Makroekonomie Základní Kurs - Helisek PDF

MAKROEKONOMIE základní kurs Druhé přepracované vydání Mojmír Helísek MELANDRIUM 2002 Část druhá: Hlavní makroekonomické nestability 8 Hospodářské cykly 8.1 Charakteristika cyklu Charakteristika cyklu. Fáze hospodářského cyklu. Historický vývoj. 8.2 Mec...

MAKROEKONOMIE základní kurs Druhé přepracované vydání Mojmír Helísek MELANDRIUM 2002 Část druhá: Hlavní makroekonomické nestability 8 Hospodářské cykly 8.1 Charakteristika cyklu Charakteristika cyklu. Fáze hospodářského cyklu. Historický vývoj. 8.2 Mechanismus cyklu Kolísání agregátní poptávky a nabídky. Teorie konjunktury. Multiplikátor a akcelerátor. Reálné hospodářské cykly. Alternativní koncepce. 8.3 Důsledky hospodářských cyklů Ekonomické důsledky. Politické důsledky. 8.4 Proticyklická politika Aktivistická keynesíánská politika. Alternativní přístupy. Předvídání cyklů, konjunkturní indikátory. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 9 Nezaměstnanost 9.1 Definice a měření nezaměstnanosti Ekonomicky aktivní a neaktivní obyvatelstvo. Míra nezaměstnanosti. Skrytá nezaměstnanost. 9.2 Příčiny nezaměstnanosti a její formy Frikční nezaměstnanost. Strukturální nezaměstnanost. Plná zaměstnanost. Trh práce. Cyklická nezaměstnanost. Přirozená míra nezaměstnanosti. 9.3 Důsledky nezaměstnanosti Ekonomické důsledky. Sociální důsledky. 9.4 Snižování nezaměstnanosti Dávky v nezaměstnanosti. Snižování cyklické nezaměstnanosti. Snižování přirozené míry nezaměstnanosti. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 10 Inflace 10.1 Definice a měření inflace Inflace a deflace. Míra inflace. Měření cenové hladiny. Skrytá inflace. Nevyrovnaná inflace. 10.2 Příčiny a formy inflace Poptávková inflace. Nákladová inflace. Růst mezd a inflace. "Dovoz inflace". Setrvačná inflace. NAIRU. 10.3 Důsledky inflace Vliv inflace na reálné důchody. Vliv inflace na reálnou hodnotu bohatství. Dodatečné náklady. Vliv inflace na ekonomickou aktivitu. Stupně závažnosti inflace.  "... myšlenky ekonomu a politických filosofu, nechť jsou již správné nebo mylné, (jsou) mnohem vlivnější, než se všeobecně předpokládá. Ve skutečnosti je svět téměř výlučně jimi ovládán." (J. M. Keynes, Obecná teorie, 1936) Předmluva Význam ekonomie formulovaný výše snad může někomu připadat nadnesený a spokojil by se s názorem J. Robinsonové: "Smyslem studia ekonomie není osvojit si soubor hotových odpovědí na ekonomické otázky, ale naučit se, jak se nedat oklamat od ekonomů." Studium makroekonomie by určitě mělo umožnit pochopení fungování ekonomiky pokud jde o vývoj souhrnných veličin (jaké jsou příčiny inflace, proč existuje vysoká nezaměstnanost, čím je podmíněn ekonomický růst, jaké jsou příčiny deficitu obchodní bilance apod.). Znalosti makroekonomické problematiky dále poslouží k orientaci v praktické hospodářské politice institucí, jako je vláda nebo centrální banka (jsou zásahy těchto institucí nezbytné, mohou snížit inflaci nebo nezaměstnanost, proč snižovat úrokovou sazbu nebo daně apod.). Kromě věcného obsahu by toto studium mělo též přispět ke zdokonalení stylu myšlení a tvorby úsudků. Obsahem této učebnice je převážně výklad standardní makroekonomické teorie na úrovni zhruba odpovídající základnímu (bakalářskému) stupni studia ekonomické orientace. ' Forma výkladu vychází ze skutečnosti, že při výuce makroekonomie na vysoké škole nebo fakultě ekonomického zaměření je nutno, vzhledem k nezbytné exaktnosti, pracovat s jistou mírou formalizace (matematický a grafický aparát) a vždy na určité úrovni abstrakce. Při studiu této učebnice je proto třeba počítat s jistou dávkou úsilí a soustředěnosti. Text vznikl na základě zkušeností s výukou tohoto předmětu na Vysoké škole ekonomické v Praze a komparací s výukou na jiných vysokých školách, mimo jiné též v rámci výzkumu v národním i mezinárodním měřítku. Je-li řeč o standardní ekonomické teorii, jde o současné hlavní názorové proudy v rámci keynesiánské a neoklasické (zejména monetaristické) ekonomické teorie. Výběr možných interpretací ekonomie byl tedy veden snahou o vyvážené "zpravodajství" (řečeno slovy R. Dornbusche a S. Fischera), nikoliv výslovnou preferencí určité doktríny. K orientaci při výběru problémů a při hloubce jejich zpracování (včetně intenzity pozornosti věnované jednotlivým názorovým proudům) posloužily vybrané v zahraničí rozšířené učebnice ekonomie uvedeného stupně náročnosti (viz seznam literatury). Obsah je koordinován se středně pokročilým kursem makroekonomie, přednášeným v magisterském (inženýrském) stupni studia. Jako základní studijní 1) Učebnice vychází zejména z potřeb Vysoké školy ekonomické v Praze. K přesnému vymezení předmětu makroekonomie, přednášeného na Vysoké škole ekonomické v Praze, viz publikaci M. Mach, M. Helísek: Standardy předmětů Makroekonomie I a Makroekonomie II, Vysoká škola ekonomická v Praze, 1997. literaturu je možno doporučit Makroekonomii II. Pro magisterské (inženýrské) studium 1. a 2. část (Nakl. Melandrium, 3. vydání 2001) M. Macha a dále učebnici autorů R. Dornbuscfre a S. Fischera Makroekonomie (šesté originální vydání 1994, český překlad z téhož roku z nakl. SPN a Nadace Economics). Nevyhnutelná je dále propojenost výkladu s kursem mikroekonomie. Zde dobře poslouží např. text L. Macákové a kol.: Mikroekonomie. Základní kurs. Nakl. Melandrium, 7. vydání 2002. Předchozí absolvování není sice nutné, studium makroekonomie s jeho znalostí je však pohodlnější. Užitečným doplňkem je specializovaný kurs dějin ekonomických teorií. Nevyhnutelné a do jisté míry i prospěšné je částečné překrývání s některými jinými ekonomickými disciplínami. Struktura textu sleduje následující postup: - v první části (kap. 1-7) jsou charakterizovány základní makroekonomické problémy, - druhá část (kap. 8 - 11) se zabývá hlavními makroekonomickými nestabilitami, - třetí část (kap. 12 - 14) je věnována stabilizačním makroekonomickým politikám. Styl výkladu byl veden snahou spojit důkladnost a zároveň srozumitelnost při preferenci stručnosti (zdroje jsou vzácné, vzácný je proto - řečeno slovy N. G. Mankiwa - i čas studentů). Rozmanitými příklady a ilustracemi je proto text doprovázen jen v omezené míře. Při hodnocení tohoto stylu je třeba vzít v úvahu, že studium literatury je jen jednou z forem získávání poznatků a jejich zpracování - vedle přednášek, cvičení, konzultací aj. Pokud jde o formu textu: petitem (malým písmem) je odlišen výklad upřesňující, doplňující. Jsou jím též uvedeny ilustrace a příklady, jejichž opominutí nenatropí mnoho škody. Přehlédnuty by však neměly být části "Cvičení" a "Úkoly", které poslouží k zafixování poznatků a přiblíží možnosti jejich aplikace. V některých "Úkolech" je navíc mírně doplněn výklad teorie. Problémy zadané v části "Cvičení" by měly být samostatně zvládnuty po prostudování příslušné kapitoly, na cvičení probíhajících v rámci výuky by pak měly být prodiskutovány výsledky. Problémy obsažené v části "Úkoly" vyžadují studium dodatečné literatury, vyhledávání statistických zdrojů nebo speciální konzultaci s učitelem. K seznamům literatury: ke konci jednotlivých kapitol je uvedena doplňující literatura přiměřeného stupně náročnosti k vybraným problémům z dané kapitoly, přičemž preferována je zde přístupnější literatura v češtině. Na konci učebnice je dále uvedena doporučená učebnicová a encyklopedická literatura ke studiu základního (bakalářského) kursu makroekonomie (případně přesahující do středně pokročilého kursu). Dále je zde literatura k dějinám ekonomických teorií a doporučené statistické zdroje. Statistické ilustrace se soustředí nejen na ekonomické reálie z ČR, ale i na jiné země s cílem porovnání makroekonomického vývoje. Značky jako např. SRAS nebo LRPC jsou obvykle založeny na principu tzv. iniciálové zkratky, tj. jsou tvořeny počátečními písmeny jednotlivých slov, tvořících příslušné názvy (úplné znění nalezne čtenář v seznamu použitých symbolů a značek). Tyto názvy přitom používají anglickou terminologii, aplikovanou běžně i v neanglicky psané literatuře.  Při zpracování tohoto textu jsem naslouchal připomínkám mnoha kolegů. Jeho úroveň revalvovaly zejména diskuse s následujícími z nich: prof. Ing. Miloš Mach, CSc, doc. Ing. Ivo Straka, CSc, doc. Ing. Pavel Sirůček, Ph.D., Mgr. Pavel Neset, Ing. Stanislav Heczko, doc. Ing. Pavel Janičko, CSc. PhDr. Jaroslav Krameš, CSc. Ing. Ján Babin, CSc. (všichni z katedry makroekonomie VŠE), doc. Ing. Jindřich Soukup, CSc. (katedra mikroekonomie VŠE), prof. Ing. Vojtěch Spěváček, DrSc, Mgr. Ing. Vladimír Tomšík, Ph.D. (katedra hospodářské politiky VŠE) a jiní. Za dohledávání materiálů děkuji Ing. Tomáši Pavelkovi. Mé poděkání za cenné připomínky patří také recenzentům této učebnice, kterými byli: prof. JUDr. František Vencovský (Vysoká škola ekonomická v Praze), doc. PhDr. Kamil Fuchs, CSc. (Masarykova univerzity v Brně), doc. Ing. Jiří Havel, CSc. (Univerzita Karlova v Praze) a doc. Dr. Ing. Jan Frait (Vysoká škola báňská - Technická univerzita v Ostravě, první vydání). Cenné byly také připomínky studentů získané během výuky, individuálních konzultací a také z pravidelné studentské ankety pořádané každý semestr na VŠE. Děkuji za připomínky i všem ostatním. V Praze 31.7. 2002 Doc. Ing. Mojmír Helísek, CSc. katedra makroekonomie Vysoká škola ekonomická v Praze O autorovi: Doc. Ing. Mojmír Helísek, CSc. (nar. 1958) absolvoval národohospodářskou fakultu VŠE v Praze. V r. 1985 obhájil disertační práci na téma světové peníze, vr. 1993 habilitační práci na téma zahraniční zadluženost. Ktéto problematice publikoval řadu statí a výzkumných zpráv. Od r. 1995 je garantem předmětu Makroekonomie I (základní kurs makroekonomie), vyučovaného na VŠE v Praze, je zapojen ve výzkumných programech v oblasti výuky ekonomické teorie. Zahraniční zkušenosti získal zejména během dvou semestrů studijního pobytu na univerzitě v Curychu a při návštěvách dalších západoevropských univerzit.  Stručný obsah Předmluva 1. Úvod do makroekonomie Část první: Základní makroekonomické problémy 2. Makroekonomický produkt a důchod 3. Celkové výdaje a produkt 4. Agregátní poptávka, agregátní nabídka 5. Ekonomický růst 6. Peníze a trh peněz 7. Otevřená ekonomika Část druhá: Hlavní makroekonomické nestability 8. Hospodářské cykly 9. Nezaměstnanost 10. Inflace 11. Vnější ekonomická rovnováha Část třetí: Stabilizační makroekonomické politiky 12. Měnová politika 13. Rozpočet a fiskální politika 14. Zahraničněekonomická politika Seznam použitých symbolů a značek Literatura Rejstřík jmenný Rejstřík věcný  Podrobný obsah Předmluva 1 Úvod do makroekonomie 1.1 Mikroekonomie a makroekonomie Ekonomie. Mikro- a makroekonomie. Vztah mikro- a makroekonomie. Pozitivní a normativní funkce makroekonomie. 