Tisk-poznamky od Ondry-01 PDF

1. Aktér - Mezinárodní vztahy jako obor vznikl ve 20. století o Stát jako základní jednotka systému, stát je aktérem mezinárodních vztahů o Stát se opírá o vnitřní a vnější suverenitu (má teritorium, populaci, jsou uznány ostatními státy) - Od 60. let roste vl...

1. Aktér - Mezinárodní vztahy jako obor vznikl ve 20. století o Stát jako základní jednotka systému, stát je aktérem mezinárodních vztahů o Stát se opírá o vnitřní a vnější suverenitu (má teritorium, populaci, jsou uznány ostatními státy) - Od 60. let roste vliv mezinárodních organizací o Otázka toho, nakolik jsou mezinárodní organizace aktéry mezinárodních vztahů, hráči, samostatnými subjekty či spíše strukturami, na kterých hrají státy hru - Obnova debaty, kdo je tedy aktérem mezinárodních vztahů a co ho definuje o Vnitřní dimenze ▪ „capacity to act“ (Carol Ann Cosgrove, Kenneth Twitchett - The New International Actors: The United Nations and the European Economic Community, 1970) Aktér je ten, co splňuje vnitřní dimenzi kapacity jednat (nejen jedná, ale je i pro systém důležitý) Autonomní rozhodovací procedury = má vliv na mezinárodní systém, je důležitý a ovlivňuje zahraniční politiku států splňuje OSN, nesplňuje Visegrad ▪ „actor capability“ (Gunnar Sjöstedt, 1977) Aktéra poznám na základě chování – pokud se chová jako aktér, je to aktér o Vnější dimenze (řeší se až od 90. let) ▪ Vnímání ostatních aktérů (David Allen a Michael Smith, 1990) Je to aktér, když ho tak ostatní chápou Relativní aktérství = můžu být aktér jen ve specifickém odvětví Například OSN se dají chápat i jako hřiště, i jako aktér o = někdo může být v rámci jednoho procesu jako aktér a v rámci jiného procesu hrací pole jiných aktérů ▪ Otázka „capability-expectation gap“ (Christopher Hill – článek The capability–expectations gap or conceptualising Europe's international role, 1993) Demonstruje to na EU – jak aktéři mimo EU unii chápou jako aktéra a očekávají její zapojení „there is a gap between what the EC had been talked up to do and what the EC was actually able to deliver“ - Od konce 90. let snaha propojit vnitřní a vnější dimenzi do „konstruovaného aktérství“ o Joseph Jupille a James Carporaso (1998) definují 4 faktory, na základě kterých se pozná aktér ▪ Uznání (jednání ne se členy, ale s celkem) e.g. NATO neřeší školství ▪ Autorita (zároveň ten celek musí mít pravomoci v dané oblasti) ▪ Autonomie ▪ Soudružnost (musí být vnitřní shoda uvnitř celku) o Charlotte Bretherton a John Vogler (2006) ▪ Aktéra dělá příležitost + chci jím být  ▪ Aktér ale musí být přítomný, schopný a mít vliv mimo hranice ▪ Musí mít schopnosti Sdílený závazek k pravidlům Musí mít vnitřní legitimitu – uznání, že má právo existovat Musí mít nástroje pro zapojení Musí mít identifikované priority - S rozpadem bipolárního světa dojde k utvrzení předpokladu, že éra klasické diplomacie skončila o Zvýšení počtu globálních aktérů, kteří nejsou stát o „informační revoluce“/ změnila hrací pole o Není jednoduché odhalit národní zájem státu o Narůstá vliv ekonomických zájmů o Do diplomacie vstupují i aktéři, kteří jsou specialisté i na jiné oblasti a stojí mimo ministerstva zahraničí - Globalizace vede k tomu, že je třeba řídit globální problémy mimostátně - Kdo jsou tedy aktéři? o Tradičně to jsou státy (chápaní OSN – členy jsou pouze státy x WTO – členem je i EU co by celek) o V poslední době ale roste vliv nestátních aktérů (Al-Kaida, nadnárodní korporace, neziskové organizace) o Problém identifikace „statehood“ – jsou jakoby státem, ale ne všemi uznaným (Kosovo) o Actor-network theory = všichni relevantní (já určím, kdo je důležitý) vs. tradiční aktér stát - Otázka moci o Může být aktér, který nemá moc? o Robert Dahl: moc je schopnost A přimět B, aby udělal, co by jinak neudělal o Max Weber: moc jako schopnost jednotlivce či skupiny dosáhnout svého cíle, když se tomu jiní snaží zabránit ▪ Charakter moc: donucení vs autorita o Stephen Lukes ▪ I have defined the concept of power by saying that A exercices power over B when A affects B in a manner contrary to B’s interests ▪ Tři tváře moci : issue – agenda - manipulation o V principu je ale „moc“ koncept, který je špatně definovatelný ▪ Terminologické problémy – power vs. power (moc vs. mocnost) o Existuje ale shoda, že moc je klíčová o Dva způsoby chápání ▪ Esenciální Moc jako vlastnost, která se dá změřit (počet vojáků, velikost teritoria) Měří ale skutečnou či potenciální moc? (například Francie má jaderné zbraně, ale reálně je nepoužije = je tedy mocná či potenciálně mocná?) ▪ Vztahové pojetí (relativistické) Moc je vztah, v němž A způsobí změnu chování B Moc je multidimenzionální – v jedné se zvyšuje a v jedné se snižuje (například Nizozemí je slabší vojensky než Německo a přizpůsobuje se v této spolupráci, Nizozemí je ale silnější v budování státu práva v krizové situaci)  Je tedy třeba ji blíže charakterizovat – o jaké moci mluvíme (v oblasti rozsahu; v doméně, ve které se projeví; ve váze – jak je pravděpodobné, že A přesvědčí B; v ceně – co bude A stát, aby přesvědčil B; v prostředcích – jak bude A nutit B) ▪ Filozofie Lockova kultura založená na vztahu rivalů (live and let live) Kantova kultura založená na vztahu přátel (all for one, on efor all) - Formy moci o Tradičně vázána na vojenskou sílu – zbraně, počet vojáků o Od 90. let debata na nové rovině (Joseph Nye) ▪ Hard power ▪ Soft power – získat schopnost to, co chcete, pomocí atraktivity spíše než donucením – změna, protože se B chce změnit - Dle definice moci mohu definovat mocnost o Civilian power/military power/market power/trade power Joseph S. Nye, Jr.: Soft Power – The Means to Success in World Politics - Several ways to affect the behaviour of others – coerce with treats, induce them with payments, attract them - It is not enough to evaluate only the power resources – you should know also the context of the game - We can distinguish between hard power and soft power - Hard power rests on inducement (“carrots”) or threats (“sticks”) - X you can get the outcomes you want without tangible threats or payoffs o It has been called – “the second face of power” - A country may obtain the outcomes it wants in world politics because other countries – admiring its values, emulating its example, aspiring to its level of prosperity and openness – want to follow it - = it is also important to set the agenda and attract others in world politics, and not only to force them to change by threatening military force or economic sanctions - = soft-power rests on the ability to shape the preferences of others - Soft power is not the same as influence o Influence can rest on the hard power of threats or payments o Soft power is more than just persuasion or the ability to move people by argument - It is also ability to attract – attraction often leads to acquiescence - Soft power = attractive power - Soft power resources = assets that produce such attraction - Attraction can be measured by asking people through polls or focus groups - “If I am persuaded to go along with your purposes without any explicit threat or exchange taking place – in short, if my behaviour is determined by an observable but intangible attraction – soft power is at work.” - Soft power rests primarily on three resources o Its culture – in places where it is attractive to others ▪ Set of values and practices that create meaning for a society ▪ High culture (literature, art, education) – appeals to elites – vs. popular culture – focuses on mass entertainment ▪ US benefits form its universalistic culture in this sense ▪ Through commerce, personal contacts, visits and exchanges o Its political values – when it lives up to them at home and abroad o Its foreign policies – when they are seen as legitimate and having moral authority - The impact of attraction on achieving preferred outcomes varies by context and type of goals - Criticism o The outcomes are very often unclear o Governments are not in full control of the attraction o Popularity measured in opinion polls might not be taken seriously - Role of military power has been changed o 20th century – rapid development of science and technology – new dimension of power resources o Progress of science then had contradictory effect on military power ▪ On the one hand it made the US the world’s only superpower, but at the same time it increased the political and social cost of using military force for conquest  o Modern communications technology also fomented the rise and spread of nationalism – which made it more difficult for empires to rule over socially awakened populations o Social changes inside the large democracies also raised the costs of using military power ▪ Post-industrial democracies are focused on welfare rather than glory, and they dislike high casualties ▪ Use of force requires an elaborate moral justification to ensure popular support, unless actual survival is at stake - On the one hand, technological and social change has been making war more costly for modern democracies, but at the same time it has been putting new means of destruction into the hands of extremist groups and individuals - Terrorism – deliberate attack on non-combatants with the objective of spreading