Pojem práva PDF

Pojem práva právo a neprávní normativní systémy systém právní vědy Miloš Večeřa BEP101Zk Právní nauka I  Právo a člověk - Právo je jeden z největších kulturních vynálezů - Právo je základním prvkem civilizace (Aristoteles) - Civilizaci lze poznat podle 2 znaků: práva a jazyka (Tomáš Ak...

Pojem práva právo a neprávní normativní systémy systém právní vědy Miloš Večeřa BEP101Zk Právní nauka I  Právo a člověk - Právo je jeden z největších kulturních vynálezů - Právo je základním prvkem civilizace (Aristoteles) - Civilizaci lze poznat podle 2 znaků: práva a jazyka (Tomáš Akvinský) - Žijeme v právu a prostřednictvím práva. Právo z nás dělá to, co jsme: občany, zaměstnance, manžely, vlastníky (Ronald Dworkin) - Právo je mečem, štítem a hrozbou (Ronald Dworkin) - Právo chrání malé ryby před velkými rybami - Čím více právníků, tím více sporů (lidové rčení)  Co je právo - Výraz „právo“ je intuitivně srozumitelný - H. L. A. Hart: Existuje jen málo otázek týkajících se lidské společnosti, které by byly kladeny tak vytrvale jako otázka „Co je právo“ - Immanuel Kant: Co je právo? Tato otázka by asi právníka uvedla do stejných rozpaků do jakých by logika uvedla otázka “Co je pravda“ Dva základní významy pojmu právo: 1. právo v objektivním smyslu, objektivní právo, 2. právo v subjektivním smyslu, subjektivní právo  Definice práva - Právo je uměním nalézat, co je spravedlivé a dobré (Celsus) - Právo je umění ze všech umění největší - Právo sestává z příkazů a zákazů svrchované moci (J. Bentham) - Právo je pokusem realizovat v daném sociálním prostředí ideu spravedlnosti (G. Gurwitch). - Je to vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon, vůle, jejíž obsah determinují materiální podmínky života dané třídy (K. Marx). - Právo je minimem morálky (G. Jellinek)  Co je právo - Právo je jev historický - Právo je jev antropologický - Právo je jev sociokulturní H.L.A Hart: „V základu sociálního života je touha přežít, a to i za cenu utrpení , a proto musí existovat jistá pravidla chování, která každá lidská organizace musí mít, má-li zůstat životaschopná.“ Sociální normy umožňují: 1. Uspokojení potřeb, 2. Předvídat vzájemné chování, 3. Posuzovat a hodnotit chování jiných. Lidská společenství usilují o unifikaci (uniformizaci) soc. chování Sociální uniformity chování lze rozdělit na: přirozené uniformity - podobné vnější podmínky → podobné účinky imitativní uniformity - vznikají nápodobou jiných jedinců vynucované uniformity - prosazují se ukládáním závazných vzorů Institucionalizace - proces "tuhnutí" sociálního života, jeho stabilizace (Wilhelm Mühlmann). Je to vytváření relativně stabilních, sociálně integrovaných a sociálním útvarem uznaných forem chování, jejichž dodržování je potvrzováno sociálními sankcemi. Míra institucionalizace chování je v různých společnostech rozdílná. Vytváří se tak normativní řád společnosti Z hlediska normativního řádu rozdělujeme chování na: institucionalizované - v souladu s normativním řádem Co nen neinstitucionalizované - neupravené normativním řádem zakáza deviantní - odchyluje se od požadavku sociální normy povole Parafílie Institucionalizace chování se uplatňuje především u způsobů chování: frekventovaných – s častým výskytem sociálně kontrolovatelných Cílem institucionalizace sociálního chování je: vyloučení sociálně neschvalovaného chování Není žádoucí omezení sociálně konfliktního chování–soc. a obch. vztahy Sociá omezení sociálně neobvyklého (extrémního, Aby bola podporova extravagantního, výstředního) chování Oblékaní, valčík bol zakázaný – výstredn eliminovať (v realite môžu postupne ods Sociální instituce Institucionalizují i určité okruhy společenských vztahů – sociální instituce jako: - způsoby řešení určitých problémů (např. řešení chudoby, obtíží stáří) nebo - uspokojování určitých reálných nebo fiktivních potřeb sociálních subjektů (např. manželství) Sociální instituce = komplex sociálními regulativy stanovených sociálních vztahů a v jejich rámci probíhajících činností, který je většinou členů sociálního útvaru považován za platný a závazný Jádro sociální instituce tvoří: - typizované způsoby společenských vztahů a činností - propojené sociální normy, sociální pozice a role - sociální hodnoty - některé sociální instituce závisí na existenci a fungování určité sociální organizace Rozdíl organizace a instituce: soubor lidí Organizace je soubor jedinců spolupracujících k dosažení určitých cílů. Např. škola může být organizací (konkrétní škola v určité obci) nebo institucí (zajišťující vzdělání generací). Soubor vzorcu Sociální instituce jsou zobecněné formalizované způsoby sociálních vztahů, jsou to určité uzlové body soc. života. Instituce nezná členství a jejím úkolem je plnit určité společenské funkce. (Škola) Instituce vlastně nahrazují zvířecí instinkty, člověk s nimi dosahuje jistoty svého jednání, jsou to určité „koleje“ jednání“ Dávají sociálnímu životu kontinuitu. Sociální norma - obecné pravidlo chování, které stanoví v sociálním útvaru přijatý, schválený a sdílený způsob chování potvrzovaný pozitivní nebo negativní sankcí. Sociální normy ovlivňují výběr prostředků a způsobů jednání. Sociální norma v sobě nese tři významy (hlediska): to, co je přípustné (normativní stránka) to, co je osvědčené, obvyklé (racionální stránka) to, co je správné, žádoucí (hodnotící aspekt) Definiční (pojmové) znaky sociální normy: obecnost - vztahuje se na relativně neurčitý počet případů a subjektů Na všechny členy společenství normativnost - vyjadřuje to, co “býti má” Společenství ak sociální akceptovanost - je soc. útvarem obecně přijímána sankcionovanost - její závaznost je potvrzována sankcí  Právo a neprávní normativní systémy Sociálne normy Vedle právních norem regulují sociální chování: právní, morální, zvykové, náboženské, politické, voľby Všetky normy stanovujú sportovní, isté povinnosti, kladú estetické, nároky jazykové, ekonomické, ekologické, kulturní, umělecké, sexuální a další  Dělení sociálních norem Podle formálnosti dělíme normy na: - formální Právo - neformální Bežné situácie pri súžití Podle způsobu normativní regulace: proskribující – normy zakazující Zákaz preskribující - normy přikazující Príkaz opravňující (legitimující) Povolenie  Zákládní způsoby klasifikace sankcí Dle formálnosti: Formální x neformální Dle směru, odkud působí: Vnitřní x vnější svedomie Dle způsobované újmy: psychické – psychický nátlak verbální nebo neverbální fyzické - fyzický trest nebo omezení svobod (vězení) ekonomické - pokuta apod. politické - politický postih (např. ztráta politické prestiže) Relativnost sociálních norem - normy, které jsou platné v současnosti, nemusely platit v minulosti nebo budoucnosti - v různých sociálních systémech platí rozdílné normy - uvnitř sociálního systému jsou soc. normy diferencovány Sociální normy upravují chování v pěti rovinách: ve vztahu k jiným jedincům ve vztahu k referenčnímu sociálnímu systému, státu Platiť dane ve vztahu k jedinci samotnému – např. sebepoškozování ve vztahu k přírodě - ochrana přírody ve vztahu k metafyzickým objektům (k Bohu) Svatokrádež - zne Všechny sociální normy ukládají nějakou povinnost Základní definiční znaky právních norem obecná závaznost - právní normy se vztahují na neurčitý počet případů stejného druhu právních subjektů určitého státu Normy s nižšou právnou silou musia byť v súla státem stanovená nebo uznaná forma – stát stanovuje formu a i její obsah možnost státního vynucení - uplatnění potenciální legální sankce v případě nesplnění právní povinnosti. Charakteristiky odlišující právo od jiných soc. norem reglementuje nejširší okruh sociální reality je programově vnitřně obsahově nerozporné (logická bezrozpornost představuje cíleně nástroj řešení sociálních konfliktů je normativním prostředkem prosazování cílených společenských změn (sociotechnická funkce práva) je základním integrativním normativním systémem společnosti s univerzální platností a obecnou závazností  Charakteristika práva Právo je úzce navázáno na stát (veřejnou moc) právotvorbou, aplikací práva a vynucováním práva Právo představuje systém právních norem jako obecně závazných pravidel chování, stanovených nebo uznaných státem (resp. mezinárodním společenstvím států) ve státem uznaných pramenech práva a vynutitelných státní mocí. Vztah právních a morálních norem Hodnotí chování jako morální x nemorální, mravné x nemravné. Základní morální kategorie: 1. Dobro a zlo, 2. Spravedlnost a nespravedlnost, 3. Čestnost a nečestnost. autonómne Právo a morálka představují dva samostatné normativní systémy, které působí vedle sebe a zčásti upravují tytéž oblasti sociálního chování Odlišují se: - kritériem hodnocení chování - používanými sankcemi  Právní a morální normy V hodnocení sociálního chování morálními a právními normami nastávají tři situace: nejčastěji se v hodnocení právní a morální normy shodují (např. zakazují krást, ubližovat jiným nebo pomoci jinému v některých případech se v hodnocení rozcházejí (eutanázie, interrupce apod.), větší část právních norem je však morálně indiferentní, nemá morální rozměr (dopravní předpisy), jsou „amorální“. Ochrana životného prostredia Sankcí morálních norem je svědomí jednotlivce a odsouzení sociálním okolím. Působení morálních norem Morálka je sociálně velmi diferencovaná, vedle většinové morálky společnosti působí morální normy sociálních skupin a seskupení. Morální normy posilují efektivitu působení práva: - suplují nízkou znalost práva, - sankce právních a morálních norem se posilují, - časté porušování práva je morálně odsuzováno.  Právo a náboženské normy Rozdělují chování na zbožné a hříšné Strach z bohů utvářel lidské kultury Vliv náboženských norem na právo a lidské chování souvisí se zbožností společnosti (interrupce v Polsku a Irsku). Právo a zvykové normy Jsou to různé zvyky, zvyklosti, obyčeje, konvence, tradice, obřady, ceremonie, rituály, etiketa, rity aj. Rozlišují chování na: 1. Slušné, resp. co se sluší, 2. Neslušné, resp. co se nesluší. Zvykové normy právo někdy obtížně překonává.  Měnící se povaha práva, globalizace a evropeizace - Pluralizace sociální struktury společnosti a ztráta hodnotového a normativního konsenzu společnosti. - Legislativní nadprodukce. - Tendence k abstraktnosti i kasuističnosti práva. - Monismus národního práva versus právní pluralismus (multicentrismus) práva. - Globalizace práva – snaha o stabilizaci práva. - Evropeizace práva – budování evropského práva a evropeizace pramenů práva.  