1.2 Makroekonomické subjekty, makroekonomický koloběh Sektor domácnosti. Sektor podniky. Sektor vláda. Sektor zahraničí. Makroekonomický koloběh. 1.3 Základní makroekonomické veličiny Produkt. Zaměstnanost. Cenová hladina. Vnější ekonomická pozice. 1.4 Stabilizační makroekonomická politika Makroekonomická stabilita. Fluktuace makroekonomických veličin. Liberalismus. Intervencionismus. Stabilizační politika. Strukturální politika. Prorůstová politika. 1.5 Hlavní proudy makroekonomie Klasická a neoklasická ekonomie. Nová konzervativní ekonomie. Keynesiánská ekonomie. Nové keynesiánství. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. Část první: Základní makroekonomické problémy 2 Makroekonomický produkt a důchod 2.1 Makroekonomický výstup Výstup a HDP. HDP a ekonomický blahobyt. Národní bohatství. 2.2 Přidaná hodnota Meziprodukty. Přidaná hodnota. Finální statky. Hrubý a čistý produkt, HDP a HNP. 2.3 Národní důchod Národní důchod. Disponibilní důchod. 2.4 Užití produktu Výdaje na finální statky. Srovnání tří metod. Produkt nominální a reálný. 2.5 Základní makroekonomické identity Identita. Základní identity. Interpretace identit. Identita investic a úspor. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 3 Celkové výdaje a produkt 3.1 Charakteristika modelu Celkové plánované výdaje. Předpoklady modelu. 3.2 Dvousektorový model: spotřeba a investice Spotřební výdaje domácností. Úspory domácností. Dlouhodobý vývoj spotřebních výdajů. Investiční výdaje. 3.3 Rovnovážný produkt. Výdajový multiplikátor Rovnovážný produkt. Výdajový multiplikátor. Paradox spořivosti. 3.4 Trísektorový model: vládní výdaje a daně Vládní výdaje. Daně. Rovnovážný produkt. Další multiplikátory. 3.5 Čtyřsektorový model: čistý export Čistý export. Rovnovážný produkt a výdajový multiplikátor v otevřené ekonomice. Multiplikátor čistého exportu. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 4 Agregátní poptávka, agregátní nabídka 4.1 Agregátní poptávka Křivka agregátní poptávky. Poptávkové šoky. 4.2 Agregátní nabídka - keynesiánský přístup Obecně k agregátní nabídce. Keynesiánský přístup v krátkém období. Nabídkové šoky. Dlouhé období - potenciální produkt. Nová keynesiánská ekonomie. Nepružnost nominálních mezd. Nepružnost cen. 4.3 Agregátní nabídka v monetaristickém pojetí Peněžní iluze. Přirozená úroveň produktu. Dobrovolná nezaměstnanost. 4.4 Agregátní nabídka v klasickém pojetí Klasická křivka agregátní nabídky. Nová klasická makroekonomie. Model s nedokonalými informacemi. 4.5 Makroekonomická rovnováha Rovnovážný produkt, rovnovážná cenová hladina. Krátkodobá a dlouhodobá rovnováha. Kvantitativní rovnice. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 5 Ekonomický růst 5.1 Pojetí ekonomického růstu Ekonomický růst. Měření vývoje produktu. Růst a rozvoj. 5.2 Zdroje ekonomického růstu Složky zdrojů růstu. Kvantitativní a kvalitativní zdroje. Produktivita výrobních faktorů. Kapitálová vybavenost práce. Růstové účetnictví. Agregátní produkční funkce. 5.3 Modely ekonomického růstu Klasické modely. Neoklasický model. Keynesiánské modely. Udržitelný rozvoj a globální problémy růstu. Teorie endogenního růstu. 5.4 Bariéry růstu, překonání nerozvinutosti Ekonomická úroveň. Ukazatel lidského rozvoje. Bariéry ekonomického růstu. Překonání nerozvinutosti. Nerovnoměrný vývoj. 5.5 Prorůstová politika (ekonomie strany nabídky) Zdanění důchodů. Uplatnění a výsledky. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 6 Peníze a trh peněz 6.1 Funkce a formy peněz Funkce peněz. Formy peněz. Peněžní zásoba. 6.2 Komerční banky, centrální banka Finanční zprostředkovatelé. Komerční banky. Centrální banka. 6.3 Tvorba peněz Zdroje tvorby peněz. Multiplikovaná expanze bankovních depozit. Jednoduchý multiplikátor depozitních peněz. Měnová báze. Restrikce peněžní zásoby. Rozšíření multiplikátoru. 6.4 Trh peněz, úroková sazba Trh peněz. Úroková sazba. Nabídka peněz. Endogenní peníze. Poptávka po penězích. Rovnováha na trhu peněz. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 7 Otevřená ekonomika 7.1 Otevřenost ekonomiky 7.2 Teorie mezinárodního obchodu Model dvě země, dva výrobky. Rozšíření modelu. Dynamizace komparativních výhod. Komparativní výhod v praxi. Přínosy z obchodu. 7.3 Mezinárodní pohyb kapitálu Příčiny mezinárodního pohybu kapitálu. Zhodnocení finančních aktiv. Krátkodobý a dlouhodobý kapitál. 7.4 Měnový kurs a jeho determinanty Měnový kurs. Měnový trh. Kurs podle trhu aktiv. Parita kupních sil. Znehodnocení a podhodnocení kursu. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. Část druhá: Hlavní makroekonomické nestability 8 Hospodářské cykly 8.1 Charakteristika cyklu Charakteristika cyklu. Fáze hospodářského cyklu. Historický vývoj. 8.2 Mechanismus cyklu Kolísání agregátní poptávky a nabídky. Teorie konjunktury. Multiplikátor a akcelerátor. Reálné hospodářské cykly. Alternativní koncepce. 8.3 Důsledky hospodářských cyklů Ekonomické důsledky. Politické důsledky. 8.4 Proticyklická politika Aktivistická keynesíánská politika. Alternativní přístupy. Předvídání cyklů, konjunkturní indikátory. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 9 Nezaměstnanost 9.1 Definice a měření nezaměstnanosti Ekonomicky aktivní a neaktivní obyvatelstvo. Míra nezaměstnanosti. Skrytá nezaměstnanost. 9.2 Příčiny nezaměstnanosti a její formy Frikční nezaměstnanost. Strukturální nezaměstnanost. Plná zaměstnanost. Trh práce. Cyklická nezaměstnanost. Přirozená míra nezaměstnanosti. 9.3 Důsledky nezaměstnanosti Ekonomické důsledky. Sociální důsledky. 9.4 Snižování nezaměstnanosti Dávky v nezaměstnanosti. Snižování cyklické nezaměstnanosti. Snižování přirozené míry nezaměstnanosti. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 10 Inflace 10.1 Definice a měření inflace Inflace a deflace. Míra inflace. Měření cenové hladiny. Skrytá inflace. Nevyrovnaná inflace. 10.2 Příčiny a formy inflace Poptávková inflace. Nákladová inflace. Růst mezd a inflace. "Dovoz inflace". Setrvačná inflace. NAIRU. 10.3 Důsledky inflace Vliv inflace na reálné důchody. Vliv inflace na reálnou hodnotu bohatství. Dodatečné náklady. Vliv inflace na ekonomickou aktivitu. Stupně závažnosti inflace. 10.4 Protiinflační politika Regulace agregátní poptávky. Monetaristický přístup. Důchodová politika. 10.5 Inflace a nezaměstnanost. Phillipsovy křivky Původní Phillipsovy křivky. Rozšíření Phillipsovy křivky. Snižování inflace. Nová klasická makroekonomie. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 11 Vnější ekonomická rovnováha 11.1 Platební bilance, zahraniční zadluženost Platební bilance. Horizontální struktura. Vertikální struktura. Zahraniční zadluženost. Stadia zadluženosti. 11.2 Příčiny a formy vnější nerovnováhy Vyrovnaný čistý export. Vyrovnaná platební bilance. 11.3 Důsledky vnější nerovnováhy Přebytkový čistý export. Deficitní čistý export. Nevyrovnaná platební bilance. 11.4 Mechanismus vnější rovnováhy Cenový mechanismus. Důchodový mechanismus. Kursový mechanismus. Vyrovnání celkové platební bilance.Vládní regulace vnější rovnováhy. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. Část třetí: Stabilizační makroekonomické politiky 12 Měnová politika 12.1 Cíle a nástroje měnové politiky Charakteristika měnové politiky. Nepřímé nástroje měnové politiky. Přímé nástroje měnové politiky. Cíle měnové politiky. 12.2 Keynesiánský přístup k měnové politice Celková charakteristika. Keynesiánský transmisní mechanismus. Dlouhodobý účinek měnové politiky. Bariéry účinnosti. Měnová politika v otevřené ekonomice. Praktické uplatnění. 12.3 Monetaristický přístup k měnové politice Klasická východiska. Kvantitativní teorie peněz. Důchodová rychlost oběhu peněz. Monetaristická verze KTP. Monetaristická měnová politika. Bariéry účinnosti. Praktické uplatnění. 12.4 Alternativní přístupy Fixní měnové kursy. Úvěrový kanál měnové politiky. Přímé cílování inflace. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 13 Rozpočet a fiskální politika : 13.1 Charakteristika rozpočtu Rozpočtová soustava. Příjmy a výdaje rozpočtu. Rozpočtové saldo. Velikost rozpočtu. 13.2 Keynesiánská fiskální politika Funkce rozpočtu. Nástroje fiskální politiky. Strukturální a cyklický rozpočet. Cíle fiskální politiky. Bariéry účinnosti. 13.3 Alternativní přístupy Klasický případ. Monetaristický přístup. Barrova - Ricardova hypotéza. Ekonomie strany nabídky. 13.4 Vládní deficity a dluhy Dlouhodobě vyrovnaný rozpočet. Bariéry vyrovnanosti rozpočtu. Dopady veřejného dluhu. 13.5 Koordinace měnové a fiskální politiky Řízení agregátní poptávky. Řízení struktury produktu. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 14 Zahraničněekonomická politika 14.1 Protekcionismus versus volný obchod Nástroje protekcionismu. Cíle protekcionismu. Důsledky protekcionismu. Oprávněný protekcionismus? Proexportní politika. Regulace mezinárodního pohybu kapitálu. 14.2 Regulace měnových kursů Kursy neregulované. Kursy regulované. Formy intervenovaných kursů. Stabilní a nestabilní kursy. Cíle kursové regulace. 14.3 Mezinárodní koordinace ekonomických intervencí Přínosy mezinárodní koordinace. Formy mezinárodní koordinace. Mezinárodní měnový fond a Světová banka. 14.4 Sjednocování národních ekonomik Přínosy sjednocení. Mechanismus sjednocování. Stupně sjednocování. Předpoklady hospodářského sjednocení. Evropská unie (popisná část). Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. Seznam použitých symbolů a značek Literatura 1. Učebnicová a encyklopedická literatura 2. Doporučné statistické zdroje Rejstřík jmenný Rejstřík věcný 1 Úvod do makroekonomie 1.1 Mikroekonomie a makroekonomie 1.2 Makroekonomické subjekty, makroekonomický koloběh 1.3 Základní makroekonomické veličiny 1.4 Stabilizační makroekonomická politika 1.5 Hlavní proudy makroekonomie „Ekonomie je to, co dělají ekonomové", tvrdil J. Viner. S tímto vysvětlením se asi málokdo spokojí. V této kapitole bude charakterizován předmět ekonomie a úvodní makroekonomické pojmy a souvislosti včetně výkladu stabilizační makroekonomické politiky. Budeme charakterizovat hlavní proudy v makroekonomické teorii a rozlišíme rozdílné způsoby vidění (interpretace) ekonomické reality. S tímto rozlišováním se budeme setkávat v celém následujícím textu. Teprve po prostudování poslední kapitoly této učebnice si promyslete prohlášení několika amerických autorů: Díky Keynesovi jsme dnes všichni keynesiánci. Díky Friedmanovi jsme všichni monetaristé. A díky překotně se vyvíjejícímu poznání jsme všichni eklektiky. 