Czech Literature History (PDF)

Alois Mrštík (1861–1925) − mladší bratr Viléma Mrštíka − velkou část života působil jako učitel na jihomoravském venkově − literární jméno získal jako spoluautor dramatu Maryša − Rok na vsi : kronika moravské dědiny – začíná podzimní setbou, uzavírá díkuvzdáním Bohu za bohatou žat...

Alois Mrštík (1861–1925) − mladší bratr Viléma Mrštíka − velkou část života působil jako učitel na jihomoravském venkově − literární jméno získal jako spoluautor dramatu Maryša − Rok na vsi : kronika moravské dědiny – začíná podzimní setbou, uzavírá díkuvzdáním Bohu za bohatou žatvu, čas mezi tím je členěn na měsíce a dny − příběhy lidí z Habrůvky; vesničané jsou život sám: starosti, vášně, hříchy − pestrá pospolitost se předvádí jako protiváha města; jediná silná osobnost je Cyril Rybář, kterého zničí vášeň k pěkné Vrbčeně − vypravěč slučuje znalce, obdivovatele a chápavého soudce světa, který představuje; promlouvá spisovnou češtinou − řeč postav individualizována nářečím − posun od hromadění detailů k jejich výběru a zvýznamnění Pražský román Ignát Herrmann (1854–1935) − ve stopách Nerudových psal o světě pražské spodiny − Pražské figurky (1884) − Z pražských zákoutí (1889) − U snědeného krámu (1890) rozvinutí motivu podnikatelské ztroskotání (srov. Neruda – Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku) − Otec Kondelík a ženich Vejvara – humoristický román, spořádaná pražská rodina se dá zlákat nápadníkem své dcery k neobvyklým akcím − „nedělní povídky“ pro noviny: Páté přes deváté, Muž bez třináctky a dvanáct jiných povídek nedělních Karel Matěj Čapek Chod (1860–1927) − v druhé polovině literární dráhy si připojil ke jménu Chod, aby se odlišil od Karla Čapka − narodil se v Domažlicích, věnoval se žurnalistice v Praze a Olomouci − obohatil Pražský román o pohled plný úsměšku nad bažením po rozmachu, slávě i pomstě; ironizování toho, co jeho současníci brali vážně − Povídky (1892) ironizuje vesnické a maloměstské povídky − Nejzápadnější Slovan (1893) střídání žánrů: romantická, realistická a naturalistická část − V třetím dvoře (1895) román, groteska na motivy z Povídek malostranských a románu U snědeného krámu − Kašpar Lén mstitel (1908) obohacení Pražského románu, ironická variace na námět zločinu a trestu poukazuje k nevypočitatelnosti lidských činů a vášní − Turbína (1916) román, zmarnění všeho snažení − Antonín Vondrejc (1917–1918) − Jindrové (1921) vypravěč zachází s postavami jako s loutkami, každou ambici dokáže ztrapnit a zkarikarovat − Vilém Rozkoč (1923) MODERNA − od devadesátých let nabyly nové naléhavosti kolize umění a techniky (Vrchlický k tomu odkazoval v básni Dolů s křídly! 1890) − podle tehdy mladého Antonína Sovy však má umělecká tvorba hodnotu sama o sobě, i když  se k ní životní praxe obrátila zády; člověk se nemá lekat údělu toho, kdo pobuřuje (črta Dezinfikační století, 1889) − generace let devadesátých: Otokar Březina, Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka, Růžena Svobodová, František Xaver Šalda, František Václav Krejčí + o něco starší Vilém Mrštík, Josef Karel Šlejhar + nejmladší Karel Hlaváček − autoři si většinou prošli realismem; Vilém Mrštík napsal s bratrem realistické drama Maryša, ale romány Santa Lucia a Pohádka máje mířily k impresionismu a secesi; Otokar Březina dobře znal francouzský i ruský realistický román − rozchod mladých s realismem a filozofickým pozitivismem, obdiv k Friedrichu Nietzschemu a jeho důvěře v silnou osobnost, vůli a obraznost − aktem tvorby se umělec osvobozoval od všední existence Konec století − všechny velké ideály (volnost člověka, rovnost, bratrství) se na konci 19. století mohly jevit jako zrazené nebo neuskutečnitelné iluze -> skleslost, apatie, pocit bezcenného snažení, ale i naděje na nové