Systém právní vědy Podle míry obecnosti dělíme právní disciplíny na: 1. Speciální právní disciplíny (právní odvětví). 2. Obecné právní disciplíny: - Právní filosofie, Obecné otázky hodnôt práva, čo je spra - Teorie práva, - Právní sociologie, spoločnosť - Právní psychologie (forenzní), príčetnosť - Právní antropologie, Človek a právo z hľadiska vývoja ako prispelo k vývoju - Právní politika a teorie tvorby, - Právní logika, - Právní informatika, - Právní dějiny, Porovnanie s inými - Právní komparatistika. demokratickými normami Děkuji za pozornost  Prameny práva Tvorba práva Miloš Večeřa BEP101Zk Právní nauka  Pojem pramenů práva Prameny práva charakterizují danou právní kulturu Rozlišujeme prameny práva: Materiální prameny práva = důvody, které vedou k právní úpravě (např. ekonomická situace, společenské poměry, povodně apod.) Formální prameny práva = informační zdroje, v nichž se nalézá platné právo (např. právní předpisy). Rozlišujeme psané a nepsané prameny práva Druhy formálních pramenů práva 1. Právní předpisy 2. Normativní smlouvy 3. Precedenty a judikáty 4. Právní obyčeje 5. Právní principy Další prameny práva - Doktrína (právní věda), právní literatura - Rozum (rozumnost) - Spravedlnost (equita) Specifické znaky právního předpisu Materiální: 1. Forma Právny predpis musí byť publikován (kým sa 2. Normativita schvaľuje tak normativný právny akt) 3. Obecná závaznost Vzťahuje sa na neobmedzený počet subjektov a prípadov Formální: 1. Procedura přijetí Radný legislatívny proces 2. Publikace Publikované v zbierke zákonov, obec úradná dos výstup činnosti právnych orgánov Právní předpis x normativní právní akt Individuálni právny akt - Publikace právních předpisů - Sbírka zákonů a mezinárodních smluv (od 1. 1. 2024) - Věstník právních předpisů kraje - Úřední deska obce - Úřední věstník EU + EUR-Lex jako elektronická verze Podle absolutní právní síly rozlišujeme: Primární právní akty = zákonné akty Ústava, ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu. Sekundární právní akty = podzákonné akty rozhodnutí prezidenta republiky, nařízení vlády, právní předpisy ministerstev a ústředních správních úřadů, obecně závazné vyhlášky a nařízení orgánů územní samosprávy). Podle relativní právní síly rozlišujeme: Původní (originární) akty: ústavní akty, zákonné akty a obecně závazné vyhlášky obcí a krajů Prijímané ľuďmi (zástupcami, ktorých si zvolili) Odvozené (derivativní) akty: nařízení vlády, vyhlášky ministerstev a správních úřadů, nařízení rad orgánů územní samosprávy. Prijímané úradnikmi Kompetence při vydávání NPA - Časovou kompetenci: neomezená x omezená (např. zákonná opatření Senátu) Kým je snemovňa rozpustená - Prostorovou kompetenci: celostátní x lokální, Na ú celostátní x regionální předpisy Pre určitý región – - Věcnou kompetenci chránená oblasť Typologie právních předpisů dle orgánu: Parlament ČR – zákonodárce, ústavodárce Vláda ČR – nařízení (čl. 78 Ústavy) Ministerstva a jiné správní úřady – vyhlášky (čl. 79 Ústavy) Zastupitelstva ÚSC (čl. 104 Ústavy) – vyhlášky obcí a krajů Závazné vzhlášky Rada obce a kraje – nařízení obce a kraje Samostatná a přenesená působnost obcí Do samostatné působnosti obcí patří správa záležitostí v zájmu obce: potřeby bydlení, ochrana zdraví, doprava a spoje, výchova a vzdělávání, kulturní rozvoj, veřejný pořádek. Do přenesené působnosti obce patří záležitosti stanovených zákonem: projednávání přestupků, vedení matrik, činnost stavebního úřadu, živnostenského úřadu a další.  Normativní smlouvy na základě konsensu nejméně dvou stran Mezinárodní: Uzavírají je mezi sebou subjekty mezinárodního práva (státy, mezinárodní organizace. Kromě relativních závazků stran musí obsahovat i obecně závazná právní pravidla. Aplikační přednost. Majú výsadné postavenie, musíme aplikovať pred národnými Vnitrostátní: Uzavírají je mezi sebou subjekty vnitrostátního práva. Můžeme je dále rozdělit na kolektivní smlouvy a veřejnoprávní smlouvy. Uzatvára kolektív zamestnancov so zamestnávateľom Přijetí mezinárodní smlouvy: schválení PČR, ratifikace a publikace (Sbírka mezinárodních smluv) Dělení mezinárodních smluv: Otevřené (přistoupit jakýkoliv stát), polootevřené (přistoupit jen určitá skupina států, např. z určitého regionu), uzavřené (jen na individuální pozvání) Mírové a válečné Veřejné (zveřejněny uložením u OSN) a tajné Prezidentské (sjednává je hlava státu), vládní (sjednává je vláda) a rezortní (sjednávají je ministerstva) Kolektivní smlouvy Kolektivní smlouvy mezi sebou uzavírají kolektivy zaměstnanců (zastoupené obvykle odborovou organizací) a zaměstnavatelé. Rozlišujeme kolektivní smlouvy podnikové a vyššího stupně (uzavřené mezi odborovými svazy a svazy zaměstnavatelů). Charakter normativní smlouvy pouze v částech, které zakládají nároky jednotlivých zaměstnanců Právní úpravu v zákoníku práce a v zákoně o kolektivním vyjednávání. Plat, dĺžka pracovného času, nemôžu ísť proti zákonu Veřejnoprávní smlouvy jsou zejména smlouvy uzavírané mezi orgány státní správy, veřejnoprávními korporacemi a soukromoprávními subjekty za předpokladu, že jsou jejich obsahem normativní pravidla. Rozlišujeme veřejnoprávní smlouvy: - Koordinační: Uzavírají ji stát, veřejnoprávní korporace, právnické a fyzické osoby vykonávají-li zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy, a to za účelem plnění svých úkolů. Příkladem je, kdy orgány jedné obce budou vykonávat přenesenou působnost pro orgány obce druhé (změna hranic obcí, výkon obecní policie). - Subordinační: Uzavírá ji správní orgán s fyzickou nebo právnickou osobou na místo vydávání rozhodnutí ve správním řízení - zřízení společensky účelného pracovního místa, k ochraně kulturní památky apod.  Precedent Precedent = právní pravidlo obsažené v soudním (někdy i správním) rozhodnutí, které zavazuje soudy stejného nebo nižšího stupně. Jedná se o první rozhodnutí v dané věci Anglosaské právo U precedentu rozlišujeme: - Ratio decidendi: Jedná se o normativní a do budoucna (precedenčně) závaznou část soudního rozhodnutí - Obiter dictum: Jedná se o část rozhodnutí, která není závazná, pouze shrnuje další argumenty a je uváděna pouze pro dokreslení - Votum separatum: odlišné stanovisko soudce Stare decisis: Představuje povinnost soudu rozhodnout podle předchozího precedentu Judikatura soudů v ČR nemá autoritativní závaznost (je závazná pro účastníky řízení). Někdy hovoříme o jejich tzv. argumentační závaznosti. Výjimku tvoří nálezy Ústavního soudu ČR, kterými se ruší nějaký právní předpis, popřípadě jeho část. Konstantní judikatura. V ČR nie je precedent prameň práva Publikace judikatury: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR Systém precedentů představuje pružnější model práva, jehož nevýhodou však je nižší právní jistota. Rozsudek ESLP – nemá přímý účinek, ale nese autoritu.  Rakousky občanský Právní obyčej zákonník - skončilo zaužívané a státem uznávané obecné pravidlo. Znaky obyčeje jsou: Usus longaevus = dlouhodobé užívání obyčeje; Opinio iuris = obecně sdílené vědomí o právním charakteru obyčeje. Významným znakem je prvek uznání právního charakteru obyčeje státem a s ním spojená jeho vynutitelnost státní mocí. Jako další znaky bývají uváděny též jeho obecnost a skutečnost, že platí ze své vlastní právní síly (nikoliv proto, že jeho dodržování vyžaduje zákon). Typický zejména pro mezinárodní právo veřejné.  Právní principy Podobají se právnímu obyčeji, na rozdíl od něj je však nalézáme v systému práva a nikoliv ve společnosti. Podle Ústavního soudu ČR je právní princip samostatným pramenem práva, pokud psané právo nestanoví jinak. Právní principy zpravidla nejsou konkrétně vyjádřeny nebo definovány. Podle Ronalda Dworkina mají různou intenzitu platnosti na rozdíl od právních pravidel, které buď platí, nebo neplatí. Podle Roberta Alexy jsou to „příkazy k optimalizaci“.  Právní principy Právní principy jsou vůdčí právní zásady prostupující celým právním řádem. Jsou koncentrovaným vyjádřením obsahu práva a hodnotově ho ukotvují. Římskoprávní dědictví v Justiniánových kodexech (6. st.): - Čestně žít, druhému neškodit, každému dávat, co mu patří - Nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má - Nelze se zavázat k nemožnému - Bezdůvodný strach neomlouvá - Za vyšší moc nikdo neodpovídá - Věc rozhodnutá je pokládána za pravdu - Smlouvy se mají plnit Středověká a moderní právní věda doplnily další právní principy: - zákaz odepření spravedlnosti - je třeba slyšet i druhou stranu - nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci - kdo je dřívější v čase, je silnější v právu - zákaz retroaktivity Nejde vyžadovať niečo spätne - zásada legální licence Čo nie je zakázané nie je trestané - základní lidská práva - povrch ustupuje půdě (Superficies solo cedit) Komu patrí pôda má väčšie právo ako to čo je na ňom Pojem tvorby práva Rozlišujeme: Normotvorba: tvorba jakýchkoliv norem (tedy nejen právních, ale i etických, sportovních atd.). Tvorba práva: tvorba právních norem a to nejen obsažených v právních předpisech (zákonech, nařízeních, vyhláškách apod.), ale i vytvářených cestou soudcovské tvorby práva nebo prostřednictvím obyčejového práva. Legislativa: v širším smyslu chápaná jako tvorba právních předpisů, v užším smyslu jako tvorba zákonů. Představuje nejvýznamnější způsob tvorby práva. Dva základní přístupy k tvorbě práva 1. Přirozenoprávní pohled – právo vzniká nezávisle na vůli člověka. Tvůrcem je boží vůle, lidská přirozenost, lidský rozum, příroda. Zákonodárce pouze nalézá právo. 2. Pohled právního pozitivismu – tvůrcem práva je člověk, lidská vůle. Zákonodárce právo tvoří. Základem je racionálnost tvorby práva.  Platn Tři způsoby tvorby práva publik 1. Autoritativní tvorby práva – ve dvou formách – normativní právní akty a precedenty. Normativní právní Účinn akty vyžadují Legislativní pravomoc - způsobilost orgánu vydávat normativní právní akty a legislativní kompetenci. U odvozené právotvorby je nutná legislativní delegace. 