Romantismus a Biedermeier v české literatuře PDF

Romantismus – biedermeier − ve 30. letech 19. stol. už mělo české písemnictví zakladatelské kroky za sebou − idea národa jako individuality, jež je s to obohacovat národy jiné a spolupracovat s nimi − Jungmann a jeho okolí na jednu stranu literaturu podporovali, na druhou stranu ji silně...

Romantismus – biedermeier − ve 30. letech 19. stol. už mělo české písemnictví zakladatelské kroky za sebou − idea národa jako individuality, jež je s to obohacovat národy jiné a spolupracovat s nimi − Jungmann a jeho okolí na jednu stranu literaturu podporovali, na druhou stranu ji silně omezovali (aby byla chráněna „trhovosti“ a výkonů výlučných obrácených k nepočetným adresátům) − do té doby měla poezie předstih před prózou, ve 30. letech začala krásná próza tento rozdíl vyrovnávat Kdo je básník − poezie se (v Máchově době) přiklonila k slabičně přízvučnému (sylabotónickému) verši − dříve módní ohlasová poezie byla podrobena kritice; obrat od nadosobního k subjektivnímu (předzvěst romantismu) Romantismus − znaky a motivy romantismu: − nárok jedince na volnost – individualita – a neomezené jednání − hledání porozumění pro lidské nitro, touhu, sen, tušení, podvědomí.... − národ má právo na svébytnost a sebeurčení − současný svět je rozbitý a chaotický, umění má přispět k jeho novému uspořádání − jazyk – víceznačnost slov, obrazná pojmenování, zvukové ladění vět a veršů (měly připomínat hudbu) − kontrasty (kat se může cítit jako král; loupežník je hlavním hrdinou; krásná dívka žije v chudinské čtvrti...) − zalíbení v tajemném: motivy jezer, noci, dálka, luna a hvězdy (nedosažitelnost) − poutník na cestách mezi životem a smrtí, skutečností a ideálem − vysoké hory -> nadhled − básník chápán jako člověk výjimečné citlivosti a imaginace, schopný vyslovovat, co jiní nanejvýš tuší − dílo – výraz tvůrcova nitra a prožitků (E. A. Poe – polemika s tímto pohledem ve stati Filosofie básnické skladby; autor vybírá prostředky, kterými vypůsobí ve čtenářích emoce) Biedermeier − souběžně s romantismem a v polemice s ním − název podle německé parodie na politiku od Napoleonovy porážky až po rok 1848 − znaky slohu: v kultuře, nábytku, malířství a nakonec i v literatuře − znaky: − v Čechách ta část beletrie (polemická vůči Máchovi), která mířila k výchově nevýbojného, obětavého a družného Čecha a k jeho ušlechtilé zábavě (J. K. Tyl; F. J. Rubeš; B. Jablonský – Písně milosti, 1841) − uzavřené prostory – zátiší, závětří útulných, domácích krajin − nevzrušivý děj; biedermeier tíhl k idyličnosti − před románem preferoval malé formy: povídku, obrázek, pohádku, baladu, humoresku... − rozvinul lidovou hru a zpěv; lidová veselohra (předchůdce muzikálu); na tvůrce vídeňské lidové hry se zpěvy navazoval J. K. Tyl − vlastenectví jako jedna z ctností − autor zdůrazňuje svou obyčejnost a přináležitost k lidu − čtenář měl být baven, povzbuzován i vychováván Napětí biedermeieru a romantismu − kritikové Máje: Máj je báseň pro českého čtenáře nevhodná, neznabožská a pesimistická; navíc sem zavléká Byronův vliv -> lyricko-epická povídka − stoupenci Máje neměli své časopisy, proto první jeho obhajobu napsal až Karel Sabina v roce 1845 − 50. léta 19. stol. - Máj se stal symbolem vlastní odvahy Kritika biedermeieru − 40. léta 19. stol.; Karel Havlíček Borovský zaútočil na biedermeier jako typ literatury a životního postoje (kritika Tylova Posledního Čecha; Epigramy a různé parodie – např. na Společnou píseň od Čelakovského) − Havlíček vzal proti Tylovi v ochranu B. Němcovou; povzbuzoval ji, ať se věnuje tomu, co umí (v té době pohádkám), a ne tendenční novelistice − Havlíček odmítl brát čtenáře jako objekt výchovy − Kapitola o kritice (1846); soudnost občanů, věcné pozorování, kritický soud Za „vzdělávání národu“ − 40. léta 19. stol.; existence české společnosti se stala nezvratnou; otázka kvality jejích občanů − Havlíčkova potřeba vzdělávat národ: „...napřed buď našinec sám pracovitý, čestný, vzdělaný člověk a pak teprv vlastenec.