Antigona - Past Paper PDF

This is a reproduction of a library book that was digitized by Google as part of an ongoing effort to preserve the information in books and make it universally accessible. https://books.google.com NATIONALBIBLIOTHEK IN WIEN 165869 - B Neu- Österreichische Nationalbibliothek +...

This is a reproduction of a library book that was digitized by Google as part of an ongoing effort to preserve the information in books and make it universally accessible. https://books.google.com NATIONALBIBLIOTHEK IN WIEN 165869 - B Neu- Österreichische Nationalbibliothek +Z253506509 165869 - B i  SOFOKLEOVA ANTIGONA, V METRICKÉM PŘEKLADU OD Dra. FRANTIŠKA ŠOHAJE. (VYDÁNO POMOCÍ MUSEA KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO.) Druhé vydání. PRAZE. V KOMISÍ FR. ŘIVNÁČE. 1862.  ГОВОКГЕОЛУ AMODIT OD MLAHOR ANЗІТИЛЯЯ (онангно гуTRUM IDOMOS Tisk Jaroslava Pospíšila. Vysoce důstojnému, slovútnému a vysoce učenému Pánu, Panu Jerony movi Josefovi ZEIDLEROVI, opatu král. kláštera Strahovského, prelátu a almužníku království Českého, velkokřižníku cís. kr. řádu Františka Josefa, po třikráte rektoru vysokých škol Pražských atd. atd. atd.; horlivému podporovateli národnosti české, na důkaz neobmezené úcty a vděčnosti své obětuje překladatel.  OSOBY : Antigona, Ismena, dcery Edipovy. Kreon, vladař thebský. Eurydika, jeho choť. Hemon, jejich syn. Tiresias, věštec. Chor thebských starců. Posel. Hlídač. Sluha.  I. Antigona. Ismena. Antigona. Ô sourodná Ismeny hlavo sesterská, znáš jaký po Edipu osud zlý, jejž Zeus by nesplňoval na nás ještě za živa ? Neb není bolesti - i mimo vinu vši - 5 ni opovržení a hanby, kterou bych i v tvých i v svých neshledávala nehodách. A nyní opět, jaký příkaz to, jejž prý dal vládce lidu všemu právě ohlásiť ? Víš juž, a doslechla jsi se ? či tajno tě, 10 že drahým našim hrozí zloba nepřátel ? Ismena. Mneť žádná zpráva, Antigono, nedošla, ni zlá ni dobrá, o příbuzných od těch dob, co obou bratří svých jsme obě zbaveny, jenž jedním dnem vespolnou ranou skonali. 15 A nyní, když odtáhla vojska Argívská dnes dobou noční, nevím dále ničeho, zda štěstí souzeno mi spíš, či nehoda. Antigona. Toť věděla jsem, a proto jsem z hradních bran tě vyzvala, bys slyšela to soukromně. 1 2 Ismena. 20 Což pak ? vždyťs pobouřena v mysli patrně. Antigona. Nuž, nevzdal Kreon z bratří našich jednomu česť pohřební a neupřel jí druhému ? Neb Eteokla, jak se praví, slušně dal dle zákona a zvyku v hrobě pochovať, 25 by dole u zesnulých se ctí přijat byl ; a ubohého Polyníka mrtvolu, jak kázáno prý, žádný občan v poklidný hrob vložiť nemá, aniž ho kdo oplakať; má neoželen, nepohřben za sladký lup 30 býť nechán ptactvu po kořisti slídnému. To, praví se, že dobrý Kreon tobě dnes i mně, i mně pravím, dal právě zvěstovať, ba, sem že přijde, všem, jenž o tom nevědí, to zřejmě ohlásit, a věc tu za malou 35 prý nepokládá ; kdoby v tom co přestoupil, že ukamenován má býti ve městě. Nuž takové to jest, a hned i dokážeš, plod zdárný-lis, či rodu svého nehodna. Ismena. Ó jak bych já, když tomu tak, ó bláhová, 40 zde radou nebo skutkem mohla pomoci ? Antigona. Hleď, zdali jednať můžeš se mnou, přispět mi ? Ismena. V co mám se odvážiť, jaký máš úmysl? Antigona. Máš mrtvol se mnou pochovati pospolu. Ismena. A ty ho pohřbiť chceš, an lidu zákaz dán ?  3 Antigona. 45 Ba chci, i kdybys ty nechtěla, vždyť on náš je, tvůj i můj a zrádkyní já nechci slouť. Ismena. Ó odvážlivá, i když Kreon zakázal ? Antigona. Mne od mých odlučovať nemá práva on. Ismena. Ó běda, považ, sestro, jen, jak otec náš 50 pln opovržení a hanby dokonal, když poznav sám svou vinu spáchanou, si oči obě vlastní vyrval pravicí, a ona, jsouc mu chotí, jsouc mu mateří, jak v oku provazce přebídně zhynula. 55 Posléz pak oba bratři naši nešťastní se usmrtivše sami jedním dnem, osud si stejný uchystali rukou vespolnou. A nyní my dvě opuštěné siroty, jak zhynem nejbídněj, když na vzdor zákonu 60 se zprotivíme vůli, moci vladařské ; a však i to máš povážiť, že ženštiny jsme jen, jimž nelze v boj se s muži pouštěti, a poslechnouť, když pod vládou jsme mocnějších, i v těchto věcech, ba i v sebe trapnějších. 65 Já však chci duchů poprositi zesnulých, by odpustili, když mě víže násilí , a podrobím se těm, jimž dána vlády moc, neb nesmysl to jest, se pouštěť v nemožnost. Antigona. Vždyť nebudu tě pobízeť, a kdybys i 70 snad chtěla potom, nechci tvého přispění. Buďsi, jak býti chceš, já však ho pochovám, * 4 a krásná bude smrť má pro čin takový. Tam, jemu drahá, budu dlíti se drahým po svatém tomto zločinu ; vždyť dole těm : 75 se déle musím líbiti, než všechněm zde, neb s těmi věčně budu přebývať. Ty však si zhrdej , chceš-li vším, co v úctě před bohy. Ismena. Jáť ničím nepohrdám ; není dáno mi však vzdorně jednať proti obce zákonům. Antigona. 80 Měj si jen tu svou zámínku ; já půjdu však, a bratru předrahému náhrob ustrojím. Ismena. Ó jak se lekám, odvážlivá, o tebe ! Antigona. Nač báť se o mne, o svůj osud pečuj jen. Ismena. Však žádnému dřív úmysl ten nezjevuj 85 a skrytě taj ho, jakož i já učiním. Antigona. A co? jen vyzrad to - víc budeš protivná mně mlčecí, než když to všechněm zvěstuješ. Ismena. Tyť k věcem mrazivým tak vřelé srdce máš. Antigona. Mním zavděčiť se, jimž se nejvíc líbiť mám. Ismena. 90 Budeš-li moci jen vždyť chceš, co nemožné.  5 Antigona. A budiž - když s to budu slaba, ustanu. Ismena. Co nemožné jest, nemá se ni začínať. Antigona. Když takto mluvíš, tu se zprotivíš i mně, i zesnulému právem budeš protivná. 95 Nech tedy mne a nerozum můj utrpěť ten osud zlý ; vždyť neutrpím nic, co by tak bylo hrozné, jako krásně neumříť. Ismena. Jdi si, když myslíš, věz však, že, ač nerozum tě vede, předc svým drahým drahou zůstaneš. II. Chor *) (přišedší na orchestru). Strofa 1. 100 Blesku slunce, ty světlo, jež dříve sedmi branám našim září tou se nezaskvělo ! Nyní v kráse vzešlo jsi nám, dne zlatého oko, ans nad zřídla Dirky se jasně vzneslo. 105 Z Argos pluk se štítobělý sem valil ve síle celé ; tys ale hnalo ho zpět, že musil Zostřiť k útěku uzdu. *) Dialog každý jest překládán přízvučně, zpěvy cho- rické však časoměrně dle míry vzadu udané. 6 Nad touto naší krajinou jsa veden 110 obapolnou pří Polyníka, kolem se vznášel nad městem co orel s pískotem ostrým, bílou jako sníh perutí pokrytý, s četným zbrojením 115 a s přílbami plápolavými. Antistrofa 1. Již tu nad domy stál, v kopí chřestu sedmero bran kolem obcházel krvolačně ; však prchl dříve, než si krví chřtán naší nasytil, 120 dřív než zžéci hradby tvrzí okrouhlé záhubným mohl plamenem. Takť zahřměl za zády kolem draku tomu lomoz, an ho litý Mars odrážel udatně. 125 Jazykův chlubných zpupnosť protiví nad míru se Zeusu, neb uzřev, jak se v nesmírném litě proudu ženou, chřestem zlata zpupně se pyšnící, hned blesku ranou podrtil reka, když 130 na hradeb vrchu již vítězství chtèl hrdě hlásať. Strofa 2. Zahřměla země tu, když zhrocený se skácel ohněmetec, když u zápasu horlivosti roznícen vzteky svých vášní chtěl na nás vychrliť. 135 Tent osud jej čekal ; rozdělujet Mars to jinak, když se v boj vrhne litý, co vítěz udatný. Sedmero vůdců, tam u sedmera bran, stálo si rovných, a ti však zbraň svou 140 vzdali vítězi Zeusu co slávy kořisť ;  7 mimo nešťastné ono dvé zplozené z jedněch rodičů, obapolně kopím jež zápasilo, v stejný však osud smrti pospolité se uvedlo. Antistrofa 2. 145 V slávě celé však ukázala juž se Nike, juž kyne oslaveným vozy svými Thebám, juž juž válce konec, z myslí svých zapuďme starost ; tam ku chrámům bohův spějme celou noc je plesáním slavit - ať jásaje 150 Thebský nás vede Bakchos ! Hle tu vládce nový země té jde, Kreon to Menoikea syn ; bylť ustanoven zde novým božstev vedením, a mysl jeho cos velkého přemítá, an 155 sbor tento kmetů se shromáždivších povolať dal a sem je v radu vyzval, oznámiv všem to společně. III. Kreon, Chor, později hlídač. Kreon. Ó kmeti, město bouří velkou zmítané zas k pevné síle bohové jsou povznesli ; 160 a proto dal jsem vás jen ze všech obeslať, a vyzvať sem, neb dobře vím, že jste vždy v úctě měli slávu trůnu Lajova. Vímť také, Edipu, za jeho vlády, a když dokonal, i dvěma synům jeho že 165 jste myslí pevnou oddáni vždy zůstali. Když pak jsou tito obapolným osudem dnem jedním padli, byvše vespol zabiti, a zabivše se vinou vlastní pravice ; 8 tuť převzal já jsem vládu veškerou a trůn 170 dle práva příbuzenství s rodem zemřelých. Však není možné, seznať vůli, smýšlení a ducha muže všelikého, dokud se byl v zákonech a vládě činným nezjevil. Neb kdožkoli nad obcí vládna samoten 175 se nejlepší vždy rady nechce přidržeť a jazyk z bázně před kým zavírá, ten dřív juž, zdá se, špatným byl, a tím i zůstane. A kdoby více cenil svého přítele než milou vlast, tím povrhuji dokonce. 