Francouzská historie a právní systémy

Zahrnovalo období od roku 1852 do roku 1870, kdy vládl císař Napoleon III. (Ludvík Bonaparte).

V roce 1852 Ludvík Bonaparte provedl státní převrat a prohlásil se císařem Napoleonem III. Vláda byla autoritativní a Francie vedla mnoho dobyvačných válek.

Francie vstoupila do války s Pruskem v roce 1870. Prohra v této válce vedla k pádu Druhého císařství a vyhlášení Třetí republiky.

Základní dokument francouzské revoluce, který byl schválen 26. 8. 1789. Definuje základní občanská a lidská práva, jako je rovnost, svoboda a bratrství.

První republika byla vyhlášena v roce 1792 a skončila v roce 1799 převratem Napoleona Bonaparta. Bylo to dynamické a turbulentní období s mnoha politickými a sociálními změnami.

Byla schválena v roce 1791 a je považována za první francouzskou ústavu. Zaváděla konstituční monarchii s omezenou mocí krále a silnějším Zákonodárným shromážděním.

V roce 1946 po druhé světové válce byla zavedena IV. republika. Toto období bylo poznamenáno kolonialálními válkami v Alžírsku a Indočíně.

V roce 1958 byla zavedena nová ústava a vznikla V. republika, která trvá dodnes. Zavedla silnější Prezidentský systém.

Kódování právního systému ve východní části Římské říše, založené na díle Justiniána I.

Významný byzantský zákoník z roku 740, zaměřený na rodinné právo. Uznával ženu jako svéprávnou, ovlivněn křesťanstvím a méně trestů smrti.

Sloučení byzantského práva a Justiniánova Kodexu (Corpus Iuris Civilis). Zformována v druhé polovině 9. století.

Sbírka byzantského práva z roku 1345.

Vzniká po rozpadu Západořímské říše na území dříve římské, ale ovládané germánskými kmeny. Je to „smíšené“ právo, zahrnující římské prvky i specifické aspekty germánských zvyků.

Období po objevení kodexu Digest, kdy se v Itálii oživil zájem o římské právo. Hlavní roli hrála Bologna s jejím „světlem práva“ - Irneriem.

Průkopnické období výkladu římského práva, které se zaměřovalo na interpretaci a propojení s tehdejší společností.

Významné období pronikání římského práva do středověkých právních systémů.

Vliv římského práva na moderní právní myšlení a jeho průnik do historických právních dokumentů. Zaměřuje se na kvalitativní vliv.

Základ kontinentové právní rodiny, která je založena na římském právu. Jeho kvalita, modernizace a snaha o sjednocení zdůvodňují jeho vliv.

Využití římského práva k regulaci úvěrových vztahů a jeho přínos k sjednocení právních systémů městských států.

Zavržení římskoprávních pravidel v Anglii ve 12. století a prosazování common law. Recepce římského práva se objevila v 16.-17. století, byla ale zmařena anglickou revolucí.

Výuka římského práva na univerzitě v Paříži až do roku 1219, kdy papežská bula zakázala jeho výuku. Studium bylo zaměřeno spíše na teoretické aspekty než na praktické.

Vliv římského práva na právní principy a pojmy, zákony a obyčeje. Důležitost je kladena na dělení právních oblastí (osoby, věci, procesy).

Právní principy a pojmy římského práva byly základem pro tvorbu moderních soukromoprávních institutů. Vliv je patrný i ve veřejném právu, ale je významná i v oblasti pedagogiky.

Fašistická strana, která se v Itálii stala dominantní po pochodu na Řím v roce 1922. Vedl ji Benito Mussolini a po roce 1925 se stala jedinou legální stranou v zemi.

Neústavní pochod na Řím vedený fašisty v roce 1922, který vyústil v odchod krále Viktora Emanuela III a jmenování Benita Mussoliniho premiérem Itálie.

Změna italského právního systému pod Mussoliniho vedením s cílem centralizovat moc do rukou fašistické vlády. Zahrnovala zrušení parlamentu, zavedení zmocňovacích zákonů, změnu volebního systému a potlačení opozice.

