Sémiotika a literární teorie - TL zápisky PDF

SÉMIOTIKA, LITERÁRNÍ DÍLO JAKO ZNAK, LITERÁRNÍ KOMUNIKACE 29. 2. 2024  sémiotika: teorie znaků o věda, která se nezabývá jen jazykem, ale každou jinou formou komunikace o komunikace probíhá pomocí systémů znaků o...

SÉMIOTIKA, LITERÁRNÍ DÍLO JAKO ZNAK, LITERÁRNÍ KOMUNIKACE 29. 2. 2024  sémiotika: teorie znaků o věda, která se nezabývá jen jazykem, ale každou jinou formou komunikace o komunikace probíhá pomocí systémů znaků o lingvistika je součástí sémiotiky/sémiologie, zkoumá jazykové znaky  jazyk: systém znaků, má znakový charakter  ostenze: přímá reprezentace zkušenosti  reprezentace = zkušenost sdělování pomocí o metaforická reprezentace – přímá, fotografií, obrázkem, předmětem o metonymická reprezentace – nepřímá, vycházíme ze souvislosti, které známě ze zkušeností  znak: vše, co nás obklopuje, jsou znaky o reprezentují samy sebe, anebo na něco odkazovat o zástupnost znaků je téměř všude o sémiologie/sémiotika je věda o životě znaků v lidské společnosti klasifikace znaků – Charles Sanders Pierce  ikon – založen na smysly vnímatelné podobnosti = diagram, obraz  index – založen na souvislosti v danou chvíli  symbol – arbitrární (domluvený) vztah  klasifikace znaků Ferdinand de Saussure o Kurz obecné lingvistiky – akustický obraz slova je v mysli pevně spojen se zobecněným významem o signifiant: označující slovo, akustický obraz o signifié: označované slovo, zobecnění pojmu o další klasifikace: langue / lang/ (systém vztahů mezi znaky) a parole /parol/ (realizace langue) o jazykový znak sjednocuje  sémiotika funguje všude (langue – jídelní lístek, parole – vybrané jídlo)  Roman Jakobson o komunikace = typ chování vyžadující pravidla o teorie komunikace kontext zpráva vysílatel ------------------------------------- přijímatel kontakt  kód o vysílatel: mluvčí, v jazyce vyjádřeno 1. osobou sloves a posesivními zájmeny o přijímatel: posluchač, 2. osoba a posesivní zájmena o zpráva: vybraná a uspořádaná informace – jazyk je lineární o kód: sdělení zakódované do pravidel jazyka o kontakt: přijímatel kód vnímá a přijme o kontext  jazykový, např. Byl jeden král a ten měl tři syny.  situační, např. někdo vstoupí do místnosti – Zavři! - jde o dveře  encyklopedický, např. Byli jsme na Macoše. - předpokládaná znalost o jazykové funkce  výrazová – expresivní, emotivní – síla a dynamičnost zvuku  výzvová – apelativní – v jazyce imperativ a vokativ  odrazová – referenční, reprezentativní  estetická – poetická  literatura nám pomáhá vnímat svět, dokáže v nás rezonovat, naše tělo nám pomáhá číst dílo (zrcadlové neurony)  metajazyková – jazykem se dá mluvit o jazyce  fatická – kontaktová funkce – jazykem navazujeme, udržujeme a ukončujeme kontakt  Literatura je komunikace o AUTOR – LITERÁRNÍ DÍLO – ČTENÁŘ  Umberto Eco o zavádí pojem modelového autora a modelového čtenáře o empirický autor – zabýváme se jeho životem, je skutečný o empirický čtenář – zabýváme se čtenářem, který žije v nějaké době a má nějaké zkušenosti  konkretizace: to jako se přijme dílo v dané době, ale artefakt (dílo) zůstává furt stejné TROPY, G. LAKOFF - M. JOHNSON: METAFORY, KTERÝMI ŽIJEME 29. 2. 2024  tropy X figury o tropy fungují na principu přenášení významu  figury: aliterace, epizeux, anafora, polysyndeton, elipsa  tropy: metafora – personifikace; metafora – synekdocha; symbol  George Lakoff: žák Noama Chomského, podílel na vzniku generativní sémantiky, později u zrodu kognitivní lingvistiky  Metaforický pojem ČAS JSOU PENÍZE o Plýtváš mým časem. o Už nám dochází čas. o Investovali jsme do té zahrádky spoustu času. o Tento zlepšováček vám ušetří spoustu hodin.  metaforické pojmy ČAS JSOU PENÍZE, ČAS JE OMEZENÝ ZDROJ, ČAS JE CENNÉ ZBOŽÍ vytvářejí jednotný systém založený na subkategorizaci  typy metafor: o strukturní – jeden pojem strukturovaný na základě jiného pojmu o orientační – organizují celý systém pojmů, dávají pojmu prostorovou orientaci (nahoru-dolů, dovnitř-ven, vpředu-vzadu) o ontologické – metafory entit a substancí, slouží různým účelům (např. kvantifikace, reference, stanovení cílů a motivací činností)  např. Inflace snižuje naši životní úroveň (zkušenost se zvyšováním cen je možno metaforicky vidět jako entitu, a to skrze substantivum inflace).  nejzřejmější ontologické metafory, kdy je fyzický objekt dále specifikován jako lidská bytost = PERSONIFIKACE  metonymie: užívá jedné entity, aby zastupovala druhou  metafora a metonymie jsou dva různé druhy procesů (primární funkce metafory = porozumění, primární funkce metonymie = referenční) o Rád čte Kunderu (= čte jeho díla). o Dělá do novin (= pracuje jako žurnalista).  zvláštní případ metonymie = SYNEKDOCHA (část zastupuje celek) o Do naší dílny potřebujeme ještě pár silných rukou (= silných lidí).  teorie pojmové struktury: 2 strategie, s jejichž pomocí jazykovědci zpracovávali to, co je označené za metaforické pojmy, aniž by se zmiňovali o metafoře o abstrakce o homonymie  silná (2 různé pojmy, nemají nic společného)  slabá (2 odlišné a nezávislé pojmy, avšak připouští, že jejich významy mohou být v jistém ohledu podobné) o Např. podepřít zeď X podepřít argumentaci ve sporu AUTOR, LYRICKÝ SUBJEKT 7. 3. 2024  autor = původce dějeme  moderní pojetí:   konstrukt osobnosti  klasifikační kategorie (funkce autora)  abstraktní mysl (modelový autor)  reálný jedinec  intence = záměr autora  2 pojetí funkce autora:  starší/tradiční – smysl díla je totožný s intencí autora = intencionální teze  moderní – autorova intence není podstatná = antiintencionální teze  intencionální klam: nezavrhuje autora, jen ho ignoruje  autorův záměr je irelevantní,  informace o autorovi nepřináší žádnou hodnotu  smrt autora: autora zcela eliminuje  text je soubor citací, autor je uměle vytvořený společností  čtenář nahrazuje autora  paralelní pasáže  Stará metoda, nikdy se nepřestala používat  Užívá se k interpretaci textu  Pokud je nějaká část textu dvojznačná, hledáme ve stejném nebo v jiném textu paralelní pasáž  Dokazuje víru v intenci: badatelé zpravidla nejdříve hledají paralelní pasáže v textech stejného autora  lyrický subjekt  = subjekt interního mluvčího v lyrickém díle, obraz mluvčího zprostředkovaný a budovaný lyrickým dílem, významový korelát všech jeho složek  Nachází se v dílech, kde postavy a děj ustupují do pozadí a v popředí jsou pocity (tedy v lyrice)  LS je konstituován na základě významových komplexů celého díla, zejména pak z výpovědí o myšlenkách interního mluvčího.  Má centrální postavení v poezii  Většinou v 1. osobě, ale někdy v 2. (potom to podle Červenky znamená sebeoslovení LS – viz slide „Sebeoslovení v lyrice“)  autostylizace = U LS, pokud se jeho charakteristiky zásadně (a záměrně) liší od biografie autora  Slezské písně – Petr Bezruč  LS na rozdíl od autora náleží do fikčního světa (empirický autor stojí zcela mimo dílo)  Empirický autor = záruka jednoty psaní  Rozdíl mezi LS a SD:  Lyrický subjekt – představení konkrétní osoby  Subjekt díla – zaujetí syntetického postoje ke skutečnosti  JONATHAN: KRÁTKÝ ÚVOD DO LITERÁRNÍ TEORIE 7. 3. 2024 Co je to literatura?  proměnlivost pojmu  texty považované za literaturu nemají žádné rozlišovací objektivní vlastnosti, tzv. literárnost  literárnost přísluší i některým neliterárním textům  historická proměnlivost pojmů literárnost a literatura  “Na základě, čeho považujeme nějaký text za literaturu?”  literatura jako plevel  literárnost může spočívat v napětí vztahu mezi jazykovým materiálem a tím, co čtenáři očekávají na základě svých konvenčních představ o literatuře  hermeneutika: se snaží interpretovat smysl textu, snaží se objevit nové a lepší interpretace  poetika: si klade za cíl zkoumat, jak díla fungují, zkoumat literární konvence a čtenářské operace a vykládat účinky z nich plynoucí  čtyři základní rétorické struktury: motafora, metonymie, synkdocha, ironie  narativní kompetence – schopnost rozumět příběhům a jejich výstavbě MYTOLOGIE 14. 3. 2024  Roland Barthes - představitel strukturalismu a poststrukturalismu  mýtus = promluva  sémiologie / lingvistický systém = Označující (akustický obraz, signifiant) / Označované (koncept, signifié) o „Tato kytice růží značí mou vášeň.“ o Označující – kytice růží o Označované – vášeň  Mýtus je sekundárním sémiologickým systémem = co je v lingvistickém systému znakem, se v mytickém systému stává pouhým označujícím  Terminologie  Znak z lingvistického systému = smysl  Označující = forma  Označované = koncept  Znak = signifikace  „Tato kytice růží značí mou vášeň.“  Forma – kytice růží značící moji vášeň  Koncept – touha po květině (např. svátek MDŽ) LITERÁRNÍ DRUHY A ŽÁNRY 14. 3. 2024  Genologie je podobor literární vědy, která se zabývá teorií třídění a klasifikace literaturní struktury, praktickou aplikací tohoto třídění a obecnými otázkami vztahujícími se k typologii.  Základními genologickými nástroji jsou pojmy literární druh, žánr a subžánr.  Genologie umožňuje třídit nepřeberné množství literárních textů - možné třídy či skupiny, jež klasifikací vznikají, pak přirozeně vedou k popisu jejich střetávání v pomezních či hraničních oblastech, k výměně mezi jednotlivými žánry a mezi uměleckými druhy.  Pojem žánru však přesahuje hranice literatury a literární vědy. Setkáme se s ním ve všech uměleckých druzích jako například hudba či výtvarné umění.  Genologická problematika funguje i mimo sféru teorie umění GENOLOGICKÉ ROVINY  Pro současnou literární vědu je typická tzv. trojrovinná genologie, tedy rozlišování tří základních genologických rovin, literárního druhu, žánru a podžánru.  Genologické roviny jsou teoretické taxonomické konstrukty vymezující různě veliké skupiny literárních děl s určitými společnými znaky.  Taktéž je důležité, že v genologii platí, že jeden žánr může participovat na více druzích (např. balada jako žánr epický, lyrický i dramatický)  Při popisu genologických rovin musíme vyjít od celku umění, jejž v této souvislosti chápeme jako souhrn všech uměleckých děl a vztahů mezi nimi.  