180 Já však, buď svědkem Zeus na všecko hledící, bych mlčeť nedovedl, vida záhubu se blížiť místo blahé spásy k občanům, anižbych muže, zemi naší škodného, za druha sobě vyvolil: jsa přesvědčen, 185 že vlasť jest spásy loď, na které všickni si při plavbě moudré hojnosť přátel získáme. Na těchto zákonech chci obec zvelebit, a v duchu tom i zní, co právě prohlásiť jsem dal všem občanům o synech Edipa. 190 Eteokles, jenž pro vlasť tuto zápasiv byl zahynul, a boje oslavou se skvěl, ať pohřben jest, a svatým poctěn obřadem, jak se to zbožným prokazuje zesnulým. Však vlastní bratr jeho, Polyníkes, dím, 195 jenž z vyhnanství se vrátiv, zemi otců svých a bohy vlasti této na prach plamenem chtěl vypleniť, jenž krve chtěl se sourodné zde nahltať, a tyto zjímať v otroctví, ten nesmí, jak juž prohlášeno, pochován 200 býť v hrobě, aniž oplakáván od koho ; ten zanechán buď nepohřben, psům za pokrm a ptactvu, až by zohyzděn byl k úzasu. Tak úmysl zní můj, a nikdy nebudou  9 míť u mne bezbožníci poctu šlechetných. 205 Kdo však jest vlasti přítelem, ten za živa i po smrti ode mne bude stejně ctěn. Chor. Tys tak si oblíbil, nakládať s příznivci i s nepříznivci obce této, Kreonte ; a tobě dáno klásti zákon všeliký 210 jak o umrlých, tak i nám, co žijeme. Kreon. Ať tedy toho rozkazu jste dozorci ! Chor. Hleď nařídiť, by kdosi mladší nad tím bděl. Kreon. Juž zjednáni jsou k nebožtíku strážcové. Chor. Proč tedy jinému to ještě ukládáš ? Kreon. 215 Všem neposlušným abyste v tom bránili. Chor. Tak nikdo není zpozdilý, by umříť chtěl. Kreon. To bude také odplatou ; však člověka juž často zahubila zisku naděje. Hlídač (přichází). Ó pane, nedím, že snad chvatem bez dechu 220 sem přicházím, že nohy rychle zdvihal jsem ; mělť jsem v svých starostech přemnohé zastávky, a na cestě jsem často se chtěl obraceť. Neb duše všelicos mi šepcíc pravila : 10 ó bloude, proč tam jdeš? bys došed trestán byl ? 225 či snad, chudáku, nepůjdeš ? však dozví-li - se od jiných to Kreon, jaká bída pak ! To přemýšleje sotva rychle kráčel jsem, a tak se stává dlouhou cesta kratičká. Konečně jsem se odhodlal přec k tobě jíť, 230 a ač nic skoro nenesu, chci mluviť přec, neb přicházeje té se držím naděje, že neutrpím nic, než co mi souzeno. Kreon. Což jest ? před čím tě jímá bázeň taková ? Hlídač. Dřív o sobě chci mluviti. Já věci té 235 jsem nespáchal, aníž vím, kdo to učinil, a v neštěstí bych nerad padl bezprávě. Kreon. Tyť dobře měříš, - ohražuješ kolkolem se před činem ; to zlou as neseš novinu. Hlidač. Mě věci hrozné činí velmi nesmělým. Kreon. 240 Nu pověziž to přec, a pak se rychle kliď. Hlídač. Nuž povím tehdy. Nebožtíka nedávno kdos pohřbiv uprchl, a suché nasypav naň prsti, svatý obřad slušně vykonal. Kreon. Co díš ? který se člověk opovážiť směl ? Hlidač. 245 Το nevím. Nebyloť tam ani sekyry kde ránu, ani motyky znáť kopnutí ;  11 zem pevná vůkol, tvrdá, neuježděná , a stopy žádné, kdo by to byl učinil. Jak nám to první hlídač denní zvěstoval , 250 všem se to děsným zdálo býti zázrakem. Neb onen, nepohřben sic, zmizel nám, jsa, jen by ušel necti, pískem zřídka pohozen. Však stopa ani šelmy ani psa, jenž by byl přišel, neb ho tahal, nezjevila se. 255 I strhla se tu mezi námi váda złá, a hlídač vinil hlídače, ba pranice tu skoro posléz povstala, an nebylo, kdo by v tom zbraňoval. Byl každý vinníkem , však žádný s jistotou, a každý zapíral. 260 Každý byl odhodlán , na žhoucí sahat kov, ba ohněm kráčeti a bohům přísahať, že nespáchal té věci, aniž srozuměn byl s tím, kdo si to smyslil, nebo vykonal. Až pak, když juž neprospělo pátrání, 265 z nás jeden dí, čím všickni hlavy hned jsme k zemi svěsili ; neb nevěděli jsme, co na to říci a co začíti, bychom to dobře vyvedli. Ont pravil, že čin ten má oznámen býť tobě, a ne zatajen. 270 To rozhodlo - a nyní osud odsoudil mě chudáka, bych pěknou tu věc podstoupil.. Jsem nerád zde, a nerád viděn, a vím proč, neb nemiluje žádný posla smutných zpráv. Chor. Jen aby čin ten, králi, vůlí bohův snad 275 se nebyl stal, duch můj juž dávno přemýšlí. Kreon. Ó ustaň, než mě řečí tou svou rozzlobíš, bys v stáří svém se nezdál býť tak zpozdilým. Vždyť mluvíš k nevystání, řka, že bohové 12 snad péči mají o mrtvého tohoto. 280 Jak pak by mohli oslaviť co zbožného a pochovati ho, jenž chrámů sloupení a darů posvátných sem přišel poplenit a zemi jejich vyhubit a zákony ? viděls kdy zhoubce oslavena od bohův ? 285 Ba nikdy. Dávno však juž mnozí nevrle ten rozkaz snášejíce na mne hučeli, a vrtíce jen hlavou tajně, šíje, jak se z lásky ke mně sluší, v jarmu neměli. A od těch byli objednáni mzdou ti tam, 200 jak přesvědčen jsem, aby spáchali ten čin. Neb není zvyku v člověčenstvu horšího nad zlata zvyk. Onoť i města vyvrací, a pryč vyhání lidi z vlastních příbytků ; ba učí, převracuje mysl šlechetnou, 295 by s lidskými se srozuměla zločiny ; navádí člověka, by hleděl úskoků a na bezbožnosť smýšlel ve všem jednání. Ti však, co ze mzdy čin jsou tento spáchali, si vyzískali to, že trestu neujdou. 300 Ba má-li úctu jakou ještě u mne Zeus, věř zajisté, dokládámť se i přísahou: co nejdřív jestli pohřbu toho vinníka mi nevypátráte a nedostavíte ; tu pouhá smrť vám nestačí. Dám za živa 305 vás pověsiť, až zločin ten mi vyznáte ; byste tak zvěděvše, kde zisku hledati, tam hleděli ho budoucně, a poznali, že při všem nemá na zisk se jen smýšleti. Neb shledáš vždy, že věci hříšně nabyté 310 spíš ku záhubě vedou, nežli ku blahu. Hlídač. Smím říci něco, neb se mám tak vrátit zpět ?  13 Kreon. Což nevíš ještě, jak mi řeč tvá protivná ? Hlídač. Snad do uší tě štípe, čilí do duše ? Kreon. Nač ohledáváš, kde má vězí mrzutosť ? Hlídač. 315 Tvou mysl vinník sužuje, a uši já. Kreon. Ha ! jak jsi zřejmě naskrz ve všem prohnaný ! Hlídač. Ne ale tak, že bych byl spáchal skutek ten. Kreon. Ba spáchal jsi a prodals duši za zlato. Hlídač. Oh ! 320 Zlé, když kdo myslí, že se musí domnívať ! Kreon. Mluv jen si o důmnění ; neudáte-li mi však vinníka toho, s pláčem zvoláte, že mrzká mzda si záhubu jen vyzíská. (Odejde.) Hlidač. Ba kéžby byl jen vypátrán ; však lapnouti 325 si ho či ne - což pouze osud rozhodne to jistě neuzříš, že bych se vrátil kdy. Neb zachován jsa mimo všechnu naději a zdání, povinen jsem bohům vřelý dík. (Odejde.) 14 IV. Chor. Strofa 1. Jeť mnoho velmocného, nic 330 tak mocné jako jest člověk ; tent se přes moře až sivé bouří rozzlobených větrů pouští, a dál spěje hrozným jekem vln ohlušen. 335 I zem, tu nejvyšší z bohyň všech, věčně živou a jarou jme se týrati, kolotavými ji rádly zorávaje s koňským rok co rok potomstvem. Antistrofa 1. Onť i chytá s obelstěním 340 ptáků lehkoperých davy, lesních zvířat i zástupy, vodní zárody ryb v mořích v síť, již si z ok plete klamných obezřelý člověk. 345 Udidlem on krotí ohromná zvířata hor, koně hřívošijího a túra neukroceného na pustině jímá v jarmo poutající. Strofa 2. Řeč též a mysl vznešenou a zprávu nad obce blahem 350 moudrou vynašel, nehodám se ostrých mrazů i deštůplným vyhnouti bouřím umí. Úvahy pln ani kdy co bez povážení započne ; přec Hadu jen nikterak nemůž ujíť, 355 churav jsa však polehčení zná najíti.  15 Antistrofa 2. Zvláštní maje vtip k umění mnohému, aniž se nadál, tuk cnosti se tamto ku hříchu sklání. Tu vlasti zákon zvrací, tu práva věčná bohů. 360 Klesne, kdo i vysoko ve obci stál, nemá-li cnosti ze svévolí ; nestaniž se mysli mé ni ohně mého soudruhem, tak kdo jedná. Hle jaký úkaz, jsem v rozpaku tím ! jak bych zapřel, když dobře to vim, 365 tato panna že jest děva Antigona ! Ó nešťastná dcero Edipa nešťastného ! kterak ? tebe sem to vedou ? tys královský přestoupila snad zákon ten, a tak 370 nepředložilou tè dopadli ? V. Chor, hlídač s Antigonou; pak Kreon, posléz Ismena. Hlídač. Zde jestiť ona, ta co čin ten spáchala ; zastihli jsme ji při pobřbu. Kde Kreon však ? Chor. Hle, z domu opět přichází sem právě vhod. Kreon. Což jest? a k čemu právě vhod že přicházím ? Hlídač. 