Dědictví Máje v náporech všednosti PDF

Dědictví Máje v náporech všednosti − v rozvrstveném, byť cenzurou a politickou perzekucí svíraném literárním životě po roce 1848 vyrostly podivuhodné literární talenty − názvem almanachu (Máj) se v roce 1858 spisovatelé přihlásili k odkazu K. H. Máchy (Jan Neruda; Vítězslav Hálek; J...

Dědictví Máje v náporech všednosti − v rozvrstveném, byť cenzurou a politickou perzekucí svíraném literárním životě po roce 1848 vyrostly podivuhodné literární talenty − názvem almanachu (Máj) se v roce 1858 spisovatelé přihlásili k odkazu K. H. Máchy (Jan Neruda; Vítězslav Hálek; Josef Barák; Adolf Heyduk; Rudolf Mayer; Karolina Světlá; Sofie Podlipská; Karel Sabina; Božena Němcová; K. J. Erben) − v druhém ročníků almanachu Máj se přihlásili k K. J. Erbenovi, tvůrci Kytice − almanachu Máj se dostalo odmítavé kritiky -> jungmannovská představa národní klasičnosti nepřestala pro mnohé literáty platit (vzor pro české básníky: lidová píseň, Polákova Vznešenost přírody, RKZ...) − májovci zúženou představu národní literatury (Hálek měl pro představitele starého pohledu speciální název: „ožuvavci“) odmítli ve jménu poezie, která vyznává člověka nelimitovaného hranicemi zemí a ideologií Proti „ožuvavcům“ − obhajoby májovské poezie se ujal Jan Neruda (polemika s Jakubem Malým); prohlásil, že revoluční rok 1848 vymanil Čechy z izolovanosti vůči ostatní Evropě a učinil je její součástí; tak i český národ se má podílet na všeobecném pokroku − na výtku, že se mladí zajímají o látky nemravné, umění nedůstojné, Neruda odpověděl: „Každá doba má své problémy (...), ale mlčením se odstranit nedají.“ − umění se má zajímat o postavení ženy v současné společnosti, o rozdíl mezi chudými a bohatými − literární kritice a publicistice se věnoval i V. Hálek; odmítl zúženou představu českého umění; předmětem českého básnictví má být člověk jako takový; upozorňoval na vážné nedostatky v literárním vzdělání počínaje školou − mezi povinnosti spisovatele zahrnovali májovci pravidelnou práci pro noviny a veřejně prospěšnou činnost − Hálek se stal duší Umělecké besedy založené v roce 1863 (volné sdružení umělců) − činnost Prozatímního divadla (od roku 1862) podněcoval Neruda recenzemi a Hálek původními hrami − Karolina Světlá se věnovala ženskému hnutí − Adolf Heyduk pěstoval kontakty se Slovenskem − Hálek a Neruda pracovali jako fejetonisté pro Národní listy Všednost − od 50. let reagovali spisovatelé na podněty, které přinášela rychle postupující industrializace − důsledky výkonu nových strojů pro člověka a jeho tvořivost: jednotlivec si připadá menší a slabší, i když bližší lidstvu; představivost (na kterou věřili romantikové) je překonávána realitou − střízlivosti jako dobové náladě se lidé bránili užíváním drog; prožitek zevšednění patřil ke společenské zkušenosti let padesátých − májovcům ale nebyla všednost prosta ideálů; všeobecný pokrok spojovali s nadějí pro všechny dosud neplnoprávné subjekty – pro chudé, zmrzačené, odstrkované – včetně vlastního národa − šanci národa přispívat k pokroku viděli střízlivě – z české strany se tak může dít ne vědou a technikou, ale uměním a kulturou − posun k všednosti nezrušil umělecký nadhled, ani nelikvidoval otázky po smyslu a hodnotě osobních činů a po motivech lidských osudů − otázka zodpovědnosti individua za vlastní počínání vůči světu − slohově vzato jde u májovců o raný realizmus, věří