fear and intimidation – is more lethal and more difficult to manage in the 21st century o Complex, highly technological nature of modern civilization’s basic system – market forces and openness have combined to increase efficiency of many of our vital system, but also make some part of it more vulnerable o “democratizing technology” has made the instruments of mass destruction smaller, cheaper, and more readily available to a far wider range of individuals and groups o The success of the information revolution had been providing inexpensive means of communication and organization o Changes in motivation and organization ▪ In the mid-20th century – terrorists tended to have relatively well-defined political objectives, which were often ill served by mass destruction; they were said to want many people watching rather than many people killed; often supported by governments ▪ X today radical groups grew on the fringes of several regions – they are then more dispersed; motivation changed to unlimited or redistributive o privatization of war – mass killing without the instruments of governments (individual extremist groups do that) - Power today is less tangible and less coercive among the advanced democracies - X much of the world does not consist of advanced democracies, and that limits the global transformation of power - = in such a diverse world all three sources of power – economic, military and soft – are relevant - If the current economic and social trends of the information revolution continue, soft power will become more important - Attractiveness n. 1 – USA - Others’ soft power o USSR ▪ after 1945 it attracted many in Europe because its resistance to Hitler, and in Africa and Asia because of its opposition to European imperialism ▪ industrial growth, Sputnik – it had soft power implications ▪ cultural and educational system – The Bolshoi and Kirov ballet companies, orchestras ▪ x not that much effective in comparison to Gorbachev’s policy of glasnost ▪ it was never real competitor in soft power to US o Europe ▪ No single state can compete with the US, but Europe as a whole can (and the EU as an entity even more)  ▪ The end of the Cold War – Eastern European countries oriented themselves to the Western Europe ▪ Domestic policies are appealing for young people – capital punishment, gun control, climate change, rights to homosexual – more than the once in the US ▪ Economic policies – welfare states ▪ Foreign policy which often contribute to global public goods – position on global climate change, international law, and human rights treaties Multilateralism ▪ Public diplomacy (Institute Francaise, Goethe Institute…) o Asia o Non-state actors ▪ Roman catholic church, UN, NATO, Amnesty International, Green peace - Nowadays in the information age, in the age of the paradox of plenty – credibility of sources matters 2. Bezpečnost Bezpečnostní studia jako podobor mezinárodních vztahů - Tradiční koncepty vycházejí z předpokladu absence války, neboť bez války je bezpečí/bezpečnost Základní teoretické přístupy k „bezpečnosti“ Realismus o Hobbsova kultura – člověk člověku vlkem o Základem je pouze přežití, nelze navazovat spolupráci Neorealismus o Anarchie – státy jsou si rovny, neexistuje hegemon, který řídí MZV Liberalismus / institucionalismus o Spolupráce je možná o Státům nejde o relativní ale o absolutní zisky – lepší získat aspoň něco o Spolupráce je možná pokud je to výhodné pro danou stranu Konstruktivismus / Idealismus o Nenásilí jako norma – Kantova kultura (kategorický imperativ – chovej se jenom tak, aby tvoje chování mohlo být bráno jako světová norma – takže buď hodný a s nikým se neper) o Snaha vyřešit problémy jinak než násilím – př. Briandt-Kellogův pakt 1928 Realismus Basic shared elements - The international system is anarchic – there is not an international authority that can enforce agreements and prevent the use of force o Anarchy does not refer to state behaviour, it does not mean that the international system is chaotic o Anarchy simply describes the lack of authority in the international system - Power as defining feature of the international environment that states face o power = the resources available to a state for building military forces o key elements of power – wealth, population, technological sophistication - without an international authority to protect the states, states need to rely on their own capacities to achieve their international goals - states as essentially unitary actors - states as rational actors – they make decisions that are well matched to the achievement of their interests, given the constraints imposed by their capabilities and the uncertainties they face about other state’s capabilities and motives - realist analysis “black-boxes” opposing states: states assess each other in terms of their power and capabilities, not in terms of the variation that exists within states, including domestic characteristics as regime type, the nature of leadership… - states as key actors in the international system o primary alternative – international institutions (but they play less important role in the international system) - states exist in an international system that is characterized by the possibility of war, which drives into military and economic competition, and sometimes into war itself Different types of realism  - most fundamental divide within realism is between strand that emphasizes the impact of the international system and the strand that emphasizes the impact of state’s motives and fundamental goals structural realism/neorealism: the constraints and opportunities created by a state’s international environment are the key to understanding its behaviour - states (security seekers) want only to be secure in the status quo - states that are interested in only maintaining sovereign control of their territory can end up in arms races and war because of the pressures created by the anarchic international system - very influential since the 1970s - many competing theories within structural realism o Kenneth Waltz – founder of the structural realism ▪ the international structure generates a general tendency towards competition between security-seeking states ▪ pressures and incentives created by the international system limit the potential benefits of cooperation structural incentives – the necessity of self-help, the importance of preventing adversaries form acquiring military advantage, and concern about relative gains – lead states to adopt competitive policies ▪ states recognize the importance of limiting their pursue of power ▪ power is means to achieving security (power as means for achieving survival, not an end in itself) ▪ states can enhance their ability to defend via internal and external balancing ▪ a state’s acquisition of extensive power convinces other states to align against it, thereby undermining this strategy o John Mearheimer (offensive realism) ▪ In the face of uncertainty, states should assume the worst about other’s intentions ▪ States pursue power as a means, not an end ▪ States try to maximize their power and purpose hegemony when possible, because it is the best way to ensure their survival ▪ There are many reasons that effective balances may not occur, which create the possibility for successful power maximization o Defensive realism ▪ International structure does not create a general tendency towards competition ▪ Under a range of conditions, states can best achieve security by cooperating ▪ Security dilemma: competitive policies that a state pursues to increase its own security can reduce its adversary’s security, decreasing its adversary’s security is dangerous – this adversary can react to this insecurity by pursuing policies that then reduce the state’s own security Variation in the security dilemma influences the pressures for competition, and the feasibility and risks of cooperation “motivational realism” (includes also some of classical realism and neo-classical realism: the importance of states that have an inherent desire to expand for explaining international competition or conflict, the international system itself is less important - States (greedy states) are interested in territorial expansion even when they are secure in the status quo  - Greedy states, not international structure, are the driving force behind competitive international politics - Greedy states can be deterred, so the balance of power plays an important role in determining whether they will attempt to expand - Greedy states will be inclined to bandwagon instead of balance Liberalism - It is fundamentally optimistic about politics, economics, and the broad prospects of the international politics, including cooperation among international actors and chances for a peaceful world - The international politics is not inherently conflict ridden and violent - Peace and security are plausibly attainable - Cooperation among states and societies need not be limited and difficult - There is no inherent security dilemma - Nation states as the most important actors, the ones whose behaviour we most care about and most wish to explain, but it gives also the considerable attention to other actors