“ − důraz na kritický rozum, občanskou morálku a výchovu k ní (návaznost na klasicismus) − Havlíček měl úspěch jako novinář i satirik i díky biedermeieru, který vyvolal v život dobré průměrné čtenářství − Karel Sabina – Úvod prostopisný (1845); představil Máchu jako člověka, který to, o čem psal, sám prožíval − Demokratická literatura (1848), beletrie by se měla podílet na převýchově lidských vrstev v rovnoprávné občany a činitele novodobé společnosti Podněty − nové podněty v literatuře: − napětí funkce a hodnoty sebevyjadřovací (expresivní), výchovné (apelativní) a poznávací − kontrastní představa adresáta (lidé četli různorodé autory: Mácha, Tyl, Havlíček, Němcová, Erben...) − konfliktní vztah vůči lidové slovesnosti; odmítnuta v lyrice, pěstována v epice (pohádky, mýty...) − zapojení spisovatelů do žurnalistiky (Tyl, Havlíček – základy moderního publicistického stylu) − čtenářská obec získávala rozpětí nejvyšší, nízké a průměrné náročnosti; tříbil se průměr − zhroucení slovanské komunikace (Nejprve Čech a pak teprve Slovan – Havlíček) − nárok Slováků na vlastní spisovný jazyk, neztotožnitelný s češtinou Karel Hynek Mácha (1810-1836) − narodil se v Praze; za studií ochotnicky hrál v Kajetánském divadle, kde se poznal s Tylem i se svou milenkou Lori Šomkovou − začal psát německy: Versuche des Ignaz Mácha (1829; Okuzy Ignaze Máchy – 1956); německého psaní se nevzdal, ani když přešel k češtině (deníky a zápisníky, osobní dopisy) − práce, za Máchova života neotištěné, vydával jeho bratr Michal Mácha a Karel Sabina − Máchova výjimečnost vycházela z jeho schopnosti polemicky sbírat inspiraci a zároveň vést dialog se soudobou literaturou Evropskou  − neplnoprávné postavení Čech -> Mácha dodával smělost odstrčeným: „katům“, „vězňům“, „cikánům“... − Mácha používal staré literární postupy, ale nově je uskupoval; hudebnost veršů i prózy − Máj (1836) − lyricko-epická báseň (inspirace – G. G. Byron; polští romantikové – A. Mickiewicz; ruští romantikové – A. S. Puškin, M. J. Lermontov) − Máj je lyričtější a reflexivnější; výjimečný hrdina nemůže měnit svůj osud, ale směle ho komentuje − epická složka: Vilém, vůdce loupežníků, je popraven za otcovraždu (otec sok v lásce); jeho milenka Jarmila se dovídá o jeho smrti a spáchá sebevraždu − ve zpěvech příroda nedbá strastí člověka; v intermezzech se k němu naopak chová účastně (noční výjevy) − jedině světská moc soudí Viléma rezolutně − s Vilémem soucítí i cizí lidé: žalářník, modlí se za něj dav, mluvčí básně + hudební ladění básně − věnovací báseň – Čechové jsou národ dobrý (brzy zhudebněna); Mácha znal jistoty vlastenců, ale v Máji promluvil za lidi bez opory − kritikou špatně přijat − Próza − Cikáni (vyšli r. 1857) – osud pohozeného dítěte, ze kterého daleko od Čech vyroste ušlechtilý mladý muž; novela s tajemstvím; volně přiřazované epizody, popisy, úvahy, lyrické verše − Marinka (do chystaného cyklu Obrazy ze života mého), připomíná skladbou operu − Kat – kratší prózy, dějištěm měly být české hrady, jediná dokončená povídka – Křivoklad (Václav IV. a kat, který se pokládá ze královského levobočka a tedy potenciálního dědice