ve schopnost člověka pozměňovat svět i  sebe k lepšímu − objevování všednosti (nejen u nás) -> proměna látek, žánrových forem, vyjadřovacích postupů, proměna adresáta „Moderní“ adresát − během 60. let se rozšířila čtenářská krize; literární produkce stoupala rychleji než její odbyt − podle Neruda však člověk své doby jen miluje rychlé tempo, zajímá se o celý svět a ochotně se o něm dovídá, dostává-li poučení zábavnou formou; oceňuje proměny zorných úhlů a perspektiv, vychutnává vtip i pointu a všem těmto očekáváním „moderního člověka“ vychází vstříc žurnalistika Podněty − přínos májovců: − odmítnutí představy národního umění, jehož vzorem by byla Slávy dcera, RKZ a lidová píseň − „světovost literatury“ - momenty, jež člověka v Čechách spojují s člověkem jinde, s člověkem „vůbec“ (včetně zřetelů sociálních a psychologických); člověk vůbec zahrnoval i vnitřní svět jednotlivce − krásné literatuře ukládali, aby přispívala k střízlivému sebepoznání současného člověka a ovlivňovala novou občanskou morálku; propojení funkce poznávací a výchovné v publicistice (fejeton) − při svém nástupu odmítali historismus a dávali přednost látkám současným (s výjimkou dramat), Neruda preferoval svět města, Světlá ho však přesvědčila o nosnosti vesnické látky; pozdní Neruda oceňoval i beletrii historickou a látky z folklorní tradice − literárním dílem chtěli sloužit rozvoji občanské demokratické společnosti; záleželo jim na sdělnosti vlastního projevu a jeho přijetí (nedůvěra k útvarům dlouhým a velkým) − rozmanité snahy o rozšiřování a zkvalitňování čtenářské obce -> noviny (fejetony, soudnička – zásluhou F. Šimečka a J. Arbesa) − Gustav Pfleger Moravský – první významný český román ve verších (Pan Vyšinský); po Sabinovi rozvinul román sociální (Z malého světa) a posunul se k románu psychologickému (Paní fabrikantová) − májovská lyrika – reflexivnost, milostná lyrika se zbavila rétoričnosti a přiblížila se písni/popěvku Vítězslav Hájek (1835-1874) − studoval v Praze na Akademickém gymnáziu; studentský časopis, který vedl, byl zabaven − nedokončil studia na filozofické fakultě, začal se věnovat psaní − deset let čekal, než dosáhl takového postavení, aby se mohl oženit s dcerou pražského advokáta Dorotkou Horáčkovou − jako redaktor Květů podněcoval nové talenty a stejně si počínal i v Umělecké besedě − předčasně zemřel v Praze na zánět plic − o jeho odkaz se vedou spory − J. S. Machar odmítl idylizujícího lyrika Hájka, ale pochválil Hájka povídkáře a baladika; srovnal Hájka a Nerudu v Nerudův prospěch − jeho sebrané spisy vyšly hned na začátku 20. století; velká studie L. Čecha v Literatuře 19. století − mezi májovci si uchoval nejtěsnější vztahy k sentimentalismu a myšlenkám J. J. Rousseaua; oživoval důvěru v obrodnou moc přírody a citové přirozenosti, ve spontánní jednání vedené touhou a ideálem − Fejetonista − od roku 1861 byl vedle Nerudy fejetonistou Národních listů  − svého místa využíval k výchově literárního publika; v rámci literárního vzdělávání a pěstování uměleckého vkusu i mimo školu se dožadoval literárních besed, rozprav a veřejných přednášek − cyklus fejetonů O našem uměleckém vkusu (1872) − Hálek (na rozdíl od Nerudy, který podněcoval samostatný úsudek) nabízel hotové postoje, napomínal, varoval, vyzýval ke sporu, zesměšňoval − Neruda zkušenost fejetonisty vnášel do literatury, Hájek zliterárňoval fejeton − Písničkář, pěvec, baladik − napodobitele staré folklorní písně Hálek odmítal, říkal jim ožuvavci; ale věděl jak silně působily Havlíčkovy politické parafráze lidové písně − znal písmě kramářské a současnou umělou píseň městskou − přijal roli milého písničkáře a nabádajícího pěvce – rychle získával popularitu − Večerní písně (1859) – nálada večera a noci; motivy hvězd, měsíce, slavíka, růží, ústřední téma milostné; prožitky zamilovaných se přirovnávají k bohoslužbě a k modlitbám; slovník i věta má (podle kultu všedního) hovorový ráz − V přírodě (1872-1874), svět lidí a jeho vztah k společenství stromů, ptáků, oblak a země v koloběhu ročních dob; příroda vystupuje coby měřítko osobní a společenské morálky; porovnání lidského a přírodního -> buď výzva k následování, nebo varování před jednáním „nepřirozeným“ − básník střídá několik masek: je hlasem přírody, je soudcem podlízavé písně, odmítá povrchní poezii, klade nad básníka truhláře, který dokáže z jednoho dřeva udělat kolébku i rakev − jednotlivé básně jsou bez nadpisů, pouze očíslované; splývají v proud pozorování a úvah (běh od jara do podzimu, narůstající skepse básníka) − polemicky navázal na Hálková přírodní lyriku Jan Neruda v Písních kosmických i v Prostých motivech − Pohádky z naší vesnice (1874) – zúžené, všední prostory, většinou „antipohádky“; strasti, zrady, zklamání, neštěstí, šílenství, pomsta − sociální a psychologické balady; smysl pro paradox, nápověď a pointu − spojení řeči vázané z živou mluvou − Ve stopách Máje − Alfréd (1858), Hájkova knižní prvotina; lyricko-epická báseň (byronovská povídka); další podobná díla: Dědicové Bílé hory (1869), Děvče z Tater (1871) − za tato díla se mu nedostalo uznání; ale učinil krok ke sblížení romantismu s všedností − zevšedňováním námětů i podání se poema v hálkovském pojetí přibližovala povídce ze života − Povídkář − Hálkova prozaická tvorba -> nejpopulárnější − městská, ale hlavně vesnická látka; tklivý, lyrický tón a živé ústní vypravování − dobré je pro člověka všechno, co ladí s přírodou, porušení tohoto souladu či morálních norem se nevyplatí − spádem a rozuzlením připomínají některé povídky baladu: − Muzikantská Liduška (1861); Kovářovic Kačenka; Přívozník; Náš dědeček − delší prózy sociálně programního zaměření: − Na statku a v chaloupce; Na vejminku − městská povídka: U panských dveří; Poldík rumař (1873) Karolina Světlá (1830-1899) – rodným jménem Johanna Rottová; otci připisovala rozhodný vliv na své národní probuzení – rodiče ji odrazovali od vzdělávání; Světlá později varovala před předsudky ve věci ženského  vzdělávání – Světlá tajně četla německou i českou literaturu; průhledy do českého národního snažení přinesl k Rottům Petr Mužák (původem z českého selského rodu v Podještědí), roku 1852 se Johanna stala jeho ženou – v Podještědí našla literární inspiraci i terén pro svoji veřejně prospěšnou činnost – její manželství bylo málokdy opravdu šťastné; prvorozená a jediná dcera zemřela Světlé hned po narození; z následné krize ji zachránila literární činnost (přikládala jí výchovné cíle) – blízký vztah s Janem Nerudou, později s ním však zpřetrhala osobní styky – při překonávání vlastních zmatků se Světlá upnula k důvěře, že člověk nachází uspokojení a smysl vlastní existence v činnosti pro druhé; Světlá se velmi angažovala v hnutí žen – Tvůrkyně českého vesnického románu – tak ji nazval v roce 1869 Neruda; vnesla do obrazu českého venkovského