výhledy − podobně to bylo ve všech evropských kulturách, stejné naladění stíralo rozdíly − odpovědnost za naděje i beznaděje přijímala silná osobnost, nepoplatnost, nonkonformita, vnitřní pravda, za kterou odpovídala vyšší instanci (umění, duch, bůh, Bůh...) − hrstky tvůrců usilovaly o nadnárodní součinnost a porozumění -> překládání − otevřenost vůči podnětům z Číny a Japonska, důvěra ve vzdálené a cizí − vzestup regionálních kultur, spisovatelé z Moravy a Slezska (G. Preissova, bratři Mrštíkové, O. Březina, P. Bezruč...) Slohové proměny − umělec nese zodpovědnost za dílo − spisovatelé z devadesátých let byli vyznavači stylu, utvářením textu dávali najevo vlastní kreativní schopnost − rychle proměny nadosobních stylů charakterizují vývoj slovesného umění od let devadesátých, dobře patrné v poezii Realismus − první vlna: lyrický mluvčí = pozorovatel nejbližších skutečností ve svém okolí (slepci, žebráci, dělníci...), kratší a sevřenější báseň, zaměření na stereotyp, hodnotící zabarvení − realistická poezie kolem roku 1890: J. S. Machar, Antonín Klášterský (Písně z práce, 1891), Karel Červinka, Antonín Sova − depatetizace v námětech i výrazu – sbližování s řečí mluvenou − detailní pozorování konfrontováno s pohybem, citové vnímání, úvaha, obecná výmluvnost, sjednocení a stupňování k pointě Impresionismus − známější z výtvarného umění − umělec oslovuje všechny naše smysly; utkvělost přecházející v pohyb, mluvčí se stává komentátorem, předpokládá ne všeobecnou pravdu, ale možný výklad (dohad) − subjekt mluvčího pátrá po sjednocujícím ladění dílčích fakt a dohaduje se jejich smyslu, vtahuje do hry čtenáře, schopnost osobního prožitku, úvahy vůči pohyblivé skutečnosti − Antonín Klášterský, Karel Červinka, F. X. Svoboda, Antonín Sova (Květy intimních nálad, 1891; Soucit i vzdor, 1894) − realismus i impresionismus – útěk od velkého a vládnoucího (lumírovci) k malému a konkrétnímu Symbolismus − symbolista se snažil o celkovou sumární výpověď o světě, nahlíženém skrz vlastní duši a obraznost − hromadění metafor a nadsázek, slovník – cizí výrazy i odborné pojmy − verš pravidelný ustupoval verši volnému, důraz na osobní výraz (význam, smysl) − příroda přestala být útočištěm člověka znechuceného civilizací (Sova, Vybouřené smutky, 1897) − zklamání z rozpadu České moderny poskytlo půdu symbolismu − nad rozpad světa a jeho jistot staví český symbolismus potřebu nového scelení, souhry člověka s pospolitostí lidí a země, ideu harmonie − skutečnost je nejednoznačná, nepostižitelná, slovo má mnoho významů a poukazuje ke skrytým souvislostem − schopnost pojmenovávat nevyslovitelné se přisuzuje zvláště obrazným pojmenováním: metafora, symbol − řetězení symbolů – jistá míra nesrozumitelnosti; vnímatel čte pomalu, pátravě a opakovaně, neodrazuje ho složitost, nezjevnost a tajemnost − syntéza realismu, impresionismu a symbolismu – Petr Bezruč, Slezské písně Syntetismus, secese − syntetismus = slučování kontrastních metod (realismu, impresionismu a symbolismu) k umocněné a celistvé výpovědi o světě − jeho uplatnění vyhlásil jako program Šalda − secese slučovala prvky realismu, impresionismu a symbolismu a podrobovala je přeladění do zklidnělé, souladné krásy (Sova, Ještě jednou se vrátíme...) – do básníkova života vstoupila žena, zmizela, zůstala po ní smutná touha, motivy milostné a přírodní Čas kritiky a kritiků − v devadesátých letech se kritika stala samostatným povoláním; F. V. Krejčí − vůdčí osobnost kritiky – F. X. Šalda − F. V. Krejčí začal 1892 s revuí Rozhledy (vycházela v Chrudimi). F. X. Šalda publikoval v moravských časopisech – Niva, Literární listy − kritika se obracela k literárnímu publiku, k lidem schopným sledovat literární dění a vlastním zájmem tuto sféru činnosti podporovat i podněcovat − dílnami kritiky