as well – international governmental organization, international regimes, non-governmental organizations, multinational corporations… - It accepts the realist notion that the international system, its nature and its structure, can have important effects on the behaviour of the actors - But it also rests on the contrary view that the system is not ultimately as important in determining state’s behaviour as 1) domestic actors’ power and preferences, and 2) the nature of states’ domestic political system - = states are not basically alike, and that how international politics operates tends to reflect their differences in character - “inside-out” approach to describing and explaining why governments do what they do (in contrast to realist approach in which external environment is crucial) - Politically, liberalism prefers certain perceptions, values and interests – democracy, free- market, human-rights - Cooperation is possible and beneficial o = establishment of international organization o Concept of international regimes – cooperation in form of norms and understanding as to appropriate behaviour on important or often sensitive matters o Regimes can exist not only in connection with international treaties and formal international organizations but even without them Liberalist view of the international institutions runs along three different lines Neoliberal institutionalism (rational-choice liberalism) - Anarchy makes cooperation very difficult, the temptation to cheat is too great and fear of being cheated is pervasive, but international organization can facilitate it - Cooperation requires extensive interactions and bargaining, and international organization can provide forums for this Functionalist view - International institutions are “natural”, an obvious recourse for an increasingly interdependent world  - Cooperation grows → everyone’s stake in it also grows → increased support for organizations, rules, and even laws Government can be induced to accept less sovereignty to create governing international institutions - In order to have more efficient decision making, or less domination by more powerful states Historical materialism - Particular version of Marxism - Particular forms of the ownership and control of the production of goods and services result in related class conflict at many levels form the local to the global - Underlying systems for producing goods and services and the class relations that go with them as playing a powerful role in the emergence of ideas and generating social change - Usually – but not necessarily – associated with the political goal of transcending capitalism - It puts security issues in context and analyse them holistically – it provides a way of understanding their meaning and significance Proměna chápání pojmu „bezpečnost“ - V 80. letech 20. století vznikají debaty o přehodnocení konceptu bezpečnosti o Studená válka: nejsme ve válce, ale přesto není pocit bezpečí - Je možné „bezpečnost“ definovat? (je to essentially contested concept) - je zapotřebí to přehodnotit? o Není ▪ bezpečnost státu zůstává klíčová ▪ nemění se základní definiční faktory ▪ bezpečnost je ve chvíli, kdy není válka o je to potřeba ▪ aktuální politika ve skutečnosti není ve válce ▪ to, že stát není ve válce, neznamená, že je v bezpečí ▪ například USA naposledy skutečně vyhlásily válku v roce 1942 – válka ve Vietnamu nebyla z tohoto pohledu mezistátní konflikt - David Baldwin vymezuje základní definiční otázky pro určení toho, co je „bezpečnost“ o Bezpečnost čeho? o Bezpečnost jakých hodnot? o Bezpečnost před jakými hrozbami? o Bezpečnost jakými prostředky? o Kolik bezpečnosti? o Za jakou cenu? o V jakém časovém horizontu? - Vliv konstruktivismu – mění se totiž odpověď na otázku „Bezpečnost čeho?“ - Jádro konceptu „bezpečnost“ je možné: o Prohloubit ▪ Čí bezpečnost? ▪ Původně státy – teď ale mohu jít Nad úroveň státu – společná bezpečnost, bezpečnostní systém, náboženství, lidstvo, příroda – debata o přežití lidstva  Pod úroveň státu – více vnitrostátních než mezistátních konfliktů – lidská bezpečnost (občanská válka totiž v tradičním pojetí není zahrnuta) o „new wars“ Mary Kaldor – hranice mezi válkou a organizovaným zločinem splývá; války nízké intenzity, zahrnutí nestátních aktérů, není přímo proklamováno, že se jedná o válku o Lidská bezpečnost – úzký a široký koncept, nelze předpokládat, že když je stát bezpečný není ohrožena lidská bezpečnost (viz. Např. stalinský teror – oficiálně žádná válka, ale…; Kosovo 1996-1998) -> referenčním objektem by neměl být stát ale jednotlivec, pak můžeme zahrnout i nestátní aktéry ▪ Užší koncept – přebírá kanadská vláda, absence fyzické hrozby jednotlivci ▪ Širší (undp, Japonsko) – mělo by se chránit lidské jádro a svobody které budují jeho vnitřní naplnění, právo na fyzickou bezpečnost + právo na pokrytí základních ekonomických potřeb + právo na politické vyjádření atd ▪ Vznik konceptu lidské bezpečnosti (poprvé definice v rezoluci OSN – „responsibility to protect“ – x není to v Chartě, neboť by to mohlo zasahovat do suverenity státu) Státní bezpečnost jako nástroj k tomu, aby se řeklo, že je v bezpečí jedinec Předpoklad, že „neválka ≠ bezpečí“ rozšiřuje i to, kdo ohrožuje bezpečnost o Rozšířit ▪ Co všechno je bezpečnost? ▪ Reflektuje používání termínu v obecném politickém diskurzu – oblasti mimo vojenský konflikt mezi státy ▪ Konec 80. let – Ole Waever a Berry Buzan (Kodaňská škola) představují koncept „sekuritizace“ Bezpečnost není objektivně daná Je to to, co někdo označí za hrozbu a lidé to tak přijmou Řečový akt Intersubjektivita Například terorismus není objektivně hrozba, neboť počet mrtvých je stejný jako počet mrtvých v důsledku dopravních nehod - VS. Kritika změny jádra konceptu o Realita se nemění = není třeba měnit koncept ▪ Stát je nadále klíčovým aktérem + je nutný v rámci procesu sekuritizace ▪ Bez státu není sekuritizace ▪ Státy se bez tak nadále zaměřují na tradiční bezpečnost (armáda, policie…) o Chybná redefinice ▪ Nedává smysl zahrnovat model racionálního aktéra ▪ Mezistátní konflikt zůstává nadále relevantní  ▪ Bezbřehé rozšiřování konceptu vede k pozbývání smyslu ▪ To vede k praktickým problémům: Státy, které investují do národní bezpečnosti snižují současně lidskou bezpečnost – mohou přece investovat spíše do lidského rozvoje (například v Indii lidé umírají hlady, ale stát investuje do vývoje jaderných zbraní) Státy ignorují bezpečnost jednotlivce Efekt bumerangu o Posilování národní bezpečnosti vyspělých států sníží bezpečnost v rozvojových zemích (intervence = zasáhnutí do život jednotlivce) (například invaze do Iráku otevřela dveře Daéši – to otevřelo dveře migraci – ohrožení lidské bezpečnosti) o Radikálnější návrh na změnu ▪ Post-strukturalisté Epistemologický spor = Zpochybňují odstup analýzy politiky a politiku samotnou Analýza je současně i politický nástroj – to jak definuji to a ono zároveň určuje význam David Campbell: Writing Security o Analýza toho, jak psaní o bezpečnosti zpětně utvrzuje politiku Paradox lidské bezpečnosti – pokud stát investuje do lidské bezpečnosti, investuje většinou méně do vojenské a tak může být ohrožena bezpečnost státní -> tím pádem i ta lidská Vnitřní (policie) a Vnější (armáda) – pokud armáda začne zasahovat do vnitřní bezpečnosti může to narušit rovnováhu Mezinárodní bezpečnost Definice bezpečnosti = nepřítomnost hrozeb a pocitů ohrožení (objektivních i subjektivních) ○ Pojetí se ale liší podle toho: Kdo je předmětem bezpečnosti (vertikální) Zdroje, kde hledá bezpečnost (lineární) ○ V tradičním pojetí je referenčním objektem stát a zdrojem hrozeb jsou jednotlivé sektory (užší pojetí) ○ → postupně se rozšiřovalo a prohlubovalo ○ Dnes další referenční objekty: národ, sociální skupiny, individua i Další zdroje hrozeb (širší pojetí) Vývoj bezpečnostních studií: ○ 50. a 60. léta – vyhodnocování vojenského potenciálu zemí, analýza rozložení sil = zlatý věk strategických studií (klasický realismus) ○ Studia konfliktu v průběhu nepřímých střetů za Studené války – hledají se příčiny konfliktů, zkoumá jejich průběh a možnosti řešení a prevence ○ Studia pro výzkum míru se objevují v rámci patové situace za Studené války ○ Od 70. let se řeší především ekonomická bezpečnost ○ Po rozpadu bipolárního světa nastala renesance bezpečnostních studií – koncepty se rozšiřují a prohlubují (Kodaňská škola) Bezpečnostní systémy Dělíme dle: ○ Vztahů na: Kooperativní konfliktní ○ Aktérů na: Státocentrické Pluralitní Kooperativní státocentrické systémy ○ Model hegemonické stability Bezpečnost je veřejný statek, ale státy nejsou schopny kolektivně spolupracovat Veřejné statky jsou navíc nedělitelné a zapojí se do nich i ti, kteří se nepodílí na jeho tvorbě Proto je nutný hegemon, který bude ochraňovat ty, co spolupracují a donutí nespolupracující ke spolupráci Lze nalézt ve 2. pol. 20. stol.: USA, OSN ○ Kolektivní bezpečnost Řešení sporů mezi členy nesmí být za použití síly – toto je dáno smlouvou Účastníci systému mají povinnost pomoci napadenému státu Výhody: existence jasného smluvního závazku, důsledný zákaz použití síly Problémy: definice agrese (především za SN); velmoci systému nevelí, ale vynucování a provádění je na nich; problematiky