trůnu) − cestopisné črty: Pouť krkonošská, Večer na Bezdězu − próza – komplikovanější než verše, ale přehledná; úlomkovitost a tajemnost, vedlejší významy slov, hádankovitá skutečnost − Máchou dosáhla próza 19. století svého prvního vrcholu − Jungmann napodobil Máchovu básnickou prózu – překlad Chateaubriandovy Ataly (1805); Linda ji rozvinul historickou povídkou Záře nad pohanstvem (1818) Josef Kajetán Tyl (1808-1856) − narodil se v Kutné Hoře; studoval gymnázium v Praze a pak v Hradci Králové; nechal studia práv, věnoval se divadlu (herec, režisér, dramaturg, kritik, překladatel, autor dramat); poslední léta kočoval s divadlem − činnost novinářská − Květy (1833-1845 je vedl), podtitul Národní zábavník; ohnisko spolčovacího i uměleckého ruchu mezi Čechy − Posel z Prahy (1846-1849), tento dvouměsíčník psal většinou sám se zřetelem k venkovskému čtenáři; styl: dojem rozhovoru mezi autorem a čtenářem, objasňování politiky ve srozumitelných termínech; časopis mu získal důvěru -> 1848 zvolen poslancem za říšský sněm − Sedlské noviny (1849), adresované venkovu osvobozenému od roboty; rady do nové situace − ustavičná existenční tíseň; manželka Magdalena Forchheimová, ale s její mladší sestrou Annou měl Tyl pět dětí − znám jako „miláček národu“ − Povídka historická  − Tylova iluze: minulost jde probouzet a obnovovat − Dekret kutnohorský (1841) ; napětí mezi Čechy a cizozemci na Karlově univerzitě za vlády Václava IV., černobílé rozvržení ctností a nectností, vyvrcholení – vydání dekretu a odchod cizozemců − Vlastenecká povídka − český domov nesamozřejmý, plný napětí; spor o „vlast“ a „vlastenectví“ − Vlast a matka (1844, novela), láska k vlasti nemusí odcizit syna matce; sentimentální zarámování − Pomněnky z Roztěže (1837, cestopisná črta), vypravěč objasňuje lidem v hospodě ideu slovanské vzájemnosti, lidskou potřebu domova a hodnotu lidové písně; distance od cestopisných črt Máchových − Rozervanec (1840, povídka) odsudek Máchy; 2 muži: Karel navzdory strastem se dokáže překonat a sloužit vlasti, Hynek si nespokojenost pěstuje, plýtvá svým talentem, blízkým ubližuje, zakončení v jeho brzké smrti − Kusy mého srdce (1844, výběr vlasteneckých povídek), Tyl představuje sám sebe jako příkladného českého spisovatele; jeden odlišný oddíl České granáty (1939) karikatury „vlastenců“ − Poslední Čech (1845), debaty o stavu českého národního hnutí; optimistické ladění čtenáře; dílo vyznamenáno druhou cenou Matice české; odmítnuto K. H. Borovským − agitační povídky ztrácely kredit jen v úzkém publiku; oblíbené až do 2. pol. 19. stol. − Divadelník a dramatik − divadlo muselo vycházet vstříc vkusu publika, které se chtělo bavit, když se mělo uživit − Tyl byl pět let dramaturgem a režisérem českých her ve Stavovském divadle (1946-1851) − přeložil, upravil a adaptoval přes 50 her; ze začátku hry romantické a prestižní (Shakespeare), od roku 1936 spíše líbivé – z divadla ve Vídni (hry o polepšení se zpěvy) − psal i vlastní hry: úspěch se hrami o polepšení − Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1834); slavnosti pražských ševců a příběh dvou zamilovaných, píseň (s hudbou F. Škroupa) Kde domov můj? - roku 1918 přijata za státní hymnu; hra propadla − před rokem 1848, dramatické obrazy ze současnosti: Paní Marjánka, matka pluku; Pražský flamendr; Bankrotář; Chudý kejklíř; Paličova dcera (hlavní hrdinka na sebe chce vzít vinu otce, který se v zoufalství stal paličem; nezdaří se, a tak se stará o sourozence, dojde ocenění i štěstí) − historické hry: Kutnohorští havíři; Drahomíra a její synové; Jan Hus − dramatické