1.1 Mikroekonomie a makroekonomie Ekonomie Obecná ekonomická teorie, zkráceně ekonomie ' (z řeckých slov oikos = dům, nomos = pravidlo, zákon), je studium vybraných oblastí hospodářské aktivity. Vymezit tento předmět (objekt) poznání současné standardní ekonomie je možno např. dvojím způsobem: 1) výčtem (popisem) problémů, které zkoumáme, a to v jisté míře jejich agregace: např. proč a v jakém množství jsou statky poptávány, podle jakých kritérií probíhá jejich výroba, jak jsou oceňovány, čím je určena zaměstnanost výrobních faktorů atd. 2) definicí - zobecněním těchto problémů, jako např.: - zkoumání tvorby bohatství (A. Smith) nebo rozdělování výsledků výroby (D. Ricardo), 1) Nejčastějšími ekvivalenty jsou v angličtině economics, v němčině allgemeine Volkswirtschaftslehre. Dříve se často vyskytovalo označení politická ekonomie. - nebo obecněji: chování lidí ve vztahu mezi cíli a vzácnými (omezenými) zdroji, které mají alternativní využití (L. Robbins), - a obdobně: různé způsoby využití vzácných zdrojů ve výrobě užitečných komodit a jejich rozdělení mezi různé skupiny (P. A. Samuelson), - předmět ekonomie byl dále rozšířen o zkoumání podmínek zapojení těchto vzácných zdrojů do výroby (J. M. Keynes). Mikroekonomie a makroekonomie Standardní ekonomie bývá zpravidla členěna na mikroekonomii a makro- ekonomii. Mikroekonomie se zabývá chováním individuálních ekonomických subjektů (spotřebitele nebo podniku) za různých okolností nebo situací na dílčím trhu, jako je trh určitého statku nebo trh určitého výrobního faktoru. Předmětem zájmu mikroekonomie je tedy určitý dílčí (parciální) segment ekonomiky, jako je spotřebitel, podnik, trh, ať jsou zkoumány samostatně (teorie dílčí rovnováhy), nebo ve vazbě na jiné spotřebitele, podniky a trhy (teorie všeobecné rovnováhy). To naznačuje řecké slovo mikros (malý) v jejím názvu. Řecké slovo makros (velký) napovídá, že makroekonomie se zabývá souhrnnými (neboli agregátními) ekonomickými jevy. Zkoumá faktory, které determinují úroveň agregátních veličin, a také vzájemné vztahy ve vývoji těchto veličin. Zkoumá např. spotřební nebo investiční výdaje subjektů (např. domácností nebo podniků) agregovaných v rámci celého národního hospodářství. Zabývá se souhrnnými ekonomickými veličinami, např. národním produktem (nikoliv výstupem individuálního podniku) nebo všeobecnou cenovou hladinou (nikoliv cenou individuálního statku). Zkoumá faktory, které determinují úroveň agregátních veličin, a také vzájemné vztahy ve vývoji těchto veličin. Obě disciplíny se zabývají také regulačními zásahy vlády do působení tržních sil: mikroekonomie regulací dílčích subjektů a trhů, makroekonomie usměrňováním agregátních veličin. Ekonomie (mikroekonomie a makro- ekonomie) představuje zároveň východisko řady specializovaných ekonomických disciplin. Vztah mikro- a makroekonomie V rámci výuky a studia vystupují obě disciplíny, mikroekonomie a makroekonomie, jako relativně samostatné. ' Ve skutečnosti však jejich důsledné oddělení není možné. Jejich vzájemný vztah bývá nejčastěji interpretován jako: - mikroekonomická fundace (základy) makroekonomie, tzn. že v pozadí úvah o vývoji makroekonomických veličin stojí, více či méně důsledně, představy o určitém chování mikroekonomických subjektů. To se projevuje též v prolínání mikro- a makroekonomických problémů v celém následujícím textu. Přitom je 1) Explicitní rozlišení a zavedení termínu makroekonomie provedl R. Frisch r. 1933.  někdy možné se v rámci výkladu makroekonomie odvolat na příslušnou kapitolu z mikroekonomie, případně je možné tyto poznatky stručně shrnout (např. mikroekonomické základy poptávky podniků po investičních statcích nebo pro chování agregátní nabídky, dále mikroekonomické aspekty trhu práce aj.). Jindy jsou mikroekonomická východiska součástí výkladu makroekonomie (např. nepružnost cen služeb výrobních faktorů a cen statků, trh peněz, měnový trh aj.). - makroekonomický rámec fungováni mikroekonomických procesů, což znamená, že rozhodování mikroekonomických subjektů je ovlivněno makroekonomickými okolnostmi (např. individuální poptávka roste pod vlivem optimistických očekávání budoucího hospodářského vývoje). Pozitivní a normativní funkce makroekonomie Makroekonomie, s jejímž studiem právě začínáme, dochází ke svému praktickému uplatnění zejména ve vládních opatřeních směřujících k ovlivňování makroekonomických veličin. Makroekonomická teorie tak plní svou funkci praktickou: - jednak svými pozitivními sděleními, tj. teoretickou analýzou a interpretací skutečnosti, - jednak svými normativními soudy, tj. stanovením určitého pravidla, normy, směru praktického jednání (např. udržení nízké nezaměstnanosti nebo nízké míry inflace, udržení vyrovnaného rozpočtu apod.), vyjádřeného např. jako politický závazek vlády nebo jako zákonem zakotvené pravidlo. 1.2 Makroekonomické subjekty, makroekonomický koloběh Vývoj ekonomiky je podmíněn rozhodnutími, přijímanými ekonomickými subjekty. V mikroekonomii jde o podniky a spotřebitele, vystupující na daném dílčím trhu. Makroekonomie zkoumá rozhodování subjektů, agregovaných na úrovni celého národního hospodářství. Tyto subjekty mohou být klasifikovány např. z hlediska jejich zapojení do makroekonomického koloběhu statků, služeb výrobních faktorů, důchodů a výdajů jako čtyři sektory: domácnosti, podniky, vláda a zahraničí. Sektor domácnosti Domácnosti jsou vlastníky výrobních faktorů, tj. půdy, práce a kapitálových statků (od jiných vlastníků výrobních faktorů budeme abstrahovat). Tyto výrobní faktory jsou využívány v podnicích k výrobě statků. Z vlastnictví výrobních faktorů plynou domácnostem z podniků příslušné důchody (mzdy, renty, zisky, dividendy, nájemné atd.). Na základě přerozdělování důchodů získávají domácnosti též transferové důchody, zejména od vlády (od jiných transferových důchodů domácností budeme abstrahovat) v podobě různých sociálních dávek, podpor a příspěvků. Důchody domácností jsou využity - na zaplacení daní, - jako spotřební výdaje domácností (C) - domácnosti nakupují od podniků spotřební statky v podobě výrobků a služeb (nepřihlížíme k přímým nákupům domácností v zahraničí), - k tvorbě osobních úspor (PS). Do sektoru domácnosti jsou zahrnovány zejména domácnosti osob (v ČR okolo 3,2 mil.), kromě nich existují i tzv. ústavní domácnosti, jako domovy důchodců, kláštery, sirotčince apod. Z této charakteristiky vyplývá, že domácnosti považujeme (kromě dalších vazeb uvedených v koloběhu) za výlučně spotřební jednotky, oddělujeme od nich případnou výrobní aktivitu drobných podnikatelů (ta je součástí sektoru podniky). Sektor domácnosti se tím blíží analogickým subjektům v mikroekonomii, tj. spotřebitelům. Chování spotřebitelů však vychází pouze z individuálních preferencí jednotlivců (osob), nezahrnuje jiné možnosti, jako jsou ústavní domácnosti. Další odlišnosti vyplývají z rozdílných podmínek chování (viz výklad křivky agregátní poptávky). Sektor podniky Podniky bývají označovány (bez nároku na srovnatelnost s právnickou nebo jinou odbornou terminologií) též jako firmy nebo výrobci. Podniky využívají služby výrobních faktorů k výrobě statků (výrobků a služeb). Tyto statky poskytují (zpravidla prodávají) všem zbývajícím sektorům, část statků koluje v rámci podnikového sektoru (tzv. meziprodukty). Podniky získávají své důchody na základě výdajů ostatních sektorů na nákup produkce podniků. Výdaje na investiční statky, a to výdaje soukromé (/) a vládní (G7), jsou financovány úsporami všech sektorů. Kromě těchto důchodů získávají podniky též transferové důchody (zejména v podobě subvencí z vládního rozpočtu). Důchody podniků jsou využity: - na úhradu nákladů za výrobní faktory (mzdy, renty, úroky, vyplacení dividend a podobných podílů na zisku) včetně nákladů na suroviny, energii apod. (tzv. meziprodukty), - zaplacení daní, - v podnicích zůstávají tzv. hrubé úspory podniků (GBS). Ty mají podobu jednak důchodů ve výši opotřebení fixního kapitálu, jednak zadržených (nevyplacených) zisků - tzv. čistých úspor podniků (NBS). Podniky mohou být rozčleněny podle různých kritérií. Pro potřeby systému národního účetnictví jsou rozlišovány přibližně následující skupiny (koncem roku 2000): - nefinanční podniky a korporace, kterých je v ČR 279 tisíc, - finanční instituce a společnosti, včetně centrální banky a pojišťovacích institucí (přes 2 tisíce),  - vládní sektor ústřední a místní (okolo 15 tisíc jednotek), zjednodušeně řečeno jde o veřejnou správu a obranu, veřejné i některé soukromé školy, zdravotnická zařízení apod. (nezaměňujme tyto výrobce - „vládu" - s vládou jako přerozdělujícím makroekonomickým subjektem v koloběhu statků, služeb výrobních faktorů, důchodů a výdajů), - samostatní rolníci, živnostníci a podobní samostatní podnikatelé-okolo 1664 tis. (v terminologii národních účtů jde o tzv. „domácnosti" - nezaměňovat s domácnostmi jako výlučně spotřebními jednotkami v makroekonomickém koloběhu). Z tohoto celkového počtu ekonomických subjektů zapsaných do statistických registrů však vyvíjela podnikatelskou činnost jako hlavní povolání necelá polovina. - občanská sdružení, spolky a nadace, politické strany apod. (okolo 90 tis.). V sektoru podniky jsou zahrnuti výrobci jak z materiální výrobní sféry, tak i ze sféry služeb, podniky ve veřejném i soukromém vlastnictví, ve sféře tržní i netržní (podniky v netržní sféře nehospodaří se ziskovým motivem, často jsou alespoň částečně financovány vládou prostřednictvím vládních nákupů statků nebo pomocí transferů). Mezi podniky (výrobce) patří dále podle kritérií ekonomické teorie i jednotlivci, kteří jsou soukromými vlastníky budov, bytů a jiných nemovitostí, které buď pronajímají nebo užívají pro vlastní potřebu, i když přitom nejsou statisticky vykazováni jako podniky. Také pomocí těchto výrobních faktorů jsou poskytovány služby, které jsou (jak uvidíme v kap. 2) zahrnuty do makroekonomického produktu resp. důchodu. Sektor vláda Pojem vládaje často používán v různých souvislostech. Je-li např. řeč o vládni regulaci, potom jde zpravidla o regulaci ze strany centrálních i místních správních a zákonodárných institucí a též (v širším smyslu) centrální banky. Tato regulace se uskutečňuje pomocí rozpočtových příjmů a výdajů, ovlivňováním úvěrových možností komerčních bank, regulací cen a mezd, usměrňováním dovozů a vývozů a dalšími opatřeními. V anglicky psané literatuře se často v této souvislosti používá místo výrazu vláda pojem autority (authorities). Jindy, např. při tvrzení, že vládaje největším zaměstnavatelem, jde o vládu ve smyslu veřejného (státního a místního) sektoru, tedy o všechny podniky ve veřejném vlastnictví (nejčastěji jde o podniky ve zdravotnictví, školství, veřejné správě a obraně, v energetice, spojích, dopravě, těžbě, bankovnictví a jinde). ' V následujícím výkladu bude vláda jako makroekonomický subjekt (sektor), zapojený do koloběhu statků, služeb výrobních faktorů, důchodů a výdajů, představována soustavou veřejných rozpočtů. Tato soustava je tvořena např. rozpočty ústředních a místních vlád (státní rozpočty, místní rozpočty), rozpočty fondů hospodařících s povinnými odvody (státní fondy, fondy zdravotního pojištění aj.) a dalšími. 