Světové dějiny 20. století PDF

Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta Světové dějiny 20. století Pavel Kopeček Olomouc 2017 Světové dějiny 20. století 3 Obsa...

Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta Světové dějiny 20. století Pavel Kopeček Olomouc 2017 Světové dějiny 20. století 3 Obsah Úvod......................................................................................................................................... 4 1 Evropa a svět na počátku 20. století a 1. světová válka............................................................. 5 1.1 Mezinárodní politika na přelomu 19. a 20. století.............................................................. 6 1.2 Vznik moderní společnosti............................................................................................. 8 1.3 První světová válka (1914–1918).................................................................................... 9 2 Meziválečné období (1919–1938).......................................................................................... 13 2.1 Evropa a svět po 1. světové válce................................................................................ 14 2.2 Revoluční proměny Ruska........................................................................................... 16 2.3 Světová hospodářská krize a zhoršování mezinárodní situace ve 30. letech 20. století........ 18 3 Druhá světová válka a její důsledky....................................................................................... 22 3.1 Vypuknutí 2. světové války a její počáteční období......................................................... 23 3.2 Zformování protifašistické koalice a přelom ve vývoji 2. světové války.............................. 26 3.3 Porážka nacistického Německa..................................................................................... 29 3.4 Konec 2. světové války a její důsledky.......................................................................... 32 4 Evropa a svět po 2. světové válce......................................................................................... 37 4.1 Počátky studené války................................................................................................ 38 4.2 Sovětský svaz a jeho mocenský blok po 2. světové válce................................................ 40 4.3 Západ po 2. světové válce........................................................................................... 42 4.4 Třetí svět po 2. světové válce...................................................................................... 44 4.5 Čína po 2. světové válce............................................................................................. 46 5 Evropa a svět na konci 20. století.......................................................................................... 50 5.1 Ohniska konfliktů v poválečném světě........................................................................... 51 5.2 Krize a pád sovětského mocenského bloku.................................................................... 53 5.3 Evropa a svět na přelomu 20. a 21. století..................................................................... 55 5.4 Věda, technika a kultura v 2. polovině 20. století........................................................... 57 Světové dějiny 20. století 4 Úvod Studijní opora Světové dějiny 20. století je určena studentům prezenčních, kombinovaných a rozšiřujících studijních programů akreditovaných na Katedře společenských věd PdF UP v Olomouci. Jejím základním cílem je uvedení do problematiky historie 20. století se zaměřením na dějiny politické, ale i hospodářské a kulturní. Tato opora si neklade za cíl nahrazovat zevrubné publikace zabývající se moderními světovými dějinami, ale soustřeďuje se zejména na události, osobnosti a procesy, které sehrály významnou úlohu v klíčových fázích dějin 20. století. Opora je určena poučeným zájemcům, kteří již disponují aspoň základními znalostmi z obecných i českých dějin. Každá její podkapitola se skládá ze stručného přehledu historických událostí daného období, ke kterému jsou vztaženy kontrolní otázky a úkoly. Jejich splnění by mělo studentům poskytnout zpětnou vazbu paměťového zvládnutí a pochopení učiva obsaženého ve studijní opoře. U každé podkapitoly jsou také umístěna vysvětlující a rozšiřující hesla vztahující se k některým významným událostem, osobnostem a pojmům zmíněným v textu. Na vhodných místech jsou rovněž zařazeny krátké i dlouhé interaktivní úkoly. Závěr každé kapitoly pak obsahuje její stručné shrnutí, výčet pojmů určených k zapamatování a na závěr je rovněž připojen výběrový přehled použité literatury, který zahrnuje jak studijní a slovníkové příručky, tak i monograficky pojaté práce. Cíle Po prostudování této studijní opory budete znát: klíčové události a dokumenty světových dějin 20. století; významné mezníky vzniku a vývoje lidské společnosti 20. století; osobnosti, které v minulosti nejvíce ovlivnily politické, hospodářské a kulturní dění v evropském a světovém kontextu. Budete schopni: analyzovat příčiny vzestupu, popř. úpadku významných kulturních, státních, politických a etnických celků v jejich jednotlivých fázích; chápat proměny lidské společnosti v průběhu jejího vývoje ve 20. století; kriticky zhodnotit úlohu jednotlivých států v evropských a světových dějinách. Získáte: nové vědomosti z oblasti světových dějin 20. století; schopnost kriticky přemýšlet nad kulturním prostředím jednotlivých evropských i mimoevropských politických a kulturních celků; znalost řady pojmů z oblasti historie i dalších společenských věd. Světové dějiny 20. století 5 1 Evropa a svět na počátku 20. století a 1. světová válka Průvodce studiem V této kapitole se dozvíte: – jaká ohniska napětí a válečné konflikty existovaly ve světě na přelomu 19. a 20. století, – jaké hlavní mocenské bloky vznikly na přelomu 19. a 20. století v Evropě, – jakým způsobem se změnil životní styl části obyvatel vyspělých zemí na začátku 20. století, – jak se měnila v tomto období struktura společnosti, – jaké byly příčiny vypuknutí 1. světové války, – kde probíhaly hlavní boje tohoto konfliktu, – co rozhodlo o výsledku 1. světové války. Světové dějiny 20. století 6 1.1 Mezinárodní politika na přelomu 19. a 20. století Po skončení prusko-francouzské války, která probíhala v letech 1870-1871, se mezinárodní vztahy Spory na Balkáně v Evropě částečně uklidnily a v následujícím období až do vypuknutí 1. světové války v roce 1914 zde nedocházelo k vojenským střetnutím mezi velmocemi. Jedinou neklidnou oblastí zůstal Balkán, často označovaný jako „sud se střelným prachem“. Příčinou napětí v této části Evropy byla snaha balkánských národů o osvobození z nadvlády osmanské říše a také zásahy velmocí do tohoto vývoje. Osmanská říše, která po dlouhá staletí představovala hrozbu pro křesťanskou Evropu, byla už v 2. polovině 19. století jen stínem bývalé mocnosti. Někdy byla pro svoji hospodářskou i politickou slabost označována jako „nemocný muž na Bosporu“. Jejího oslabení se snažily využít podmaněné balkánské národy a také Rusko, které vystupovalo jako ochránce pravoslavných poddaných tureckého sultána. Když v polovině 70. let 19. století vypukla na Balkáně protiturecká povstání, využilo toho Rusko k zahájení války proti Turecku. Průběh vojenských operací byl pro Rusko úspěšný, ovšem ostatní evropské mocnosti se obávaly jeho přílišného posílení, proto byl v roce 1878 do Berlína svolán mírový kongres evropských velmocí. Berlínský kongres zmenšil zisky Ruska, upravil mocenské poměry na Balkáně a potvrdil nezávislost některých balkánských států, mj. Srbska a Bulharska. Situace v této části Evropy ovšem i nadále zůstala komplikovaná. Další konflikty, které často souvisely se snahami velmocí o zisk nebo rozšíření svých koloniálních říší, Búrská válka a konflikt mezi probíhaly v tomto období mimo Evropu. Na jihu Afriky se střetla Velká Británie s potomky holandských USA a kolonistů (tzv. Búry), kteří si zde vytvořili své státy. Aby potlačili vytrvalý búrský odpor, použili Britové i Španělskem velmi drastické metody, např. umístili búrské civilní obyvatelstvo do koncentračních táborů. Nakonec skončily tyto tzv. búrské války na začátku 20. století vítězstvím Britů. V ozbrojeném konfliktu se v roce 1898 střetly i Spojené státy americké a Španělsko. USA přitom využily své převahy a po vítězství získaly kontrolu nad původními španělskými koloniemi – Kubou, Filipínami a Portorikem. Na začátku 20. století skončilo válkou i soupeření Ruska a nové asijské velmoci – Japonska. V Rusko- japonská válka předcházejícím období Japonsko prošlo řadou pronikavých změn, po vzoru západních států zde byl vybudován průmysl a železniční síť, modernizována armáda a námořnictvo. Výsledky se projevily v průběhu rusko-japonské války v letech 1904–1905, v níž Japonsko na moři i na souši svého soupeře porazilo a stalo se rozhodující velmocí v oblasti Dálného východu. V poslední čtvrtině 19. století se rozhodující evropské mocnosti začaly spojovat do mocenských bloků. Trojspolek a Trojdohoda V roce 1879 se na vzájemném spojenectví dohodly Německo a Rakousko-Uhersko, ke kterým se o několik let později přidala Itálie. Vznikl tak Trojspolek. Itálie ovšem postupně ztratila na tomto spojenectví zájem. O něco později se vytvořila i nepřátelská koalice. V letech 1891–1894 byla realizována spojenecká smlouva mezi Francií a Ruskem, s nimiž se v prvním desetiletí 20. století spojila i Velká Británie. Tyto smlouvy byly základem tzv. Trojdohody (Dohody). Mezi oběma koalicemi existovala řada vážných rozporů, které mohly vést k válečnému konfliktu. Patřila mezi ně mj. německo-francouzská rivalita v západní Evropě, rusko-rakouské soupeření na Balkáně nebo budování silného německého válečného loďstva, které ohrožovalo námořní dominanci Velké Británie. Stejně potenciálně výbušné bylo i koloniální pronikání Německa do Afriky, které velmi nelibě nesly Velká Británie i Francie. Vzájemné propojení rozhodujících evropských velmocí spojeneckými smlouvami ovšem znamenalo, že by se případná válka rozrostla ve velmi rozsáhlý konflikt. To se nakonec také stalo v roce 1914 při vypuknutí 1. světové války. Světové dějiny 20. století 7 Kontrolní otázky a úkoly 1. Objasněte, proč byl Balkán označován jako „sud se střelným prachem“. 