byly literární časopisy, k šíření programů a estetických norem přispívaly i almanachy a manifesty Moderní revue − časopis Moderní revue (1894–1925) zbudovala skupina dekadentů; vydavatelé: Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka (+ Karel Hlaváček, Hugo Kosterka) − neomezovala se na psané slovo, reprodukovala i grafiku, uváděla cizí spisovatele i v původních jazycích, nejen v překladech, orientovala se na soudobé spisovatele a myslitele (F. Nietzsche, Ch. Baudelaire, P. Verlaine, S. Mallarmé, O. Wilde, M. Maeterlinck, E. Verhaeren, S. Prbybyszewski, R. Dehmel, D. Von Liliencron, H. Salus, P. Leppin...) − ideový spojenec revue – individualistický anarchismus, pomýšlel na likvidaci existující společnosti, základ v umění odmítajícím fungující mravní a estetické normy, estetická funkce – jediné kritérium kritiky, oceňovala se odvaha šokovat, umělec = výstředník, přecitlivělost a utrpení – pramen umělecké tvorby − dekadence rostla z prožitku úpadku Evropy a lidstva na konci 19. století − umění mělo prožitek úpadku a vyčerpání všemi dostupnými prostředky tlumočit a ventilovat − Jiří Karásek ze Lvovic: Renesanční touhy v umění (1902), Chimérické výpravy (1905) − Miloš Marton, vůdčí kritická osobnost Moderní revue před první světovou válkou, shledával  přínos umělecké individuality ve stylu (Styl a stylizace, 1906; + Kniha silných, 1910, o působivosti umění + studie o Máchovi, Březinovi a Zeyerovi) − vydavatelé Moderní revue podněcovali umění knihy Katolická moderna − z řad katolických duchovních vycházelo již dříve mnoho beletristů: A. Puchmajer, B. Jablonský, V. B. Třebízský − Katolická moderna se proslavila almanachem Pod jedním praporem (1895), skládal se z básní výrazem připomínajících S. Čecha nebo J. V. Sládka, ujišťovaly o moci víry, doporučovaly namísto sobectví a pýcha lásku a pokoru, vzývaly Boha a službu Jemu − na almanach navazoval časopis Nový život (1896–1907), přispěvatelé: Sigismund Bouška, Karel Dostál Lutinov, Xaver Dvořák...; spolupráce: J. Zeyer, O. Březina − komplikované vztahy k moderně měl J. Š. Baar a později Jakub Deml − Katolická moderna navazovala kontakty s autory, kteří se přikláněli k náboženské víře Česká moderna − Česká moderna měla nejvšestrannější a nejotevřenější program z uskupení devadesátých let – manifest České moderny vyšel v říjnu 1895 v časopise Rozhledy; podepsali ho: V. Choc, dr. K. Koerner, J. Pelcl, F. Soukup (publicisté), F. V. Krejčí, F. X. Šalda, dr. J. Třebický (kritici), O. Březina, A. Sova, V. Mrštík, J. K. Šlejhar, J. S. Machar (spisovatelé) − kritická činnost je tvůrčí prací, samostatným a rovnocenným literárním žánrem; má probojovávat nové pojetí osobnosti, umění i politické kultury − vyhlášení odvratu od ruchovsko-lumírovského novoromantismu (napodobivost, písničkářství) i od uměleckého realismu (plochá objektivnost, vnější pravda) − přihlásila se k pravdě vnitřní, jejímž zdrojem je osobnost (individuum) − národně svébytné nemusí být patrné na první pohled, může být rozpoznán z odstupu − měla představu adresáta a věřila v potřebnost umělecké práce (na rozdíl od dekadentů) − obracela se na literární publikum znalé i na čtenáře, jimž pomáhá literatura orientovat se v soudobém světě − manifest se distancoval od toho, co je „v módě“, střídajících se slohových záměrů; psal o politických souvislostech a moderně politické (útok proti mladočeské straně) − nedomohla se žádného společného časopisu F. X. Šalda (1867–1937) − umění mu bylo inspirací a vzpruhou, ne zrcadlem/obrazem života − odmítal jako jednostranné realismus, naturalismus, dekadenci i symbolismus; přimlouval se za syntetismus = slučování protikladných slohových principů – Syntetism v novém umění, Literární listy 1892; Román sociálný, 1893 − konkretní dílo se podle něj povznášelo