konsenzu; reaktivní charakter – reagují jen po agresi; konzervativní Systém Společnosti národů Určité země použili SN jako prostředek proti jiným velmocím a k naplnění vlastních zájmů Jednalo se o více, než jen systém kolektivní bezpečnosti Byla velmi konzervativní, navíc se do ní nezapojily USA Systém OSN Posílení postavení velmocí Symbióza s regionálními a bezpečnostními seskupeními Konfliktní státocentrické systémy ○ Kolektivní obrana Je to dominantní prvek ve vývoji mezinárodních vztahů Základními funkcemi jsou odstrašení potenciálního agresora, obrana proti napadení a poskytnutí pomoci napadeným členům ○ Rovnováha moci Např: renesanční Itálie Jednotlivé celky vytváří koalice proti potenciálně dominantnímu aktérovi V systému chybí centrální autorita ○ Koncert Např: Po Vídeňském kongresu Jedná se o systém s regulovaným soupeřením velmocí, naklání se ke kooperativnímu vůči vnějším aktérům Zaniká Krymskou válkou → systém se vrací ke kolektivní obraně  Kooperativní pluralistické systémy ○ Demokratický mír Stabilita a bezpečnost jsou řešeny na domácí půdě institucemi a demokratizací Demokratické války spolu neválčí, kvůli stejným hodnotám a vzájemné interdependenci Sílu považuje většina aktérů za nedemokratickou a nevýhodnou ○ Bezpečnostní společenství Ozbrojené konflikty považuje za nelegitimní Suverenitu přenáší aktéři na nadnárodní aktéry → dochází k propojení států S trochou snahy se sem dá zařadit NATO Konfliktní pluralitní systémy ○ Bezpečnostní aliance Snaží se o zajištění bezpečnosti i mimo vlastní území = má tedy konfliktní potenciál Jejími členy mohou být i nestátní subjekty Kodaňská škola (Buzan, Weaver, de Wilde) - Někteří autoři (např. Buzan či Baldwin) označují koncept bezpečnosti za nevyvinutý či málo rozvinutý a zanedbaný. Podle Buzanova názoru bezpečnostní studia i teorie MV kladly důraz na výzkum míru a moci a bezpečnost nechávaly stranou. Důraz na mír a moc byl dán dominancí realistického (moc) a idealistického (mír) přístupu v mezinárodních vztazích. Výzkum konceptu bezpečnosti by však neměl být opomenut, neboť bezpečnost reflektuje jak atributy moci (konflikt), tak i atributy míru (spolupráce) - COPRI - Kodaňský institut pro výzkum míru - Kodaňská skupina na základě zkoumání postbipolárního světa tvrdila, že je nutné rozšířit realistický koncept bezpeč- nosti, neboť tradiční vojenská bezpečnost se stává stále méně důležitou a nová bezpečnostní agenda se bude zabývat především společenskými, ekonomickými a environmentálními tématy. Kodaňská škola a koncept sekuritizace - Tři skupiny témat: o Nepolitizovaná o Politizovaná o Sekuritizovaná - Pracuje s předpokladem, že jakékoli specifické obsahové téma může projít politizací diskurzu, vše může být zpolitizováno o Například fotbal (nepolitické téma), když do toho přidáme dotace na fotbal, korupce, fotbalové násilí apod. – téma je politizované, přijde norma, výjimkou je extrémní postup proti potenciálním hrozbám – to je sekuritizace (speciální hlídky, posily, vrtulník – konkrétní situace, možnost ohrožení) - Kodaňská škola se zabývá přechodem převážně z politického do sekuritizované oblasti - Bezpečnost je sociální konstrukce vytvořená prostřednictvím řečového aktu sekuritizujícího aktéra, který přijímá relevantní publikum a který umožňuje aplikaci mimořádných prostředků o Významná osobnost označí daný jev za bezpečnostní hrozbu o Když premiér řekne, že nás sousední země chce napadnout (extrémní příklad, rychlá sekuritizace, jde o všechno) o Sekuritizovat jde také životní prostředí (hrozbou globálního oteplování), sociální prostředí (imigrace) apod. o Hrozba musí mít existenční charakter (buď, anebo) o Může jít o cokoli v nějaké úrovni veřejné debaty (vše je politika, bezpečnost existuje o něco výš – vše politické může být sekuritizováno a tedy vtaženo do bezpečnostní sféry) o Bezpečnostní téma může být cokoli, pokud je to politizované téma s existenciální hrozbou (musíme snížit hladinu CO2, jinak se zaplaví New York apod.) - Současně existuje možnost desekuritizace o Odbezpečnostnění tématu o Od mimořádných opatření se dostáváme za úroveň běžné politizace o Portugalsko se po vzoru USA pokusila vyhlásit válku proti drogám (výsledky nebyly úspěšné, prostředky posléze dali na léčení závislostí – lepší výsledky – příklad desekuritizace) - Hlavní přínos školy: o Bezpečnost přestává být objektivní kategorií, je konstruována prostřednictvím diskurzu 3. Demokracie - Demokracii je možné chápat dvěma způsoby o Klasická/Polis = princip vůle lidu ▪ x jak tento lid definovat? o Moderní/zastupitelská = realistické pojetí: vláda lidu je naivní, nikdy nemůže existovat - Sartori: problémem není, co slovo „demokracie“ znamená, ale co znamená věc, kterou označuje o = vzniká tedy rozpor ideál vs. realita – je tedy potřeba rozlišovat mezi demokracií jako ideou (pojetím pojmu demokracie) a demokracií jako reálným systémem (politickým obsahem demokracie) o konfrontuje dvě možná interpretační hlediska demokracie ▪ do jaké míry je s demokracií slučitelný většinový princip (demokracie jako vláda většiny) ▪ do jaké míry je nutné, aby většinový princip byl současně spojen s ochranou práv menšin (demokracie jako vláda většiny omezená práva menšin) - Karl Popper: klade důraz na prostředek spíše než na cíl o Otázka vzniku vlády je druhořadí a je nebezpečné se jí vůbec zaobírat, neboť po vzniku vlády demokratickou cestou může dojít k obratu v autoritářství (nebo si prostě budou dělat, co chtějí) o Důležitější jsou volby, neboť to je chvíle, kdy se vláda musí „zodpovídat“ = soud lidu nad současnou vládou o = klade důraz na možnost odvolání o Výhodou demokracie je právě to, že je možné vládu odvolat o Mechanismy demokracie lze ovlivňovat = to je to nejzásadnější (ne nějaká vláda lidu) o Zásada nenásilného sesazení vlády = volby jako reflexe minulosti Typy demokracie (empirické) Podle Roberta Dahla lze demokracie shrnout do tří transformací/podob 1. Přímá demokracie malých států, které vznikly v antickém Řecku a skončila v 18. století o lid vykonává moc bez zmocněnců (případně skrze zmocněnce, kteří mají imperativní mandát) o v antických demokraciích byla velká část obyvatel vyloučena z občanství = nepodílí se na vládě o znaky antických demokracií dle Aristotela: ▪ lidové shromáždění má rozhodující pravomoc v nejdůležitějších politických záležitostech ▪ veřejní činitelé vybírání ze všech občanů ▪ výběr = los (nikoliv volba!) ▪ rotace ve funkcích, krátký mandát ▪ není majetkový cenzus ▪ úřady a účast v nich jsou placeny o politea = v dnešním smyslu reprezentativní demokracie o Aristoteles: existuje vztah forma vlády – sociální struktura ▪ Dvě nejrozšířenější a základní formy – vláda chudých či oligarchie (vláda bohatých)  ▪Politea = ústavní demokracie (dle Aristotela nejlepším režimem pro většinu „obcí“) Směsice umírněné demokracie a umírněné oligarchie Více demokratických prvků než oligarchických prvků Početné zastoupení středních vrstev Podle něj nesmí být veřejné úřady nesmí být zdrojem obohacování 2. Reprezentativní demokracie větších národních státu, které vznikly v 18. a 19. století o nárůst inkluzivity obyvatel o výběr vládnoucích formou volby (podle Aristotela nejsou volby dostatečně rovnostářské – lepší je los) o Rober Dahl to nazývá polyarchie (vláda mnoha, mnohovláda) ▪ Sedm institucí polyarchie Volení státních představitelů Svobodné a poctivé volby Všeobecné volební právo Právo ucházet se o úřad Svobod projevu Svoboda se sdružovat Právo vyhledávat alternativní zdroje informací 3. Demokracie na nadnárodní úrovni, které vznikly koncem 20. století o Mnoho klíčových rozhodnutí je vykonáváno nad úrovní státu, mimo země, jichž se rozhodnutí týkají, a aniž by se občané těchto rozhodnutí účastnili o Absence demokratických nadnárodních institucí – i kdyby také demokratické nadnárodní instituce fungovaly, participaci obyvatel by pravděpodobně čím dál více omezovaly o Podle Dahla je proto nezbytné posílit demokracii, občanskou participaci, transparentnost a veřejnou debatu uvnitř země dříve, než důležitá část jejích kompetencí přejde nad úroveň státu Teorie demokracie (2 zákl. typy + představitelé) - klasická = založená na principu vlády lidu, antické Řecko (nevládl celý lid) ▪ první demokratické prvky vznikají v některých řeckých městských státech (zejména Athény) ▪ nevládne celý lid, ale pouze svobodní muži s občanstvím daného státu (na vládě se tedy nemohou podílet ženy, cizinci, přistěhovalci, otroci) – vládne tedy prakticky menšina většině ▪ volba probíhala losem (zásadní rozdíl od moderní demokracie) ▪ v Antice demokracie vnímána jako pejorativní výraz ▪ Platón – kritika demokracie v Athénách (v díle Ústava) o Nejlepší zřízení a uspořádaní podle něj = aristokracie – ta postupně pouze degeneruje v horší možné vlády – ke každé z vlád přiřazuje charakteristickou vlastnost, která tvoří základ celého zřízení o Seřazeno sestupně tedy:  1) Aristokracie – ctižádostivost (téměř ideální zřízení, ctižádostivost šlechticů však začne systém rozkládat) 2) Oligrachie – bohatství (vládne úzká skupina bohatších toužící po hromadění bohatství) 3) Demokracie – svoboda (svoboda však bez řádu, svoboda se postupně zvrhává v anarchii – nakonec nejsou ani dodržovány zákony, všichni se staví na stejnou roveň, ale