Umění jako celek je první, základní taxonomická rovina – zde nejprve rozlišujeme umělecké druhy (literaturu, výtvarné uměni, hudbu, drama, sochařstvi, balet, film atd.).  Každý umělecký druh má své zákonitosti (a samostatnou vědní disciplínu, jež jej zkoumá: teatrologii, muzikologii, filmovou vědu atd.) a poetiku.  1. nejvyšší genologická rovina rozděluje celek literatury na tzv. literární druhy.  3 klasické literární druhy – epika, lyrika a drama  Například u dramatu zpochybněna příslušnost k literatuře - drama není literární druh v rámci literatury jakožto uměleckého druhu, ale samostatný umělecký druh.  Na druhou stranu se objevují i návrhy naopak trojici rozšířit na čtveřici přidáním didaktické literatury.  2. nižší genologickou rovinu tvoři literární žánry.  Literární žánr je obecně definován buď jako souhrn (reálně existujících) textů s podobnými znaky, nebo jako souhrn těchto (abstraktních) znaků.  3. genologická rovina - žánrová varianta  Takže například v rámci románu tak můžeme odlišit román rytířský, válečný, milostný, budovatelský, dobrodružný, đívčí, atd.  Oproti třem zažitým literárním druhům existuje větší počet žánrů - stanovit přesný počet žánrů je však celkově v podstatě nemožné. Je to proto, že žánry se proměňují, stávají se dominantními, nebo se naopak dostávají na okraj literárního vývoje a zdánlivě mizí, apod. LITERÁRNÍ DRUHY  Nejvyšší literárněgenologickou rovinu představují literární druhy.  Z faktu existence literárních druhů a z toho, že teprve v jejich rámci existují literární žánry, nevyplývá, že každý žánr náleží do jednoho z druhů.  Mnoho žánrů je tedy budováno na základě více druhů zároveň!  Není tedy přímo možné uvést jednu fixní definici literárního druhu; definice jsou vázány na způsob promýšlení i širší literárněvědný, jazykovědný a filozofický kontext. EPIKA  Epika je literární druh založený na příběhu. V tomto významu jde o nadřazený pojem, který zahrnuje všechna vyprávěni založená na příběhu.  Epika jakožto literární druh je tedy dějové vyprávění – pro její definici jsou podstatné obě charakteristiky: o „dějovost“, jež znamená akci, která se nutně odehrává v určitém čase a implikuje jednající subjekty – postav o „Vyprávění“ klade důraz na to, že epika není přímou reprezentací: to, o čem se vypráví, nevidíme přímo, ale vnímáme to skrze jazykové vyjádření.  Zásadní funkci v epice má příběh  Z genologického hlediska je důležité rozlišení mezi epikou autorskou a lidovou a dále odlišování epiky malé (bajka, legenda, pohádka atd.), střední (novela) a velké (román, epos, sága).  Také je pro genologii relevantní rozlišení epiky veršované (vázané) a prozaické  Mluvíme-li o epice stejně jako o lyrice a dramatu, máme na mysli ideální póly - v praxi se však setkáváme s různou měrou pronikání jednoho druhu do jiného: např. lyricko-epické žánry LYRIKA  Pojem lyrika původně pochází z řeckého lyrikos, „zpívaný k lyře“ - už v etymologii je tedy obsažen význam písně; odtud také automatické propojování lyriky a básně.  V definování lyriky panuje poměrně silná shoda – shoda v subjektivnosti, atemporalitě a nedějovosti. o Lyriku primárně charakterizuje absence plynoucího času, tj. časové následnosti motivů – gramatickým časem lyriky je prézens, který však nevyjadřuje aktuální přítomnost, ale utkvění čase. o Spolu s absencí plynoucího času mizí v lyrice i časové sepětí jednotlivých motivů - téma lyrické básně je tak mnohem méně vnitřně soudržné než téma díla epického, díky čemuž se posiluje vztah jednotlivých motivů k lyrickému subjektu. o Dále jazyk má v lyrice zásadní význam, který jej činí nikoli pouhým médiem vyjádření a kompozičním principem textu, ale dokonce jeho tématem, hlavním sdělením - V některých případech jazyk zcela ztrácí svou sdělovací funkci, čímž zdůrazňuje funkci estetickou. DRAMA  Pojem drama má více významů. Ze základního, genologického pohledu může „drama“ mít v zásadě dva významy: o 1. Drama ve smyslu „divadlo”, které leží mimo oblast literatury. Takové drama má vlastní výrazové prostředky a je založeno na skutečném provedení na jevišti. Vedle činohry a opery sem spadá například pantomima a tanec. o 2. Drama jako literární druh. Takto chápané drama je součástí literatury, v jejím rámci představuje dialogický protipól druhům monologickým (lyrika a epika). Tradičně se oddělují dva podtypy dramatu literárního druhu:  (a) „Divadelní“ neboli „performativní drama“, tedy cokoli, co je teoreticky inscenovatelné a má text vnímatelný jako autonomní dílo.  (b) „Knižní drama“, text, který není určen ke scénické realizaci, ale k tichému čtení typickému pro literaturu nedramatickou.  Rozdíl mezi dramatem speciálního uměleckého druhu a dramatem literárního druhu není. Záleží pouze na kontextu, v němž dané drama chápeme; obě pojetí jsou platná ve svém metodologickém rámci (literární věda, nebo teatrologie). V rámci dramatu literárního druhu se pak někdy dokonce mluví o dramatu jakožto žánru („drama“ pak znamená jak literární druh, tak literární žánr). LITERÁRNÍ ŽÁNR  V genologické debatě existují dva základní přístupy: genologický realismus a genologický nominalismus.  Oba pojmy odkazují ke sporu o univerzálie - zda univerzálie (všeobecné, abstraktní pojmy) existují objektivně, reálně, nebo zda jsou to jen názvy věci.  Teprve na základě popisu obou stanovisek, realismu a nominalismu, Ize uvést dvě definice, které nejsou chápany jako protikladné, ale jako vzájemně se doplňující:  Realistická pozice poskytuje následující definici: „Žánr je otevřený systém literárních znaků, na nichž jednotlivá díla různou měrou participují.“.  Zároveň však existuje i jiná definice, jež vychází z pozic nominalistických: „Žánr je skupina děl, která se vyznačují určitými společnými literárními znaky.“.  Pojmem „žánr“ se pokaždé rozumí zcela jiná skutečnost.  V prvním případě abstraktní systém znaků, ve druhém případě množina konkrétních děl.  Pro obě pojetí platí, že součástí definice - nutnou složkou pojmu žánr - je i konkrétní časový horizont; jinými slovy, že pojem žánr je uchopitelný jako časový, historický.  Žánr zahrnuje díla, která vykazují některé ze žánrových znaků. Protože však žádné konkrétní dílo nevykazuje všechny znaky daného žánru a zároveň všechna vykazují některé znaky jiného žánru, nepatří žádné dílo nikdy cele určitému žánru. ESTETICKÁ ZKUŠENOST, ESTETICKÁ FUNKCE, ESTETICKÝ POSTOJ 21. 3. 2024  aisthés=vnímání; krásověda  nauka o ???  kráse  smyslovém a citovém poznání  všech estetických jevech  využívá psychologie, filozofie, sociologie…  Specializuje se v různých odvětvích– enviromentální, lékařská, indická…  subjektivita X objektivita ESTETICKÁ FUNKCE  Nemá jiný úkol než působit; je proměnná  Tvoří umělecká díla  Je protikladem praktičnosti, automatismu, utilitárnosti, všech funkcí obecně  přesto se může pojit s ostatními funkcemi  mimo umění pouze doprovodná, ale rozšíření roste  problém komerce ESTETIČNOST  ≠krása  vše smyslově vnímatelné  KLADNÉ (působí „krásně“) a ZÁPORNÉ (působí ošklivě)  UMĚLECKÉ a MIMOUMĚLECKÉ (příroda, výrobky)  Esteticky NEUTRÁLNÍ objekty nepůsobí estetično  NORMOVANÉ estetično KRÁSA  Hodnota nabytá po vnímání estetického objektu  V historii velmi proměnná, problematika přetrvává  Není spatřitelná, její zažití je subjektivní  Patří do ní i ošklivo  TERMINOLOGIE  Estetické vnímání/percepce o prostě jak ten objekt poznáváme, jestli ho vidíme, cítíme  Estetický soud/vkus o ortel nad objektem, není logický, je subjektivní  Estetická distance o tvoří rámec vnímání – je to ten kontakt s objektem  Estetická hodnota – splývá s kvalitou o nějaké vlastnosti formy, čím nás zaujme – zábavné, dějem, formou o kvalita: závislá na smyslovém vnímání a takovém to fyzičnu ESTETICKÝ OBJEKT  Něco, co působí esteticky  Je heteronomní – závislý na okolních faktorech estetické neexistuje sám o sobě, něco vedlo k jeho vzniku, je jako znak – musíme mít objekty o nějakou omáčku k jeho pochopení, kontext  Je proměnlivý v čase, prostoru  mimoumělecký – příroda Umělecká díla  umělecký – umělecká díla  Artefakt – uměle vytvořený objekt  POZADÍ x FIGURA artefakty LITERATURA, UMĚNÍ, KÝČ 21. 3. 2024 CO JE TO KÝČ?  Subjektivní pojem   Vyjadřuje individuální preference  Kýč nelze definovat  Kulkova studie předpokládá, že:  Kýč je estetická kategorie  Kýč je esteticky defektní  Pojem umění je spojen s pojmem hodnoty  Kýč vzniká v období urbanizace, průmyslové revoluce a současně s modernismem  Podle Hermanna Brocha můžeme jeho počátky hledat v romantismu  Podle Gilla Dorflese mělo dříve umění jinou funkci, proto nebylo kýčem  Kýč se stává naším estetickým a morálním kódem  Většina z nás má o kýči jistou představu, ale obvykle nejsme schopni ji formulovat JAK POZNÁME KÝČ  Vhodná témata: roztomilá zvířátka (štěňátka, koťátka), matky a děti, svůdné motivy (žena) nebo přírodní motivy  SILNÝ EMOCIONÁLNÍ NÁBOJ pro masu lidí – UNIVERZÁLNÍ EMOCE  Kategorie univerzálnosti:  Katolický kýč: sošky jezulátek, Kristus na kříži  Komunistický kýč: spokojení dělníci  Kapitalistický kýč: symboly podle společenských vrstev  Nacionalistický kýč: sentimentální prvky s národními symboly SOCIOLOGICKÁ TEORIE  Seriózní umělec vystavuje v seriózních galeriích  Kýč v podobě levných obrázků najdeme v předměstských galerií, obchodních domech a obchodech se suvenýry = kýč je produkt masové kultury SHRNUTÍ  Tři definující podmínky kýče  Emocionální náboj + okamžitá identifikovatelnost + neobohacení prožitků  Hlavní závěry podstaty kýče  Umělecké a estetické hodnoty  Kýč je samostatná kategorie  Defektnost kýče spočívá v jeho zaměnitelnosti rysů  Co na úkor jak  Kýč můžeme považovat za negaci umění  NARATOLOGIE 28. 3. 