Souborná zkouška - Římské právo PDF

ŘÍMSKÉ PRÁVO SOUBORNÁ ZKOUŠKA 1.A ŘÍM V OBDOBÍ KRÁLOVSTVÍ A REPUBLIKY ___________________________ 5 2.A ŘÍM V OBDOBÍ PRINCIPÁTU A DOMINÁTU ___________________________ 14 3.A POZNÁVACÍ, PRODUKČNÍ A LITERÁRNÍ PRAMENY Z OBDOBÍ ŘÍMSKÉHO KRÁLOVSTVÍ A REPUBLIKY _____...

ŘÍMSKÉ PRÁVO SOUBORNÁ ZKOUŠKA 1.A ŘÍM V OBDOBÍ KRÁLOVSTVÍ A REPUBLIKY ___________________________ 5 2.A ŘÍM V OBDOBÍ PRINCIPÁTU A DOMINÁTU ___________________________ 14 3.A POZNÁVACÍ, PRODUKČNÍ A LITERÁRNÍ PRAMENY Z OBDOBÍ ŘÍMSKÉHO KRÁLOVSTVÍ A REPUBLIKY _____________________________________________ 17 4.A POZNÁVACÍ, PRODUKČNÍ A LITERÁRNÍ PRAMENY Z OBDOBÍ ŘÍMSKÉHO PRINCIPÁTU A DOMINÁTU ______________________________________________23 5.A GAIUS A KLASICKÁ ŘÍMSKÁ JURISPRUDENCE _______________________ 28 6.A METODA PRÁCE ŘÍMSKÝCH PRÁVNÍKŮ: OSOBNOSTI, POJMY, DEFINICE, PRÁVNÍ ŠKOLY _____________________________________________________________ 31 7.A JUSTINIÁN A JEHO ZÁKONODÁRSTVÍ ______________________________34 8.A KODIFIKACE PŘEDJUSTINIÁNSKÉHO OBDOBÍ _______________________ 38 9.A NEGOTIUM IURIDICUM – PROJEV VŮLE A JEHO VÝZNAM _______________ 41 10.A VŮLE A JEJÍ VÝZNAM, ÚČINKY OMYLU _____________________________44 11.A NEGOTIUM IURIDICUM – OBSAH ________________________________ 48 12.A VADNÉ POHNUTKY PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ (VIS AC METUS A DOLUS) _______ 52 13.A PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA ________________________________________ 55 14.A TROJÍ STATUS ŘÍMSKÉHO OBČANA VE VZTAHU KE SVOBODĚ, OBČANSTVÍ A RODINĚ ____________________________________________________________ 57 15.A TUTELA A CURA ______________________________________________ 61 16.A OTROCTVÍ A PROJEVY FAVORIS LIBERTATIS ________________________64 17.A PŘEDCHŮDCI PRÁVNICKÝCH OSOB V ŘÍMSKÉM PRÁVU, HEREDITAS IACENS, AERARIUM, FISCUS A ZBOŽNÉ NADACE ____________________________________ 67 18.A DRUHY PŘÍBUZENSTVÍ – AGNATIO, COGNATIO A AFFINITAS ____________69 19.A PATER FAMILIAS A JEHO PRAVOMOCI _____________________________ 72 20.A MAJETKOVÉ VZTAHY V RODINĚ _________________________________ 76 21.A MATRIMONIUM – DRUHY A MIMOMANŽELSKÉ VZTAHY_______________ 80 22.A MATRIMONIUM – VZNIK A ZÁNIK _______________________________ 83 23.A MATRIMONIUM – IMPEDIMENTA ________________________________ 87  24.A MAJETKOVÉ VZTAHY MEZI MANŽELY ____________________________ 88 25.A VÝVOJ ŘÍMSKÉHO DĚDICKÉHO PRÁVA ___________________________ 90 26.A ARCHAICKÉ TYPY ŘÍMSKÉHO TESTAMENTU ________________________99 27.A ŘÍMSKÝ TESTAMENT KLASICKÉHO OBDOBÍ ________________________ 101 28.A HERES A HEREDITAS – KATEGORIE A ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ, ODMÍTNUTÍ DĚDICTVÍ, ODPOVĚDNOST DĚDICE ______________________________________ 105 29.A INTESTÁTNÍ POSLOUPNOSTI, POSLOUPNOSTI PROTI TESTAMENTU A SUBSTITUCE _______________________________________________________ 111 30.A ODKAZY __________________________________________________ 118 31.A ZÁSADY ŘÍZENÍ A TYPOLOGIE PROCESNÍCH NÁSTROJŮ _______________ 121 32.A LEGISAKČNÍ ŘÍZENÍ _________________________________________ 124 33.A FORMULOVÉ ŘÍZENÍ _________________________________________ 127 34.A KOGNIČNÍ ŘÍZENÍ ___________________________________________ 130 35.A EXEKUČNÍ ŘÍZENÍ ___________________________________________ 132 36.A MIMOŘÁDNÉ ZPŮSOBY ŘEŠENÍ SPORU: INTERDIKTNÍ ŘÍZENÍ, RESTITUCE, PRAETORSKÉ STIPULACE, KAUCE, ARBITRÁŽNÍ ŘÍZENÍ _______________________ 134 37.A GLOSÁTOŘI, KOMENTÁTOŘI, MOS GALLICUS _______________________ 137 38.A USUS MODERNUS PANDECTARUM, PŘIROZENOPRÁVNÍ ŠKOLA, NĚMECKÁ HISTORICKÁ ŠKOLA __________________________________________________ 140 39.A RECEPCE ŘÍMSKÉHO PRÁVA, VÝZNAM ROMANISTIKY ________________ 142 40.A VÝZNAMNÍ PŘEDSTAVITELÉ ČESKÉ A SVĚTOVÉ ROMANISTIKY, VLIV ŘÍMSKÉHO PRÁVA NA MODERNÍ KODIFIKACE ______________________________ 145 1.B RES EXTRA COMMERCIUM A RES IN COMMERCIO ____________________ 147 2.B DĚLENÍ VĚCÍ IN COMMERCIO ___________________________________ 149 3.B POJEM VLASTNICTVÍ A JEHO TYPY _______________________________ 154 4.B OMEZENÍ VLASTNICTVÍ _______________________________________ 159 5.B OCCUPATIO, ACCESSIO, SPECIFICATIO _____________________________ 161 6.B CONFUSIO, COMMIXTIO, ADIUDICATIO A ADQUISITIO FRUCTUUM _______ 164 7.B USUCAPIO A PRAESCRIPTIO LONGI TEMPORIS _______________________ 165 8.B MANCIPATIO A IN IURE CESSIO __________________________________ 167 9.B TRADITIO __________________________________________________ 168  10.B SPOLUVLASTNICTVÍ _________________________________________ 170 11.B SLUŽEBNOSTI – CHARAKTER, DĚLENÍ A OCHRANA __________________ 172 12.B MĚSTSKÉ A VENKOVSKÉ SLUŽEBNOSTI ___________________________ 177 13.B OSOBNÍ SLUŽEBNOSTI ________________________________________ 179 14.B SUPERFICIES A EMPHYTEUSIS __________________________________ 181 15.B PIGNUS A HYPOTHEKA _______________________________________ 183 16.B POSSESSIO, JEJÍ CHARAKTER A DRUHY ___________________________ 186 17.B POSSESSIO A JEJÍ OCHRANA ___________________________________ 189 18.B POJEM OBLIGACE A DĚLENÍ OBLIGACÍ: PODLE ZPŮSOBU VZNIKU, PODLE FORMY, PODLE ÚPLATNOSTI ___________________________________________ 191 19.B OBSAH OBLIGACE, DĚLENÍ DLE OBSAHU OBLIGACE, PLNĚNÍ A JEHO DRUHY: ALTERNATIVNÍ, GENERICKÉ, ALTERNATIVA FACULTAS _______________________ 194 20.B VZNIK OBLIGACE: Z KONTRAKTU, Z DELIKTU JAKOBY Z KONTRAKTU A JAKOBY Z DELIKTU_________________________________________________________ 197 21.B ZMĚNA OBLIGACE: NOVACE, CESSE, PRODLENÍ _____________________ 199 22.B ZÁNIK OBLIGACE ___________________________________________ 202 23.B ZAJIŠTĚNÍ A OCHRANA OBLIGACE _______________________________ 205 24.B FIDUCIA A NEXUM __________________________________________ 210 25.B FORMÁLNÍ KONTRAKTY ______________________________________ 212 26.B MUTUUM A COMMODATUM ___________________________________ 213 27.B DEPOSITUM, PIGNUS A HYPOTHEKA _____________________________ 215 28.B EMPTIO-VENDITIO – POJEM A OBSAH ____________________________ 218 29.B PRÁVA VYCHÁZEJÍCÍ Z FAKTICKÝCH VAD KOUPENÉ VĚCI _____________ 221 30.B EVICTIO – EVIKČNÍ PRINCIP ___________________________________ 222 31.B LOCATIO-CONDUCTIO ________________________________________ 223 32.B SOCIETAS A ADJEKTICKÉ ŽALOBY _______________________________ 225 33.B MANDATUM A ZASTOUPENÍ V ŘÍMSKÉM PRÁVU ____________________ 227 34.B PACTA A RECEPTA ___________________________________________ 229 35.B INNOMINÁTNÍ SMLOUVY _____________________________________ 231 36.B OBLIGATIONES QUASI EX CONTRACTU ___________________________ 233 37.B FURTUM A RAPINA __________________________________________ 235 38.B DELIKTY: DAMNUM INIURIA DATUM _____________________________ 237 39.B OBLIGATIONES QUASI EX DELICTO ______________________________ 238 40.B CONDICTIONES SINE CAUSAE __________________________________ 239  1.A ŘÍM V OBDOBÍ KRÁLOVSTVÍ A REPUBLIKY KRÁLOVSTVÍ (753–510 př. n. l.) − PŘECHOD RODOVÉ SPOLEČNOSTI NA STÁTNÍ → PŘEDSTÁTNÍ SPOLEČNOST = RODOVÁ SPOLEČNOST (8. – 7. STOLETÍ PŘ. N. L.)  ROD (GENUS) = základní jednotka pospolitosti, organizační jednotka  podle tradice bylo 300 rodů  v čele rodu náčelník (stařešina)  KURIE (CURIA) = vojenská, náboženská a politická jednotka  rody se shromažďovaly do kurií, 1 kurie = 10 rodů  v čele kurie curio  KMEN (TRIBUS) = vyšší organizační jednotka  1 kmen = 10 kurií  existovaly 3 kmeny: ► Ramnes ► Tities ► Luceres  spojením 3 latinských kmenů = národ římský (populus romanus)  rod, kurie a kmen – jak personální, tak také územní jednotka → PRÁVO TÉTO DOBY  archaické  má primitivní podobu  formální  často propojené s náboženstvím  jediným pramenem je právo nepsané – obyčejové → PRAMENY PRÁVA V ARCHAICKÉM OBDOBÍ JSOU  mores maiorum (zvyk předků)  consuetudo (zvyk, obyčej)  ius non scriptum (právo nepsané) − vznik Říma = byl to dlouhý proces, který nelze vázat k přesnému datu → ZALOŽENÍ ŘÍMA = 21. dubna 753 př. n. l.  legenda – bratři Romulus a Remus  po narození hozeni do řeky Tibery → vychováni vlčicí  Romulus dal základ určitým orgánům = stal se prvním králem  7 pahorků (septimontium) → území o velikosti asi 16 ha (dnešní Palatinum)  pahorky – Aventin, Kapitol, Caelius, Esquilin, Palatin, Kvirinál, Vimintál  poblíž řeky Tibery  v údolí mezi vrcholky vzniká Řím  původně bažina, poté vyschla = mohlo vzniknout město − KRÁLOVÉ → celkem 7 → král měl důvěru lidu → moc rozhodovat → titul rex romanorum – král Římanů → ROMULUS – údajný první král a zakladatel → SERVIUS TULIUS  reformátor  rozděluje obyvatele podle majetku (centurie)  lidová shromáždění (comicie)  dva typy lidového shromáždění (platí především za republiky) ► nejvyšší orgán (reprezentoval populus Romanus)  ► SHROMÁŽDĚNÍ CENTURIJNÍ (COMITIA CENTURIATA)  organizovala se podle majetkové diferenciace římského obyvatelstva  původně to byla jen shromáždění vojenská: rozdělená pěší armáda, která vykonávala některá politická oprávnění  po reformně se z něj stala pouze jednotka hlasovací a daňová (obyvatelstvo bylo rozděleno do šesti majetkových tříd, poté se každé třídě přidělil počet centurií)  celkem 193 centurií (jezdci a nejbohatší majetková třída měli nadpoloviční většinu: timokratický princip a zajištění převahy bohatých)  centurie se dále rozdělily na centurie starších a mladších  svolávali je nejvyšší úředníci: konzulové nebo prétoři  pravomoce: přijímala zákony, volila nejvyšší státní úředníky, rozhodovala o vyhlášení války, soudila jako odvolací instance hrdelní zločiny, udělovala státní občanství ► SHROMÁŽDĚNÍ TRIBUTNÍ (COMITIA LEVIORA – SHROMÁŽDĚNÍ LEHČÍ)  organizována podle městských a venkovských okresů  celkem 35  svoláváno nejvyššími magistráty  stejné pravomoci jako komicie centurijní, projednávala ale záležitosti méně důležité: volila nižší úředníky, schvalovala zákony, fungovala jako odvolací instance soudní při odsouzení k pokutě → TARQUINIUS SUPERBUS  tyran  vyhnán z Říma roku 510 př. n. l. = začátek republiky − Titus Livius = zachytil historii Říma → Dějiny Říma − na území kde vznikl Řím, žily 3 ETNICKÉ SKUPINY → Latinové  nejpočetnější a nejdůležitější → Sabinové → Etruskové  na nejvyšší úrovni  začali zřizovat nový typ organizace = MĚSTSKÝ STÁT (civitas)  nový typ práva a politiky  první etruská centra – Toskánsko (Florencie), Bologna, Milano, Kapua, Řím? − vzniká Řím jako MĚSTSKÝ STÁT (civitas) → korporace sdružení svobodných lidí, kteří chtějí žít společně na jednom území jako jeho neomezení vlastníci, společně ho hájí → společná rozhodnutí, pravidla → připraveni své území obhajovat proti útoku zvenčí  musí zde být opevněný městský aglomerát – na vršku, který usnadňoval obranu  v tomto opevnění se pak v případě nebezpečí skryjí všichni občané (pracovali mimo opevnění jako zemědělci a pastevci) → miniaturní stát  jeho teritorium tvoří město  = centrum politického a hospodářského života, a nejbližší venkovské okolí  → ZPŮSOB VLÁDY:  nebyl stejným, ale bylo zde několik společných bodů  VŮDCE (jeden nebo více)  RADA VZNEŠENÝCH (STARŠÍCH)  LIDOVÁ SHROMÁŽDĚNÍ ► králové spolu se senátem připravovali návrhy zákonů a předkládali je lidovým shromážděním Orgány LIDOVÉ KURIJNÍ SHROMÁŽDĚNÍ = COMITIA CURIATA − organizovalo se podle kurií → jednotlivé kurie vystupovaly jako hlasovací jednotky  1 kurie = 1 hlas, který po debatě uvnitř kurie vyhlašoval curio  celkem 30 kurií − rozhodovala prostá nadpoloviční většina (kurií 30, tedy většina 16+) − řídil král, účast – muži schopni vojenské služby − nejvyšší orgán − volili krále − rozhodovalo o všech významných problémech → o válce a míru, o adopcích, testamentech, volbě úřadníků, krále, o zákonech, zahraniční politice, přijímaní nových občanů do kmenového svazku… SENÁT = RADA STAŘEŠINŮ − sborový orgán rodových stařešinů − obsazovaný náčelníky jednotlivých rodů (stařešiny) − 300 rodů = 300 náčelníků (stařešinů) → senát 300členný − pouze poradní orgán krále a výkonný orgán (vykonával usnesení kurie) → připravuje jednání komicií a provádí jejich usnesení, poradní orgán krále ÚŘEDNÍCI = MAGISTRÁTI − volení hodnostáři − KRÁL (REX ROMANORUM) → nejvyšší velitel národní armády, nejvyšší kněz a vrchní soudce → nebyl to monarcha, ale lidový orgán, který reprezentoval rodovou společnost navenek → reprezentoval lid vůči bohům, vůči zahraničí → uvnitř státu má proti těm, kteří by chtěli narušit pořádek trestající moc → slabá úloha, nebyl monarchou, ale lidovým orgánem → titul nebyl dědičný, byl volen kurijním shromážděním  Titus Livius píše, že byl velekněze podle vůle bohů před komiciemi (=auguratio) → celkem vládlo v Římě dle legend 7 králů → nebyli to despotové orientálního typu  král měl důvěru lidu – od nich dostával moc rozhodovat → v budoucnu pokus o království byl zločin → králové vydávali královské zákony (leges regiae), které se vyhlašovaly na fóru  sepsal je Papiruis v 6. – 5. st. př. n. l. − PONTIFIKOVÉ – KNĚŽÍ → sbor kněží, který vedl správu veřejného i domácího kultu → v čele král → náboženské funkce, dohlíželi také na dodržování a tvorbu obyčejových (zvykových) norem, tedy nepsaného práva → v jejich rukou byla podrobná znalost těchto norem a jejich interpretace → pěstovali tehdejší právo jako tajné, laikům nepřístupné Proces postupné majetkové a politické diferenciace − vytvářel podmínky pro rozštěpení společnosti na třídy a vznik státu − FAKTORY → ROZVOJ OTROCTVÍ  tehdy ještě otroctví patriarchální  otrok nebyl věc, ale méněcenný člověk → BOJ PATRICIJŮ A PLEBEJŮ  původ těchto sociálních skupin není velmi jasný  nejvíce uznávaný ► patriciové = starousedlé, v rodech organizované obyvatelstvo ► plebejové = cizí element, přistěhovalci, zotročení zajatci či obyvatelstvo Římany obsazených území  stáli mimo rodovou organizaci → vyloučení z účasti na lidovém shromáždění a zbaveni možnosti vlivu na řízení veřejných záležitostí  zkracováni na veřejných, majetkových i rodinných právech  z toho potom pramenil antagonismus, který přerostl v ostrý boj, který se táhl celá staletí → rozdíly mezi patricii a plebeji se postupně zmenšovaly − 510 př. n. l. = PŘEMĚNA NA REPUBLIKU REPUBLIKA (510–31 př. n. l.) − republika aristokratická (vláda urozených), republika zajišťující panství patricijsko-plebejské otrokářské oligarchie − Řím byl stát městský − RES PUBLICA = VEŘEJNÝ MAJETEK, VEŘEJNÁ ZÁLEŽITOST − Řím se později stal státem otrockým (velké rozpínání státu – zabral spoustu oblastí) − v čele dva konzulové Triumviráty − S KONCEM ŘÍMSKÉ REPUBLIKY SPOJENA VLÁDA S 2 TRIUMVIRÁTY = VLÁDA 3 NEJMOCNĚJŠÍCH OSOB → nesměli vykonávat něco, co by se ostatním nelíbilo OBDOBÍ 1. TRIUMVIRÁTU – 60 př. n. l. − TRIUMVIRÁTI → Gnaeus Pompeius Magnus  zemřel → Marcus Licinius Crassus  zemřel v boji → Gaius Iulius Caesar  zabit → tím skončil první triumvirát − životopisy dvanácti císařů OBDOBÍ 2. TRIUMVIRÁTU – 43 př. n. l. − uzákoněn na dobu 10 let − TRIUMVIRÁTI → Marcus Antonius → Marcus Lepidus  odstraněn → Caesar Octavianus − občanská válka Octavianus x Antonius → Antonius se spojil s Kleopatrou  → 31 př. n. l. Octavianus porazil Antonia s Kleopatrou u Akcia → OCTAVIANUS SE STAL NEOMEZENÝM VLÁDCEM ŘÍŠE (JEDINÝ PANOVNÍK)  měl všechny funkce  činil po dohodě se senátem  27 př. n. l. se vzdal svých funkcí → senát ho přemlouvá – vzal je zpět  Octavianus přijal jméno Augustus = 1. císař v roce 27 př. n. l. Orgány V ČELE DVA KONZULOVÉ − V ČELE = na místo jednoho krále měla republika DVA PŘEDSTAVITELE (tzv. DIARCHIE) − svoji moc vykonávali dočasně → byli voleni na jeden rok → tito úředníci (magistratus) se nazývali původně PRAETORES (vůdci lidu) později KONZULOVÉ (consules) − volilo je lidové shromáždění − původně konzulové pouze patricijové → od roku 367 př. n. l. (LEX LICINIA) byl jedním konzulem plebejec − v době války či ohrožení národa – do čela jeden DIKTÁTOR → jmenován jedním z konzulů se souhlasem senátu za vojensky či politicky napjatých a nebezpečných situací, kdy bylo nutno jednat rychle, což by princip kolegiality ztěžoval → měl co nejdříve sjednat pořádek, a to i za cenu porušování občanských práv → diktatura = magistratura mimořádná → velice široká, ničím neomezená pravomoc, podřizovali se mu všichni ostatní úředníci, proti jeho rozhodnutí v soudních věcech nebylo možné se odvolat → vzhledem k mimořádné koncentraci moci zanikala diktatura nejen dosažením cíle, ale i uplynutím relativně krátké lhůty – 6 měsíců → poslední známá diktatura z konce 3. st. př. n. l. – diktatury pozdější, např. Sullova (82 př. n. l.) a Caesarova (47 př. n. l.) jiného tipu, jelikož je zde zjevný nástup monarchistické formy vlády, po Caesarově smrti diktatura zakázána − k přerušení tohoto diarchického vývoje došlo roku 451 př. n. l. → na dva roky stála v čele republiky místo konzulů skupina