báchorky, návaznost na kouzelnou zpěvohru a pohádkové hry se zpěvy: Strakonický dudák (1847), dudáka Švandu vysvobodí z úkladů víla Rosava a jeho milá Dorotka; Tvrdohlavá žena (1848); Jiříkovo vidění (1849) – použití nejatraktivnějších motivů z vídeňských kusů Karel Havlíček Borovský (1821-1856) − narodil se v Německém (nyní Havlíčkově) Brodě; začal studovat teologii, ale byl vyloučen ze semináře; většinu svého života věnoval politické činnosti a novinám − Novinář − působil jako vychovatel v Rusku, tam začal psát epigramy; po svém návratu na sebe upozornil prózami o poměrech v carské říši (celek vydaný jako Obrazy z Rus, 1845) − proti představě jednotného slovanského jazyka razil myšlenku „nejprve Čech, a pak teprve Slovan“ − 1845 vzbudil zájem svou kritikou Tylovy prózy Poslední Čech; František Palacký jej poté doporučil jako redaktora do Pražských novin (beletristická příloha Česká včela) a Havlíček je vedl až od ledna 1846 do jara 1848, kdy začal vydávat vlastní Národní noviny (z nich výbor – Duch Národních novin)  − spolu s J. K. Tylem přispěl Havlíček k vytříbení publicistického stylu − po porážce revoluce zůstával jediným opozičním novinářem; musel zastavit Národní noviny, ale ještě nějaký čas vydával v Kutné Hoře časopis Slovan (květen 1850 – srpen 1851), proticírkevní polemiky v něm otištěné vydal samostatně – Epištoly kutnohorské (1851) − V internaci a po ní − roku 1851 zatkla Havlíčka v Německém Brodu policie a byl deportován do tyrolského Brixenu (zde napsal Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra, Král Lávra) − z internace byl propuštěn na jaře 1855, když se odřekl veřejné činnosti, jeho nemocná žena však mezitím zemřela − zemřel v Praze a jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí − Satirik − Havlíček znal satirické Voltairovy povídky; přeložil do češtiny Gogolovy Mrtvé duše − sám se vyjadřoval jako satirik převážně veršem (podobnost s lidovou písní) − měl ve zvyku útočit na to, co se mu příčilo, pomocí smíchu − Epigramy − Epigramy (1845) zůstala za autorova života v rukopise, část jich byla uveřejněna v časopisech − jednotlivé oddíly jsou adresovány církvi (bažení po světské moci a majetku, přezírání rozumu), králi (sklon odměňovat patolízaly a úplatkářství a pronásledovat reformátory), vlasti (české sebeklamy: pisálkovství, poměry na univerzitě a v divadle, ustrnulé představy o Rusku, bitva Bělohorská...), Múzám (originálničení, nechuť k literární kritice, Tylovy Kusy mého srdce) a světu (osud epigramatika mezi lidmi, kteří nad rozum a poctivost staví požitek a vlastní prospěch) − nářeční mluva v protikladu k latinským a německým výrazům; v poezii kladl cizojazyčné výrazy vedle českých – ironické zrcadlení − satirický epigram uzavírá vážnou myšlenku ironicky či výsměšně; epigram se proslavil v římské literatuře, v obrozenecké ho pěstoval J. Kollár; satirický epigram – F. L. Čelakovský (Kvítí) − Brixenské básně − Tyrolské elegie (názvem se hlásí k žalozpěvu) jsou výrazně autobiografické; deportace do Brixenu, stesk po rodině, domovu a činnosti, výsměch jednání protivníků, rozhovor s měsíčkem (připomínka romantického kultu Luny) − Král Lávra (připomíná pohádku), aktualizace pohádky jako politického jinotaje; látkový základ v řecké mytologii (král Midas měl oslí uši), samovládci panují díky trpnosti těch, kterým vládnou − Křest svatého Vladimíra (podtitul Legenda z historie ruské), nedokončená skladba; zpochybnění světské i církevní moci a jejich propojení, zpochybnění existence všeobecně platné morální či právní normy (parodie látky z Nestorova letopisu, nejstarší ruská kronika) Karel Jaromír Erben (1811-1870) – narodil se v Miletíně, studoval práva v Praze – spolupracoval s F. Palackým už za studií a později jako sekretář Českého muzea a archivář města Prahy; zásada: „Potud národ svůj, pokud šetří svých památek.