2. Konsensuální tvorba práva – u normativních smluv 3. Spontánní (živelná) tvorba práva - u právních obyčejů. Specifická je autonomní právotvorba právními adresáty. Je podobného charakteru, ale o právní normy se nejedná pro nedostatek formy. Závaznost a vynutitelnost odvozují od právních norem. Kvazinormy. Jde o vnitřní předpisy právnických osob, zájmové samostrávy, apod. (řády, směrnice apod). ⚫ Formální náležitosti tvorby práva Orgán s legislativní kompetencí - Legislativní pravomoc Způsobilost orgánu vydávat normativní právní akty - Legislativní kompetence (působnost) Okruh společenských vztahů, v nichž je státní orgán způsobilý k úpravě společenského vztahu právními normami Legislativní proces - společenský proces tvorby právních norem. Legislativní pravidla vlády ČR - jejich účelem je sjednocení postupu ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při přípravě právních předpisů a tím i zvýšení úrovně tvorby právního řádu. Upravují postup ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při tvorbě a projednání připravovaných právních předpisů, jakož i jejich formy a obsahu (tj. legislativní techniku). Vznik právního předpisu Schválení - projev vůle orgánu s legislativní pravomocí Platnost - právní předpis je součástí právního řádu Den, kdy byl předpis publikován v příslušné platformě -Sbírka zákonů -Úřední deska obecního úřadu -Věstník právních předpisů kraje Účinnost - právní předpis vyvolává právní následky, okamžik, od něhož právní předpis je závazný a vynutitelný po uplynutí legisvakační doby. Vacatio legis – legisvakační lhuta – obdobie medzi platnosťou a účinnosťou  Stádia legislativního procesu Zjištění potřeby právní úpravy; Vznik legislativního záměru - vznik politickoprávní představy o vhodnosti vydání určité právní normy; Realizace legislativního záměru: - rozhodnutí příslušného orgánu zahájit přípravu dotyčné právní normy, - vypracování osnovy navrhovaného práv. předpisu, připomínkové řízení (předběžné meziresortní projednání osnovy), - formální podání legislativního návrhu orgánu oprávněnému o něm rozhodnout, - projednání legislativního návrhu tímto orgánem, - schválení legislativního návrhu, - podepisování - publikace přijatého návrhu zákonným způsobem.  Stádia legislativního procesu - Podání návrhu zákona: Zákon může podat jen ten, komu Ústava přisuzuje zákonodárnou iniciativu – poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku (kraje). Podané návrhy zákonů obdrží předseda Poslanecké sněmovny. - Předseda Poslanecké sněmovny následně postoupí návrh zákona všem poslancům, poslaneckým klubům a organizačnímu výboru, jenž navrhne výbory, která mají návrh projednat. V případě, že se nejedná o vládní návrh, zašle se i vládě k vyjádření. - První čtení: Návrh zákona je představen na plénu Poslanecké sněmovny, kde o něm proběhne obecná rozprava. Návrh může být schválen, nebo zamítnut již v tomto čtení. Pokud není, projednají jeho osnovu určené výbory. - Druhé čtení: Výbory po projednání návrhu předloží Poslanecké sněmovně usnesení, v němž navrhnou jeho schválení, zamítnutí či pozměnění. Opět následuje obecná rozprava. Návrh může být vrácen výborům k novému projednání, lze k němu též podávat pozměňovací návrhy. - Třetí čtení: Probíhá hlasování o návrhu. K přijetí usnesení o schválení návrhu zákona je třeba nadpoloviční většiny přítomných poslanců, v případě ústavního zákona třípětinové většiny všech poslanců. Pokud je návrh schválen, je postoupen Senátu. - Projednání v Senátu: senát se může rozhodnout návrhem nezabývat (pak je zákon postoupen prezidentu republiky), může jej též schválit, nebo vrátit Poslanecké sněmovně s návrhy jeho změn. K přijetí návrhu je potřeba nadpoloviční většina přítomných senátorů, u ústavních zákonů třípětinová většina přítomných. - Vrácení Poslanecké sněmovně: Vrácený návrh může PS schválit ve znění, které obsahuje připomínky Senátu. Poté se postupuje návrh prezidentu republiky v novém znění. Jinak hlasuje Poslanecká sněmovna o opětovném schválení původního znění zákona. K přehlasování Senátu je třeba nadpoloviční většina všech poslanců. - Prezident republiky: Prezident může zákon podepsat, vetovat, nebo je zákon vyhlášen bez prezidentova podpisu. Vrácení Poslanecké sněmovně: Je-li přijatý zákon prezidentem vrácen zpět do PS, může jej schválit nadpoloviční většinou všech poslanců. Poté platí, že zákon byl přijat. - Vyhlášení zákona: Definitivně přijatý zákon podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády. Zákon je otištěn ve Sbírce zákonů. - Dnem vyhlášení je den rozeslání příslušné tištěné částky Sbírky. To má být provedeno nejpozději do 30 dnů od doručení přijatého zákona ministerstvu vnitra. Tímto dnem se zákon stává platným. - Účinnost získává po 15 dnech od svého vyhlášení, není-li stanoveno v zákoně jinak. Děkuji za pozornost Systém práva, funkce práva Miloš Večeřa BEP101Zk Právní nauka I  Právo jako systém Právo je jeden ze sociálních systémů - vyznačující se jednotou a zároveň vnitřní diferenciací, uspořádáním právních norem do celku a jeho rozdělení na části - vzájemně propojený komplex právních norem a předpisů různé právní síly Vnější systém práva: členění dle předmětu právní regulace na jednotlivá odvětví Vnitřní systém práva: axiologický či teleologický řád obecných právních principů  Jednota práva Je založena na znacích: - Logická bezrozpornost - Integrovanost – provázanost základními zásadami a právními principy - Úplnost - ucelenost bez mezer de lege lata nikoliv de lege ferenda - Hierarchické uspořádání - pyramidální uspořádání dle právní síly a podle obecnosti úpravy. Aplikační přednost evropského a mezinárodního práva. Významné principy systému práva - princip prvotnosti a odvozenosti – vztah: ústava-sekundární akt, zákon-sekundární předpis (pravá odvozenost) nebo ústava-zákon (nepravá odvozenost), - princip právní síly, - princip ústavnosti a podzákonnosti – produkt principu právní síly, postavení ústavy jako „základního zákona“. Diferencovanost systému práva Právní norma - obecné pravidlo chování vyjádřené ve zvláštní státem stanovené nebo uznané formě, jehož dodržení stát sankcionuje. Právní předpis - souhrn právních norem upravujících určitý okruh právních vztahů. Někdy zde i nenormativní části. Právní institut - soubor právních norem upravujících určitý stejnorodý okruh právních vztahů (institut rodiny). Dedičstvo, vý Právní odvětví - soubor právních předpisů upravujících určitý stejnorodý okruh právních vztahů představujících předmět určité právní úpravy. Právní principy - vůdčí právní zásady prostupující právním řádem, vyznačující se vysokým stupněm obecnosti.  Základní klasifikace práva Rozlišení práva veřejného a soukromého Súkromn Zájmová teorie–Ulpianus: „veřejné právo je Verejné - právo, které se týká postavení římského státu, soukromé právo je to, které se týká prospěchu jednotlivců“ Teorie mocenská (subordinační)-kde vystupuje státní moc v nadřazeném postavení=právo veřejné Pokud jeden z právních subjektů je orgán veřejné moci, který na základě zákona a v jeho mezích rozhoduje o subjektivních právech a právních povinnostech fyzických a právnických osob Metoda právní regulace Soukromoprávní metoda právní regulace vznik, změna nebo zánik právních vztahů je vázán na soukromoprávní úkony účastníků právních vztahů, mezi nimiž je vztah rovnosti (smlouva, dohoda) Veřejnoprávní metoda právní regulace vznik, změnu nebo zánik právních vztahů se děje právními akty orgánů veřejné moci, které vystupují v nadřazené pozici, a to: O zbúraní stav - rozhodnutími o právech a povinnostech nebo - kogentní právní úpravou Právní odvětví Veřejnoprávní odvětví Ústavní právo – vztahy mezi vrcholnými státními orgány a katalog základních práv Trestní právo – vymezuje co jsou trestné činy a jaké tresty se za ně ukládají Správní právo – organizace veřejné správy a vztahy mezi jejími subjekty Finanční právo – právní normy upravující finanční činnost státu (státní rozpočet, daně, cla…) Živnostenské právo – upravuje živnostenské podnikání a podmínky oprávnění k němu Právo sociálního zabezpečení Sociálne dávky Právo životního prostředí Právní odvětví Soukromoprávní odvětví Občanské právo – vztah rovnosti; vlastnické právo, závazkové vztahy, dědění, ochrana osobnosti Rodinné právo - vznik a zánik manželství, vztahy mezi manžely, rodiči a dětmi, osvojení, pěstounská péče, výživné Obchodní právo - podnikání, úprava obchodních společností, vztahy mezi podnikateli, vybrané smluvní typy s obchodněprávním režimem, veřejné zakázky Autorské právo - i tzv. průmyslová práva Mezinárodní právo soukromé Svadba rôznych občanství v tretej zemi Právní odvětví smíšené povahy Pracovní právo - vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, veřejnoprávní normy mají chránit zaměstnance, jinak soukromoprávní vztahy Mezinárodní právo veřejné - mezinárodní smlouvy mohou upravovat jak veřejnoprávní (např trestněprávní) tak i soukromoprávní otázky (např. mezinárodního obchodu) Evropské právo - primární právo = veřejnoprávní povaha, sekundární právo (směrnice, nařízení) upravují i soukromoprávní otázky  Právní principy Právní principy jsou vůdčí právní zásady prostupující celým právním řádem. Jsou koncentrovaným vyjádřením obsahu práva a hodnotově ho ukotvují. Římskoprávní dědictví v Justiniánových kodexech (6. st.): - Čestně žít, druhému neškodit, každému dávat, co mu patří. - Smlouvy se mají plnit. - Nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má. Cudziu vec nemôžeme predať inému - Nelze se zavázat k nemožnému. - Bezdůvodný strach neomlouvá. - Za vyšší moc nikdo neodpovídá. Ak súd rozhodne - Věc rozhodnutá je pokládána za pravdu. definitívne, nejd rozhodovať  Promítnutí právních principů Některé principy římského práva zakotvil nový Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., zejména: - Smlouvy se mají plnit - Čestně žít, druhému neškodit, každému dávat, co mu patří -§ 3 odst. 2 písm. d) „Daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny“. -§ 6 odst. 1 „Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě“. -§ 6 odst. 2 „Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu“. -§ 3 odst. 2 písm. f) „Nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží“. Chráněnými hodnotami podle § 3 odst. 1 OZ jsou: Důstojnost a svoboda člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Středověká a moderní právní věda doplnily další právní principy: - Zákaz odepření spravedlnosti. - Je třeba slyšet i druhou stranu. - Nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci. - Kdo je dřívější v čase, je silnější v právu. - Zákaz retroaktivity.Spätne nemôžeme zakazovať/povoľova - Presumpce neviny. Zákonné dovolenie – čo nie je - Zásada legální licence. zakázané tak je dovolené - Základní lidská práva. - Povrch ustupuje půdě (Superficies solo cedit). Komu patrí pozemok, tomu patrí stavba, zjednotenie vlastníctva Právo hmotné a procesní Právo hmotné Souhrn právních norem a subjektivních práv, které směřují bezprostředně k naplnění účelu práva a jsou smyslem