Mezinárodní vztahy - Úvod do kurzu

Základní jednotka uspořádání mezinárodního systému, která se vyvíjí od Vestfálského systému po současnost. Zahrnuje národní státy s vlastním ú teritoriem a suverenitou.

Skupina států, které se spojily na základě sdílených zájmů a cílů, například EU nebo NAFTA. Mohou mít specifické a uzavřené aktivity (NAFTA) nebo dynamicky se rozvíjet (EU).

Skupina jednotlivých osob, organizací nebo hnutí, které nepodléhají mezinárodním právním normám, například teroristické skupiny nebo zločinecké organizace. Mají tendenci fungovat mimo mezinárodní systém.

Studium vlivu jedinců na mezinárodní scénu. Zaměřuje se na jednání, rozhodnutí a vnímání jednotlivých osob, jako jsou občané, vědci, politici nebo vojáci.

Studium chování států v mezinárodním systému. Zaměřuje se na interakce mezi státy a jejich dopad na globální systém.

Studium globálních změn, procesů a vývoje, které zahrnují všechny státy v mezinárodním systému. Zaměřuje se na procesy globalizace a jejich dopady na jednotlivé státy a mezinárodní systém.

Norvežský institut sídlící v Oslo, založený v roce 1959. Je známý svými výzkumy a publikacemi v oblasti míru a konfliktu.

Švédský institut sídlící ve Stokholmu, založený v roce 1956. Patří mezi první světové instituce zaměřené na studium a výzkum míru a nešíření zbraní.

Teorie, která zdůrazňuje vliv moci a soupeření mezi státy v mezinárodních vztazích. Státy se snaží o maximalizaci své moci a vlivu v anarchické mezinárodní prostředí, kde neexistuje žádná vyšší autorita.

V mezinárodních vztazích se odkazuje na situaci, kdy existuje jen jedna dominantní světová mocnost (hegemon). Ostatní státy jsou podřízeny dominantní mocnosti, která má globální kontroly.

V mezinárodních vztazích se odkazuje na situaci, kdy existují dva dominantní aktéři, kteří si navzájem dělí kontrolu nad světovou scénou. Typicky v podobě supervelmocí.

V mezinárodních vztazích se odkazuje na situaci, kdy existuje více centrálních mocností, které si navzájem dělí moc a vliv na světové scéně. Žádná z nich nemá jednoznačnou dominanci.

Teorie, která zdůrazňuje význam mezinárodních institucí a spolupráce mezi státy v mezinárodních vztazích. Předpokládá, že státy se mohou sbližovat a spolupráce je možnou cestou k míru a prosperitě.

John Mearsheimer je realismus, který tvrdí, že ultimátním cílem států je dosažení hegemonie. Věří, že svět je příliš velký na to, aby jedna země získala globální hegemonii, ale stát se regionálním hegemonem je dosažitelné.

John Mearsheimer tvrdí, že regionální hegemoni (např. USA, Čína, Rusko) preferují, aby se v jejich regionech nevznikly další hegemoni. Proto podporují rovnováhu moci a regionální disperzi moci.

Strategie vyřazení potenciální hrozby pro hegemona podporou soupeřících mocností. Například USA podporují Indii, aby soupeřila s Čínou.

Výzkumné směry zaměřené na dekonstrukci tradičních mocenských struktur a interpretací v mezinárodních vztazích. Zpochybňují objektivitu, racionální přístupy a zdůrazňují význam identity, kontextu a interpretace.

Myšlenkový směr odmítající objektivní poznatelnost sociální reality. Hlavní důraz klade na kontext, subjektivní interpretaci a mocenské vztahy.

Přijetí objektivně poznatelné sociální reality založené na racionálních a empirických metodách. Dominantní směr v mezinárodních vztazích.

Vliv domácích politik a identit na chování států v mezinárodním systému. Důraz klade na fakt, že státy nejsou jednotné, ale vnitřně rozdělené a ovlivněné různými ideologiemi a zájmy.

Stálá struktura mezinárodních vztahů, založená na anarchii a absenci centrální autority. Státy v ní fungují autonomně, řídí se pouze vlastními zájmy a vyjednávají si mezi sebou pravidla.