2024 NARATIVNÍ DISKURZ - GENETT  1) čas- charakterizuje časové vztahy mezi vyprávěním a příběhem  2) rod/hlas (voix)- vypravěč  3) způsob (mode)-narativní hledisko, fokalizace  Autor si pro předání svého příběhu vybírá různé druhy těchto kategorií (např. chronologický čas, vševědoucího vypravěče atd.) VYPRAVĚČ – DLE POZICE V PŘÍBĚHU  Vypravěč stojí mimo jím vypravovaný příběh= HETERODIEGETICKÝ vypravěč  Může být vševědoucí  Může být objektivní  Vypravěč je součástí příběhu, který vypravuje (je jednou z postav, může do příbě hu zasahovat)= HOMODIEGETICKÝ vypravěč  Autodiegetický = vypráví hlavní postava  Vypravěč svědek = vypravěč má roli pozorovatele VYPRAVĚČ – DLE ROVINY VYPRÁVĚNÍ  1) Extradiegetický vypravěč - primární, je původcem hlavní roviny vyprávění, nikdo vyšší už jej „nevypravuje“  2) Intradiegetický vypravěč - sekundární, vložený do primárního narativu, je vypravován extradiegetickým vypravěčem FOKALZIACE  Vypravěč= ten, kdo pronáší narativní promluvy (=„Kdo mluví?“)  Fokální postava / fokalizátor = subjekt, z jehož pozice je fikční svět prezentován (= „Kdo vnímá?“) Nulová fokalizace  = nefokalizované vyprávění  události příběhu jsou prezentovány bez omezení  vypravěč ví/říká více, než vědí postavy  taková fokalizace odpovídá vševědoucímu vypravěči v anglosaské teorii  vypravěč > postava Vnitřní/interní fokalizace  Vypravěč má stejné informace jako postava   události příběhu jsou prezentovány z pozice jedné či vícero postav, podle čehož lze rozlišit tyto podtypy: Vnější/ externí fokalizace  pozice, z níž jsou události nahlíženy, se nachází uvnitř světa příběhu, ale není totožná s žádnou z postav  vypravěč říká méně, než je známo postavě - je vyloučena možnost jakékoli informace o myšlenkách jakékoli postavy  vypravěč < postava  „oko kamery“ ČAS  čas příběhu = čas ve fikčním světě, povaha posloupnosti - události na sebe navazují  čas vyprávění = čas diskurzu („V jakém čase je nám příběh podáván?“) TŘI ASPEKTY ČASOVÉ VÝSTAVBY  1. Posloupnost o Chronologie – vyprávění zachovává pořadí událostí v příběhu o Anachronie - a) analepse = retrospekce, b) prolepse= anticipace  2. Trvání o Shrnutí (zhuštění)= čas diskurzu je zjevně kratší než trvání zobrazovaných událostí. o Scéna – délka vyprávění=délka příběhu o Zpomalení = vylíčení události trvá déle než její skutečný průběh  3. Frekvence – vztahy mezi opakujícími se obsahy v příběhu a ve vyprávění o Singulativní- jednou je vypravováno to, co se v příběhu odehrálo jednou o Repetitivní – vícekrát je vypravováno to, co se v příběhu odehrálo jednou o Iterativní – jednou je vypravováno to, co se v příběhu odehrálo vícekrát LITERATURA A GENDER 29. 3. 2024  GENDER = Pojem užívaný pro označení osobní identity a společenské role jedince ve vztahu k maskulinitě a feminitě  POHLAVÍ = představuje rozdělení jedinců druhu na dvě nebo více skupin s odlišnými vlastnostmi a úlohami, které souvisí s pohlavním rozmnožováním FEMINISMUS  „ženský” a „mužský”  Biologický esencialismus  Feministky používají pojmy „ženskost” a „mužskost” , když hovoří o nabyté kulturní identitě vlastní danému pohlaví.  Současné zlepšení politického postavení žen způsobilo, že feminismus zaostal.  Bylo opravdu dosaženo rovnosti mezi mužem a ženou?  „Patriarchát” - zájmy žen vždy nakonec podřízené zájmům mužů GYNOKRITICKÝ PŘÍSTUP  Elaine Showalterová - Jejich vlastní literatura (1977)  1. etapa „femininní” - literární díla žen napodobují převládající literární konvekce vytvořené muži a přejímají obsažené estetické a společenské hodnoty  2. etapa „feministická” - období protestu proti převládajícím postojům a podmínkám a za dobu prosazování větší autonomie žen  3. etapa „ženská” - sebeobjevování  Sandra Gilbertová & Susan Gubarová - Šílená žena v podkroví NARATIVNÍ ZPŮSOBY – LUBOMÍR DOLEŽAL 11. 4. 2024  Narativní text = promluvy vypravěče + promluvy postav (ty jsou vzájemně v opozici – funkcemi i jazykovou výstavbou)  Funkce promluv vypravěče:  konstrukční – fikční svět se formuje skrz informace, které podává vypravěč  kontrolní – vypravěč řídí celkovou výstavbu narativního textu  Funkce promluv postav:  akční – posouvají děj  interpretační – každá postava samostatný subjekt – vnímá fikční svět ze svého pohledu KLASICKÝ NARATIVNÍ TEXT  Objektivní Er-forma + přímá řeč  Lineární řazení a jasně zřetelné hranice mezi oběma promluvami  3 osoby v přímé řeči x pouze 3. osoba ve vyprávění  3 časy v přímé řeči x vyprávění v minulosti  Deixe (ukazovací prostředky) – shiftery  Apel a exprese – pouze u přímé řeči  Subjektivní vnímání fikčního světa x nestranné vyprávění MODERNÍ NARATIVNÍ TEXT  Neutralizace distinktivních rysů  Zrušení grafických znaků – neznačená přímá řeč  Zrušení i distinktivních gramatických znaků – polopřímá řeč   Distinktivní rysy výpovědní, sémantické a slohové se proměňují ve volně kombinovatelné signály – smíšená řeč NEZNAČENÁ PŘÍMÁ ŘEČ  Vypuštění uvozovek, dvojteček atd. – graficky neodlišitelná od vyprávění  Má v textu svou funkci, neutralizuje rozdíly mezi vyprávěním a přímou řečí nebo také mezi dvěma přímými řečmi – větší plynulost POLOPŘÍMÁ ŘEČ  „pocity postavy vyjádřené vypravěčem“  Neutralizace opozice pásma vypravěče a pásma postavy  Osoba: pouze 3.  (Togler:) Děkuje oběma pánům srdečně za dobrou vůli; ale ví, že jeho spor je v nejlepších rukou, a prosí doktora Sacka, aby za něho jednal, jak uzná za vhodné.  Výsledek neutralizace protikladu mezí přímou řečí a objektivním vyprávěním ve třetí osobě  Shoda s pásmem vypravěče: slovesná osoba (vždy třetí osoba), slovesný čas (v jednom typu PPŘ pouze préteritum); formální a grafická báze pásma vypravěče  Shoda s pásmem postav: výpovědní, významové a slohové znaky (ve druhém typu PPŘ i tři slovesné časy)  To, že v textu najdeme jeden z těchto znaků, neznamená, že se jedná o polopřímou řeč, je nutná dostatečně diferencující koncentrace znaků – koncentrace výše zmíněných znaků pásma vypravěče a pásma postav SMÍŠENÁ ŘEČ  Vyvrcholení neutralizace opozice přímá řeč x objektivní vyprávění  Subjektivní znaky jsou rozptýleny po objektivní ose jako samostatné signály, kombinují se se stejně osamocenými objektivními promluvami  Často objektivita a subjektivita sloučeny v rámci jedné věty  ZPUSOBY VYPRÁVĚNÍ VE TŘETÍ OSOBĚ  1) Objektivní Er-forma o Objektivní vyprávění ve třetí osobě, funkce konstrukční a kontrolní  2) Rétorická Er-forma o Zůstává konstrukční a kontrolní funkce, přidává se interpretační o Vypravěč konstruuje fikční svět a zároveň ho hodnotí  3) Subjektivní Er-forma o Všechny funkce o Využívá smíšené řeči (nestálost, oscilace mezi subjektivitou a objektivitou) o na konstrukčním aktu se podílí fikční subjekt, projevuje své osobní názory – subjektivní linku však maskuje vyprávěním ve třetí osobě ZPŮSOBY VYPRÁVĚNÍ V PRVNÍ OSOBĚ  1) Objektivní Ich-forma o Vzácná, potlačení interpretační a akční funkce o ze subjektivity zůstává jen forma: první osoba  2) Rétorická Ich-forma o Interpretační funkce, potlačení akční funkce o vyprávění z pohledu osoby fikčního světa  3) Subjektivní Ich-forma o Všechny funkce – nejvýraznější zásah do děje = hlavní postava OSOBNÍ AUTENTIFIKACE  Subjektivní vypravěč (z binárního pohledu) není schopen vytvořit fikční svět, na rozdíl od objektivního vypravěče nemá autentifikační autoritu, ve stupňovitém modelu nás však může o své autentifikační autoritě přesvědčit  Osobní vypravěč jako spolehlivý svědek  Sděluje jen ty události, které zná  Kvůli tomuto omezení tvoří jádro fikčního světa osobní zkušenosti (a vzpomínky) hrdiny  Duševní svět ostatních postav se nedozvídáme z jejich hlavy, nýbrž buďto prostřednictvím jejich vlastních slov (přímá řeč), či dohadem vypravěče, díky čtení duševního stavu postav POHÁDKA Z POHLEDU PSYCHOLOGIE  druhy pohádek o folklórní (lidové) – předány ústně o klasická – adaptovaná folklorním pohádkám autorem  o autorská (umělé)  Bettelheimovo řazení mysli o ono – plazí mozek a podvědomí o já – savčí mozek a vědomí o nadjá – lidský mozek a svědomí  dětské vnímaní pohádek – je to abstraktní, chápou lépe metafory, lépe zvládají emoce, řeší situace, rozvíjí fantazii, učí se přemýšlet TEORIE VYPRÁVĚCÍCH SITUACÍ FRANZ KARL STANZEL 25. 4. 2024  Vypravěč = určitý hodnotící, cítící, vidící člověk, zprostředkovává vyprávění  Zprostředkovanost = tvoří analogii k obecnému vnímání skutečnosti  VYPRÁVĚCÍ SITUACE o ICH-FORMA – zprostředkovanost vyprávění je lokalizována ve fiktivním světě, zprostředkovatel = vypravěčské JÁ, postava v románu o AUTORSKÁ – vypravěč stojí mimo svět postav, z pozice vnější perspektivy o PERSONÁLNÍ – vypravěčem je reflektor = románová postava, která myslí, cítí, vnímá, ale nemluví k čtenáři jako vypravěč  ,,Point of view’’= stanovisko/hledisko/perspektiva nebo úhel vyprávění  2 aspekty: o VYPRÁVĚT – sdělit čtenáři něco slovy, postava vypravěče o DOZVÍDAT SE – vědět, co se ve fiktivním prostoru odehrává, postava reflektora  Vypravěč = speaker of the narrative words  Reflektor = knower of the narrative story  AUTORSKÝ VYPRAVĚČ = postava v příběhu, která byla vytvořena autorem, svébytná osobnost X AUTOR  Funkce vypravěče jako prostředníka mezi autorem a čtenářem a mezi příběhem a čtenářem  HLOUBKOVÁ STRUKTURA – jak fikce vzniká, vyprávěcí funkce (,,text, který byl někým napsán’’)  POVRCHOVÁ STRUKTURA – náhled do procesu zprostředkování vyprávěného, vypravěč (,,příběh, který je vyprávěn’’)  MODUS = souhrn způsobů vyprávění mezi pólem vypravěče a pólem reflektora  OSOBA = relace a vzájemné ovlivňování mezi vypravěčem a románovými postavami, identické/neidentické existenciální oblasti  Ich-Erzähler (ich-forma) – vypravěč žije ve stejném světě jako postavy, identičnost ex. oblastí  Er-Erzählung (er-forma) – vypravěč je vně světa postav, neidentičnost ex. oblastí  PERSPEKTIVA = jakým způsobem čtenář vnímá zobrazenou skutečnost  Vnitřní – uvnitř příběhu (v hlavní postavě nebo v centru dění)  Vnější – vně dění (ve vypravěči, který není nositelem děje, referuje příběh jako pozorovatel)  ,,Perspektiva’’ = stupeň zúčastněnosti postavy zprostředkovatele na dění  ,,Osoba’’= míra identity existenciálních oblastí,  Nositelé děje (postavy), postava zprostředkovatele (vypravěče nebo reflektora)  Binární opozice o MODUS: opozice vypravěč – nevypravěč (reflektor) o OSOBA: opozice identičnost – neidentičnost (existenciálních oblastí vypravěče a postav) o PERSPEKTIVA: vnitřní – vnější perspektiva (perspektivismus – aperspektivismus)  DYNAMIZACE = během vyprávění oživuje proces předávání tématu, zpestřuje jej X SCHEMATIZACE = důsledkem vznikají vypravěčské šablony  Vlastní vnitřní monolog  JÁ deníkového románu = vypravěč  JÁ vnitřního monologu = reflektor  PROSTOR A MÍSTO V LITERATUŘE 25. 