reálně to možné není) 4) Tyranie – chtíč (tyran si podmaní zbytek obyvatelstva) ▪ Aristoteles -> demokracie = vláda chudých (vláda mnohých) x oligarchie = vláda bohatých o I on kritizuje demokratické zřízení – jedná se o závadný typ o Klasifikuje existující režimy na základě 2 ukazatelů 1) Počet vládnoucích – jeden vládce; malá skupina vládců; velká skupina vládnoucích 2) Zájem – vládne ve vlastním zájmu x vládne v zájmu všech o Na základě toho klasifikuje 6 režimů Pokřivené režimy Dobré režimy Tyranie (vláda jednoho ve svůj Monarchie (král vyniká svou prospěch, vládne neomezeně i nad těmi, které ctností + ušlechtilostí nad ostatními, morálně převyšuje) vládne svobodně nad lidmi v jejich prospěch – charakter krále ne vždy musí odpovídat, je to víceméně hypotetické) Oligrachie (cíl + podmínka podílu na Aristokracie (cíl + podmínka vládě = bohatství) podílu na vládě = ctnost) Demokracie (svoboda + působení Politeia (umírněná demokracie demagogů, kteří dokážou veřejný prostor + umírněná oligrachie – jejich směs) zmanipulovat ve svůj prospěch) chápání demokracie jako vlády lidu je naivní – neuskutečnitelné / nebezpečné ▪ Popper -> demokracie znamená, že lid má možnost svrhnout/odvolat vládu nenásilně – negativní moc, otázka vzniku vlády je druhořadá, je nebezpečné klást velký důraz na sestavování vlády – vláda poté může vládnout absolutně údajně ve jménu lidu, volby = soud lidu nad aktuální vládou, klade důraz na prostředek a ne na cíl – klade důraz na mechanismy demokracie, cíle se nejčastěji dovolávají diktátoři – inklinují ke klasické formě demokracie ▪ Právě mechanismy ukazují, jak demokracie funguje, jestli je opravdu demokracií - moderní ▪ Rousseau – radikální koncept přímé demokracie (demokracie jako forma vlády, v níž výkonnou moc zastává lid; demokracie jako suverenita lidu (zde spíše ve smyslu republiky))  ▪ De Tocqueville – demokracie jako zastupitelská forma vlády a stav společnosti, kde je rozhodující nadvláda všeobecné rovnosti životních podmínek (Tocqueville se nejvíce inspiruje v americkém prostředí) ▪ J.S. Mill – považuje demokracii za nejlepší možné zřízení (prosazoval nepřímou, reprezentativní demokracii se všeobecným nerovným hlasovacím právem) ▪ Schumpter – demokracie není cílem sama o sobě (kritika -> 3 neuspokojivé prvky demokracie = obecné dobro, obecná vůle lidu, „racionální“ chování občanů) - Francis Fukuyama – konec dějin, demokracie jako nejlepší státní zřízení, které již přetrvá Arendt Lijphart: Čtyři možnosti demokracie - Dvě hlavní proměnné: zda je společnost kulturně homogenní či segmentovaná a zda politické elity mají konkurenční, nebo kooperativní chování o Dostředivá: kulturně homogenní společnost + konkurenční chování politických stran (tu spatřoval ve VB) o Odstředivá: kulturně segmentovaná společnost + konkurence politických stran o Konsociační: kulturně segmentovaná společnost + kooperativní chování politických stran (tu spatřoval v Nizozemí) o Depolitizovaná: kulturně homogenní společnost + kooperace politických stran - Vycházel z předpokladu, že klasická většinová demokracie (VB, kterou označil za dostředivou demokracii) je vhodná pro kulturně homogenní společnosti, ale nikoliv pro společnosti segmentované, pro kterou doporučoval konsociační demokracii, v níž se nevychází z většiny, ale spíše z konsenzu všech relevantních sil (vhodná je tedy koalice zástupců všech segmentů) - Poté to zúžil pouze na dvě demokracie o Konsenzuální demokracie: má o něco lepší socio-ekonomické výsledky ▪ Její nové znaky: korporatismus, nezávislost centrální banky o Většinová demokracie - Politická soutěž je větší v homogenních společnostech – jinak vznik kartelové demokracie Jak učinit demokracii efektivní? Jaký je nejlepší politický režim? - Dvě kritéria 1. Otázka stability, přežití demokracie / socio-ekonomická účinnost ▪ Prezidentský režim není dobrý, neboť je vysoká pravděpodobnost pádu demokracie a vzniku autoritářského režimu – Latinská Amerika jako příklad (Juan José Linz) 2. Otázka fungování / vládní akceschopnost ▪ Sartori souhlasí s Linzem, ale ptá se, zda parlamentní režim je řešením Aron, Sartori: fungování politického režimu = schopnost vládnout a pro to jsou dvě podmínky o Stabilita (exekutivy) o Politická účinnost přijímat rozhodnutí - = řešením není zavrhnout režim, ale spíše modifikovat - Dvojí chápání efektivity: o ve smyslu socio-ekonomické účinnosti (hospodářský výkon = effectiveness) o ve smyslu vládní akceschopnosti (schopnosti vlády přijímat rozhodnutí = efficiency) - Ideálně by měly obě roviny splynout dohromady (spíše to ale není pravidlem) o Lipset tvrdí, že se demokracii daří lépe v rozvinutých zemí o x ne vždy to tak je – např. Indie či Kostarika  - Často je vyzdvihovaná vládní akceschopnost – to je ale dvojsečné, jelikož akceschopná vláda přijímá dobrá i špatná rozhodnutí o Z hlediska akceschopnosti je důležité, že přijímá rozhodnutí (byť špatné) o Schopnost rozhodovat je ale životně důležitá ▪ Neschopnost = pád vlády – proto je třeba riskovat, koneckonců špatná rozhodnutí se dají napravit o Akceschopnost vlády se dá politickými metodami měnit (například volebním systémem) x hospodářská výkonnost se mění pomaleji o Akceschopná vláda nerovná se aktivistická (= ta, která se nezastaví před ničím; ta, která nadužívá moc; rizika jejího vzniku je v bezmocné vládě) - (Ne)Fungování demokracie ovlivňují pravidla hry a instituce (státní i společenské – politické strany, zájmové skupiny) - Pravidla hry – o ústavní faktory: ústava, ústavní zákony, zvyklosti (na tom stojí třeba VB či Izrael), obyčeje o politické faktory: politické stranictví (v některých zemích důležitější než ústavní faktory) ▪ například USA: žije navzdory ústavě díky politickým stranám ústava může potenciálně způsobit zhroucení systému parlament schvaluje zákon – prezident nemá právo do tohoto procesu zasahovat, ale musí schválený zákon podepsat prezident má plně výkonnou moc, ale potřebuje dodatečné schválení parlamentu = dohromady se vyvažují Potenciálně ale může vzniknout nesoulad a zablokování institucí (když třeba nebude prezident podepisovat zákony) Zároveň velká role neideologičnosti a nedisciplinovanosti těchto stran = koalice přes uličku - Jak zefektivnit demokracii ve smyslu vládní akceschopnosti? o Institucionalizované principy – změna institucí (ústava, volební systém) o Behaviorální – výchova společnosti Demokratické politické režimy - Jak lze chápat demokratický režim? o Rozdíl mezi politickým režimem (reálný způsob vykonávání moci, organizace politické moci skrze formální i neformální instituce = je více typů) a politickým systémem (zobecněná síť vztahů, jejichž pomocí politická moc komunikuje formou výstupů a vstupů s okolím = vztahy mezi politickou mocí a okolím - Problém klasifikace režimů o Tradiční dichotomie parlamentní a prezidentský režim o V praxi je ale i třetí typ – poloprezidentský režim - Dvě roviny klasifikace režimů o Typy režimů o Vnitřní členění v rámci režimů - Obě stojí na dvou kritériích 1. Strukturální / ústavní faktory ▪ Dělení moci na zákonodárnou a výkonnou – kdo, jak, kdy  ▪ Parlamentní: výkonnou moc má vláda s premiérem (vláda je odpovědná parlamentu, účastní se její legislativní činnosti, výkonná a zákonodárná moc jsou odděleny, prezident není odpovědný parlamentu) ▪ Prezidentský: výkonnou moc má prezident (prezident má dvě funkce – hlava státu, šéf výkonné moci) - Není relevantní ptát se, jak je prezident volen (v USA nepřímo vs. ve FIN přímo – oba ale prezidentské režimy) - Důležitější je, zda je volen nezávisle na parlamentu 2. Politické faktory ▪ Význam politického stranictví (Duverger) ▪ Sartori: kdo a jak kontroluje strany, co mají strany pod kontrolou Premiérský parlamentarismus Parlamentarismus s převahou zákonodárného sboru ▪ Tyto faktory jsou relevantní i v prezidentských systémech Vliv na fungování a nefungování demokracie A) Pravidla hry, podle kterých se instituce chovají a. ústavní faktory - ústava, právo, ústavní zvyklosti - Izrael… b. politické faktory – politické stranictví -> často důležitější než ústavní faktory (USA – brzdy a protiváhy, díky tomu systém funguje, vzájemně pravomoci nesdílejí, instituce jsou voleny jindy -> může vzniknout nesoulad mezi představiteli moci -> v praxi však ani tak nedojde ke zhroucení systému – strany jsou neideologické a nedisciplinované) -> v jižní Americe systém nefunguje – strany ideologické řekněme evropského typu B) Instituce a jejich kvalita Parlamentarismus a poloprezidentalismus - Poloprezidentský režim má různé definice - Poprvé byl použit ve Francii v 50. letech – Charles de Gaulle – jako novinářský pojem (1959 – Le Monde), který měl vystihnout realitu V. republiky - Francouzský politolog Maurice Duvergere tento pojem převzal a pokusil se vytvořit definici (70. léta) o Dvouhlavá exekutiva – prezident a premiér o Ti se společně dělí o moc o Vůči sobě jsou autonomní ▪ Prezident nezávislý na parlamentu, ale může parlament rozpustit ▪ Vláda je závislá na souhlasu parlamentu - V současné době existují tři možnosti, jak s tímto pojmem pracovat o Duvergerovci ▪ Navazují na definici Duvergera = prezident je volen ve všeobecných volbách, má celkem značné pravomoci, proti němu stojí premiér a ministři s výkonnou mocí a jsou ve funkci