DECEMVIRŮ (decemvire) → skupina 10 význačných osob, které pracovaly na první kodifikaci římského práva → roku 449 př. n. l. došlo k návratu ke dvěma konzulům → ZÁKON DVANÁCTI DESEK  za vlády decemvirů (451–450 př. n. l.)  na dva roky stála v čele republiky místo konzulů skupina decemvirů (decemvire) – skupina 10 význačných osob, které pracovaly na první kodifikaci římského práva  roku 449 př. n. l. došlo k návratu ke dvěma konzulům  nejstarší římsky psané zákonodárství  dotýkají se téměř všech oblastí života římských občanů  prvotní iniciativou k jejich sepsání byla nespokojenost plebejců  ti se cítili diskriminováni, neboť neměli žádné psané záruky, existovaly pouze určité zvyklosti → žádali rovnost pro všechny  zákon má být znám všem, platit stejně pro všechny ► mírnější postup vůči dlužníkům, zrušení zákazu sňatků mezi patricii a plebejci  římský senát se snažil celou věc oddálit, ale nakonec povolil  podle legendy byli vysláni tři experti do Řecka, aby tam prostudovali zákonodárství  podle další teorie cestovali pouze na Sicílii (tehdy řecká kolonie) ► po jejich návratu mělo být sestaveno vlastní písemné zákonodárství  ► sepsat zákony dostali za úkol decemvire legibus scribundis  během prvního roku sepsali 10 desek, ve kterých zachytili určité právní normy  decemvirové byli znovu zvoleni na druhý rok  napsali další dvě desky – tabulae iniquae (špatné desky) ► odmítli je předložit senátu a chtěli si uzurpovat moc ► byli svrženi a vyhnáni z Říma, jejich dílo zůstalo v platnosti  desky byly vystaveny na římském fóru  staly se hlavním pramenem klasického římského práva  nezachoval v kompletním znění, známé jsou pouze jeho fragmenty  nejednalo se o uzavřenou kodifikaci, neobsahoval ucelené platné právo  prostě se vzaly různé právní instituty a sepsaly se  mnoho základních institutů zde není zahrnuto, nebo jsou zmíněny jen okrajově  OBSAH: základy práva procesního, dědického, rodinného, trestní, práva pro vymáhání dluhů, pohřební právo  organizace římské rodiny – je založena na patriarchálním systému → jediným držitelem práv (osobou sui iuris) je otec rodiny (pater familias) ► ostatní členové rodiny jsou v postavení alieni iuris ► otec má nad manželkou a potomky absolutní moc, která končí okamžikem otcovy smrti  soudní pravidla – např. neplatícího dlužníka, který se nechce dostavit k soudu, má právo jeho věřitel násilím předvést → když mu nezaplatí může ho prodat do otroctví nebo usmrtit ► archaické pojetí trestu → trest jako pomsta  patrná snaha o zlidštění práva (aby trest odpovídal způsobené škodě – něco jako oko za oko) ► objevuje se též compensatio – místo trestu zaplacení pokuty  zvláštní soudní tribunály – existovala instituce státních úředníků, kteří byli kompetentní k jistému veřejnoprávnímu přečinu, ve kterých pak postupují sami (ex offo) ► quaestores parricicidii stíhali hrdelní zločiny (snad již od královské doby) ► k velkým zločinům patřila i černá magie (malum carmen in cantare = zpívat špatnou píseň, zaříkávat se zlým úmyslem) SHROMÁŽDĚNÍ ŘÍMSKÉHO LIDU − CENTURIJNÍ SHROMÁŽDĚNÍ = COMITIA CENTURJTA → organizována podle majetkové diferenciace římského obyvatelstva → původně jen shromáždění vojenská – centurie = část římské armády (legie), po reformě zachována terminologie, z centurie však jednotka hlasovací a daňová → všechno obyvatelstvo (patriciové i plebejové) rozděleno podle velikosti majetku do 6 majetkových tříd, každé třídě přidělen počet centurií – hlasovacích jednotek, bez ohledu na početnost třídy, spíše však v poměru opačném  třídy nejbohatších, nejméně početné, dostaly centurií nejvíce  centurií/hlasů dohromady 193  98 z nich = 1. majetková třída (80) + zvláštní třída jezdců (equites)  to zajišťovalo převahu Římanů majetných, jelikož prostá většina rozhodovala → svoláváno nejvyššími úředníky, obvykle konzulové a prétoři → přijímala nové zákony, volila nejvyšší státní úředníky, rozhodovala o vyhlášení války a míru − TRIBUJNÍ SHROMÁŽDĚNÍ = COMITIA TRIBUTA → organizována podle městských a venkovských okresů, tedy podle bydliště občanů, postupem času okresů 35 (4 městské a 31 venkovských) → svoláváno také nejvyššími úředníky → politicky méně významné, než shromáždění centurijní  → stejné pravomoci jako shromáždění centurijní, projednávala však méně závažné záležitosti → volila nižší úředníky, schvalovala zákony → i zde převaha aristokracie DALŠÍ ORGÁNY − PLEBEJSKÉ SHROMÁŽDĚNÍ (COMITIA PLEBIS TRIBUTA) → zvláštní typ lidového shromáždění, členy pouze plebejové, patricijům nepřístupné → usnesení = plebiscita – zavazovala jen plebeje, postupem doby přiznána závaznost obecná – 287 př. n. l. HORTENSIOVÝM ZÁKONEM (lex Hortensia) → volila plebejské úředníky, přijímala zákony − MAGISTRATURY → úřady založeny na několika PRINCIPECH  PRINCIP VOLITELNOSTI – úředníci voleni lidovým shromážděním  PRINCIP DOČASNOSTI – úřad časově omezen  PRINCIP KOLEGIALITY – úřady obsazovány několika kandidáty, kteří tvořili kolegium  PRINCIP BEZPLATNOSTI – úřady se pokládaly za poctu – honor (odtud honores = úřady, ius honorarium = právo, které vzniká z činnosti úředníků) → DRUHY MOCI  POTESTAS  moc každého úředníka (magistratus), který prostřednictvím své vůle vyhlašuje moc státu  pro ty, na něž je potestas uplatňována, vznikají určité povinnosti  vyšší úředník měl maior potestas, nižší měl minor potestas  v soukromém právu je to moc otce nad dětmi  IMPERIUM  nejvyšší a nedílná státní moc, kterou měl nejdříve rex a za republiky magistratus maiores  vyžaduje bezprostřední poslušnost od každého občana (existují však i mantinely)  zahrnuje i velení nad vojskem  spojuje v sobě několik dalších pravomocí: ► imperium militiae – pravomoc dávat vojsku rozkazy a povolávat občany do vojenské služby ► ius agendi cum senatu, cum populo – právo ptát se na mínění senátu a lidu ► coërcitio – pravomoc soudit zločince ► iurisdictio – uplatňování spravedlnosti, soudce → na počátcích republiky všechny magistratury obsazovány příslušníky patriciů, později i plebejů → NEJVYŠŠÍ MAGISTRATURY  volilo je COMITIA CENTURIATA  měli IMPERIUM  KONZULOVÉ   DIKTÁTOR   PRAETOR  s mocenským rozmachem Říma konzulové realizovali svá oprávnění především jako velitelé armády v cizině → nutnost hledat za nepřítomného náhradu, zajistit, aby ve městě byl někdo, kdo bdí nad státní správou  367 př. n. l. lex Licinia Sextia → vznik praetora, jako menšího kolegy konzulů  zpočátku jeden  stejná pravomoc jako konzulové  pobýval stále v městě → proto praetor urbanus  péče o správu, veřejné i soukromé soudnictví a aplikace práva   od pol. 3. st. př. n. l. praetor cizinecký (praetor peregrinus) – jurisdikce ve sporech Římanů a cizinci anebo ve sporech cizinců  v souvislosti s rozšiřováním římského impéria se jejich počet zvyšuje  CENSOR  vznik 444 př. n. l.  dva, ze stejného důvodu jako později praetoři = pomoci konzulům  osvobodili konzuly od povinnosti vést evidenci římských občanů, vedli také seznam členů senátu  voleni každých pět let na rok a půl → NIŽŠÍ MAGISTRATURY  volilo je COMOTIA TRIBUTA  měli POTESTAS  QUESTORES  QUESTORES AERARII – spravovali státní pokladnu (státní pokladna aerarium – odtud název)  QUESTORES MILITARES – provázeli konzuly do války, spravovali polní pokladnu a rozprodávali kořist  AEDILOVÉ  AEDILOVÉ KURULŠTÍ A AEDILOVÉ PLEBEJŠTÍ ► tvořili zvláštní kolegium, které konalo služby policejní, dozíralo na pořádek na ulicích a na tržištích ► aedilové kurulští na rozdíl od plebejských soudní pravomoc v tržních záležitostech (v prvé řade ve sporech vyplývajících ze smluv o prodeji a koupi) → měli tedy právo na užívání soudcovského křesla zvaného sella curilis (odtud název) ► kurulské volilo comitia tributa ► plebejské comitia plebis tributa − SENÁT → nebyl již obsazován náčelníky, členy byli bývalí státní úředníci → členové nebyli voleni, místo doživotně získával ten, koho konzulové, později censoři zapsali do senátorského seznamu → měl být poradním orgánem jako za doby králů, ve skutečnosti jinak, vedl správu státních financí, vedl všechna zahraničně-politická jednání, ve sféře vlivu i armáda, nadto senát = útvar stabilního složení, vedle kterého působily každým rokem jinak obsazené magistratury → přeměna poradního orgánu magistrátů a comitií v orgán, na kterém magistráti a comitie závislé → usnesení senátu = senatusconsulta – neměla sílu zákona → politická převaha senátu odražena i v S.P.Q.R = Senatus Populus Que Romanus – senát postaven před nositele suverenity – národ římský − PLEBEJSKÉ MAGISTRATURY → Plebejové nebyli dost silní na to, aby se prosadili na významná místa ve státním aparátu → nebyli však ani tak slabí, aby se museli spokojit s postavením úplně podřízeným, odtud snaha o vlastní organizaci a sjednocení sil, které by mohlo být protiváhou velkým politickým možnostem patricijů  PLEBEJŠTÍ AEDILOVÉ  spolu s aedili kurulskými tvořili zvláštní kolegium, které konalo služby policejní, dozíralo na pořádek na ulicích a na tržištích  Aedilové kurulští na rozdíl od plebejských soudní pravomoc v tržních záležitostech (v prvé řade ve sporech vyplývajících ze smluv o prodeji a koupi) → měli tedy právo na užívání soudcovského křesla zvaného sella curilis (odtud název)   kurulské volilo comitia tributa, plebejské comitia plebis tributa  PLEBEJŠTÍ TRIBUNOVÉ  významné politické poslání  kolegium deseti tribunů  původně jen chránili zájmy plebejů → ius auxilii (právo pomáhat postiženým)  později ius intercessionis – právo intercese (právo vetovat všechna opatření patricijů, která by uškodila plebejům, nelze použít proti diktátorům)  právo svolávat comitia plebis trubuta, později i právo svolávat senát  PLEBEJSKÉ LIDOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ (COMITIA PLEBIS TRIBUTA)  vrcholný orgán plebejské složky římského obyvatelstva  volilo plebejské tribuny a plebejské aedily  přijímalo zákony (plebiscita – méně než běžné zákony, od Hortensiova zákona → zrovnoprávnění plebejských zákonů, dříve plebiscit, teď již leges)  2.A ŘÍM V OBDOBÍ PRINCIPÁTU A DOMINÁTU − v 1. st. př. n. l. hospodářské a politické problémy Říma → nepokoje a občanské války  konec republikánského zřízení a nastolení monarchie − forma vlády → vytvořené kdysi městským státem nevyhovovaly potřebám rozsáhlé říše  preferovaly Itálii a stavěly všechna ostatní teritoria do podřazeného postavení ► systém provinční správy ztroskotal − v rozporech také Itálie = armády začínají být složeny z žoldnéřů → stávají se povolným nástrojem v rukou ambiciózních politiků → Cornelius Sulla, Caesar, Pompeius, nakonec také Octavianus Augustus − Itálie rozvrácena → krvavými válkami s neplnoprávnými obyvateli, kteří si snažili získat občanství → v 70. letech 1. století vypuklo Spartakovo povstání → krvavé i války Caesara s Pompeiem a Oktaviána s Antoniem − Itálie prochází i intelektuální krizí → upadá víra v národní božstva, do popředí se dostávají i jiné kulty − kritickou situaci se pokouší vyřešit dlouhodobé či krátkodobé diktatury (Sulla, Caesar, Pompeius, uspěje však až v posledních dekádách před přelomem letopočtu Oktavián – poučen výstražným příkladem svého adoptivního otce G.I.Caesara) − v roce 31.př.n.l. Oktavián v čele státu → principát ŘÍM V DOBĚ CÍSAŘSKÉ (27 př. n. l. – 476 n. l.) Princeps = principát (27 př. n. l. – 284 n. l.) − princeps inter pare = první − 31 př. n. l. – do čela státu Octavian → jako jeden ze členů triumvirátu  spolu s Markem Antoniem a Lepidem  diktátorská moc  triumvirát se rozpadl roku 32 př.n.l. → 31. př. n. l. Oktavián rozdrtil Marka Antonia v bitvě u Actia  Oktavián v rukou Egypt a jediný pán ve státě ► z ústavního hlediska jeho postavení nejisté, vedoucí postavení především díky síle a autoritě, ve své autobiografii píše, že vládl se souhlasem všech – tím ovšem nemyslí oficiálním souhlasem senátu nebo třeba lidových shromážděním, jde pouze o faktický stav, kdy obyvatelstvo tolerovalo jeho vzestup − 27 př. n. l. se Octavian vzdal svých funkcí → senát ho přemlouvá – vzal je zpět  Octavianus přijal jméno Augustus = vznik principátu  1. císař v roce 27 př. n. l. → mění státní správu  jádrem aparátu jím dosazovaní úředníci  provincie rozděleny na císařské (hospodářsky či politicky významné → správa příslušela císaři) a senátní (správa senátem) − monarchie → zachována řada principů republikánského zřízení  senát ► formálně považován za rozhodující státní orgán  konzul  tribuni lidu  další římští úředníci  jejich pravomoce byly postupně oslabovány → rozhodující moc měl v rukou PRINCEPS, první muž ve státě – CÍSAŘ  → lidová shromáždění ztrácela politický význam již od doby rozmachu Říma, formálně však stále nejvyšším orgánem, již za Oktaviánova nástupce Tiberia se však přestala scházet → volební kompetence senát, ten za Oktaviána také zreorganizován  volil magistráty, usnesení senátu (senatus consulta) se stala zákonem, senát však postupem času nástrojem císaře, magistratury zčásti zanikly, zčásti se udržely, ztratily však jakýkoli politický význam − poslední císař principátu = DIOKLECIÁN (284–305) → zavedl centralizovanější a více absolutistický dominát Dominát (284–476) − OBDOBÍ REFOREM VLÁDY → mají za cíl udržet a upevnit moc vládnoucích vrstev → proto se odhazují všechny demokratické formy, kterými principát maskoval monarchistické postavení → CÍSAŘ  absolutní samovládce  v rukou centralizovaný aparát a armádu  titul dominus či dominus et deus (pán a bůh)  hlavou úřadů  výlučným zákonodárcem  nejvyšší soudce − za císaře Diocletiána (284–303) → změna z principátu na dominát → mizí všechny republikové orgány → zreorganizoval centrální vládu (nejvyšší úřady) → zřídil nová OFFICIA PALATINA  přísně hierarchizovány  v čele císař  pět nejvyšších dvorských úředníků ► quaestor sacti palatii – hlavní právní poradce císaře (ministr spravedlnosti) ► magister officiorum – vedoucí císařských kanceláří, dohlížel na chod aparátu v provinciích ► comes sacrarum largitionum – ministr financí ► magister militum – velitel armády (nebo jejich velkých částí), podléhal přímo císaři → územní reorganizace  říše rozdělena na 4 prefektury (praefectura) ► dvě na východě, dvě na západě ► každá se dělila do diecézí (dioecesis) ˃ převzato z církevní správy → změnil systém vlády  vytvořena TETRARCHIE = vlády čtyř vladařů ► Dioklecián si nejprve zvolil jednoho spoluvládce – generál Maximianus → oba mají titul Augustus ˃ Dioklecián vládne na východě, Maximianus na západě ˃ oba si musí za svého života zvolit spoluvladaře s nástupním právem a titulem Caesar ► nevydržel příliš dlouho ˃ Dioklecián odstoupil již za svého života a donutil i Maximiana − další nastoupil KONSTANTIUS I. (V) A GALERIUS → prvně jmenovaný záhy zemřel → Galerius (Z) na uvolněné místo jmenoval Licinia (V)  o korunu se ucházel i syn Konstantiův Konstantin a syn Maximianův Maxentius → roku 311 zemřel Galerius  → Konstantin porazil Maxentia roku 312 v bitvě u Říma (Ponte Milvio)  stal se vládcem západní části říše, Licinius vládl na východě − CÍSAŘ KONSTANTIN VELIKÝ (306–337) → nejvyšší ochránce křesťanské církve  EDIKT MILÁNSKÝ – 313 n. l. ► svoboda vyznání → křesťanství tolerované ˃ od druhé poloviny 4. století hlavní vírou └ 380 n. l. Theodosius prohlašuje křesťanství za náboženství státní → titul dědičný → pokládán za dovršitele Diokleciánských reforem → ochrana a podpora křesťanského náboženství → přesunuto hlavní město z Říma do Konstantinopole (východ stále více hospodářsky a politicky významný) ROZDĚLENÍ ŘÍŠE NA VÝCHODNÍ A ZÁPADNÍ ČÁST − již za vlády Diokleciána (284–305) se projevovaly prvky úpadku říše – různé reformy → rozdělení říše na 4 prefektury (praefectura)  dvě na západě  dvě na východě  každá se dělila do diecézí (dioecesis) – převzato z církevní správy − vládu převzal Konstantinus I. a Galerius → Konstantinus I. náhle zemřel → Galerius na uvolněné místo jmenoval Licinia → o korunu se ucházel i syn Konstantinův Konstantin a syn Maximianův Maxentius → 311 – zemřel Galerius − Konstantin porazil Maxentia roku 312 v bitvě u Říma → KONSTANTINUS VLÁDCE V ZÁPADNÍ ČÁSTI ŘÍŠE + LICIINIUS VLÁDL NA VÝCHODĚ → 313 – Konstantin vydal EDIKT MILÁNSKÝ  pochopil, že křesťané jsou přínosem, bojovali po jeho boku → 324 – spojil obě části říše pod společnou vládu  323 – Licinius skončil na popravišti  říše rozdělena na 4 prefektury, ty na diecéze a provincie − po smrti Konstantina říše rozdělena mezi jeho tři syny → Konstantius, Konstans, Konstantinus II. − 4. století – ŘÍŠE TRVALE ROZDĚLENA NA VÝCHODNÍ A ZÁPADNÍ ČÁST → po smrti císaře Theodosia v roce 395 byla římská říše rozdělena mezi jeho dva neschopné syn  Honorius vládl na Západě  Arcadiovi byl svěřen Východ  zákonodárná moc je společná pro celou říši − 438 – VÝCHODNÍ CÍSAŘ THEODOSIUS II. USTANOVIL, ŽE PLATNOST ZÁKONŮ JEDNOHO CÍSAŘE NENÍ HNED AUTOMATICKY PŘEJIMÁNA I V