4. 2024  Daniela Hodrová (Poetika míst – teoretické přístupy)  Gaston Bachelard: zakladatel topologie světového měřítka o zkoumá konkrétní topologická témata (voda, sen) o Poetika prostoru POETIKA MÍST  místo a poetika míst o téma: motiv, figury, topos, slovní spojení, metafora, postavy, syžet, prostor a čas  o těsná provázanost mezi místem a syžetem, místem a žánrem  folklorní žánry o Struktura místa: o 1. kulisa, obraz a znak (realistický román) o 2. “hrací plocha“ (nový román) o 3. metafora, metonymie, jako část či model mytologicky pojatého prostoru  Chronotop – Bachtin, čas a prostor jsou relační, jsou spojené o idylický chronotop – čas má řád, místo je idylické (například Babička Boženy Němcové) o Žánry a žánrové typy: o - na cestě z lesa či chaloupky na zámek = pohádka o - na cestě z vesnice či maloměsta do sídelního města = světský román o - ze světa („temného lesa“) přes peklo a očistec do nebe = alegorické putování  Chronotop = časoprostor, historická kategorie  Místo statické – dům  Místo dynamické – cesta (tvořena sérií míst) TEORETICKÉ PŘÍSTUPY K PROSTORU POETIKA PROSTORU  Gaston Bachelard  prostor domu – dům je klíčovou kategorií o má význam bydlení o poskytování útočiště o všímá si vnitřní struktury domu (místnosti, zásuvky, sklep) – má několik rovin o hnízda ptáků, VERSOLOGIE (VERŠ, RYTMUS, PROZODICKÉ SYSTÉMY) 2. 5. 2024 VERSOLOGIE  Teorie verše  = samostatná disciplína teorie literatury na pomezí literární vědy a lingvistiky  versologie = nadřazená, umožňuje obsáhnout i např. dějiny verše x teorie verše; jinak synonymně  teorie verše = disciplína deskriptivní (cíl: popis verše) o ruští formalisté (i Roman Jakobson) = zakladatelé moderní teorie verše  o u nás ve 20. století: strukturalisté a neostrukturalisté (Jakobson, Mukařovský, Miroslav Červenka)  základní disciplíny:  prozódie = jazykové jednotky, které ve verši vykazují větší místu organizovanosti než v neveršované řeči  metrika = normy vnitřní organizace verše  rytmika = distribuce prozodických jevů v organizovaných v souladu s metrickými pravidly  strofika = organizace verše do vyšších kompozičních jednotek strof – a rýmu  Prozódie  = jazykové jednotky, které ve verši vykazují větší místu organizovanosti než v neveršované řeči (tzn podléhající rytmizaci)  slabika v češtině o základ slabiky = sonorní vrchol, ten tvoří: o vokály a diftongy  sonory (r, l), pokud jsou uvnitř slova mezi dvěma konsonanty nebo na konci slova po nejméně jednom konsonantu (vítr, vlk)  kvantita (délka) v češtině  fonologická = umožňuje rozlišit význam slov (drahá x dráha);  na přízvuku nezávislá = dlouhá i krátká sl. může být jak přízvučná, tak nepř. a vztah mezi umístěním kvantity a umístěním přízvuku ve slově není kauzální (příčinný)  přízvuk v češtině o stálý (vždy na stejné slabice – v češtině na první) a iniciální (jako prominentní je chápána první slabika slova) o nemá fonologickou funkce o každé polysylabon (´byltě ´tenkrát ´ještě ´Rhodos ´štítem ´světa ´křesťanského), má jeden a pouze jeden přízvuk (x monosylaby – mi, mě, si, jej,…) o přesouvá se na jemu předcházející jednoslabičnou primární předložku  Versifikační systémy = versifikace = prozodický systém  rozlišení na základě toho, je-li ve verši normován počet slabik a/nebo některá z jejich zvukových vlastností: sylabický, sylabotónický, tónický, časoměrný, tónový  na tom, který se v jazyce uplatní, se mohou podílet jak faktory vnitřní (jazykové), tak vnější (kulturní)  sylabický verš o nejstarší v indoevropských jazycích o základní jednotka: slabika, bez ohledu na její prozodické vlastnosti o po určeném počtu slabik musí následovat slovní předěl  o rozlišujeme verše podle počtu slabik (např. oktosylab = osmislabičný verš, dekasylab) o diereze = závazný vnitroveršový mezislovní předěl (#) + příklad – oktosylab s dierezí po páté slabice (5#3) o klauzule = koncový úsek verše, obtížné vymezit její rozsah, liší se v závislosti na délce (větší rozsah v delších verších, menší v kratších), obvykle nepřesahuje hranici 5 slabik, bývá zvýrazněna syntaktickým předělem  časoměrný o vzniká střídáním dlouhých a krátkých slabik o dlouhé (-): přirozeně dlouhé (jádrem je dlouhý vokál nebo diftong), pozičně dlouhé (po jejich jádru následuje více než jeden nesonorní konsonant) + příklad – 2. a 4. slabika přirozeně dlouhá, 1. pozičně dlouhá, 3. krátká o krátké (U): jádrem je krátký vokál nebo slabikotvorný konsonant a po tomto jádru následuje pouze jeden konsonant o obojetné slabiky: jádro po němž následují dva konsonanty, z nichž alespoň jeden je sonora  sylabická časomíra – kombinace sylabického a časoměrného principu, podléhá totiž principu izosylabismu (verše se mezi sebou shodují počtem slabik) a organizace dlouhých a krátkých slabik, podle počtu slabik a rozmístění délek se rozlišuje několik ustálených veršů např. + příklad (glykonej, ferekratej,…)!  „ryzí časomíra“ – princip izochronie (stejné trvání), střídání dlouhých a krátkých slabik organizováno, při popisu se pracuje s kategorií mory (krátká slabika = hodnota 1 mora, dlouhá = hodnota 2 mor)  stopa = elementární periodicky se opakující se rytmická konfigurace tvořená nejméně dvěma slabikami, hranice stop (|) + příklad – nejčastější stopy (třímorové, čtyřmorové) + schéma daktylského hexametru, pozn. daktylskou stopu v daktylském hexametru lze nahradit spondejem (má délku na 1. pozici stejně jako daktyl) – tam za rohem  metron = spojování stop  cézura = hranice slova se nekryje s hranicí stopy + příklady –  diereze = hranice slova se kryje s hranicí stopy + příklad: na břehu  mužská (nachází se po metricky dlouhé slabice) x ženská cézura (po metricky krátké s.)  tónický  = zakládá se na normování počtu přízvuků v řádce pevného slabičného rozsahu  v čeština ojedinělý, většinou splývá s volným veršem + příklad (X – přízvučná, x – nepřízvučná)  tónový  = zakládá se na organizaci slabičných tónů podle rozmanitých schémat, tak na izosylabičnosti řádek  o v žádné z evropských literatur  sylabotónický  = střídání přízvučných a nepřízvučných slabik  Novočeský sylabotónismus o z antických stop přebírá čeština pouze trochej, daktyl a jamb; o existenci českého amfibrachického verše nepanuje obecná shoda – bývá označován spíše jako daktyl s předrážkou o z logaedických meter (meter kombinujících různé stopy podle schématu opakujícím se v celém textu) se uplatňuje daktylotrochej a daktylotrochej s předrážkou o sylabotónismus – rozsah jednotek měřen počtem slabik bez ohledu na jejich délku → dvoudobé (dvojslabičné) = trochej, jamb; třídobé = daktyl (s předrážkou) o notace: S (silná pozice), W (slabá pozice), V (slabá, v třídobých stopách, mezi S a W) - příklad  končí-li schéma konkrétního verše S-pozicí = mužský verš (verš s mužskou klauzulí)  končí-li schéma konkrétního verše W-pozicí = ženský → čtyřstopý ženský jamb (J4ž) W0S1W1S2W2S3W3S4W4 (A slunce jasná světů jiných)  Metrum a rytmus  metrum = abstraktní osnova řádky, ideální schéma básně  rytmus = konkrétní realizace metra přízvučnými a nepřízvučnými slabikami  Incipit  = počátek verše, jambický (W0S1W1…), trochejský (S1W1), daktylský (S1V1W1), daktulu s předrážkou (W0S1V1W1)  Polymetrie…  Polymetrie = v textu koexistují v textu různá metra  Různostopý verš = jednotlivé verše v textu dodržují jistou metrickou osnovu, ale liší se rozměrem  Bezrozměrný verš = 14. – 17. století, ve skladbách určených širšímu publiku, např. Dalimilova kronika + příklad! a definice (rozsah veršů je proměnlivý, spojování veršů v dvojverší, dvojverší je rýmují – převážně gramatickým rýmem) – „toho léta“  Uvolněný = přechodná forma mezi metrickým a volným veršem, od volného se odlišuje strofickým členěním a přítomností rýmu + příklad! – „vám, duše“  Volný = může zahrnovat odchylky od normy i její úplné porušení  Rým  = zvuková shoda hlásek na koncové hranici rytmické jednotky (verše)  rým koncový = zvukově se shodují konce veršů (někdy též gramatický) – příklad 79  rým vnitřní = shoda konců rytmických jednotek nižšího řádu, půlveršů (ty se rýmují buď mezi sebou (82) nebo s konci veršů (83) – příklad  → verš rýmovaný  X verš nerýmovaný  rým kanonický („klasický rým“) – podoba sylabotónického rýmu tak, jak se ustavila asi ve třetí čtvrtině 19. století (májovci, lumírovci, ruchovci) → období od zavedení sylabotónického rýmu (1795) asi do sklonku 50. let 19. století = období kanonizace (rozhoduje počet slabik a přízvuku, ne délku)  dekanonizace rýmu = narušování sylabotónické rýmové normy v duchu modernistického usilování o individuální výraz  Popis rýmu  dvě základní roviny  fonetická (zvuková) a 2. sémantický (významová) o segmentální úroveň o tři části: slabičná prétura (P) = konsonant/konsonantická skupina předcházející slabičný vrchol; slabičný vrchol (V), nukleus, tvořený vokálem, diftongem nebo sonorním kosonantem; slabičná koda (K) = konsonant/konosonantická skupina která následuje za vrcholem o struktura rýmu na segmentální úrovni = sled rýmových míst V a K o souvislý sled segmentu opakujících se na konci každého z veršů = reduplikant – příklad 84 o minimální shoda: první podmínka, abychom zvukovou shodu označili za rým je, aby se shodovaly hlásky min. na jednom místě V a jednom místě K; shoda na místech V = asonance; shoda na místě K = konsonance o na základě minimálního rozsahu reduplikantu (počet míst, jež se musejí shodovat, aby zvuk. shoda byla identifikována jako kanonický rým) rozlišujeme rýmy dvojslabičné (závažná shoda začíná místem V2) a jednoslabičné (závažná