375 Ó pane, v ničem nemá zapřísahati se člověk ; měníť předsevzetí myšlénka. I já , byv výhrůžkami tvými polekán, jsem pevně myslil, že se více nevrátím. 16 Však radosť, jenž přichází mimo nadání, 380 se nevyrovná žádné jiné rozkoši. Zde opět jsem, ač jsem se zařek přísahou, a vedu děvu, již při pohřbu obřadech jsme dostihli. Los nebyl metán tentokrát, a můj jen jest ten šťastný lov, ne jiného. 385 Tu vezmi si ji nyní, pane, vyptávej se jí a rozsuď, jak sám chceš já svoboden již jsem a hoden, bych vyvázl z trampot těch. Kreon. Kde paks ji dostihl, a jakým spůsobem ? Hlídač. Tať mrtvol pochovávala - již všecko víš. Kreon. 390 Však rozvážils, a pravda to, co povídáš ? Hlídač. Vždyť jsem ji viděl strojiť pohřeb mrtvému, o němžs to zakázal. Což jasně nemluvím ? Kreon. Jaks uzřel ji, jaks zastihl a polapil ? Hlídač. Věc celá byla ta. Jak jsme tam přišli zas, 395 tvou strašnou polekáni výhrůžkou, všechen jsme písek, jenž pokrýval tělo, odmetli, a mokvající odhalivše mrtvolu usedli jsme si na výšině po větru, by z něho puch k nám nevrážel, se střehouce, 400 druh druha při tom pobízeje bedlivě zlou výhrůžkou, kdyby kdo nedbal úkolu. A to tak bylo celý čas, až zářivá se slunce koule dostala v střed oblohy, a parno tížilo. Tu zdvihla od země  17 405 se rychle vichřice a vír, běsný to hřmot po celém vůkolí, a háji v rovině to listí všechno zedralo, až celý vzduch byl toho pln. Sklopeným okem boží hněv jsme snášeli. Když však se všechno stišilo, 410 tu děva zjeví se, a zvukem bolestuým si hlasně zastená, co pták, když holátek svých hnízdo prázné, osiřelé nalezne. Tak ona spatřivši bez prsti mrtvolu, si nářkem zakvílila a kletbu zlou 415 pak na původce činu toho svolala. A opět v rukou suché země nanesši ze ryzí krásně ukované nádoby se jala mrtvol trojí skrápěť obětí. My pak uzřevše, ženem se a rychle ji 420 tu lapíme. Ona však nic se neleká ; my ten, my předešlý jí vytýkáme čin, a ona stojíc neupírá ničeho. Tot arci milé jest, spolu však bolestné. Neb rozkoš to, když sami z nehod vyváznem ; 425 vésť ale ku záhubě duše milené, jest trpký bol než toho všeho nevšímám si podle zvyku svého jako spásy své. Kreon. Nuž ty, dím ty, co hlavu k zemi skloňuješ, chceš přiznať se, či zapřeš, žes to spáchala ? Antigona. 430 Já čin ten vyznávám, a nikdy nezapru. Kreon (k hlídači). Ty nyní odebeř se, kam si chceš, neb viny této těžké docela jsi prost. 2 18 (K Antigoně.) Ty však mi pověz, ne obšírně, zkrátka jen, byl povědom ti výrok, jenž to zakázal ? Antigona. 435 Byl povědom, a jakby ne; bylť známý všem. Kreon. A tys se osmělila zákon překročiť? Antigona. Vždyť nebył Zeus to, co ten zákon zvěstoval, ni Dike, která s bohy dole přebývá ; a ti zavedli tyto v lidu zákony. 440 Jáť myslila, že nemá moci takové tvůj rozkaz , žeby člověk pro něj nepsaný a věčný bohů zákon mohl zanedbať. Tent není dnes, ni včera dán, ten od věků vždy žije, a kdy dán byl, žádný neví z nás. 445 Pro zákon ten, nešetříc lidských zákazů, jsem před bohy být potrestána nechtěla. Že umříť musím, věděla jsem, jak bych ne, i kdybys ty to nekázal ; však umru-li i před časem, za zisk si budu klásti to. 450 Neb kdo ve strastech mnohých žije, jako já , jak ten by umíraje neměl získati ? A proto není osud tento docela mi bolestným, kdybych však byla ztrpěla, že syn mé matky po smrti byl nepohřben, 455 to by mne bolelo, toto mne nebolí. A zdám-li se ti, jednajíc tak, zpozdilou, snad před zpozdilcem zpozdilství se dopouštím. Chor. Tuť jeví duch se divý otce dívého, a neumí zlým poustoupit nehodám.  19 Kreon. 160 Věz však, že mysl příliš pevná chystá pád si nejprvé ; vždyť nejtvrdší i železo, ve varu skřehlé ohnivém, vždy nejdříve se láme, nejdříve i popraská, a koně nejbujnější skromným udidlem 465 jsem viděl skroceny ; neb nemá smýšleti ten nikdy hrdě, kdo jest poddán jinému. A ta již tenkrát znala jednať svévolně, když zákon daný přestoupila patrně, a druhé svévolí, že činem spáchaným 470 se chlubí, a z viny si ještě tropí smích. Tot nikoliv já, ona mužem byla by, kdyby ta bujnosť beze trestu zůstala. Však, ať si ze sestry mé pochází, ať si i z jiné, byť i bližší rodu celému, 475 nesmí ujíti nejhoršímu osudu, ni sestra její soukrevná ; neb z podílu ji viním na pohřební péči stejného. I tu sem přiveďte, neb právě viděl jsem ji řádiť po domě, co smyslů zbavenou. 480 Tak vyzrazuje rádo napřed svědomí, co bylo zlého usnovalo podtají ; já však to nenávidím, když kdo dostižen byv v zločinu, chce z chyby dělať slechetnosť. Antigona. Chceš něco více ještě, než mě usmrtiť ? Kreon. 485 Ba nic; neb to když mám, mám všecko ostatní. Antigona. Proč váháš tedy ? Jakože se slova tvá mně nelíbí, a nikdy líbit nemohou : tak musí také má řeč být ti protivná. * 20 Jak pak jsem slávy mohla dojíť skvělejší, 490 než když jsem bratra svého uložila v hrob ? A tito všickni řekli by, že skutek ten byl krásný, kdyby strach jim jazyk nevázal. Však vládcům, jenž i v jiných věcech šťastni jsou, jest dovoleno jednať, mluviť, jak jen chtí. Kreon. 495 Tyť jediná to vidíš ze všech Kadmovců. Antigona. Ba druzí též - střehou však ústa před tebou. Kreon. A nestydíš se jinak smýšleti než ti ? Antigona. Vždyť není hanba v úctě míti příbuzné. Kreon. Nebyl i ten bratr, jenž proti němu pad' ? Antigona. 500 Byl bratr z matky jedné, z otce jednoho. Kreon. Proč tedy hříšnou poctu jsi mu vzdávala ? Antigona. V tom nepřisvědčí ti ten mrtvý ubohý. Kreon. Když však ho s nebožtíkem oním stejně ctíš. Antigona. Vždyť žádný otrok to, byl bratr to, co pad'. Kreon. 505 Co zhoubce vlasti, druhý však co záštita.  21 Antigona. Přec žádá Hades stejné právo oběma. Kreon. Však nemá zhoubce to, co zbožný dosíci. Antigona. Kdož ví, platí-li dole také zákon ten ? Kreon. Kdo nenáviděl zde, tam nemůž milovať. Antigona. 510 Já s láskou souhlasím, se záštím nemohu. Kreon. Kdyš milovať chceš , jdi si dolů, miluj tam ! Mnou však, co živ jsem, nemá žena vládnouti. Chor. Ai Ismena tu u brány stojí, a roní ubohá slzy sesterské, 515 na brvách zkalily mraky trudnoplné čela jí ruměn, krásnou tvář jí porosivše. Kreon. Ty, jenžs co hádě doma ke mně přilnula, a podtají mě ssála - nevěděl jsem , že 520 si živím zkázy dvě, dvě trůnu záhuby - mluv, chceš se přiznati, žes brala ve pohřbu tom podílu, či odpřísaháš skutek ten ? Ismena. Čin ten jsem spáchala, když tato přivolí, a nesu vinu tu, a mám v ní podílu. 22 Antigona. 525 Tof spravedlnosť nedopustí ; nechtèlats to nikdy, aniž jsem ti přála podílu. Ismena. Však v tomto osudu tvém není hanba mi, se státi družkou ve vlnách tvé záhuby. Antigona. Čí skutek ten, to Hades ví, a dole ti ; 530 za družku nechci tu, jenž slovy miluje. Ismena. Ó nezhrdej mnou, sestro, nech mne umříti a zesnulému s tebou zavděčiti se. Antigona. Ty nesmíš umříť se mnou, aniž přivlastniť si, čeho jsi se netkla ; dost když umru já. Ismena. 535 A moh' by život milý mi býť bez tebe ? Antigona. Zeptej se Kreonta, vždyť dbáš jen o něho. Ismena. Nač mne tak zarmucuješ beze vší potřeby ? Antigona. Ba bolí mne to, že se ti mám posmívať. Ismena. Čím pak bych mohla ještě tobě pomoci ? Antigona. 540 Spas sama sebe, přeji, abys vyvázla.  23 Ismena. Ó běda ! nesmím tedy sdílet osud tvůj ? Antigona. Tys život sobě libovala, já pak smrť. Ismena. Však slova má ti nezmlčela příčinu. Antigona. Ta tobě rozumnou se zdála, mně zas má. Ismena. 545 Však obě dvě jsme přece stejně chybily. Antigona. Jen zmužiš se ! tyť žiješ ; ale duše má již dávno mrtva chtíc posloužiť zesnulým. Kreon. Řek' bych, že děvy obě smyslů pozbyly, dnes tato teprv, druhá však již od dávna. Ismena. 550 Vždyť, králi, nešťastníkům ani zdravého nezbývá rozumu ; on je vždy opouští. Kreon. Ba tebe, jež jsi se zlými zlé zvolila. Ismena. A nač bych měla žíti sama bez této ? Kreon. Jen neříkej již „tato" ; neníť jí už víc. Ismena. 555 Což usmrtíš snad syna svého nevěstu ? 24 Kreon. Vždyť sady jiných dají se též vzdělati. Ismena.. Ne tak, jak se to jemu a jí hodilo. Kreon. Zlá žena chotí synovou to hrozné mi ! Antigona. Ó drahý Hemone, jaks v necti u otce ! Kreon. 