DRUHÉ ČÁSTI ŘÍŠE (záleží na uvážení) − ZÁPAD – hlavní město Řím, Milán a Ravena − VÝCHOD → hlavní město Konstantinopol → JUSTINIÁN (527–565)  dokončen vývoj římského práva ► sepsán Corpus Iuris Civilis 3.A POZNÁVACÍ, PRODUKČNÍ A LITERÁRNÍ PRAMENY Z OBDOBÍ ŘÍMSKÉHO KRÁLOVSTVÍ A REPUBLIKY POZNÁVACÍ PRAMENY x PRODUKČNÍ PRAMENY x LITERÁRNÍ PRAMENY − POZNÁVACÍ PRAMENY → dochované prameny, ze kterých čerpáme informace o římském právu → konkrétní právní texty  Gaiovy Instituce  Zákon dvanácti desek  nejstarší zápis římského práva  vznikl jako jakýsi kompromis mezi patriciji a plebeji, kteří se dožadovali písemné fixace obyčejových norem proto, že patricijové nepsané právo na soudech svévolně vykládali a různými způsoby zneužívali → literární texty  spisy římských historiků … → archeologické nálezy → náhrobky → nápisy na mincích − PRODUKČNÍ PRAMENY → druhy právních pramenů, ze kterých bylo tvořeno římské právo → mechanismus, který vytváří prameny poznávací − LITERÁRNÍ PRAMENY → spisy římských historiků → knihy − po dlouhá staletí, která předcházela vzniku státu, žili Římané podle OBYČEJOVÝCH PRAVIDEL, nepsaných norem, které často měly sakrální charakter → zvyklosti a obyčeje v nejranějších dobách měly nejtěsnější spojení s náboženskými představami → považovaly se za pravidla dána bohy → proto také prvními znalci práva kněží – PONTIFIKOVÉ OBDOBÍ KRÁLOVSTVÍ (753–510 př. n. l.) − nejstarší období Říma − Řím = obec, zaměřená na zemědělskou činnost − rodová společnost ovlivněna obyčeji a náboženskými představami Prameny − nepsaná římská ústava VZORY, ZVYKY PŘEDKŮ − dlouhodobé, ustálené jednání, považovalo se za platné a jediné správné OBYČEJOVÉ (ZVYKOVÉ, NEPSANÉ) PRÁVO − nejstarší pramen římského práva soukromého − znalost a výklad norem na kněžích (pontifikové), obyčejným lidem právní věda utajována a znepřístupňována − na rozdíl od zvyků předků je vynutitelné, pokud splní podmínky → CONSUETUDO → USUS LONGAEVUS = dlouhotrvající neměnné chování v určité situaci → TACITUS CONSENSUS POPULI = tichý souhlas národa → OPINIO NECESSITATIS = přesvědčení o jeho právní závaznosti  tak jak je to tradováno, tak je to závazné a musíme to dodržovat, jinak přijde sankce − jak předejít nesprávným interpretacím obyčeje → oraculum = co vlastně je to právo, jak si ho máme správně předávat → oraculum = král (rex)  ten interpretuje  nejvyšší pontifik (pontifex Maximus)  říká nám, co vlastně je to právo  pokud obyčej mlčí, interpretuje nám ho DOHODY UZAVÍRANÉ NÁČELNÍKY ŘÍMSKÝCH KMENŮ KRÁLOVSKÉ ZÁKONY = REX LEX − největší aktivita – Servius Tullius – až 50 zákonů − leges regie = královské zákony − ze začátku dopad jen na náboženské rituály, do soukromého práva skoro nezasahuje PONTIFIKÁLNÍ INTERPRETACE (JURISDIKCE) − pontifikové střežili moudrost − iurisdiccie = říkat právo LEX (ZÁKON) OBDOBÍ REPUBLIKY (510–31 př. n. l.) − větší počet cizinců − nová oblast práva – právo praetorské − právo více zapisováno, stává se přístupné veřejnosti Prameny přecházející z království PRÁVNÍ OBYČEJ − obyčejové právo − po celou dobu existence římské říše − přechází z království LIDOVÁ SHROMÁŽDĚNÍ − všichni občani mají možnost participovat se na věcích veřejných − pouze muži, kteří jsou schopni nosit zbraň − comicie curiata, comicie centuriata, comicie tributa → tributa = kde se jejich majetek nachází − chudí žijí ve městě a bohatí na venkově EDIKTY − přecházejí z království − seznam žalob, námitek − Věčný Hadriánův Edikt – pozastaven → dělení  edikt preatora městského, edikt prétora cizineckého, edikt prétora, edikt kurijských aedilů, edikt správce provincie − nařízení vydávané magistraturou – Praetoři, Kurulští aedilové a správci provincií − = veřejné vyhlášky LEX = ZÁKON − přechází z království → ZÁKON 12 DESEK  to, co sepisovali decemvirové a poté schvalovalo shromáždění  každý Říman je musel znát z paměti  když Řím dobili keltové, tak desky byly zničeny požárem  není jich vlastně 12, ale 13  není výhradní − je to abstraktní příkaz týkající se právní oblasti − zákon vznikal nejdříve prostřednictvím krále − za republiky jej utvářel magistratus, který po konzultaci se senátem navrhoval zákon shromáždění lidu − rozlišujeme: → LEGES ROGATAE – příležitostné zákony upravující pouze jedinou otázku, hlasovalo se o nich v lidových shromážděních → lid mohl hlasovat pouze pro či proti (nemohl je měnit) → LEGES DATAE (LEGES DICTAE) – tzv. zákony dané, nadiktované, a tedy o nich logicky nebylo hlasováno, týkaly se méně důležitých věci – vydával je sám magistratus – administrativní opatření, dekrety dané guvernérem provinciím – nebyly to však věci vždy úplně nové → Zákon dvanácti desek je také lex datae, ale v podstatě jím nebylo vytvořeno nic nového, bylo zachyceno pouze to, co již platilo − příjímání na lidových shromážděních (comitia – centuriata, tributa) − návrh mohl podat pouze římský magistrát, lidové shromáždění jej pak buď odmítlo nebo přijalo PRÁVNÍ VĚDA − ČINNOST IURISPRUDENCE − činnost římských právníků − městský praetor, komentář k zákoníku 12 desek… − Gaius − CO DĚLALI → respondere (odpovídá na právní dotazy) → cavere (eliminovat případnou neplatnost, spornost) → agere (pomoct ve sporu) → scribere (psát odborná pojednání) → interpolace = změny (vymazávání)  mancipace − kazuistika LEGES REGIE Prameny nové za republiky PONTIFIKÁLNÍ JURISDIKCE − kněžský úřad − úřad nejvyššího pontifika (už to není král) CÍSAŘSKÁ NAŘÍZENÍ − jednoduché na vydávání − nebylo jasné, které platí KODIFIKACE − oficiální x soukromé CONSILIA − CONSILIA PLEBIS = mohli tam jen plebejové (bylo jich tam nejvíce) → PLEBISCITUM = to co se přijímalo (zavazovalo všechny)  usnesení plebejského shromáždění  od roku 287 př. n. l. (Lex Hortensia) stejná závazná moc jako lex  jedná se o jedno z dílčích vítězství plebejů – 494 př. n. l. byli ustanoveni dva tribuni (tribuni plebis), později jich bylo až 10 – hlavním úkolem tribunů byla ochrana plebejců před zvůlí patriciů, v jejich pravomocech bylo:  ius auxilii – pomoc plebejcům  ius intercedendi – právo veta proti zákonu, který by poškozoval či ohrožoval plebejce  plebiscitum přijímala plebejská shromáždění (comitia plebis tributa) na návrh plebejského tribuna, a pokud mělo plebiscitum zavazovat celý národ, muselo být následně potvrzeno senátem  podle lex Hortensia z r. 287 př. n. l. se dostala plebiscita na roveň zákonů a zavazovaly tedy i patricije jako platné právo   postupem doby se ukázalo, že jsou plebiscita užitečné pro celou společnost – bylo nutné udržovat rovnováhu  patriciové nemohli prosazovat něco, co bylo nepřijatelné pro plebejce a tribuni zase vydávali plebiscity, které akceptovali patriciové  od roku 250 př. n. l. se plebiscity staly hlavní formou římského zákonodárství SMLOUVY MEZI ŘÍMEM A DRUHOU STRANOU PRAETOR – NEJVYŠŠÍ ÚŘEDNÍK PO KONZULECH − rozsáhlé pravomoce, velký vliv na vývoj římského práva − nevystupoval jako soudce − soukromé soudní řízení – dvě fáze → in iure (první fáze) – zde role praetora, zhodnotil spor (jakýsi filtr, rozhodoval, zda spor postoupí dál) nabídl stranám seznam soudců, když se neshodli, vybral sám → vydal litiscontestatio – zhodnocení sporu, základ sporu, vycházel z výpovědí před praetorem – nebylo však ještě jisté, že to byla pravda – to až úkolem druhého fáze → apud iudicem (druhá fáze = před soudem) – strany dokazovaly pravdivost svých tvrzení → zprvu mohl praetor povolovat pouze projednávání těch nároků, které se přímo opíraly o konkrétní normy, postupem doby, jak se právo a zákon opožďovaly za společenským vývojem → praetor stále častěji jednal samostatně a z moci svého imperia (vystavoval se tak riziku intercese – žaloby pro zneužití moci) a povoloval soudní řízení i tam, kde nárok v zákoně oporu neměl → později začal vydávat při nástupu svého úřadu praetorské edikty – vyhlášky – obsahovaly žaloby, které praetor hodlá povolovat nebo ty, které povolovat nehodlá – každý nový praetor však použil i to, co se osvědčilo jeho předchůdci → v ediktu se tak hromadila masa práv – dostala název ius praetorium/ius honorarium = jistý protiklad a zároveň doplnění mezer ius civile (masa práva, která pramenila ze Zákona dvanácti desek, pontifikální interpretace a komiciálních zákonů) → od 242 př. n. l. postaven po bok městského praetora praetor cizinecký  poskytoval právní ochranu při obchodních stycích Římanů s cizinci, případně cizinců s cizinci na půdě římského