shoda začíná místem V1) – příklad o přítomnost/nepřítomnost souhlásky na místě K1 rozlišujeme rým zavřený (86) a otevřený – příklad 87 o nadměrná shoda: zvuková shoda místě nalevo od hranice minimální shody, nejčastěji na místě K2/K3 (tzv. opěrný konsonant) = bohatý rým – příklad 88, 89 o nepřesný rým: rýmy, které se odchylují od normy - 6 typů podle toho, na kterém rýmovaném místě je porušena shoda – polorým (V2), redukovaný rým (V1), konsonance (v1 a V2), asonance (K2), poloasonance (V2 a K2), redukovaná asonance (K2 a V1) – příklad tabulka o suprasegmentální = popis rytmiky veršových klauzulí o anizometrický rým = rytmicky nepřesný – příklad 105  sémantická (významová)  o rýmové slovo = slovo nebo skupinu slov v klauzuli rýmujících se veršů, jejichž hlásky jsou základem zvukové shody, rozlišujeme 4 možnosti o hranice zvukové shody připadá v obou rýmujících se verších před hranici rýmového slova – příklad 107 o hranice zvukové shody se v jednom z rýmujících se veršů shoduje s hranicí rýmového slova, ve druhém nikoliv – příklad 108 o rýmové echo = kdy jedné z rýmových slov je zvukově celé obsaženo ve druhém o hranice zvukové shody se v obou rýmujících se verších shoduje s hranicí rýmového slova, rýmová slova se tedy zvukově zcela shodují  rýmová slova jsou homonymu a rým je homonymní – příklad 109  rýmová slova jsou totožná a rým je tautologický – příklad 110 o zvuková shoda alespoň v jednom z rýmujících se veršů přesahuje hranici slova  rýmy složené (mozaikové) – příklad 113  exotické rýmy = rýmy s cizími nebo přejatými slovy – příklad 128  sylabický rým o slaběji determinován rytmickými parametry veršové klauzule – příklad 130  Strofika o verš nestrofický = verše v básni přiřazovány k sobě x verš strofický = verše organizovány do rozsáhlejších celků, strof – příklady o strofy se mohou libovolně opakovat na strukturní úrovni x tzv. pevné formy (sonet, balada,…)  nestrofický verš – zpravidla monometrické (typicky např. časoměrný daktylský hexametr, časoměrný jambický trimetr, časoměrný trochejský tetrametr a sylabotónický blankvers), nevylučuje členění na odstavce  strofický – verše spojeny do jednotek vyššího řádu, mají určitou stavbu, strukturu, který se opakuje v každé strofě básně, musí se opakovat alespoň 2x  Strofy  Dvojverší, Trojverší, Čtyřverší, Pětiverší , Šestiverší  Sedmiverší  Osmiverší  Devítiveršová strofa  Desetiveršová,  Strofy o více než 10 verších  Hyperstrofika, hyperstrofa = pravidelně se opakující kombinace nejméně dvou strof  Tradiční rozměry  hexametr – nejužívanější metrum starořecké poezie + příklad 185 – časoměrný hexametr  o verš časoměrný, nerýmovaný 6stopý daktyl, v němž může být jakákoli z prvních 4 daktylských stop nahrazena spondejem o posledním dvěma stopy = herojská klauzule o variabilní verš (od 13 do 17 slabik) o cézura – může jich být několik o na určitých pozicích verše platí zákaz umístění mezislovního předělu, resp. na určitých pozicích se mezislovní předěl preferuje = bukolská diereze  hexametr + pentametr = elegické distichon + příklad 188  pentametr – 6stopý daktyl, dvě daktylské katalektické tripodie; jeho samostatné užití je vzácné; název vznikl alternativním, ale nepodloženým členěním verše, schéma – příklad 187 o diereze – člení ho na 2 půlverše, v 1. může dojít k substituci daktylu spondejem  Blankvers – nerýmovaný desetislabičný jambický verš + příklad 189 o mluvní verš, tradiční verš dramatu a epiky  Alexandrin o hrdinský verš (zpočátku spjat s hrdinkou epikou) o klasický francouzský: rýmovaný 12slabičný verš s cézurou po 6. slabice (6 + 6) o romantický (4 + 4 + 4) o uvolněný – volné zacházení s cézurou, rýmem, přesahy VOLNÝ VERŠ Principy volného verše  V čem záleží volnost textu?  Dosavadní normy, definující verš, jsou uplatňovány s menší závazností  Některé nebo všechny normy úplně ztrácejí platnost  Vytvářejí se nové normy  Zažité volné formy se stávají podkladem pro ještě volnější formy  Přijetí volného verše jako verše  Jak přijmout volný verš jako verš?  Faktory vnitřní o náznaky nesporně odkazující na verš – rytmické příznaky  Faktory vnější o začlenění do odpovídajících komunikačních okruhů o autorství textu o titul textu o příznačné rysy literárních druhů o odpovídající tematické elementy  o „básnicky“ příznakové prvky jazyka o zvukové elementy o parajazykové jevy  Rytmus o Spolutvůrcem je rytmický impuls – očekávání periodicity o Dosaženo intonací  Intonace o Pohyb melodie hlasu, proměny hlasové síly, pauzy, změny tempa o Přítomná i při tichém čtení  Vztah volného a pravidelného verše  Rýsují se na pozadí prozodických systémů, ze kterých se uvolňují o fragmenty a náznaky systémů v raných stádiích o vrací se k nim v pozdějších stadiích o význam přízvukového rytmu v českém volném verši  Volba, nikoli jediná možnost VOLNÝ VERŠ A DEKADENCE  Počátky v 90. letech 19. století u symbolistů a dekadentů  Úzká skupina literátů a čtenářů  O. Březina, A. Sova, J. Karásek a S. K. Neumann  Motivace: o zaměření k osobitosti básnického tvaru o rozvinutější obrazné pojmenování o orientace na význam, osamostatnění slova o niternost a psychické odstínění v rovině tematické o znak odporu  Typy volného verše: o dlouhý strofický rýmovaný verš = verš uvolněný o dlouhý nerýmovaný verš (strofický i nestrofický) o nerýmovaný verš proměnlivého rozsahu (vždy nestrofický) o (výlučně krátký verš bez strof a rýmů, rýmovaný verš proměnlivého rozsahu)  Uvolněný verš o Přechodný útvar o Typické je čtyřverší nebo sonet o Hlavním rozdílem oproti pravidelnému verši je rozsah o Rytmický spád je silně stylizován – daktyl  Dlouhý nerýmovaný volný verš o Strofický i nestrofický o Spád spíše daktylský o Verše často zakončovány herojskou klauzulí Xxx Xx  o Převládající typ MARYANNE WOLFOVÁ – ČTENÁŘI, VRAŤ SE ČTENÁŘI, VRAŤ SE: MOZEK A ČTENÍ V DIGITÁLNÍM SVĚTĚ  Jak v budoucnu vytvořit mozek, který bude schopen hlubokého čtení, ale zároveň si zachová nejlepší vlastnosti tištěného čtení a nejlepší aspekty digitálního čtení?  Psána formou devíti dopisů  dialog s čtenářem PLASTICITA MOZKU  Základ naší schopnosti číst  Mozek překonává svoje geneticky zakotvené funkce  Čtení není přirozené  schopnost není zaručena  Mozek je schopen si vytvářet nové sady drah  propojuje starší a jednodušší struktury, vytváří nové dráhy, přidává nové větve k již existující dráze CO SE DĚJE V MOZKU PŘI ČTENÍ  Vizuální a senzorické zpracování  Jazykové zpracování  Porozumění a interpretace  Emoční a kognitivní scéna o Celý proces  v řadě milisekund o Budování vysoce specifických funkcí skupin neuronů v každé strukturní části (jazyková, zraková dráha) o Zautomatizování jednotlivých neuronových skupin HLUBOKÉ ČTENÍ  „Proces propojení informací, které člověk dekóduje, s nejdokonalejšími kognitivními a emočními procesy, které má.”  Vytvoření obrazů  empatie  různé úhly pohledu  „zásobárna vědomostí“  „Zásobárna vědomostí“  analogie  hypotéza  kritická analýza  vhled ČTENÁŘ V DIGITÁLNÍM SVĚTĚ  Neustálý přísun informací  hyperpozornost  způsobená vysokou stimulací a častým střídáním aktivit  Neustálá potřeba dalšího rozptýlení  Čteme obrovské množství slov  vnímáme jen povrchně  Způsob čtení z monitorů negativně ovlivňuje naši schopnost se na čtení plně soustředit  Nedostatek kognitivní trpělivosti a houževnatosti nezbytné pro kritické myšlení  Ztrácíme schopnost porozumět hutnějším textům  Změna návyků ovlivní časem co čteme a co se píše PROBLÉMY U DĚTÍ  Novelty bias  Problém multitaskingu  Nedostatek nudy a kreativity  Nové poruchy pozornosti vzniké kvůli závislostem  Zhoršování pracovní i dlouhodobé paměti  Ztížená schopnost budování základních informací  UMBERTO ECO: TEORIE MODELOVÉHO AUTORA A MODELOVÉHO ČTENÁŘE 9. 5. 2024  Umberto Eco – italský spisovatel, kritik ŠEST PROCHÁZEK LITERÁRNÍMI LESY  1977  z přednášek na Harvardově univerzitě – z toho se stal beletristický text (metafora lesa) VKROČENÍ DO LESŮ  čtenář je v příběhu vždy  narativní text = les jako zahrada, cestičky se rozvětvují  empirický čtenář: kdokoliv, kdo čte text  modelový čtenář: ten typ čtenáře, pro kterého je text určen o způsob jakým ten text navádí čtenáře – jaké si žádá interpretační strategie  empirický autor: ten, kdo ten text napíše  modelový autor: strategie díla, jak číst dílo (strategie autora, čtenář čte podle jeho pravidel) o jedinečný styl konkrétního autora o textová strategie – instrukce, jak text správně číst o je to hypotetický konstrukt (stejně jako modelový čtenář)  Modelový čtenář první úrovně: chce vědět, jak příběh skončí  Modelový čtenář druhé úrovně: jakého čtenáře z něj chce příběh mít (= plnohodnotný modelový čtenář) Čas:  Čas příběhu: odpovídá době, kdy se text odehrává  Čas diskurzu: tempo, které text na čtenáře uvalí  Čas čtení: reálný čas, jak dlouho příběh čtu Poznání:  Reálný svět: princip pravdivosti  Fiktivní svět: princip víry  Přirozený narativ: popisuje události, které se skutečně staly  Umělý narativ: fikce, která předstírá, že říká pravdu (poznáme ho díky paratextu)  LESY U LOISY  Jak projít narativní textem? o Cesta, která nám pomůže dosáhnout cíle o Procházíme se po lese, odhalujeme různé cesty MOŽNÉ LESY  potlačení nevíry – fikční dohoda – předstírá, že se vyprávěné stalo  fikční světy parazitují na světě reálném  poznání o reálný svět: princip pravdivosti o fiktivní svět: princip víry, musíme autorovi věřit PODIVNÝ PŘÍPAD RUE SEVANDONI  modelový autor –> modelový čtenář (určitý rozsah vědomostí)  Dumas: Tři mušketýři o název ulice Servandoni, který se tak v té době ještě nejmenovala o řešení – postavení čtenáře k tomu o modelový čtenář – nevyvede ho z míry  interpretace textu: produktu úsilí empirického čtenáře, který respektuje záměr autorova díla  používání textu: provádíme ji, když se řídíme kauzální vztahy mezi díle a tím, co nám FIKČNÍ PROTOKOLY  Proč se fikční světy nesnaží být stejně záhadné jako svět reálný?  