tak dlouho, dokud se to líbí parlamentu = výkonnou moc sdílí prezident, premiér a vláda ▪ Následovníci Duvergera s ním souhlasí: Maximalisticky: chápou poloprezidentský režim v nejširším smyslu (Giovani Sartori)  Minimalisticky: chápou poloprezidentský režim dle několika proměnných o Prezident musí mít výkonnou moc o Podstatou je, že zákonodárná moc < výkonná moc a hlava státu hraje prim o Post-duvergerovci ▪ Uznají, že poloprezidentský režim je svébytný systém, ale chápou jej jinak ▪ Rober Elgie: prezident je všeobecně volený na určitou dobu, koexistuje s premiérem a vládou, kteří jsou odpovědni parlamentu X chybí definice prezidentské moc (koexistovat neznamená vládnout) X chybí popis, jakým způsobem prezident vládne ▪ Další autoři jen přebírají jeho myšlenky (on je jakoby jediný) o Odmítači a pochybovači ▪ Poloprezidentský režim neexistuje ▪ Možné je rozdělit Je třeba uznat dva čisté typy režimů – parlamentarismus a prezidencialismus o Poloprezidentský režim je pouhou variací o „duvergerův paradox“ – Duverger udělal s definicí pojmu kariéru, ale ve Francii tento pojem neuznali (V. republika byla pouze podtyp parlamentního režimu) Poloprezidentský režim odmítnut jako pojem, ale ne jako princip o Schubert, Kerry ▪ Premiérsko-prezidentský režim – v podstatě duvergerova definice = prezident má moc, ale premiér hraje prim ▪ Prezidentsko-parlamentní režim – prezident dominuje - Duvergerova definice se hodí na velký počet případů (sám Duverger jich v roce 1980 napočítal sedm: Finsko, Francie, Island, Irsko, Portugalsko, Výmarská republika, Rakousko) - Sartori v 90. letech počítal do tohoto typu režimu: Finsko, Francii, Portugalsko, Srí Lanku, Výmarskou republiku - Post-duvergerovci jich ve světě napočítají stovky – čím méně definičních znaků, tím více případů o Elgie jich napočítal přes 50 (po roce 2012 tam zařadil i Českou republiku, neboť máme přímou volbu prezidenta) - Existují čtyři zásadní kritiky poloprezidentských režimů o Terminologická ▪ Nevhodnost názvu – je to matoucí a zaměnitelné s pojmem poloparlamentarismus ▪ Sémantika = význam slov – z tohoto hlediska je původní Duvergerova koncepce akorátní: je prezidentský – ten nějak působí, ale je polo- = je omezený ▪ X parlament dominuje, ale je něčím omezen o Svébytnost poloprezidentského režimu ▪ Duverger: poloprezidentský režim chápeme jako střídaní prezidentské a parlamentní fáze = chvíli to funguje tak a chvíli jinak – záleží, kdo z nich má navrch  ▪ X to je ale zpochybnitelné – je tedy buď jedno či druhé a není třeba poloprezidentského režimu X Sartori: střídání není pochopené správně, neboť ve skutečnosti nejde o střídání ale spíše o oscilaci = kolísání uvnitř systému, což není střídání svou systémů o Nejasnost způsobu volby prezidenta ▪ Prezident je volen všeobecně ▪ X je to přímo, či nepřímo ? X Sartori: prezident je volen všelidovou volbou, což je přímo i nepřímo o Definiční znak prezidentské pravomoci je nejasný ▪ Duvergerovci chtějí „moc“ prezidenta zpřesnit Kvantitativně: počítáním moci (má pravomoc = 1, nemá pravomoc = 0) Kvalitativně: moc prezidenta by měla mít 1 předpoklad = je demokratická; a 3 podmínky o Moc je přímá a nezávislá: svobodná vůle rozhodnutí bez omezení (není třeba konsignace premiéra) o Pozitivní pravomoc: může otevření užívat moci (a ne že ho k tomu někdo bude protlačovat) o Politická pravomoc: ovlivní směřování země, politiku země Politická opozice (antisystémová) - Různé definice o Univerzalistická – nevztahuje se k ničemu konkrétnímu ▪ politologie ▪ Robert Dahl: teoretik demokracie Bod A a bod B – jeden vládne a druhý na něj útočí a chce se dostat na jeho místo ▪ Obecně – odpor spojený se snahou dostat se na vládnoucí post o Analytická ▪ Historie ▪ Konkrétní příklad o Sensu largo – široce chápaná opozice ▪ Nesouhlas s politikou vládnoucích – jakýkoliv (formou petice, protesty, nadávání v hospodě) o Sensu stricto – užší pojetí ▪ Institucionalizovaná opozice (nemusí být nutně jen politická strana), která vystupuje proti vládě či proti celému režimu o Apolitická opozice ▪ Vystoupení proti vládě (nebo proti komukoliv jinému) ▪ Nutným smyslem není svrhnou vládnoucí ▪ Chtějí naplnění nepolitických cílů o Politická opozice ▪ Politické vystoupení proti volbě (kandidování ve volbách, sepsání protivládních programů) - Složitá otázka legality politické opozice – pouze Portugalsko legalizuje opozici v ústavě („politické strany mají právo být v opozici“) o Nikde jinde není jakoby legalizováno – politická opozice existuje jakoby zprostředkovaně na základě principu pluralismu (není povoleno, ale není ani zakázáno) - Jaké má funkce politická opozice? o Funkce kontroly vládnoucích – hlavně v parlamentu o Funkce kritiky – také v parlamentu ▪ Měla by být doplněna nabídkou alternativy (protože smyslem je přece vládnoucí nahradit) o Funkce artikulace a agregace společenských zájmů ▪ Vyjadřování zájmů skupin společnosti ▪ Tribunská funkce: skupina ve společnosti se cítí být odcizena, tak že je vyloučena, což vede k tomu, že se neúčastní politického života a uchýlí se třeba terorismu Z tohoto důvodu je lepší, když existují antisystémové strany – stát na ně může reagovat, jelikož si uvědomí, kdo je odcizen) o Funkce artikulace a agregace odmítání vlády ▪ Vždy existuje někdo, kdo odmítá vládu – existence politické opozice vytvoří dojem, že je ten někdo reprezentován a zamezí se tak právě třeba terorismu - Typologie politické opozice o Robert Dahl vymezí opozici dle kritérií – nejde ale o typologii, nýbrž pouze o kritéria, jak zkoumat opozici ▪ Organizační soudružnost a koncentrace Souvisí se stranickým systémem (v bipartismu je maximálně soudržná = opozice je tvořená jednou stranou) ▪ Soutěživost Jak moc spolu soupeří – inklinuje ke spolupráci a koalicím (v bipartismu maximální soutěživost x v multipartismu strany spolupracují) ▪ Místo setkání opozice + vláda Ve volbách/v parlamentu/na úrovni zájmových skupin Není nutnou podmínkou – například v USA nejsou velké rozdíly ▪ Míra rozlišitelnosti a identifikovatelnosti opozice Kdo je vlastně v opozici? (ve Švýcarsku jsou kupříkladu všechny strany ve vládě) ▪ Cíle politické opozice Změna personální Změna politiky Změna jednotlivých prvků Změna politiky jako takové ▪ Strategie Kde chce politická opozice uspět (ve VB je to uspět ve volbách x u nás uspět ve volbách neznamená vládnout) - Antisystémová opozice o Sartori: teoretik antisystémové opozice o Antisystémová opozice odmítá stávající politický systém a chce ho svrhnout – dělá to na základě ideologie (kupříkladu je proti demokracii)  Vztah (k dle míry extrému) ANO NE Antisystémová strana Ideologie ANO Antisystémová strana ale irelevantní (či maskovaná) NE Extrémní Prosystémová - Extrémistická opozice – ta, co užívá násilných prostředků k prosazení cílů LIBERÁLNÍ: - Politický režim, který: a) Má demokratický systém vlády b) Oficiálně uznává a chrání svobody a práva jednotlivců c) Je právním státem (vláda zákona) - Zahrnuje různá státní zřízení a formy vlády o Republika – Francie, Německo, Indie, USA, Itálie ▪ Prezidentská – USA, Brazílie, Mexiko ▪ Poloprezidentská – Francie, Taiwan ▪ Parlamentní – Polsko, Česko o Monarchie – Japonsko, Španělsko, VB NELIBERÁLNÍ: - Není založena na zákoně a na rozdělení mocí mezi institucemi - Jedná se o režimy, které se vyznačují použitím některých mechanismů demokratického vládnutí - potvrzování vládnoucí elity ve svých funkcích pomocí opakujících se voleb - Zejména v zemích třetího světa je takto plebiscitně chápaná demokracie rozvíjena, ovšem cíleně rezignuje na liberální praxi - Tato „demokracie“ cíleně absentuje prvky, jako je respekt k politickým a občanským svobodám, základním právům, jednání na základě principů vlády zákona - mají sklon absolutizovat suverenitu lidu - koncentrace a centralizace moci do rukou vládnoucí politické elity - tendence mluvit jménem lidu TOTALITARISMUS: (Fridrich + Brezinski – odlišné pojetí od Arendt) 1) oficiální státní ideologie zahrnující všechny aspekty lidské existence a obsahující pro všechny členy společnosti závazné pokyny 2) masová hierarchicky uspořádaná politická strana řízená vůdcem, která je nadřazena státnímu aparátu nebo se státním aparátem splývá 3) absolutní monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci (armády, policie); tato monopolní kontrola je prováděna buď politickou stranou, nebo s ní spojenou a jí řízenou byrokracií 4) politické straně podřízený systém policejní kontroly společnosti využívajících moderních metod (včetně psychologických) 5) úplná kontrola prostředků masové komunikace a informačních zdrojů, která je prováděna prostřednictvím stejných mechanizmů jako kontrola ozbrojených složek; vzdělávací monopol 6) centrální řízení a kontrola ekonomiky TOTALITARISMUS - Hannah Arendt (1951) Původně práce pojednávala pouze o nacismu (1949 první verze – „Břímě naší doby“), poté však přidává i případ stalinismu a upozorňuje na společné body, které oba režimy spojují Kniha rozdělena do 3 částí: Antisemitismus, Imperialismu, Totalitarismus V první části analyzuje zejména společnost 18. a 19.století a upozorňuje na původ a kořeny antisemitismu v evropských zemích (nejčastěji příklady z Německa, Rakouska a Francie) o Upozorňuje na vztah Židů k ostatním společenským