2. Ve které oblasti světa probíhaly tzv. búrské války? Jaké byly jejich příčiny a výsledek? 3. Jaké byly příčiny vítězství Japonska v jeho vojenském střetnutí s Ruskem v letech 1904–1905? 4. Které dva mocenské bloky se vytvořily na přelomu 19. a 20. století v Evropě? Které velmoci byly jejich členy? 5. Jaké byly konkrétní příčiny napětí mezi jednotlivými evropskými velmocemi na počátku 20. století? Pro zájemce Búrské války. Ozbrojené konflikty mezi Velkou Británií a jihoafrickými búrskými republikami Búrské války Transvaalem a Oranžskem, které probíhaly v letech 1880–1881 a 1899–1902. Proti britské anexi Transvaalu vypuklo v roce 1880 povstání Búrů, potomků nizozemských osadníků. V průběhu této tzv. 1. búrské války dosáhli Búrové řady úspěchů a Británie musela uznat v roce 1881 nezávislost Jihoafrické republiky (Transvaalu), jejíž zahraniční politika ovšem zůstala pod britskou kontrolou. Další válečný konflikt vypukl v roce 1899. Po počátečních búrských úspěších nasadili Britové velké síly, dobyli a anektovali Transvaal i Oranžsko. Díky brutálním opatřením vůči civilnímu búrskému obyvatelstvu se jim podařilo zlomit i partyzánský odpor Búrů a přinutili je uzavřít mírovou smlouvu ve Vereenigingu (31. května 1902). Transvaal i Oranžsko uznaly britskou nadvládu, ale zachovaly si vnitřní samosprávu. V bojích padlo na každé straně asi 5 tisíc mužů, dalších 20 tisíc britských vojáků zemřelo na nemoci a zahynulo na 35 tisíc búrských civilistů. Boj za nezávislost Kuby (1895–1898). Též druhá válka za nezávislost Kuby. Boj kubánských Boj za nezávislost revolucionářů proti španělské nadvládě, jehož výraznou postavou byl až do své smrti novinář, politik a Kuby básník J. M. Martí. Konflikt ve formě partyzánské války, který byl často veden i brutálními metodami, se postupně rozšířil na celý ostrov a jeho rozhodujícím faktorem se stal vojenský zásah USA proti Španělsku. Válka skončila Pařížskou mírovou smlouvou z 10. prosince 1898, ve které Španělsko mj. uznalo nezávislost Kuby. V následujícím období se na tomto ostrově projevoval silný politický i hospodářský vliv USA. Politika splendid isolation. Česky skvělá izolace. Označení zahraniční politiky Velké Británie zejména Skvělá izolace v závěru 19. století. Britská diplomacie vycházela tehdy ze snahy o rovnováhu sil mezi hlavními velmocemi na evropském kontinentu, přičemž se s nimi přímo nevázala spojeneckými smlouvami. To jí rovněž uvolňovalo ruce k získávání kolonií v mimoevropském prostoru. Na přelomu 19. a 20. století se politika skvělé izolace ukázala být jako překonaná, což naznačila tzv. Srdečná dohoda (1904) mezi Velkou Británií a Francií. Spolek tří císařů. Spojenectví Ruska, Německa a Rakouska-Uherska, které se vytvořilo na začátku Spolek tří císařů 70. let 19. století. K neformálnímu ustavení spolku došlo v září 1872 v Berlíně na setkání pří panovníků – německého císaře Viléma I., rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. a ruského cara Alexandra II. V roce 1873 podepsaly všechny tři mocnosti společnou obecnou dohodu, ve které se zavázaly v případě krize v Evropě ke společnému postupu. Podle představ německého kancléře Bismarcka měl spolek sloužit k izolaci Francie v evropské politice, ostatní členové ale sledovali v rámci spolku jiné cíle. Zostřující se situace na Balkáně, kde se křížily zájmy Rakouska-Uherska a Ruska, způsobila v roce 1886 definitivní zánik spolku. Světové dějiny 20. století 8 Dvojspolek. Vojenská smlouva uzavřená v říjnu 1879 ve Vídni mezi Německem a Rakouskem- Dvojspolek Uherskem. Podle této smlouvy si měly obě strany přijít vzájemně na pomoc v případě, pokud by jedna z nich byla napadena Ruskem. V případě útoku jiné mocnosti než Ruska na Rakousko-Uhersko nebo Německo byl druhý smluvní partner Dvojspolku zavázán k neutralitě. Smlouva byla původně uzavřena na pět let, byla ale neustále prodlužována a zůstala v platnosti až do roku 1918. V květnu 1882 se ve Vídni s dosavadními signatáři Dvojspolku propojila vojensko-politickými smlouvami i Itálie, čímž vznikl Trojspolek. 1.2 Vznik moderní společnosti Na konci 19. a na začátku 20. století se život lidí v průmyslově vyspělých zemích Evropy, Severní Proměny životního stylu Ameriky a v Japonsku výrazně změnil. Objevily se nové materiály a technologie, začaly se ve velké míře využívat nové zdroje energie (nafta, elektřina). Zvýšila se efektivita výroby, lidská práce byla nyní v široké míře nahrazována stroji. Především u městského obyvatelstva se výrazně proměnily životní podmínky. V městech byly budovány zdroje pitné vody, která byla rozváděna do jednotlivých domů a bytů, ulice byly osvětlovány plynovým nebo elektrickým osvětlením, lidé kromě vozů tažených koňmi jezdili tramvajemi nebo v některých velkoměstech také podzemní dráhou. V mnoha státech byly přijaty ústavy, parlamenty se obměňovaly na základě pravidelně se opakujících Proměny politiky voleb, kterých se účastnily rostoucí počty obyvatel. Neodmyslitelnou součástí veřejného života se staly politické strany reprezentující různé vrstvy obyvatel. Socialistické a sociálně demokratické strany, které reprezentovaly zejména dělnictvo, žádaly sociálně spravedlivější uspořádání společnosti. Programem liberálních stran byla především rovnost lidí v oblasti politických a hospodářských práv a co nejmenší zásahy státu do ekonomiky. Konzervativní strany upřednostňovaly tradiční uspořádání společnosti a významnou roli přisuzovaly zejména rodině, státu a národu. Křesťansko-sociální strany se opíraly o náboženské vidění světa, které se mělo promítat i do politiky a hospodářství. Proměnilo se i sociální složení společnosti. Šlechta většinou ztratila svoje výsadní postavení, které Postavení jednotlivých měla v předcházejících stoletích. Nahradily ji podnikatelské a měšťanské vrstvy (buržoazie) a sociálních stoupal i význam středních tříd, např. úředníků, učitelů, lékařů, inženýrů, živnostníků, vrstev obchodníků, vědců atd., kteří se většinou živili pomocí svých duševních schopností a vědomostí. Přes určitá zlepšení zůstávalo často velmi tíživé postavení dělníků. Vlády v tomto období už mnohem více vstupovaly do vztahů mezi dělníky a jejich zaměstnavateli, parlamenty přijímaly zákony, které zkracovaly pracovní dobu, zaváděly sociální a zdravotní pojištění, omezovaly práci žen a dětí apod. Přesto byly sociální nepokoje a dělnické stávky velmi časté. Proměňovalo se i postavení žen. Do té doby byla jejich hlavní úlohou péče o rodinu a domácnost, ale koncem 19. století už nacházelo stále více žen uplatnění jako učitelky, lékařky, advokátky, sekretářky, telefonistky apod. V některých západních zemích vznikla i hnutí prosazující zavedení volebního práva pro ženy. Období přelomu 19. a 20. století – později občas označované jako „krásná doba“ – mělo ovšem i své Antisemitismu s temné stránky. Jednou z nich byla znovuprobuzená nechuť a nenávist vůči Židům (antisemitismus), která se projevovala v řadě států. Židovští podnikatelé byli obviňováni z bezohledného vykořisťování dělníků, revolucionáři židovského původu zase z podvracení základů společnosti. V obdobích vypjatého národního cítění byli Židé často odmítáni jako cizí skupina, která není součástí národa. Silná protižidovská kampaň provázela např. Dreyfusovu aféru ve Francii, při níž byl kapitán francouzské armády židovského původu Alfréd Dreyfus obviněn ze špionáže ve prospěch Německa – tehdy úhlavního nepřítele Francie. Reakcí části židovského obyvatelstva v Evropě proto byla snaha odejít do vlasti svých předků – Palestiny – a založit zde vlastní stát, který by jim poskytl ochranu před pronásledováním. Světové dějiny 20. století 9 Kontrolní otázky a úkoly 1. K jakým změnám v životním stylu části obyvatelstva došlo na začátku 20. století? 2. Jaké typy politických stran existovaly v této době? Které skupiny obyvatel reprezentovaly? 3. Jak se změnilo postavení jednotlivých sociálních skupin obyvatelstva? 4. Jaké byly příčiny antisemitismu v této době? Pro zájemce Průmyslová revoluce. Proces, který vedl ke vzniku moderní společnosti založené na průmyslové Průmyslová revoluce tovární velkovýrobě s rozsáhlým využitím strojů. Průmyslová revoluce začala už na konci 18. století v Anglii, v první polovině 19. století v některých státech západní a střední Evropy a USA a koncem 19. století v Rusku a Japonsku. Jako první zasáhla průmyslová revoluce textilní průmysl, kde zejména v bavlnářství začala být zaváděna tovární velkovýroba s využitím nových technických vynálezů. Průmyslovou revoluci v těžkém průmyslu umožnil vynález parního stroje (James Watt) v roce 1769, který zahájil „věk páry“. Rozsáhlé používání parního stroje v průmyslu vedlo k prudkému zvýšení těžby uhlí a výroby železa. Pára umožnila i revoluci v dopravě, proto rychle rostla železniční síť v západní a později i východní Evropě. Průmyslová revoluce přinesla i masivní využití vědeckých poznatků ve výrobě. Od druhé poloviny 19. století se těžiště světové ekonomiky postupně přenáší do USA, na přelomu století předstihl tento stát Velkou Británii ve výrobě uhlí a železa a ve výrobě bavlny. Počátek 20. století je v USA spjat s rozmachem automobilového průmyslu, který je charakteristický pásovou výrobou a velkými výrobními linkami (např. továrny Henryho Forda). Pro dělnictvo byly zpočátku důsledky průmyslové revoluce problematické, úmorná tovární práce a život ve špinavých a přeplněných městech se negativně podepisovaly na zdraví a délce života dělníků, rozsáhle byla rovněž využívána levnější pracovní síla žen a dětí. Sociální napětí mezi dělnictvem, charakterizované šířením socialistických myšlenek, vedlo jednotlivé vlády k řadě opatření, která se týkala např. délky pracovní doby, sociálního a zdravotního pojištění, úpravy pracovních podmínek apod. V dlouhodobém výhledu přinesla ovšem průmyslová revoluce růst životní úrovně pro všechny vrstvy obyvatelstva. Pásová výroba. Vznik tohoto moderního výrobního postupu, který přinesl převrat v průmyslu, je spjat Pásová výroba se jménem amerického podnikatele Henryho Forda, jenž ve svém automobilovém závodě v Detroitu zavedl v roce 1914 velkovýrobu na běžících pásech. Princip této masové výroby byl založen na nepřetržitém zpracovávání a montování součástí a rozdělení pracovního procesu na dílčí operace, které byli schopni zvládnout i nekvalifikovaní dělníci. Díky tomu se doba montáže automobilu ve Fordově továrně zkrátila z původních čtrnácti hodin na polovinu. Fordovými metodami se inspirovalo mnoho následovníků (u nás např. Tomáš Baťa), ale objevila se i řada kritiků odlidštění a mechanizace práce, které pásová velkovýroba s sebou přinášela (např. Chaplinův film Moderní doba). 