“ – posloužil vydáními ze staročeského písemnictví (např. tři svazky Husových prací) – vábila ho tajemství skrytá v lidovém podání; ve folkloru hledal řád, který vládne lidskému konání; žil stranou veřejnosti – Sběratel, pohádkář – Erben (na rozdíl od předchozích sběratelů) věnoval zvýšenou pozornost epickým písním, legendám, baladám – Písně národní v Čechách (vycházely po částech v letech 1842-1845); jejich rozmnožený a  utříděný soubor vyšel znovu pod názvem Prostonárodní české písně a říkadla (1864) – Erben se věnoval hodně pohádce (podobně jako němečtí romantikové, např. bratři Grimmové), v lidovém vyprávění hledal zbytky dávných bájí – Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869) – cyklus českých pohádek nestal Erben vydat sám, ale učinil tak V. Tille roku 1905 – Kytice – lidová mytologická balada = žila konfliktem mezi člověkem a přírodou, mezi přáním jedince a mezi řádem, obsaženým v toku žití a přírodního dění; soudila lidský přečin; na výjimečného jedince nahlížela kriticky; spojení příběhu s úvahou a líčením, vyprávění s přímými promluvami postav – před Erbenem psali baladu: Šebestian Hněvkovský, Josef Jaroslav Kalina, F. L. Čelakovský (Toman a lesní panna) – Kytice z pověstí národních (1853) – pověst = příběh, v němž jen výjimečně zazní dějinná paměť(Věštkyně, závěrečná báseň) – kromě Věštkyně se všechny příběhy v Kytici týkají základních vztahů mezi matkou a dítětem, ženou a mužem – láska matky k dítěti (Kytice, Vrba, Poklad, Zlatý kolovrat – matka zabije nevlastní dceru a je krutě potrestána) – nejtěžší pro ženu: kolize mezi mužem, dítětem a vlastní matkou (Polednice, Vodník, Dceřina kletba) – Záhořovo lože – vztah otce a syna; báseň o vině, po níž následuje pokání a odpuštění v duchu křesťanského mýtu – Svatební košile – včasným pokáním a modlitbou může jedinec odvrátit svou zkázu – Holoubek – provinilému jedinci se nedostane odpuštění ani po smrti – Štědrý den – nevypočitatelný lidský úděl – většina postav v Kytici prožívá postupnou relativizaci svých výchozích záměrů, ne-li jejich popření (např. Vrba, muž chce mít ženu celou pro sebe, a tím ji ztratí docela) – Vodník – každá postava má své důvody, proč jedná, jak jedná, ale roztržené dítě na konci zpětně tyto „pravdy“ problematizuje – čas: jisté okamžiky mají magickou moc (půlnoc, pátek, poledne, Štědrý den...) – lidé se potkávají s nadpřirozenými bytostmi (vodník, polednice, stařeček ve Zlatém kolovratu...), obcují se stromy a květinami schopnými ukládat jim o život i překonávat smrt (Mateřídouška, Vrba) – Erbenovo podání vyniká v dialogu i ve vyprávění zkratkovitostí; vypravěč naléhá na vnímatele, aby zvažoval po svém – Mateřídouška, Vrba, Lilie, Kytice -> odkaz na květomluvu, která sloužila k idealizaci; Erben do této tradice zasáhl opačně, jako ironik, buřič a skeptik; více tragických konců, než šťastných – Neruda se ve Hřbitovním kvítí přiznal k obdivu k Erbenovi Božena Němcová (před 1820-1862) – vedou se spory o datum spisovatelčina narození a její rodiče; Johann Pankl a Terezie Novotná mohli být pouze adoptivními rodiči – dětská léta prožila Barbora Panklová v Ratibořicích u České Skalice, tehdy na ni zapůsobila babička Magdalena Novotná a zdáli pozorovaný život na zámku – jako dospívající dívka byla na vychování v rodině panského úředníka ve Chvalkovicích, tam