Proč nečteme reálný svět jako svět fikce? o přirozený narativ: popisuje události, které se skutečně staly o umělý narativ: fikce, která předstírá, že říká pravdu (poznáme ho díky paratextu)  čtenář neuhodne pravicovost -> míchání fikčních prvků s realitou (existence fiktivních postav a událostí)  kultovní díla: postavy mohou existovat samostatně mimo dílo (intartextuální X extratextuální život postavy)  líné texty: jsou v něm mezery, které má čtenář zaplnit (liší se podle cílového publika)  intepretace, použití textu, do kterého promítáme svoje subjektivní vlivy o sklon k nadintepretaci  autofikce: rozbíjí naši snahu rozlišit, co je realita a co je fikce – snahu najít pravdu MARYANNE WOLFOVÁ – ČTENÁŘI, VRAŤ SE: MOZEK V DIGITÁLNÍ SVĚTĚ  Maryanne Wolfová – vystudovala psychologii a pedagogiku o zkoumá proces čtení a dyslexie  Čtenáři vrať se – 2018, psaná formou 9 dopisů o jak v budoucnu vytvořit mozek, který bude schopen hlubokého čtení PLASTICITA MOZKU  základ naší schopnosti číst  mozek překonává svoje genetické zakotvené funkce  čtení není přirození -> schopnost není zaručena  mozek je schopen si vytvářet nové sady drah -> propojuje starší a jednodušší struktury, vytváří nové dráhy, přidává nové větve, k již existující dráze CO SE DĚJE V MOZKU PŘI ČTENÍ  Vizuální a senzorické zpracování -> jazykové zpracování -> porozumění a interpretace -> emoční a kognitivní scéna  celý proces – trvá v řadě milisekund  budování vysoce specifických funkcí skupin neuronů v každé strukturní části (sluchová, jazyková dráha)  zautomatizovaní jednotlivých neuronových skupin HLUBOKÉ ČTENÍ  proces propojení informací, které člověk dekóduje, s nejdokonalejšími kognitivními a emočními procesy, které má  vytvoření obrazů -> empatie -> různé úhly pohledu -> zásobárna vědomostí ČTENÁŘ V DIGITÁLNÍM SVĚTĚ  neustálý přísun informací -> hyperpozornost o způsobená vysokou stimulací a častým střídáním aktivit o neustálá potřeba dalšího rozptýlení  čteme obrovské množství slov – vnímáme jen povrchně  čtení z monitorů negativně ovlivňuje naši schopnost se na čtení plně soustředit  nedostatek kognitivní trpělivost a houževnatosti nezbytné pro kritické myšlení  ztrácíme schopnost porozumět hutnějším textům PROBLÉMY U DĚTÍ  novelty bias – přeskakování k novým věcem  problém multitaskingu  nedostatek nudy a kreativity  nové poruchy pozornosti vzniklé kvůli závislostem  zhoršování pracovní i dlouhodobé paměti  ztížená schopnost budování základních informací  TEORIE LITERATURY II. – PŘEDNÁŠKA A SEMINÁŘ: 20.9.: Úvodní hodina: - prvotní zkušenost s literaturou: posluchačská zkušenost, estetické potěšení ze zvukových kvalit jazyka (rytmus, eufonie) - kognitivní vědy nám říkají, že: ještě dříve, než rozumíme slovům a významům, máme estetickou libost toho, jak ta řeč zní (děti okolo 6 měsíců již opakují zvuky) - rytmus – něco antropologického, koreluje s tlukotem srdce např., klíčový v poezii - zkušenost “zanoření” do fikce: Marie-Laure Ryanová: analýza zanoření do fik. světa, tzv. IMERZE → některé texty ji umožňují lehčeji, jiné ji znesnadňují (sebereflexivní román), během čtení naše pozornost osciluje mezi dvěma póly: v jednu chvíli jsme pohlceni textem (vyvolává emoční reakce – bojíme se o postavu, cítíme napětí, přesto, že je postava smyšlená (R. Gerrig)) 4 stupně pohlcení: zkoumala i na počítačových hrách 1) soustředění (nemožnost zanoření) 2) imaginativní zapojení 3) zaujetí 4) závislost: únik z reality a syndrom Dona Quijota Aspekty zanoření: časový, prostorový, emocionální → přemisťujeme se do fik. světa, zažíváme zcela jinou časovou zkušenost (fikce může modelovat různé způsoby našeho časového zakoušení), svět nás vtahuje emocionálně (nejsme jen pozorovateli textu, chceme si literaturu i prožít) - na text reagujeme tělesně (nečteme jen myslí, čteme i tělem) → dochází k ozvěnám = vtělené rezonance, jsme schopni pochopit popis vnitřních stavů (hlad, sklíčenost...) - spoluvytváříme fikční svět naší tělesnou zkušeností: George Lakoff: orientační metafory (založené na tělesném prožívání světa) - účinek proměny našeho světa: přecentrování (M.-L. Ryanová –> Narativ jako virtuální realita) - prostorová zkušenost silně rezonuje během čtení –> naše zkušenost není čistě mentální, ale i fyzická - žitá zkušenost s literaturou: děti chtějí příběh prožívat společně s někým, chtějí svou zkušenost SDÍLET (o tom píše např. Jiří Trávníček – Vyprávěj mi něco) - Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se Typologie různých přístupů ke světu: Jan Mukařovský - Inspiroval se fenomenologií, ptal se, jakým způsobem se vztahujeme ke svému okolí - Fenomenologie – vychází z aktivit vědomí a vědomí si vždycky klade nějaký předmět (intencionální korelát – má vždy podobu), pohled není nezaujatý, ale odehrává se v rámcích  - Praktický, teoretický, magicko-náboženský, estetický/různé typy intencionality, proměna vidění - Strom: běžně se ke svému okolí chováme prakticky (sbíráme klestí, využijeme materiálu), zároveň se můžeme zaměřit na to, jak je strom zasazen do ekosystému (teoretický přístup – začneme svět poznávat), v našem prostředí má velký význam lípa (magicko-náboženský), estetický postoj nehledá žádný účel, strom nás oslovuje je tím, že je - Nezainteresovaná libost: prvotně nechceme nic zjistit, chceme si to jen užít - Stromy znamenají svět: hra s časem, svět stromů –> svět má i jiné dimenze, můžeme přemýšlet a nahlížet na svět i jinak - Román může ukázat různé modality času - Estetická zkušenost může proměnit naše chápání a vidění světa - Bachelard: schopnost básnické imaginace - Čtení je utvářeno predikcemi – to se úplně nenachází v textu, my jakožto čtenáři neustále předvídáme Klasické rozdělení literární vědy: - Teorie literatury, historie literatury, literární kritika + další disciplíny - Jonathan Culler: definice teorie jako “myšlení o myšlení” JONATHAN CULLER: KRÁTKÝ ÚVOD DO LITERÁRNÍ TEORIE – kniha ke zkoušce - Americký literární teoretik, profesor angličtiny na Cornell University - Do amerického akademického prostředí uvedl francouzský strukturalismus (Barthes, de Saussure), stejně tak francouzský dekonstruktivismus Co je to teorie? - Literární teorie = systematické pojednání o povaze literatury a metodách její analýzy - Definice pojmu teorie: ustanovený soubor tvrzení („teorie relativity“) X spekulace, vysvětlení, které není samozřejmé („Moje teorie je taková, že…) - V literární vědě je teorie korpus myšlení a psaní, jehož hranice se dají jen obtížně vymezit - Teorie jako žánr, který se začal objevovat v 19. století: Richard Rorty - Jako teorie se začaly označovat práce, kterým se daří zpochybňovat a přeorientovávat myšlení v jiných oborech, než ke kterým na první pohled náležejí → práce považovány za teoretické přesahují svým účinkem hranice svého původního oboru - Culler konstatuje, že v současném literárněvědném diskurzu se častěji než o teorii literatury mluví o teorii obecně - Za literární teorii se dnes nepovažují jen pojednání o povaze literatury a metodách jejího studia, nýbrž obtížně vymezitelný korpus textů z různých humanitních disciplín - Žánr „teorie“ zahrnuje práce z antropologie, lingvistiky, politologie, psychoanalýzy…  - Účinky teorie: polemika s obecným povědomím a obecně vžitými názory na význam, psaní, literaturu - Teorie zpochybňuje: a) koncepci, podle níž je významem textu to, „co měl autor na mysli“, b) ideu, že psaní je typem vyjádření, jehož pravá podstata spočívá jinde, c) představu, že realita je to, co je přítomno v daném okamžiku - Teorie je kritikou obecně vžitých představ – „obecné povědomí“ je historickou konstrukcí, konkrétní teorií, která se nám zdá natolik přirozená, že ji vůbec jako nějakou teorii nevnímáme Rysy teorie: - měla by poskytovat nesamozřejmá vysvětlení, nelze ji snadno potvrdit ani vyvrátit - usiluje o určitou míru komplexity, má interdisciplinární, analytický i spekulativní charakter, - vyjadřuje kritické postoje vůči „obecnému povědomí“ o klíčových kategoriích (jako jsou podle něj např. původ, autor, sex ad.) - reflektuje sebe samu, představuje myšlení o myšlení → Teorie je tedy u Cullera vymezena i svými praktickými účinky, neboť ty zpětně formují pohled člověka na svět Co je to literatura? - Může literaturu definovat literárnost? → ta se však nachází i v neliterárních textech - Culler nepodává vyhraněnou odpověď na tuto otázku, rozebírá spíše ji samotnou - Mluví o proměnlivosti pojmů literárnost a literaturu v historickém kontextu – před 19. stoletím se jako literatura označovalo „písemnictví“ - Literatura jako kategorie je těžko uchopitelná: otázku po podstatě literatury bychom měli přeformulovat v „na základě čeho považujeme nějaký text za literaturu?