1.3 První světová válka (1914–1918) První světová válka vznikla jako konflikt mezi tzv. Ústředními mocnostmi (Německo, Rakousko- Válčící strany Uhersko, Turecko a Bulharsko) a tzv. Dohodou, která byla zpočátku tvořena Francií, Velkou Británií a Ruskem. V průběhu války se pak na stranu těchto dohodových mocností přidaly i další významné státy Světové dějiny 20. století 10 – Japonsko, Itálie a v roce 1917 i Spojené státy americké. Celkem se tohoto válečného konfliktu nakonec aktivně zúčastnilo 34 států. Mezi základní příčiny 1. světové války patřily rozpory mezi velmocemi, mezi které se např. řadilo Příčiny a charakter dlouhodobé napětí mezi Německem a Francií, dále spory mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem o vliv na války Balkáně nebo snaha Velké Británie a Francie zabránit Německu v rozšiřování jeho mocenského vlivu a získávání dalších kolonií. Bezprostřední příčinou války se stal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este, který na něho 28. června 1914 v Sarajevu spáchali příslušníci tajné organizace Mladá Bosna. Rakousko-Uhersko obvinilo z atentátu Srbsko, a když to odmítlo splnit některé podmínky rakouského ultimáta, vyhlásilo mu 28. července 1914 válku. V následujících dnech pak do válečného konfliktu vstoupila v souladu s podepsanými spojeneckými smlouvami řada dalších států a válka se tak stala světovou. V jejím čtyřletém průběhu válčící strany zmobilizovaly kolem 70 milionů vojáků, z nichž kolem 10 milionů padlo. Válka těžce doléhala i na civilní obyvatelstvo v zázemí (např. v zásobování potravinami), protože bojující státy se snažily využít většinu svých hospodářských zdrojů pro vojenské účely. V průběhu války byla masově používána moderní vojenská technika – účinné dělostřelectvo, kulomety, tanky, letadla, ponorky, otravné plyny atd. I když se bojovalo v Africe a na Blízkém východě, hlavní válečné fronty se nacházely v Evropě. Průběh válečných Srbsku se nejprve podařilo zastavit útok rakousko-uherské armády, ale když se proti němu postavilo i operací Bulharsko, nedokázali Srbové čelit náporu svých protivníků. V roce 1915 vstoupila do války na straně Dohody i Itálie, která si činila nároky na část území Rakouska-Uherska. Na východní frontě bojovaly proti početnějším ruským armádám lépe vyzbrojené rakouské a německé jednotky. V roce 1917 se ale v důsledku revolučních událostí ruská armáda v podstatě rozpadla a bolševici, kteří převzali v Rusku moc, uzavřeli v březnu 1918 s Německem a Rakouskem-Uherskem v Brestu-Litevském separátní mír, aniž se přitom ohlíželi na mínění dalších dohodových států. Rozhodující pro výsledek celé války se stala západní fronta, na níž stáli proti sobě na jedné straně Výsledek války Francouzi a Britové, na straně druhé pak Němci. Těm se zpočátku podařilo rychlým útokem přes Belgii a Lucembursko proniknout až téměř k Paříži, kde byli zastaveni v bitvě na řece Marně. V dalším průběhu vojenských operací se úporně bojovalo v prostoru východní Francie. Zvláště těžké bitvy s obrovskými počty obětí na obou stranách, při nichž ani jedna ze stran nedokázala rozhodujícím způsobem zvítězit, se odehrály u francouzské pevnosti Verdunu a na řece Sommě. V roce 1917 vstoupily do války na straně Dohody i Spojené státy americké a početní američtí vojáci posílili britské a francouzské jednotky na západní frontě. To výrazně přispělo k vítězství dohodových mocností, které tak získaly rozhodující vojenskou i hospodářskou převahu. V říjnu 1918 se fakticky rozpadlo Rakousko-Uhersko a 11. listopadu 1918 požádalo o mír i Německo. Tím 1. světová válka skončila. Kontrolní otázky a úkoly 1. Jaké byly příčiny vypuknutí 1. světové války? 2. Které koalice proti sobě v 1. světové válce bojovaly? Které velmoci je tvořily? 2. Kdy 1. světová válka začala a kdy skončila? 3. V čem se tento konflikt lišil od předchozích válek? 4. Které byly nejdůležitější fronty 1. světové války? 5. Co rozhodlo o výsledku 1. světové války? Světové dějiny 20. století 11 Pro zájemce Černá ruka. Tajná srbská organizace, jejíž skutečný název byl Sjednocení nebo smrt. Byla založena Černá ruka roku 1911 a její jádro tvořili zejména mladí důstojníci srbské armády. Cílem organizace bylo sjednocení všech jižních Slovanů ve Velkém Srbsku. Nejzávažnější akcí, na níž se Černá ruka podílela, byl atentát na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda v bosenském Sarajevu (28. 6. 1914), který se stal bezprostřední příčinou vypuknutí 1. světové války. V průběhu války se činnost Černé ruky stala pro srbskou vládu nepohodlnou, a proto došlo k její likvidaci. Zákopová válka. Způsob boje charakteristický pro 1. světovou válku. Typickým rysem zákopové války Zákopová válka byla převaha bránící se strany nad nekrytými jednotkami útočníka, které jen stěží a za cenu obrovských ztrát překonávaly střelecké zákopy obránců, kryté drátěnými zátarasy a účinnou kulometnou a dělostřeleckou palbou. Navíc bránící se strana většinou přesunula díky železniční síti na ohrožená místa své zálohy mnohem rychleji, než dokázaly postupovat rozstříleným a často rozbahněným terénem pěší jednotky útočníka. Výsledkem těchto faktorů byl poměrně malý pohyb linií, který se projevoval zejména na západní frontě. Zde od podzimu roku 1914 obě dvě strany vybudovaly od moře až ke švýcarským hranicím důmyslný systém zákopů, který se dal jen nesnadno zdolat. K zákopové válce došlo i na dalších frontách 1. světové války. Východiskem ze slepé uličky zákopové války se mohly stát některé taktické a technické novinky, které se zejména v závěrečné fázi 1. světové války začaly ve větší míře používat. Patřilo k nim nasazení úderných skupin, které obcházely hlavní střediska odporu protivníka a pronikaly do nekrytého prostoru. Novým bojovým prostředkem se staly tanky, které rychle prorážely nepřátelské linie a poskytovaly útočící pěchotě nezbytnou podporu. Své možnosti částečně naznačilo i letectvo, které mohlo ničit komunikační trasy a zálohy protivníka. Yperit. Bojový plyn používaný v průběhu 1. světové války. Podle charakteristické vůně byl označován Yperit také jako hořčičný plyn, jeho známější název yperit pochází od belgického městečka Ypres ležícího nedaleko hranic s Francií, kde byl v dubnu 1915 poprvé použit německou armádou. Tato špatně se vypařující látka na bázi chlóru ničivě působí na pokožku, zrak, dýchací a trávicí ústrojí. Wilsonových Čtrnáct bodů. Program prezidenta USA Woodrowa Wilsona o uspořádání světa po Wilsonových čtrnáct bodů skončení 1. světové války, který byl vyhlášen dne 8. ledna 1918. Wilson tehdy ve svém projevu k americkému Kongresu formuloval zásady poválečného světového řádu, který měl stát na nových základech. V jeho programu se objevilo mj. odstranění překážek v mezinárodním obchodu, zásada otevřené diplomacie bez tajných dohod, rovný přístup ke zdrojům surovin a svoboda plavby v mezinárodních vodách. Světový mír měl být zabezpečen všeobecným odzbrojením, v otázce kolonií měla být brána v potaz vůle místního obyvatelstva. Pro další osudy českých zemí a obecně střední Evropy byly důležité body, které předpokládaly autonomii pro národy Rakouska-Uherska a nové vymezení hranic na základě sebeurčení národů. Program předpokládal i zřízení nezávislého Polska s přístupem k Baltskému moři a vyklizení území okupovaných v průběhu 1. světové války. Poslední bod se týkal zřízení mezinárodní organizace – Společnosti národů –, která by zprostředkovávala spolupráci mezi státy a zajistila světový mír. Ne všechny zásady Wilsonova programu se podařilo prosadit (USA do Společnosti národů nakonec vůbec nevstoupily), přesto ale mělo Čtrnáct bodů velký význam pro podobu světa po 1. světové válce. Světové dějiny 20. století 12 Shrnutí Po skončení prusko-francouzské války v roce 1871 prožívala až do roku 1914 většina Evropy období míru, k válečným střetům došlo jen na Balkáně. Řada konfliktů ovšem probíhala na jiných kontinentech a souvisela často se snahou velmocí rozšířit nebo udržet své koloniální říše. Tak došlo např. k búrským válkám na jihu Afriky, ke španělsko-americké válce nebo konfliktu mezi Ruskem a Japonskem na Dálném východě. Na přelomu 19. a 20. století se v Evropě zformovaly dva velmocenské bloky, Trojspolek a Trojdohoda. Na začátku 20. století došlo v průmyslově vyspělých zemích ke změnám životního stylu u značné části obyvatelstva. Využívaly se nové technologie a zdroje energie, zejména ve městech se měnila doprava a kultura bydlení. Do politického života byly vtahovány stále početnější skupiny obyvatel, které byly reprezentovány různými politickými stranami. Měnila se také role jednotlivých sociálních a společenských vrstev. Řadu hlubokých sociálních rozporů ve společnosti se ale odstranit nepodařilo, problémem byl mj. i dobový antisemitismus. První světová válka (1914–1918) vznikla jako konflikt mezi tzv. Ústředními mocnostmi a Dohodou. Její bezprostřední příčinou byl atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu v červnu 1914. Celkem se tohoto konfliktu zúčastnilo 34 států, které zmobilizovaly kolem 70 milionů vojáků, z nichž 10 milionů padlo. V průběhu války byla masově používána moderní vojenská technika. Nejdůležitější fronty 1. světové války ležely na evropském kontinentu, rozhodující roli hrála fronta západní, na které proti německé armádě stála francouzská a britská vojska, posílená od roku 1917 Američany. První světová válka skončila v listopadu 1918 vítězstvím Dohody. Pojmy k zapamatování „sud se střelným prachem“, „nemocný muž na Bosporu“, berlínský kongres, búrské války, koncentrační tábory, rusko-japonská válka, politika „skvělé izolace“, Spolek Tří císařů, Trojspolek, Trojdohoda (Dohoda), Ústřední mocnosti, antisemitismus, socialistické a sociálně demokratické strany, liberální strany, konzervativní strany, křesťansko-sociální strany, buržoazie, „krásná doba“, Dreyfusova aféra, pásová výroba, Mladá Bosna, Černá ruka, bolševici, separátní mír, sarajevský