nad programy i školy − autorem stvořený text (dílo) nabýval smyslu až v dotyku s čtenářem, plnohodnotnou recepci poskytoval kritik pomocí měřítek povznesených nad spisovatele a jeho výkon − kritika by měla být subjektivně bojovná, ne nezaujatá a neosobní − v devadesátých letech neměl vlastní časopis, kritikami a recenzemi se živil, musel brát v úvahu rozmanité čtenářstvo − spoluutvářel estetické normy devadesátých let kritikou rozptýlenou po časopisech − Boje o zítřek (1905) první kniha esejů, Duše a dílo (1912) soubor statí o romantismu a novoromantismu v českém písemnictví − Šaldův zápisník – časopis, od roku 1928 ho psal Šalda sám − kritice se věnoval i F. V. Krejčí (1867–1941), recenze Tajemných dálek – uvedení O. Březiny do literárního života, porozumění pro uměleckou kvalitu doplňoval zřetelem k možnému  společenskému působení díla, zasloužil se o rozvoj českého esejistického slohu (Zrod básníka, 1908) Podněty − kult subjektu a subjektivity, umění a umělce; důvěra v tvorbu a tvůrce − důležitá je osobnost schopná unést břemeno ojedinělosti a najít ohlas v jedincích podobně disponovaných, sotva početných; cení si sebevyjádření a zpovědi; přijímá nadosobní poslání k člověku, lidstvu a přírodě, jež hodlá hájit proti ničivým důsledkům civilizace; musí být viditelná a čitelná − ve čtenáři hledá autor spřízněnou duši − nad slovo jako prostředek dorozumění staví literatura devadesátých let slovo mnohoznačné (množství druhotných výrazů) − tvůrce odmítl realismus a naturalismus, časovou a příčinnou motivaci jednání a příběhu, spoléhal na náhody, instinkty, intuici, asociace, vize a symboly − upřednostňován čas cyklický nad časem lineárním a historickým; předmětem pozornosti byl čas psychický – subjektivní prožitek času (ne čas objektivní) − důležité chvíle přechodu: soumraky, rozednívání − nejvyšší postavení zaujímala lyričnost – lyrizovaná próza, lyrizované drama − verš se prozaizoval, uvolňoval, vznikal volný verš; pěstovala se básnická próza – báseň v próze, oživení veršovaného románu (J. S. Machar – Magdalena) − pookřála lyricko-epická báseň (poema) − smysl pro symboly a mýty vynesl na výsluní pohádku – ideální, vytoužené, neskutečné, sněné, tušené; pohádce se věnoval Václav Tille (1867–1937), sběratel, literární historik, editor, stvořil moderní pohádky pro dospělé (Pohádka o třech podivných tovaryších, Letní noc, Strnadovy povídky) − prestižním žánrem zůstal prozaický román, byl minimálně dějový, jeho hrdinové vynikali schopností prožívat prostory krajin a měst − zvýšené frekvence nabyla drobná a střední forma vypravování – povídka Josef Svatopluk Machar (1864–1942) − soustavně útočil na své předchůdce a starší současníky (J. Vrchlický) − rozměr jambický nahradil trochejem, nejběžnějším metrem české poezie − položil důraz na význam slova, omezoval slovosledné inverze, posiloval hovorový ráz promluvy, věty a verše − vymycoval poetismy, útočil na důvěru v ideály − pracoval ve Vídni v bance; po první světové válce se stal jako přítel a spolupracovník T. G. Masaryka generálním inspektorem armády − posílal fejetony do Herbenova Času − připravil text pro manifest České moderny a pomohl toto skupinové vystoupení dát roku 1895 dohromady Osobní lyrika − Confiteor (= lat. vyznávám se, 1887) první sbírka, věnovaná Arbesovi, autor odmítl roli básníka jako vůdce a učitele, představil se jako mladík pátrající po lásce, sám sebe portrétuje s vyhaslým zrakem, trpce staženými rty a vráskami na čele − Bez názvu (1889) a Třetí kniha lyriky (1892) intimní radosti skromné domácnosti a manželství Z nadhledu Vídně a dějin − Tristium Vindobona (1893) sbírka věnovaná Aloisu Jiráskovi; ironizuje víru v parlamentní demokracii scénkou z parlamentu, v němž se žvaní a kupčí, konec důvěry ve slovanskou  vzájemnost, rozpadá se víra