Konstruktivismus a mezinárodní vztahy

Klasický realismus se zabývá vnímáním světa a politikou mezi státy. Jeho klíčové myšlenky zahrnují cynismus, ale zároveň nutnost mít vznešené ideály a mocenské praktiky.

Klasický realismus trval přibližně do 70. let 20. století. Později se vyvinul do neorealismu, který se spoléhá na vědecký přístup.

Klíčová myšlenka neorealismu spočívá v analýze světové struktury a jejím vlivu na chování států. Podle neorealistů je mezinárodní systém anarchický, homogenní a utváří chování států.

Neorealismus se inspiroval z ekonomie a používá vědecké metody k rozboru mezinárodních vztahů. Svět vnímá jako trh s jednotkami soutěžícími o moc.

Neorealismus se odlišuje od klasického realismu tím, že se spoléhá na vědecký přístup a analyzuje rozložení moci v mezinárodním systému.

Kenneth Waltz je považován za zakladatele neorealismu. Jeho Teorie mezinárodní politiky představila klíčové myšlenky neorealismu, včetně strukturalismu.

Neorealismus se zaměřuje na vědeckou testovatelnost teorií. Jeho teorie by byla vyvrácena, pokud by se skutečně vytvořil trvalý unipolární systém.

Multipolární světový systém je charakterizován přítomností několika velmocí. Na druhé straně bipolární systém zahrnuje jen dvě velmoci. Tyto struktury ovlivňují chování států.

Stát se chová s maximální racionalitou a jedná tak, aby dosáhl svého cíle co nejefektivněji. Zvažuje všechny možnosti a volí tu nejvýhodnější. Realisté věří, že státy se řídí tímto modelem při rozhodování v mezinárodních vztazích.

Tento model popisuje stát jako byrokraticky složitý systém s mnoha institucemi a skupinami, z nichž každá sleduje své vlastní zájmy. Rozhodnutí státu pak nevzniká z jedné centrální entity, ale je výsledkem kompromisu a dohod mezi těmito institucemi.

Tento model chápe stát jako organizační celek s pevnými pravidly a procedurami, které řídí jeho chování. Rozhodnutí se dějí podle předem zavedených standardních postupů.

Tento model předpokládá, že skupiny se v uzavřeném prostředí (např. vláda) snaží dosáhnout jednotného názoru, i když to znamená ignorovat alternativní názory a reality. To může vést k nesprávným rozhodnutím.

Metoda, která se opírá o systematické shromažďování a vyhodnocování dat, aby otestovala a potvrdila nebo vyvrátila hypotézy o fungování světa. Zaměřuje se na kvantifikovatelná data a testovatelné předpoklady.

Převádí pojmy a jevy do světa čísel. Vědci pak využijí statistiky k analýze dat a vyvození generalizovatelných závěrů.

Zabývá se zkoumáním a pochopením procesů, které stojí za rozhodnutími státních orgánů. Zaměřuje se na to, jak jsou tato rozhodnutí formována vlivy různých faktorů, jako jsou instituce, skupiny zájmů, procedury a individuální preference.

Metoda kvantifikace a zkoumání mezinárodních vztahů pomocí statistických nástrojů. Využívá se k identifikaci vzorců a trendů v datových sadách, například v oblasti válek, demokracie a ekonomiky.

Statistický model, který odhaluje vztahy mezi proměnnými v historických datech. Pomáhá předvídat a studovat vývoj v oblastech mezinárodních vztahů.

Model rozhodování, který předpokládá racionálního aktéra s jasnými preferencemi a cílem maximalizovat svůj užitek. Využívá se k analyzování situací, kde je nutné zvážit chování druhých aktérů.

Typ simulace, která zkoumá situace s dvěma nebo více aktéry, kteří se snaží dosáhnout maximálního užitku v konkrétním kontextu. Hráči jsou racionální a mají znalost racionality svých protivníků.

Typ hry, kde výhry jednoho hráče odpovídají ztrátám druhého hráče. Součet zisků všech hráčů je vždy nulový.

Typ hry, kde je možné, aby všichni hráči dosáhli zisku, nebo aby jeden hráč dostal více, než druhý. Součet výher a ztrát nemusí být nulový.

V teorii her situace, kdy se žádný hráč nemá motivaci měnit svou strategii, pokud ostatní hráči zůstanou u svých strategií.