560 Tyť se mi zošklivuješ i s tím sňatkem tvým. Chor. Chceš tedy syna svého o ni připraviť ? Kreon. Tam dole Hades sňatek tento rozloučí. Chor. Juž pozoruji, že jest smrť jí určena. Kreon. Já pozoruji též ! nač váhať - odveďte 565 je domů, sluhové ! Neb dobře opatřiť a střéci je co ženy, káže potřeba, an prchají i srdnatí, když shledají, že juž se přibližuje konec života. VI. Chor. Strofa 1. Šťastni ti, jejichžto život strastí neseznal ; 570 jestližeť bůh zatřese komu domem, tenf  25 zhouby nesprostí se, ta pravnuky ještě stíhá, co bouře zuřivá, anaž zmítajíc mořem sivým s Thrackými vichry i na dno tmavé se rozsoptí, 575 a černý kal zdvihá a písek vzhůru, tak že veškeren zahřmí tu břeh vlnám se vzpírající. Antistrofa 1. Tu též lze viděť v rodu kleslých Labdakovců strasti dávné, jedna valí za druhou se ; předkové rod svůj nemohou tu vykoupiť, an bůh 580 nesmířlivý ho rozkotá. Poslední větev posud se v světle těšila ve domě otce Edipa, a smrtící bohův dolejších srp krutý ji podsekl, i mysl šílená a řeč nemoudrá. Strofa 2. 585 Který, Zeuse, člověk by tvé síle moh' vzdorovať co rúhač ! Spánek ni nedostihne ji, ač vše zmáhá, běh ni božích měsíců rychloletý. Tyť co vladař věků všech panuješ v Olympské záři se jasně skvoucí, 590 a platiť musí budoucně zákon jako dříve ten, že se nemůž smrtelník vyhnouti pražádný nehodám osudným. Antistrofa 2. Mnohým naděje blouznivá jest ku spáse, mnohým opět jest 595 klamným přeludem lehkověrého přání. Dřív to člověk nepozná, až nohy spálí ve žhavém si uhlí. Velemoudře soudil, jenž slovo děl to slavné: 26 „tomu hřích se často cností. 600 zdá býti, jemuž mysl zvracuje bůh ku zkáze, ten žíti nemůž dlouho, by strasti neznal. " Ai viz, Hemon, rodu tvého to plod nejmladší, sem se ubírá ; snad 605 bolným osudem své Antigony sklíčen je a nad ztrátou manželky naříká. VII. Kreon. Toť lépe nežli věštcové hned uzříme. (K Hemonu.) Ó synu, nejsi rozzloben snad na otce, 610 uslyšev nad nevěstou výrok poslední ? Což nejsem milý ti, ať jednám jakkoli ? Hemon. Ba tvůj jsem, otče, tyť mě řídíš zámysly vždy nejlepšími, jichž i chci býť poslušen. A nechci vážiti si sňatku žádného 615 víc, nežli tebe, jenž mě moudře spravuješ. Kreon. To smýšlení má, synu, v ňádrech sídliti, že vůli otcovské má všechno podléhat ; neb proto jen jest každý otec žádostiv si odchovati doma synů poslušných, 620 by nepříteli každému zlým spláceli, a za přítele měli, koho otec ctí. Kdo nezdárné však syny zplodil, ten si, věř,  27 nic nedochová jiného, než sobě jho, a nepřátelům všeobecný ousměšek. 625 Hleď tedy, synu, bys rozumu pro děvu snad, z marné lásky, neztratil, a pamatuj, že žena zlá v manželském loži mrazivým se stane objímádkem. Můž-li většího kdy býti vředu, nežli přítel bezbožný ? 630 Hleď tedy povrhnouf, co nepřítelkyní, tou děvou, ať se v Hadu s kýmsi zasnoubí. Neb když jsem ji byl dostihl, že patrně mi vzdorovala z celé obce jediná ; tuť bych co lhář se nerád městu objevil. 635 Ne! umříť musí, byť i k bohům rodiny své volala ; neb kdybych živil v rodině své neslušnosť, tím víc by rostla u cizích. Vždyť kdo jest dokonalý v domácnosti své, ten se i v obci spravedlivým osvědčí ; 640 kdo zákonům však ze svévolí vzdoruje, a poroučeti mysli obce vladařům , ten nesmí nikdy u mne dojíť pochvaly, a komu dána moc, ten má býť poslouchán i ve zlém i v dobrém, v malém jako ve velkém. 645 Kdo smýšlí tak, ten, jak si myslím, rozumně by vládl sám, a sebou dal by vládnouti, a v bouři zbraní postaven věrným by se a dokonalým ve boji stal soudruhem. Neb není věci horší nad neposlušnosť. 650 Tať města vyvrací a pouští nadělá z lidnatých obydlí, tať strhne k outěku voj zbrojenců ; kteří však v řadách zůstanou, těm v boji život všem zachrání poslušnosť. A proto kázeň se a zákon chrániť má, 655 a nesmí rušen býti k vůli ženštině ; neb lépe mužům, když ne jinak, podlehnout, než nazývánu býti slabcem ženštiny.. 28 Chor. Nám zdá se, jestliže nás stáří neklame, žes moudře pravil, o čemž právě rozmlouval. Hemon. 660 Můj otče, bohové v nás rozum vštípili, věc ze všech darů, které máme, nejdražší ; já pak, žes nemoudře snad mluvil, vyřknouti bych ani nedovedl, ani nemohl ; však jiný moh' by také moudře soudití. 665 Tyť arci nejsi s to, bys zpozoroval vše, co každý mluví, tropí, co ti vytýká ; neb oko tvoje tak jest strašné občanům , že nechtí mluviť, co si slyšeť nepřeješ. Já podtají však mohu snadno slyšeti, 670 jak nad tou děvou město celé naříká : že panna ze všech ženštin nejnevinnější má pro skutek ten slavný bídně zahynouť ; ta, která bratru svému, v boji padlému, česť vzdala poslední a nedopustila, 675 by zdrán byl od psů hltavých a krkavců, tať hodna spíš, by zlaté došla odměny. Řeč takováto tajně městem probíhá. Pro mne pak není, otče, štěstí vyššího, než když tě vidím v plné míře blažena ; 680 neb můž-li býť co větší synům ozdobou, než otec oslavený, otcům pak zas syn ? A proto myšlénky té v sobě nechovej , že jen, co ty díš, dobré jest, a jiné nic. Neb kdo by myslil , že jen sám má rozumu, 685 a nad jiné že řečí, duchem vyniká : ten odhalen byv, prázným by se objevil. Vždyť neztupí to muže, byť i moudrý byl, když přiučuje se a bývá ustupný. Strom každý, který přívalům vod podzimních  29 690 se podává, uchrání ratolesti své ; který však vzdoruje, bývá vždy vyvracen. A u lodi kdo plachty vzdorně napíná, a nechce povoliť, ten skotí dolů vrch, a v moři zmítá se na deskách zvrácených. 695 Tak povol též i ty, a změň svůj úmysl , a jestli jaký úsudek mi přísluší, co mladšímu, řek' bych , že arci přednosť to, když člověk ve všem svým vystačí rozumem, když ale ne - neb to se vždy tak neudá - 700 má uposlechnout těch, jenž moudře radí mu. Chor. Ó pane, poslechniž ho, mluví-li co v čas, a ty zas jeho, moudřeť oba mluvíte. Kreon. Což bych se ještě snad měl učiť moudrostem, já dospělec, od nezralého mladíka ? Hemon. 705 Vždyť nepravému ničemu ; neb jsem-li mlád, musí se na věc, ne však na věk hleděti. Kreon. A věc ta jest snad, bychom ctili odpůrce ? Hemon. By zlosyn ctěn byl, tohoť já si nežádám. Kreon. A není ona tímto jata neduhem ? Hemon. 710 To žádný občan v celých Thebách neřekne. Kreon. Má tedy lid mi říkať, jak bych vládnouť měl ? 30 Hemon. Hleď, nyní jako nedospělec mluvil jsi. Kreon. Což má kdo jiný v obci vládnouť mimo mne ? Hemon. Tof není obec, když jest v moci jednoho. Kreon. 715 A není obec toho, kdo v ní panuje ? Hemon Pak krásně bysi vládl v zemi pusté sám. Kreon. On s děvou ve spolku, jak viděť, bojuje. Hemon. Ta děva snad jsi ty, mámť péči o tebe. Kreon. Ó złomyslný, s otcem se dáš v rozepři ? Hemon. 720 Vždyť vidím, že chceš chybiti až k bezpráví. Kreon. Což chybuji, když žádám úcty vládě své ? Hemon. To znectíš jí, když práva božská zamítáš. Kreon. Ó podlé, ženou podmaněné smýšlení ! Hemon. Předc nedočkáš se, že bych hanbě propadl.  31 Kreon. 725 A každé slovo tvé jen mluví pro děvu. Hemon. Ba pro tebe a mne, a bohy dolejší. Kreon. Však za živa tvou chotí nikdy nebude. Hemon. Když umře, někoho svou smrtí zahubí. Kreon. Tak smělý jsi, že hrozbou na mne doleháš ? Hemon. 730 Což hrozba to, když nerozumu vzdoruji ? Kreon. Však zpláčeš nad rozumem, nerozume sám! Hemon. Ba kdybys otec nebyl, bláznem bych tě zval. Kreon. Nech si těch marných slov, ty dívčí otroku! Hemon. Vždy chceš jen mluviť sám, a slyšeť nikdy nic. Kreon. 735 Myslíš ? Však při sám Olymp, tèšiť nikdy tě to nebude, žes hanou tou mne urazil. Hned přiveďte tu ohavu, ať zemře mi zde zrovna před očima svého snoubence ! Hemon. Ba to si ani nemysli, že přede mnou 740 by měla zahynouti, tyť pak hlavy mé 32 bys nikdy víc již neuviděl zrakem svým ; pak vysopti se na povolných příbuzných. (Odejde. ) Chor. Ó pane, mladík rychle v zlosti odkvapil, a mysli mládcův hněvivé jest se co báť. Kreon. 745 Ať jde a počne, a smyslí si sebe víc, předc děvy obě nikdy smrti nevyrve. Chor. A snad je obě usmrtiti zamýšlíš ? Kreon. Tu ne, co méně vinna ; dobřes připomněl. Chor. A jakou smrtí as chceš onu utratiť ? Kreon. 