v Evropu, co staví mír na bajonetech, dělnictvo je hrdinou budoucnost jen při prvomájových průvodech, člověk odložil staré pravdy a nové nemá; ztracená víra v dějiny, mluvčí nabádá národ k činům − Golgata (1901) mluvčí obzírá dějinné kroky lidstva a Čechů z perspektivy Kristovy oběti; sleduje neuskutečnitelnost ideálů a svatých předsevzetí; hořké a útočné meditace o současném světě; proti českým iluzím − Boží bojovníci (1896) veršovaná groteska, útok na soudobou českou politiku Minulost očima individualisty − Machar se stal vyznavačem antiky (na rozdíl od Masaryka, který se přikláněl ke křesťanské morálce) − Svědomím věků (1906) rozsáhlý cyklus, v němž mapuje duchovní atmosféru od antiky a křesťanství před Velkou francouzskou revoluci k přítomnosti; vstupní sbírky: V záři helénského slunce, Jez z Judey Osudy žen − Magdalena (1894) veršovaný román, hrdinkou je prostitutka Lucy; iluzornost představy, že soudobou společnost je možné mravně povznést či napravit křesťanskou láskou a sebezapřením; pravidelný nerýmovaný trochej; distancoval se od nároku na objektivnost vyprávění − Zde by měly kvést růže (1893) cyklus básní předvádí několik kontrastních ženských údělů; ženy jsou podrobené mužům, strádání je pojato jako osud − fejeton – Machar se stal nejrázovitějším pokračovatelem po Nerudovi; Konfese literáta (1901), Třicet roků, Vídeň, Vídeňské profily (1919) Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951) − narodil se a zemřel v Praze; vlastní jméno: Jiří Antonín K. − Přijatý šlechtický přídomek souvisel s nechutí dekadentů k všednímu a vzývání výsadního, aristokratického − v próze a lyrické poezii zachytil nálady soumraku a pocity slepé uličky, vnichž se ocitl člověk a svět konce století − v raných sbírkách šokoval obrazem hrdiny, který se oddává prožitkům umdlení, v úzkostech vzývá samotu a zánik (Zazděná okna, 1894, Kniha aristokratická, 1896) − Sodoma (1895) sbírka zakázaná censurou pro oslavu sexuální hry, vyšla pak o 10 let později − Ostrov vyhnanců (1912) pozdní lyrika, konflikt básníka a jemu cizí společnosti − v próze se navazoval zprvu na Povídky malostranské, ale záhy proměnil Prahu v město, kde se bezradní mladí muži utvrzují v pocitech marnosti všeho snažení (Mimo život, Bezcestí) − Stojaté vody (1895) básnická próza, mladý muž, jehož úvahy se točí v kruhu, stojatost = danost, které je třeba se přizpůsobit, převažuje samomluva, řeč připomínající báseň – stavba odstavců, jejichž hranice se nekryjí se začátkem a koncem věty, přesah, těkavost nálad, stupňování − Gotická duše (1900) román, meditativní monolog plný zoufalství a pokory, duševní choroba potomka šlechtického rodu, vysvobození duše je v šílenství − návaznost na Arbesovo romaneto: Román Manfreda Macmillena (1907), Scarabeus (1908) − Vzpomínky (1994) posbírané črty Karel Hlaváček (1874–1898) − narodil se v Praze, byl zapojen v tělovýchovném hnutí, psal do časopisu Sokol − Sokolské sonety – poplatné lumírovské poezii − Pozdě k ránu (1896) náladová a reflexivní lyrika, verše i básně v próze, sjednocujícím  motivem je melancholie, variace na téma strnulosti a marné očekávání změn, působivá monotónnost hudebnosti verše, plno ztajemnění, neurčitost, motivy hudebních nástrojů, místy jemná ironie, dekadence − Mstivá kantiléna (1898) odmítnutí konejšivé hudby, přihlásil se k písni, připomínka Manon Lescaut, vzpomínky na chudou nizozemskou šlechtu, která v 17. stol. bojovala proti okupaci Holandska (geusové/gézové), píseň mstivé odplaty, 12 básní, symbolismus Antonín Sova (1864–1928) − narodil se v Praze; v 15 mu zemřela matka, otec se znovu oženil – Sova to těžce nesl − přátelil se se sestrami J. Vrchlického − nechal studií práv, uchytil se v Ottově slovníku naučném, jako spisovatel se stal ředitelem Městské knihovny (1898–1920) − vzpruhou