právní úpravy – hmotněprávní předpisy. Právo procesní - naplnění účelu právní úpravy slouží zprostředkovaně. Úprava postupu orgánů veřejné moci k vytváření a ochraně hmotných práv. Stanoví postavení účastníků a postup v řízení před správními orgány a soudy, postupy při tvorbě a aplikaci práva - procesněprávní předpisy. Právo vnitrostátní a mezinárodní Vztah dvou právních systémů - prosadila se dualistické koncepce, souvisí to se suverenitou států a postavením subjektů v právu vnitrostátním. Mezinárodní právo veřejné Upravuje vztahy mezi suverénními státy a jimi vytvářenými mezinárodními organizacemi. Pramenem mezinárodního práva jsou především dvou nebo vícestranné mezinárodní smlouvy a právní obyčeje. Je obtížně vynutitelné - Rada bezpečnosti OSN na základě Charty OSN, Mezinárodní soudní dvůr, mezinárodní trestní soudy. Evropské právo Je specifickým právním systémem, který jako celek nepatří ani do mezinárodního, ani do vnitrostátního práva. Je tvořeno především primárním právem, tj. právem ze zakladatelských smluv. Další úroveň tvoří sekundární (odvozené) právo: - obecně závazná nařízení (regulations), - směrnice (directives) zavazující k dosažení stanoveného cíle, - individuálně závazná rozhodnutí (decisions) - právně nezávazná doporučení a stanoviska (recommendations, opinions). Jeho významnou součástí jsou i quasiprecedenční rozsudky Soudního dvora EU. (Vstup do EU 1.5.2004, Lisabonská smlouva - platnost 1.12.2009, řízení o předběžné otázce). Sjednocování mezinárodního a vnitrostátního práva (recepce) - Adaptací = přibližný přenos mezinárodních závazků do pramenů vnitrostátního práva. - Transformací = přenos doslovného znění aktu do některé formy vnitrostátního práva, např. příloha vyhlášky. Pramenem práva formálně právně zůstává transformační norma, - Inkorporací = „vtažení“ mezinárodního práva do práva vnitrostátního, aniž by toto ztratilo formu mezinárodního práva, pouze jsou mu propůjčeny účinky vnitrostátního práva (čl. 10 Ústavy –Vyhláš. mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas, jsou součástí právního řádu). Základní pozitivní funkce práva udržování sociálního pořádku (řádu) vymezení práv a povinností v sociální interakci usnadnění kooperativního jednání řešení konfliktů ve společenských vztazích přenos kulturních vzorců nástroj sociální změny propůjčení legitimity výkonu veřejných funkcí Právo plní i některé negativní funkce konzervuje status quo rozděluje lidi je nástrojem útlaku udržuje a ospravedlňuje konflikt a násilí rozšiřuje a petrifikuje moc státu Proč lidé (ne)dodržují právo Právní obedience – poslušnost právu Právní disobedience Občanská poslušnost (civilní obedience) je širší: Sokrates: „Občan je vázán naprostou poslušností vůči zákonům státu, jestliže se dobrovolně rozhodl v tomto státě žít“ (Platón v dialogu Kritón) Občanská neposlušnost – vědomé a otevřené, přitom však nenásilné neuposlechnutí právní povinnosti nebo rozhodnutí z důvodu jejich rozporu s morálními, politickými, náboženskými nebo obecně lidskými zásadami či principy (konflikt svědomí) Mahátma Gandhí-koncepce nenásilí, M.L. King Právo na odpor (ius resistendi)- Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny (Listina čl. 23). Právní obedience Max Weber: 1. Obava z legálních sankcí 2. Etické nebo utilitaristické motivace 3. Obava ze zneuznání sociálním okolí Tom Tyler: „Why People Obey the Law“ (1990) výzkum v Chicagu 1575 respondentů, po roce 804 respondentů: 1. Odstrašení sankcí 2. Vnitřní akceptace normy za spolupůsobení individuální morálky (svědomí) 3. Tlak ke konformitě ze strany referenčních skupin téže společenské vrstvy (peer opinion) Eugen Ehrlich: Společenský nátlak působí na zločince více než vězení Děkuji za pozornost Realizace práva, právní vztahy (poměry) Miloš Večeřa BEP101Zk Právní nauka I  Pojem právní vztahy (poměry) Společenský vztah dvou nebo více právních subjektů, které mají vzájemná subjektivní práva a povinnosti. Právní vztahy vznikají v procesu právní regulace života společnosti. Právo reguluje chování lidí prostřednictvím právních vztahů. slobodná vôľa Právní vztah má regulativní, volní a individuální charakter. ku konkretným osobám Rozlišujeme subjekty, objekty a obsah právního vztahu  Realizace x aplikace práva Právní vztahy jsou součástí realizace (uskutečňování) práva, nikoliv však jejím jediným prostředkem Realizace práva - Chování v souladu s právem (každodenní, často stereotypní, automatizované); - Výkon práva či povinnosti (intencionální chování); - Aplikace práva. Aplikace práva je proces autoritativního stanovování práv a povinností subjektům rozhodovací činností soudních a správních orgánů.  Dělení právních vztahů (poměrů) Absolutní (erga omnes) x relativní (inter partes) - absolutní: oprávnění jednoho subjektu odpovídá povinnost jiných subjektů zdržet se zásahu do tohoto oprávnění - relativní: vzájemné rozložení práv a povinností mezi účastníky právního vztahu Soukromoprávní x veřejnoprávní Hmotněprávní x procesněprávní  Předpoklady právního vztahu Jedná se o okolnosti (podmínky), jejichž přítomnost je nutná ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu. Předpoklady právního vztahu: 1) Právní norma (platná a účinná); 2) Existence subjektů a objektů; 3) Právní skutečnost (předvídaná v hypotéze právní normy); 4) Některé právní vztahy vznikají přímo ze zákona.  Druhy právních skutečností podmínené volným jednáním 1) Subjektivní (spojeny s projevem lidské vůle): a) Právní jednání - v souladu s právní normou, konsti b) Konstitutivní akty aplikace práva, staveb c) Protiprávní jednání (delikt). výživn protiprávne - vražda deklar 2) Objektivní (mimovolní skutečnosti): existu a) Právní události (např. běh času), čase, smrť odvolanie v výživn b) Protiprávní stavy (např. pracovní úraz). živelné pohromy  Právní jednání Právní jednání (dříve právní úkon) je projev vůle, jenž vyvolává nejen ty právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, ale také ty, které plynou ze zákona, dobrých mravů, obecných zvyklostí a ze zavedené praxe stran (OZ). Lze jednat: - konáním (komisivně), uzavretie zmluvy - opomenutím (omisivně). neposkytnutie pomoci Lze jednat: - výslovně, - konkludentně (bez slovního vyjádření způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl jednající projevit). podaním ruky, e-shop Druhy právního jednání: - Jednostranné, dvoustranné, vícestranné. - Formální a neformální (zákonem neupravené).  Právní jednání Právní jednání předpokládá svobodnou vůli. Jednající si musí být vědom následků svého jednání i možných rizik jednání nebo škod. Právní jednání musí splňovat následující náležitosti: - Náležitosti subjektu (subjekt musí mít právní osobnost a svéprávnost minimálně v míře odpovídající následkům, rozumovou a volní vyspělost); - Náležitosti vůle (vůle musí být skutečná a vážná, svobodná, bez tísně a prostá omylu – v osobě, kvalitě, důvodu); - Náležitosti projevu vůle (projev musí být dostatečně srozumitelný a určitý, případně dodržet specifickou formu); - Soulad vůle a jejího projevu (omyl vědomý - nevědomý, vnitřní výhrada, simulace, disimulace); - Náležitosti předmětu (předmět musí být možný a právem dovolený).  Neplatnost právní jednání Právní jednání je podle je OZ neplatné, pokud: se příčí dobrým mravům (absolutní neplatnost); odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek (absolutní neplatnost); předmět jednání je nemožný (absolutní neplatnost); jednající subjekt není k jednání způsobilý; není učiněno ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda stran; někdo jednal v omylu a jeho omyl způsobila druhá strana, nebo byl způsoben lstí; byl někdo přinucen k jednání pod hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající jeho důvodnou obavu. Vady právního jednání a jejich následky V pochybnostech se právní jednání pokládá spíše za platné Zdánlivost (nicotnost - non-negotium) právního jednání = právní jednání vůbec nevzniklo: Chybí vůle, nebyla zjevně vážná vůle, nedostatek určitosti a srozumitelnosti. Absolutní neplatnost Právní úkon se považuje od počátku za neplatný. Přihlíží se k ní ex offfo (tzn. bez námitky): Je následkem rozporu s: - dobrými mravy, - odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek, - plnění je od počátku nemožné. Relativní neplatnost Jen k námitce účastníka. PROMLČUJE se ve tříleté promlčecí lhůtě s možným prodloužením dohodou až na 10 let. Není stanovena výčtem. Obsahové náležitosti právního jednání Podstatné (stanovené právním předpisem) Pravidelné (obvykle se vyskytující – mzdové náležitosti) Nahodilé (např. kratší pracovní doba) Podmínka odkládací - závisí-li na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Rozvazovací - závisí-li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé pominou. Platnost právního úkonu – pro účastníky závazný. Účinnost právního úkonu – nastanou právní následky dle úkonu.  Dělení právního jednání - Dle počtu stran (jedno, dvou, vícestranné) - Dle formy (ústní, písemné, konkludentní) - Dle majetkového plnění (úplatné, bezúplatné) - Dle vzniku a zaměření účinků (adresované, neadresované) – např. odmítnutí dědictví - Dle okamžiku nastoupení následku (mezi živými, pro případ smrti) - Dle úpravy smluvních typů (typové, inominátní, smíšené) Dle formy (formální, neformální) Dle právního odvětví (občanskoprávní úkony …)  Konstitutivní akty aplikace práva Individuální právní akty konstitutivního charakteru (nikoliv deklaratorního) - působí „ex nunc“ - od nynějška. Výsledky rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Představují aktuální zásah do právního postavení osob – vznik, změna nebo zánik práv a povinností. Příklady: rozsudek o rozvodu (soukromoprávní), většina veřejnoprávních rozhodnutí (např. stavební povolení, rozhodnutí o přiznání dávky), uložení trestu za spáchání trestného činu. Nepatří sem deklaratorní právní akty – (účinky ex tunc, od počátku), působí zpětně a pouze nastolují právní jistotu. Autoritativně prohlašují, že zde už nějaký právní vztah je, či není, např. povinnost splnění dluhu nebo určení otcovství.  Protiprávní jednání Projev vůle, který je v rozporu s právními normami (porušení či nesplnění povinnosti). 1. Veřejnoprávní delikty: a) trestné činy - zaviněné protiprávní jednání, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku. Podle závažnosti rozlišujeme přečiny a zločiny. Sankci zde ukládá soud. b) správní delikty - různé druhy protiprávního jednání, za něž ukládají sankci správní orgány (zjm. přestupky). 