Husité

Po smrti Albrechta Habsburského spravovaly české země jednotlivé zemské sněmy. V Čechách byl zdejším sněmem zvolen **zemským správcem** **Jiří z Poděbrad a z Kunštátu**. Pocházel z (vyššího) panského stavu české šlechty a byl stoupencem husitské církve, která se nyní nazývala utrakvistickou (z latin...

Po smrti Albrechta Habsburského spravovaly české země jednotlivé zemské sněmy. V Čechách byl zdejším sněmem zvolen **zemským správcem** **Jiří z Poděbrad a z Kunštátu**. Pocházel z (vyššího) panského stavu české šlechty a byl stoupencem husitské církve, která se nyní nazývala utrakvistickou (z latinského sub utraque = podobojí). Jiří se však brzy setkal ve Vídni s Ladislavem Pohrobkem a dohodl se s ním na podmínkách jeho přijetí za krále. **Ladislavova korunovace se pak odehrála v říjnu 1453.** Protože byl ale nezletilý, Jiří si prozatím podržel výkonnou moc a nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi husitským (kališnickým) a katolickým panstvem a spravoval královský majetek. **Roku 1457 zemřel Ladislav Pohrobek** na leukémii a s jeho úmrtím vyvstal problém volby nového českého krále. Zpočátku se zdálo, že jím bude zvolen některý z příslušníků zavedených panovnických dynastií (Habsburkové či Jagellonci), ale nakonec byl **v březnu 1458 českým sněmem zvolen Jiří z Poděbrad**. Důvodem této volby byla skutečnost, že si česká utrakvistická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále". Za pomoci úplatků, slibů,výhrůžek i nátlaku dosáhl Jiří toho, že mu své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jeho zvolení se však nezúčastnili zástupci ostatních (převážně katolických) zemí Koruny české. **Nový král se snažil o poklidné soužití většinového utrakvistického obyvatelstva s katolickou menšinou.** Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky (Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu) pocházely z katolických rodů. Zároveň ale poměrně tvrdě zasahoval vůči nově vznikající **Jednotě bratrské**, kterou i z pohledu utrakvistů pokládal za kacířskou. Díky své **diplomatické obratnosti** si Jiří získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 udělil v léno české země. V následujících letech český král císaři několikrát pomohl v Rakousích i v římsko-německé říši. To ovšem znamenalo konec jeho přátelství s **Matyášem Korvínem**, kterému pomohl na uherský trůn a provdal za něj svou dceru Kateřinu. Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt doma i v zahraničí. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením. Svými odpůrci byl považován za husitského kacíře, který navíc nepochází z panovnického rodu a trůn tak získal neprávem. V roce 1466 byl Jiří z Poděbrad označen za kacíře dokonce samotným papežem Pavlem II. Prohlubující se nepřátelství mezi českým králem a papežem povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. V roce 1465 se proti Jiřímu na domácí půdě zformovala **Jednota zelenohorská**. Tato katolická opozice proti Jiřímu z řad šlechty i několika měst vznikla na hradě Zelená hora na Plzeňsku. O rok později uvrhl papež krále jako kacíře do klatby, formálně ho zbavil majetku i trůnu a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Této příležitosti využil ctižádostivý **uherský král Matyáš Korvín** a postavil se do čela křížové výpravy. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko **Vilémova** ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. **Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci za českého krále.** Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci ostatních zemí Koruny české. Jiřímu tak zůstala vláda pouze nad nekatolickou částí Čech. Za této situace pochopil, že se mu nepodaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro své četné potomky. Nabídl ji proto **polským Jagelloncům**, kteří o ni měli vážný zájem. **Zemřel** krátce poté v březnu **1471**. Jiří z Poděbrad se pod vlivem svých humanistických rádců také rozhodl v r. 1462 realizovat na svou dobu neobvyklý **projekt mezinárodní mírové spolupráce** pod názvem „Dohoda o míru veškerého křesťanstva". Panovníci křesťanské Evropy se touto dohodou měli zavázat k upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států a své vzájemné spory řešit před mezinárodním soudní institucí. **Evropa se také měla sjednotit v boji proti Turkům** a vyhnat je mimo evropské území. Jiřího diplomaté z tímto plánem navštívili několik evropských dvorů, ale nikde se jeho přijetí a podpory nedočkali. Možný **předobraz dnešní EU či OSN** zjevně předběhl svou dobu a nezískal dostatečné pochopení. **České země za vlády Jagellonců** Po smrti Jiřího z Poděbrad zvolil český sněm novým králem **Vladislava II. Jagellonského** (vládl 1471-1516). Teprve patnáctiletý mladík se hned na počátku svého panování ocitl v obtížném postavení. Vlády se mohl ujmout pouze v Čechách, protože Moravu, Slezsko a Lužici držel uherský král **Matyáš Korvín**, kterého uznávala za svého krále katolická šlechta i některá města. Na Matyášově straně stál také papež, který v něm viděl obránce křesťanů proti českým kacířům (utrakvistům) i proti Turkům. Vleklý a vyčerpávající zápas o český trůn skončil kompromisní dohodou. **Roku 1479 uzavřeli oba protivníci mírovou smlouvu v Olomouci** a země Koruny české si rozdělili. Vladislavovi připadly Čechy a ostatní země zůstaly v držení Matyáše. Vladislav je měl získat až po Matyášově smrti, pokud by jeho nástupcům zaplatil vysoké odstupné. Přestože se Vladislav dostal na český trůn zásluhou utrakvistů (kališníků), začal se po uzavření smlouvy v Olomouci sbližovat s katolickým panstvem a podporovat katolickou církev. To vedlo k růstu **napětí mezi katolíky a kališnickou většinou** obyvatelstva. Krvavé povstání pražských kališníků zmařilo naděje katolických předáků na převzetí moci a návrat k předhusitským církevním poměrům. **Roku 1485 byl na sněmu v Kutné Hoře obnoven mezi oběma skupinami smír**, na jehož základě měli všichni obyvatelé království včetně poddaných právo rozhodnout o své víře. Svoboda vyznání se ovšem nevztahovala na Jednotu bratrskou, která zůstala fakticky v ilegálním postavení. **Jednota bratrská** byla založena na základě pacifistických myšlenek **Petra Chelčického** jistým **bratrem Řehořem** (zřejmě určitou dobu pobýval v klášteře, ale neměl kněžské svěcení) **v Kunvaldu** v Orlických Horách roku 1457. Členové Jednoty bratrské zdůrazňovali živou křesťanskou víru, manuální práci v zemědělství a zpočátku také odmítali vzdělávání, protože podporuje lidskou pýchu. Později ale naopak vytvořili propracovaný školský systém a vzdělání, které je v souladu s biblí a s vírou podporovali. Jednota bratrská se od počátku své existence dostala do konfliktu nejen s katolíky. První členové jednoty byli jako sektáři pronásledováni i utrakvisty a teprve v 16. století se církev výrazněji rozšířila po Čechách a hlavně na Moravě. Vladislav II. měl velmi mírnou a poddajnou povahu. Získal proto přezdívku **král „bene"**, neboť tímto latinským slovem, které znamená „dobře" odpovídal na většinu požadavků. Sebevědomá šlechta nyní vystupovala jednotněji a požadovala omezení práv měst i pravomocí samotného panovníka. Doma neprůbojný král však dokázal obratným jednáním posilovat postavení Jagellonců