atentát, mobilizace, východní a západní fronta, zákopová válka, yperit, Wilsonových Čtrnáct bodů. Světové dějiny 20. století 13 2 Meziválečné období (1919–1938) Průvodce studiem V této kapitole se dozvíte: – jaké byly důsledky 1. světové války, – jaký byl hospodářský, společenský a politický vývoj v meziválečném období, – jaké byly hospodářské a politické dopady světové hospodářské krize ve 30. letech 20. století, – jaký byl vývoj na území Ruska v 1. polovině 20. století, – jaké byly důsledky světové hospodářské krize ve 30. letech 20. století, – jaké byly příčiny zhoršování politické situace ve 30. letech 20. století. Světové dějiny 20. století 14 2.1 Evropa a svět po 1. světové válce První světová válka přinesla kromě obrovských lidských a materiálních ztrát i podstatné změny do Důsledky 1. světové války politického uspořádání Evropy a celého světa. Německo bylo porážkou ve válce výrazně oslabeno, v Rusku byl svržen carský režim a nastolena vláda bolševiků, Rakousko-Uhersko se rozpadlo a na jeho místě vznikla řada tzv. nástupnických států (mj. i Československo). Válka přispěla také k podstatnému hospodářskému a vojenskému posílení Spojených států amerických. Základem nových poměrů po skončení 1. světové války se stala mírová konference, která se Pařížská mírová uskutečnila v letech 1919–1920 v Paříži. Hlavní slovo na této tzv. Versailleské konferenci měly konference vítězné dohodové mocnosti – Francie, Velká Británie, Itálie, USA a Japonsko. Jako poražené státy v Paříži vystupovaly Německo, Rakousko, Maďarsko, Turecko a Bulharsko. Zejména Německu, které bylo označeno za hlavního viníka války, byly nadiktovány tvrdé mírové podmínky – muselo podstatně omezit svoji armádu, ztratilo všechny své mimoevropské kolonie a přišlo i o část svého vlastního území (mj. o Alsasko a Lotrinsko ve prospěch Francie). Muselo se rovněž zavázat k zaplacení obrovských válečných reparací, na nichž trvala zejména bojovými operacemi silně postižená Francie. Se značnými územními ztrátami muselo souhlasit rovněž Maďarsko. Na Versailleské konferenci vznikla také mezinárodní organizace – Společnost národů –, jejímž hlavním úkolem bylo zabránit novým válečným konfliktům. Řada států se musela v letech následujících po 1. světové válce vyrovnat s hospodářskou i politickou Poválečný radikalismus krizí, která byla zvlášť tíživá v poražených a zklamaných zemích. Někde se po vzoru ruských bolševiků neúspěšně pokusily převzít moc revoluční komunistické skupiny, které byly sdružené v tzv. Komunistické internacionále (Kominterně). V Itálii, rozčarované výsledky 1. světové války, se po tzv. pochodu na Řím chopili v roce 1922 vlády fašisté, kteří zrušili ostatní politické strany a nastolili svoji diktaturu v čele s Benitem Mussolinim jako vše rozhodujícím vůdcem – ducem. V následujícím roce se v Mnichově poprvé – tentokrát ještě neúspěšně – pokusil o převzetí moci Adolf Hitler se svými přívrženci – nacisty. Po skončení poválečné obnovy došlo ve 20. letech 20. století zejména ve vyspělých státech k velkému Hospodářský rozvoj 2. hospodářskému růstu, který přinesl i zlepšování životních podmínek většiny obyvatelstva. Ve velké poloviny 20. míře začaly být využívány některé vynálezy a technologie (telefony, rozhlasové přijímače, gramofony), let rozvíjela se výroba a používání automobilů a civilních letadel. Došlo i k rozkvětu vědy, umění a kultury, významnou úlohu v zábavě širokých vrstev městského obyvatelstva začalo hrát kino. Tento pozoruhodný rozvoj byl ale ukončen vypuknutím světové hospodářské krize v roce 1929. Kontrolní otázky a úkoly 1. K jakým hlavním územním a politickým změnám došlo po 1. světové válce? 2. Který stát byl na Pařížské konferenci označen jako hlavní viník války? Jaké mírové podmínky mu byly nadiktovány? 3. Jaký hlavní úkol měla mít Společnost národů? 4. Která totalitní hnutí se po 1. světové válce rozvinula? 5. Popište hospodářský vývoj ve 20. letech 20. století. Pro zájemce Maďarská republika rad. Též Maďarská sovětská republika. Krátkodobý státní útvar na území Maďarská republika rad Maďarska, který vznikl 21. března 1919 převzetím moci Maďarskou socialistickou stranou. Vůdčí osobností nového režimu byl Béla Kun. Vláda Maďarské republiky rad postupovala podle vzoru Světové dějiny 20. století 15 sovětského Ruska, provedla znárodnění průmyslu a bank, částečně vyvlastnila pozemkový majetek, zavedla osmihodinovou pracovní dobu atd. V souvislosti s územními spory s Rumunskem a Československem došlo k vojenskému střetnutí Maďarské republiky rad s těmito státy, které vedlo k obsazení části Slovenska maďarskými vojsky a vyhlášení Slovenské republiky rad. Začátkem srpna 1919 byla zejména díky tlaku rumunských vojsk a vnitřním rozporům Maďarská republika rad likvidována. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Stát, který vznikl na podzim 1918 na základě dohody mezi Království SHS srbskou a chorvatskou exilovou reprezentací. Tento státní útvar, v němž vládnoucím královským rodem byla srbská dynastie Karadjodjevičů, se skládal z několika územních a státních celků, které prošly odlišným historickým vývojem, např. Srbské a Černohorské království – nezávislé státy, Chorvatsko – samosprávné postavení uvnitř Uher, Slovinsko – rakouská provincie, Bosna a Hercegovina – provincie spravované společně Rakouskem a Uherskem. V lednu 1929 byl název Království Srbů, Chorvatů a Slovinců změněn na Království Jugoslávie. Meziválečné období bylo charakteristické výrazným národnostním napětím zejména mezi Srby a Chorvaty, které vyvrcholilo po napadení Jugoslávie Německem v dubnu 1941. Po porážce jugoslávské armády vznikl loutkový chorvatský stát pod patronací Německa, další území Jugoslávie okupovaly kromě Německa i jeho spojenci Maďarsko, Bulharsko a Itálie. Po 2. světové válce byla Jugoslávie obnovena a v listopadu 1945 byla zrušena monarchie a ustavena Federativní lidová republika Jugoslávie (od roku 1963 Socialistická federativní republika Jugoslávie). Politika izolacionismu. Obecně se izolacionismus dá charakterizovat jako zahraniční politika Politika izolacionismu odmítající zásahy a vztahy, které se bezprostředně netýkají životních zájmů vlastního státu. V politické praxi se izolacionismus vztahoval zejména k USA, kde jeho východiska naznačil už George Washington v roce 1797 v tzv. Dopise na rozloučenou. Jednoznačně zde byl izolacionismus zformulován tzv. Monroeovou doktrínou (1823), v níž americký prezident James Monroe ve svém poselství Kongresu oznámil nezájem USA na politickém vývoji v Evropě a žádal evropské státy o totéž ve vztahu k dění na americkém kontinentu. K přerušení amerického izolacionismu došlo v průběhu 1. světové války, do které USA zasáhly na straně dohodových mocností. K opětnému oživení této koncepce došlo v meziválečném období, v němž USA např. ani nevstoupily do Společnosti národů. K definitivnímu opuštění amerického izolacionismu došlo až v souvislosti se vstupem USA do 2. světové války a výrazná angažovanost USA ve světovém dění pak pokračovala i po jejím skončení. Benito Mussolini, (1883–1945), italský fašistický politik. Pocházel z rodiny venkovského kováře a Benito Mussolini průkopníka anarchismu. V roce 1902 vstoupil do socialistické strany, od roku 1912 byl redaktorem jejího ústředního tiskového orgánu Avanti. V roce 1914 byl ze strany vyloučen, založil časopis Popolo d´Italia a propagoval vstup Itálie do 1. světové války. Po skončení války využil nespokojenosti značné části italského obyvatelstva s jejími výsledky i hospodářského rozvratu a založil radikální organizaci Fasci di combattimento (odtud název fašismus), která vytýčila ideu obnovy římského impéria. V roce 1922 si Mussolini tzv. pochodem na Řím vynutil jmenování do čela vlády a jeho fašistický režim postupně zlikvidoval parlamentní zřízení. V roce 1924 byl prohlášen vůdcem a šéfem státu. Mussoliniho Itálie se angažovala v podpoře pravicových režimů ve střední Evropě (Rakousko, Maďarsko) a poskytla i rozsáhlou pomoc povstalcům proti republikánské vládě ve Španělsku. V roce 1935 zahájila Itálie agresi proti Etiopii a v roce 1939 ovládla Albánii. Jako spojenec nacistického Německa vstoupila pak v červnu 1940 do 2. světové války. Průběh válečných událostí prokázal nepřipravenost italských ozbrojených sil, které utrpěly řadu ponižujících neúspěchů. Po vylodění anglo-amerických vojsk na Sicílii byl Mussolini v červenci 1943 státním převratem sesazen a zatčen. Němečtí výsadkáři ho sice osvobodili a on mohl v severní Itálii vyhlásit tzv. Italskou sociální republiku, ale to už byl v podstatě pouhou loutkou v rukou Hitlera. V dubnu 1945 byl na útěku zajat italskými partyzány a poté popraven. Světové dějiny 20. století 16 2.2 Revoluční proměny Ruska Na začátku 20. století bylo Rusko díky své rozloze a počtu obyvatel jednou z nejvýznamnějších Ruská revoluce světových velmocí, oproti západním státům se ovšem výrazně opožďovalo v hospodářském 1905–1907 rozvoji a zůstávalo převážně zemědělskou zemí. Ekonomické a politické reformy v něm nebyly dokončeny, což vyvolávalo nespokojenost obyvatelstva a odpor proti carskému režimu. K vnitřním problémům se přidaly také neúspěchy v zahraniční politice. Spory s Japonskem o vliv na Dálném východě vyvrcholily v letech 1904–1905 již zmíněnou rusko-japonskou válkou, kterou Rusko prohrálo. Tato nečekaná porážka odhalila slabost carského režimu a dala podnět k první ruské revoluci (1905–1907). Když byla v lednu 1905 v Petrohradu krutě rozehnána pokojná dělnická manifestace (tzv. Krvavá neděle), zachvátily stávky a rolnické nepokoje značnou část země. Na Černém moři se dokonce vzbouřili námořníci na křižníku Potěmkin. Car Mikuláš II. musel pod tlakem revolučních událostí zřídit první ruský zákonodárný orgán – státní dumu a uznat některé občanské svobody. V této době také mohly v Rusku poprvé začít otevřeně působit politické strany. Po utlumení revolučního hnutí došlo opět k upevnění vládnoucího režimu. Díky reformám schopného Konec carského ministra P. A. Stolypina Rusko v tomto období zažilo výrazný hospodářský rozvoj, který byl ale v roce režimu 1914 ukončen vypuknutím 1. světové války. V jejím průběhu Rusko utrpělo velké lidské i územní ztráty, které podlomily stabilitu carského režimu. Docházelo k mohutným stávkám dělníků, vojáci odmítali poslušnost svým velitelům. Demonstrace