2) Soukromoprávní delikty: a) disciplinární (kárné) delikty - porušení pracovní disciplíny či kázně. Sankci ukládá orgán s disciplinární pravomocí. b) ostatní soukromoprávní delikty (např. neplnění závazků ze smlouvy).  Právní události Jedná se o skutečnosti vznikající nezávisle na vůli subjektů, na něž právní norma váže vznik, změnu nebo zánik právního vztahu (např. narození, smrt, běh lhůt). Nastávají z objektivních příčin a právní normy s nimi spojují právní následky - například: Narození – nabytá občanská práva Smrt – přechod majetkových práv a povinností na dědice Věk – vznik volebního práva: - Aktivní volební právo (volit) - Pasívní volební právo (být volen) Plynutí lhůt – zánik či promlčení práva, vznik vlastnického práva uplynutím vydržecí lhůty apod. Právní událost – běh času Typy lhůt: Prekluzívní (tj. propadná) - neuplatnění práva v zákonem stanovené lhůtě způsobuje zánik subjektivního práva tam, kde zákon výslovně stanoví zánik práva jako právní následek. Příklad prekluze: Váš dlužník prodal svůj závod. Hrozí, že vaši pohledávku nevymůžete. Máte jeden měsíc od chvíle, kdy jste se o prodeji dozvěděli, se obrátit na soud, aby byl prodej závodu vůči vám neúčinný (subjektivní lhůta). Nejpozději se na soud však můžete obrátit do uplynutí tří let od prodeje závodu (objektivní lhůta). Škodu na vnesené věci musíme uplatnit patnácti dnů po dni, kdy jsme se o škodě dozvěděli. Promlčecí - neuplatnění práva u soudu v zákonem stanovené lhůtě činí subjektivní právo podmíněným. V případě uplatnění námitky promlčení soud nemůže právo přiznat. Obecná dle OZ je tříletá ode dne, kdy bylo možno uplatnit právo u soudu (např. náhradu škody). Prodloužit lze dohodou až na 10 let.  Lhůty – časové úseky - Prosté lhůty – uplynutím vzniká nárok, skončí trvání např. výpůjčky - Lhůty, kdy je třeba něco učinit k odvrácení následků: - lhůty k projevu vůle, - lhůty k plnění, - lhůty k uplatnění či vykonání subjektivního práva. Objektivní lhůty – od nastalé skutečnosti, Subjektivní lhůty – od okamžiku, kdy se subjekt dověděl Počítání lhůt podle měsíců a let – poslední den lhůty se shoduje se dnem, ve kterém nastala skutečnost zakládající běh lhůty. Hmotněprávní x Procesní Zákonné x Soudcovské Pořádkové lhůty - jejich marné uplynutí není sankcionováno.  Protiprávní stavy Jedná se o důsledky nezaviněné události, které jsou v rozporu s právní normou. Právo přitom ukládá povinnost takový stav napravit, popřípadě odstranit. Tato povinnost je uložena subjektu, který protiprávní stav svým jednáním nezavinil. Jde o stavy způsobené okolnostmi nezávislými na lidské vůli (tzv. vyšší moc – vis maior), např.: - Živelní pohroma (vichřice, povodeň, požár) - Úder blesku - Potopení lodě, pád letadla - Okolnosti spočívající v povaze přístroje či určitého provozu (pracovní úraz, nemoc z povolání). Protiprávní stavy právo spojuje se vznikem objektivní odpovědnosti (odpovědnost bez zavinění). Děkuji za pozornost  Subjekty, objekty a obsah právních vztahů Miloš Večeřa BEP101Zk Právní nauka I  Pojem právní vztahy (poměry) Společenský vztah dvou nebo více právních subjektů, které mají vzájemná subjektivní práva a povinnosti. Právní vztahy vznikají v procesu právní regulace života společnosti. Předpoklady právního vztahu Jedná se o okolnosti (podmínky), jejichž přítomnost je nutná ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu. 1) Právní norma (platná a účinná); 2) Existence subjektů a objektů; 3) Právní skutečnost (předvídaná v hypotéze právní normy); 4) Některé právní vztahy vznikají přímo ze zákona.  Druhy právních skutečností 1) Subjektivní (spojeny s projevem lidské vůle): a) Právní jednání - v souladu s právní normou, b) Konstitutivní akty aplikace práva, c) Protiprávní jednání (delikt). 2) Objektivní (mimovolní skutečnosti): a) Právní události (např. běh času), b) Protiprávní stavy (např. pracovní úraz). Prvky právního vztahu jsou subjekty, objekty a obsah právního vztahu.  Subjekty právního vztahu Subjekt právního vztahu je osoba zavázaná subjektivní povinností nebo oprávněná subjektivním právem: 1) Fyzické osoby (přirozené osoby, skutečné subjekty právních vztahů) 2) Právnické osoby (osoby fiktivní, umělé, vytvořené právem) Vznik právnické osoby objasňují teorie fikce a teorie reality: Teorie fikce (Friedrich Carl von Savigny). Vychází z přesvědčení, že pouze člověk je způsobilý mít práva a povinnosti. Právnická osoba je tedy pouhou právně-technickou konstrukcí, která reálně neexistuje. Je vytvořena jen na základě fikce zákona, s garancí zákona. Z tohoto důvodu ani nemá vlastní vůli a právně jednat může pouze prostřednictvím zástupců. Teorie reality: Je spjata se sociologickým pohledem na svět a existuje nezávisle na právu jako sociální fakt. Právnické osobě přiznává reálnou existenci, v některých teoriích až vlastnosti člověka, včetně vůle. Zákonodárce tento sociální fakt stanovením právní úpravy pouze bere na vědomí. 3) Stát Subjekty právního vztahu charakterizuje 1) Způsobilost k právům a povinnostem (v OZ označována jako „právní osobnost“); 2) Způsobilost k právnímu jednání (dříve způsobilost k právním úkonům, v OZ označována jako „svéprávnost“); 3) Způsobilost k protiprávnímu jednání (deliktní způsobilost). Právní osobnost nebo také právní subjektivita je schopnost vystupovat jako subjekt, nikoli jako objekt práva. Jde o způsobilost mít práva a povinnosti.  Procesní způsobilost Činění procesních úkonů a jednání před soudy a úřady je odvozeno od způsobilosti k právním úkonům. Odlišnosti mohou obsahovat jednotlivé procesní režimy. V zásadě člověk může jednat v takovém rozsahu, v jakém je (hmotněprávně) svéprávný. Pokud nemůže za sebe sám v určitém rozsahu jednat – pak je zastoupen zákonným zástupcem nebo opatrovníkem ustanoveným soudem nebo dohodou o zastoupení s opatrovancem. Oblast: - hmotněprávní (podle OZ) - procesní (je ustanoven soudem či správním orgánem pro zastupování pouze v daném řízení).  Zastupování právních subjektů Dvě formy zastoupení pro řízení před soudy a správními orgány dle účinku jednání zástupce: Přímé - zástupce jedná jménem zastoupeného a následky jeho jednání se přičítají přímo zastoupenému (tzv. plná moc). Jedná jménem a na účet zastoupené osoby. Třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem - zmocněncem. Zmocnitel uděluje plnou moc zmocněnci. Nepřímé - zástupce jedná svým jménem, příp. na svůj účet, a je povinen po dokončení úkolu převést následky svého jednání na zastoupeného. Jedná na účet zastoupené osoby svým jménem. Formy zastoupení dle důvodu: - ze smlouvy (plná moc, komisionářská smlouva, mandátní smlouva...) - ze zákona (např. rodiče u nezletilých, opatrovník pro řízení).  Fyzické osoby Způsobilost k právům a povinnostem (právní osobnost) vzniká v zásadě narozením a zaniká smrtí (až na ochranu osobnosti a autorská práva). Nelze ji omezit rozhodnutím soudu. Způsobilost k právnímu jednání v plném rozsahu (svéprávnost) vzniká zletilostí (dovršením 18. roku věku, uzavřením manželství, popřípadě před jeho dosažením přiznáním svéprávnosti přivolením soudu k souhlasu zákonného zástupce (podnikání) nebo k návrhu nezletilého. Nezletilý je způsobilý k právnímu jednání co do rozumové a volní vyspělosti. Případně nastupují zákonní zástupci nebo soudem ustanovení opatrovníci. Způsobilost k protiprávnímu jednání Trestní právo - vzniká dosažením 15, resp. 18 let. Občanské právo s 18 rokem věku. Je omezena pro nepříčetnost (schopnost rozpoznací a ovládací). Omezení svéprávnosti - Návrhovatel – kterýkoliv člověk, soud, ústav, je účastníkem řízení před soudem; - Omezit svéprávnost člověka může jen soud; - Soud musí daného člověka vidět a vyvine úsilí, aby zjistil jeho názor a zdravotní stav; - Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah v jakém je způsobilost člověka samostatně právně jednat nutno omezil. Fyzická osoba v právních vztazích Pracovní právo zaměstnanec – 15 let + ukončení povinné školní docházky zaměstnavatel – 18 let, ev. dříve. Volební právo Aktivní volební právo (18 let) Pasívní volební právo (21 let, 40 let)  Právnické osoby Jsou fiktivní osoby vytvořené právem nebo na základě práva. Mají práva a povinnosti, která se slučují s jejich právní podstatou. Funkční hledisko: jsou nástrojem lidské činnosti. Organizační hledisko: vystupují v právních vztazích vlastním jménem a nesou v nich majetkovou odpovědnost. Vznikají buď přímo ze zákona (vysoké školy, státní fondy, ČT aj.) nebo dle v zákoně stanovených podmínek jejich vzniku. Ke vzniku právnické osoby je obvykle potřeba písemná smlouva nebo zakládací listina a vzniká zásadně dnem zápisu do veřejného nebo jiného rejstříku (obchodní rejstřík, nadační rejstřík, spolkový rejstřík aj.). Při vzniku je třeba určit její název, který pak požívá zákonné ochrany, a sídlo. Zanikají dnem výmazu z veřejného rejstříku. Pokud nepodléhají zápisu do veřejného rejstříku, zanikají likvidací. Účelem likvidace je vypořádat majetek, vyrovnat dluhy a naložit s čistým majetkovým zůstatkem. Rozdělení právnických osob dle zájmu v jakém jsou ustaveny 1. Právnické osoby soukromého práva Jedná se o sdružení fyzických a právnických osob za účelem dosažení konkrétního cíle: - Korporace – hospodářský cíl (obchodní společnosti, akciové apod., podstatná je osobní složka – sdružení osob) /corpus=tělo/, - Spolky – samosprávná dobrovolná sdružení osob od 1.4.2014 (např. politické strany, hnutí, zahrádkáři …), dobrovolní - Fundace - základem je správa majetku, fundus = movitý inventář, základem je věcná složka (nadace, fondy). - Ústavy – smíšené útvary - propojená osobní a věcná složka, společensky užitečná činnost (charita, církev, obecně prospěšná společnost, soukromé školy apod.). - Stát pokud vystupuje v oblasti soukromého práva. 2. Právnické osoby veřejného práva Právnickými osobami jsou i veřejnoprávní korporace. Nejsou samostatnými právnickými osobami, ale mají v některých ohledech obdobné postavení jako právnické osoby. Veřejnoprávní právnické osoby jsou zřízeny zákonem (obce, kraje, veřejné vysoké školy, příspěvkové organizace, státní fondy, ČT, ČTK, VZP, profesní komory, veřejné výzkumné instituce apod.). V zákonem stanoveném rozsahu disponují vedle způsobilosti k právům a povinnostem i způsobilostí k právnímu jednání a deliktní způsobilostí. V mezích zákonem stanovených pravomocí (např. výkonná, soudní) a působnosti (věcně vymezený okruh vztahů, teritoriálně, personálně - na které osoby) mohou rozhodovat o právech a povinnostech jiných fyzických a právnických osob. Orgány veřejné moci nevystupují svým jménem, ale jménem státu nebo jiného orgánu veřejné moci (např. obce) v rámci na ně ze státu přenesené působnosti.  