750 Dám zavesť ji, kde lidská stopa přestává, a za živa ji skryji v hrobce kamenné, a něco krmě, jen co v oběť, předložím, tak aby město hříšné ušlo poškvrně. Tam vzývající Hada, jehož jedině 755 ctí z bohů všech, snad smrti nějak vyvázne, neb pozná posléz, že to marné snažení, chtíť úctu vzdávat tomu, co již Hadovo. VIII. Strofa 1. Chor. Ó milku, slavný ve bojích ! Ty, jenž bohatství přepadáš, jenž  33 760 na líčku milostivém dívky rád si hovíš a dřímáš, ak pastuchům přes moře až k chýši chudé létáš, žádný bůh vzdorovať síle nemůž tvé, jak pak by mohl smrtelník ! Ten, koho zňal jsi, blouzní. Antistrofa 1. Mysl ty zbožnou ku činům 765 i nepravým povzbuzuješ, tyťs i dnes mezi soukrevenstem rozepři divou zanítil. Neb vítězí touha očí dívčiny půvabné, tať trůní v řadě všech dávnověkých práv, a v vítězoslávě své jen žertuje Afrodite. 770 Již zákona sám nešetřím víc, když věc tu vidím, a nemožno mi juž toky proudících se slzí udržeť, když spatřuji Antigonu kráčeť k věčnému tu spánku na lůžko. IX. Antigona. Strofa 1. 775 Zde občané vlasti mojí vidíte cestu mě již konať poslední, a tu slunce tvář krásnou již naposledy zřím, víc pak nikdy neb mě volá 780 věčný Hades ještě živou tam k Acherontu. Neníť sňatku mi slastí dopřáno, ještě svatební zpěv nikdy mě neslavil - 785 tam nyní Acheron ženich jest můj. 3 34 Chor. Vždyť oslavu ctnou si vyzískavší do tiché kráčíš tam říše duchů, neklesla jsi zlou hubená nemocí, ni mečů krvavých jsi nepadla ranou ; 790 ale věrna citům vlastním jediná za živa vstupuješ tu ku Hadu. Antigona. Antistrofa 1. Ach vím o smutných osudech Frygické Tantala dcerky. Tuť nad příkrým Sipylem kamen- 795 né obrostlo roucho celou, jak břečtaň kolem se vinouc. Tam ji věčné deště moří, jak v lidu pověsť, aniž sníh ji opouští, 800 tam v smutku svém slzavým máčí šíji okem ! Ku stej- nému zlý mě osud volá spánku ! Chor. Ona nesmrtná byla- plémě bohů - my však smrtných jen plod jsme lidí. 805 Ten osud předc s dětmi bohů stejný velkou vždy ti oslavu získá ! Antigona. Strofa 2. Ach, ach to posměch jen ! ó božstva má rodinná ! Nač chceš se mi ještě rouhat, dříve než umru. 810 Ó ty rodiště milé,  35 šťastní vlasti lidičky ! ó ach ! Vás, proudy zřídel Dirckých, vás, hájiny Theb bojovných, 815 vás všechny za svědky vzývám, hle ! jak bez slzí drahých miláčků, jakým i zákonem se bráti mám k žaláři hrobky té nové, ó já nešťastná ! Živou nejsouc, ani nebožkou, 820 u zesnulých mám živá přebývať. Chor. V smėlosti kráčejíc vždy dál, odvážlivá ! na Diky trůn jsi vrazila mocně, dítě mé, a otcům boj vedeš podobný ! Antigona. Antistrofa 2. 825 Ó jak budíš ve mně památky velmi bolné ! vzpomněl jsi na žal mi otcův, též i na strasti nás tu všech, ondy tak slavných z Laja potomstva. 1 830 Ó ach ! Hříšná máteř s lůžkem svým ! Vlastní krve smíšení ! krev to otcova s neblahou matkou, z níž já i někdy pošla jsem neblahá, 835 a tam se nevdaná, nežehnaná vracím v spolek jejich. ó ten neblahý sňatek, v nějžs bratře byl kdy vstoupil! mne pak žijící zničils smrtí svou ! * 36 Chor. Povinni arci lásku jsme, 840 kterému však je dána moc, tomu vzdorovať nemá člověk. Tě vlastní v zhoubu vrhla vášeň. Antigona. Epod. Bez přítele, neoželena, bídná, a bez sňatku konať mám tu pouť určenou, 845 spatřiti více nemám ubohá to nebeské oka božího světlo ! Přítelička mi není, jenž by kvílil tu nad smrtí mou ! Kreon. Což nevíte, že před smrtí bý od nářku snad žádný neustal, kdyby to prospělo ? Ať mi ji odvedete hned, a v klenuté 850 tam hrobce skryjete, jak jsem byl nařídil. Tam necháte ji samotnu, ať umře buď, buď ať si žije v té hrobové komnatě. My čisti budem u děvy té viny vší, jen nahoře zde příbytku je zbavena. Antigona. 855 Ó hrobko, svatební má komnato, byte ty hrobní věčného žaláře ! K tobě jdu tam ku drahým mým zesnulým, jichž největší juž počet Persefasse dolů pobrala, z nichž poslední já nejsmutněji kráčím tam, 860 dřív než mi vypršela lhůta života. Tou však se kojím nadějí, že přijdouc tam i otci budu vítána i mateři, a vítána i tobě, hlavo bratrská ! Vždyť ruce mé vás obmývaly po smrti  37 $65 a zdobily, a za vás mrtvé přinesly jsou oběti. A nyní toto odměnou jest mou, že jsem tvé tělo, bratře, pohřbila ; ač se ta pocta slušnou zdála rozumným. Však kdybych snad i dítek byla mateří, 870 a manžel můj by ležel tu co nebožtík, nechtěla bych je pohřbiť na vzdor zákonu. A jakým právem smýšlím tak, a mluvím to ? Choť kdyby zemřel, moblby jím jiný býť, za dítě ztracené snad jiné měla bych ; 875 když však již otec, matka k Hadu odešli, tu nemůž víc mi žádný bratr vykvesti. Že jsem pak, myslíc tak, tě ctila přede vším, tu hříchem se to zdálo býti Kreontu a hroznou smělostí, má hlavo bratrská ! 880 Tu násilím mě zajav, nyní odvádí mě pannu, nevdanou, jíž sňatku nebylo se dočkati, ni sladké dítek obsluhy. Tak opuštěná, bez přátel, tak něšťastná, mám do zesnulých bytu kráčeť za živa. 885 A jaké právo bohů překročila jsem ? Co prospěje mi, zraky k nebi upírať, a volať koho o pomoc, mně nešťastné, když za svou zbožnosť bezbožnicí se zdám být ! Však zdá-li se to dobré býti před bohy, 890 chci trpěť a vyznať, že jsem chybila ; a chybují-li ti (na Kreonta), ať větší nepotká je zlé, než křivda, kterou na mně spáchali. Chor. Dosaváde její myslí stejným váním stejná bouře přemítá. Kreon. 895 Za to též i na průvodčí zde čeká bědování za jejich tuto váhavosť. 38 Antigona. Běda ach ! slovo tot mè co nejblížej k smrti dohání. Kreon. Nechciť tě těšiť marnou nadějí, 900 žeby snad skončiť se to mohlo jinak. Antigona. Země mé Thebské město otecké ! vlasti mé bohové ! Juž juž mě vedou, nesmím prodliť. Pozřete Thebánští velmožové 905 na mne poslední vladařovnu zbylou, co musím utrpěť tu a od koho, že ctila jsem, což má ctěno býti. (Odvedou ji. ) X. Chor. Strofa 1. Půvabná Danae snášela též to, božský pohřešujíc den v kovových síních. 910 Tamť skryta jest v podzemní kobce tmavé ve vaz- bách, ač jest slavná byla svým původem, ó dívko, Zeusův ač zlatodeštný byla plod pěstovala. Vždyť mocná veleděsná osudův jest moc ; ni sláva jí, ni války bůh, 915 ni hrad, ní ploužící mořem se loď černá nemůž ujíti. Antistrofa 1. Hedonův velitel, syn to Dryanta prchlý, též byl upoután za porouhání ;  39 od Dionysa v skalním byltě žaláři tam zavřen. 920 Tak prchlostí divá síla se rozplývá, bujnosť též i jará- hned tu i poznal boha on, jejž hněvnou urazil ve vzteku svém hanou ; rušiltě obřad žen zňatých, a Bakcha posvátný oheň, 925 ba Musy rozhněvalť i zpěvné. Strofa 2. Kde vody Kyanické moře pospolitého se snoubí, Bospora břeh je a Thrakův strašlivý Salmides ; tam Ares, krajiny oné bůh, proklatou na synech Finea ránu spatřil , 930 oboum když odňat zrak od divé byl choti, ana jim vytrhla ven oči hvězdnaté rukou vůkol zkrvácenou, tou hříšnou, a ostřím tkacího člunku. Antistrofa 2. Hynuli tak nebozí, nebohý oplakávali 935 bol svůj, z matky majíce počátek neblahé. Tať z potomstva Erechtea starodávný svůj počítala rod; v jeskyni vzdálená však při otce bouřích burácejících nade skalinou vyrůstala, Boreaše jsouc 940 přerychlá dceř, boží to plémě, přec však ji věčné dostihly Moiry. XI. Tiresias. Zde přicházíme stejnou cestou, vládcové, však jeden vidí za oba ; neb slepcům jen jest cesta można, vede-li je průvodčí. 40 Kreon. 945 Což jest pak, starý Tiresio, nového ? Tiresias. Jáť povím hned, jen uposlechni věštce ty. Kreon. Vždyť jsem se neodchýlil nikdy od tvých slov. Tiresias. A proto dobrou cestou vedeš obec tu. Kreon. Že šťastně se mi vedlo, mohu dosvědčiť. Tiresias. 950 Dej pozor ; nynís na rozhraní osudu. Kreon. Což jest pak ? Mráz mě při tvé řeči obchází. Tiresias. Hned se dovíš, poznav mé věštby znamení. Jak na staré jsem zasedl si věštiště, kde veškerého téměř ptactva přístav byl, 955 tu neznámý jsem zaslech' opeřenců zvuk, an hlasem zlým a zdivočilým křičeli, a smrtícím se drápem drali vespolek. To seznal jsem, an šumot křídel zjevný byl. I zkouším polekán hned oběť zápalnou 960 na oltářích požárných ; plamen ze žertvy však žádný nevzplanul, a prýštící se tuk z mas obětních se v popeli jen rozpouštěl, a čmudil a prskal ; žluč pak na vrchu se kolem rozlila, a kyčle ležely 965 tu vně, mastného jsouce prázdny obalu. A tak zvěděl jsem vše od chlapce tohoto,  41 že žertva marně, bez znamení minula, (neb ten mi vůdcem jest, jako jiným já). To vše pak trpí město jen pro mysl tvou ;; 970 neb naše oltáře a svatá ohniska jsou přeplněna krmí krkavců a psů, již z nešťastného Edipovce sedrali. : A proto nechtí přijímať víc bohové ni prosby obětní, ni kyčlí záněty, 975 a šťastnou věštbou již se pták víc neozve, nasytivší se tučné krve z mrtvoly. To považ, synu můj ! Neb prohřešiti se jest arci společným všech lidí dědictvím ; kdož však se prohřešil, ten mužem přestává 980 byť nemoudrým a neblahým, jak mile jen svou zkázu, nejsa neustupným, napraví. Vždyť tvrdošijnosť z nesmyslu jen pochází. Nech tedy nebožtíka, aniž popichuj ho víc. Což chrabrosť to, mrtvého zabíjeť ? 