Teorie literatury a sémiotika

Koncepce literatury, která zdůrazňuje mezinárodní vztahy a vlivy mezi literárními díly místo zaměření na jednotlivé národní literární tradice.

Literatura, která se skládá z několika národních literatur, které sdílejí podobný vývoj, historické tradice a literární směry.

Verš, ve kterém se střídají krátké a dlouhé slabiky.

Spojení jedné přízvučné slabiky a jedné nebo dvou nepřízvučných slabik.

Slabika s vyznačenou délkou.

Slabika bez vyznačené délky.

Slabika, která je vždycky dlouhá.

Slabika, která má vyznačenou délku, například písmenem nad sebou.

Znak je jakýkoli vnější projev, symbol, znamení nebo rys, který reprezentuje specifický koncept, myšlenku nebo objekt.

Znak je ustálenou formou, která má jasný a definovaný význam. Jeho význam se nemění, ať už se s ním setkáme v jakékoli situaci.

Ferdinand de Saussure, švýcarský jazykovědec, rozdělil jazykový znak na dvě části: označující a označované. Označující je fyzická forma znaku (např. slovo 'stůl'), zatímco označované je koncept, který představuje (např. kus nábytku s nohama).

Ferdinand de Saussure zastával názor, že vztah mezi označujícím a označovaným je arbitrární, tedy nahodilý. Tato teorie se dá ilustrovat na příkladu slova 'stůl', které má v češtině jiný zvuk než v němčině ('Tisch'), avšak oba znaky představují stejný objekt.

Louis Hjemslev byl zakladatelem glosematiky, která jazyk chápe jako čistý deduktivní systém. Glosematika se zaměřuje na strukturu a systém jazyka a snaží se odhalit jeho základní principy.

Charles Sanders Pierce, americký filozof a sémiotik, rozdělil znaky do tří skupin: ikony, indexy a symboly. Ikony jsou znaky, u kterých je vztah mezi označujících a označovaných založený na vnější podobnosti. Indexy jsou znaky mající vztah na základě věcné souvislosti. Symboly jsou znaky, jejichž vztah je založený na konvenci, tedy na dohodě.

V literatuře se ikony používají k vytvoření mentálního obrázku, metafory. V literatuře indexy ukazují na kontext, na styl a kompozici, odhalují autorovu identitu. Symbol v literatuře je abstraktním znakem, který představuje myšlenku, koncept nebo ideu.

Ferdinand de Saussure se zařadil mezi významné lingvisty 20. století. Jeho dílo, Kurs obecné lingvistiky, začalo být publikováno po jeho smrti a stalo se základem moderní lingvistiky. Jeho myšlenky ovlivnily mnoho vědců, včetně Janá Mukařovského a Romana Jakobsona.

Věda, která se zabývá přípravou textu k vydání. Cílem je zachovat kulturní dědictví.

Signál, který zařazuje dílo do žánru. Společná vlastnost více děl. Je invariantní a stálá složka.

V žánru poukazuje na zvláštnost a specificitu. Je to variabilní a proměnlivá složka.

Text pravý, věrohodný, nezkomolený. Nejčastěji se jedná o nejstarší text.

Metoda, která se využívá k určení autentického textu. Spočívá ve srovnávání různých verzí textu.

Oprava poškozeného textu založená na odhadu.

Velice přesná napodobenina originálu. Věrný opis.

Vychází z předpokladu, že čtenář má o díle jistá očekávání, která se v procesu čtení částečně naplní a částečně zklamují.

Vychází z myšlenky, že chápat literární díla minulosti vyžaduje porozumění rozdílům mezi dobou jeho vzniku a dneškem.

Význam díla se neodvíjí pouze z jeho textu, ale také z toho, jak na něj vnímající (čtenář, posluchač, divák) reaguje a jak ovlivňuje další tvorbu.

Prvotní dojem z díla, který má čtenář, který žije v době blízké jeho vzniku.