1) Nezaměňujme pojmy veřejný sektor s výrobci, produkujícími veřejné statky nebo s výrobci, produkujícími veřejně poskytované statky (viz kapitolu Rozpočet a fiskální politika).  Příjmy vlády jsou tvořeny zejména daněmi a povinnými platbami na sociální a zdravotní zabezpečení, resp. pojištění. Celkové výdaje vlády můžeme pro účely makroekonomické teorie rozdělit na vládní nákupy výrobků a služeb (G) a na vládní transferové platby (TR). V případě vládních nákupů výrobků a služeb jde o výdaje veřejných rozpočtů, za které vláda získává odpovídající ekvivalent. Vláda nakupuje zejména produkci podniků, jejichž hospodaření je napojeno na rozpočet a které jsou zpravidla ve veřejném vlastnictví. Příkladem jsou podniky ve zdravotnictví, školství, veřejné správě, obraně apod. Vláda financuje výdaje těchto podniků (zejména běžné provozní náklady, jako mzdy, energie apod.) a jejich produkci tím nakupuje a následně poskytuje domácnostem (zdánlivě bezplatně, ve skutečnosti za část jejich důchodů v podobě daní), případně podnikům. Mezi vládní nákupy patří dále nákupy investičních statků, financované z rozpočtu (např. školy nakupují počítače). Z uvedeného vyplývá, že tyto vládní nákupy se skládají z vládní spotřeby a z vládních investic (Gc + Gj). Zbývající vládní výdaje mají podobu transferů, tj. plateb, za které není získána odpovídající protihodnota (ekvivalent). Nejdůležitějšími vládními transfery jsou transfery domácnostem v podobě různých sociálních dávek, příspěvků a podpor. Část vládních transferů připadá v podobě subvencí též podnikům, ať už ve veřejném nebo soukromém sektoru. Typické jsou subvence zemědělským výrobcům, železniční dopravě, exportérům v podobě úrokových podpor aj. Mezi vládní transfery patří i úroky z vládního dluhu. Rozdíl mezi příjmy a výdaji vlády vytváří rozpočtové saldo, a to buď kladné (rozpočtový přebytek), nebo záporné (rozpočtový deficit). Rozdíl mezi příjmy vlády na straně jedné a transferovými platbami a spotřebními nákupy vlády na straně druhé tvoří čisté vládní úspory (NGS). Sektor zahraničí Předchozí sektory zahrnují domácí subjekty, označované též jako rezidenti (tuzemci). Jde o subjekty, které mají sídlo v dané zemi (leží zde jejich centrum zájmu). Rozhodující je tedy místo působení podniku nebo bydliště osob, bez ohledu např. na to, kdo je vlastníkem podniku (může to být např. zahraniční subjekt) nebo na státní příslušnost osob. Zahraniční subjekty, tj. domácnosti, podniky a vlády - nerezidenty (cizozemce) označíme souhrnně jako sektor zahraničí. Zahraničí bývá důležitým odběratelem domácích výrobků a služeb, zároveň domácí podniky dovážejí výrobky a služby ze zahraničí. V makroekonomii budeme sledovat většinou saldo tohoto obchodu, tj. export mínus import (tzv. čistý export NX). Kromě tohoto exportu a importu statků se později při zkoumání toků důchodů setkáme s rozlišením důchodů z výrobních faktorů ve vlastnictví domácích subjektů (rezidentů), fungujících v zahraničí, a důchodů z výrobních faktorů ve vlastnictví nerezidentů, fungujících doma. Sektor zahraničí též může svými úsporami doplňovat národní úspory, a to v případě převýšení importu nad exportem (nakupujeme na dluh případně čerpáme devizové rezervy). V opačném případě (export je větší než import) je část národních úspor poskytována do zahraničí.  Makroekonomický koloběh Vztahy mezi subjekty uvedených čtyř sektorů v podobě toků - statků, - služeb výrobních faktorů, - důchodů, - výdajů, jsou v hrubých rysech znázorněny v následujícím schématu makroekonomického koloběhu (koloběhem se zabývali zejména F. Quesnay, K. Marx, v podobě input - output analýzy W. Leontief). Princip koloběhu spočívá v jeho uzavřenosti, tzn. že souhrn vcházejících toků do každého pólu koloběhu (sektoru nebo skupiny sektorů) musí odpovídat souhrnu vycházejících toků. SLUŽBY VÝROBNÍCH FAKTORŮ DŮCHODY Z V.F., DANĚ ZE ZISKU, NEPŘÍMÉ DANě (- SUBVENCE) ÚSPORY GBS DANě PODNIKY ZAHRANIČÍ DOMÁCNOSV VLÁDA (MEZIPRODUKTY) ÚSPORY TRANSFERY ÚSPORY PS, NGS, - NX VÝDAJE I + G, VÝDAJE C + GC+(X-M) FINÁLNÍ STATKY (SPOTŘEBNÍ, INVESTIČNÍ, EXPORT IMPORT) Makroekonomický koloběh znázorňuje tok služeb výrobních faktorů mezi domácnostmi a podniky. Na něj navazuje v dolní části tok statků (výrobků a služeb) mezi podniky (výrobci) na straně jedné a zbývajícími sektory na straně druhé. V sektoru podniky je znázorněn též tok statků uvnitř tohoto sektoru - později uvidíme, že jde o tzv. meziprodukty. V koloběhu je dále znázorněn i tok důchodů: domácnosti získávají důchody z prodeje služeb výrobních faktorů podnikům (část těchto důchodů jednak ve výši opotřebení fixního kapitálu, jednak v podobě nevyplacených zisků však vytváří hrubé úspory podniků). Na něj navazuje ve spodní části tok výdajů na nákupy statků.  Výdaje na investiční statky pocházejí z kvazisektoru úspory (je nutný kvůli uzavřenosti koloběhu). Úspory jsou sice tvořeny všemi sektory (při vysoké abstrakci by bylo možno je přičlenit pouze domácnostem), investiční statky však navenek - na rozdíl od schématu koloběhu - neopouštějí sektor podniky. Je proto lépe hovořit o investičních výdajích podniků než o investičních výdajích domácností. V koloběhu je dále zobrazen pohyb čistých daní (daně mínus transfery) mezi domácnostmi a vládou a mezi podniky a vládou. Ilustrace makroekonomického koloběhu je znázorněna na obr. 1. 2. DŮCHODY Z V.F. = 1000, DANĚ ZE ZISKU = 70, NEPŘÍMÉ DANĚ = 210, SUBVENCE = 40 NBS = 40 AMORTIZACE = 270 DANĚ PODNIKY ZAHRANIČÍ DOMÁCNOSTI VLÁDA ÚSPORY HDP = 1550 550 TRANSFERY PS = 70, NGS = 60, -NX=100 (+10) I = 450, G. = 100 C = 800, Gc = 300, NX = -100 Obr. 1-2 Ilustrace makroekonomického koloběhu Prameny: Statistické ročenky ČR 1997 - 99 Východiskem této ilustrace jsou národní účty ČR za r. 1996, údaje jsou v mld. Kč. Vzhledem k nutnému zjednodušení a k dílčím odchylkám v přístupu národních účtů na rozdíl od přístupu ekonomické teorie jde pouze o orientační údaje, jako např. u vládních investičních nákupů (vztahují se zejména na rozpočtové a příspěvkové organizace). V úsporách vlády je zohledněno hospodaření rozpočtů státního a místních, státních fondů a zdravotních pojišťoven, relevantní ke koloběhu. Neziskové instituce jsou přičleněny k domácnostem. Daně ze zisků podniků jsou ztotožněny s daněmi z příjmů právnických osob, daně z příjmů fyzických osob vcházejí celé do osobních daní. Výše daní (a vládou přijatých úroků) činí 620 (z toho zdravotní a sociální pojištění 170), výše vládou vyplacených transferů 260. Export dosáhl 830, import 930. Deficit běžného účtu platební bilance vznikl deficitem A/X (- 100) a ostatními položkami (-10). 1.3 Základní makroekonomické veličiny Produkt Makroekonomický koloběh vyjadřuje pohyb výchozí makroekonomické veličiny - produktu (a jemu odpovídajícího důchodu). Prozatím se spokojíme se silně zjednodušenou představou o produktu jako souhrnu všech vytvořených statků za rok - jde tedy o veličinu rozměru "tok". V běžných informacích o produktu bývá nejčastěji uváděna míra jeho růstu, která vyjadřuje procentuální přírůstek množství vytvořených statků. Nepřesně se též hovoří o ekonomickém růstu: může dosahovat např. + 3 % , ale i - 10 % ročně. Přesněji vzato jde v uvedeném příkladě o cyklické výkyvy produktu, zatímco ekonomický růst vyjadřuje dlouhodobý trend vývoje produktu (případně dlouhodobý trend vývoje produktu na 1 obyvatele). Zaměstnanost K vytvoření makroekonomického produktu je zapotřebí určitého množství výrobních faktorů, z nichž zvláštní pozornost bývá věnována práci. Znamená to, že s určitým objemem produktu (a jeho změnou) je spojena určitá úroveň zaměstnanosti (resp. její změna). Důvodem zaměření pozornosti právě na práci jsou zejména důsledky nezaměstnanosti části pracovní síly, a to důsledky nejen ekonomické, ale i sociální, případně politické. Nezaměstnanost je možno vyjádřit v absolutní výši, častěji však postačí pouze míra nezaměstnanosti, která vyjadřuje podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle (tj. zaměstnaných plus nezaměstnaných osobách) dané země. Jak později uvidíme, není jednoduché jednoznačně vymezit pojem nezaměstnaný. Prozatím budeme mít na mysli člověka, hledajícího práci. Cenová hladina Součásti vytvořeného produktu, tj. jednotlivé výrobky a služby, mají svou peněžní hodnotu, vyjádřenou cenami. Tyto ceny se neustále mění, zpravidla rostou, výjimečně též klesají, přitom však každá z nich povětšinou rozdílným tempem. Pro potřeby zhodnocení celkového cenového vývoje např. za kalendářní rok není účelné a ani prakticky proveditelné vyjadřovat vývoj všech těchto jednotlivých cen. Namísto toho vystupuje další makroekonomická veličina, a to všeobecná cenová hladina v podobě různých cenových indexů (pro veřejnost je nejznámější index spotřebitelských cen). Ty vyjadřují prostřednictvím speciálních statistických metod všeobecný vývoj cen statků. Jestliže cenová hladina vzrostla o 10 % (hovoříme o 10% míře inflace), znamená to, že došlo k převažujícímu růstu cen zhruba v tomto rozsahu, přičemž ceny některých statků vzrostly více, jiné méně, některé dokonce poklesly.  