985 To z dobrého dím úmyslu ; vždyť rozkoš jest to, pravdu slyšeť, když tím ještě získáme. Kreon. Vy všickni, starče, jako střelci do cíle jen na mne měříte, ba ani od věštby té vaší nemám pokoje ; jsemť od lidu 990 již toho dávno zrazen, dávno zaprodán. Však hleďte zisku si, když chcete, kupujte si jantar od Sardův a zlato indické, předc v hrobku nikdy nevložíte onoho. Ba nikdy, byť i chtěli Zeusa orlové 995 si za pokrm ho odnesť k trůnu věčnému ; ni tenkrát nad tím poškvrněním nestrnu, a nedám pochovati ho, neb dobře vím, že člověk žádný bohy nemůž poškvrniť. Věř starý Tiresio však, že klesají 42 1000 i velestatní lidé pádem potupným, když k vůli zisku věci špatné schvalují. Tiresias. ό! Ví člověk některý, a povážil-li as - Kreon. Co pak ? co řečí touto všeobecnou chceš ? Tiresias. 1005 Jak předloženosť nad vše statky vyniká ? Kreon. As tak, jak pošetilosť největší je zlé! Tiresias. A hle, tys právě pln toho neduhu. Kreon. Já nechci vraceť věštci hanu za hanu. Tiresias. A haníš předc, an díš, že lživá věštba má. Kreon. 1010 Jet zlatachtivé pokolení věštecké. Tiresias. To vladařské však mrzský zisk jen miluje. Kreon. A víš, cos řekl, žes to řekl vladaři ? Tiresias. Vím ; mnouť jen vládneš městem, jež jsi zachoval. Kreon. Tys věštec moudrý, v křivdách však si libuješ.  43 Tiresias. 1015 Nutíš mě vysloviť, co tajím v prsou svých. Kreon. Nuž netaj toho, nemluv však jen se zisku. Tiresias. Což myslíš , že bych na podílu získal tvém ? Kreon. Věz však, že nikdy nezakoupíš mysl mou. Tiresias. Tak tedy věziž si. Než několikráte 1020 se rychlá slunce kola ještě otočí, dáš jednu mrtvolu, plod z vlastní krve své, těm nebožtíkům tam za slušnou náhradu ; neb vrhals dolů, co má býti nahoře, a v hrobě ubytovals hříšně člověka. 1025 Tys odňal mrtvol bohům oněm dolejším, zde zanechav ho bez pohřbu a bez pocty, a neměls práva k němu, ani bohové zde nahoře, jimž ho tu míníš vnucovať. A proto Hada a všech bohů mstitelky 1030 již na tě číhají svým trestem zápětným, by v stejnou bídu tebe sama zapletly. A nyní popatř, jestli zlatem zakoupen snad, hlásám to. Neb v čase brzkém ozývať se bude nářek žen a mužů v domě tvém. 1035 I zachvějí se zhoubně města veškerá, kde psové, nebo zvěř, neb z ptáků některý kvas strojí pohřební sedraným mrtvolám, a odporný puch roznášejí k domovu. Nuž jako střelec na tu zlobu v srdce tvé 1040 tak jisté šípy metal jsem, nebs týral mne, že palčivosti jejich se již nesprostíš. 44 A nyní, chlapče, odvediž mne k domovu ; by tento zlobu svou si vylil na mladších, a naučil se, jazyk míti mírnější 1045 a lepší v prsou smýšlení, než posud má. (Odejde.) Chor. Ó pane, věštec s věštbou hroznou odešel. A dobře vím , že, co se černé kadeře mé v tyto byly proměnily šediny, muž ten nepravdu nikdy městu nevěštil. Kreon. 1050 To poznávám, a trne nad tím mysl má, však ustoupiti hrozné jest, a vzdorný duch by k vině dodal ještě větší trápení. Chor. Zde předložení třeba, Menoikoviči. Kreon. Co tedy činiť mám ? rci, uposlechnu tě. Chor. 1055 Jdi, vypusť děvu z hrobového bytu ven, a mrtvému, jenž pobozen, hrob uchystej. Kreon. To rada tvá ? a myslíš abych ustoupil ? Chor. A to co nejdříve ; neb zlomyslníky msta bohů rychlonohá mžikem předhoní. Kreon. 1060 Ach ! sotva jen, a s těžkým srdcem odhodlám se k činu tomu - s osudem však těžký boj !  45 Chor. Jdi tedy, učiň tak, a nesvěř jiným to. Kreon. Tak jak tu jsem, jdu hned. Sem, sem, vy sluhové, sem z blízka , z daleka, motyk se uchopte, 1065 a k místu na výšině tam mi spěchejte! A já , když mysl má se k tomu schýlila , chci sám vyprostiť, kterou jsem byl uvěznil. Neb s bázní vidím, věčně platných zákonů že šetřiť máme po celý běh života. XII. Chor. Strofa 1. 1070 Veleoznačený ! zdobo chloubná Kadma dcerky ! Plémě Zeusa, vládce hromů, nad proslulou ty jenž- to bdíš Italií, a vládneš , v hostinných Eleuse dolích Deos velmocné ! 1075 Ó Bakchu ! jenž tu v otčině své v Thebách bydlíš u bohatých Ismena toků, blíž dračí tu setby hrůzonosné. Antistrofa 1. Tebe nad dvojatým vrcholem skvoucí se vídá zář, kde Korycké plesají Bakchidky, Nymfy jásavé, 1080 též i pramen Kastalský. Z Nyseiských hor břečtanový háj , a stráň sladkým revím se skvoucí sem tě vysílá k nám ; vzniknou plesy a božský v jásotu zpěv, 1085 když do sedmi bran našich zavítáš. 46 Strofa 2. Tyť nejvíc ctíš své město, víc než všecka jiná, s bleskovou i máteří ! Přijď nyní a přispěj, na celou když vlasť tu trapná nehoda se valí, 1090 s Parnassu ouvalů spasitelným krokem se přibliž, či přes moře brod ječící. Antistrofa 2. Io ! tyť jiskřících se hvězd jsi vůdce, vladař jásavých plesů v noci Zeusa plémě slavné ! 1095 Nuže s Naxickými objev se družicemi nám, které tě noc celou v plesu roznícené co štědrého oslavují Bakcha. (Chor, posel, později Eurydika, Kreon, sluha.) XIII. Posel. Ó sousedové domu Amfionova a Kadmova, není života lidského, 1100 jejž bych, buď jak buď, haněl, aneb schvaloval. Neb štěstí povznáší, a štěstí kácí zas jak nešťastníka, tak i vůbec šťastného, a žádný věštec, co nastává, nezjeví. Bylť Kreon také někdy veleben, jak vím, 1105 když Kadmovu vlasť od nepřátel zachrániv, a samovládu přejav šťastně nad městem tu vládnul a rodem se šťastných synů skvěl. A nyní vše to tam ! Neb člověk musí-li se svých odříci radostí, ten není živ, 1110 a zdá se mi jen dýchající mrtvolou. Buď tedy bohat, mocen v domě svém, kdo chce,  47 žij si ve slávě královské, a nemá-li, co by ho těšilo ; tuť má jen dýmu stín, a za ten bych mu mysli bodré neprodal. Chor. 1115 A jaký bol zas rodině té přinášíš ? Posel. Již zemřeli ; a živí toho vinni jsou ! Chor. Kdo zabil koho ? a kdo padl ? povídej. Posel. Hemon jest mrtev, zabitý tam krvácí ! Chor. A padl rukou vlastní, či snad otcovou ? Posel. 1120 Svou vlastní, pro vraždu se zlobě na otce. Chor. Ó věštče, jak si slovo v pravdu uvedl! Posel. Tak tomu jest, však dále rady potřeba. Chor. Hle ! vidím také Eurydiku, ubohou chot Kreontovu : z domu právě vychází, 1125 buď náhodou, neb slyšela snad o synu. Eurydika. Ó sousedové, jakou zprávu zaslechla : jsem ve dveřích, kráčejíc k božské Palladě, bych přišedši ji pozdravila modlitbou? Já odstrkuji závory a dveřeje 48 1130 si otvírám, tu o neštěstí domácím mě zpráva v uši udeřila ; v leknutí tom zpět jsem klesla na služky a omdlela. Však opakujte mi to, co se povídá ; vždyť mohu slyšeť to, neb se znám v nehodách. Posel. 1135 Já, paní drahá, povím vše ; bylť svědkem jsem, a ani slovem nechci pravdu překročiť. Nač pak bych konejšil tě, když bych později co lhář se objevil ; vždyť pravda nejlepší. Šel jsem co průvodčí spolu s tvým manželem 1140 na polní výšinu, kde od psů rozedrán a ještě nepochován ležel Polynik. Pomodlivše se ku bohyni rozcestní a k Plutonu, by upustili v milosti své od hněvu, v svaté jsme lázni obmyli 1145 ho, a na čerstvých větvích zžehli ostatky. Pak zřídivše mu z země jeho otecké hrob vysoký, tam k uzděnému dívky té a Hada lůžku svatebnímu kráčíme. V tom kdosi z oné hrobky neposvěcené 1150 zvuk nářku hlasitého zaslechne, a přišed povídá to vládci Kreontu. Když tento však blíž kráčel, zavzněl vůkol mu hlas neznámého neštěstí ; on zavzdechl a zalkal slovem bolestným : Ó bídný já ! 1155 mé tušení ! snad není nejnešťastnější to cesta ze všech, jež jsem byl kdy vykonal ? Hlas synův ke mně doráží ! Nuž sluhové, blíž spěchejte mi tam, a k hrobu přijdouce hned v odezděný hrobky otvor vejděte 1160 až k ústí samému, a vizte, hlas-li to jest Hemonův, neb klamou-li mě bohové. My ohledali vše, jak polekaný pán  49 byl rozkázal, a hle ! v nejzazším výklenu tam děvu zříme uškrcenu za hrdlo, 1165 an v oku z pásky roucha svého visela, a Hemon, objavší ji kolem, klečel tam a kvílel nad smrtí své lásky zesnulé, nad skutkem otce a nad sňatkem nešťastným. Otec pak uzřev ho zalkal jest žalostně, 1170 a přiblíživ se k němu s pláčem volal ho : Ó nešťastníče, co to počínáš ? jaký máš úmysl ? v jaké to klesáš neštěstí ? Pojď ven, mé dítě, vroucně tebe prosím, pojď. Syn však oň upíraje zraky divoké 1175 svou jevil ošklivosť, a nepromluviv nic, meč tasil dvouhranný, chybil se otce však, jenž na útěk se dal: a na to nešťastník ten hněviv sobě, jak tu stál, se rozpřáhl, a vrazil meč si do prsou, a při smyslech 1180 jsa ještě , objal děvu loktem slábnoucím, a s chropotem jí v líce bledé poslední své krví porošené dechy vydechl. Tak leží mrtev podlé mrtvé tam, dočkal se v říši Hada zasnoubení ubohý ! 