státu  předtím princip personality práva ► římské právo chránilo pouze římské občany ► cizinci museli žít dle svého práva → bez ochrany římského práva  postupem času → pokročilejší civilizace – rozvoj směny a obchodu, zisk nových území  revize personality práva – cizinci do určité míry chráněni ► hlavním nástrojem cizincům poskytované ochrany = edikt cizineckého praetora a edikt místodržícího provincie (dobytých území) → vydávali edikty ze stejného důvodu jako praetor městský  zaostalost práva za vývojem společnosti → v jejich ediktech se začaly hromadit normy nestejného původu – část recipována z cizích práv jiných národů (Řecko), část z obyčejů obchodníků, část se opírala o ius civile a také o ius praetorium/ius honorarium (praetorské právo římské), také byly vytvořeny normy zcela nové ► obsah norem cizineckých praetorů a provinčních správců – týkaly se výlučně jedné oblasti majetkového práva, v ostatních oblastech (rodinné, dědické atd) striktně personalita práva ► právotvorná činnost cizineckého praetora a provinčních správců vedla k vytvoření další masy práva, vedle tedy ius civile a ius praetorium/ius honorarium vzniká ius gentium – doslovný překlad = právo národů, přesněji jde však o právo římské, určené k regulaci styků Římanů s cizinci, resp. cizinců na teritoriu římského státu, reguluje především  obligační vztahy, obsahuje tedy normy, na které bylo agrární ius civile, a i ius praetorium/ius honorarium krátké RESPONSA PRUDENTIUM − MÍSTO PONTIFIKŮ NASTUPUJÍ PRUDENTES = LAIČTÍ ZNALCI PRÁVA (NÁSTUP VE 2. STOLETÍ PŘ. N. L.) − díky svým znalostem získávají velkou autoritu → jejich mínění závazným právem, později jsou takto závazné i jejich výroky − soukromá stanoviska a odpovědi právníku na právní dotazy (mohli si i protiřečit), za principátu dostali významní právníci oprávnění dávat dobré rady jménem císaře, za Hadriána měli shodné názory daných právníků sílu zákona, pokud se rozcházeli, soud si mohl vybrat (právní věda nabyla právní síly) − jejich činnost se může brát jako přechodnou k notářské a advokátské − působili ve třech oblastech: → agere (něčím se zabývat, jednat o něčem) – když je někdo požádal, vykonávali advokátskou činnost před praetorem, dávali různé podněty a návrhy = předchůdci dnešních advokátů → cavere (ručit za něco) – zde se chovali jako notáři – pomáhali sestavovat smlouvy, závěti či jiné dokumenty, pokud jim občan něco svěřil, věděl, že věc bude sepsána dle platného práva → respondere (odpovídat) – dávali motivované odpovědi na právní otázky jim předložené POZNÁVACÍ PRAMENY Lex duodecim tabularum (Zákon dvanácti tabulí), 5. st. př. n. l. − první kodifikace římského obyčejového práva − rodinné, dědické, procesní, trestní − zákon nerozlišuje mezi patriciji a plebeji → obsahoval zákaz jejich vzájemných sňatků − formulace zákazů/příkazů jsou kazuistické → zákon sice zná určitá zobecnění (nerozlišuje patricijové – plebejové), většinou však uvádí pouze konkrétní případ nároku či porušení práv − dle tradice sepsala desetičlenná komise decemvirů – na jeden rok zvoleni lidovým shromážděním, po dobu činnosti soustředili ve svých rukách veškerou politickou moc ve státě, jelikož jiné magistratury toho roku nefungovaly − po skončení ročního období předložila k posouzení lidu deset tabulí zkodifikovaných obyčejových norem – úspěch, ale deset tabulí málo, mnoho ustanovení chybí → tabule potřebují dodatky  decemvirové zvoleni znovu → sepsali další dvě desky, ke schválení je však nepředložili, využili mimořádného postavení  pokusili se nastolit tyranii – neúspěšně, dvě desky ovšem schváleny → všech dvanáct desek vystaveno na fóru, 390 př. n. l. vpád Galů  zničení desek, desky ovšem lidmi dobře známy – zachovalo se znění – ještě na počátku císařství pramen veřejného i soukromého práva − po vydání Zákona dvanácti desek na dobu následujících 200 let hlavními prameny práva pontifikální interpretace a komiciální legislativa PONTIFIKÁLNÍ INTERPRETACE − po dlouhá staletí, která předcházela vzniku státu, žili Římané podle obyčejových pravidel, nepsaných norem, které často měly sakrální charakter → zvyklosti a obyčeje v nejranějších dobách měly nejtěsnější spojení s náboženskými představami, považovaly se za pravidla dána bohy → proto také prvními znalci práva kněží – pontifikové → právo pěstovali jako vědu tajnou a lajkům nepřístupnou → teprve od 3. st. př. n. l. mezi znalce začali pronikat laikové a právo se postupně přeměňuje na vědu ryze světskou − vydání zákona dvanácti desek – podnět k interpretaci KOMICIÁLNÍ LEGISLATIVA − zákony přijímané lidovým shromážděním − zákonodárná iniciativa – pouze v rukou nejvyšších úředníků – konzulů, praetorů a plebejských tribunů, tedy těch, co měly právo svolávat lid k jednání − zákon oznámen minimálně 24 dní před konáním komicií → po zahájení ceremonií navrhovatel přečetl text  hlasování, prostá většina – ano/ne, diskuse a změny se nepřipouštěly − pokud jde o zákony různého stáří, platil pozdější, odtud – Lex posterior derogat legi priori LITERÁRNÍ PRAMENY − KOMEDIE O HRNCI → Plautus (2. st. př. n. l.) − ZÁPISKY O VÁLCE GALSKÉ → Caesar (1. st. př. n. l.) − Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.) → řečník, spisovatel, filozof, advokát, státník, úředník (kvestor, prétor, konzul, prokonsul, senátor) → největší latinský prozaik, Cicerovo dílo i jeho osobní příklad statečného obránce republiky mělo v dějinách evropské civilizace mimořádný význam → věnoval se spíše státovědě, než samotnému právu-jeho díla jsou cenným pramenem pro poznání ŘP → hlavní díla – De oratore (o řečníkovi), De re publica (o věcech veřejných), De legibus (o zákonech) 4.A POZNÁVACÍ, PRODUKČNÍ A LITERÁRNÍ PRAMENY Z OBDOBÍ ŘÍMSKÉHO PRINCIPÁTU A DOMINÁTU POZNÁVACÍ PRAMENY X PRODUKČNÍ PRAMENY X LITERÁRNÍ PRAMENY − POZNÁVACÍ PRAMENY → dochované prameny, ze kterých čerpáme informace o římském právu → konkrétní právní texty (např. Gaiovy Instituce, Zákon dvanácti desek …) → literární texty (spisy římských historiků atd) → archeologické nálezy → náhrobky → nápisy na mincích − PRODUKČNÍ PRAMENY → druhy právních pramenů, ze kterých bylo tvořeno římské právo → mechanismus, který vytváří prameny poznávací − LITERÁRNÍ PRAMENY → spisy římských historiků, knihy CÍSAŘSTVÍ (31 př. n. l. – 476 n. l.) − PRINCIPÁT (31 př. n. l. – 284 n. l.) − DOMINÁT (284–476) − hospodářské a politické problémy, občanská válka → zánik republiky  vznik monarchie (zpočátku však republika zanikla pouze fakticky nikoli formálně – stále používán název Res publica Romana − změna režimu vlády + rozšíření území → potřeba změnit úřednický aparát + doplnit mezery v zákonech  právníci začali obsazovat čelní místa v civilní i vojenské správě → princeps se obklopuje právníky a dává jim různé výsady  např. RESPONDERE EX AUCTORITATE PRINCIPIS – právo, udílet dobrá zdání (právní rady)  praxe právníků nadále zůstává východiskem − v platnosti zůstávají stávající prameny práva, ale posílení vlivu právníků na tvorbu práva a jeho aplikaci PRAMENY V DOBĚ PRINCIPÁTU OBYČEJOVÉ PRÁVO − především v provinciích, kde zvyklosti velký vliv na život obyvatel LEX − lidová shromáždění přijímala zákony ještě za císaře Augusta, poté omezována – až převzal pravomoci senát EDICTA – SOUDNÍ VYHLÁŠKY − vydávány až do císaře Hadriana − poté sepsán tzv. VĚČNÝ HADRIANŮV EDIKT → =konečná redakce všech soudních vyhlášek SENATUS CONSULTUM – USNESENÍ SENÁTU − nahradila zákony přijímané na lidových shromážděních − často přijímána na návrh císaře CONSTITUTIONES PRINCIPUM – CÍSAŘSKÁ NAŘÍZENÍ − vše co bylo nařízené císařem − rozlišujeme 5 císařských nařízení → DECRETA PRINCIPIS  řešení konkrétního případu → rozsudky císařského soudu (nejvyšší soud)  právo odvolat se k císaři mají pouze římští občané, ale řeší věci i jako první instance   císař takto mohl i svobodně vytvářet nové právo → forma precedentu  neplatil pouze inter partes, ale zavazoval do budoucna → EDICTUM PRINCIPIS  = zákonodárná opatření určená konkrétní kategorii osob (např. obyvatelům určité provincie)  jejich platnost se omezoval na dobu vlády císaře, který je vydal  stalo se zvykem, že další císař je obnovoval a přijímal za své → platnost až do zrušení jiným císařem → MANDATA PRINCIPIS  císařovi instrukce určené pro podřízené úředníky  mohlo zavazovat pouze adresáta, ale i v případě obecnějšího charakteru, zavazoval všechny  týkaly se práva soukromého (např. zákaz sňatků úředníků se ženami z provincie, kde působí), ale i práva trestního (omezení libovůle úředníků při vyměřování trestních sankcí) → ORATIO  = řeči pronesené v senátu → ústní nebo písemný návrh, který přednesl v senátě princeps nebo jeho zástupce  od Hadriána byl souhlas senátu pouze formální, později označováno jako senatusconsultum → RESCRIPTUM  odpovědi císaře na dotazy soukromníků ohledně práva  opět se zde objevovalo to, že šlo nejen o deklarování platného práva, ale také vytváření práva nového o společností IURISPRUDENTIA – PRÁVNÍ VĚDA − podstatným pramenem za principátu − Augustus obdařil některé právníky právem veřejně odpovídat na právní dotazy v zastoupení císaře – za Hadriana se dokonce tato odpověď mohla stát závazná, pokud se na ni shodli dva autorizovaní právníci − vznik na území Říma dvou právnických škol → Sabiniáni – Labeo, Sabinus → Prokuliáni – Capito, Procullus − císař vydal tzv. CITAČNÍ ZÁKONY – stanovily, že díla od právníků Ulpianus, Paulus, Papinianus, Modestinus a Gaius brána jako prameny práva, rozhodovali podle nich i soudci Literární prameny TITUS LIVIUS – OD ZALOŽENÍ MĚSTA (Ad urbe condita, 142 knih) – 50–17 př. n. l. − v Římě působil za císařství − je velmi pravděpodobné, že svou knihu chtěl dovést až do doby svého příznivce císaře Augusta − Řím zakládá Romulus na 7 pahorcích → jsou zde tedy zahrnuty dějiny od pravděpodobného počátku Říma, kdy se autor drží také některých pověstí a legend − v díle se velmi projevuje silná idealizace minulosti, a to především té nejstarší GAIUS SUETONIUS 69–140 n. l. − Životopisy slavných mužů = De viris illustribus (životopisy básníků, řečníku, filozofů, historiků, gramatiků) − Životopis 12 císařů = De vita caesarum (8 knih, od Ceasara po Domitiána), toto dílo bylo téměř celé dochováno CORNELIUS TACITUS 55–120 n. l. − největší římský historik, odpůrce absolutistického císařství a přívrženec senátorské opozice − Historiae (= dějiny o dynastii Flaviovců) − Annales → letopisy (od Augusta do Nerona) PROKOPIOS Z KAISAREJE – 1. polovina 6. století − nejvýznamnější řecký historik doby Justiniánovy (jeho osobní spisovatel) a Justiniánův oficiální životopisec, kdy nám podal detailní informace o justiniánských válkách − jako představitel aristokracie vystoupil proti císařské despocii − KNIHY O VÁLKÁCH → válce s Góty – byla nutná → válce s Peršany – výboj na východ → válce s Vandaly – snaha získat další bývalé římské provincie v severní Africe → nejen popis historických události, ale hlavně oslavné dílo − SKRYTÉ DĚJINY/ANEKDOTA → nebylo zveřejněno za jeho života → jedná se o nenávistnou kritiku vlády a veškeré činnosti Justiniána → hovoří zde též o císařovně Theodoře (Justiniánova žena), která vyšla z nižších vrstev (herečka, „barová tanečnice“), z lidí pohrdaných, z okraje společnosti o Justinián a Theodora snad ani nejsou lidé, ale démoni, kteří chtějí zničit celé lidstvo Poznávací prameny Institutiones (Instituce) – učebnice práva − autor – GAIUS → oficiálně uznáván nebyl, v praxi měly však jeho spisy popularitu, která v postklasické době ještě stoupla → v Citačním zákoně byl řazen mezi pět nejlepších římských právníků − hlavním pramenem pro poznání Institutiones z CIC − jediné dílo z klasického období, které se zachovalo kompletní − sice byly ztraceny, ale znovu objeveny v 19. století německým historikem Niebuhrem (Verona, 1816) → zkoumal traktáty sv. Jeronýma a pod nimi našel Gaiovy Instituce − nález Institucí měl za následek prudký rozvoj romanistiky − přeloženy jsou i do ČJ → prof. Kincl − pocházejí z vlády císaře Pia (2. st., kolem roku 160) → poznáme to podle toho, že se v tomto díle píše o císaři jako o živém (imperator) i jako o mrtvém (divus) − psány latinsky → ale autor ovládal i řečtinu, neboť dílo je plné grecismů − Gaius žil nejspíše ve východní části říše → i když se toho o něm moc neví a nebyl klasickými právníky citován, tak se objevil v Citačním zákoně Theodosia II. (tribun mrtvých → má se rozhodovat dle názorů právníku, kteří již nežili – Papinián, Ulpiánus, Paulus, Modestinus a Gaius) − v jeho době existovaly v Římě dva právní směry → Sabiniani – konzervativní, ke kterým se hlásí i Gaius → Proculiani – progresivnější, jejich doménou byla kazuistika − INSTITUTIONES SE DĚLÍ DO ČTYŘ KNIH → DE PERSONIS = právo, které se týká osob (svobodní × otroci, narození svobodní × propuštěnci, občané × cizinci) → DE REBUS = veškerá věcná práva, dědické právo, obligační právo  vychází se z rozdělení na věci hmotné a nehmotné (res corporales × res incorporales)  i majetková práva (nárok na dědictví) → DE REBUS = část pojednávající o věcech byla delší, proto se dělila do dvou knih → DE ACTIONIBUS = právo, které se týká soudních akcí (právo procesní)  žaloba je technickým prostředkem, který má osoba k realizaci svých práv PRAMENY V DOBĚ DOMINÁTU − období úpadku klasické jurisprudence, postklasické období − období pozdního císařství, kdy dochází především k vulgarizaci práva (k jeho zjednodušování), zároveň jsou však texty plné metafor, obrazných řečení… → stávají se nesrozumitelné PRÁVO OBYČEJOVÉ CÍSAŘSKÁ NAŘÍZENÍ – LEGES GENERALES − přelom 3/4 století vydány dvě sbírky císařských nařízení = Codex Gregorianus a Codex Hermogenianus − počet nařízení stoupal, jejich úroveň byla ovšem nízká, často si odporovala − CODEX GREGORIANUS → jmenuje se podle svého sestavovatele – Gregoriána (Řehoře), o kterém nic moc nevíme → sestaven ve východní části říše v letech 292/293 n. l. za císaře Diocletiána → nejstarší soukromou sbírku císařských konstitucí od Hadriána do Diocletiána → nejstarší císařský reskript, který je v ní obsažen pochází z roku 196 − CODEX HERMOGENIANUS → nese též název podle svého autora, který shromáždil Diokleciánové konstituce (reskripty) z let 291–294, týkající se převážně soukromého práva → soukromá sbírka → jednotlivým zákonům tedy nedodává právní závaznost, jsou závazné proto, že je vydaly císaři → u oficiálně promulgované sbírky je závaznost zákonů dána tím, že se nacházejí v této sbírce − CODEX THEODOSIANUS → první oficiální sbírka císařských konstitucí, důležitá oficiální kodifikace veškerého tehdy platného práva (vůbec první od zákona dvanácti desek, zahrnující zejména všechna císařská nařízení) → vznik roku 438 na příkaz císaře Theodosia II. → skládá se z 16 knih → ty se dělí na tituly → chronologicky uvádí císařské konstituce od císaře Konstantina Velikého až po samotného Theodosia → pro vývoj práva v západní Evropě velký význam – v platnosti i po pádu západořímské říše jako “národní” osobní právo Římanů obývajících následně nově vzniklé germánské státy, také velmi důležitý zdroj pro pozdější Justiniánovu kodifikaci → období dominátu – většina produkčních pramenů zcela zaniká → v právní praxi té doby se uplatňovala zásada, že zákonem je to, co se líbí vladaři → tato vůle musí být sdělena prostřednictvím zákonů – na místo republikánských lex existují leges jako konstituce → z různých druhů císařských konstitucí v dominátu zcela poklesl význam mandátů, také dekrety přestaly mít svůj význam, neboť byly zřízeny odvolací tribunály → reskripty jsou vzácné a Konstantin prohlásil za neplatné ty reskripty, které byly contra ius a zakázal aplikovat ostatní na jiné než určené případy IURISPRUDENTIA (PRÁVNÍ VĚDA) − úpadek právní vědy − nejsou vydávána žádná nová původní díla, jsou sepisovány pouze sbírky nebo jiné kompiláty či glosy Literární/poznávací prameny − CITAČNÍ ZÁKON → sepsáno r. 426 → podle něj se soudce musí řídit míněním pěti nejvýznamnějších právníků – Gaius, Papinianus, Paulus, Ulpianus a jeho žák Modestinus → nejdůležitější je právní názor Papiniana → soudci se mají rozhodovat dle většinového názoru  pokud je rovnost hlasů, nebo některý z autorů mlčí, je rozhodující názor Papiniána  pokud ten však mlčí, může si soudce vybrat → uzavírá se jím vývoj římského práva → výroky těchto právníků převzaty i do Digest (533 n. l.) → nebyly v nich shrnuty celé komentáře, ale jen jednotlivé úryvky, které byly vytrhány z klasických děl  → úryvky v Digestech nebyly závazné kvůli svým autorům, ale proto, že to bylo Justiniánovo právo → samotná klasická díla se nezachovala, části známe právě díky Digestům → citační zákon je svědectvím o úpadku římské jurisprudence, namísto tvořivé interpretace nastoupila něco jako právnická geometrie Leges Romanae barbarorum − pád Západořímské říše