“ - na jedné straně texty považujeme za literární na základě určitých rysů, na straně druhé díky tomu, že jsou nám předkládány v rámci či kontextu, v němž se obvykle vyskytují texty literární Povaha literatury: - aktualizace jazyka: literatura představuje jazyk, který jazyk jako takový aktualizuje, ozvláštňuje ho - integrace jazyka: literatura je jazyk, v němž se různé prvky a složky textu uvádějí do komplexní souvztažnosti - fikčnost: lit. dílo jako jazyková událost vytvářející představu fikčního světa, jenž zahrnuje mluvčího, aktéry, události a implikované publikum, odkazování spíše k imaginárním postavám, deiktická slova - bezúčelnost – estetický objekt: rysy literatury jako estetická fce jazyka, když určitý text považujeme za literaturu, ptáme se, jak se jeho jednotlivé části podílejí na celkovém účinku  - intertextovost a sebereflexivnost – určité dílo je vztaženo k jiným textům a existuje mezi nimi, číst něco jako literaturu = pojímat text jako jazykovou událost, která má význam ve vztahu k jiným diskursů - „literárnost“ by mohla spočívat „v napětí vztahu mezi jazykovým materiálem a tím, co čtenáři očekávají na základě svých konvenčních představ o literatuře“ Literatura a kulturní studia: - Koncem 20. století v literární teorii začal projevovat vliv kulturních studií → literatura jako jedna z praktik, jež se podílejí na konstruování kultury jako celku - Původ kulturních studií: o východiskem francouzský strukturalismus 60. let 20. století - identifikoval kulturní jevy jako historické konstrukty a konvence, nikoli jako jevy vyplývající z nějakých přirozených předpokladů (Mytologie, 1957 – Barthes) o marxistická literární teorie v Británii – zkoumání populární kultury, ta se v ní jeví jako „projev lidí“ v protikladu ke kultuře masové a její ideologické manipulativnosti - „kultura jako něco, co je lidem vnucováno“ (Culture and Society, 1958 – Williams) Literární kánon: - vliv kulturních studií na literární kánon: tradiční literární teorie se zabývala díly s vysokou estetickou hodnotou X kulturní studia, která se zabývají stejně jako Shakespearem i telenovelami - někdy vyvstávají obavy, že kulturní studia pohltí literaturu, zpochybní tradiční estetická měřítka, dojde k nivelizaci estetických hodnot, rozšíření literárního kánonu politickou korektností - ALE 1) literární kvality nikdy neurčovaly, co má být předmětem studia; 2) tyto kvality jsou historicky zpochybňovány neliterárními kritérii; 3) co vůbec lze za literární kvality považovat, je právě jedním z předmětů debaty v kontextu kulturálních studií - Metody literární vědy a metody kulturálních studií nestojí nutně proti sobě Jazyk, význam a interpretace: - Tři roviny významu: význam slova, výpovědi, textu o Význam slova: dán jeho uplatněním ve výpovědi (akt mluvčího) o Význam výpovědi: na významu se podílí možné významy slov o Význam textu: jeho potenciál působit na čtenáře - Význam je založen na diferenci a jazyk je systém diferencí (Saussure) - Jazyk je systémem znaků a klíčovou roli hraje skutečnost, kterou označujeme jako arbitrární povahu jazykového znaku - Znak (slovo) je kombinací formy (signifikantu) a významu (signifikátu), vztah mezi formou a významem je založen na konvenci, nikoliv na přirozené podobnosti¨  - Systém jazyka (langue) a konkrétní instance řeči a psaní (parole) - Synchronní studium jazyka (zkoumá současný stav jazyka) a diachronní studium jazyka (všímá si historických změn u jednotlivých prvků jazyka, proměna jazyka v čase) Poetika a hermeneutika v literární vědě: - Poetika: zkoumá, jak díla fungují, začíná u ověřených významů a účinků a ptá se, jak je jich dosaženo → zkoumá literární konvence, čtenářské operace - Hermeneutika: zkoumá formu, snaží se interpretovat smysl textu, začíná u textů a ptá se po jejich významu - Moderní teorie upřednostňuje hermeneutický přístup, ale Culler zastává i poznatky poetiky → zkoumá, jakým způsobem čtenáři rozumí a interpretují literární díla díky jejich schopnosti rozpoznat a aplikovat literární konvence Čtenáři a význam: - Čtenáři a autoři vnášení do své interakce s texty implicitní vědění → orientace na čtenáře přinesla přístup reader-response criticism - Čtenářsky orientovaná teorie = významem textu je zkušenost (zahrnující váhání, domněnky…) čtenáře - Interpretovat dílo = vyprávět příběh čtení, interakce mezi textem a čtenářem - Význam textu je výsledkem komplexní činnosti: čtenář se textu snaží rozumět, ale přichází již s určitým předporozuměním a horizontem očekávání - Čtenářský horizont očekávání – určité dílo je interpretováno jako odpověď na otázky nastolené tímto horizontem očekávání → čtenář dnes bude k Hamletovi přistupovat s jiným očekáváním než Shakespearův současník - Význam je určován kontextem a ten je bez hranic – není něčím završeným - Interpretace je společenská praxe – provádíme neformální interpretaci, když o knihách mluvíme s přáteli, k formálnější interpretaci dochází ve škole při výuce - Čtení jako žena: Interpretace Hamleta: - Literárněteoretické „školy“ jsou z hlediska hermeneutiky dispozice k poskytování konkrétních odpovědí na otázku, „o čem“ určité dílo je - Dílo je o třídním boji (marxismus), možnosti jednotící zkušenosti (Nová kritika), o oidipovském konfliktu (psychoanalýza) → nejsou primárně způsoby interpretace, ale pojednání o tom, co má podle nich prvořadou důležitost pro kulturu a společnost Hermeneutika znovunabytí: usiluje o rekonstrukci originálního kontextu produkce (okolnosti autorova života, jeho intence a významy, jež mohl určitý text mít pro své původní čtenáře) Hermeneutika podezření: snaha o odhalení neprobádaných premis, o něž se text může opírat (politické, filosofické, lingvistické), často popírá autoritu textu → Culler navrhuje rozdělení na 1) interpretaci, podle níž má funkční text něco hodnotného sdělovat (hermeneutika rekonstrukční nebo hermeneutika podezření) a 2) SYMPTOMATICKOU interpretaci: přistupuje k textu jako k symptomu něčeho netextového (život autora, sociální napětí určité doby) Rétorika, poetika, poezie: - Poetika úzce souvisí s rétorikou = nauka o přesvědčovacích a expresivních prostředcích jazyka - S rétorikou souvisí poezie = využívá řečových figur - Poetiku lze podle něj vnímat jako součást šíře pojaté rétoriky, nelze ji však redukovat na pouhé zaznamenávání rétorických figur - Rétorická figura = bývá obecně definována jako obměna nebo odchylka od „běžného“ užití - V minulosti se často rétorikové pokoušeli o rozlišení figur od tropů – současná teorie mezi nimi dělá rozdíl jen výjimečně - Jazyk je ve své podstatě figurativní Metafora: v české literární teorii se řadí mezi tropy (Culler ji řadí mezi figury), přistupuje k určité věci, jako by se jednalo o něco jiného, vytváří spojitosti prostřednictvím podobnosti Metonymie: vytváří spojitost na základě souvislosti, spočívá v přenášení významu jedné věci na jinou, která s ní souvisí Synekdocha: pars pro toto, totum pro parte → společně s ironií čtyři hlavní tropy, čtyři základní rétorické struktury, prostřednictvím nichž chápeme zkušenost Žánry: - Pro čtenáře soubory konvencí a očekávání: podle toho, zda budeme číst detektivku, lyrickou báseň nebo tragédii, zaměříme se na rozdílné věci a budeme předvídat, co bude signifikantní - Mnozí teoretikové vycházeli z prací starých Řeků: rozlišení děl na epiku, lyriku, drama Literární kritika: - Základní význam: orientace v přítomnosti, postižení hodnoty literárního díla - Časopisy: Host, A2, Revolve revue, Tvar - Literární ceny: Magnesia litera, Cena Jiřího Ortena, Státní cena za literaturu, Nobelova a Pulitzerova cena atd. - Významné osobnosti: F. X. Šalda, Václav Černý, M. Suchomel, Jiří Trávníček - Aleš Haman a kol.: Literatura v diskuzi - Aleš Haman: Nástin dějin české literární kritiky (doporučuje Klára a Slunce, Neopouštěj mě) Dějiny české literatury: o dějinách lze psát různě, záleží na metodologii, kterou zvolíme - Pozitivistická, formalisticko-strukturalistická metoda, nový historismus, recepční estetika atd.  - Literární dějiny jsou konstruovány, nikdy nemůžeme vytvořit nějaký objektivní popis dějin, vždy je píšeme z jiné pozice a klademe si jiné otázky, vidíme jiné věci - Synopticko-pulzační model: Dalibor Tureček – jak nahlížet na literaturu 19. století, nová metodologie, dějiny se neodehrávají lineárním způsobem, překrývají se, v určitou dobu jde nějaká tendence do popředí a jiná se stahuje, plastické pojetí → dějiny nejsou OD–DO - Dějiny nové moderny → Vladimír Papoušek Pomezní a další disciplíny: - Textologie, komparatistika, kulturní studia, intermediální studia, teorie filmové adaptace, paměťová studia, feminismus, genderová studia, postkoloniální studia, kognitivní vědy LITERÁRNÍ DRUHY A ŽÁNRY: Genologie: subdisciplína literární vědy zabývající se teorií třídění a klasifikace lit. struktury praktickou aplikací tohoto třídění Trojrovinná genologie: - Literární druhy, žánry a žánrová varianta Literární druhy: epika, lyrika, drama - u drama se zpochybňuje příslušnost k literatuře (samostatný umělecký druh) X próza, poezie a dialog –> rozdíly: obsah X hledisko jazykově formální Próza: zahrnuje všechny žánry netvořené veršem, texty umělecké i neumělecké (naučná lit.), jazykově méně náročná, epika - zásadní děj X pro prózu není nutný Poezie: umělecky hodnotná lit X lit. druh jako protiváha prózy, veršovaná řeč (veršovovanost neslouží um. účinku, ale snadnému zapamatování) Dialog: rozliš. rysem jsou střídající se hlasy několika mluvčích, neobsahuje dramatickou zápletku Epika: založena na příběhu, dějovost (časový rozměr) a vyprávění (skrze jazykové vyjádření), fabule (přirozená řada událostí) a syžet (způsob uspořádání složek) - malá, střední a velká epika Lyrika: absence plynoucího času, kompozice založena na opakování, gradaci a paralelismech, gramatický čas: prézens (čas bez příznaku ubíhání), líčení (časová nehybnost), nízká vnitřní soudržnost tématu, velký význam LYRICKÉHO SUBJEKTU, zvýraznění role jazyka Drama: - specifický umělecký druh - činohra, opera - literární druh: divadelní (uvedení na scéně), knižní (tiché čtení) - médiem dramatu je jazyk (hlavní a vedlejší text - scénické poznámky), drama nemůže být bez postav, členění na jednotlivé výstupy –> Aristoteles: Poetika  - Knižní drama: určeno jen pro čtení, není psáno se záměrem intence (nerealizovatelné jevy - velké množství postav apod.) - dílo Poslední dnové lidstva, neostré hranice –> proměna v čase Literární žánr: souhrn textů s podobnými znaky, projev intertextuality, fce: systematizační, výrazně se podílí na celkové významové výstavbě díla, žánrové instrukce (podtitul, má sílu vytvořit žánrové očekávání, nabízí jeden model čtení), žánrová pravidla (zajišťují pravděpodobnost, zajišťuje např. odchylku od reálného světa - pohádka) - žánrová krajina: jak na sebe žánry navazují a jak spolu sousedí, popis vazeb v diachronním i synchronním kontextu –> krajina Láska a Smrt: Balada a Romance, Sen o Ideálu: Elegie a Idyla - spojeny s mýtem zlatého věku, Folklor: několik podtypů (Lidová próza, drama, píseň… - tradovány ústně) –> přístup umožňující nahlížet na žánr jako dynamický koncept podílející se na umělecké hodnotě a celkovém smyslu díla Žánrová varianta: typické pro konkrétní dobu, vyjadřuje rozpětí žánru na škále abstraktní, konkrétní a historické, typická pro epiku a