světa problematiku moderního člověka a s ní dramatický vzruch – Vesnický román (1967), velká gesta, tichá poezie, lidské vášně brzdí sebezapření, postavy žijí užitečně pro druhé, ale s pocitem osobní ztráty – Kříž u potoka (1868), psala na objednávku pro lidovýchovnou knižnici Matice lidu; kolize lásky a povinnosti rozřeší hlavní ženská postava (Eva) ve prospěch povinnosti, a tím pomůže svému muži k nápravě – další romány: Kantůrčice; Frantina – povídky: Hubička (1871, Krásnohorská podle ní napsala libreto pro Smetanovu operu); Přišla k rozumu; Večer u koryta; Kresby z Ještědí (1880, cyklus vesnických povídek) – Světlá tvořila modely lidských postojů, vyzývající k následování i k popírání; heroizace postav, idealizace prostředí; příběhy blízké dramatům a bájím – využívala etnografický materiál (líčení lidových zvyků) – podobně jako K. J. Erben – vykupitelská vůle hlavních ženských postav podobně jako J. K. Tyl – inspirace: I. S. Turgeněv, G. Sandová – Praha K. Světlé – První Češka (1861), Zvonečková královna (1872) – První Češka připomíná názvem Tylova Posledního Čecha; bohatá měšťanka se stane uvědomělou Češkou a matkou bojovníků na barikádách roku 1848 – Černý Petříček (1871) Jan Neruda (1834-1891) – nedokončil studium práv, živil se žurnalistikou – naplno se věnoval fejetonu (časopisy Čas a Hlas, od roku 1865 v Národních listech) – hojně cestoval po Evropě i po Blízkém východě -> cestopisné fejetony (Obrazy z ciziny, 1872; Menší cesty, 1877) – mezi jeho životní lásky patřila K. Světlá; nikdy se neoženil – pocity vyděděnectví z lidského štěstí (nebo žertování na konto staromládenectví) prostupují dílem tohoto autora – zklamání z veřejného života prožíval až jako ohrožení národní existence – první spisy Jana Nerudy vydával po jeho smrti Ignát Herrmann – Fejetonista – fejeton = nedlouhé vypravování umísťované na stránce novin pod čáru; pestrost; lehké a vtipné podání; osobitý tón a postoj fejetonisty; snaha vzbudit odezvu ve čtenáři a navázat s ním kontakt; jako publicistiko-beletristický útvar zdomácněl v denním tisku od sklonku 18: století – Nerudovy fejetony měly velký úspěch, z vybraných fejetonů začal tvořit knihy: Obrazy z ciziny (1872); Studie, krátké a kratší (1876); Žerty, hravé i dravé (1877) – v 60. letech dbal Neruda na poznávací a společensko-kritické poslání své rubriky, postupně  ale spojoval fejeton s dobrou a vtipnou zábavou – fejetonem si Neruda získal jméno i v těch kruzích české veřejnosti, které na literaturu právě nedbaly – Povídkář – Arabesky (1864); první povídková kniha – postavy z okraje pražské společnosti – vypravěč je pozorovatelem, pamětníkem, svědkem, zpravodajem, novinářem... – z detailů lze vytušit zvraty lidských osudů; na čtenáři je, aby zvažoval, co je míněno vážně a co je žert spisovatele – svým laděním jsou blízko Nerudovu Hřbitovnímu kvítí; nebyly po právu oceněny – Povídky malostranské (1878) – povídkový cyklus sjednocený prostorem – Malou Stranou (uzavřený prostor, mikrosvět/maloměsto uvnitř Prahy) – humor (Hastrman, Pan Ryšánek a pan Schlegl, Svatováclavská mše, Jak to přišlo...), zpochybnění a zesměšnění idyly (Týden v tichém domě, Figurky) – lákavost milostných hrátek je silnější, než jakoby nad přízemnost povznesené „mužské“ rokování (Večerní šplechty) – rozpětí mezi tím, jak vidí sebe samu postava, a jak ji nahlíží čtenář (nejvíce ve Figurkách) – většina povídek je vyprávěná v