Proces, ve kterém Mussolini zlikvidoval politický pluralismus v Itálii. Zrušil parlament a nahradil ho velkou fašistickou radou s cílem plně ovládat zemi.

Preambule Ústavy z roku 1947, která zdůrazňuje práci a demokratické principy, čímž reflektuje silný vliv levicových hnutí a myšlenek po 2. světové válce.

Období italských dějin po 2. světové válce, které bylo charakterizováno politickou nestabilitou, častými změnami vlád, organizovaným zločinem a teroristickými útoky.

Silný politický dualismus v Itálii, který se formoval v 20. století mezi Silviem Berlusconim a Walterem Veltronim, kde oba představují odlišné politické strany.

Rok 1848 znamenal pro Evropu období revolučních změn, které silně ovlivnily právní řád a státní uspořádání. Hlavní myšlenkou byla snaha o svobodnější společnost s většími právy pro občany a omezené pravomoci vlády.

Versailleská mírová smlouva z roku 1919 znamenala konec první světové války a nastavila nový řád v Evropě, který ovlivňoval mezinárodní vztahy během meziválečného období. Smlouva vedla k rozdělení a oslabení Německa, které se snažilo získat zpět ztracenou moc.

Společnost národů byla mezinárodní organizace založená po první světové válce s cílem udržovat mír a řešit mezinárodní spory. Bohužel, kvůli omezeným pravomocím a neschopnosti zabránit agresivnímu chování států, se Společnost národů ukázala jako neúčinná.

Po roce 1945 Evropa zažila proces integrace, jehož cílem bylo sjednotit kontinenty a budovat mírumilovné soužití mezi státy. Tento proces vedl k vzniku Evropské unie, která dnes hraje významnou roli v globální politice a ekonomice.

Kodifikace je proces, který uspořádává právní normy do souvislých celků, tzv. kodexů. Cílem kodifikace je uspořádání právního systému, aby byl přístupnější a srozumitelnější pro občany a právníky.

Rakousko, Německo, Francie a Itálie patří k Evropským státům s dávným právním dědictvím. Jejich kodikované právní systémy se s jistotou řadí k nejvýznamnějším v Evropském prostoru.

Konceptualismus je myšlenka, že právo by se mělo zakládat na principu lidských práv a svobod. Francie, Německo a Itálie jsou státy, které v minulosti prošly revolučními událostmi a jejich ústavy silně zdůrazňují princip konceptualismu.

Moderní dějiny Francie od konce napoleonských válek lze rozdělit do období, která se vyznačují specifickými politickými a společenskými událostmi. To zahrnuje obnovou monarchie, revoluční období a následnou republikovou formu vlády.

Koncepce, která zdůrazňuje rozum a univerzální pravidla pro všechny národy. Vychází z předpokladu, že právo je založeno na lidském svědomí a rozumových principích, které jsou nadřazeny pozitivnímu právu.

Holandský právník a filozof, jeden ze „zakladatelů“ racionalistické přirozenoprávní koncepce. Prosazoval myšlenku, že právo je založeno na rozumových principech a že existují univerzální pravidla pro všechny národy.

Myšlenka, že stát a právo vznikají na základě dobrovolné dohody mezi lidmi, kteří se vzdávají části své svobody výměnou za bezpečnost a pořádek.

Anglický filozof, který prosazoval myšlenku, že v přirozeném stavu panuje „válka všech proti všem“ a stát je nezbytný k udržení pořádku a bezpečnosti. Jeho myšlenky se spojují s konceptem společenské smlouvy.

Německý filozof a právník, jehož učení předcházelo rozvoji přirozenoprávního myšlení. Vycházel z morálky a stoických principů.

Německý filozof a právník, který založil první katedru přirozeného práva (Heidelberg). Jeho učení se opíralo o morálku a principy stoicismu.

Německý právník a filozof, který zastával koncepci kodifikace právního systému. Věřil, že kodifikace může přispět k jednotnějšímu a transparentnějšímu právnímu řádů.