1185 a lidem dokázal, že nepředloženosť jest každému vždy největší jen záhubou. Chor. Což znamená to, paní opět odešla, ni zlého, ni dobrého slova neřekši ? Posel. I sám se divím, kojím se však nadějí, 1190 že uslyševši o synu, se ostýchá snad kvíleť veřejně a raděj u služek si doma popláče nad strastí domácí. Neb není bez rozumu, by co spáchala. 4 50 Chor. Ba nevím, zdáť se mi to těsné mlčení 1195 tak nebezpečné, jako nářek hlasitý. Posel. Vždyť snadno uvidíme, jestli ukrývá bol jaký tajný ve svém srdci zbouřeném, k ní můžem vejíti ; neb pravils rozumně, že při zármutku němém nebezpečí jest. (Kreon přichází nesa mrtvolu Hemonovu, pak sluha.) Chor. 1200 Hle, tu sám vládce se blíží, znamení zjevné v loktech nesa, jestliže bych tak říci mohl, ne viny cizí, ale v čem nešťastně chybil sám. Kreon. Strofa 1. Ó ach! 1205 hle smyslů pomámených zblouzení kruté, vraždivé ! Patřte jen, vrah tu jest, a zavražděný, a krev jedna jsou ! ach , ach ! neblahé ty zámysly mé ! ty synu tak mladý, tak brzkou smrtí 1210 achych , achych jsi skonal a odešel ; a můj byl to, nikdy tvůj nesmysl! Chor. Jest patrno, že pozdě pravdu nahlédáš. Kreon. Strofa 2. Běda! Ach, s úžasem poznal to jsem. Tenkráte mě  51 1215 ve hněvu bůh udeřil o hlavu některý, a vystrčil mě sem v tu cestu drsnatou, chtě štěstí celé mi mocně rozšlapať. Přestrastné ty strasti lidské, achych! Sluha (přicházeje). Ó pane, jakobysi zlým jen oplýval, 1220 zde v rukou jedno přinesl jsi neštěstí, a přijda domů druhé ještě uhlídáš. Kreon. Což můž býť po nejhorším ještě horšího ? Sluha. Choť tvá, jsouc zcela matkou této mrtvole, si ránu zasadivši právě skonává. Kreon. Antistrofa 1. 1225 Běda ! Ó nesmířlivý Hadův přístave, co mě, co mě zničuješ ! Ó ty, jenž zprávy tak bolestné nosíš , co jsi to zas pravil ? Tyť mrtvého, ach, dobiť ještě chceš ! 1230 co hlásáš mi zas ? jaká zpráva tvá ? achych , achych ! že ku smrti syna, ach, krutá ještě přišla manželky smrť. (Mrtvou Eurydiku přinášejí.) Chor. Tu lze viděť, již to není skryto víc. Kreon. Antistrofa 2. Óach ! 1235 Uzříti jest mi též to neštěstí druhé ! * 52 Jaký ještě pak zbývá mi osud ? Držím chudák zde jednu v loktech mrtvolu, a mrtvol druhý vidím tu před sebou, ach matko ubohá ! drahé dítě mé ! Sluha. 1240 Tam blíž oltáře ranou klesla, temně zrak se skalil jí, a kvílíc pro Megarea, jenž dřív tak krásným osudem byl dokonal, a pro toho zde, vyřkla posléz nad tebou co synovrahem kletbu všeho neštěstí. Kreon. Strofa 3. 1245 Ó ach! ó ach ! ó jak hrozno jest mi ! žádného tu, jenž ostrým by chtěl mě proklať mečem Jak jsem ubohý, ach, ach ! bídou veškerou kolem sklíčený ! Sluha. 1250 Ty žes byl těch i oněch smrtí příčinou, tak žalovala umírajíc na tebe. Kreon. A jakým zahynula smrti spůsobem ? Sluha. Hruď proklala si rukou vlastní, jak mile se dověděla smrti syna žalostné. Kreon. Strofa 4. 1255 Ach, ach ! vina ta má se arciť jiným lidem nikterak příčítať nedá.  53 Zabil jsem ho já, i tebe, choť drahá ! Ó já neblahý, mluvím pravdu ! nuž rychle jen, služebníci, pryč mě odveďte hned, 1260 jsemť pouhé tu nic, jsem méň nežli nic. Chor. Tyť v prospěch mluvíš, prospěchu-li v nehodách ; víc trápí neštěstí, když na ně patříme. Kreon. Antistrofa 3. Ó přijď, o přijď, zavítej mi již překrásná smrti ! 1265 poslední přivoď žití mého den! ó dobo přileť, přileť, dne ať již jiného neshlédnu víc ! Chor. Tot budoucnosť ; o tu se postarají ti, jimž péče ta -jednej, jak káže přítomnost. Kreon. 1 1270 Vždyť to jen žádám, po čem touží duše má ! Chor. Ba nepros za nic již, neb žádný smrtelník se nemůž vyhnouť určenému osudu. Kreon. Nuž odveďte hned mě bídníka pryč, jenž nechtíc tě můj synu drahý zabil 1275 i tebe má drahá ! nevímť já chudák, kam bych měl hleděť, co bych měl počíť. Všechno jest ztraceno pro mne tu již, na bídnou hlavu mou těžký kolem doléhá osud ! (Odvedou ho.) 54 Chor. Rozvahy nejprv k blaženosti pravé 1280 třeba jest, žádný i nemá božstev práva zamítať ; neb řeč veliká myslí chlubných velikou i ranou byvší skrocena rozumu v stáří naučí se.  : Rozvržení a metrická mira. V staré tragedii rozeznati lze dvě hlavní, for- mou a směrem od sebe velmi se lišící stránky : chorickou totiž a dialogickou. Stránka chorická (χορικόν) jest dle theorie Ari- stotelovy buď tak nazvaná parodos, neb stasimon. Parodos sluje první odříkávání, čili první zpěv choru při jeho prvním vystoupení, při němžto sbor obyčejně rhythmicky se pohyboval. Stasimon pak jest každý jiný zpěv chorický bez anapestu a choreu, při kterém sbor pokojně stával. Ku stránce chorické lze též připočísti : 1) tak nazvaná τὰ ἀπὸ σκηνῆς, t. j. zpěvy jednotli- vých, zvlášť hlavních, jednajících osob, a 2) κομμοι, t. j. žalozpěvy jednajících osob, střídající se s chorem. Stránka dialogická ze tří se skládá částí, a ty jsou : Prologos, Epeisodion a Exodos. Prologos jest rozmluva jednajících osob před prvním vystoupením a zpíváním choru ; tedy vždy za- čátek tragedie. Episodia jsou rozmluvy, vložené mezi dva jaké- koli zpěvy chorické. Exodos konečně jest rozmluva jednajících osob, po nížto juž žádný chorický zpěv nenásleduje ; tedy vždy konec tragedie. 56 1 Z tohoto patrno, že v každé tragedii může býti jen jeden prologos a jedna exodos, stasimův ale více. Τὰ ἀπό σκηνῆς & κομμοί bývají obyčejně v ně- které stasimon neb exodos vloženy. Dle tohoto rozvržení dá se Antigona rozděliť na 13 částí, ježto však modernímu rozdělování divadel- ních kusů velmi jsou nepodobny, totiž : 1 prolog, 5 episodií, 1 exodos, 1 parodos, 4 stasima a jeden zvláštní zpěv chorický. Rozměr celý jest pak tento : (1.) Čásť první od verše 1-99 čili prologos. Roz- mluva mezi Antigonou a Ismenou před palácem Kreonta, úmysl a odhodlání se Antigony ku pohřbení bratra. Zorní jitro. (Jambický tri- meter.) (II.) Část druhá od verše 100-157, čili parodos, první říkání choru. Chor přišedší na orchestru a pozdravivší slunce právě vyšlého zář, plesá zpěvem nad odtáhnutím vojska Argivského dle tohoto schema : První strofa a antistrofa 100-108, 116-124. 10-00-0 - U -00 - U 00 - U- 00- - U -0 - 20 - U- U U - U 00 - 00 00 00 00 - 00 Druhá strofa a antistrofa 132-137, 145-150. - 00- 00-0U 00-00 00 0-00  57 00-1 UU UU Od verše 109-116, 125-131 , 138-144, 151-158. jsou systemy anapestické, jichžto zá- kladní míra jest anapest, neb místo něho daktyl neb spondeus. Kdykoli při dozpěvování choru která z jednají- cích osob na jeviště se blíží, bývá oznamována od choru rhythmem anapestickým, při jehožto odříká- vání sbor bezpochyby souměrně vykračoval. Viz ko- nec každého choru. (III.) Čásť třetí od 158-328. První episodion. Kreon vykládá choru, čili sboru Thebských starců vybraných, smýšlení své vladařské, odůvodňuje zákaz pohřbu mrtvoly Polynika později hlídač. Trimeter jambický, jako v kaž- dém episodion. (IV.) Čásť čtvrtá. V. 329-370. Stasimon první. Po odchodu Kreonta a hlídače zpívá chor omocnosti však i též o křehkosti ducha lidského, a horlí proti bezcnostné svévoli i sebe vyššího člověka dle této míry. První strofa a antistrofa 328-338,339-348. 00 - U- U- 00 U ▼ 00- U - -0-00 - - U 00 U- U- - 0-0 - 00- 00- 00-00 00- 00 CI U- U- 58 Druhá strofa a antistrofa v. 349-355, 356- 362. - 00 - 00-0UU 00 - 00 00 P. 1 UU - U- 0-0 U 0000000- 0-0-0 U U U U U U - U -U 0 (V.) Část pátá. Od verše 371-569. Druhé epi- sodion. Antigona přivedena. Vypravování okol- ností při dostižení Antigony, její horlivé za- stávání práv božských a přirozených proti Kreontu. Přivedená Ismena jeví srdečnosť a soucit k Antigoně, chtíc s ní umříti. Slu- hové panny odvedou, Kreon však zůstane. (VI.) Čásť šestá. V. 569-607. Druhé stasimon. Chor zpívá o dědičnosti nehod osudných vůbec, zvlášť v domě Labdakově - oslavuje mocnou sílu Zeusa, - připomíná krátkozrakosť nadějí lidských, a nehody buď řízením bohův, neb osudem na lidi dopuštěné. 