první osobě (až na Týden v tichém domě, Figurky), vypravěč prostředí zná z dětství, ale jako dospělému se mu prostředí jeví jinak; dvojí pohled vše relativizuje – dožaduje se pozorného čtení – důležitá je práce s detailem a symboly (bílá lilie jako symbol neposkvrněnosti se této představě v povídce U Tří lilií vysmívá) – U Tří lilií – vyprávění v první osobě -> dojem autobiografičnosti; kolize smrti a života, mravního hodnocení a erotické vášně – Básník – mezi svými vrstevníky (Hálek, Heyduk, Mayer) se Neruda vyjímal jak hořký ironik a skeptik – Hřbitovní kvítí (1857), městská ulice, pohřební průvod, pražský hřbitov; duše osamělce, jež nahlíží pod povrch věcí a všecko „svaté“ (láska, poezie, rozum, cit) zbavuje svatozáře; sbírka byla přijata chladně (jako svůj program ji v letech sedmdesátých pojali Arbes, Vrchlický, Jirásek, Stašek...) – Knihy veršů (1867), skeptický městský člověk, tichá zpověď (v cyklu Otci, Anně), vroucí vyznání (Matičce), občanská rozvaha a výzva; jedna část sbírky se skládá z epických básní; Neruda také přehodnocuje baladu – oslabuje moc přírodních sil a iracionality, motivy mytologické nahrazuje pohnutkami sociálně a existenciálně psychologickými; sociální balada se oproti mytologické zdá všední až přízemní – Neruda psal chápavé recenze na díla mladších autorů: Vrchlický, Čech, Zeyer, Sládek... – Písně kosmické (1878); důvěra ve vědecké poznání, možnosti člověka podmíněné mravními kvalitami; optimistické ladění – 1. část: člověk tváří v tvář hvězdnému nebi, polidšťování vesmírného dění, touha básníka po nesmrtelnosti – 2. část: objevuje se národ, povzbuzení k odvaze, sílící vědomí o zmarněných počinech a láskách, ubitých myšlenkách – první Nerudův básnický úspěch – Prosté motivy (1884); náhled na jednotlivý lidský úděl v proměnách čtyř ročních dob – lyrický hrdina má autobiografické rysy; je osamělý, stárnoucí muž, zápasí s příznaky stáří a nemoci, ožívá v něm naděje na rodinné štěstí a vzdává se jí, smiřuje se s perspektivou vlastní smrti  – pomíjivost lidského žití pojata jako úděl, jejž člověk sdílí se vším živým v přírodě – výzva umět každou situaci žít s nadhledem (a humorem) – pochopení národa jako přirozené pospolitosti lidí, propojené tradicemi, dějinnou pamětí a ideou i způsoby žití a jednání – Balady a romance (1883), cyklus lyricko-epických básní – ohlédnutí k lidové paměti a příběhům z národních dějin: Romance o Karlu IV.; Balada o duši Karla Borovského... – zdůvěrněné parafráze biblických motivů: Romance Štědrovečerní, Balada tříkrálová... – soudobý svět a jeho zápasy s politickými starostmi a strastmi věčnými: Balada dětská, Balada májová... – hranici mezi „rozmarností“ romance a „vážností“ balady Neruda respektuje jen zčásti; prostupnost veselého a vážného, jasného a temného... – balady a romance se pěstovaly po celou první polovinu 19. století; májovci se přičinili o aktualizaci těchto žánrových forem; Neruda uvedl baladu do těsné blízkosti romance – Zpěvy páteční (vydal po básníkově smrti Ignát Herrmann, 1896); první polovina – hořké a beznadějné básně o stavu národa a jeho vyhlídkách; další část – lyrický hrdina ujišťuje krajní oddaností národ a vlast – Kniha epigramů – po Nerudově smrti zrekonstruoval až Felix Vodička (1956); lyrický mluvčí – skeptický glosátor vlastní cesty a lidského bytí vůbec, jízlivý soudce českých poměrů; maximum zkratky; široké rozpětí tónů od vážného až po ironický