vrstvám, analyzuje to, jak sami Židé v tomto období chápali svoji identitu i v návaznosti na to, jakým způsobem je hodnotila a jaký vztah k nim měla společnost o S proměnou tradičního nacionalismu a kladením důrazu na vztahy mezi společenskými třídami už není tolerováno postavení Židů jako „národu uvnitř národa“ o K největšímu rozpuku antisemitismu dochází v okamžiku, kdy Židé přichází o svou reálnou moc a zůstává jim pouze bohatství – lidé jsou schopni respektovat moc spojenou s bohatstvím ale ne samotné bohatství bez moci o Zajímá se i o klíčové židovské postavy sledovaného období – Benjamin Disraeli a jeho úloha v britské společnosti a důkladná analýza kontextu Dreyfusovy aféry ve Francii V druhé části se zabývá imperialismem o Arendt situuje počátek imperialismu do období po roce 1884 a jeho konec spatřuje v roce 1947, kdy Británie opouští Indii o Zrození imperialistických snah pak spojuje s bohatnutím buržoazie, která již na vnitřním trhu nespatřuje dostatečný prostor pro uplatnění, a tak obrací svou pozornost k zahraničním územím o Hlavním cílem imperialismu je tedy expanze, která v konečném důsledku nabourává stabilitu jak země kolonizované tak i mateřské, jelikož je donekonečna poháněna dynamikou celého procesu o Dále zdůrazňuje spojení imperialismu s rasismem, který tak vytváří jasný podklad pro vznik tendencí a myšlenek na počátku 20.století o Upozorňuje zde také na neosobní vládu byrokracie, kde je velmi těžké identifikovat, toho kdo má nést odpovědnost, a tak vláda byrokracie může vést k nejnásilnějším způsobům vlády o Imperialismus chápe jako předstupeň totalitarismu – snaha o expanzi, vláda nadřazeného byrokratického a bezpečnostního aparátu se dále uplatňují i v totalitarismu, avšak ne v zemích koloniálních nýbrž mateřských Během prvních dvou oddílů tak autorka sleduje postupný nárůst zla ve společnosti, který vytvořil základy pro vznik totalitarismu Třetí část je patrně nejdůležitější ze všech – jako jedna z prvních se zde pouští do analýzy totalitárních režimů a jejich charakteristik o Nejprve charakterizuje úlohu mas pro totalitární hnutí, které chápe pro jeho existenci jako zcela nepostradatelné o Je obtížné prosadit totalitární hnutí v malých zemích, kde není tak výrazná masová skupina – „je potřeba velký lidský materiál“, aby bylo možné uskutečňovat politiku totálního ovládání nejčastěji skrze teror (nutná existence postradatelných mas, bez rizika vylidnění země) o Teror jako klíčová složka režimu – je hybnou silou režimu, je nezávislý na přítomnosti opravdových nepřátel o Masa = neutrální část populace, jedná se o politicky indiferentní jedince, kteří se málokdy aktivně zúčastňují politického života (nejsou členy stran ani nechodí k volbám, jsou lhostejní) -> na tyto jedince cílí svou propagandu zejména totalitní hnutí v Evropě ve 30.letech – ostatní strany se o ně nezajímají ▪ Po první světové válce a následkem hospodářské krize se rozpadá dosavadní společenský řád ▪ Masa vzniká díky rozsáhlé atomizaci společnosti – člověk zůstává osamocen, nemá dostatek sociálních vazeb, je vykořeněný ▪ Novou jistotu mu poskytují právě totalitní hnutí, která masy mobilizují a dávají člověku nový smysl života a pocit důležitosti – ideologie je jednoduchá, snadno přístupná každému a zcela pochopitelná o V dalších částech se věnuje totalitní propagandě a organizaci ▪ Totalitarismus směřuje k totální nadvládě nad realitou ve všech jejích aspektech – snaha o absolutní kontrolu všech stránek života jedince, snaha o potlačení jeho individuality ▪ Základní rozdíl od autoritativního režimu – chtějí pouze navenek prezentovanou poslušnost občanů x totalitní režimy – absolutní aktivní podpora ▪ Propaganda jako velmi specifický a důležitý prostředek v komunikaci s netotalitním světem ▪ Z počátku je výrazná vědeckost propagandy = charakteristická důrazem na vědecká prorokování, pomocí faktů a čísel se snaží prosadit svou ideologii jako nejlepší, tyto snahy však opadají v okamžiku, kdy se plně etabluje u moci – posedlost vědeckými fakty mizí ▪ V rámci organizační struktury charakterizuje vůdce jako zcela nepostradatelnou postavu celé existence hnutí – vůdce je zákonem strany, zprostředkovává komunikaci navenek režimu, identifikuje se se všemi členy a přebírá za ně faktickou odpovědnost o Arendt označuje totalitní státy za „beztvaré“ – jako příklad uvádí duplikování úřadů v Německu (na úrovni státní a stranické) a stejně tak vytváření skutečné a zdánlivé vlády v Rusku ▪ Někdy i vytváření nepřehledného územního dělení, které se vzájemně křížilo – vytváření naprostého chaosu a zároveň ještě větší nejistoty i u úředníků, kteří si nikdy nemohli být jisti, kdy budou nahrazeni ▪ Stejně tak i zdvojování tajné policie – čím méně je instituce viditelná a její moc jasná, tím je reálně mocnější ▪ Odpovídá myšlence udržení hnutí v neustálém pohybu o Úloha tajné policie v systému ▪ Nejvýkonnější a nejlépe organizovaný resort v mocenském aparátu, jejich standardy a hodnotové žebříčky prostupují celou společností – společnost je prosycena jejími metodami ▪ Před získáním moci bojují s odpůrci, poté se zaměřuje na boj s objektivním nepřítelem (Židé, Poláci, kontrarevolucionáři), v poslední řadě jsou oběti vybírány náhodně ▪ Utopickým ideálem tajné policie je zmapování veškerých vazeb a vztahů ve společnosti, aby pak bylo možné zbavovat se lidí v takovém stylu, jako kdyby nikdy neexistovali  o Totalitní hnutí u moci – pro přežití je zcela nezbytné udržet režim ve stavu „permanentní revoluce“ (Trockij) ▪ Je potřeba zajistit, že fiktivní realita vykonstruovaná ideologií se stane každodenním životem a zároveň, že režim nikdy nedojde stability, to by znamenalo jeho konec – pokud by v pohybu ustal, stal by se pro lidi předvídatelným o Totalitní nadvláda nad člověkem probíhá ve 3 krocích ▪ Usilují především o ovládání občanů zevnitř, díky ideologii a teroru ruší vzdálenost mezi vládnoucími a ovládanými ▪ Zničení právní osoby = postavení určité skupiny obyvatel mimo ochranu zákona, občané se ve své vlastní zemi budou cítit postaveni mimo zákon tak jako cizinci nebo bezdomovci - snaha režimu zničit občanská práva ▪ Zničení morální osoby = izolovanost člověka a podlehnutí bezpráví, útok na lidské svědomí (už nevolí mezi dobrem a zlem ale mezi vraždou a vraždou – i sebevražda by mohla mít za následek vraždu někoho jiného, není už tak východiskem) ▪ Zničení jedinečné identity člověka = ničení člověka z tělesné stránky (otřesné podmínky v transportech, oholení do hola, čísla – zbavení identity a jedinečnosti), zbavení veškeré spontánnosti – spontánnost je pro režim nejnebezpečnější, nedá se předvídat Metoda knihy Reflexe, úvahy nad tématem, náčrt její politické filosofie ve spojení se zájmem o téma totalitarismu Kritika 2 linie kritiky o Kritika základního konceptu/pojetí fenoménu – kritika pojetí totalitarismu jako něčeho zcela nového, co v naší historii nemá obdoby ▪ O´Sullivan o Kritika metodologie – sklízí kritiku za nedefinování pojmů, se kterými pracuje, je nařčena z nepodloženosti, kritizována je i cesta, kterou se ve svých úvahách ubírá – hledání původu totalitarismu ve společenském vývoji posledních století ▪ Canovanová 4. Etnos a národ Etnos neboli etnické společenství = trvalé seskupení lidí charakterizované hlavně společným jazykem a územím -> kmen, národnost, národ, rod Národ = společenství lidí hlásících se ke stejné národnosti, největší vliv na jeho utváření mají společné dějiny a společné území Nacionalismus - několik podob: − liberální (zpočátku krátké období) – národy tvoří přirozené a svrchované entity, mají právo na svobodu a sebeurčení, podporují demokratické formy vlády, národy jsou si rovny − konzervativní (tradiční instituce – národ, což se odráží do otázek migrace atd.) – národy jsou přirozeně vzniklé skupiny lidí, které se identifikují na základě společných hodnot, kultury a historie, cílem = zachování národní svébytnosti pomocí vlastenectví − expanzivní (představa, že existuje určitá posloupnost národů, soupeří spolu, vítězí ten lepší) – přesvědčení o výjimečnosti a nadřazenosti vlastního národa, identita jednotlivce pohlcována všemocným národem, existence národa = nejvyšší smysl bytí − integrální (pojem z 19. století, autem Francouz Charles Maurras, idea národa nadřazena jednotlivcům, smysl individuálního života spočívá v integraci do národa a obětování se pro celek, vrcholným aktem pro národ je sebeobětování, odráží se do nacismu) − protikoloniální (proti kolonizátorů, paradoxně ideu nacionalismu často přinesli právě kolonizátoři) − kulturní (pojem národa nahrazován kulturou, např. evropská kultura) – národ je určitou civilizací, upřednostňuje emocionální pouto k národu, v centru zájmu = lidová kultura a tradice − etnický (typické pro americké černochy, kteří kromě barvy pleti nemají mnoho společného) – hlavním měřítkem je etnicita − rasový (spíše eufemismus pro čistou podobu klasického rasismu) − - Pojem ethnos, tak jak ho používal Hérodotos, znamenal původně jednoduše národ - Po celý středověk a část novověku užíván k označení skupin obyvatel „cizího“ původu – pohanské „národy“ mimo křesťanský Západ, nežidovské „národy“ (gójové) - Díky tomu úzké spojení pojmů rasa a národ, které byly v různých obdobích navzájem ztotožňovány či naopak odlišovány - Tradičnější vymezení etnicity vychází z antropologického bádání 60. let – 4 hlavní charakteristiky etnicity o Společenství, které se alespoň do jisté míry biologicky sebereprodukuje o Společenství, které sdílí společné kulturní hodnoty, přesvědčení, symboly, jež jsou předávány společnými kulturními formami o Společný prostor komunikace a sociální interakce o Členové takového společenství se s ním identifikují a současně jsou takto identifikováni zvenčí ▪ Na základě této charakteristiky lze rozlišit Etnickou kategorii – zahrnuje kulturní a jazykovou specifičnost určité skupiny, která si však tyto společné charakteristiky neuvědomuje  Etnickou pospolitost – vykazuje jasné vědomí o soudružnosti svých příslušníků a vymezuje se společným jménem, mytickým původem, sdílenou pamětí, společnými prvky kultury (náboženstvím, zvyky, jazykem), vazbou na původní území a vnitroskupinovou solidaritu - Etnicita vs. rasa o Od 19. století byly tyto pojmy používány synonymně v evolucionistickém pojetí (biologické charakteristiky vymezující rasu byly v postdarwinistických pojetích navázány na kulturně definované rozdíly, u kterých byl shledáván obdobný evoluční vývoj) o Až zhruba do 60. let pak byly tyto pojmy užívány spíše pro popis osob cizího původu (v USA v meziválečném období etnicita příslušnost spojována s imigranty z východní a jižní Evropy v opozici vůči buržoazní „bílé“ střední třídě) o 60. léta – kulturní antropologie se odprostila od biologického determinismu ▪ Pojem etnické skupiny se rozšiřuje jako náhrada za pojem „kmen“ na jedné straně a pojem „etnicity“ na druhé straně jakožto výraz kulturní podmíněnosti řady rysů dříve spojovaných rasou - Etnicita vs. národ o Etnicita dlouho spojována s „nezápadními“ obyvateli, zatímco národ byl naopak spojován se západní civilizací o Hlavním distinktivním znakem obou pojmů = vztah ke státu ▪ Nacionalistické ideologie do jisté míry požaduje, aby se hranice státu shodovaly s hranicemi kulturními ▪ Etnické ideologie tento cíl nemívají o Propojování konceptů od 80. let – někteří autoři hledají kořeny moderního nacionalismu v předmoderních evropských etnických skupinách o Ernst Gellner (1925-1995): nacionalismus nastupuje v momentu, kdy si „národní jednotka“ (ztotožňovaná s etnickou skupinou) začne klást za politický cíl totožnost „národní“ a politické jednotky o Miroslav Hroch (1932- ): v osvícenství existovalo několik státních národů, avšak většina území Evropy zahrnovala multietnické říše s pestrým složením etnických skupin – tyto skupiny postupně procházely v různé míře procesem formování moderního národa v čemž byly více či méně úspěšné → konceptuální hranice mezi etnickou skupinou a národem je na půdorysu požadavku státu dána spíše geneticky než systematicky o Anthony Smith (1939-2016): etnické skupiny jako historicky předcházející (v dějinách Evropy) moderním národům, které jsou spojeny s nástupem politické doktríny nacionalismu, proměnou sociální struktury, organizace výroby apod.… - Teorie nacionalismu se pohybují mezi dvěma póly primordialismem a modernismem Primordialismus - národ jako věčná entita – jeho existence vychází z přirozeného řádu - existence národa jako nejvyšší a nejtrvalejší hodnota - exkluzivita národa postavena na biologickém původu a/nebo na předpokladu „přirozené“ příslušnosti k národní pospolitosti - toto pojetí určuje politický kontext do poloviny 20. století - personifikace národa jako aktivního činitele v dějinách i jako vnitřně se vyvíjející osobnosti - toto pojetí vymezilo základní předmět moderního historického bádání - národních dějin - perenialismus: slabší verze primordialismu  o nepředpokládá věčnost a přirozenost národa o určitá forma etnických vazeb je vlastní všem lidským společenstvím o národy jsou sociální a kulturní výtvory podléhající proměnné, ale jejich existenci je možné spojovat s takřka všemi historickými epochami o principiální tradicionalismus kulturních procesů - x řada kritiků o Ernst Renan (přednáška Co je to národ?, 1888) ▪ Národ je každodenním plebiscitem ▪ Lidé sdílí konsenzus o své minulosti a také společnou vůli vzhledem k budoucnosti → národ tedy nemá dané právo na svou vlastní existenci na základě předpokladu, že je hybatelem dějin ▪ Národ totiž vykazuje svou životnost na základě každodenních postojů svých členů, kteří jsou ochotni obětovat individuální zájmy zájmům skupiny ▪ Jeho myšlenky by se daly označit za konstruktivistické, byť konstruktivismus co by sociálně vědní přístup vznikl až zhruba sto let po něm1 o Max Weber (1864-1920) ▪ Etnická skupina: vymezena subjektivní vírou jednotlivých členů ve společný původ, která je založená na podobnosti ve fyzické oblasti a/nebo v oblasti zvyků a společné paměti ▪ Národ: společenství citu, jež považuje za své oprávněné vyjádření stát ▪ → národ by neměl být zkoumán jako samostatná jednotka, kterou je možné definovat výčtem charakteristik, ale je nutné analyzovat i podmínky, za kterých se národy identifikují, a důvody, proč tak činí o X Anthony Smith: uvedl tři kritické argumenty proti primordialismu ▪ všechna etnická a národní pouta podléhají změně (tradice, zvyky, jazyk, náboženství, geografie…) → zpochybnění věčnosti ▪ předpoklad, že je nějaká skupina určena jako primordiálně daná, nezaručuje, že takovou zůstane i v budoucnu ▪ skupinové vazby nejsou vždy neracionální – lidé někdy racionálně volí na základě třeba ekonomické motivace Modernismem - Hlavním předpokladem je, že současné národy jsou problémem moderní doby, jejích charakteristik a výsledkem její geneze - Rozvoj studia nacionalismu hlavně v 50. a 60. letech (po hrůzné zkušenosti nacionálního socialismu) - Carlton Hayes (1931) – zakladatel bádání o nacionalismu o Poukázal na roli osvícenských nacionalistů při zrodu nacionalistických tendencí – tři faktory, které tyto osvícence ovlivnily: myšlenka demokracie, potřeba nahradit náboženský rámec, nástup moderního státního aparátu o Rozliší několik typů nacionalismu (humanistický, jakobínský, tradicionalistický, liberální, integrální) - Hans Kohn (1955) – zjednodušil Hayesovo pojeí do dvou protikladných pólů o Nacionalismus demokratický a liberální – pocházející ze západní Evropy 1 Peter Berger a Thomas Luckmann vydali v roce 1966 knihu Sociální konstrukce reality. Berger a Luckmann označili vztah člověka a společnosti za dialektický, tedy vzájemně interagující. Podle autorů člověk vytváří sociální svět, stejně jako sociální svět ovlivňuje člověka. Berger a Luckmann chápali realitu jako vykonstruovanou prostřednictvím sociálních procesů, čímž dali vzniknout teorii sociálního konstruktivismu.  o Nacionalismus kulturně definovaný a autoritářský – spojuje národ s pokrevními svazky a historickými mýty - Karl W. Deutch (1953) o Formování národů je určováno mírou sociální mobilizace a komunikace dané komunity o Přesvědčení, že lze identifikovat objektivní podmínky, za nichž s určitou dávkou pravidelnosti „rostou národy“ o Přesun zájmu z definičních pout na proces formování národa o osm faktorů formování národů ▪ přechod ze zemědělského samozásobitelství k tržnímu hospodářství ▪ sociální mobilizace v „jádrových oblastech“ ▪ rozvoj měst a nárůst mobility ▪ rozvoj komunikačních sítí ▪ nárůst akumulace kapitálů a kvalifikací ▪ rozvoj individuálního sebeuvědomění + rozvoj zájmů (individuálních i skupinových) ▪ probuzení etnického vědomí a přijetí národní symboliky ▪ přesun od etnického uvědomění k politickému nátlaku - explicitně modernistické otázky si kladli autoři od 80. let – Gellner, Breuilly, Hroch, Anderson - Ernest Gellner (1997) o Národy byly vytvořeny ve specifické situaci s určitými ideologickými, ekonomickými a společenskými kořeny o Politickou ideologií, která národ spojuje, je nacionalismus – jeho počátky v osvícenství a romantismu o Boom ve formování nacionalismu – 18. století a industrializace o Tři hlavní prvky moderní společnosti, které vytvořily podmínky pro vznik nacionalismu: ▪ sociální mobilita, která vede v důsledku k rovnostářskému postoji ve společnosti ▪ anonymizace společnosti – jednotlivci mají přímý vztah k celku společnosti bez zprostředkování mezistupni lokálních nebo dalších dílčích komunit ▪ sémantická povaha práce – vytrácí se založená na fyzické síle → potřeba gramotnosti a potřeba dovedností spojené s „bezkontextovou“ komunikací o = průmyslová revoluce vytvořila pomocí zvýšené mobility a dalších změn tlak na vznik nové ideologie, která by těmto podmínkám vyhovovala → nacionalismus jako tato ideologie pak definoval společnou kulturu a jazyk, a tím vytvořil moderní národy, které jsou proto ideologickým důsledkem společenských změn - John Breuilly (1993) o Zásadní proměnou byla dělba práce – nejen způsob výroby, ale také změna organizace moci a kultury o tradiční společnosti = korporativní dělba práce (instituce soustřeďují odlišné funkce ve vztahu k určité skupině obyvatel – cechy měly nejen funkci ekonomickou ale i vzdělávací) o od konce 18. století kritika této dělby práce → jednotlivé sociální funkce převedeny na samostatné instituce - zásadní roli měl moderní stát, který oddělil veřejné funkce (zdravotnictví, školství) od soukromých „mocí“ (trh, rodina)  o tyto dvě sféry ale v opozici → nacionalismus tento rozpor vyřešil – spojil totiž koncept státního o