Metoda analýzy historických událostí, zaměřená na zjištění mocenských vztahů a dominantních ideologií, které utvářely danou realitu.

Vliv interpretace a subjektivního vnímání na výzkum mezinárodních vztahů.

Zpochybnění tradičních mocenských struktur a interpretací v mezinárodních vztazích. Zaměření na dekonstrukci a kritické zhodnocení dominantních ideologií a mocenských vztahů.

Zjistěte kontext, který dává událostem, činům, vztahům a myšlenkám historický význam.

Zjistěte, jak jazyk ovlivňuje to, jak chápeme svět a jak s ním interagujeme.

Snaží se o pochopení, ne o potvrzení pravdy. Hledá kontext a účely.

Kritická diskurzivní analýza odhaluje nerovnosti a mocenské vztahy.

Dekonstrukce analyzuje a narušuje dichotomie, ukazuje jejich vzájemnou závislost.

Kritici poukazují na nedostatek jednotné epistemologie a praktické použitelnosti post-pozitivismu.

Někteří badatelé kritizují post-pozitivistické směry za kritiku bez vlastní ucelené analýzy.

Post-strukturalismus se vymezuje proti struktuálnímu uspořádání mezi jednotlivci.

Opoziční vůdci využívají oslabené vlády k mobilizaci podporovatelů a zahájení ozbrojeného boje o moc.

Střetnutí ideologií a vizí je jedním z nejčastějších důvodů pro násilné konflikty. Tento typ konfliktu je těžké řešit (ale méně těžký než etnické konflikty).

Využitelné zdroje (minerály, ropa) jsou běžným důvodem pro násilné konflikty, a to jak v rozvojových, tak v rozvinutých zemích.

Nerovné rozdělování zdrojů, majetku a moci mezi etnické, náboženské a politické skupiny může vést k diskriminaci a násilí. Může vyústit ve vzpoury, povstání a ozbrojené konflikty.

Spor o území je častým důvodem pro konflikty, a to jak mezi státy (o zdroje, strategický význam, expanzionismus), tak i uvnitř států (separatistická a iredentistická hnutí).

Během konfliktu se HDP na obyvatele snižuje o 2,2% ročně ve srovnání s obdobím míru. 15letý konflikt může být tak spojen s o 30% nižšími příjmy na obyvatele.

Cholera, spalničky, záškrt - to jsou příklady onemocnění, která se šíří v důsledku zhoršených hygienických podmínek a infrastruktury zničené válkou.

Válka zkracuje očekávanou délku života. V důsledku násilí a zhoršených životních podmínek umírají lidé, ale i v důsledku podvýživy a chorob.

Tento směr v mezinárodních vztazích zpochybňuje tradiční realisté a liberální paradigmata. Kritizuje jejich ambice vytvářet univerzální teorie a klade důraz na to, že moc a znalosti jsou propojeny a ovlivňují jakoukoliv pravdu.

Robert Cox tvrdí, že každá teorie je nástrojem v rukou mocenských skupin a slouží jejich zájmům.

Cox rozlišuje dva typy znalostí. Pozitivistický typ se zaměřuje na řešení problémů v daném systému, zatímco emancipační typ se snaží odhalit mocenské vztahy, které systém utváří.

Kritici-emancipační směry se zaměřují na odhalování globální dominance a dekonstrukci hierarchicky postavených protikladných pojmů, jako je civilizovaný sever versus necivilizovaný jih.

Walker tvrdí, že koncepce suverenity, která omezuje vliv státu na své vlastní hranice, nás zbavuje možnosti vidět skutečné touhy a aspirace uvnitř národních států.

Campbell upozorňuje na to, že zahraniční politika není prostě jen správa státních zájmů, ale zahrnuje proces konstrukce identit „my“ a „oni“. Identita státu, která se má bránit, je produktem diskurzivních procesů.

Vnější anarchie je podmíněna diskurzivními procesy a může se libovolně formovat podle aktuálního diskurzu.

Campbell a Cox považují zahraniční politiku za nástroj pro konstruování a zachování identity států, ať už reálné, nebo mýtické.