tzv. Protektorát Čechy a Morava, který se stal součástí Německé říše. Na zbytku Slovenska vznikl tzv. Slovenský štát.  Podepsáním Mnichovské dohody a dalších navazujících dokumentů došlo k porušení mezinárodních dohod a uznávaných nepsaných zásad mezinárodního práva. Mezi takovouto zásadu patřila skutečnost, že Československo nebylo účastníkem Mnichovské dohody (coby mezinárodní smlouvy), nýbrž jen objektem jednání, které mu pak bylo vnuceno pod hrozbou síly. Mnichovská dohoda odporovala i vnitrostátnímu právu. Platná československá ústava podmiňovala změnu státních hranic souhlasem Národního shromáždění, to však nebylo ani svoláno. Z uvedeného vyplývá následující. Události, které vedly k uzavření Mnichovské dohody, její obsah, jakož i další události a akty navazující na Mnichovskou dohodu (například akt První vídeňské arbitráže nebo období Druhé republiky), jsou v rozporu s vnitrostátním a mezinárodním právem, a proto jsou neplatné od samého počátku. V důsledku neplatnosti aktů a událostí byla diskontinuita (nesouvislost) československých státních hranic, v době nesvobody, jen faktická, nikoliv však právní. Abychom si časově ohraničili dobu nesvobody, můžeme konstatovat, že státní hranice, které měla Československá republika k 29. září 1938 (poslední den svobody před Mnichovskou zradou) jsou tytéž i od 5. května 1945 (první den svobody, stanovený zpětně československou vládou). **[Reaktivace státních hranic po skončení 2. sv. války]** Po skončení 2. světové války a osvobození Československa došlo ve všech úsecích československé státní hranice k plné obnově stavu z období před podpisem Mnichovské dohody, tj. ke dni 29. září 1938. Reaktivace československých hranic souvisela se dvěma aspekty: a\) Právní stav hranic -- Československé hranice byly upraveny mezinárodními smlouvami, hraničními dokumentárními díly a dalšími akty, které byly řádně schváleny zúčastněnými státy. Na těchto dokumentech nic nezměnila Mnichovská dohoda a další jí podobné akty -- podpisem těchto diktátů došlo k porušení mezinárodních dohod a uznávaných nepsaných zásad mezinárodního práva. Mezi takovouto zásadu patřila skutečnost, že Československo nebylo účastníkem Mnichovské dohody (coby mezinárodní smlouvy), nýbrž jen objektem jednání, které mu pak bylo vnuceno pod hrozbou síly. Události, které vedly k uzavření Mnichovské dohody, její obsah, jakož i další události a akty navazující na Mnichovskou dohodu, byly v rozporu s právem, a proto neplatné od samého počátku. Na československých státních hranicích tak byl plně obnoven právní stav ze dne 29. září 1938. b\) Fyzický stav hranic -- Československé hranice vedly podle hraničních dokumentů platných ke dni 29. září 1938. Nic na tom nezměnilo poškozené a chybějící hraniční značení po válce -- bylo třeba přistoupit k redemarkaci státních hranic. **[Československé územní požadavky]** Československo předpokládalo, že jako člen vítězné koalice bude moci na předpokládané mírové konferenci nejen potvrdit své předválečné hranice, ale nad jejich rámec vůči poraženému Německu vznést i územní požadavky (tyto se měly dotýkat i Rakouska, Polska a Maďarska). Hlavním cílem bylo strategické zabezpečení osvobozené Československé republiky, tj. její obrana proti napadení a tomu odpovídající úpravy hranic. Rektifikace byly zamýšleny především tak, aby se hraniční čára vedoucí horským hřebenem svedla v neprospěch Německa pod něj. Dále měly být odstraněny zářezy (klíny) do československého území -- tj. mělo dojít k napřímení hraniční linie. Rektifikace měly i dopravní důvody -- k československému území měly být připojeny peážní úseky železnice vedoucí na německé straně. Z uvedeného vyplývá, že obecně se požadovalo vytvořit takové hranice poválečného státu, které by omezily případný nástup nepřítele. V letech 1945 až 1947 probíhala jednání na vnitrostátní i mezinárodní úrovni o československých hraničních úpravách vůči Německu, ale taktéž vůči Rakousku, Polsku a Maďarsku. Územní požadavky byly s postupujícím časem zpřesňovány, nicméně zástupci čtyř vítězných velmocí (Velká Británie, Spojené státy, Francie a Sovětský svaz) požadovali po Československu minimalizace těchto územních požadavků. Úlohu v tom sehrála i skutečnost, že po rozhodnutí velmocí na postupimské konferenci v létě 1945 zanikl pruský díl československo-německých hranic (Německo tak přišlo o Prusko, které bylo přivtěleno k Polsku). Jak československé územní požadavky respektive návrhy na korektury hranic dopadly? Do událostí zasáhl politický aspekt. V důsledku vývoje politické situace, která se dotkla především Německa jeho rozdělením do okupačních zón, se rektifikace nemohly uplatnit. Vůči Rakousku nepřicházely v úvahu už vůbec, jelikož bylo považováno za oběť hitlerovské agrese a nepředpokládalo se uzavření mírové smlouvy s Rakouskem. Vůči Polsku se československé požadavky vztahovaly na úsek bývalých hranic s Německem a jelikož správou těchto hranic bylo pověřeno Polsko, které nemělo povahu nepřátelského státu, nemohly ani zde být rektifikace uplatněny. Československu bylo vyhověno jen na úseku hranic s Maďarskem coby nepřátelským státem -- bylo rozšířeno předmostí u Bratislavy. **Hranice s Německem** Německo bylo po 2. světové válce obsazeno vítěznými mocnostmi (Sovětský svaz, USA, Velká Británie a Francie) a rozděleno do čtyř okupačních pásem. Mocnosti převzaly veškerou moc Německa a postupně ji předávaly nově se tvořícím německým orgánům. Vývoj pak vedl ke vzniku dvou bloků (západní a východní Evropy) a dvou německých států -- Spolkové republiky Německo (tzv. západní Německo) a Německé demokratické republiky (tzv. východní Německo). I za existence těchto států s rozdílným smýšlením některé kompetence pro německé otázky vykonávaly uvedené mocnosti. Československo mělo po válce obrovskou snahu přistoupit postupně se svými sousedy k obnově hranic, ovšem naráželo na malý zájem. Zásadně poválečnou obnovu hranic odmítalo Německo, které původní československé státní hranice neuznávalo. Překážkou k obnově byla i skutečnost, že po válce za Německo jednaly pouze velmoci. Přes tyto všechny a další problémy se hraniční otázky, i když do určité míry a s odstupem času, podařilo vyřešit. **Hranice s Rakouskem** Rakousko bylo po 2. světové válce rozděleno do čtyř okupačních zón, spravovaných obdobně jako v Německu vítěznými mocnostmi (Sovětský svaz, USA, Velká Británie a Francie). V roce 1947 se Československo obrátilo na představitele velmocí, aby prohlásili, že nemají námitek proti nabízenému bilaterálnímu jednání Československa s Rakouskem o územních otázkách. Velmoci s bilaterálním jednáním souhlasily a souhlas vyslovilo i Rakousko. Postavení Rakouska bylo zcela odlišné než Německa. Rakousko bylo považováno za oběť německé agrese. Po vysloveném souhlasu československá strana vedla s Rakouskem jednání o rektifikacích, ale bez úspěchu. Československo ale získalo na úkor Maďarska bratislavské předmostí, v důsledku čehož se posunulo společné trojmezí a zároveň se tím prodloužila československo-rakouská hranice. V roce 1955 bylo postavení Rakouska vyřešeno Státní smlouvou o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska (podepsána ve Vídni dne 15. května 1955). Smlouva řešila otázky mezi spojeneckými velmocemi a Rakouskem, což mělo za následek odchod okupačních jednotek a získání státní suverenity Rakouska. Jelikož smlouva potvrzovala státní hranice mezi Československem a Rakouskem podle stavu k 1. lednu 1938, stala se součástí i československého právního řádu (publikována pod č. 39/1956 Sb.). V 50. letech byly učiněny další významné počiny na československo-rakouské hranici. Bylo obnoveno šumavské trojmezí coby styk států Československa, Rakouska a Spolkové republiky Německo -- v místě styku byl v roce 1956 osazen jako podstavec hraniční mezník a na jeho vrchní část byl postaven válec z jemnozrnné žuly. Nový trojstátní bod styku hranic Československa, Rakouska a Maďarska byl vyznačen trojbokým komolým jehlanem -- tento trojstátní bod vznikl posunutím hranic, na podkladě mírové smlouvy s Maďarskem z roku 1947. Do 50. let spadá i regulace československo-rakouské hranice v souvislosti s vodní elektrárnou u Lipna a její specifické vyznačení. Vyznačení bylo v zamokřeném terénu provedeno pomocí dubových sloupků zaražených do země tak, aby jejich nadzemní část převyšovala předpokládanou výšku vodní hladiny. Horní části sloupků byly opracovány do tvaru hranolu standardního hraničního mezníku. Poválečný vývoj na československo-rakouských hranicích byl završen v 70. letech. Dne 21. prosince 1973 byla ve Vídni podepsána Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o společných státních hranicích (publikována