mu byl zájem překladatelů a hudebníků o jeho dílo − vynikl rozlehlostí svého díla – verše i próza; vstřebal a rozvinul všechny slohové podněty od 90. let až po první světovou válku, a přitom zůstával svým V kruzích bytí − v začátcích si zakládal na vytříbenosti formy; pěstoval sonet, užíval jambického rozměru a alexandrinu − uvedl se jako pokorný pozorovatel všedního, opakovaného, utkvělého; měl blízko k „žánrovým obrázkům“; zpodobnění osob, situací z všedního života + bizarnost/dojemnost − Realistické sloky (1890), Květy intimních nálad (1891) jednotvárné a monotónní patří k lidskému bytí a k zdrojům rovnováhy, ale stereotyp a ustrnulost působí proti potřebám člověka; pozorovatel soudí strnulost, odmítá, ironizuje, ale jednotvárnost vnímá jako přirozenou, pomale rytmickou a konejšivou − Z mého kraje (1892) objevil vznešenost utkvělého, zapadlá pahorkatina, kde vše trvá jako střídání ročních dob, krajinářská lyrika, vzývání země v koloběhu ročních dob − Ještě jednou se vrátíme (1900) součinnost duší a krajiny, daktylotrochej, volný verš, pokusy o spočinutí zjitřené duše v krajinách vychází naprázdno, melancholie − Žně (1913) předválečný vitalismus, důvěra v život − Zpěvy domova (1918) co unese a uchová rodná půda, když válka pustoší, idilické pojetí vesnice a české duše − Drsná láska (1927) duše vtiskává do krajin radost i žal, poslední sbírka Protesty − spolupodepsal Českou modernu – impuls pro jeho kritický nadhled vůči skutečnosti − Zlomená duše (1896) ztráta rodinného zázemí, záporné zážitky z Prahy a evropských měst, vzdor se stupňuje, opouští pravidelný verše a užívá volného – nesouhlas se vžitým a panujícím, volnost protestu − Vybouřené smutky (1897) 15 básní, poutník odpuzovaný „morovým puchem království“, vězeními měst a zneužitými řekami, výjimeční jsou svázáni vnucenými pouty, lásky se mění v žárlivé vraždy a němé vzdalování; spolu s Březinovými Větry od pólů a Hlaváčkovou Mstivou kantilénou představují vrcholy českého symbolismu − Údolí nového království (1900) vypravěč sestupuje z výšin smutků mezi lidi, je odhodlán najít s nimi společnou řeč porozumění a lásky, volný verš, nový člověk je v nedohlednu, ale sen o něm trvá − Krvácející bratrství (1920), Jasná vidění (1922) Příběhy veršem − prvním velkým příběhem byla lyricko-epická báseň Zlomená duše − blízká mu byla balada, kolize postav přejdou v nečekaně krutá zvrat, psychologizace balady,  Lyrika lásky a života (1907) krátkost veršů, vynalézavě komponovaná sloka, hudebnost řeči Příběhy prózou − nelákaly ho příběhy samy o sobě, ale příležitost nahlédnout do nitra postav a zachytit psychickou reakci na jistou událost − Shon (1895) povídka, nešťastná láska syna ze statku k chudému děvčeti končí sebevraždou, hlavní jsou vzrušené reakce nezasvěcených cizích lidí − Tragédie myslivny (1899) povídka, šťastná pohoda mladé paní se prudce zlomí v sebevraždu, přehodnocení předchozího líčení spokojenosti − na rozdíl od realistů nepátral po motivech, ale soustřeďoval se na odezvu událostí − Povídka a menší črty (1903), O milkování, lásce a zradě (1909) − Lyrické vteřiny duše (1897) použita metoda analytického symbolismu, šest volně propojených črt, žaloba 19. století, že zplodilo tolik bídy a bolesti − trojice lyrizovaných románů klade otázky o současných poměrech a jejich nápravě, hrdinové nežijí pouze idejemi, ale jsou to osoby rozvinuté citlivosti a kultivovaných smysl, svou duchovní aktivitou prozařují své okolí − Ivův román (1901) secesní stylizace příběhu o nenaplněné lásce Pavla ke ctižádostivé Štěpánce, Sova se vyhýbá silným citovým výlevům a vypětí vůle u svých postav, libuje si v dekorativnosti oděvů a gest, dbá na monotónní tok vyprávění a jeho lyrické zbarvení − Výpravy chudých: Z kroniky osamělého studenta (1903) záměrná