Vnější ekonomická pozice Vzhledem k roztříštěnosti výroby do ohraničených státních národohospo- dářských celků věnují makroekonomové dále pozornost pozici dané národní ekonomiky vůči zbytku světa (tzv. vnější ekonomická pozice). Ta bývá vyjadřována rozmanitě, obecně však souvisí s vývojem platební bilance dané země, která vyjadřuje (zjednodušeně vzato) mezinárodní obchod s výrobky a službami a mezinárodní pohyb kapitálu (pohledávek a závazků). Přebytky nebo schodky této platební bilance (nebo jejich částí) mají závažné dopady do vnitřní ekonomické situace. Uvedené čtyři makroekonomické veličiny (produkt, zaměstnanost, cenová hladina, pozice vůči zahraničí) můžeme považovat za základní. Kromě nich je možno vymezit řadu dalších důležitých veličin, jejichž formování, případně regulování, je spíše odvozeno od výše uvedených hlavních veličin. Jde např. o agregátní poptávku a agregátní nabídku, veřejný rozpočet a jeho saldo, o veřejný dluh, dále o peněžní zásobu, zahraniční dluh aj. Vývoj čtyř hlavních makroekonomických veličin je v tab. 1-1 ilustrován na příkladu ekonomiky ČR. Tab. 1-1 Vývoj vybraných makroekonomických veličin ČR (%) 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 HDP (1) -1,2 -11,6 -0,5 0,1 2,2 5,9 4,3 -0,8 -1,2 -0,4 2,9 nezaměst- 0,7 4,1 2,6 3,5 3,2 2,9 3,5 5,2 7,5 9,4 8,8 nanost (2) inflace (3) 9,7 56,6 11.1 20,8 10,0 9,1 8,8 8,5 10,7 2,1 3,9 běžný účet - - - 1,3 -1,9 -2,6 -7,4 -6,1 -2,4 -2,9 -4,5 (4) (1) (3) Pozn.: s.c. 1995, roční změna roční průměr, CPI (2) (4) registrovaná koncem roku saldo běžného účtu platební bilance k HDP Prameny: Statistické ročenky ČR 1996, 2001 1.4 Stabilizační makroekonomická politika Makroekonomická stabilita Stabilitou je v ekonomické teorii (mikroekonomii) obvykle označována jedna z vlastností rovnováhy, tj. stavu klidu nebo setrvačnosti, kdy neexistují tlaky na změnu dané veličiny. Alternativně můžeme podmínku rovnováhy vyjádřit jako naplnění (uskutečnění) plánů ekonomických subjektů. Tato rovnováha může být stabilní (tj. systém se do ní vrací) nebo labilní (systém se od ní vzdaluje).  Pojetí makroekonomické stability není jednotné. Obecně jde zřejmě o problém formulace žádoucího (úspěšného) stavu a vývoje ekonomiky v podobě normativně vymezené a udržované úrovně (nebo dynamiky) makroekonomických veličin. Zde budeme vycházet z představy, že makroekonomickou stabilitu představuje: - tempo růstu reálného produktu, odpovídající vývoji tzv. potenciálního produktu, - nízká míra nezaměstnanosti na úrovni tzv. přirozené míry nezaměstnanosti, - nízká míra inflace v rámci tzv. mírné inflace, - vnější ekonomická rovnováha jako vyrovnaná platební bilance ve smyslu kompenzace přebytků a deficitů jejích jednotlivých součástí. Jde přitom o normativní vymezení kritérií makroekonomické stability. Existují totiž např. i přístupy, podle kterých by žádoucím byl nulový růst produktu, přirozená míra nezaměstnanosti může být neúnosně vysoká, míra inflace by měla být nulová nebo kriteriem úspěšnosti by měl být maximální přebytek platební bilance a růst měnových rezerv. Normativně stanovené cíle makroekonomického vývoje mohou být formulovány např. v programech politických stran nebo ve vládních programech a prohlášeních, případně v právních normách upravujících činnost dílčích institucí (v ČR např. Zákon o ČNB). Existují však i široce pojaté právní normy makroekonomického vývoje, jako např. Zákon na podporu stability a hospodářského růstu, přijatý v SRN v r. 1967, ukládající Spolkové republice i jednotlivým zemím „přijímat opatření přispívající - při udržení tržního hospodářství - současně ke stabilitě cenové hladiny, k vysoké zaměstnanosti a zahraničněekonomické rovnováze při stálém a přiměřeném hospodářském růstu". Fluktuace makroekonomických veličin Vývoj uvedených makroekonomických veličin se však v realitě velmi často vyznačuje nestabilitou v podobě cyklického kolísání produktu, rostoucí mírou nezaměstnanosti a rostoucí mírou inflace, deficitem nebo přebytkem platební bilance. Tyto makroekonomické nestability (fluktuace makroekonomických veličin) je možno označit též jako poruchy. Ke kvantitativnímu vyjádření míry nestability je zapotřebí syntetizovat ukazatele vývoje uvedených veličin. Nejjednodušším (spíše propagandistickým než vědeckým) přístupem je součet měr inflace a nezaměstnanosti jako tzv. ukazatel ekonomické mizérie (strádání). Ten bývá zdokonalován zohledněním závažnosti dílčích nestabilit (např. podle průzkumů preferencí voličů v USA je míře nezaměstnanosti v tomto ukazateli přiřazována šestinásobná hodnota). Složitější ukazatele kvantifikují nestabilitu pomocí odchylek skutečných měr inflace a nezaměstnanosti od jejich cílových úrovní. Existence uvedených nestabilit je prokazatelným faktem. Jinou otázkou jsou jejich příčiny a z nich plynoucí potřebnost či nepotřebnost jejich regulace ze strany autorit (vlády, centrální banky apod.). Obdobně jako v mikroekonomii, kde existují nejednotné názory např. o potřebě regulace externalit nebo o kultivaci konkurenčního prostředí vládou, vyznačuje se též makroekonomická teorie v otázce vládní regulace zásadně rozdílnými názory. Rozdělme je do dvou skupin, na názory liberální a názory intervencionistické. Liberalismus Postoje liberální vycházejí z předpokladu, že trhy se pružně přizpůsobují změnám v poptávce a nabídce změnou cen. Tržní ekonomika je v makroekonomickém rozměru stabilní v tom smyslu, že automaticky udržuje přirozený stupeň využití výrobních faktorů. Odchylky jsou způsobeny příčinami neekonomickými, zejména nevhodnými zásahy autorit (jde o vládní selhání). Vláda nemá podle tohoto přístupu nárazově usměrňovat vývoj makro- ekonomických veličin (korigovat trh). Její úloha v ekonomice má být velmi omezená, a to (maximálně): - vytvářet právní rámec podnikání (např. zabezpečení vlastnických práv a smluvních vztahů), - vytvářet podmínky pro stimulaci konkurence (protikartelové zákony aj.), - zabezpečovat produkci některých veřejných statků (obrana apod.), - zabezpečovat stabilní vývoj množství peněz v ekonomice. Liberálními principy se vyznačují některé proudy ekonomického myšlení, zejména klasická ekonomie (klasický liberalismus), neoklasická ekonomie a na ni navazující monetaristická ekonomie a nová klasická makroekonomie, částečně také ekonomie strany nabídky.1^ Intervencionismus Opakem jsou názory intervencionistické, které na základě předpokladů zejména o nepružnosti trhů práce dochází k závěru o nemožnosti automatického udržování vysoké úrovně využití výrobních faktorů. V tomto případě jsou makroekonomické poruchy, jako vysoká nezaměstnanost a cyklické kolísání úrovně produktu, tržním selháním. Podle tohoto přístupu by autority měly do ekonomiky systematicky zasahovat s cílem dosáhnout alespoň některých z uvedených stabilit ("viditelná ruka" vlády). Existuje užší a širší interpretace tržních selhání: - Tržní selhání bývají někdy redukována pouze na selhání trhů při efektivní alokaci zdrojů v důsledku existence nedokonalé konkurence, asymetrie informací, veřejných statků a externalit (jde tedy o mikroekonomickou záležitost). Často bývá uváděno i tržní selhání v podobě nerovnosti, tj. vysoce nerovnoměrného rozdělení důchodů a bohatství. - V širším smyslu můžeme považovat i výše uvedené makroekonomické nestability za tržní selhání. - Za tržní selhání považují někteří autoři i rozpor mezi tržní alokací zdrojů a obecnějšími (neekonomickými) zájmy dané společnosti. Vláda zde hraje 1) Součástí liberálního ekonomického myšlení je mj. také neoliberalismus, rozvíjený zejména v Německu (nauka freiburské školy, ordoliberalismus) nebo v rámci neorakouské školy (L. E. v. Mises, F. A. v. Hayek).  paternalistickou roli - prosazuje veřejný zájem (např. většina vlád se snaží regulovat výrobu a distribuci drog, prosazovat povinnou základní školní docházku apod.) Tyto intervencionistické přístupy jsou tvořeny různými proudy keynesiánské ekonomie. Silnou averzi k volné hře tržních sil projevovali i představitelé institucionální a neoinstitucionální ekonomie (ta se však v našem výkladu objeví jen ojediněle). Stabilizační politika K udržování makroekonomické stability může být použita řada dílčích politik, rozlišených podle nástrojů: - Prostřednictvím veřejných rozpočtuje uskutečňována fiskální politika. Vláda by měla svou fiskální politikou zejména doplňovat nedostatečnou poptávku soukromého sektoru. - Další formou stimulace agregátní poptávky je měnová politika centrální banky. Ta spočívá nejčasteji v tom, že centrální banka ovlivňuje množství peněz v ekonomice, tím též úrokovou sazbu a tím i podnikatelskou aktivitu. - Vláda též může využívat obchodní politiku k rozšíření domácí výroby podporou exportu nebo omezením importu (cla, kvóty a jiné nástroje). - Také regulace měnových kursů je významným nástrojem ovlivňování domácí ekonomické aktivity (zaměstnanosti, produktu), cen i vnější ekonomické pozice. - Protiinflačně může působit důchodová politika (regulace cen a mezd). Podle cílů je možno stabilizační politiku specifikovat např. jako proticyklickou politiku, politiku sledující udržení vysoké zaměstnanosti, protiinflační politiku apod. V intervencionistickém pojetí je stabilizační politika použita jako aktivní nástroj k usměrňování ekonomiky, jde tedy o aktivistickou politiku. Později (v kapitolách o fiskální a měnové politice) budeme rozlišovat tuto politiku podle mechanismu jejího fungování na - diskreční politiku, neboli politiku s volným rozhodováním, - politiku s pravidly, která je běžná v rámci fiskální politiky v podobě tzv. vestavěných stabilizátorů; méně běžná je v rámci měnové politiky. Existenci např. státního rozpočtu nebo regulaci množství peněz v ekonomice nezpochybňuje (obecně vzato) ani liberální přístup k fungování národního hospodářství. Nejde však o nástroje aktivního usměrňování makroekonomického vývoje, nýbrž o stanovení pravidel nereagujících ad hoc na měnící se podmínky v ekonomice (označováno též jako pravidlo pasivní politiky). V realitě se některé ekonomiky vyznačují aplikací spíše liberálních přístupů (jako např. USA nebo Velká Británie), jiná národní hospodářství si naopak udržují spíše intervencionistický charakter (jako např. evropské severské země, Nizozemí nebo SRN). Běžné jsou také účelové kompromisy. Pozorně je třeba přitom odlišovat rétoriku od faktického obsahu makroekonomické regulace.  