Vnímání díla čtenářem v pozdějším období, např. čtenářem dnešní doby, který čte dílo z minulých století.

Jeden z hlavních představitelů strukturalismu, zdůrazňuje důležitost celkového uspořádání a struktury literárních děl.

Hlavní tvrzení Mukařovského, že literární dílo je ovlivňováno společenskými normami a hodnotami.

Mukařovský se zabýval také vývojem verše a jeho proměnami v dějinách literatury.

Definice je text, který je považován za definitivní, stabilní a nezměnitelný. U starých textů se nazývá archetypem, zatímco u moderních je to spíše konečný text autora.

Vysvětlivky obtížných pojmů, slov a zastaralých vyjádření v textu.

Vydání textu zaměřené na běžného čtenáře, bez textově kritického aparátu a s minimum vysvětlivek.

Převod gotického písma (fraktura) do latinky. Každé písmeno z originálu se nahradí odpovídajícím písmenem v latince.

Přizpůsobení staročeských textů nové pravopisu a gramatikou, dle předem daných pravidel.

Dvě verze textu se liší pouze nepatrně nebo vůbec, sdílí stejný základní text.

Textové prameny se liší podstatným způsobem, sdílí stejný text, ale s mnoha změnami.

Pomocná věda, která se zabývá vývojem písma, číslic, psacích látek a zpracováním textu.

Typ literatury, která se zaměřuje na dosažení komerčního úspěchu a uspokojení širokého publika, typicky s jednoduchým dějem, předvídatelnou zápletkou a stereotypními postavami.

Hlavním cílem triviální literatury je dosažení bestselleru a co největšího zisku.

Triviální literatura se v průběhu času spíše modifikuje v rámci žánrů než se vyvíjí do nových směrů.

Tento typ triviální literatury se zaměřuje na romantiku, dobrodružství a akční prvky. Často je založen na silném ději a epických událostech.

Tento typ triviální literatury se zaměřuje na romantické vztahy a emoce. Často je vyprávěn z pohledu ženské postavy.

Literární styl, který se zaměřuje na naivní a spontánní vyjádření autorových pocitů a vjemů. Často ignoruje žánrové hranice a estetické normy a je silně subjektivní.

Hlavním rozdílem mezi insitní a triviální literaturou je to, že insitní autor se nesnaží zalíbit svému čtenáři a je více zaměřen na emocionální vyjádření, zatímco triviální autor se snaží oslovit co nejširší publikum.

Literární škola, která se zaměřuje na studium struktury a funkcí literárních textů. Všímá si forem, jazyka a sémantických vztahů v díle.

Ruská literární škola, která se zaměřuje na analýzu formy a funkce jazyka v uměleckých dílech. Vliv na strukturalismus.

Pražský lingvistický kroužek byl centrem strukturalistického studia v Československu. Byl založen na počátku 20. století.

Fonologická stylistika se zabývá výběrem a uspořádáním jazykových prostředků, které se vyznačují neobvyklými spojeními a zdůrazňují zvukový aspekt jazyka.

Fonologická expresivita je způsobena zvláštním fonémovým složením slov, které zdůrazňuje jejich sémantický význam a dodává jim expresivní ráz.

Souhlásky 'ž, š, č, ř, c, j, d, ť, ň' v kombinaci s vokály 'o, u' a diftongem 'ou' vytváří v češtině anomálie.

Kombinaci velárních konsonantů s vokálem 'e' v češtině je méně obvyklá a obvykle se vyskytuje ve slovech s expresivním rázem.

Slova s hláskovou skupinou -ajz / -ajs se v češtině vyznačují expresivitou, protože používají hláskové spojení „aj

Počáteční hláskové skupiny cv, čv, šv díky své zvukomalebnosti dodávají slovům expresivní ráz.

Mnohá neobvyklá hlásková spojení v češtině, jako například „škrpál