monotónnost přednesu, ústřední postava hledá naděje v tom, co přichází, ne ve včerejších jistotách, hrdina si libuje v pozorování, ale odříká se činu − Tóma Bojar (1910) titulní postava je aktivní muž odhodlaný proměnit jihočeský venkov, ohrožený vylidňováním a bídou, vstupuje do politického zápasu − Pankrác Budecius, kantor (1916) novela, čtenářsky nejvděčnější Otokar Březina (1868–1929) − v roce 1890 mu rychle za sebou zemřeli oba rodiče − učil na obecné škole v Nové Říši na Moravě, nejdéle působil jako učitel v Jaroměřicích nad Rokytnou, tam je pochován; vedl samotářský život, žádná rodina − během posledních 20 let už nepsal básně, jen občasné eseje, pěstoval styky s uměleckými přáteli (J. Deml, L. Klíma, O. Theer, F. Bílek) Od mocnosti slova k odmlčení − symbolismus se snažil vyjádřit spojitost viděného s tušeným, hledal smysl bytí a konání, slovo je tajemství, časté metafory, cizí slova a termíny, složitá větná stavba, hudebnost verše − Březinova symbolistní báseň často připomíná náboženskou meditaci a přímo modlitbu, lyrický mluvčí nejednou oslovuje Nejvyššího − pětice sbírek opisuje dráhu od skleslosti chudého osamělce k účasti smělého ducha ve zpěvu srdcí a v pohybu plném očekávání − Tajemné dálky (1895) začínají elegiemi, zpovědi člověka znalého chudoby a odříkání, vše co oči vidí a uši slyší je tajemné a vzrušující, básníkova role je blízká knězi – tlumočí znepokojivé − Svítání na západě (1896) častý protimluv, oxymoron vyjevující paradoxnost dění, alexandrin ustoupil dlouhému volnému verši − Větry od pólů (1897) vítr = znamení hybnosti v nedozírných prostorách, velikost lásky sbratřuje lidi − Stavitelé chrámů (1899) chrám je důkazem umu i dovednosti a společně v kázni konaného díla, duše sepjaté touhou, stavitelé chrámů se poznamenávají znameními − Ruce (1901) duše ustupuje zemi Eseje – v radosti z uznání, jaké sklízely jeho verše, začal od roku 1897 psát eseje (zamyšlení na filozofická, společensko-kulturní, umělecká a jiná témata, stylizovaná jako mínění či přesvědčení mluvčího toužícího sugerovat vlastní pojetí čtenáři) – Hudba pramenů (1903) první cyklus básnických esejů, volný doprovod básníkovy lyriky – další cyklus už za jeho života nevyšel, příležitostně publikoval v časopisech Lyrizovaná (ornamentální) próza – s výjimkou pohádky se próza stoupenců moderny vzdávala děje – próza hledala vnitřní pravdu, opřenou o subjektivní prožitek a živelné jednání vedené citem, vášní, intuicí, vnuknutím; nešlo jí o věrohodný obraz, ale sugestivní tlumočení jedinečného prožitku či hodnocení světa – používala jazykové prostředky běžné pro lyriku – obrazná pojmenování, zvuková ladění vět, odstavců a promluvy jako celku – vznešené, ornamentální působení – lyrizovaná próza měla vesměs mladé hrdiny a jim zkušenostmi a pohledem blízké vypravěče, sbližování vypravěče a postav napomáhalo vypravování v první osobě a vypravování personální (znaky neosobního podání, ale ztotožňuje se s hledisky a postoji postavy); uplatnění řeči polopřímé a nevlastní přímé; rozvinul se vnitřní monolog – útočištěm proti osamělosti bývá hrdinům láska, příroda, přátelství, ale i odříkavá služba, východiskem z osamělosti a bezmoci jim mohou být vzpurná gesta zoufalství – žánry: báseň v próze, črta, povídky (vynikla R. Svobodová), i velké žánry Vilém Mrštík (1863–1912) – mladší bratr Aloise Mrštíka – svým dílem zosobňuje návaznost slohových změn od realismu přes impresionismus a secesi na práh expresionismu; účastnil se bojů na ochranu staré Prahy proti modernizujícím přestavbám (Bestia triumphans, 1897, brožurka) – onemocnění syfilidou a tvůrčí krize ho dohnaly k sebevraždě – kolem roku 1890 se jako kritik podílel na obhajobě realismu a naturalismu; překládal ruské realisty, informoval o Zolovi – ve většině románů vedou nevšední mladí