Ústava Československé republiky 1920

První československá ústava přijatá 29. února 1920 s účinností od 6. března 1920. Obsahovala preambuli, 10 článků úvodních zákonů a 6 hlav s 134 paragrafy. Zakotvovala suverenitu lidu, principy dělby moci a vzájemných brzd a protivah, ústavní soud, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, systém státní správy, samosprávu a republikánskou formu vlády.

Zákonodárný orgán první Československé republiky, skládající se ze dvou komor: Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna měla 300 poslanců, Senát 150 senátorů. Měla vliv na vládu - mohla jí vyložit nedůvěru a odvolat ji.

Výkonný orgán první Československé republiky složený z vlády a prezidenta.

Hlava státu první Československé republiky. Byl volen oběma komorami Národního shromáždění na sedm let, maximálně na dvě po sobě jdoucí období. Nebyl odpovědný za své činy, ale mohl být souzen Senátem za velezradu.

Občanská práva a svobody, které byly zakotveny v ústavě a chráněny zákonem.

Jeden z klíčových principů první Československé republiky, který zaručoval, že moci státu jsou rozděleny mezi různé instituce.

Národní shromáždění mělo kontrolu nad vládou, musela jí předkládat své zprávy. Došlo k odvolání prezidenta Masaryka a jeho náhradě Edvardem Benešem.

Občané měli zájem o politiku a společnost, ale prakticky neexistoval žádný aktivní odpor proti autoritářskému režimu.

Poválečná situace v Německu, kdy bylo rozděleno na východní a západní část, znemožnila uplatnění československých požadavků na korektury hranic.

Československé požadavky na úpravu hranic s Polskem po 2. světové válce nebyly uplatněny kvůli tomu, že Polsko řídilo správu hranic a nebylo vnímáno jako nepřátelský stát.

Po 2. světové válce se Československo snažilo obnovit své hranice s Německem, ale naráželo na nezájem ze strany Německa a velmocí, které jednaly za něj.

Po válce se Československo obrátilo na velmoci s návrhem na bilaterální jednání s Rakouskem o hranicích, které velmoci i Rakousko schválily.

Rakousko se po válce nacházelo ve velmi odlišné situaci než Německo, neboť bylo vnímáno jako oběť nacistické agrese.

Československé požadavky na korektury hranic s Rakouskem po 2. světové válce se nediskutují, protože Rakousko bylo vnímáno jako oběť hitlerovské agrese.

Po 2. světové válce proběhlo rozšíření československého území u Bratislavy, a to v oblasti hranic s Maďarskem.

Karel IV. se ve svém kodexu snažil konsolidovat český stát a jasně definovat, které hrady a města nemohou být oddělena od Království českého.

V Maiestas Carolina se Karel IV.snažil oslabit moc šlechty a posílit pozici krále jako zdroje práva, čímž se snažil prosadit princip královské samovlády.

Šlechta odmítnula kodex Karla IV. především proto, že omezoval její vliv, projevoval královskou samovládu a rozporoval jejich tradiční práva.

Maiestas Carolina zahrnovala 109 článků, které kodifikovaly existující obyčejové právo a zaváděly nové právní normy.

Kromě nepřímo vlivů římského a kanonického práva, Maiestas Carolina byla ovlivněna Sicilskými konstitucemi Fridricha II.a horním zákoníkem Václava II.

Karel IV. se snažil o omezení ordálů žhavým železem a vodou v Maiestas Carolina, ovlivněn vlivem pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

Maiestas Carolina byla latinsky psaná a přinášela nové myšlenky, které se setkaly s odmítnutím šlechty a zemského sněmu.

Kromě jiných argumentů šlechtu odradilo zavedení latinského jazyka v Maiestas Carolina, protože to znamenalo omezení jejich tradičních práv.

Pravně rovnocenný a oficiální status pro češtinu a slovenštinu; zakotven v Ústavě a Jazykovém zákonu (122/1920).

Zásada vyhlášená v roce 1920, která dávala českému a slovenskému jazyku rovnocený status, čímž se snažila budovat jednotu československého národa.

Návrh na autonomní status Podkarpatské Rusi, který sliboval samosprávu a míru autonomie, ale nakonec zůstal jen na papíře a jeho reálná implementace byla omezené.