drama - historický literární jev: ukazuje, jak literární struktura s žánry a druhy pracuje, jak je modifikuje a směšuje Recepční aspekt: nahlížíme na žánr z hlediska kompetence Problematika druhů a žánrů – nejednoznačné definice, označení a pohledy na literární druhy v průběhu let, přechodnost, rozporuplnost názorů na to, co je literárním druhem a co nikoliv, některá díla jsou žánrově nevyhraněná nebo hybridní, mají různě žánrový obsah, žánr jako nálepka - Literární směry i historické periody vytvářejí vlastní žánrové systémy (např. antika – epos a drama…) - Genologický realismus – předpokládá reálnou existenci druhů a žánrů, předpokládá konkrétní počet - Genologický nominalismus – žánry neexistují, pouze konkrétní texty, dílo není realizací žánru, je autonomní - Žánrová synkreze – mísení žánrů, charakteristická pro postmodernismus (např. Umberto Eco, Milan Kundera – zapojoval eseje, Miloš Urban – prvky hororu a gotického románu…) - Neexistuje ostrá hranice mezi žánry FOLKLOR: - Lidová próza: pověst, pohádka - Lidové drama: obřadní hry (chrámové prostředí, spojené se svátkem) - Lidová píseň: koledy, ukolébavky, kramářské písně - Drobné útvary: přísloví, pranostika, pořekadlo - Dětský folklor: říkadla, rozpočítadla, ukolébavky  - Psaný folklor: dopisy, epitafy, kuchařky LITERATURA A PSYCHOLOGIE: - Psychoanalýza: S. Freud - Analytická psychologie a teorie archetypů: C.G. Jung - Archetypální kritika: N. Frye - Lisa Feldman Barettová: Sedm a půl kapitoly o mozku –> během čtení se odehrává řada procesů, jichž si nejsme vědomi SIGMUND FREUD: 1856–1939 - Výklad snů, Tři pojednání k sexuální teorii - 2 roviny snu: zjevný (manifestní), obsah snu a latentní snová myšlenka (to, co vědomí vytěsňuje, co se bojí pojmenovat –> když to převádíme do řeči, vědomí má obranný přístup) - Teorie osobnosti: Id (ono), Ego (já), Superego (nadjá) - Snová práce založená na metaforicko-metonymických postupech - Snové symboly – obrovskou sílu při prožití traumatu má schopnost převyprávět příběh, to, co je skryté, se dostává napovrch - Katarze - Význam rozhovoru - Vytěsněné obsahy = “nejsou přijatelné” –> fungování podvědomí - Existuje nevědomá složka lidské psychiky, která může být spojena se strachy, fobiemi - Ego si zakáže být v rozporu s někým –> manifestní obsah (vyprávíme, co se nám zdálo) Seminář: 20.9. - 2x zastoupí Fonioková - 3 absence povoleny - Informace k ukončení v Elfu PSYCHOLOGICKÁ INTERPRETACE POHÁDEK: Bruno Bettelheim – Za tajemstvím pohádek - Svět je pro děti často “nesrozumitelný”, nepřehledný (často nerozumí konfliktům v rodině a nejbližším okolí) - Pohádka funguje jako projekční plátno pro dětskou psychiku, je to pro ně forma, jak porozumět složitému světu –> to, co prožívají, vidí v příběhu  - Pohádka není moralizující (na rozdíl od bajky) – ukazuje příběhy a určité varianty - Identifikace s hlavním hrdinou –> pomáhá porozumět sebe sama skrz příběh - Zlo musí být poraženo - Děti si odnáší: problémy a konflikty jsou nevyhnutelné, “normální” a je možné je řešit - Princip slasti a princip reality: u dítěte nejdříve převažuje princip slasti, domáhá se momentálního uspokojení potřeb, jak děti vyrůstají, učí se, že ne vše mohou stavět na tomto přístupu, přichází princip reality (Když s ním všechny sladkosti teď, pak už mít žádné nebudu –> naše rozhodnutí mají nějaké důsledky) - Jeníček: chce uspokojit hlad, řídí se principem slasti, Mařenka: řídí se principem reality - Vše se odehrává na podvědomé rovině, pohádka je obraznost, fantazie - Zapojení fantazie nenahradí různé filmové adaptace, zkušenost osobního vyprávění je něco klíčového: vytváří se pozitivní vazby mezi dítětem a rodičem Michal Černoušek: dětský psycholog, popularizoval Bettelheima - Další přínos pohádek: rozvoj fantazie, představivosti, rozvíjení jazyk. kompetencí, slovní zásoby atd. - Kniha Děti a svět pohádek - Jeho studie tíhly v intermedialitě - Děti si mohou do zlé čarodějnice projektovat nějakou skutečnou osobu –> kódují skutečnost Pohádky a mýty v širších souvislostech: - Paul Ricoeur: Čas a vyprávění: Existují různé modelace času: základem vyprávění je konstrukce zápletky (Aristoteles nazývá “mythos”- skladba událostí - “mýtus” – určitá mřížka, kterou se díváme na svět (mýtus = příběh) a kterou se nám skutečnost ukazuje, přikládáme skutečnosti určitý význam, MÝTUS NEZNÁ ODSTUP - Mýtus “kmenově” spojuje, vytváří nějakou kolektivní identitu - “mythos” = zápletka, skladba událostí, který vytvoří příběh –> něco velmi starého - Zdeněk Neubauer: Do světa na zkušenou (interpretace Tolkiena): mýtus je původně vyprávění, které dává světu smysl (díváme se na něj z očima mýtů/příběhů) – viz např. Bible - Pohádky tak dětem otevírají svět - Kognitivní naratologie (Turner, Herman): příběh jako struktura, skrze kterou vnímáme svět, druhé a sami sebe, naše mysl funguje příběhově, neustále plánujeme, promýšlíme své možnosti.. TEORIE ARCHETYPŮ: - Carl Gustav Jung: švýcarský psycholog, kniha Duše moderního člověka  - Kolektivní nevědomí – žijeme v kultuře, ve které existují archetypy, které se opakují: pracuje s mýty a pohádkami - Teorie archetypů (animus/anima, stín, moudrý stařec): archetyp je obraz, který funguje v kolektivu, bere na sebe nějakou podobu - Animus/anima: každá osobnost má v sobě ženskou a mužskou složku - Stín: součástí každé osobnosti je vytěsněný obsah, nějaký stín, který je všude s námi, projektují se do něj obavy, strachy, lidé si to třeba neuvědomují a projektují tyto “stíny” do okolí - 2 psychické mechanismy odmítnutí stínu: popření (narcistní psychopatické osobnosti – nepřipouští si vlastní chybu) a projekce (často do lidí jiného entika, náboženství, obviňování ostatních) - Ad stín: Podivný příběh Dr. Jekkyla a pana Hyda - Studie Rudolfa Starého: Medúsa v novější době kamenné - Erbenova polednice: není vizualizována, je načrtnutá jen několika rysy, celá balada může být chápána tak, že matka má nějakou obavu, která se jí zhmotňuje, projektuje do okolí - Strach se stává zdrojem imaginace a do reality začne projektovat to, čeho se bojí - Sen a snovost: Pouť Krkonošská- některé příběhy jsou napsané tak, že jsou na pomezí reality a snu, např. i prózy Ladislava Fuchse ARCHETYPÁLNÍ KRITIKA: - Maud Baudkin: vycházela z Jungovy teorie, ale snažila se archetyp vyložit kulturně: aplikace jeho teorie při výkladu světové literatury - Archetypy “znovuzrození”, “nebe a pekla”, “ďábla a hrdiny” Northrop Frye: kanadský lit. Vědec, kniha Anatomie kritiky – eseje, které publikoval na konci 50. let - Teorie literárních modů: rozvíjí historickou kritikou (myšlení o literatuře), pojednává o schopnostech hlavního hrdiny, ty nachází v mýtech, pohled skrze postavy - Vyšší mod: popisuje hrdiny s vyššími schopnostmi (ne zázračnými) - Nižší mimetický mod: popisuje každodenní život, např. měšťanů - Ironický mod: příběhy hrdinů, kteří jsou “smýkáni” svým okolí, nedokáží se mu vzepřít (Kafkovi hrdinové), sami o sobě nerozhodují - Mýtická zkušenost: např. ročních dob, určitá konstelace kříže, ke kterému přiřazuje literární druhy a žánry (Romance – jednoduchý svět, rozvržení je jasné X Ironie a satira – to, co je řečeno, může mít opačný význam = nejednoznačnost) - “teprve, když něco postavíme, můžeme bořit” – je důležité začít od základů - Archetyp je pro něj neustále se vracející obraz, který je kulturou transformován, upravován  - Hodně navazuje na Aristotela a jeho Poetiku - Velký vliv na Haydena Whitea: Metahistorie, Tropika Diskurz – není historiografie také fikce? Není historie vytvářena jako zápletka? Jak na ni tedy nahlížet? Jaký je vztah historiografie a literatury? - Velký kód. Bible a literatura: pohled na Bibli očima literárního vědce, vliv Bible na západní kulturu a literaturu, zajímal se o to, jaké žánry se zde objevují POZITIVISMUS: - Původně filosofický směr, prosazující se od 30. let 19. století zakladatel AUGUSTE COMTE - Je důležité začít od znovu, je konec období spekulací, filosofii má vystřídat věda - Kladou velký důraz na fakta (je to empiricky ověřitelné, můžeme to pozorovat) – snaží se o exaktnost (přírodní vědy), hromadění faktů - Comte byl také zakladatelem sociologie - Vytváření zákonistostí - Comte: zákon tří stádií (teologické, metafyzické, vědecké) Literární věda: - Hippolyte Taine: Dějiny anglické literatury (1863) - 3 síly, které ovlivňují literaturu: rasa – biologické dispozice, prostředí – které je kulturní a fyzické, dějinný moment a chvíle – konstelace –> pokud budeme analyzovat tyto tři síly, porozumíme literatuře - Od textu jde k tomu, aby pojmenoval tyto tři síly - Vnější faktory, které ovlivňují autora, determinují literární dílo: od textu jsou i k době a hledají doklady té doby - Opomněli, že literaturu ovlivňuje sama literatura, hledali jen věci MIMO literaturu - Sbírali materiály ze spisovatelova života - Velmi zprofanované v žurnalismu – snaží se hledat paralelu mezi životem a literárním dílem (např. Hašek a Švejk – to, co Hašek prožil, nejsou osudy Švejka) –> můžeme hledat paralelismy, ale tím nevysvětlíme literaturu - Filosofie umění (1882) - Chápe kauzálně vztah autora a lit. Díla - Determinismus: lidský život je determinován, předurčen (k nezdaru – naturalismus a Zola) - Zola: románový projekt jako sociologie Reakce na Taina: - Emile Henneguin: zdůraznění role geniálních lidí - Wilhelm Schrerer: biografická metoda, hledání paralel dílo/život - Doporučuje: J. Foules: Francouzova milenka – vypráví moderně o viktoriánské době Pozitivisté v č. lit. vědě: - Jaroslav Vlček: přispěl k základům literární historiografie jako vědecké disciplíny, vliv textové kritiky Gebauera, estetiky herbartismu, literatura ve vztahu ke společnosti, kultuře - Jan Jakubec: lit. Historie jako samostatný obor, překonání závislosti na filologii (sociologizující pojetí: lit. v kontextu kultury, politiky), výklad osobnosti a témat monografického zaměření 27.9.: seminář Co dělá fikci fikcí? - D. Cohnová: 1924–2012 - Věnovala se naratologii: Co dělá fikci