pod č. 95/1975 Sb.). V souladu s čl. 2 Smlouvy o společných státních hranicích, došlo při stanovení průběhu hranic k šesti změnám v blízkosti obcí Staňkov a Košťálov (okres Jindřichův Hradec), Vratěnín a Hrabětice (okres Znojmo) a Mikulov a Sedlec (okres Břeclav). Dále se změny dotýkaly vodohospodářské regulace (tzv. přepychů) hraničního toku Moravy. Smlouvou byla vytvořena Stálá československo-rakouská hraniční komise. Ke konci 80. let byly schváleny vodohospodářské úpravy některých hraničních toků. Dále se připravovala změna hranice v souvislosti s objektem u rakouské osady Guglwald -- hospodářský objekt byl postaven rakouským vlastníkem na československém území, naše strana byla k případu maximálně vstřícná a nevyužila svého práva požadovat demolici, naopak souhlasila s posunutím hranice proti rovnocenné územní náhradě. Uvedené a další změny byly smluvně zajištěny až později. **Hranice s Polskem** Polsko po válce přišlo o část východních hranic (západní části Ukrajiny, Běloruska a Litvy) a v důsledku toho požadovalo náhradní území na západě. Ve vztahu k Československu si Polsko nárokovalo připojení Těšínska, Oravy a Spiše. Polská strana přenesla svoje požadavky do terénu -- v letech 1944 a 1945 polské vojsko, během postupu z východu, obsadilo hraniční čáru vymezníkovanou v době německé okupace bez ohledu na její původní průběh. Zasáhnout musel až Stalin, který varoval Polsko před takovými činy, které by mohly ovlivnit i nadcházející konferenci v Postupimi. Obavy z toho, že by Polsko mohlo více ztratit než získat, pak převládly a vedly k potlačení extrémních cílů. Československo pomýšlelo na některé korekce hranic ve slezské oblasti včetně Kladska. Na tyto úvahy opět svérázně zareagovalo Polsko. V srpnu 1945 bylo přemístěno do jihozápadních oblastí skoro 700 tisíc nových polských osadníků. Přitom čeští obyvatelé byli vyzváni, že pokud se do 30. listopadu 1945 nepřihlásí k polské národnosti, budou ze země vyhnáni. To Čechy vedlo k vystěhování se z Polska -- z Kladska jich muselo uprchnout 4 tisíce, z pruského Slezska 8 tisíc a z ostatních částí Polska 9 tisíc. Takto si Polsko zabezpečilo nárokovatelná území ze strany Československa. Spory ovšem neustaly a trvaly až do roku 1947, kdy byla mezi Československem a Polskem uzavřena Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci. Lze tedy konstatovat, že československo-polské hranice byly obnoveny v předmnichovském stavu. Změnily se ovšem trojmezní body -- československo-polská hranice se prodloužila (na základě rozhodnutí velmocí na postupimské konferenci) až k soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka (trojmezí s Německou demokratickou republikou) a zároveň se zkrátila (v souvislosti s odstoupením Podkarpatské Rusi Sovětskému Svazu) ke trojmeznímu bodu na kótě Kremenec na hlavním hřebenu Karpat (trojmezí se Sovětským svazem, respektive s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou). Stav na československo-polských hranicích po válečných událostech byl katastrofální. Československá strana měla zájem na provedení redemarkace, avšak iniciativy předané polské straně zůstávaly řadu let bez odpovědí. Polská strana reagovala až v roce 1954 a prosadila si diktát hraničních prací, který měl za následek nepřesně naměřené údaje. Nepřesné údaje byly důsledkem značně rozsáhlých prací, které proběhly nezvykle rychle (ve dvou polních sezónách 1956 a 1957). Na dosavadní probíhající hraniční čáře byly připuštěny drobné změny, které měly být nezbytné ve vztahu k zájmu místního obyvatelstva a účelnému hospodářství. Ve skutečnosti však realizované odchylky převážně reagovaly na potřebu ochrany hranic (zejména jejich zkrácení v zájmu jednodušší ostrahy). Redemarkační práce byly zakončeny Smlouvou mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic (podepsána 13. června 1958 ve Varšavě, publikována pod č. 23/1959 Sb.). Práce si vyžádaly změny hranice -- například u obcí Harrachov-Nový Svět, Polubný, Vidnava  a mj. u soutoku Odry a Olše. Změny hraniční čáry měly za následek územní zisk 368.54 hektarů ve prospěch Československa. Součástí smlouvy z roku 1958 se stala dohoda uzavřená výměnou nót mezi ministry zahraničí obou států (Dohoda David-Rapacki), podle které se obě strany zavázaly, že vzniklý československý územní zisk bude Polsku nahrazen nikoliv územně, ale