v březnu 1917 (podle juliánského kalendáře, který v Rusku tehdy ještě platil, to bylo ale v únoru) přerostly v ozbrojené revoluční povstání a car Mikuláš II. za této situace odstoupil. Řízení státu se ujala Prozatímní vláda složená z představitelů různých politických stran a skupin, její protiváhou se staly tzv. sověty zástupců dělníků, rolníků a vojáků. Ani Prozatímní vládě se ale nepodařilo zvládnout rostoucí chaos v zemi. Nechtěla a ani nemohla ukončit Bolševický převrat válku, a tak postupně ztrácela mezi vojáky i civilním obyvatelstvem popularitu. Tu naopak svojí protiválečnou propagandou získávali bolševici, revoluční marxistická strana, která se po návratu svého vůdce V. I. Lenina do Ruska z emigrace začala připravovat na násilné svržení vlády a převzetí moci. To se jí skutečně 7. listopadu (podle juliánského kalendáře 25. října) 1917 podařilo a její ozbrojené síly ovládly sídlo Prozatímní vlády – Zimní palác v Petrohradu. Nová bolševická vláda vydala dekret o půdě, který rozděloval statkářskou a církevní půdu rolníkům, a Občanská válka dekret o míru, který navrhoval všem válčícím zemím okamžité zahájení mírových jednání bez předběžných podmínek. Když ovšem s touto iniciativou neuspěla, uzavřela v březnu 1918 v Brestu Litevském sama separátní mír s Německem a Rakouskem-Uherskem. Bolševikům se pak podařilo zvítězit v ruské občanské válce (1918-1920) proti jejich odpůrcům, cena tohoto vítězství byla ale tragická – úplný rozvrat ruského hospodářství a hladomor, který si vyžádal miliony obětí. Veškerá protibolševická opozice byla v tomto období likvidována i za pomocí teroru, který uskutečňovala zejména tajná policie – Čeka. Pokusy o revoluce v bolševickém stylu v jiných státech ale selhaly. Katastrofální ekonomická situace Ruska přinutila bolševické vedení v čele s Leninem po skončení Vytvoření SSSR občanské války k některým změnám v hospodářské oblasti – v určité míře bylo opět povoleno soukromé podnikání a rolníci mohli volně prodávat své zemědělské produkty. V roce 1922 byl z Ruska a některých dalších částí bývalé carské říše vytvořen Svaz sovětských socialistických republik (Sovětský svaz, SSSR). V boji o moc, který se rozpoutal ve vedení bolševické (komunistické) strany a sovětského státu po Leninově smrti v roce 1924, zvítězil J. V. Stalin. Kontrolní otázky a úkoly 1. V čem se Rusko na začátku 20. století lišilo od států západní Evropy? 2. Jaké byly příčiny ruských revolucí v letech 1905–1907 a 1917? 3. Popište politiku bolševiků po jejich získání moci v Rusku v roce 1917. Světové dějiny 20. století 17 Pro zájemce Samoděržaví. Forma neomezené panovnické vlády v Rusku, kde byla nejvyšší moc ve státě Samoděržaví soustředěna do rukou ruských carů. Samoděržaví se vytvářelo postupně v průběhu 16. až 17. století, definitivně je prosadil Petr I. Veliký (vládl 1682–1725). K jeho částečnému oslabení došlo za ruské revoluce v letech 1905–1907, definitivně bylo odstraněno únorovou revolucí v roce 1917. Mikuláš II., (1868–1918), ruský car z rodu Romanov-Holstein-Gottorp. Na ruský trůn nastoupil v roce Mikuláš II. 1894 po smrti svého otce Alexandra III. K úspěšné vládě mu chyběla jasná koncepce i vhodné povahové vlastnosti. Podléhal vlivu své manželky i dalších osob ze svého okolí (např. Rasputina). Za jeho panování Rusko prohrálo v letech 1904–1905 válku s Japonskem a zasáhla jej vlna revolučních událostí v letech 1905–1907. Car musel souhlasit s vytvořením státní dumy, ruského parlamentu, který částečně omezoval jeho moc. Schopný ministr P. A. Stolypin dokázal často velmi nevybíravými prostředky stabilizovat situaci v zemi a jeho reformy přinesly i hospodářský rozvoj. Ten byl ale zastaven vypuknutím 1. světové války, která uvrhla Rusko do hluboké politické i hospodářské krize. V únoru 1917 byl car svržen revolucí a více než rok držen v internaci na různých místech Ruska. V červenci 1918 byl pak spolu s celou svou rodinou zavražděn v Jekatěrinburgu místními bolševickými orgány. Ruská občanská válka. Krvavý konflikt mezi bolševiky a jejich odpůrci v letech 1918–1921, který Ruská občanská vypukl brzy po bolševickém uchopení moci v Rusku v listopadu (podle juliánského kalendáře v říjnu) válka 1917. Proti bolševikům bojovaly zejména armády vedené bývalými carskými generály A. Děnikinem, N. Juděničem, P. Wrangelem a admirálem A. Kolčakem, které byly podporovány státy Dohody. V první fázi občanské války hrály v protibolševickém boji významnou roli i československé legie. Bolševikům napomáhala politická i vojenská nejednotnost jejich protivníků a váhavý postoj dohodových mocností, navíc ovládali centrální části Ruska s nejvýznamnějšími průmyslovými středisky Moskvou a Petrohradem. Bolševická Rudá armáda se v průběhu občanské války stala účinnou vojenskou silou, v zázemí byl k upevnění sovětské moci rozpoután masový teror. K nejdůležitějším vojenským operacím došlo v průběhu roku 1919, kdy skončila nezdarem nekoordinovaná ofenziva protibolševických armád a naopak Rudá armáda přešla na rozhodujících frontách do protiútoku. Součástí občanské války byl i sovětsko-polský vojenský konflikt v roce 1920, v následujícím období se bojovalo už jen okrajových částech ruské říše, zejména na Dálném východě. Občanská válka způsobila naprostý rozvrat ruského hospodářství a v jejím důsledku vypukl v Rusku hladomor. Počet lidských obětí tohoto konfliktu je odhadován až na 10 milionů vojáků a civilistů. Gulag. Zkratkové slovo vzniklé z ruského pojmu Glavnoje Upravlenije Ispravitelno-trudovych Lagerej Gulag (Hlavní správa nápravně pracovních táborů), což bylo jedno z oddělení sovětské tajné policie, které mělo na starosti systém pracovních táborů na území SSSR. Pojem gulagy začal být přeneseně používán i pro tyto tábory. Systém gulagů začal být budován v Rusku brzy po bolševické revoluci a ke svému vrcholu dospěl v období Stalinovy hrůzovlády. Počátkem 50. let existovalo v SSSR kolem 200 gulagů, a to zejména na Sibiři, Dálném Východě a v Arktidě. Gulagy plnily dvojí funkci – jednak v nich byli většinou za likvidačních podmínek izolováni skuteční nebo jen potencionální odpůrci sovětského režimu, jednak poskytovaly bezplatnou pracovní sílu. Hlavními úkoly jejich vězňů byla těžba surovin a realizace velkých stavebních projektů, např. Bělomořsko-baltského průplavu. Jen velmi obtížně se odhaduje počet lidí, kteří gulagy prošli – na počátku 50. let 20. století dosahoval počet jejich vězňů 12–15 milionů. Světové dějiny 20. století 18 2.3 Světová hospodářská krize a zhoršování mezinárodní situace ve 30. letech 20. století Období prosperity světového hospodářství v druhé polovině 20. let 20. století skončilo vypuknutím Světová hospodářská světové hospodářské krize. Za její počátek se považuje tzv. černý čtvrtek na burze v New krize Yorku (24. října 1929), kdy se prudce snížily ceny akcií. Z USA se krize rozšířila prakticky do celého světa, v jejím důsledku zkrachovalo velké množství průmyslových podniků a přes 30 milionů lidí ztratilo práci a často i životní perspektivu. Svého vrcholu krize dosáhla v roce 1932 a poté se z ní hospodářství jednotlivých zemí jen zvolna vzpamatovávalo. V USA přispěl k překonání krize hospodářský projekt Nový úděl amerického prezidenta F. D. Roosevelta, který přinesl kromě jiného i rozsáhlý program veřejných prací pro nezaměstnané a větší zásahy státu do ekonomiky. V důsledku krize docházelo v řadě zemí k sociálním nepokojům a rostla také obliba fašismu a Nástup nacismu v komunismu, které slibovaly snadná a rychlá řešení nahromaděných problémů. V Německu, které bylo Německu krizí velmi silně zasaženo, se v lednu 1933 dostala k moci nacistická strana vedená Adolfem Hitlerem. Nacisté rychle upevnili svoji diktaturu, zlikvidovali ostatní politické strany a Hitler přijal titul „vůdce a říšský kancléř“. Političtí odpůrci nacistů byli zavíráni do koncentračních táborů nebo utíkali z Německa, knihy „nepohodlných“ spisovatelů byly veřejně páleny. V rostoucí míře byli vystaveni pronásledování Židé, které nacisté považovali za méněcennou rasu. V roce 1935 byly v Norimberku vyhlášeny rasové zákony, které Židy vylučovaly z německé společnosti. Hitler rovněž zahájil rozsáhlý program vyzbrojování německé armády a jeho agresivní politika začala ohrožovat okolní státy, včetně Československa. V Sovětském svazu upevnil svoji diktaturu J. V. Stalin, kterému se postupně podařilo odstranit Stalinova diktatura v všechny své protivníky ve vedení komunistické strany. Na rozdíl od jiných zemí, v nichž průmyslová SSSR výroba v důsledku světové hospodářské krize prudce klesala, v Sovětském svazu došlo v tomto období k rozsáhlé, státem řízené výstavbě těžkého průmyslu (hutnictví, strojírenství atd.), která byla motivována zejména vojenskými důvody. V roce 1929 byla v zemědělství zahájena tzv. kolektivizace, při níž byli doposud soukromě hospodařící rolníci přinuceni ke vstupu do zemědělských družstev (kolchozů). Tato opatření byla provázena rozsáhlým terorem, jenž zasáhl prakticky všechny vrstvy obyvatelstva a vyžádal si miliony obětí, které byly buď přímo popraveny nebo zemřely v pracovních táborech. V řadě oblastí SSSR vypukl hladomor, obětí teroru se stala i značná část důstojníků Rudé armády. V druhé polovině 30. let 20. století začalo ohrožení světového míru prudce narůstat. Fašistická Růst mezinárodního Itálie zaútočila v roce 1935 na africkou Habeš (dnešní Etiopii) a obsadila ji, Japonsko zahájilo napětí válečné tažení proti Číně. Společnost národů nedokázala těmto agresivním činům nijak čelit. V Evropě se zdrojem napětí stalo Španělsko, v němž proti republikánské vládě povstali v roce 1936 fašisté vedení generálem F. Francem. Velmi krutě vedená španělská občanská válka nakonec skončila v roce 1939 vítězstvím Franca, jehož podporovaly Německo a Itálie. Nejvážnějším nebezpečím pro mír se stalo nacistické Německo, které začalo usilovat o nadvládu nad Agresivní politika Evropou. Západní demokratické velmoci – Velká Británie a Francie – byly oslabené krizí a obávaly se Německa vypuknutí nové války, proto Hitlerovi v jeho požadavcích vůči jiným státům zpočátku ustupovaly (tzv. politika appeasementu). V roce 1936 německá armáda vstoupila do Porýní, v němž podle Versailleské mírové smlouvy nesměla být umisťována vojenská zařízení. V březnu 1938 obsadila německá vojska Rakousko a v září téhož roku na základě mnichovské dohody i pohraničí Československa, v němž žila převážně německá menšina. Když ale Hitler v březnu 1939 nechal německými jednotkami obsadit i zbytek českých zemí a vyhlásil zde tzv. Protektorát Čechy a Morava, bylo zřejmé, že vypuknutí nového rozsáhlého válečného konfliktu je nadosah. Světové dějiny 20. století 19 Kontrolní otázky a úkoly 1. Jaké byly důsledky světové hospodářské krize? 