Strukturální politika Uvedené stabilizační politiky (resp. jejich nástroje) budeme později zkoumat v souvislosti s jejich vztahem k vývoji makroekonomických veličin. Liberální nebo intervencionistické přístupy se však vztahují také ke strukturálnímu vývoji národního hospodářství. Obdobně tedy můžeme sledovat výrazně rozdílné názory ke strukturální politice autorit, tj. k usměrňování - odvětvové struktury ekonomiky v podobě posilování konkurenceschopnosti určitých odvětví - jde tedy o kompetitivní politiku (nazýváno nepřesně též jako průmyslová politika), - struktury výroby z hlediska zapojení do mezinárodní dělby práce (proexportní nebo protiimportní politika), - struktury výroby podle sofistikovanosti výstupu (podpora vědecky, výzkumně a technicky náročné výroby), - struktury podle regionálního rozmístění výroby (podpora rozvoje zaostalých oblastí), - struktury hospodářství z hlediska velikosti výrobců a navazující tvorby konkurenčního prostředí (podpora malých a středních firem) a z jiných hledisek. Tradiční přístup spočívá ve využívání uvedených politik (tj. fiskální, měnové, obchodní, kursové aj.) jako nástrojů strukturální politiky.1^ Většinou připouští námitky (viz dále), zdůrazňuje však přínosy strukturálních politik nad jejich náklady. Liberální názory odmítají uplatňování strukturálních politik zejména z těchto důvodů: - nejednoznačnost kritéria nasměrování strukturální politiky, tedy určení preferencí (vliv lobby, korupce atd.), - neúplnost informací, potřebných k zamýšlené regulaci, - nespolehlivost regulačních mechanismů (časová zpoždění, zneužití subvencí apod.). Úlohu autorit při utváření hospodářských struktur vidí tento směr v utváření podmínek k působení konkurence (včetně zahraniční). Prorůstová politika V rámci makroekonomické vládní regulace je možno se také setkat (vedle stabilizační a strukturální politiky) s prorůstovou politikou, tj. opatřeními explicitně zaměřenými na podporu ekonomického růstu. Jde o politiku - stimulující zapojení výrobních faktorů, - podporující technologický rozvoj včetně investic do lidského kapitálu a investic do infrastruktury (dopravní, rozvodné a telekomunikační sítě). 1) K těmto problémům se dostaneme pouze okrajově při zkoumání rozvojových strategií a dále principů volného obchodu a protekcionismu.  V kapitole o ekonomickém růstu se seznámíme s přístupem ekonomie strany nabídky k tomuto problému. 1.5 Hlavní proudy makroekonomie V úvodu k této kapitole jsme se setkali s upozorněním na rozdílnou interpretaci ekonomické reality. Tuto kapitolu proto uzavřeme základním přehledem hlavních proudů v makroekonomické teorii. ' S postupem studia pochopíme, jak na základě rozdílných východisek a předpokladů dochází různé teoretické proudy při sledování stejné reality k rozdílným závěrům. Klasická a neoklasická ekonomie První významnější pohled na makroekonomické problémy je obsažen v klasické ekonomii (A. Smith, D. Ricardo aj.), která se vyznačuje představou volně fungujících trhů a tudíž v makroekonomickém rozměru (řečeno moderní terminologií) automaticky udržované tzv. plné zaměstnanosti. Obrazně vyjadřuje samoregulující tržní systém jako působení „neviditelné ruky" trhu (vyjádření A. Smitha z roku 1776). To spočívá ve skutečnosti, že jednotlivci sledují pouze svůj vlastní prospěch, přitom však, díky působení trhu (nikoliv centrálním řízením), výrobci uspokojují potřeby kupujících, dochází přitom k potřebné dělbě práce a k efektivnímu využití zdrojů. Tímto fungováním trhu dochází zároveň ke všeobecné harmonii zájmů jednotlivce a společnosti. Postoj jednotlivců vůči vládě je charakterizován heslem „laissez - faire" (nechtě nás konat). Od poslední třetiny 19. stol. začínají v ekonomii převládat neoklasické proudy, postupně prohlubující makroekonomickou analýzu s liberální orientací (kromě základů standardní ekonomické analýzy vytvoření řady dílčích makroekonomických koncepcí - A. Marshall, později A. C. Pigou, I. Fisher aj.). Nová konzervativní ekonomie Jako pokračovatel neoklasické ekonomie vykrystalizovala v 60. a 70. letech 20. stol. tzv. nová konzervativní ekonomie (neboli neokonzervatismus) v podobě zejména monetaristické teorie (s vůdčím představitelem M. Friedmanem, dále zejména A. H. Meltzer, K. Brunner, P. D. Cagan aj.). Ústřední role v makroekonomických procesech je připisována penězům a měnové politice, úloha vlády v jiných směrech má být minimální. Novějším směrem v nové konzervativní ekonomii je nová klasická makroekonomie (R. Lucas, T. Sargent, R. Barro, N. Wallace aj.). Ta inovuje klasickou ekonomii zavedením hypotézy racionálních očekávání, což znamená (zjednodušeně řečeno), že racionálně se chovající subjekty předvídají na základě 1) Podrobnější výklad specifických přístupů, jednotlivých teoretických škol je předmětem speciálních kursů. Doporučenou literaturu nalezne čtenář na konci učebnice. všech relevantních informací budoucí hospodářský vývoj, přičemž neopakují své chyby (což nevylučuje možnost navzájem se kompenzujících náhodných chyb). Za těchto okolností dochází nová klasická ekonomie opět k závěru o automatické tzv. plné zaměstnanosti a neúčinnosti stabilizační politiky. Dílčími specificky zaměřenými směry, odvozenými od neoklasického proudu ekonomie, jsou dále ekonomie strany nabídky (A. Laffer, P. C. Roberts aj.), nověji pak teorie reálného hospodářského cyklu (Ch. Plosser, J. Long, E. Prescott aj.), která bývá někdy přiřazována k nové klasické makroekonomii. Keynesiánská ekonomie Keynesiánská ekonomie, jejíž východiska vytvořil ve 30. letech J. M. Keynes, reagovala na existenci vysoké nezaměstnanosti a ničivých recesí. Poukazuje na nedokonalosti trhů (tržní selhání) a zkoumá možnosti vládní regulace, zejména fiskální politiky. Zdůrazňuje poptávkové omezení výroby, což znamená, že celkové výdaje (zejména investiční) jsou nedostatečné pro dosažení tzv. plné zaměstnanosti. Keynesovo učení bylo rozvinuto, zejména ve směru dynamizace rozpracováním růstových teorií, v postkeynesiánském směru (N. Kaldor, J. Robinsonova aj.). Původní keynesiánství bylo modifikováno zavedením prvků neoklasické ekonomie neokeynesiánskými autory, jako byli a jsou J. R. Hicks, F. Modigliani, J. Tobin, P. A. Samuelson, R. G. Lipsey aj. K tradičně poptávkové orientaci keynesiánství byla připojena nabídková strana ekonomiky (trh práce), větší pozornost začala být též věnována monetární politice, původní orientace na zkoumání krátkého období byla doplněna dlouhodobými aspekty. Nové keynesiánství Od 80. let zaznamenala keynesiánská ekonomie pokračování v podobě tzv. nového keynesiánství (G. N. Mankiw, D. Romer, J. Stiglitz, O. Blanchard, G. Akerlof, J. Yellenová aj.). Tento proud se snaží doplnit obecné rysy keynesiánské ekonomie (nevyužité zdroje, vládní intervence) mikroekonomickými základy. Vysvětluje zejména proč mzdy a ceny reagují pomalu na výkyvy v poptávce a proč vysoká nezaměstnanost může být i dlouhodobým jevem.  Hlavní problémy ekonomie tok služeb výrobních faktorů a statků mikroekonomie tok důchodů a tok výdajů makroekonomie osobní úspory mikroekonomické základy makroekonomie hrubé úspory podniků makroekonomický rámec mikroekonomie čisté úspory vlády pozitivní funkce makroekonomie stabilizační politika: normativní funkce makroekonomie - liberalismus makroekonomické subjekty: - intervencionismus - domácnosti strukturální politika - podniky hlavní proudy makroekonomie - vláda - zahraničí Shrnutí Ekonomie zkoumá alternativní možnosti využití vzácných zdrojů. Mikroekonomie se zabývá dílčími segmenty ekonomiky, makroekonomie zkoumá agregátní veličiny. Mikroekonomie vytváří částečně východiska makroekonomii, makroekonomie vytváří rámec pro rozhodování mikroekonomických subjektů. Ekonomická teorie formuluje své závěry jako pozitivní sdělení nebo jako normativní soudy. Makroekonomickými subjekty jsou domácnosti (vlastníci výrobních faktorů, spotřebitelé), podniky (výrobci), vláda (přerozdělující soustava rozpočtů) a zahraničí. Makroekonomický koloběh vyjadřuje postavení čtyř makroekonomických subjektů v tocích služeb výrobních faktorů a statků a v tocích důchodů a výdajů. Kvazisektorem je sektor úspor, který umožňuje uzavřenost koloběhu. Základními makroekonomickými veličinami jsou produkt (jako např. HDP), zaměstnanost (a s ní související míra nezaměstnanosti), cenová hladina (rostoucí tempem míry inflace), a vnější ekonomická pozice dané země (vyjádřená stavem platební bilance). Makroekonomická stabilita je představována normativně vymezenou úrovní (nebo dynamikou) vybraných makroekonomických veličin. Nejednotně jsou interpretovány příčiny faktických fluktuací těchto veličin a postojů autorit k jejich regulaci. Liberální makroekonomové (jako např. monetaristé) jsou přesvědčeni o schopnostech ekonomiky samočinně udržovat vysokou zaměstnanost nebo mírnou inflaci. Vlády a centrální banky by měly pouze vytvářet obecná pravidla fungování ekonomiky (právní rámec podnikání, vývoj množství peněz apod.).  Intervencionistické názory (zejména keynesiánci) poukazují na tržní selhání, v makroekonomickém rozměru zejména na vysokou nezaměstnanost. Požadují intenzivní zásahy autorit zejména pomocí fiskální a měnové politiky. Mezi hlavní proudy makroekonomie patří zejména klasická a neoklasická ekonomie, monetarismus a nová klasická makroekonomie, původní keynesiánská a postkeynesiánská ekonomie, neokeynesiánství a nové keynesiánství. Cvičení 1. Který z uvedených problémů zařadíte k předmětu zájmu mikroekonomie a který k makroekonomii: 1) regulace nájemného destimuluje od výstavby nových bytů, 2) v důsledku znehodnocení kursu domácí měny došlo ke zdražení dovážených vstupů, 3) vláda by měla prostřednictvím své fiskální politiky udržovat nízkou míru nezaměstnanosti, 4) vysoké zisky monopolních výrobců by měly být maximálně zdaněny. 2. Které z uvedených tvrzení v předchozí otázce má charakter pozitivní a které je normativního charakteru? 3. Doplňte vybrané charakteristiky makroekonomických subjektů: 1) investiční výdaje jsou financovány jednak z podnikových zdrojů (/), jednak z , 2) hrubé úspory podniků jsou tvořeny jednak nevyplacenými zisky, jednak 3) vládní výdaje se skládají jednak z nákupů (G), jednak z , 4) vládní nákupy se skládají jednak z vládní spotřeby (Gc), jednak z , 5) čisté úspory vlády zjistíme, odečteme-li od příjmů vlády spotřební nákupy vlády a 4. Do vládních výdajů na nákupy výrobků a služeb patří: a) podpory v nezaměstnanosti, b) penze válečných veteránů, c) platy vládních úředníků, d) všechny nabídky a - c, e) žádná z nabídek. 5. Paní K., německá státní příslušnice bydlící trvale v Čáslavi, je majitelkou podniku, působícího na Novém Zélandě. Rozhodněte, kterého statuje rezidentem: 1) domácnost paní K., 2) její podnik. 6. Komentujte tvrzení interpretující makroekonomický koloběh: 1) výdaje vlády musí vždy odpovídat vládním příjmům, 2) investiční výdaje podniků musí vždy odpovídat úsporám podniků, 3) celkové výdaje na finální statky musí vždy odpovídat celkovým úsporám. 