v Evropě, aby tak mohli čelit vzrůstajícímu tureckému nebezpečí. Když roku **1490** zemřel Matyáš Korvín, vybrali si uherští šlechtici ze všech uchazečů za krále právě Vladislava. Doufali totiž, že slabý panovník bude vládnout podle jejich představ a přání. Na přání uherských stavů přesídlil do **Budína** a do Čech se vrátil již pouze třikrát. Po nastoupení na uherský trůn získal Vladislav i Moravu, Slezsko a Lužici, a země Koruny české se tak znovu spojily pod vládou jednoho panovníka. Nepřítomnosti krále využila česká šlechta k tomu, aby získala rozhodující slovo v zemi. Vyšší (panský stav) a nižší šlechta (rytíři) si rozdělili místa v nejvyšších zemských úřadech. Tyto dva stavy vysílaly své zástupce na jednání zemského sněmu, kde zasedala od husitských dob také královská města. Šlechta se nyní snažila politickou moc měst omezit. Roku 1500 připravila zemský zákoník (soubor nejdůležitějších právních předpisů) pod názvem **Vladislavské zřízení zemské**. Zákoník upevňoval výsadní postavení šlechty v zemi na úkor panovníka i měst. Městský stav byl zbaven práva hlasovat na zemském sněmu. Královská města toto ustanovení neuznala a stěžovala si u krále. Vladislav ovšem pod tlakem šlechty nakonec po dvou letech zákoník stvrdil svým podpisem. **Nepřátelství mezi měšťany a šlechtou** mělo příčinu v politických sporech i v odlišných hospodářských zájmech. Během husitských válek klesl počet obyvatel českých zemí včetně poddaných. Tím pádem měla šlechta ze svých panství nižší výnosy a méně peněz než dříve. Aby zvýšili svoje příjmy, začali šlechtici podnikat. Zpočátku zakládali především rybníky a pivovary a nutili své poddané, aby u nich nakupovali. Zároveň podporovali rozvoj podnikání poddanských měst na svých panstvích. Tato činnost citelně narušovala dosavadní práva královských měst, která se začala proti konkurenci bránit. Konflikt se ostře vyhrotil a zemi hrozila válka. Roku **1517** však byly spory zčásti vyřešeny mírovou cestou. **Svatováclavská smlouva** umožnila šlechtě neomezené podnikání na jejích panstvích, ale zároveň přiznala královským městům zastoupení na sněmu. Od roku **1516** panoval jako český král **Ludvík Jagellonský**. Na trůn nastoupil jako desetiletý a stejně jako jeho otec Vladislav **pobýval většinu času v Uhrách**. Dlouhodobé panovníkovy nepřítomnosti využívala šlechta k vlastnímu obohacování na úkor královského vlastnictví. O majetek i politický vliv v zemi soupeřily mocné šlechtické rody a skupiny. Současně **došlo k novému útoku osmanských Turků na Uhry**. Jejich vojska ohrožovala prakticky celou střední Evropu. Zdejší panovníci si však ještě plně neuvědomovali vážnost tureckého nebezpečí. Velké přesile tureckého vojska se roku **1526 v bitvě u Moháče** (dnes město Mohács v jižním Maďarsku) postavily pouze osamocené uherské oddíly. Po prohrané bitvě se král Ludvík Jagellonský **utopil na útěku v bažinách**. Česko-uherská větev **dynastie Jagellonců tak vymřela po meči**. **Jagellonci obnovili těžbu stříbra** v kutnohorských dolech. Získali tak finanční prostředky na **důstojnější reprezentaci** svého rodu a na **zvelebení nového sídelního města Prahy**. Vladislav II. zahájil velkolepou **přestavbu Pražského hradu**, který byl poničen válkami a přestal sloužit jako panovnické sídlo. Vladislav nechal přestavět královský palác a vytvořil tu jedinečný prostor **Vladislavského sálu**. Zvýšený stavební ruch se projevil také v mnoha městech, kde se opravovaly staré nebo stavěly nové měšťanské domy. Tyto stavby byly budovány v pozdněgotickém slohu, který bývá označován také jako **vladislavská** či **jagellonská gotika**.