mohla navštěvovat zámeckou knihovnu a stala se z ní náruživá čtenářka – roku 1837 se provdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce (žák J. Jungmanna), měla s ním čtyři děti, ale nebyla šťastná – v letech 1842-1845 se Němcovi ocitli poprvé v Praze, Němcová se tam sžila s českou  duchovní elitou té doby (Palacký, Šafařík, Čelakovský, I. J. Hanuš, Tyl, Erben, Borovský, Frič...) – Němcová v takové společnosti zahořela obdivem ke vzdělání, obrat od „povzbuzování k vlastenectví“ ke „vzdělávání národu“ – její první básně (Ženám českým, Slavné ráno) byly ještě povzbuzováním – její přátelé probudili v Němcové potřebu tvořit – dobře zužitkované tři roky strávené na Chodsku – roku 1851 se s dětmi znovu usadila v Praze (Josef Němec se nechal přeložit do Uher); podílela se na vydání almanachu Lada Niola (J. V. Frič), zkoušela lyricky vypsat rozčarování ženy po svatbě (Čtyři doby) a zajímala se o satiru – 1857, první nápor tvůrčí krize, ztrácela schopnost psát povídky o dobrých lidech; tvorba Slovenských pohádek a psaní dopisů – Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858) – v polemice se svými vrstevníky, kteří zaujali ke Slovensku negativní postoj kvůli Štúrově odluce – z Prahy odešla v roce 1961, když se definitivně oddělila od svého muže, žila nějaký čas v Litomyšli, do Prahy ji Němec přivezl už jen umírat – Kouzlo vypravování – vypravování vědomé si své vlastní moci, své nezávislosti na látkách, jichž se zmocňuje – Obrazy z okolí domažlického (1845), svá pozorování z Chodska psala jako dopisy; místní lidé pro ni nejsou naivními předměty výchovy (jak je představil třeba Tyl v Pomněnkách z Roztěže), ale rovnocennými partnery, jimž je záhodno naslouchat, venkovany neidealizuje; Obrazy jsou plné rozmlouvání, scének a příběhů propojených spisovatelčinou úvahou – Národní báchorky a pověsti (po sešitech 1845-1847), Tyl pochválil její styl, ale také napsal, že by se měla věnovat nějakému prestižnějšímu žánru, Havlíček se jí zastal – v tříletí 1854-1856 vznikla většina povídek B. Němcové a také Babička – Babička – poprvé vyšla v létě 1855 (od té doby více než tři sta vydání, překlady, filmy, rozhlas, inspirace – J. Seifert – Píseň o Viktorce, K. Hynek – Babička po pitvě...) – nedějová próza, všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, dozvíme se to retrospektivně – stará venkovanka přijede za dcerou na Staré bělidlo a brzy určuje chod domácnosti a těší se autoritě v širším sousedství – chápavostí a dobrým slovem pomůže babička chudé rodině, Kristle z hospody a jejímu Mílovi i komtese Hortensii, jenom Viktorce pomoci nemohla – Viktorka se odlišuje tím, že nemluví; Viktorka je znamením temného neštěstí, jejím domovem je les a je úzce spjata s živly – důležitý je motiv cesty – setkávání neurozených s urozenými a jejich sblížení, hry, povídání, pouť – autorka přiřazuje k sobě skutečnosti různého řádu (přítomné i minulé, drastické a utěšené, vážné a komické, obyčejné i vzácné) a to vše slučuje v jednotící proud – rozmlouvání a vypravování – básnické zužitkování živého vypravování -> trvalé obohacení české prózy – většina českých sporů o výklad Babičky ve 20. stol. se týká Viktorky – Němcová mířila svou první velkou prózou k čtenářstvu lidovému a byla překvapena chválou, kterou jí zahrnuli znalci slovesného umění a vzdělanci, jichž si nanejvýš vážila – Tezové romány a vesnické povídky – Pohorská vesnice (1856) je tezový román, hlavním dějištěm je jednosměrně idealizovaná vesnice na Chodsku, chodské nářečí, slovenština; tendenčnost a výchovnost oslabuje „poezii“ – V zámku a