Vitalita Stromů PDF

VITALITA STROMŮ Miloš Pejchal 1. Úvod do problematiky Vitalitu lze definovat jako schopnost organismů a jejich populací žít a obnovovat život v měnících se podmínkách prostředí (Petráčková – Kraus a kol., 2001). Je faktorem, který musí být brán v úvahu při jakémkoliv hodnocení stromů v zahradní a k...

VITALITA STROMŮ Miloš Pejchal 1. Úvod do problematiky Vitalitu lze definovat jako schopnost organismů a jejich populací žít a obnovovat život v měnících se podmínkách prostředí (Petráčková – Kraus a kol., 2001). Je faktorem, který musí být brán v úvahu při jakémkoliv hodnocení stromů v zahradní a krajinářské tvorbě. Vyjadřuje se samostatně, nebo je součástí syntetických ukazatelů, jako je například tzv. sadovnická hodnota. Životaschopnost je závislá na stáří a je ovlivněna jak genetickou výbavou, tak abiotickými, biotickými i antropickými faktory prostředí. Projevem vitality je obzvláště:  výkonnost (růst, vývoj, rozmnožování a šíření),  přizpůsobivost vnějšímu prostředí,  odolnost vůči chorobám a škůdcům,  regenerační schopnost,  zdravotní stav (Ehsen, 1992; FLL, 1993). Hodnocení vitality je mnohdy obtížné, protože v sobě zahrnuje i vývojové tendence jedince. Stanovuje se nepřímo, interpretací příslušných projevů, respektive ukazatelů vitality, které vyjadřují současnou odchylku struktury nebo funkce exempláře od "normálních poměrů". Můžeme k nim proto zařadit i zdravotní stav a poškození, jejichž podstatou je právě aktuální odchylka od normálu (Ehsen, 1992). Zjištění této odchylky a případné určení její velikosti je relativně snadné. Daleko komplikovanější je stanovení toho, jaké snížení vitality odchylku vyvolalo, nebo naopak, jak tato odchylka vitalitu sníží. Vzhledem ke komplikovanosti tohoto fenoménu se totiž jen obtížně hledá jednoznačný vztah mezi velikostí současné odchylky od normálu a stupněm vitality. Zásadní roli proto stále hraje zkušenost a cit pro stromy. Např. redukce listové plochy na polovinu normálního stavu může být jak odchylka vyvolaná výrazným snížením vitality v důsledku chronického působení nějakého stresového faktoru, tak i důsledkem jednorázového akutního poškození (pozdní mrazíky, listožravý hmyz, pesticidy atd.), které vitalitu nemusí významněji snížit. Při stanovování vitality je proto třeba posuzovat jedince co nejkomplexněji, tzn.:  brát v úvahu co nejvíce ukazatelů vitality a vzájemně je konfrontovat,  usilovat o získání časové řady údajů o projevech/ukazatelích vitality, získaných v určitých odstupech (obvykle několikaletých) dle stejné metodiky, neboť značně usnadňuje vývojové prognózy jedince, které jsou podstatné pro stanovení vitality,  při posuzování ukazatelů vitality brát v úvahu: - stáří, respektive fázi ontonegetického vývoje jedince, - vnější podněty působící na jedince (vlastnosti stanoviště, choroby, škůdci atd. – jejich chronické, nebo naopak akutní účinky). Jednodušší je obvykle porovnávat úroveň vitality (lepší, shodná, horší) mezi různými jedinci ve stejnou dobu, nebo u jednoho exempláře v časových odstupech, tzn. stanovovat tzv. relativní vitalitu, než odhadnout rozsah případného snížení vitality, tzn. stanovovat tzv. absolutní vitalitu, která je cennějším údajem. Vzhledem ke specifickým vlastnostem stromů (především dlouhověkost, vytrvalost a mohutnost nadzemní části) může jejich vitalitu snížit, nebo až zánik způsobit, jak selhání fyziologického rázu (např. nižší produkce asimilátů než je jejich spotřeba, nevratné poškození chorobou), tak selhání biomechanické (vývrat, zlom). Vitalita dřevin, především pak stromů má proto aspekt:  fyziologický a  biomechanický, nebo-li statický (Ehsen, 1988, 1992; FLL, 1993).