Hra s nenulovým součtem, kde existuje více rovnovážných bodů. Hráči musejí koordinovat své strategie, aby dosáhli optimálního výsledku.

Válka, která má za cíl dosáhnout absolutní dominance nad nepřítelem a zahrnuje celou společnost, včetně ekonomiky a kultury.

Válka, která je podporována a řízena kolektivem emocí, jako je nenávist a strach.

Válka, která je ovlivňována náhodnými a neočekávanými událostmi, které narušují plány.

Válka jako test mravnosti a morálky, která umožňuje projevit ctnost a statečnost.

Válka jako souboj, který má svá pravidla a hranice, podobně jako rytířský souboj.

Válka jako nástroj evoluce, která vede k eliminaci slabých a neschopných jedinců.

Válka jako nástroj kapitalismu pro násilnou expanzi a získávání zdrojů.

Válka jako selhání systému, jehož příčina je hledána v různých chybných aspektech.

Teorie, která tvrdí, že všechny důležité aspekty mezinárodní politiky jsou společensky konstruované. To znamená, že jejich význam a důležitost závisí na tom, jak je vnímají a interpretují aktéři. Věc sama (např. tyč) nemá inherentní význam, ale získává ho v závislosti na tom, jak ji aktéři vnímají (hůl, zbraň).

Soubor předpokladů o tom, co je svět, co je reálné. V konstruktivismu je ontologický předpoklad, že všechny důležité aspekty politického světa jsou sociální konstrukce (tj. že jejich význam je dáván významem aktérů).

Soubor předpokladů o tom, jak lze svět poznat. V konstruktivismu je epistemologický předpoklad, že svět lze poznat standardními vědeckými metodami, ale tyto metody je nutné rozšířit, aby zahrnovaly sociální konstrukce. To znamená, že se zaměřujeme na vnímání a interpretace aktérů, nikoli pouze na objektivní fakta.

Zkoumání různých identit (národních, profesních, genderových atd.) a norem (pravidel), které ovlivňují chování aktérů v mezinárodní politice. Konstruktivismus se zaměřuje na to, jak jsou tyto identity a normy vytvářeny a jak ovlivňují mezinárodní vztahy.

Konstruktivismus v mezinárodních vztazích nepředstavuje alternativní teorii k kritikům, ale spíše se snaží využít jejich poznatků a začlenit je do standardního vědeckého jazyka. Tím se liší od kritických přístupů, které se spíše snaží radikálně změnit koncepce a metody.

Spolupráce mezi státy, která přináší výhody, ale nese i značné riziko ztrát. V tomto scénáři platí dilema vězňů, což je situační paradox, kdy je pro jednotlivce výhodnější jednat sobecky, ale pokud to udělají všichni, dopad je pro všechny horší. Instituce mohou spolupráci usnadnit prostřednictvím reciprocity (trest za nespolupráci) a zavazování k spojeneckým závazkům. Častější setkávání států také podpoří spolupráci.

Instituce, které se skládají z formálně založených organizací. Tyto organizace jsou založeny smlouvami mezi státy a mají své vlastní struktury, jako je sekretariát a pravidla pro jednání. Příklady takových institucí jsou OSN, NATO a EU.

Pravidla, normy, principy a postupy, které ovlivňují očekávání států ohledně mezinárodního chování. Tyto normy vytváří předpoklady ohledně jednání mezinárodních aktérů. I když neexistuje jednoduchý způsob, jak zkoumat toto očekávání, představují důležitý faktor v mezinárodní politice.

Široká definice, která zahrnuje jak mezinárodní režimy, tak mezinárodní organizace. Jejich úkolem je určit pravidla, jež ovlivňují způsob, jak státy navzájem spolupracují a soutěží.

Proces, který v případě evropské integrace zahrnuje prohlubování spolupráce mezi státy EU. Teorie regionální integrace se zabývá tímto procesem nejen v Evropě, ale i v jiných regionech světa.

Stupně integrace mezi na sebe vzájemně propojenými státy. Vývoj integrace probíhá od volného obchodu až k federačnímu státu. EU se nachází mezi jednotným trhem a federací. Regionální integrace se soustředí na vliv a důsledky globalizace na rozvoj regionů.