1. Proč se nacisté dostali v Německu v roce 1933 k moci? 2. Jakým vývojem procházel ve 30. letech Sovětský svaz? 3. Kde ve světě vznikla ve 30. letech 20. století ohniska napětí? 4. V čem spočívala politika appeasementu západních velmocí vůči nacistickému Německu? Jaké měla důsledky? Pro zájemce Franklin Delano Roosevelt (1882–1945), americký politik a prezident. Potomek nizozemské F. D. Roosevelt přistěhovalecké rodiny vyrůstal v kultivovaném rodinném prostředí. Po studiích se věnoval advokacii a zahájil i politickou kariéru v senátorském volebním obvodu státu New York. V roce 1913 se stal podtajemníkem v ministerstvu námořnictví, ve volební kampani v roce 1920 se za Demokratickou stranu neúspěšně ucházel o post viceprezidenta. Ve stejném roce těžce onemocněl dětskou obrnou a částečně ochrnul, ale podařilo se mu vrátit se do politického života. V roce 1929 byl zvolen guvernérem státu New York a v roce 1933 se stal za hluboké hospodářské krize 32. americkým prezidentem. Díky opatřením Rooseveltova ozdravného programu (tzv. New Deal = Nový úděl) byly nejhorší důsledky krize odstraněny. Roosevelt si uvědomoval vzrůstající ohrožení světa agresivními fašistickými velmocemi, ale překonat americký izolacionismus se mu definitivně podařilo až po japonském útoku na americkou základnu Pearl Harbor. USA se poté staly významným článkem protifašistické koalice a Roosevelt se spolu s J. V. Stalinem W. Churchillem účastnil konferencí tzv. Velké trojky v Teheránu a na Jaltě. V roce 1944 byl znovu – už počtvrté – zvolen americkým prezidentem, ale jeho podlomené zdraví nevydrželo velké pracovní vypětí a krátce před koncem 2. světové války zemřel. Vůdce, vůdcovský princip. Pojem vůdce (Führer) byl v Německu původně užíván jako vojenský titul, Vůdce později byl přenesen i do společenské a náboženské oblasti. Vůdce řídil a kontroloval určitou lidskou skupinu, aby udržel její soudržnost. V novodobých dějinách se tento titul váže zejména k Adolfu Hitlerovi, který si ho v podobě Führer und Reichskanzler (vůdce a říšský kancléř) nechal udělit zákonem po smrti posledního prezidenta Výmarské republiky Paula von Hindenburg 2. srpna 1934. Tato funkce spojila úřady prezidenta a kancléře a v praxi učinila Hitlera diktátorem nacistického Německa. Obecně se dá vůdcovský princip označit za formu vlády, kde mocí disponuje nevolený a nikomu neodpovědný vůdce hnutí. Nacistická strana (NSDAP). Německy Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – Národně NSDAP socialistická německá dělnická strana. Tato výrazně extremistická strana byla založena v Mnichově v roce 1919 a od července 1921 byl jejím předsedou A. Hitler. Po tzv. mnichovském pivním puči v listopadu 1923 byla NSDAP zakázaná a obnovená až po propuštění A. Hitlera z vězení v lednu 1925. Její ideový program, který obsahoval zejména vypjatý nacionalismus, šovinismus, antisemitismus, rasismus a teorii životního prostoru pro Němce, byl v podstatě vyjádřen v Hitlerově knize Mein Kampf. Původně nepříliš významnou stranu posunula k volebním úspěchům světová hospodářská krize, která silně zasáhla Německo na přelomu 20. a 30. let 20. století. V parlamentních volbách v červenci 1932 získala NSDAP 37,8 % hlasů a stala se nejsilnější politickou stranou v Německu. Po nástupu nacistů k moci byly v červenci 1933 přijetím zákona o politických stranách všechny ostatní politické strany zakázány a NSDAP a její ozbrojené organizace se staly držitelem veškeré moci v Německu. V roce 1945 Světové dějiny 20. století 20 dosáhl počet členů NSDAP 8,5 milionu. Po porážce nacistického Německa byla NSDAP zakázána a v norimberském soudním procesu bylo její vedení označeno za zločineckou organizaci. Norimberské zákony. Protižidovské zákony, které byly vyhlášeny v Německu v září 1935 na Norimberské zákony shromáždění NSDAP v Norimberku. Tyto zákony v podstatě vyřazovaly Židy z německé společnosti a učinily z nich obyvatelstvo nižší kategorie. První z těchto zákonů zbavoval říšského občanství každého, kdo nemohl prokázat „arijský nebo druhově podobný původ“. Druhý zákon zakazoval Židům mj. smíšená manželství, zaměstnávaní nežidovských zaměstnanců, vyvěšování říšské státní vlajky atd. Podle prováděcích nařízení k těmto zákonům bylo pro posouzení židovství příslušné osoby rozhodující její členství v židovské náboženské obci, resp. členství jejích rodičů a prarodičů. Norimberské zákony se staly východiskem k další perzekuci židovského obyvatelstva, která vyvrcholila v průběhu 2. světové války jeho systematickým vyvražďováním. Jejich platnost byla automaticky rozšiřována i na další území, která byla nacistickým Německem okupována. Stalinský teror. Pojem používaný pro rozsáhlé represe v Sovětském svazu, které byly spojené s Stalinský teror osobou J. V. Stalina a jeho spolupracovníků. Stalinismus začal vznikat za bojů o nástupnictví po Leninově smrti (1924) a definitivně se prosadil poté, když Stalin na konci 20. let 20. století upevnil své postavení a odstranil své mocenské konkurenty z vedení komunistické strany. Stalinovy teorie o výstavbě socialismu v jedné zemi a zostřování „třídního boje“ vyústily v násilnou kolektivizaci zemědělství a kontrolu tajné policie nad celou společností. Obrovského rozsahu nabyly tábory nucených prací – gulagy. V prosinci 1934 využil Stalin zavraždění předního komunistického politika S. M. Kirova k dalšímu vystupňování represí. Stalinský teror se zaměřil i na členy nejvyšších státních a stranických orgánů. Ve veřejných procesech (tzv. čtyři moskevské procesy v letech 1936–1938) se vynuceně přiznávali k vymyšleným zločinům, např. k sabotážím, špionáži a podvratné činnosti proti SSSR. Rozsáhlým čistkám podlehla i většina důstojnického sboru Rudé armády, což oslabilo obranyschopnost SSSR v době útoku nacistického Německa. Po skončení 2. světové války byla zahájena další vlna politických procesů, tentokrát často s výrazně protižidovským zaměřením, kterou uzavřela až Stalinova smrt v roce 1953. Celkově se odhaduje, že obětí stalinského teroru se stalo v letech 1929–1953 asi 22 milionů lidí, z čehož asi třetina byla popravena nebo zemřela v táborech nucených prací. Francisco Franco (1892–1975), španělský generál a diktátor. Po vzoru otce – námořního důstojníka – F. Franco se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. V roce 1926, kdy přebíral velení španělské cizinecké legie, byl nejmladším španělským generálem. V roce 1934 potlačil socialistické povstání v Asturii a po vítězství levicové lidové fronty ve volbách byl odvelen na Kanárské ostrovy. V červenci 1936 se stal hlavním organizátorem vojenského puče proti španělské republikánské vládě, od října 1936 byl generalissimem a šéfem povstalecké vlády. Po vítězství v občanské válce nastolil ve Španělsku režim osobní moci, který se opíral o fašistickou organizaci Falanga a katolickou církev. Franco se vyhnul výraznému zapojení své země do 2. světové války po boku Německa a Itálie a po roce 1945 se jeho režim orientoval na USA. V roce 1947 obnovil ve Španělsku formálně monarchii a stal se doživotním regentem. Za svého nástupce určil Juana Carlose. Po Francově smrti došlo ve Španělsku k obnově demokracie. Shrnutí První světová válka podstatně změnila politické uspořádání Evropy i celého světa. Základy tohoto poválečného uspořádání položila Versailleská mírová konference (1919–1920), na níž měly rozhodující slovo vítězné dohodové mocnosti. Vznikla zde rovněž Společnost národů, jejímž hlavním úkolem bylo zachování míru. V důsledku války došlo ovšem rovněž k vzestupu radikálních hnutí – zejména fašismu a Světové dějiny 20. století 21 komunismu. Po překonání následků 1. světové války zaznamenaly vyspělé státy ve 20. letech 20. století výrazný hospodářský růst, tento pozitivní vývoj byl ale zastaven vypuknutím světové hospodářské krize v roce 1929. Závažnými krizemi prošlo v tomto období Rusko. V důsledku prohrané války s Japonskem zde v letech 1905–1907 proběhla revoluce, která vedla k částečným změnám v politickém i hospodářském životě země. Pozitivní rozvoj hospodářství ale zastavila 1. světová válka,v jejímž průběhu došlo v Rusku ke svržení carského režimu. Po krátkém mezidobí tzv. Prozatímní vlády se v listopadu 1917 moci zmocnili bolševici, kteří v krvavé občanské válce porazili své odpůrce a v roce 1922 z Ruska a některých dalších částí bývalé carské říše vytvořili Sovětský svaz. SSSR se za J. V. Stalina stal ve 30. letech významnou průmyslovou a vojenskou mocností, ale za cenu nezměrného utrpení a obrovských lidských obětí. Počátkem světové hospodářské krize se stal v říjnu 1929 tzv. černý čtvrtek na newyorské burze. V důsledku této krize, která pozvolna odeznívala až v 2. polovině 30. let, došlo ve většině zemí k hlubokému hospodářskému i sociálnímu poklesu a vzrostla obliba fašismu a komunismu. V Německu se dostali k moci nacisté vedení A. Hitlerem, v SSSR upevnil svoji diktaturu J. V. Stalin. V 2. polovině 30. let začalo také prudce vzrůstat ohrožení světového míru, ohniska konfliktů se objevila v Asii, Africe i Evropě (španělská občanská válka). Nejvážnější hrozbou míru se stalo nacistické Německo, které porušovalo Versailleskou smlouvu, obsadilo demilitarizované Porýní (1936), připojilo ke svému území Rakousko a československé pohraničí (1938) a nakonec ovládlo i zbytek českých zemí (1939). Pojmy k zapamatování Versailleská konference, válečné reparace, Společnost národů, Komunistická internacionála, duce, světová hospodářská krize, Maďarská republika rad, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Krvavá neděle, samoděržaví, státní duma, juliánský kalendář, Prozatímní vláda, sověty, separátní mír, Čeka, ruská občanská válka, Svaz sovětských socialistických republik, gulagy, černý čtvrtek, Nový úděl, norimberské rasové zákony, kolektivizace zemědělství, španělská občanská válka, politika appeasementu, izolacionismus, NSDAP, vůdce, vůdcovský