1 Míra zpěvu jest tato : První strofa a antistrofa. V. 569-576, 577-584. UU - 00 0-0- - 00-00- - U UU- 00 U υ - 0-0 U -U 10- - 0 00 00 00 00 0 010 0- U- U- 0-0  59 Druhá strofa a antistrofa v. 585-593,594-602. U 00- -0-00 U -00 - 2010- U 00 -00 U U 00 U - 00 U- 000 U - UU (VII.) Cásť sedmá. V. 608-757. Třetí episodion. Rozmluva zprvu mírná, později důtklivá mezi Kreontem a Hemonem odsouzení Anti- gony. (VIII.) Čásť osmá. V. 758-774. Stasimon třetí. Chor oslavuje mocnosť lásky a jeví soucit nad přivedenou právě Antigonou. Míra pro strofu a antistrofu jest tato : U - U UU U U 00 -00 U U U 00 U U UU บีบ - UU 0000 " 00- U 00 (IX.) Část devátá. V. 775-907. Čtvrté episodion. Antigona loučí se a stěžuje si zpívajíc ἀπὸ : σκηνῆς, chor jí střídavě odpovídá, což dohro- mady činí κομμός. Míry jednotlivých zpěvů jsou tyto : První strofa a antistrofa v. 775-785, 792- 802. 디 -U 00 U 00 U 60 - - - U - U - 디 - 00- - - - 00 - - υ U - - 00 U - U 00 U - Chor odpovídá střídavě v anapestech. Druhá strofa a antistrofa V. 807-820, 825- 838. U 00 U U 100 U - U -UU - U - 디 110-00 - - 00-0- U U- U -U 1000 U - 0 U U U 스 U U- U - 0 clcl 디 Po druhé strofě však a antistrofě odpovídá chor v tomto metrum. V. 821-824, 839-842. 1 U U U - 디  61 Dozpěv neb epodos Antigony touto měrou : V. 843-846. 010000000-1 U 00 - 0--00 00-00-00-00-0000 lulu U- U00 ດ (X.) Část desátá. Verš 908-941. Čtvrté stasi- mon. Chor uvádí příklady osob jiných, které, jako Antigona, do tmavých vězení zavřeny byly. První strofa a antistrofa V. 908-916, 917- 925. 00 - ច no UU- 00 00 - 00 U - 다 00--00 UU- - 00 00 UU - - 00 U U U U 0 U- U U U U -U Druhá strofa a antistrofa V. 926-933 , 934- 941. 000 00-00 - 00-00 00 - 00 ū U 00 0-00 - 00 00 00- U 0-0-0 0 12-0000-0 0000 U U (XI.) Čásť jedenáctá V. 942-1069. Páté episo- dion. Tiresias napomíná Kreonta, by přená- 62 : hlení své napravil, a věští mu záhubu jeho rodiny. Kreon po odchodu věštce chce Po- lynika pochovať, a Antigonu vyprostiť - však již pozdě. (XII.) Čásť dvanáctá. V. 1070-1097. Zpěv pro- sební ku Bakchu, aby rodinnému městu své- mu v nehodách těch bouřlivých přispěl.i. První strofa a antistrofa. V. 1070-1077 , 1078-1085. 00 - 00 00 - 00 0-0-0 U ū ū 00 - UU U 0000 000 U - U U -U U Druhá strofa a antistrofa. V. 1086-1091 , 1092-1097. U U - U - U- 00 U U UU- U - U 00 00 0 ulcl - 0-00 U - U U U (XIII.) Část třináctá 1098. atd. Exodos. Rozmluva Eurydiky s chorem a poslem, Kreon naříkaje si zpívá ἀπὸ σκηνῆς, jemuž sbor stří- davě odpovídá, což činí druhý κομμός. Zpráva o smrti Eurydiky - zoufanlivý nářek Kreon- tův, pokračování druhého κομμός. Chor končí děj mravním naučením.  63 První strofa a antistrofa zpěvu Kreonta od ν. 1204-1211 , 1225-1232 jest provedena me- trem dochmickým, jehožto základní míra jest tato : Některá prostřední délka jest místem i na dvě krátké slabiky rozvedena, místem jsou rozvedeny obě, na začátku verše bývá někdy místo krátké i dlouhá syllaba užívána, ku př. v. 1208. --- 000-00 V strofách a antistrofách následujících jest mimo verše 1214 a 1216, pak 1235, 1237 , v kterých jest trimeter, též naskrz dochmius proveden. Poznamenání. Překlad jest dle recensí textu Augusta Böckha (Berlin 1843).  Některá historická a mythologická poznamenání. Verš 2. , 15. , 51., 54., 55. Edipus, syn krále Thebského Laja, syna Labdakova, zavraždil řízením osudu otce svého, jehožto byl nikdy nepoznal, a s chotí zavražděného, nevěda, že by to vlastní matka jeho byla, se zasnoubiv, zplodil dvé dcer a dvé synův. Poznav pak později hrozný čin svůj, vyrval si oči, a matka jeho a spolu choť, Jokasta, se oběsila. Synové Edipa, Eteokles a Polynikes, měli pano- vati střídou nad Thebami. Polynik však, od bratra vlády zbaven á z vlasti vypovězen, utekl se ku králi Argiv- skému Adrastu, kterýžto , dav mu dceru svou za man- želku, vypravil vojsko velké, s mnohými ještě spojenci proti Eteoklu, chtě Polyniku ku panování dopomoci. Sedmero vůdců spojených činilo outok na sedmero Thebských bran, jimž i sedmero přátel Eteoklových na odpor se postavilo. Chtíce konečně synové Edipovi při svou rozhodnouti soubojem, dali se v zápas, padli však oba obapolně se usmrtivše ; po čemž hned vojska Argivská ódtáhla. Po smrti jejich ujal se vlády Kreon, bratr matky jejich Jokasty, a tělo padlého Polynika, co nepřítele vlasti, pohřbiti zakázal. 101. Theby Beotické měly bran sedm, Theby však Egyptské byly stobranné.  65 104. Dirké, jmeno dávné královny Thebské, dle nížto i pramen u města tekoucí nazván byl. 105. Král Argivský Adrast mèl is vojskem svým štíty běloskvělé. 124. Drak zde znamená nepřátelské vojsko Argivské ; ne však, jak mnozí soudí, lid Thebský, jakkoliv obyvatelé Theb ze zubů dračích, od Kadma na- setých , pocházeli. 129. Jeden z vůdců Argivských, Kapaneus, byl při do- bývání hradeb Thebánských bleskem zabit. 134. Kapaneus měl na štítu svém obraz muže, držícího pochodeň žhářskou, od čehož nazýván zde od básníka πυρφόρος. 140. Zbraň nepřátelům odňata bývala Zeusu vítěznému obětována. 145. Nike, bohyně vítězství. 148. Trojí obětí, t. j. vínem, medem a mlékem. 438. Dike, bohyně spravedlnosti a zákonů. 577. Labdakos, otec Lajův, děd Edipův. 793. Niobe, dcera Tantala, krále Frygického, provdaná do Theb za krále Amfiona, sedmero měla synů, tolikéž i dcer ; všecky však tyto její děti byly od Apolla a Diany pobity, protože se nad Latonu, bohů těchto máteř, plodností svou větší vychlou- bala. V bolesti němé oplakávala osud svůj , až na hoře Sipylu v kámen proměněna byla, který ustavičně slzami se potil. 803. Niobe, plod bohův, protože otec její Tantalus byl Zeusa syn. 858. Persefasse, jinak Persefona, u Římanů Proserpina. 908. Akrisius, král Argivský, był věštbou varován, že od vlastního vnuka trůnu a života zbaven bude. Dal tedy jedinou svou dceru Danau v síň kovovou podzemní - dle jiné mythy do věže pevné za- 5 66 vříti, k nížto se však předce Zeus ve způsobu zlatého deště dostal a Persea s ní zplodil. 917. Lykurg, syn Dryanta , král Hedonův při řece Strymonu v Thrakii, zapudil Bakchantky, které v krajině jeho obřady Bakchovy zavesti chtěly ; začež od boha toho v jeskyni skalní zavřen byl, kde hladem zahynul. 926. Moře pospolité jest zde Pontus Euxinus a Pro- pontis, a nad úžinou mořskou, jížto moře tato spojena jsou, leží dva ostrovy, Kyanee nazvané. 928. Salmydess, město Thracké, blíž Pontu. Král Thra- cký Fineus pojal podruhé za manželku Eidotheu, která synům jeho z manželstva prvního oči vy- píchala. 935. První manželka jeho Kleopatra byla dcera boha Boreaše a Orithye, dcery Erechteovy. 1070. Matka Bakchova byla Semele , dcera Kadma, krále Thebského. 1072. Dolejší čásť Italie, od Řeků obývaná. 1074. Bohyně Deo čili Demeter, u Římanů Ceres, měla slavný chrám a hlavní sídlo pobožnosti vatti- ckém městě Eleusis. 1078. Setba dračí jsou obyvatelé Thebští. Když byl Kadmus saň, která střehla pramen Dirky, zabil, nasil zubů jejích na poli, z nichžto množství ozbrojenců vyrostlo, kteří sehnavše se chtěli ho zabiti. Na radu Atheny však hodil krásný drahý kámen mezi ně, o kterýž se tak dlouho vespo- lek prali, až jich větší počet zahynul. S těmi, co zbyli, vystavěl Kadmus město Theby. 1078. Hora Parnassus má dva vrchole, z nichžto jeden Apollu, jeden Bakchu zasvěcen byl. Často býval viděn oheň času nočního na Parnassu, o čemž se i básníci zmiňují, a myslilo se, že Bakchos tam s Bakchantkami, pochodně nesa, plesy své  67 slaví. U paty hory té byl pramen Kastalský а је- skyně Korykická, obydlí to Nymf svádivých. 1081. Nísa, jmeno několika rozdílných vrchů. 1082. Břečtan, křoví Bakchu zasvěcené. 1087. Semele, matka Bakchova, blesky usmrcená. Žá- dalať návodem žárlivé Junony, aby se jí Zeus v té slávě a lesku objevil, jako manželce Junoně. Zeus , zavázav se ku splnění každé její prosby přísahou, musil přivoliti. Semele však, nemohouc co smrtelnice snesti velebnosť hromonosného hoha, zahynula. 1095. Naxos, ostrov v moři Egeiském , byl hlavním sí- dlem obřadních pobožností Bakchových. 1142. Bohyně rozcestí byla Hekate. 1243. Megareus, syn Eurydiky, oběťován k smrti od Kreonta ku spáse vlasti Thebské.