7. Přiřadili byste následující tvrzení stoupenci keynesiánství nebo monetarismu: 1) vláda se musí soustředit na zajištění vysoké zaměstnanosti, 2) vládní regulace má převážně destabilizující účinek, 3) ekonomika si samočinně udržuje relativně nízkou nezaměstnanost, 4) častým úkolem vlády je doplňovat poptávku soukromého sektoru. Úkoly 1. P. A. Samuelson zformuloval tři základní ekonomické problémy, které musí řešit každá společnost: - jaké druhy a množství statků se mají vyrábět, - jak využívat zdroje při výrobě těchto statků, - pro koho mají být statky vyráběny, zkráceně co, jak a pro koho vyrábět. Později doplnil tuto triádu čtvrtou otázkou, podle jeho názoru "nejhlubší". Uhodněte jakou (odpověď naleznete v jeho proslulé učebnici Ekonomie). 2. Sestavte časovou řadu ukazatele ekonomické mizérie (strádání) pro ČR v posledních letech v jeho jednoduché i zdokonalené verzi (aplikujte přístup z USA). Komentujte. 3. Aktivistická stabilizační politika, popsaná v této kapitole, se zaměřuje na stabilizaci uvedených základních makroekonomických veličin. Obvyklý je však konfliktní vztah mezi těmito veličinami. Pokuste se objasnit: - jak se budou vyvíjet ceny (inflace) a čistý export na straně jedné, - bude-li vláda stimulací poptávky snižovat nezaměstnanost a zvyšovat růst produkce na straně druhé. Pokuste se znázornit tento problém v grafické podobě. Literatura Analýza makroekonomického vývoje ČR v roce 2001. ČSÚ 2002. FRIEDMAN, M.: Kapitalismus a svoboda. Praha, Liberální institut 1993. Kap. II, III (úloha vlády v ekonomice). HELÍSEK, M.: Využití původních pramenů ve výuce makroekonomie. Politická ekonomie 5/2001. KEYNES, J. M.: Obecná teorie úroku, zaměstnanosti a peněz. Praha, Nakl. ČSAV, 1963. Kap. 24 (úloha vlády v ekonomice). NACHTIGAL, V.: Česká ekonomika v Evropě první poloviny 90. let. Politická ekonomie 5/1997. SLANÝ, A., ŽÁK, M.: Hospodářská politika. Praha, C. H. Beck 1999. Kap. 3 (zdroje a koncepce hospodářské politiky). SOMERS, F.: Úloha vlády v různých evropských ekonomikách. Politická ekonomie 1/1996. TOMŠÍK, V.: Problémy vývoje české ekonomiky v období 1993 - 97 (1., 2.). Finance a úvěr 3, 4/1999. URBAN, L a kol.: Hospodářská politika. Praha, Victoria Publishing 1994. Kap. 3 (stabilizační politika), kap. 4 (strukturální politika). 2 Makroekonomický produkt a důchod 2.1 Makroekonomický vystup 2.2 Přidaná hodnota 2.3 Národní důchod 2.4 Užití produktu 2.5 Základní makroekonomické identity "Žijeme v nové éře radosti poskytované statistikou" prohlásil J. M. Keynes v souvislosti s počátkem zpracování statistických údajů do formy národních účtů. Národní účetnictví (S. Kuznets, R. Stone, J. E. Meade aj.) je považováno za soustavu "neutrální", nezpochybňovanou keynesiánci ani monetaristy. V našem výkladu se budeme zabývat pouze jeho základními souvislostmi, které nám umožní charakterizovat výchozí makroekonomickou veličinu, tj. produkt (důchod), jako např. hrubý domácí produkt {HDP). Prozkoumáme jeho tvorbu, rozdělování a užití a naznačíme jeho měření. 2.1 Makroekonomický výstup Výstup a HDP Výsledkem fungování určitého národního hospodářství za dané období je jeho výstup (output) v různých podobách: - v podobě vytvořených statků (goods), tj. výrobků a služeb, které uspokojují naše potřeby, a dále v podobě výstupů se záporným užitkem (tzv. zla, bads), jako jsou např. exhalace; - jde jednak o výsledek výroby jako činnosti společensky organizované, jednak prováděné jednotlivci pro vlastní potřebu; - část makroekonomického výstupu představuje statisticky zachycenou produkci, část je statisticky nezachycená (případně vůbec nekvantifikovatelná). Makroekonomický produkt, pod kterým budeme mít nejčastěji na mysli hrubý domácí produkt (HDP), je představován produkcí tzv. finálních statků nově vytvořených v daném období (čtvrtletí, rok), jako výsledek společensky organizované a statisticky zachycené činnosti.  HDP a ekonomický blahobyt Blahobyt společnosti je určován nejen množstvím a kvalitou vytvořených a spotřebovaných statků, obsažených v ukazateli HDP, nýbrž je ovlivněn i jinými aspekty kvality života. Úroveň ekonomického blahobytu je ovlivněna dalšími okolnostmi, jako jsou zejména: - Volný čas jako jedna z forem široce pojímaného bohatství. Pokles HDP v důsledku poklesu odpracovaných hodin nemusí být doprovázen poklesem blahobytu - roste totiž uspokojení plynoucí z volného času, - Výsledky práce domácností, které nejsou součástí statisticky evidované společensky organizované výroby (domácí práce, práce na zahradě apod.). Pokud bychom se pokusili ocenit v penězích tyto výrobky a služby, není vyloučeno, že by HDP vzrostl i o několik desítek procent, a to tím více, čím je ekonomická úroveň dané země nižší, - Tzv. šedá (též skrytá) ekonomika, tj. podnikatelská a zaměstnanecká aktivita, která je obecně vzato sice legální, ale utajená, není úředně hlášená a evidovaná, zejména z důvodu daňových úniků. Další příčinou jsou organizační problémy v evidenci apod. Objem výkonů této ekonomiky je odhadován v různých zemích od 10 % do 40 % HDP, v ČR v r. 1996 na 18 % HDP. V posledních letech je část produkce šedé ekonomiky (odhadem) v některých zemích, včetně ČR, připočítávána k HDP. Tzv. černá ekonomika, tj. nelegální činnosti, jako je výroba a distribuce drog aj., tvoří spolu s šedou ekonomikou tzv. nezjištěnou ekonomiku. Z nelegální (černé) ekonomiky jsou v ČR započteny k HDP odhady za prodej kradeného zboží a za prostituci.1^ - Ekonomický blahobyt snižují škody na životním prostředí. Národní bohatství Kromě úzce či široce pojatého ukazatele makroekonomického výstupu existují dále i pokusy o vyjádření komplexně pojatého národního bohatství (veličina stavu). Světová banka vyjadřuje toto bohatství tak, že k aktivům v pojetí národních účtů (kapitálové statky apod.) připočítává lidský kapitál, přírodní (nerostné, energetické, lesní) zdroje a zohledňuje znečištění životního prostředí (emise CO 2 ). Takto vyjádřené bohatství na 1 obyvatele činilo v r. 1997 v USA 462 tis. USD, v ČR 60 tis. USD, v Kongu (Demokratické republice) necelé 2 tis. USD. 1) V roce 1998 činila přidaná hodnota vytvořená prostitucí 4560 mil. Kč, prodejem kradeného zboží (pouze aut) 305 mil. Kč. 2.2 Přidaná hodnota Meziprodukty Informace o množství jednotlivých vyrobených statků (uhlí, aut, bot apod.), ať už v naturálních jednotkách (tunách, kusech apod.), nebo v peněžním vyjádření, jsou důležité pro různé analytické účely. Ke zjištění zkoumaného makroekonomického produktu, vytvořeného za určité období, však nemůžeme sčítat hodnotu absolutně všech vyrobených výrobků a poskytnutých služeb v tomto období. Tato tzv. celková produkce typu výrobního obratu by např. v ekonomice ČR byla třikrát vyšší, než hodnota hledaného HDP. Je nutno vyloučit hodnotu meziproduktů. Meziprodukty jsou vstupy podniků v podobě statků jednorázově spotřebo- vaných nebo dále zpracovaných a upravených ve výrobě, jako zejména suroviny, energie, palivo, polotovary, materiály, služby podnikům. Důvodem vyloučení meziproduktů z makroekonomických ukazatelů produkce je několikanásobné započítávání jejich hodnoty, ke kterému by došlo při sčítání hodnoty produkce všech podniků. Přidaná hodnota HDP zjistíme jako souhrn přidané hodnoty všech jednotlivých výrobců, resp. ve všech odvětvích. Ta je tvořena hodnotou výstupu podniku v podobě prodávaného produktu,1^ zmenšenou o hodnotu spotřebovaných a zpracovaných meziproduktů. Princip přidané hodnoty vyjadřuje následující zjednodušené schéma výroby aut (předpokládejme pro zjednodušení, že jedinými spotřebovanými meziprodukty jsou v každém podniku přesně pouze výrobky předchozího výrobce). spotřebované přidaná hodnota meziprodukty hodnota produkce těžba rudy 0 50 50 železárny 50 20 70 automobilka 70 110 180 obchodník s auty 180 20 200 celkem 300 200 500 Např. hodnota, která byla vytvořena ("přidána") při výrobě meziproduktu železná ruda, kterou vyrobí a prodá důlní podnik železárnám, se dále objevuje v hodnotě plechů, dále opět v produkci automobilky atd. Stejný řetěz absolvuje hodnota, vytvořená ("přidaná") při výrobě meziproduktu plech atd. Zahrneme-li do produktu pouze auto jako finální statek, objeví se v hodnotě 1) Produkce je oceněna tržními cenami. Ve statistické praxi jsou tedy v národo- hospodářském měřítku v přidané hodnotě zahrnuty také nepřímé daně.  makroekonomického produktu hodnoty, vytvořené ("přidané") při výrobě zmíněných vstupů, pouze jednou. Finální statky Přidaná hodnota vyjadřuje hodnotu tzv. finálního produktu, který má podobu - spotřebních statků, které jsou nakupovány domácnostmi nebo vládou; nejsou nakupovány podniky, nevracejí se dále do výroby, - investičních statků vracejících se do výroby, kde doplňují a rozšiřují zásobu kapitálových statků a fungují v podnicích jako jeden z výrobních faktorů, - exportovaných statků. Při rozlišení statku na finální produkt a meziprodukt nezáleží na naturální podobě statků, nýbrž na způsobu jejich užití ve sledovaném okamžiku. Uhlí, bankovní služba nebo chléb mohou být jak meziproduktem, využívá-li je podnik dále ve výrobě, tak finálním statkem, např. spotřebují-li je domácnosti nebo jsou-li vyvezeny. Finálním statkem je v uvedeném příkladu auto (může sloužit jako spotřební nebo investiční statek, případně může být exportováno). Hodnota tohoto finálního statku odpovídá přidané hodnotě na všech stupních výroby. Jde o tzv. výrobní (též odvětvovou) metodu zjišťování makroekonomického výstupu. Vzhledem k zahrnutí hodnoty opotřebení fixního kapitálu jde o tzv. hrubou přidanou hodnotu. Národohospodářské statistiky vykazují tvorbu produktu agregované obvykle ve třech skupinách odvětví: - primární sektor: zemědělství, lesnictví, rybolov, těžba, - sekundární sektor: zpracovatelský průmysl a stavebnictví, - terciární sektor: doprava, obchod, spoje, finanční a jiné služby, včetně např. školství, zdravotnictví, veřejné správy, obrany aj. Hrubý a čistý produkty HDP a HNP Uvedený ukazatel makroekonomického produktu bývá označován jako hrubý produkt vzhledem k tomu, že je v něm zahrnuta i hodnota opotřebení fixního kapitálu (při jejím odečtení se jedná o čistý produkt). Produkt můžeme dále specifikovat jako - hrubý domácí produkt (HDP): je výsledkem fungování výrobních faktorů, umístěných v dané zemi ("doma"), bez ohledu na to , kdo je jejich vlastníkem, - hrubý národní produkt (HNP): představuje výsledek fungování výrobních faktorů ve vlastnictví rezidentů dané země. Statisticky je tato okolnost zohledněna tím, že k HDP jsou připočteny důchody z výrobních faktorů ve vlastnictví rezidentů (tuzemců), které fungují v zahraničí, a odečteny důchody z výrobních faktorů ve vlastnictví nerezidentů (cizozemců), které fungují v dané národní ekonomice. HDP je tedy zvýšen, zkráceně vyjádřeno, o saldo zahraničních důchodů. Toto saldo může být jak kladné, tak nulové nebo záporné.  