3. Stát Stát bývá tradičně vymezován prostřednictvím tří prvků: státní moc nad určitým územím, obyvatelstvo na daném území a území. Představuje zvláštní typ právnické osoby, která v sobě slučuje dvě odlišné charakteristiky: 1. Veřejnoprávní vztahy – veřejnoprávní právnická osoba se stanovenými mocenskými pravomocemi a působností. Stát zde má způsobilost autoritativní normotvorby a vystupuje v nadřazeném postavení vůči všem ostatním právním subjektům. 2. Soukromoprávní vztahy - Stát jako jeden z účastníků občanskoprávních vztahů je v rovném postavení vůči ostatním právním subjektům a lze ho charakterizovat jako veřejnoprávní korporaci, jejíž práva a povinnosti jsou vykonávány jednotlivými státními orgány v postavení právnické osoby. zjednanie firmy na opravu, pri kúpe niečoho  Jednání právnické osoby Právnická osoba má právní osobnost od okamžiku svého vzniku v plném rozsahu, pokud není omezena zákonem. Současně má i způsobilost k právnímu jednání a deliktní způsobilost. Tvorba vůle právnické osoby: 1) jejími vnitřními orgánů (valná hromada, členská schůze, shromáždění delegátů), 2. jejími výkonnými orgány (představenstva, výbory) Procesní způsobilost Za právnickou osobu jednají jejím jménem statutární orgány nebo pověření zaměstnanci či členové. Případně opatrovník právnické osoby – není-li zřejmé, kdo za ni má jednat. Deliktní způsobilost právnické osoby V soukromém právu (je v občanském, obchodním a pracovním právu). Ve správním právu v zásadě bez omezení jiné správní delikty, nemohou ale spáchat některé delikty (např. přestupky). V trestním právu mohou spáchat některé trestné činy (Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob č. 418/2011 Sb.) Zavinění pachatele se přičítá právnické osobě. Jde o trestné činy jako padělání peněz, financování terorismu, podpora a propagace terorismu, padělání veřejné listiny apod. Tresty od pokuty, konfiskace majetku až po zákaz činnosti.  Objekty právního vztahu Je jimi to, proč subjekty vstupují do právního vztahu a co je realizováno prostřednictvím vzájemných práv a povinností. Primárním objektem právního vztahu je lidské jednání, respektive účel, k němuž toto jednání směřuje. Sekundárním objektem je instrument k dosažení objektu primárního, tj. například věc v právním smyslu. Z podstaty právního normativního systému vyplývá zásada, že objektem právního vztahu nemůže být člověk, ten může být pouze jeho subjektem.  Objekty právního vztahu 1) Věci - vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí, hmotné (ovladatelná část vnějšího světa s povahou samostatného předmětu) x nehmotné (tj. práva, pokud to jejich povaha připouští); movité x nemovité dom - movito (pozemky a podzemní stavby se samostatným určením); 2) Zvíře (má zvláštní význam a hodnotu jako bunker smysly nadaný živý tvor); 3) Výsledky tvůrčí duševní činnosti (např. vynálezy, ochranné známky,vědecká a umělecká díla); 4) Chování a jeho výsledky; 5) Hodnoty lidské osobnosti nemajetkové povahy (např. důstojnost, čest, zdraví, život apod.); 6) Hmotné objekty, které jsou živými tkáněmi (transplantáty).  Obsah právního vztahu Obsahem jsou subjektivní práva a povinnosti. právo správať sa a vyžadovať určité správanie od niekoho Subjektivní právo - právem upravená možnost subjektu se určitým způsobem chovat a požadovat k tomu odpovídající chování druhého subjektu. Ne všechna subjektivní práva jsou nároková ! Nárok je možnost domáhat se u soudu jako státního orgánu, aby kvalifikovaně rozhodl o existenci subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti a následně umožnil výkon tohoto rozhodnutí, pokud povinný v termínu povinnosti nedostál. Nevynutitelná subjektivní práva: - promlčená subjektivní práva - rozpor výkonu práva s dobrými mravy - práva odvislá od správního/soudního uvážení (např. osvobození od soudních poplatků, prominutí penále, udělení milosti apod.). minister financií môže prominúť nedoplatky dph  Subjektivní práva lze dělit na: Absolutní (oprávnění subjektu odpovídá povinnost neurčitého počtu subjektů, působí erga omnes – vůči všem) a relativní (oprávnění subjektu odpovídá povinnost určitého subjektu); Přirozená (vyplývající z přirozenosti člověka) a pozitivní (vyplývající z pozitivního práva); Pozitivní (odpovídají jim pozitivní povinnosti jiného subjektu spočívající v tom něco vykonat) a negativní (odpovídají jim negativní povinnosti jiného subjektu spočívající v tom něčeho se zdržet); Individuální (oprávněným je jednotlivec) a skupinová (oprávněným je širší kolektiv).  Právní povinnosti Právní povinnost je právem stanovená nutnost chovat se určitým způsobem. Základní druhy právních povinností: - dare (dát) - facere (konat) predpisy - non facere (nekonat), resp. omittere (zdržet se jednání) - pati (strpět určité jednání) vecné bremena – nechať prejsť k p Dare a facere představují aktivní činnost, zatímco omittere a pati pasivní. Všechny uvedené druhy právní povinnosti mohou odpovídat relativnímu subjektivnímu právu, avšak absolutnímu subjektivnímu právu odpovídá pouze omittere. Právní povinnosti lze rozdělovat na absolutní a relativní. Vztah subjektivních práv a povinností V soukromém právu obvykle subjektivnímu právu jedné strany odpovídá právní povinnost strany druhé (např. právní povinnosti dlužníka zaplatit peněžitý dluh odpovídá subjektivní právo věřitele po dlužníkovi vyžadovat toto plnění). Existují však i právní vztahy, v nichž právní povinnosti neodpovídá žádné subjektivní právo (povinnost poskytnout pomoc). Děkuji za pozornost  Právní norma I vymezení, struktura, druhy Miloš Večeřa Právní nauka I Pojem právní normy je obecně závazné pravidlo chování stanovené nebo uznané státem a státem vynutitelné Právní norma - má preskriptivní charakter (např. povinnost chodit na přednášky) studenti chodí na prednášky - nikoliv deskriptivní = soud (výroku) - rozdíl od postulátu (ideje, co je žádoucí) je žadoucí aby chodili - rozdíl od hodnotící věty je dobré, aby chodili Způsoby vyjádření normativnosti - zákaz - příkaz - dovolení Zásada legální licence (zákonného dovolení) všetko čo nie je zakázané je dovolené Specifické znaky právních norem Materiální znaky 1. Normativnost 2. Právní závaznost 3. Obecnost vzťahuje sa na neurčitý počet osôb 4. Státní donucení /vynutitelnost/ Formální znaky 1. Pravomoc a působnost normotvůrce 2. Forma (publikace) Prvky právní normy komu je právna norma - Subjekt určená - adresáti - Objekt predmet, ktorého sa týka - Obsah práva a povinnosti účastníkov Struktura právní normy 1) Hypotéza -předpoklady, podmínky, příčiny, důvody dispozice, často právní skutečnosti 2) Dispozice -vlastní pravidlo chování 3) Sankce -nepříznivý následek  Logická struktura právní normy JESTLIŽE H → PAK D → JINAK S  H Jestliže právnická osoba prodá věc D pak musí být bez vad S jinak musí poskytnout slevu Typy struktury právní normy 1) jednočlenná D 2) dvoučlenná H + D nebo D + S 3) trojčlenná H+D+S 4) čtyřčlenná H + D + D´+ S 5) normové komplexy Byla-li ve smlouvě stanovena přesná doba plnění a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že na opožděném plnění nemůže mít věřitel zájem, musí věřitel oznámit dlužníkovi bez zbytečného odkladu, že na plnění trvá; jestliže tak neučiní, smlouva se od počátku ruší. HDS Pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. HS Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná. DS Hlavním městem České republiky je Praha. D Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. DS Zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo. HD Druhy právních norem dle strukturních prvků rozlišujeme: - Podmíněné právní normy -obsahují hypotézu - Nepodmíněné právní normy - neobsahují hypotézu - Perfektní právní normy - obsahují sankci - Imperfektní právní normy -neobsahují sankci Druhy hypotéz, dispozic, sankcí A) Dle abstraktnosti (obecnosti) formulace 1) Relativně abstraktní formulace H,D,S použití tzv. neurčitých pojmů (dobré mravy, poctivý obchodní styk) k dosažení širší obecnosti, větší prostor pro uvážení soudu. Nevýhoda: nižší míra právní jistoty 2) Relativně konkrétní formulace H,D,S relativně vysoká míra konkrétnosti, nevytváří prostor pro uvážení při aplikaci, vyšší /vysoká/ míra právní jistoty pro adresáty norem  B) Dle alternativnosti nebo kumulativnosti 2) Kumulativní charakter formulace H,D,S nutnost splnit všechny podmínky a pravidla obsažené v dané právní normě, nejčastěji je vyjadřován spojkami „a“, „i“, „rovněž“, „jakož“ ve slučovacím významu 1) Alternativní charakter formulace H,D,S umožňuje výběr jedné z několika možností, nejčastěji je vyjadřován spojkami „nebo“, „anebo“, „či“, stačí splnit jednu z nich C) Dle úplnosti či neúplnosti formulace H,D,S 1. Taxativní (úplný) výčet H,D,S obsahují úplný, doslovný výčet u H,D,S, stanoví přesně podmínky realizace normy, přesně jmenuje situace, obsažený výčet je úplný a nelze jej výkladem rozšiřovat. 2. Demonstrativní (příkladmý) výčet H,D,S často se vyskytuje a používá obraty „například“, „podobně“ „zejména“, „jiné okolnosti“, „alespoň“, stanoví obecně podmínky, poskytuje škálu možností posuzování, prostor pro uvážení soudů.  