princip, stalinský teror. Světové dějiny 20. století 22 3 Druhá světová válka a její důsledky Průvodce studiem V této kapitole se dozvíte: – jaké byly příčiny a průběh 2. světové války, – čím se tato válka lišila od předcházejících konfliktů, – proč v úvodních fázích této války dosáhly Německo a Japonsko významných úspěchů, – kdy a kde došlo k přelomu ve vývoji 2. světové války, – které státy se nejvýrazněji zasloužily o porážku mocností Osy Berlín-Řím-Tokio, – jaké byly důsledky této války pro následující vývoj Evropy i celého světa. Světové dějiny 20. století 23 3.1 Vypuknutí 2. světové války a její počáteční období Druhá světová válka byla největším a nejničivějším vojenským střetnutím v dějinách. V průběhu Charakter 2. světové války tohoto konfliktu, ve kterém bylo nasazeno přes 110 milionů vojáků, zahynulo kolem 58 milionů lidí. Bojovalo se v Evropě, Asii, Africe i na všech světových oceánech. Podstatnou úlohu sehrála masově vyráběná moderní vojenská technika, která umožnila nasazení mohutných tankových a leteckých armád do válečných operací. Do bojů bylo často výrazně vtaženo i civilní obyvatelstvo válčících zemí. Nejhrůznější stránkou 2. světové války byl pak pokus nacistů o vyvraždění Židů (holocaust, šoa), který si vyžádal šest milionů obětí. Viníkem vypuknutí války byly jednoznačně agresivní velmoci – Německo, Itálie a Japonsko – jejichž spojenectví je označováno jako Osa Berlín– Řím–Tokio. Na jejich straně v průběhu války stála z různých důvodů i řada menších států – Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Bulharsko, Chorvatsko a Finsko. Určitou předehrou válečného konfliktu byl tzv. pakt o neútočení, který uzavřelo nacistické Německo Vypuknutí války se Sovětským svazem v srpnu 1939. Na základě jeho tajných dodatků si tyto velmoci rozdělily vliv ve východní Evropě. Samotná válka pak začala útokem nacistického Německa na Polsko 1. září 1939. Velká Británie a Francie sice o dva dny později vyhlásily Německu válku, ale účinnější pozemní vojenské operace proti němu nebyly schopny zahájit. Nedostatečně vyzbrojená polská armáda tak byla rychle rozdrcena převahou německých tankových a leteckých jednotek a polské území okupováno. V polovině září 1939 zasáhl do probíhajících událostí i Sovětský svaz a Rudá armáda obsadila východní oblasti Polska. Polské obyvatelstvo bylo vystaveno brutálním represím jak z německé, tak i ze sovětské strany. Po porážce Polska následovalo na západní frontě, na níž stáli proti německým vojskům francouzské a Podivná a zimní válka britské jednotky, období relativního klidu, které je označováno jako tzv. podivná válka. K rozsáhlejším operacím docházelo v této době jen na moři. Sovětský svaz v listopadu 1939 napadl Finsko a přes nečekaně houževnatý odpor finské armády je po tzv. zimní válce, která skončila na jaře roku 1940, donutil k odstoupení části jeho území. V červnu 1940 pak SSSR násilně připojil ke svému území i pobaltské republiky – Lotyšsko, Litvu a Estonsko – a také část území Rumunska. Mezitím skončilo i období relativního klidu na západní frontě. V dubnu 1940 podniklo Německo útok Útok Německa na západní proti Dánsku a Norsku a obě tyto země okupovalo. V květnu 1940 pak zahájila německá vojska Evropu drtivý útok v západní Evropě. Během několika dní obsadila Nizozemsko, Lucembursko i Belgii, obešla francouzská opevnění na tzv. Maginotově linii a vpadla do nitra Francie. Britské jednotky byly zatlačeny k moři a musely být od Dunkerque evakuovány britským loďstvem přes kanál La Manche. V červnu 1940 vstoupila do války po boku Německa i Itálie. Oslabená a demoralizovaná francouzská armáda nebyla schopna německý útok zastavit a nový francouzský prezident maršál H. P. Pétain v červnu 1940 přijal tvrdé mírové podmínky nadiktované Německem. V dalším boji proti Německu se rozhodla pokračovat v rámci tzv. hnutí Svobodné Francie zpočátku jen malá část francouzských vojáků a politiků vedených generálem Charlesem de Gaullem. Po porážce Francie zůstala Velká Británie v boji proti Německu osamocena, ale její nový ministerský Letecká bitva o Anglii předseda Winston Churchill byl odhodlaný pokračovat dále ve válce a odmítl veškeré německé mírové nabídky. Německé letectvo zahájilo v létě 1940 tzv. leteckou bitvu o Anglii s cílem vytvořit vhodné podmínky pro vylodění ve Velké Británii. Přes velké ztráty na obou stranách skončila nakonec tato bitva pro Němce neúspěšně. Kontrolní otázky a úkoly 1. Které státy byly viníky vypuknutí 2. světové války? 2. Jakou úlohu sehrál při vzniku 2. světové války Sovětský svaz? Světové dějiny 20. století 24 3. Objasněte pojem podivná válka. 4. Popište válečné operace v letech 1939–1940. Pro zájemce Osa Berlín-Řím-Tokio. Neformální označení pro svazek mezi fašistickým Německem, Itálií a Osa Berlín- Řím-Tokio Japonskem, jehož cílem bylo prosazení agresivních plánů těchto zemí. Základem Osy se staly italsko- německé protokoly o vzájemné spolupráci na Balkáně a ve Španělsku, které byly podepsány v říjnu 1936 v Berlíně. Italský diktátor Benito Mussolini je nazval „osou, kolem které se soustředí evropské státy“. Japonsko k Ose přistoupilo podpisem německo-japonské smlouvy v listopadu 1936. Vzájemná spolupráce byla dále stvrzena německo-italským tzv. Ocelovým paktem v květnu 1939 a fašistický blok byl dotvořen tzv. Paktem tří, který byl podepsán v září 1940 Německem, Itálií a Japonskem a později k němu přistoupily i další evropské a asijské státy. Vážnou ranou Ose se stalo svržení Mussoliniho v červenci 1943, její zánik pak znamenala bezpodmínečná kapitulace Německa, resp. Japonska v roce 1945. Smlouva o neútočení. Též pakt mezi Hitlerem a Stalinem nebo pakt Molotov-Ribbentrop. Smlouva Smlouva o neútočení uzavřená 23. srpna 1939 v Moskvě mezi SSSR a nacistickým Německem, ve které se obě strany zavazovaly, že se vzájemně nenapadnou a že neposkytnou pomoc třetí straně, která by se dostala se smluvním partnerem do konfliktu. Vzájemné rozpory měly být řešeny výhradně přátelskou výměnou názorů nebo arbitráží. Ke smlouvě byl připojen i tajný dodatečný protokol, ve kterém si Německo a SSSR rozdělily sféry vlivu ve východní Evropě. Tato smlouva, která byla na konci září 1939 doplněna německo-sovětskou smlouvou o hranicích a přátelství, umožnila nacistickému Německu zahájit útok na Polsko a tím i 2. světovou válku bez obav z reakce SSSR, sovětskému vedení přinesla „volnou ruku“ při ovládnutí východní části Polska, pobaltských států a části území Rumunska. Období spolupráce mezi SSSR a Německem pak bylo definitivně ukončeno až německým útokem na SSSR v červnu 1941. Zimní válka. Vojenský konflikt mezi SSSR a Finskem, který probíhal od listopadu 1939 do února 1940. Zimní válka Předcházely mu sovětské požadavky na vybudování vlastních vojenských základen ve Finsku a odstoupení části území v Karélii a na Rybářském poloostrově. Když finská vláda tyto požadavky odmítla, reagoval SSSR vojenským napadením, které finská vojska zastavila a způsobila útočníkovi velké ztráty. Úspěšný byl až třetí sovětský útok v únoru 1940, provedený značnými silami mj. i přes zamrzlý Finský záliv. Finsko bylo donuceno uzavřít mírovou smlouvu, jíž odstoupilo SSSR Karelskou šíji s Vyborgem a pronajalo mu na 30 let poloostrov Hankö, kde byla vybudována sovětská námořní základna. Přes tyto územní ztráty si Finsko svým houževnatým odporem dokázalo uhájit nezávislost. Podivná válka. Též válka „vsedě“. Označení situace, kdy na západní frontě po vypuknutí 2. světové Podivná válka války ani německá, ani britsko-francouzská vojska neprováděla podstatné pozemní nebo letecké operace a k rozhodnějším bojům docházelo pouze na moři. Na straně západních demokratických mocností se projevovala materiální i psychologická nepřipravenost na válku, Německo se po porážce Polska chystalo k dalším útočným záměrům. Období „podivné války“ skončilo v dubnu 1940 německým napadením Dánska a Norska. Maginotova linie. Systém opevnění, který vybudovala Francie na svých hranicích s Německem v Maginotova linie letech 1930–1935 a který dostal název podle francouzského ministra války André Maginota. Původním účelem Maginotovy linie bylo zadržet německý útok do ukončení francouzské mobilizace. Přestože Světové dějiny 20. století 25 představovala pozoruhodný technický systém, stala se Maginotova linie i symbolem obranného a pasivního pojetí francouzské politiky vůči Německu ve 30. letech 20. století. Za druhé světové války německá vojska Maginotovu linii obešla útokem přes Belgii, Nizozemí a Lucembursko a obklíčila jednotky, které ji bránily. Vichy. Lázeňské město v departementu Allier ve střední Francii, ve kterém byla 13. července 1940 po Vichy vojenské porážce Francie Německem ustavena vláda tzv. Francouzského státu v čele s maršálem Philippem Pétainem. Tato vláda, v níž se projevovaly silné proněmecké tendence, spravovala neokupovanou střední a jihovýchodní část Francie. Němci tuto část Francie vojensky obsadili až v listopadu 1942 po vylodění spojeneckých vojsk v severní Africe a vichystický režim se poté dostal do ještě silnější závislosti na nacistickém Německu. Jeho zánik nastal v souvislosti s osvobozením Francie spojeneckými vojsky po vylodění v Normandii v červnu 1944. Svobodná Francie (francouzsky La France libre). Hnutí francouzského odboje, které se odmítlo smířit Svobodná Francie s porážkou Francie a s uzavřením příměří s Německem. Představovalo protiváhu kolaborantské vlády ve Vichy. Vznik Svobodné Francie byl vyhlášen 18. června 1940 v Londýně její hlavní osobností – generálem Charlesem de Gaullem, který v rozhlasovém projevu vyzval k pokračování ozbrojeného zápasu proti Německu. Ke Svobodné Francii se hlásily odbojové organizace v okupované zemi, disponovala částí francouzských kolonií a loďstva a vytvářela vojenské jednotky bojující proti fašistickým státům. V září 1941 vytvořil Charles de Gaulle Národní výbor bojující Francie, který byl postupně uznán vládami spojeneckých států. V červenci 1942 byla Svobodná Francie přejmenována na Bojující Francii. (Na konci září 1942 prohlásil Charles de Gaulle jménem Francie za neplatnou mnichovskou dohodu.) V létě 1943 se Bojující Francie stala základem Francouzského výboru národního osvobození – prozatímní francouzské vlády v emigraci. Letecká bitva o Anglii. Jedna z rozhodujících bitev 2. světové války, která proběhla v létě