Pro ilustraci: v roce 1995 byl HDP v USA o 20,4 mld. USD nižší než HNP, v r. 2000 naopak vyšší o 12,1 mld. USD (což vytvářela v uvedených letech 0,28 % a 0,12 % HDP). Srovnejte dále s problémem č. 2 v Úkolech v této kapitole. V posledních letech je ve statistických přehledech preferován HDP před HNP z důvodu užšího spojení s vývojem dané ekonomiky (zejména zaměstnanosti, investic). HNP je však nutné použít např. pro zjišťování disponibilních důchodů nebo pro srovnání ekonomické úrovně. 2.3 Národní důchod Národní důchod Jiným přístupem ke zjišťování makroekonomického produktu je důchodová metoda. Tvorbě statků odpovídá tvorba důchodů, plynoucích z poskytování služeb výrobních faktorů, potřebných k vytvoření daných statků. Tyto důchody jsou zároveň nákladem na získání služeb výrobních faktorů, proto je možno označit tuto metodu též jako nákladovou. Vyjádřením podílu jednotlivých příjemců důchodů na celkovém důchodu je zároveň zhruba vyjádřeno prvotní rozdělení produktu. Sčítáme následující důchody (vždy před zdaněním): 1) - mzdy a platy, včetně ostatních nákladů zaměstnavatelů na pracovní sílu (zejména sociální a zdravotní pojištění); - úroky získané domácnostmi a vládou, a to úroky čisté, tj. přijaté, mínus vyplacené (úroky placené těmito sektory jsou přerozdělením jiných důchodů); - renty, zde chápané jako důchody, plynoucí domácnostem z vlastnictví půdy a nemovitostí. Obsahují i tzv. imputované důchody (odhadem), tj. pomyslný příjem, který by vlastník vyplácel sám sobě při používání své vlastní nemovitosti; - důchody ze sebezaměstnání (podnikatelé jako živnostníci apod.) z nichž se nedá rozlišit složka pracovního důchodu a důchodu z podnikání; - zisky ostatních podniků (před rozdělením akcionářům a podílníkům). Zisky jsou vyjádřeny jako rozdíl mezi přidanou hodnotou netto (tj. bez opotřebení fixního kapitálu) a mzdami, bez nepřímých daní. Vykázané zisky podniků mohou být dále korigovány na makroekonomické úrovni o vliv cenových změn. V důsledku inflace, kdy aktuální reprodukční cena obnovovaných zásob či nahrazovaného fixního kapitálu je vyšší, než byla historická cena pořizovací, musí být zisky v důsledku vyšších skutečných nákladů sníženy o tento inflační vzestup cen vstupů (jsou tedy odpočteny "fiktivní zisky"). 1} Jde pouze o vysvětlení principu. Konkrétní statistické a účetní postupy jsou mnohem podrobnější a složitější. Pojetí důchodů použité v této metodě vyjádření a rozdělení HDP se přitom odlišuje od pojetí důchodů, používaného v ekonomické teorii (mikroekonomii).  Součtem uvedených důchodů zjistíme tzv. čistý domácí důchod, po připočtení znehodnocení kapitálu jde o hrubý domácí důchod, případně se jedná o ukazatele typu národní důchod v závislosti na zohlednění salda zahraničních důchodů. Pod zkráceným pojmem národní důchod se zpravidla má na mysli čistý národní důchod. Vzhledem k příbuznosti důchodových ukazatelů s ukazateli produktovými bývá například hrubý národní důchod označován též jako hrubý národní produkt v cenách výrobních faktorů, neboť příslušný důchodový ukazatel je determinován těmito cenami. Pro přesnější kvantitativní sblížení obou typů ukazatelů (tj. produktových a důchodových), abstrahujeme-li od chyb a nepřesností, je však nutno vzít dále v úvahu některé položky, které vstupují do vztahu mezi tržní cenou statků a důchody ze služeb výrobních faktorů. Jde zejména (mimo jiné) o nepřímé daně, obsažené v tržních cenách, a dále o subvence, které získaly podniky a které zvyšují jejich důchody. Teprve připočtením nepřímých daní a odečtením subvencí od hrubého domácího (národního) důchodu získáme veličinu totožnou s hrubým domácím (národním) produktem v tržních cenách. Disponibilní důchod Pro pozdější analýzu budeme potřebovat i jiné důchodové ukazatele, a to osobni důchod, tj. celkový důchod, který získávají domácnosti. OáHNP odečteme zejména: - znehodnocení kapitálu (získáme čistý národní produkt), - daně ze zisků podniků, veškeré příspěvky na sociální a zdravotní pojištění, nepřímé daně zmenšené o subvence, - tu část zisků podniků, která zbývá zadržená (nevyplacená akcionářům a podílníkům) v podnicích - jde o čisté úspory podniků, - odečteme úroky získané vládou a připočteme úroky, které domácnosti hradí podnikovému sektoru a též úroky, které získávají ostatní domácí sektory od vlády. Ke zjištění osobního důchodu připočteme k HNP dále transferové důchody, které získávají domácnosti. Odečteme-li od osobního důchodu osobní daně, které platí domácnosti, jako např. daň z příjmů a daně majetkové, získáme osobni disponibilní důchod (zkráceně často označený pouze jako disponibilní důchod). Ten je využit jednak ke tvorbě osobních úspor, jednak ke spotřebním výdajům domácností (a také k platbám úroků domácnostmi a k jejich transferovým platbám do zahraničí - od těchto položek odhlížíme). V agregovanější podobě je možno osobní disponibilní důchod vyjádřit (s malým zjednodušením) též tak, že od HNP odečteme veškeré daně a hrubé úspory podniků a připočteme veškeré transferové platby vlády. Národní účetnictví rozlišuje i další formy disponibilních důchodů, zejména národní disponibilní důchod, což je (zhruba) národní důchod plus saldo běžných transferových příjmů a plateb ze zahraničí. 2.4 Užiti produktu Výdaje na finální statky Dalším přístupem ke zjištění makroekonomického produktu, a to z hlediska jeho užití, je výdajová (neboli spotřební) metoda, která sčítá výdaje na nákup hodnoty, nově vytvořené v dané ekonomice, neboli výdaje na nákup finálních statků (tedy spotřebních statků, investičních statků a exportovaných statků). V ČR jde o základní metodu. Jde o následující výdaje: 1) Výdaje domácností na spotřební statky (C), jak výrobky (u kterých bývají rozlišeny předměty dlouhodobé a krátkodobé spotřeby) tak i služby. Jde o největší výdajovou položku. 2) Soukromé výdaje na investiční statky neboli hrubé soukromé investiční výdaje (/). ' Jde o výdaje financované z podnikových zdrojů (nikoliv z veřejných rozpočtů). Pod pojmem investiční statky (zkráceně investice) budeme mít na mysli statky doplňující a rozšiřující fyzický kapitál, včetně s nimi spojeného nehmotného příslušenství (software apod.). Nejde tedy o investice ve smyslu finančního investování (tvorba bankovních vkladů, nákup cenných papírů apod.) nebo o investice do lidského kapitálu (získání, udržení a zvýšení kvalifikace). Investice mají dvě součásti: - investice do fixního kapitálu se vyznačují tím, že ve výrobě dochází k jejich postupnému znehodnocení (opotřebení); mají podobu nově vytvořených budov (včetně obytných), staveb, strojů a zařízení apod.; - investice do zásob jsou tvořeny přírůstkem zásob podniků, tj. rozdílem mezi stavem zásob ke konci a na začátku sledovaného období. Celkově jde o tzv. hrubé (brutto) investice (/#), jejichž hodnota může být rozdělena do dvou částí: - investice obnovovací (restituční, IR) přibližně odpovídající hodnotě znehodnocení (opotřebení, amortizace) stávajících fixních kapitálových statků, účetně vyjádřeného jako odpisy podle příslušných norem, - investice čisté (netto, IN), tj. hodnota investic v daném období, která převyšuje hodnotu opotřebení fixního kapitálu, tedy rozšiřuje hodnotu současného stavu (zásoby) kapitálových statků. Platí tedy IB = IR + IN. 3) Výdaje vlády na nákupy výrobků a služeb (G). Tyto výdaje je možno rozčlenit na vládní výdaje na investice a vládní výdaje na spotřební statky (tedy G = Gj + Gc), nebo např. na výdaje vojenské a civilní apod. Připomeňme si, že při používání pojmu vládní výdaje je třeba vždy odlišit, zda jde o výdaje na nákupy (G) nebo o výdaje transferové (77?), tj. takové, za které vláda nezískává příslušnou 1) V dalším výkladu je tato charakteristika doplněna o další aspekt těchto výdajů ("domácí" investice). protihodnotu. Transferové výdaje nepředstavují nákup statků vládou a jako takové nemohou být připočteny k celkovým výdajům. Příjemci transferů je však částečně vydávají na spotřebu případně na investice, kde jsou tedy zohledněny. 4) Čistý export (NX), tj. rozdíl mezi exportem (X) a importem (M) výrobků a služeb: NX = X- M. Často jde o zápornou veličinu. Položku importu je nutno odečíst od celkových výdajů (C + I + G + X), protože v hodnotě finálních statků, nakoupených domácími subjekty (tzv. celkové domácí výdaje, C + I + G) nebo zahraničními subjekty (X), je obsažena též hodnota, vytvořená v zahraničí (M). Odečtením položky M tedy získáme tzv. výdaje na domácí statky. Souhrn všech uvedených skupin výdajů představuje peněžní hodnotu hrubého domácího produktu (HDP) v tržních cenách. Můžeme tedy shrnout: HDP = C + I + G + NX Zohledníme-li saldo zahraničních důchodů, získáme HNP. Odečtením znehodnocení kapitálu zjistíme čistý domácí (národní) produkt. Uvedené rozčlenění výdajů zohledňuje specifické potřeby ekonomické teorie, zejména specifikaci odlišných způsobů chování makroekonomických subjektů. Ve statistických přístupech bývá struktura výdajů na nákup jednotlivých součástí HDP členěna následujícím způsobem: - konečná spotřeba, a to domácností a vlády (tedy C + Gc), - hrubá tvorba kapitálu, a to fixního kapitálu a přírůstku zásob (nerozlišeno na / a G/), - čistý export (NX). Srovnání tří metod Výsledky všech tří způsobů vyjádření makroekonomického produktu musí být shodné, abstrahujeme-li od statistických a evidenčních nepřesností a chyb. Toto srovnání vyjadřuje následující schéma: l|:;::;;l:::i;duc:hodová:^^o mzdýlufpí^^}^^^ spotřeba domácností (C) i r t i f i i Soukromě investice (/) ycěhachA^tó vlaShKn^^ i žnetíddn Siátý export (NX) V tabulce 2-1 je uvedena ilustrace těchto metod na příkladu HDP v ČR.  Tab. 2-1 HDP ČR (1999, b.c.) výrobní metoda důchodová metoda spotřefíní metoda % náhrady tónečná sektor: ^|í=;5ÍÍWirí§fe 873;6 73,6 spotřeba: náhcům majetkové a ;£ ; , -v';' : ; V ; :-:: - podnika- domácností primární 92,0 437,1 23,2 1017,4 telské důchody nepřímé sekundární 632,9 37,7 daně mínus 188,2 10,0 vlády 371,9 subvence znehodno- terciární 953,9 56.8Í 38S)5 27,9 cení kapitálu kapitáíM' nepřímé daně mínus 2Ó8|5 33;;Jtí|l^nJÍH(^ 327,1 subvenceW číétýexpibrt 1^27,7,.:;. -1;5 HDP 1887,3 10QP Wá^tiPM^ 1887,3 100,0 1887,3 100,0 Pozn.: ^ Na rozdíl od shrnutí v předchozí tabulce jsou nepřímé daně mínus subvence na výrobky vyčleněny zvlášť z důvodu jejich nerozlišení podle odvětví. ® Meziprodukt v podobě finančních služeb (FISIM 66,2 mld. Kč) je pro zjednodu