DRUHY NOREM 1) S klasickou strukturou – obsahují H,D,S 2) S neklasickou strukturou – některá část chybí Podle právní síly 1) Ústavní PN 2) Zákonné PN 3) Podzákonné PN Zásady: a) Norma nižší právní síly nesmí odporovat normě vyšší právní síly b) norma může být měněna nebo rušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly  Podle způsobu vymezení pravidla chování a) přikazující Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. b) zakazující Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život. c) opravňující – permisivní Nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku…  Podle stupně závaznosti 1) Kogentní (kategorické, imperativní) – neponechávají prostor pro vůli adresáta 2) Dispozitivní – pravidlo nestanoví vůbec nebo jen subsidiárně a dávají subjektům prostor upravit si vzájemné vztahy  Zvláštní normy 1) Blanketové (bílé, prázdné) – neobsahují vlastní pravidlo a jen zmocňují k vydání prováděcího předpisu (ústavní zákon – zákon, zákon – podzákonný předpis, zákon – předpis samosprávné instituce) 2) Odkazující – na konkrétní předpis nebo § Kolizní normy ak si chce čech zobrať nemku v španielsku představují oblast mezinárodního práva soukromého, stanoví hraniční ukazatele, jimiž jsou určeny normy, podle nichž se řeší soukromoprávní vztahy s cizím prvkem Kompetenční normy vymezují rozsah pravomocí a působnosti orgánů veřejné moci Teleologické (finální, účelové) normy vytyčují žádoucí cíle, aniž by normovaly způsob, jak k cíli dospět. Typicky směrnice EU. Právní normy podle ostatních kritérií -Definiční - Operativní - Deklaratorní - Soukromoprávní a veřejnoprávní - Hmotněprávní a procesní - Vnitrostátní a mezinárodní - Obecné a speciální (kazuistické) - Autonomní a heteronomní sami dajú – týka sa len ich - Obecné (s obecnou působností, „lex generalis“) se vztahují se na větší počet stejných případů Speciální (se zvláštní působností, „lex specialis“) upravují odlišně dílčí věcně shodnou problematiku, kolizní pravidlo - Doporučující - quasinormy Děkuji za pozornost Právní norma II působnost právní normy  Působnost právní normy vymezení rozsahu její realizace a aplikace Rozlišují se čtyři roviny působnosti : a) věcná – okruh věcí b) prostorová – místo, teritorium c) osobní – okruh subjektů d) časová – působení v čase Věcná působnost právní normy se týká skutkové charakteristiky případů. Vymezení okruhu vztahů, na něž právní norma působí Podle věcné působnosti se normy dělí na: 1. obecné (s obecnou působností) – „lex generalis“, vztahují se na větší počet stejných případů 2. speciální (se zvláštní působností) – „lex specialis“, upravují odlišně věcně shodnou problematiku pro užší okruh případů. Relativně obecně stanovená věcná působnost Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: §9 (1) Občanský zákoník upravuje osobní stav osob. (2)Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon. Zákon č. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník § 1 (2) Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. (3) Právní vztahy vznikající z výsledků duševní tvořivé činnosti upravují zvláštní zákony. Relativně konkrétně stanovená věcná působnost Zákon č. 134/2016Sb., o zadávání veřejných zakázek §1 Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, upravuje a) pravidla pro zadávání veřejných zakázek, včetně zvláštních postupů předcházejících jejich zadání, b) povinnosti dodavatelů při zadávání veřejných zakázek a při zvláštních postupech předcházejících jejich zadání, c) uveřejňování informací o veřejných zakázkách, d) zvláštní podmínky fakturace za plnění veřejných zakázek. Prostorová působnost (místní či teritoriální) na jakém území právní norma platí Princip teritoriality je modifikován principem akom území – kto ste, na cudzincov sa vzťahuje zákon personality nalen čiastočne Celostátní působnost x lokální právní normy obce Celostátní x regionální působnost národné parky Exteritorialita – působnost mimo stát, velvyslanectví Exteritorialita Právo působí: - na občana státu, který vycestoval za hranice - při kolizní úpravě - na základě mezinárodní smlouvy - v oblasti trestního práva při spáchání trestného činu v cizině dle trestního zákoníku Exteritorialita - Zákon č. 40/2009, trestní zákoník § 7 Zásada ochrany a zásada univerzality (1) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§149), padělání a pozměnění peněz (§233), udávání padělaných a pozměněných peněz (§235), výroby a držení padělatelského náčiní (§236), neoprávněné výroby peněz (§237), rozvracení republiky (§310), teroristického útoku (§311), teroru (§312), sabotáže (§314), vyzvědačství (§316), násilí proti orgánu veřejné moci (§323), násilí proti úřední osobě (§325), padělání a pozměnění veřejné listiny (§348), účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 2, 3, genocidia(§400), útoku proti lidskosti (§401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§402), přípravy útočné války (§406), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§411), válečné krutosti (§412), perzekuce obyvatelstva (§413), plenění v prostoru válečných operací (§414), zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (§415), zneužití vlajky a příměří (§416) a ublížení parlamentáři (§417) i tehdy, spáchal-li takový trestný čin v cizině cizí státní příslušník nebo osoba bez státní příslušnosti, která nemá na území ČR povolen trvalý pobyt. Exteritorialita Zákon č. 40/2009, trestní zákoník § 7 Zásada ochrany a zásada univerzality (2) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán v cizině proti občanu České republiky nebo proti osobě bez státní příslušnosti, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt, jestliže je čin v místě spáchání činu trestný nebo jestliže místo spáchání činu nepodléhá žádné trestní pravomoci. Osobní (personální) působnost Okruh osob na které působí. Princip rovnosti před zákonem (univerzality) Působnost obecná, zvláštní (př. povolání), výjimečná. Výjimečná osobní působnost Imunita absolutní x relativní. Exempce hmotněprávní-indemnita (neodpovědnost, beztrestnost, diplomaté, prezident). Exempce procesněprávní – působí jako překážka v pokračování trestního řízení Exempce procesněprávní Podle § 11 trestního řádu jde např. o: milost nebo amnestii prezidenta republiky, promlčení trestního stíhání, diplomatickou imunitu, nedostatek věku, nebyl dán nutný souhlas poškozeného. Diplomat Jako osoba pověřená jednat jménem svého státu , má privilegia –imunitu a exteritorialitu. Patří k nim velvyslanci, vyslanci, zástupci Svatého stolce. Ne konzulové, apoštolští nuciové. (Dle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z roku 1961) Exteritoriální území je zvláštním případem exteritoriality. Týká se analogicky především pozemků zastupitelských úřadů včetně zde se nacházejících nemovitostí, věcí a osob. Toto území samotné však zůstává integrální částí státního území hostující země. Další území mohou být dohodnuta smluvně: -ambasády -letní rezidence papeže Castel Dalgofo, papežské baziliky a další budovy Svatého stolce v Římě -pozemky a budovy OSN / New York, Ženeva, Vídeň/ apod. Časová působnost právní normy vymezení času, v němž je norma účinná Je třeba rozlišovat mezi: schválením předpisu ------->nezměnitelnost publikací (promulgací)------------> platnost doběhnutím legisvakační doby --> účinnost Vyhlášení (publikace, promulgace) - Sbírka zákonů a mezinárodních smluv (od 1.1.2024) - Úřední věstník EU (od 1. 5. 2004) - Věstník právních předpisů kraje - Úřední deska obce. Stanovení legisvakační doby: - výslovným stanovením v posledním § předpisu, - 15 dnem po jejich vyhlášení (tzv. generální ustanovení), - splynutí platnosti a účinnosti, - se stanovenou právní skutečností. Retroaktivita v právu je nepřípustná Lex retro non agit – zákon nepůsobí nazpět Iura quaesita – nabytá práva. Pravá retroaktivita: vznik a dosavadní existence právního vztahu se posuzují podle nové úpravy (právní předpis nabývá účinnosti před nabytím platnosti). Listina základních práv a svobod Čl 40 (6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější (výjimka). Retroaktivita v právu Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Článek 7 - Zákaz trestu bez zákona 1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. 2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy. Nepravá retroaktivita (retrospektiva): obsah dříve existujícího právního vztahu se od nové právní úpravy řídí touto novou úpravou. Právo upravuje existující práva a povinnosti pro přítomnost, resp. až do budoucnosti. Jde o nezbytný znak právní normy. Přechodná (intertemporální) ustanovení upravují vztah nové právní úpravy k dřívější (dosavadní) právní úpravě a k právním vztahům podle ní vzniklých. Zánik platnosti a účinnosti právního předpisu (ukončení časové působnosti) Výslovné zrušení (derogace) právní normy se provádí derogační klauzulí. Druhy derogačních klauzulí: - generální (obecné vymezení rušených předpisů), - generální – obecné vymezení s demonstrativním výčtem rušených předpisů), - taxativní - konečný výslovný výčet rušených předpisů. Platnost může zaniknout také časovým omezením platnosti zákona. Obsoletnost – stále platná úprava je již neúčinná, neužívaná, obsoletní (např. zákon o minulých volbách). Derogace mlčky - novou právní úpravou bez výslovné derogace. Derogační pravidla fungují jako interpretační pravidla: a) Lex superior derogat legi inferiori – norma vyšší právní síly ruší normu nižší právní síly, b) Lex specialis derogat legi generali – norma zvláštní ruší normu obecnou, mají-li stejnou právní sílu, c) Lex posterior derogat legi priori – norma pozdější ruší normu dřívější, mají-li stejnou právní sílu. Děkuji za pozornost  Právní odpovědnost Miloš Večeřa Právní nauka I Pojem odpovědnosti Nový OZ mluví o újmě majetkové (škodě) a nemajetkové Odpovědnost je reakce společnosti na porušení soc. norem Odpovědnost lze rozeznávat na více úrovních: a) právní odpovědnost (trestní, správní, občanskoprávní) b) politická odpovědnost, c) ústavní odpovědnost, d) morální odpovědnost, e) ekonomická odpovědnost, f) vnitroorganizační odpovědnost a další. Dvě koncepce sociální odpovědnosti: - Aktivní koncepce odpovědnosti (perspektivní, již se vznikem povinnosti je vnímána, morální odpovědnost); - Pasivní koncepce odpovědnosti (retrospektivní, vzniká až v důsledku porušení primární povinnosti, obvyklá u právní odpovědnosti. Pojem právní odpovědnosti Právní odpovědnost je důsledkem porušení právní povinnosti, je jednou ze základních forem realizace práva. Je uplatněním nepříznivých právních následků, stanovených právní normou, vůči tomu, kdo porušil právní povinnost. Delikvent je povinen je strpět. Protiprávnost je objektivní kategorie, která vyjadřuje rozpor s objektivním právem, v důsledku: - protiprávního jednání, - protiprávního stavu. Porušení právní povinnosti může být: - komisivní (rušitel se choval tak, jak neměl), - omisivní (rušitel se nechoval tak, jak měl). Následky porušení právní povinnosti 1. Trvá původní (primární) povinnost s možností vynucení; 2. Vznik nové (sekundární) sankční povinnosti (penále); 3. Jiné následky (zánik práva, neplatnost úkonu, možnost odstoupení od smlouvy apod.); 4. Je přítomen prvek státního donucení (nepřímého nebo přímého). Funkce právní odpovědnosti navrátenie majetku do pôvodného stavu a) funkce reparační (kompenzační) - formou naturální restituce, odškodnění (reparace), b) funkce satisfakční - např. oblast práva na ochranu osobnosti, ospravedlnenie, odškodnenie c) funkce preventivní, aby sa zase neporušovalo d) funkce represivní, potlačení, donucení e) funkce další (např. signalizační, výchovná, regulační). V trestním soudnictví je rozlišována funkce odpovědnosti retribuční (odplata) a restorativní (obnovení). vzťahov Důležitost postupů mediace - způsob pokojného řešení sporů a konfliktů, jehož cílem je dohoda. Zahrnuta jsou v ní nejen právní, ale vždy také psychologická a sociální specifika.  