podzámčí (1857), nafoukaní zbohatlíci hrající si neobratně (až komicky) na pány,  lidé z okraje společnosti; epilog Spisovatel a čtenář uzavírá obraz dopovězením příběhu, šťastný konec – šťastný konec vycházel vstříc potřebě čtenáře po naději (Chyže pod horami, Karla, Divá Bára, Dobrý člověk) – Fiktivní a osobní dopisy – v psaní dopisů vynikaly ženy, ideální slohová průprava pro ženu s literární ctižádostí – dopisy využívala žurnalistika pro zprávy z jednotlivých míst a krajů – Němcová rozvinula psaní dopisů v umění, její dopisy z cest či o význačných událostech připomínají nejlepší moderní reportáž – dopisy doplňují spisovatelčin odkaz; jsou bezděčným, mezerovitým, postupně skládaným autoportrétem Karel Sabina (1813-1877) – narodil se jako nemanželské dítě, vyrůstal v chudé rodině zedníka – studium práv nedokončil, živil se převážně žurnalistikou – v roce 1848 se stal mluvčím radikálně demokratického hnutí, pro účast na povstání byl v květnu 1849 zatčen; trest smrti, změněný na 18 let vězení, mu ukončila roku 1957 amnestie – po propuštění se všestranně účastnil veřejného i literárního života; vynikl jako první libretista B. Smetany (Prodaná nevěsta, Braniboři v Čechách) – roku 1872 byl usvědčen ze spolupráce s tajnou policií (nazván zrádcem národa), ve společnosti se stal osobou nežádoucí a až do smrti žil v ústraní – jeho práce se rozbíhala v dotyku K. H. Máchou a uzavírala se s generací májovců – Sabina propagoval román (Na poušti, 1863; Jen tři léta!, 1860; Morana čili Svět a jeho nicoty, 1874), ale trvalejší hodnoty podal v prózách středního rozměru – Hrobník (1837, novela), přehledně vypadající česká vesnice se záhadnými místy, tajemnými obyvateli a znepokojivými situacemi; hrobník žije pomstou; ženy vykázané z lásky k vyvoleným mužům nacházejí v Sabinově novele útočiště buď v klášteře nebo ve smrti; návaznost na proud romantické beletrie – Oživené hroby (1870), vězeňské zkušenosti autora, kompozičně – obrázky, dějiště – vězeňská cela = „hrob“; hovory mezi vězněnými muži; smysl pro ideál a sklon k iluzím; otázky někdy zůstávají nezodpovězeny, debaty nedokončeny; naděje, kterou vězni vkládají v amnestii se nenaplní Josef Václav Frič (1829-1890) – vyrostl v rodině pražského advokáta a liberálního politika – ještě před maturitou se bez vědomí rodičů vydal roku 1846 na pouť Evropou – po návratu domů (1847) začal studoval práva, ale nedostudoval – 1848 patřil k nejmladším bojovníkům radikálního křídla, před zatčením uprchl do Vídně; když se roku 1849 vrátil do Prahy, byl okamžitě zatčen a odsouzen k 18 letům vězení – po amnestii (1854) žil pod policejním dohledem v Praze; rozvíjel literární činnost – almanach Lada Niola (1855, on jej redigoval); tímto almanachem oponoval konkurenčnímu almanachu Perly české (poklonkování císařskému dvoru) – zúčastnil se almanachu Máj (1858), otiskl v něm povídku Život všední (kontrast s Životem svátečním z Lady Nioly) – 1858 byl znovu zatčen a internován; 1856 mohl svou internaci změnit v dobrovolný odchod do ciziny (ztráta rakouského občanství) – do Prahy se vrátil po dvaceti letech – Paměti (1886-1887) mimořádná odezva u čtenářů – Rozpravy duše (1846-1847) básně, dychtivost po překonání niterné rozervanosti a dosažení rovnováhy – Upír (1849), lyricko-epická báseň; odpovědnost jedince za svůj čin – Písně z bašty (1849-1860), výzvy k společnému zápasu za ideály a demokracii, skleslost opuštěného bojovníka – dramata (bez většího úspěchu) Kochan Ratiborský (1847), Libušin soud (1861) – z jeho odkazu upoutávají zájem hlavně práce nebeletristické: Paměti, dopisy, zápisky