Základní zákon Československé republiky z roku 1920 definoval státní systém, jazykovou politiku a základní práva a svobody občanů. Zaváděl prezidentský systém s voleným prezidentem a parlamentem (Národní shromáždění).

Menšinové právní princip, který umožňoval obyvatelům soudních okresů s alespoň 20% menšinovým obyvatelstvem užívat jejich mateřský jazyk v komunikaci s úřady. Avšak stále byla povinnost znát češtinu.

Pojem pro jazyk, který stát uznává jako oficiální pro veškeré použití v státní správě, v justici a v ozbrojených silách. Československý jazyk se tak stává vnějším jazykem, zatímco menšinové jazyky jsou vnitřní.

Zákony schválené Zemským zastupitelstvem v Podkarpatské Rusi, které musely být následně schváleny prezidentem, který měl právo veto.

Organizace Podkarpatské Rusi v Československu, kde v čele stál guvernér jmenovaný prezidentem. Namísto původně plánovaného Sněmu s zákonodárnou mocí bylo zřízeno Zemské zastupitelstvo.

Poválečné vztahy mezi Československem a Rakouskem se vyznačovaly snahou o obnovení normálních vztahů a vyřešení územních sporů. Rakousko bylo osvobozeno od nacistické okupace a po roce 1945 získalo zpět nezávislost.

Po roce 1945 se Československo a Rakousko snažily vyřešit sporné otázky ohledně hranic a vyrovnat se s historií obou zemí během války.

Československo se po válce snažilo zaručit si stabilní hranici s Rakouskem. V důsledku změny hranic s Maďarskem se posunulo společné trojmezí a prodloužila se československo-rakouská hranice.

Po roce 1955, po podpisu Státní smlouvy o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska, byla zaručena stabilita hranice s Rakouskem podle stavu v roce 1938.

V roce 1956 byl osazen hraniční mezník na trojmezí Československa, Rakouska a Spolkové republiky Německo v Šumavě. Mezník symbolizoval obnovení míru v regionu.

Bylo obnoveno trojmezí Československa, Rakouska a Maďarska, tentokrát v novém místě, kvůli posunu hranic, který byl stanoven po roce 1947 v mírové smlouvě s Maďarskem.

V 50. letech došlo k regulaci československo-rakouské hranice v souvislosti s vodní elektrárnou u Lipna. Specifické vyznačení hranice v zamokřeném terénu zohlednilo výšku vodní hladiny.

V roce 1973 byla ve Vídni podepsána Smlouva o společných státních hranicích mezi Československem a Rakouskem, čímž se uskutečnilo definitivní vyznačení hranice a došlo k šesti změnám v blízkosti některých obcí.

Po válce bylo Polsko nuceno odevzdat části svého území na východě, a proto požadovalo kompenzaci v podobě územních zisků na západě. Polská strana si nárokovala Těšínsko, Oravu a Spiš, které byly součástí Československa.

V letech 1944 a 1945, během postupu z východu, polská armáda obsadila hraniční oblasti, které byly vymezeny v době německé okupace, a to bez ohledu na původní hranice.

Stalinovo varování Polsko před agresivními akcemi, které by mohly ovlivnit nadcházející Konferenci v Postupimi, vedlo k potlačení extrémních nároků na území Československa. Polské ambiciózní cíle se zmenšily, obávajíc se ztráty více, než by získali.

Československo usilovalo o korekce hranic ve Slezsku, včetně Kladska, ale Polsko zareagovalo silným osidlováním nových polských obyvatel na jihozápadě. V roce 1945 bylo přemístěno téměř 700 000 polských osadníků.

Čeští obyvatelé Kladska, Slezska a dalších oblastí byli nuceni opustit Polsko, pokud se do 30. listopadu 1945 nepřihlásili k polské národnosti. Tím Poláci zajistili kontrolu nad územími, na které si nárokovali.

Spory mezi Československem a Polskem o hranice trvaly až do roku 1947, kdy byla uzavřena Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci. Tím se československo-polské hranice vrátily do stavu před Mnichovskou dohodou.

Československo-polská hranice se po válce prodloužila až k soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka a současně se zkrátila v souvislosti s odstoupením Podkarpatské Rusi Sovětskému Svazu.

Poválečný stav na československo-polských hranicích byl katastrofální, vztahy byly komplikované spory a migrací obyvatelstva.