Klasifikace deliktů Právním deliktem se rozumí zaviněné porušení práva (právní povinnosti), jehož znaky jsou uvedeny v zákoně. Klasifikace deliktů: Veřejnoprávní delikty, které se dále třídí na čr – 15, sr - 14 a) trestné činy (zločiny a přečiny) – věk, příčetnost b) správní delikty (přestupky a jiné správní delikty, porušují nebo ohrožují zájem společnosti, jehož znaky jsou vymezeny v zákoně, dopravné, proti verejnému poriadku c) disciplinární delikty jako smíšené typy (kárné, kázeňské), d) soukromoprávní delikty (odpovědnost za škodu, za vadu věci, z prodlení apod.). Specifickými delikty jsou ústavní a mezinárodněprávní delikty.  Druhy trestných činů Pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku. Proti životu a zdraví Proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství Proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti Proti rodině a dětem Proti majetku Hospodářské Obecně nebezpečné Proti životnímu prostředí Proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci Proti pořádku ve věcech veřejných Proti branné povinnosti Vojenské Proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy.  Správní delikty Pro společnost škodlivé jednání, které naplňuje znaky stanovené zákonem a je projednáváno správní úřady. - Přestupek - Jiný správní delikt - Jiné správní delikty fyzických osob - Správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob - Pořádkové delikty  Soukromoprávní odpovědnost Občanská zákoník zakotvuje všeobecnou prevenční povinnost: „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“ Sankční následek: - Restituce - Reparace - Kompenzace Kompenzace Druhy soukromoprávní odpovědnosti: - Odpovědnost za škodu; zničenie plotu - Odpovědnost za nemajetkovou újmu; škoda na zdraví - Odpovědnost za vady; - Odpovědnost za prodlení; - Odpovědnost za bezdůvodné obohacení; - Disciplinární odpovědnost. Subjektivní právní odpovědnost Subjektivní právní odpovědnost předpokládá vždy zavinění (zkráceně odpovědnost za zavinění). Subjektivní odpovědnost spojujeme se zaviněným porušením právní povinnosti. Zavinění je subjektivní vztah člověka k výsledku jeho chování. Z odpovědnosti se lze vyvinit (exkulpace), subjekt má možnost prokázat, že nezavinil vznik újmy, a proto nenese právní odpovědnost. Subjektivní odpovědnost vzniká jako následek protiprávního jednání, resp. zaviněného porušení právní povinnosti. Pokud je u subjektu vyloučeno zavinění, nemůže být spojován se subjektivní odpovědností. právna konstrukce mohlo sa stať, ale nemuselo Zavinění je předpokládáno jako vyvratitelná právní domněnka: 1. s předpokládaným (presumovaným) zaviněním – subjekt musí prokázat, že nezavinil škodu (v občanském právu, např. škoda na svěřených hodnotách), 2. s prokazovaným zaviněním, které musí být subjektu prokázáno (v trestním právu a za škodu v pracovním právu). Objektivní právní odpovědnost Objektivní odpovědnost (zkráceně odpovědnost za výsledek), za protiprávní stav, nikoli za zaviněné protiprávní jednání, zavinění se nezjišťuje. Je spíše výjimečná, uplatňuje se v soukromém právu i právu trestním. Např. trestní odpovědnost právnické osoby přechází ze zákona na všechny její právní oslobodenie nástupce. V některých případech právo dává možnost liberace, tedy možnost zprostit se objektivní odpovědnosti pokud jsou splněny právní normou dané předpoklady. Např. pokud subjekt prokáže: že i kdyby vyvinul veškeré úsilí, které lze od něj vyžadovat, škodlivý následek by stejně nastal; poškozený si způsobil škodu sám; škoda byla způsobena neodvratitelným jednáním třetí osoby. Pokud není možnost liberace, jde o absolutní objektivní odpovědnost. Příklady subjektivní a objektivní právní odpovědnosti Příklad subjektivní právní odpovědnosti – možnost exkulpace § 152 trestního zákoníku Šíření nakažlivé lidské nemoci (1) Kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Příklad absolutní objektivní právní odpovědnosti bez možnosti liberace § 1357 Občanského zákoníku Byla-li zastavená věc odevzdána třetí osobě k opatrování, tato osoba nesmí zástavu užívat nebo umožnit její užití jinému, ani ji odevzdat jiné osobě; učiní-li tak, odpovídá i za náhodu, která by zástavu u ní nebyla postihla. Prvky zaviněného porušení právní povinnosti - subjektivní odpovědnost a) objekt deliktu – právem chráněný zájem, b) subjekt deliktu – fyzická osoba (věk a psychický stav v době spáchání deliktu) nebo právnická osoba, c) objektivní stránka deliktu: - protiprávní jednání, - škodlivý následek – újma, - příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem, d) subjektivní stránka deliktu – zavinění, motiv a pohnutka. Prvky porušení právní povinnosti u objektivní odpovědnosti Subjekt, objekt, objektivní stránka (= pouze újma, protiprávní stav), chybí subjektivní stránka. Zavinění - prvek vědění a vůle Zaviněním se rozumí vnitřní, psychický vztah delikventa k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání, k protiprávnímu následku tohoto jednání. Složka intelektuální a volní. A) Úmysl (dolus) přímý (direktus) - delikvent věděl, že může způsobit škodlivý následek a chtěl jej způsobit, vražda nepřímý (eventuální) - delikvent věděl, že škodlivý následek může způsobit a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn, zabitie B) Nedbalost (culpa) vědomá (lata) - delikvent věděl, že může škodlivý následek způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí. nevědomá (levis) – delikvent nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodlivý následek, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. pichnutie injekcie zlej osobe Okolnosti vylučující protiprávnost trestného činu - Nutná obrana - takové jednání, kterým je odvracen přímo hrozící nebo trvající útok na zákonem chráněný zájem nebo na určité subjektivní právo. Nesmí být nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. - Krajní nouze - odvracení přímo a bezprostředně hrozícího nebezpečí, které nelze odvrátit jinak při přiměřenosti použitých prostředků, tzn. následek, který byl odvracením krajní nouze způsoben, nesmí být stejně závažný nebo ještě závažnější než hrozící nebezpečí. - Oprávněné použití zbraně - Plnění povinností a výkon povolání - Svolení poškozeného - Dovolené riziko – použití léku  Zánik trestní odpovědnosti - Účinná lítost - k zamezení nebo nápravě škodlivého následku jestliže pachatel dobrovolně a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil (zkrácení daně), nebo neplatenie výživného, spätné zaplatenie b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno. - Promlčení trestního stíhání - Délka promlčecí doby je závislá na výši trestní sazby a činí dvacet let, patnáct let, pět let nebo tři roky. - Zánik trestnosti přípravy, pokusu, účastenství - dobrovolně upustí od jednání nebo včas oznámí orgánům - Smrt pachatele - Milost udělená prezidentem republiky. Děkuji za pozornost Interpretace práva Miloš Večeřa Právní nauka I Interpretací se rozumí duševní proces, v němž subjekt interpretace postihuje skutečnost, u práva obsah právní normy. Z hlediska logicko-sémantického - udělování významu znakům. Právní jazyk. Nauka o interpretaci - hermeneutika. Hermeneutický horizont - historický horizont doby vzniku (interpretace ex tunc) a aktuální role norem (ex nunc). Hermeneutika přesahuje logicko-sémantického přístup. Nejstarší definicí intepretace práva Celsus: Poznat zákony, to neznamená pamatovat si jejich slova, ale poznat jejich sílu a moc (resp. působení). Interpretace práva se rozvíjí od 11. st. na italských univerzitách - glosátoři Účel interpretace: 1. praktický, 2. vědecký, 3. pedagogický. Při interpretaci práva se zejména zjišťuje: a) význam normativního ustanovení, b) jeho smysl a cílová zaměřenost, c) jeho místo v systému práva. Objekty (předměty) interpretace: 1. Primární – právní normy psaného práva; 2. Sekundární – právní listiny, statuty, smlouvy, akty aplikace práva, judikáty, dobré mravy, právní obyčeje, jiné právně významné projevy – výpovědi, chování, písemnosti, právní úkony apod. Interpretace pro realizaci práva 1. Pro aplikaci: - V kontinentálním systému k subsumpci (podřazení) konkrétního případu pod právní normu. - V angloamerickém k analogii hledání podobného případu řešeného precedentem. 2. Pro tvorbu práva k jednotnosti právního systému. Při interpretaci jsou důležité 3 proměnné: 1. Text zákona; 2. Úmysl (záměr) zákonodárce; 3. Účel, smysl (duše) zákona. Interpretace: 1. Správná; 2. Vadná a to: a) dezinterpretace nebo b) falzifikace; 3. Tendenční. Vadnost interpretace: a) v osobě interpreta, b) důvody mimo interpreta. 3 možné situace interpretace: a) nevzniknou pochybnosti, postačí jazykový výklad - poznávací charakter, b) odstranění pochybnosti za pomoci interpretačních pravidel - poznávací a hodnotící charakter, c) musíme volit z několika alternativ → poznávací a hodnotící charakter a rozhodovací činnost = akt interpretace práva. Metody interpretace práva Způsob myšlenkového postupu k objasnění významu právní normy. Rozlišujeme metody výkladu: 1. Standardní – nevyhnutelná součást interpretačního postupu: a) jazykový, b) logický, c) systematický. 2. Nadstandardní – doplňkové: a) historický, b) teleologický, c) komparativní. Metoda jazykového výkladu lexikální význam slov, etymologie slov, sémantika, gramatika, stylistika Zásady: 1. z obecného základu spisovného jazyka 2. legální definice, 3. navazujeme na ustálenou judikaturu a právní praxi, 4. pojmy nelze převádět z jednoho odvětví do druhého mechanicky, 5. technické, biologické či jiné odborné výrazy dle příslušné vědy. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96: „Je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací a kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení. Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“ K žádosti o milost odsouzence k smrti znělo carovo vyjádření takto: „Omilostnit nelze, popravit!“. Carevně bylo odsouzence líto a tak text carova vyjádření před odesláním trochu pozměnila posunutím čárky: „Omilostnit, nelze popravit! “ Přinést Karlovi knihy versus Přinést Karlovy knihy Metoda logického výkladu Vychází z a) logiky výrokové, b) logiky normativních vět. Základní argumenty právní logiky: 1. Argumentum a contrario (důkaz z opaku); 2. Argumentum per eliminationem (důkaz vyloučením); Argumentum a fortiori: 3. Argumentum a maiori ad minus (úsudek od vyššího k