hrdinové, plni citů a nadějí, spor se světem – Pohádka máje (1897) knižní přepracování časopiseckého vydání, z impresionistické polohy převedl román do secesní stylizace; šťastná májová láska Helenky a Ríši, který dospívá z flamendra v seriózního muže – Santa Lucia (1893) román rozčarování, moravský student Jiří Jordán touží po Praze; je jí zprvu očarován, ale pak zdrcen, onemocní a osaměle umírá ve špitále, retrospektivní kompozice zbavuje román dějového napětí, soustředění na snílkovu ztrátu iluzí – Zumři – až expresionistická stylizace exteriérů a interiérů města; nedokončený román, dopsání text poškodilo Růžena Svobodová (1868–1920) – rostla v pražském klášteře na Strahově, kde měl její otec služební byt – otec v ní probouzel zájem o literaturu; ve škole se zdokonalila ve francouzštině – v roce 1890 se provdala za básníka F. X. Svobodu; její salon navštěvoval A. Sova, V. Mrštík, F. V. Krejčí, F. X. Šalda, herečka H. Kvapilová, spisovatelka B. Benešová a později i M. Pujmanová – rokem 1893 se její sblížení se Šaldou proměnilo v milostný vztah (výbor z jejich korespondence vyšel s názvem Tíživá samota, 1969) – nad pravdu vnější, stavěla vnitřní pravdu duše; v povídkách a románech o ženách vytvořila osobitý typ subjektivizované a lyrizované prózy  – povídka Přetížený klas představuje dívku, kterou probuzený intelekt a duše zbavily pokory vůči muži, odmítne všechny partie, vstoupí do kláštera a zemře při ošetřování nemocných – vedle próz o probuzené duši, která vede moderní ženu k osamění, psala i příběhy opačné – ženy vycházejí vstříc všedním nabídkám a mužům, ale žít s nimi nemohou – Pěšinkami srdce (1902) cyklus povídek, ironické zrcadlo starším idylickým povídkám – Černí myslivci (1908) povídkový cyklus, devět příběhů z beskydských lesů o vášni dívek k tajemnému černému myslivci – v románu chtěla vyslovit, jaký je svět a jaký by měl být, k pramenům jejích děl patří symbolistická poezie (samomluvy) a pohádka (rozvržení dobra a zla) – Milenky (1902) vysoká míra stylizace, secesní ráz – Zahrada irémská – nedokončený román, utopie psaná na pozadí Tisíce a jedné noci – často deklaruje prahnutí po velkorysém lidství a lidském srozumění, po životě v umění; pozornost věnuje symbolicky pojatým prostorám, v nichž debatují, živoří a sní postavy Josef Karel Šlejhar (1864–1914) – studoval na pražské technice, byl úředníkem v cukrovaru, pak hospodařil na vlastním statku, také učil češtinu a matematiku v Hradci Králové a v Praze – literární práci chápal jako protest proti zlu, vinil moderní civilizaci, že vede k „navyknutí všestrannému zlu“, takže lidé přestávají vnímat násilí silných nad slabými – při souzení zla uplatňoval subjektivní hodnocení, nadsázku a podobenství – podepsal prohlášení České moderny – Kuře melancholik (1889) obrat ve vesnické povídce, po matčině smrti dostane dítě zlou macechu, chřadne a nakonec steskem umírá, stejně jako zmrzačené kuře – Dojmy z přírody a společnosti (1894) cyklus povídek, paralely ubitých lidí a ničených zvířat – Lípa (1908) lípa, chápaná v 19. století jako symbol češství, se stává svědkem konfliktu mezi novotářským radikálem a starým ctitelem tradic – ironizace symbolů, literárních a uměleckých žánrů začíná už názvy jeho próz: Ukolébavka – stará služka umírá na dlažbě a jako ukolébavka k ní zaznívá řeč sestry, která propíjí její peníze – Zátiší (1898) pohádkový soubor, nic utěšeného – subjektivním hodnocením vypravěče, mystickými vizemi a mýtizací zla se přibližuje expresionismu; pranýřována je deformující moc civilizace, strojů a bohatců; úděs duše – Maloměstská idyla (1911) povídková kniha, místo idyl nastupují horory a grotesky o lidech, kteří se stali obětí své prostoty nebo bludných představ, ruší důvěru v maloměstskou pospolitost, výsměch sousedskému srozumění