a na Letecká bitva o Británii podzim roku 1940. Po porážce Francie v červnu 1940 zbyla ve válce proti nacistickému Německu a jeho spojencům osamocená Velká Británie. Po odmítnutí Hitlerových mírových nabídek zpracovalo německé velení plán invaze do Velké Británie pod krycím názvem Lvoun (Seelöwe). Jeho předpokladem bylo ale získání vzdušné převahy v prostoru předpokládaného vylodění, proto tři letecké armády německé luftwaffe v počtu asi 2800 letadel zahájily v polovině srpna 1940 útoky na britská letiště s cílem zlikvidovat Royal Air Force. Důležitým faktorem britské obrany se stal radarový systém, který umožňoval včas zjišťovat německé nálety. V průběhu těžkých leteckých bitev, do kterých se na britské straně zapojili i polští a českoslovenští piloti, utrpěly obě strany velké ztráty, jež k 31. říjnu 1940 činily na německé straně přes 1800 letadel, na britské pak takřka tisíc. Těžké ztráty přinutily velení německého letectva přenést těžiště náletů na Londýn a další anglická města. Neúspěch v letecké bitvě o Británii byl první porážkou nacistického Německa ve 2. světové válce, přesto situace Velké Británie zůstávala i nadále velmi složitá. Holocaust. Pojem pocházející z řečtiny (holokauston = zápalná oběť), který označuje systematické Holocaust vyvražďování Židů nacisty v průběhu 2. světové války. (Židé sami preferují spíše hebrejský výraz šoa = zničení, záhuba, zmar). Touto genocidou, která byla nacisty eufemisticky označovaná jako „konečné řešení židovské otázky“, vyvrcholila protižidovská politika nacistického Německa, které se předtím snažilo prostřednictvím diskriminace a teroru (např. během tzv. Křišťálové noci) přinutit Židy k emigraci. Systematicky organizovaná genocida začala být uskutečňována po napadení SSSR v červnu 1941. Zpočátku byly hlavním nástrojem vyvražďování speciální jednotky SS, tzv. Einsatzgruppen, které postupovaly za pravidelnou německou armádou a likvidovaly židovské obyvatelstvo, posléze byl ovšem zvolen „efektivnější“ způsob prostřednictvím transportů do koncentračních táborů. Zde byli Židé usmrcováni v plynových komorách, resp. využíváni jako otrocká pracovní síla. Základní technické Světové dějiny 20. století 26 otázky vyvražďování Židů byly projednány na tajné konferenci v lednu 1942 ve Wannsee. Odhaduje se, že obětí holocaustu se stalo nejméně 6 milionu Židů, z toho přes 87 tisíc z Protektorátu Čechy a Morava a asi 70 tisíc ze Slovenska. 3.2 Zformování protifašistické koalice a přelom ve vývoji 2. světové války Díky úspěchu v letecké bitvě o Anglii v létě 1940 mohla Velká Británie pokračovat v dalším boji, i když její situace nadále zůstávala složitá. Řada britských měst včetně Londýna byla bombardována německým letectvem a obchodní lodi v Atlantském oceánu, které vezly potraviny, zbraně a suroviny do Velké Británie, byly vystaveny četným útokům německých ponorek. Těžké boje britských jednotek s italskými a později i s německými vojsky probíhaly se střídavými úspěchy také v severní Africe. V dubnu 1941 napadlo Německo Jugoslávii a Řecko a obsadilo je. Společně se svými spojenci nyní ovládalo většinu evropského kontinentu, v řadě podrobených zemí ale vzniklo silné odbojové hnutí, které různými způsoby bojovalo proti okupantům. Dne 22. června 1941 nacistické Německo porušilo tzv. pakt o neútočení a společně se svými spojenci Vstup SSSR a USA do války zaútočilo na Sovětský svaz. V prvních měsících této tzv. operace Barbarossa německá armáda využila nepřipravenosti SSSR a dosáhla obrovských úspěchů – obsadila rozsáhlá území a zajala miliony sovětských vojáků. Německý útok byl zastaven až v prosinci 1941 před Moskvou a Rudá armáda zde následně přešla do protiútoku. Ve stejné době se 2. světová válka rozšířila i do Tichomoří, kde se Japonsko rozhodlo zahájit válečné operace proti Spojeným státům americkým a jejich spojencům. Dne 7. prosince 1941 napadla japonská letadla a ponorky americkou vojenskou základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech a způsobila zde velké škody. V následujících měsících pak Japonci ovládli řadu území, která spadala pod svrchovanost USA, Velké Británie a Nizozemí – Filipíny, Barmu, Malajsko, Indonésii a další. Vstupem Spojených států amerických do válečného konfliktu byla protifašistická koalice posílena o Obrat ve válce průmyslově nejsilnější stát světa. Toto spojenectví nakonec tvořilo 51 států včetně tří hlavních velmocí – USA, Velké Británie a SSSR. Součástí protifašistické koalice bylo i Československo. Trvalo ovšem určitou dobu, než se vzrůstající vojenská síla tohoto bloku projevila na vývoji válečných událostí. K rozhodujícímu přelomu ve vývoji 2. světové války došlo až v druhé polovině roku 1942 a v první polovině roku 1943. Na východní frontě německá armáda po neúspěchu u Moskvy zaútočila v létě 1942 na jižní části fronty. K nejtěžším bojům došlo o město Stalingrad, kde obě strany utrpěly obrovské ztráty. Rudé armádě se v rámci jejího protiútoku nakonec podařilo ve Stalingradu obklíčit 6. německou armádu pod velením generála F. Pauluse, jejíž zbytek v únoru 1943 kapituloval. Zvrat na sovětsko-německé frontě byl pak definitivně dovršen v červenci 1943 po bitvě v kurském oblouku, při níž obě strany nasadily na poměrně malém prostoru mohutné tankové síly. Po porážce v této krvavé bitvě začala být německá vojska vytlačována sílící Rudou armádou z území SSSR. Protifašistická koalice získala v této době převahu i na dalších bojištích. V severní Africe dosáhla na podzim roku 1942 britská vojska pod vedením generála B. L. Montgomeryho významného vítězství v bitvě u egyptského Alamejnu. Vleklé boje v severní Africe, do nichž se zapojila i americká vojska, skončily v květnu 1943 kapitulací italských a německých vojsk. V červenci 1943 se pak britské a americké vojenské síly úspěšně vylodily na Sicílii, což prohloubilo krizi italského fašistického režimu. Benito Mussolini byl svržen, nová italská vláda přešla na stranu protifašistické koalice a vyhlásila Německu válku. Boje mezi spojeneckými a německými vojsky ale v Itálii pokračovaly prakticky až do konce 2. světové války v Evropě. V Tichomoří sehrálo významnou úlohu překvapivé vítězství Američanů nad Japonci v námořní a letecké bitvě u ostrova Midway na počátku června 1942. Od srpna 1942 do února 1943 pak obě strany Světové dějiny 20. století 27 sváděly urputný zápas o ostrov Guadalcanal na Šalomounových ostrovech, na němž se nacházela důležitá letecká základna. Vytlačení Japonců z tohoto ostrova signalizovalo přelom také ve válce v Tichomoří. Kontrolní otázky a úkoly 2. Které velmoci vstoupily do války v průběhu roku 1941? Za jakých okolností? 3. Kdy došlo k rozhodujícímu přelomu ve vývoji 2. světové války? 4. Kde se v tomto období odehrály ty nejdůležitější bitvy? Pro zájemce Pearl Harbor. Americká vojenská a námořní základna na ostrově Oahu na Havajských ostrovech. Pearl Harbor Tento hlavní přístav amerického Tichomořského loďstva se stal ráno 7. prosince 1941 cílem překvapivého útoku japonských ponorek a letadel vyslaných z letadlových lodí. Při tomto útoku bylo potopeno nebo těžce poškozeno pět bitevních lodí a řada dalších plavidel a na letištích bylo zničeno velké množství amerických letadel. Zahynulo přes 2500 amerických námořníků, vojáků a civilních obyvatel. Japonským útočníkům, kteří sami utrpěli poměrně malé ztráty, se ale nepodařilo zničit americké letadlové lodi, jež ve chvíli napadení v Pearl Harboru nekotvily, a rovněž samotná základna zůstala i po útoku provozuschopná. Útok na Pearl Harbor se stal rozhodujícím impulsem pro vstup USA do 2. světové války. Bitvy u Alamejnu. Rozhodující vojenská střetnutí na severoafrickém bojišti za 2. světové války. První Bitva u Alamejnu důležitá bitva u Alamejnu se odehrála v červenci 1942, kdy zde britská 8. armáda odrazila pokus německo-italských vojsk pod vedením maršála E. Rommela o dobytí Egypta. Druhá bitva u Alamejnu proběhla mezi 23. říjnem a 4. listopadem 1942. Posílená britská vojska pod velením generála B. L. Montgomeryho zahájila útok na pozice Němců a Italů a po vyčerpání německých záloh dokázala prolomit nepřátelskou obranu. Němci a Italové ztratili v této bitvě asi 60 tisíc mužů a téměř všechny své tanky a děla, Britové přišli o 13 tisíc mužů a přes 400 tanků. Tato bitva přinesla rozhodující porážku německo-italských sil v severní Africe. Bernard Law Montgomery, (1887–1976), britský maršál. Jako důstojník působil nejdříve v Indii, za B.L. Montgomery 1. světové války byl v bojích ve Francii raněn. V meziválečném období sloužil v Palestině a Indii, v letech 1939–1940 velel divizi britského expedičního sboru ve Francii. V roce 1942 byl jmenován velitelem britské 8. armády v severní Africe, která v předcházejícím období utrpěla řadu porážek od německých sil vedených E. Rommelem. Montgomery dokázal demoralizovaným jednotkám vdechnout znovu sebevědomí a soudržnost. Po spojeneckém vítězství v severní Africe vedl Montgomery 8. armádu i na Sicílii a v Itálii a poté se zúčastnil spojeneckého vylodění v Normandii jako zástupce vrchního velitele D. D. Eisenhowera. V září 1944 byl jmenován polním maršálem, v květnu 1945 přijal kapitulaci německých sil v severozápadní Evropě. Po válce působil jako člen spojenecké kontrolní rady v Berlíně a velitel britské okupační zóny v Německu. V letech 1951–1958 byl zástupcem vrchního velitele ozbrojených sil Severoatlantického paktu v Evropě. V roce 1958 vydal své vzpomínky. Protiútok u Moskvy. Dobytí Moskvy bylo jedním ze základních vojenských cílů německého útoku na Protiútok u Moskvy SSSR, který začal 22. června 1941. Na konci září 1941 zahájila německá vojska operaci Tajfun, jejímž Světové dějiny 20. století 28 cílem bylo dobytí Moskvy, a koncem listopadu 1941 se jim podařilo proniknout až na její předměstí. Náhlý příchod mrazů a vzrůstající odpor Rudé armády jejich postup ale zastavil. Velení sovětských vojsk bránících Moskvu převzal generál G. K. Žukov a Rudá armáda posílená divizemi přesunutými z Dálného východu přešla 6. prosince 1941 do protiútoku, který Němce přinutil k ústupu. Přestože se Rudé armádě nepodařilo obklíčit a zničit žádné větší uskupení německých vojsk, znamenala bitva u Moskvy její první vítězství v sovětsko-německé válce. Bitva u ostrova Midway. Jedna z nejdůležitějších námořních bitev 2. světové války v Tichomoří, Bitva u