majetkově, a sice tak, že Československo převede do vlastnictví Polska pozemky o rozloze 368.54 hektarů, které se nacházejí ve vlastnictví Československa nebo československých právnických a fyzických osob, ale leží na území Polska. Dne 2. prosince 1967 byla v Praze podepsána Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právních vztazích na československo-polských státních hranicích, o spolupráci a vzájemné pomoci v hraničních otázkách (publikována pod č. 80/1971 Sb.). Ve čl. 5 byl zakotven způsob vyznačení hranice v zátopě Oravské přehrady -- bylo použito železobetonových monolitů ve tvaru čtyřbokých komolých jehlanů. K úpravě podmínek provádění Smlouvy byly v letech 1971 a 1974 podepsány ve Varšavě a Praze Dohody vlád zúčastněných států o provedení Smlouvy. Dohoda z roku 1974 zakotvovala Stálou československo-polskou hraniční komisi. V letech 1976-1982 bylo provedeno přezkoušení hranic na vodních tocích. Výsledkem těchto prací bylo vyhotovení hraničních dokumentů jako doplněk ke hraniční dokumentaci z roku 1958. Přezkoušení mokrých hranic završila Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o průběhu státních hranic v souvislosti s výsledky prvního společného přezkoušení průběhu československo-polských státních hranic na hraničních vodních tocích (podepsána 10. prosince 1986, publikována pod č. 126/1989 Sb.). V 70. letech zamýšlelo Polsko vybudovat na Dunajci přehradu. Nádrž byla projektována na polském území, v jižní části byl její přirozenou stěnou svah na slovenském území. Polsko se zavázalo, že vykoná svými prostředky a na svůj náklad, ve spolupráci s československou stranou, všechna opatření spojená se zaměřením a vytyčením hranic a vyhotovením hraničních dokumentů. O změnách průběhu hranic byly vyhotoveny nové hraniční dokumenty a tyto se staly součástí Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o změně průběhu státních hranic a o některých dalších otázkách souvisejících s výstavbou a provozem polské přehrady na Dunajci (podepsána 21. března 1975). **Hranice s Maďarskem** Maďarsko nemělo zájem o poválečnou obnovu hranic s Československem. Československo uplatnilo vůči Maďarsku územní nároky -- rozšíření předmostí u Bratislavy bylo jedinou rektifikací, která byla vůči sousedním státům na hranici s Československem uplatněna po 2. světové válce. S Maďarskem coby nepřátelským státem byla po skončení války uzavřena mírová smlouva. Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i přidruženými a Maďarskem byla sjednána v Paříži dne 10. února 1947 (publikace ve slovenštině pod č. 192/1947 Sb.). Maďarsku se ve smlouvě ukládala povinnost postoupit Československu obce Horváthjárfalu, Oroszvár a Dunacsún (Rusovce, Jarovce a Čunovo) i s jejich katastrálním územím. Tím se část hranic maďarsko-rakouských stala hranicemi československo-rakouskými. Rozhraničení bylo zakončeno Závěrečným protokolem o pracích rozhraničovací komise, podepsaném v Bratislavě dne 22. prosince 1947. Dne 6. června 1952 byl v Bratislavě podepsán Závěrečný protokol o jednáních vedených mezi delegací vlády Československé republiky a delegací ministerské rady Maďarské lidové republiky o úpravě drobnějších poruch československo-maďarských státních hranic. Tímto dokumentem byl ve 12 případech upraven průběh státních hranic. Na základě redemarkačních prací byla v Praze dne 13. října 1956 podepsána Smlouva mezi Československou republikou a Maďarskou lidovou republikou o úpravě režimu na státních hranicích (publikována pod č. 8/1958 Sb.). Podle smlouvy je trojmezní styk s Rakouskem vyznačen trojbokou pyramidou ze žuly, a trojmezní styk se Svazem sovětských socialistických republik, který se nachází v korytě řeky Tisy, je vyznačen třemi železobetonovými sloupy. Ač to smlouva nezmiňuje, zvláštností je vedení hranice ve společné československo-maďarské jeskyni Domica-Aggtelek, kde je hraniční čára vyznačena hraničním znakem pod zemským povrchem v jeskyni, což je v celém průběhu československých hranic ojedinělé. Součástí Smlouvy je Závěrečný protokol stanovující mimo jiné hraniční dokumenty o vytyčení hraniční čáry. V 60. až 80. letech probíhaly vodohospodářské úpravy na vybraných hraničních vodních tocích. Velký počet těchto úprav měl za následek, že hraniční práce a s tím spojená smluvní úprava o změnách hranic, byla časově odsunována. Dokončení toh