neznamenal ještě zánik platnosti římského práva, ba dokonce ani konec pokusů o jeho kodifikaci, římské právo platilo nadále jako osobní právo římského obyvatelstva nových germánských států, pro potřeby tohoto obyvatelstva se pokusili dva z nových germánských králů pořídit kodifikaci → jeden pokus z království Burgundů a jeden Vizigótů − LEX ROMANA BURGUNDIONUM → tato sbírka a následující sbírky byly výsledkem pokusu obyvatelstva germánských států, kde také platilo Římské právo → kodifikace v podobě těchto sbírek měla čelit nejasnostem a zmatkům, přetrvávajícím v aplikaci římského práva ještě z doby samostatné Západořímské říše → vznikla na přelomu 5./6. století, byla používána na území dnešní východní Francie, ale v praxi se dlouho neudržela a byla vytlačena obsáhlejší a dokonalejší sbírkou Vizigótskou → čerpá látku ze tří kodexů (Gregoria, Hermogeniana a Theodosia) a dále z Gaiových institucí − LEX ROMANA VISIGOTHORUM → tato sbírka byla vydána kolem roku 506 a platila pro Římany a na území ovládané Vizigóty (dnešní západní Francie a Španělsko) → kodifikace obsahuje jak leges (právo nové, Theodosianův kodex, Gregorianův i Hermogenianův) tak i ius (právo staré, Gaiova Učebnice, Paulovy výroky) vše je doplněno interpretací a výkladem  5.A GAIUS A KLASICKÁ ŘÍMSKÁ JURISPRUDENCE KLASICKÁ ŘÍMSKÁ JURISPRUDENCE − již za Oktaviána Augusta se princeps obklopuje právníky a snaží se známé právníky získat na svou stranu tím, že jim dává různé výsady nebo čestné tituly − RESPONDERE EX AUCTORITATE PRINCIPIS → právo, udílet dobrá zdání (právní rady), jménem císaře → časem nabyl zvláštní proslulosti → zpočátku jen nebývale zvyšovalo vážnost právníka a přivádělo k němu velké množství klientů → při soudním jednání měl názor vyznamenaného (autorizovaného) znalce práva velkou váhu a soudce zpravidla neměl odvahu se proti takovému dobrému zdání postavit – zejména když stejný názor zastávali i autorizovaní právníci jiní → postupem doby vzniklo, že shodné stanovisko autorizovaných právníků je závazné a má sílu zákona, pokud mu neodporuje odlišný názor autorizovaných právníků druhých → Gaius uvádí ve svých dílech autorizované názory právníků, jako pramen práva − od Oktaviána Augusta působí tito právníci na císařském dvoře jako poradci (konsiliáři) − od Traiana jsou stálými členy císařské rady → připravuji jednání císařského soudu, koncipují texty konstituci, zapojují se i do reskriptové praxe − NÁPLŇ JEJÍCH ČINNOSTI → AGERE, CAVERE, RESPONDERE  AGERE (něčím se zabývat, jednat o něčem) – když je někdo požádal, vykonávali advokátskou činnost před praetorem, dávali různé podněty a návrhy = předchůdci dnešních advokátů  CAVERE (ručit za něco) – zde se chovali jako notáři – pomáhali sestavovat smlouvy, závěti či jiné dokumenty, pokud jim občan něco svěřil, věděl, že věc bude sepsána dle platného práva  RESPONDERE (odpovídat) – dávali motivované odpovědi na právní otázky jim předložené → mírové doby hospodářské prosperity dovolují rozvíjet práci na mnohem vyšší úrovni → praxe nadále zůstává východiskem, praxi běžně provozují i ti, kteří se zaměřují na práci vědeckou či vědeckou a pedagogickou − DIGESTA – spolehlivé východisko pro hodnocení významu právnické literatury klasického období − KAZUISTICKÁ METODA ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMŮ – logická i technická zdatnost autorů → dovedou problém rozložit na podstatné a vedlejší otázky a potom je analyzovat až po nejjemnější detaily a nuance → od konkrétního se propracovávají k obecnějším závěrům → třídí a klasifikují, logicky instituce propojují, zkoumají užitečnost analogie, aby nakonec dospěli k obecnému typu řešení, který si ihned nechají ověřit praxí − právníci nebyli zákonodárci a nemohli vytvářet nové právní normy, ty vytvářel císař, resp. Senát − právníci mohli nové právo vytvářet jen na velmi omezeném prostoru v rámci svého „respondere ex auctoritate principis“ − platné právo jen vykládali a vědecky zpracovávali, a to všechny jeho masy – ius civile, ius honorarium, ius gentium, a nakonec i právo císařské − autoři promýšleli normy do nejposlednějších možných důsledků → zvažovali všechny eventuality a logické vyústění norem → zkoumali vzájemné souvislosti institucí → využívali analogie ke zdokonalení procesní ochrany → tvůrčím způsobem rozvíjeli některé principy, které v normách byly obsaženy anebo jen naznačeny – vytvářeli nové normy − římští právníci málo filozofovali, neměli rádi velká zobecňování, celkem je nezajímala ani historie, pokud nepomáhala osvětlit některá ustanovení práva platného − období anonymních autorů (konec poloviny 3. st.) → žijí jenom z odkazu klasiků, nového netvoří nic → staré vulgarizují a zjednodušují, nemálo problémů vůbec nechápou → úpadek byl podmíněn velkou hospodářskou, politickou a kulturní krizí římského impéria, která nakonec zahubila celou Západořímskou říši NEJZNÁMĚJŠÍ PRÁVNÍCI Raná klasická jurisprudence − MARKUS ANTISTIUS LABEO – současník Oktaviána Augusta a nepřítel jeho monarchistického režimu, proslul v dlouhé řadě děl, zejména komentáři k zákoně 12 deskám a ediktům praetora městského a cizineckého − GAIUS ATEIUS CAPITO – velmi učený, ale málo literárně činný, Labelovým protivníkem, jeden z prvních, kdo dal své síly do služeb Oktaviána Augusta − s rivalitou Labea a Capita spojuje římská tradice vznik dvou právnických škol – Sabiniánů a Prokuliánů (školy ale zřejmě mladší), rivalita není velká, rozdíl spočívá ve způsobu výuky → Sabinián (proslul jako autor díla Tři knihy civilního práva, které podávalo dokonalý obraz základů ius civile) → škola Sabiniánů → Proculus (celkem neznámý) → škola Proculiánů Vrcholná klasická jurisprudence (přelom 1. a 2. st.) − IAVOLENUS PRISCUS – učitel Salvia Iuliana, senátor a konzul − SALVIUS IULIANUS – poradce císařů Hadriana a Marka Aureliana − SEXTUS POMPONIUS – pedagog, elektik (zpracovával myšlenky druhých), dílo Příručka o jedné knize – pojednání o dějinách římského státu, práva a jurisprudence až po Hadriana − GAIUS – 2. st., pedagog, nevynikl jako původní myslitel, spíše elektik – zpracovával myšlenky druhých; nezastával veřejné úřady, po letech velice uznávaný (citační zákon), dílo Institutiones (Učebnice práva) – dochovalo se v původní podobě Pozdní klasická jurisprudence (2. pol. 2. st. – 3. st.) − PAPINIANUS – nejslavnější v té době, v praxi jeho spisy nebyly oceňovány – vyumělkovaný styl, přítel císaře Septimia Severa → jmenoval ho prefectem praetorie (velitel pretoriánské gardy), před smrtí mu Severus svěřil výchovu svých dvou synů – Caracally a Gety, pokoušel se mezi bratry zachovat dobré vztahy, ale to se mu vymstilo  po zavraždění Gety se Caracalla obrátil proti jeho přívržencům a jelikož Papinianus odmítl Caracallův čin hájit před senátem, byl popraven − PAULUS – šestina z Digest převzata z Paula, zavražděn − ULPIANUS – třetina z Digest převzata z Ulpiana, zavražděn − MODESTINUS – Ulpianův žák − HERMOGENIANUS – období dominátu, dílo: Codex Hermogenianus – sbírka císařských konstitucí císaře Diokleciána − kolem poloviny 3. století klasická jurisprudence končí → začíná doba anonymních autorů, kteří nic nového netvoří, staré autory vulgarizují a zjednodušují → úpadek podmíněn velkou hospodářskou, politickou a kulturní krizí římského impéria, která nakonec zahubila celou Západořímskou říši GAIUS − věnoval se výuce práva i literární činnosti − klasickými právníky nebyl citován (zřejmě neměl „ius respondendi“), ale v praxi byl velmi populární − v citačním zákoně Theodosia II. se poprvé objevuje mezi pěti uznávanými klasiky (Papiánus, Ulpiánus, Paulus a Modestinus) − pro Justiniána představuje autoritu prvního řádu („noster Gaius“ – náš Gaius) − hlásil se k Sabiánům (konzervativní škola) − vedle institucí další literární činnost → pedagogická příručka Res cottidianae (Gaiovo autorství sporné) → komentáře k provinčnímu ediktu, k prétorskému ediktu, k zákonu 12 desek − INSTITUTIONES GAI (INSTITUCE PRÁVNÍKA GAIA) → hlavním pramenem pro poznání Institutiones z Codex Iuris Canonici → pro nás mnohem zajímavější, neboť se jedná o jediné dílo z klasického období, které se zachovalo kompletní → Instituce byly ztraceny, ale znovu objeveny v 19. století německým historikem Niebuhrem – zkoumal traktáty sv. Jeronýma a pod nimi našel Gaiovy Instituce (Gaius Veronensis)  zbytky dvou jiných rukopisů se nalezly roce 1933 v Egyptě (Gaius Florentinus) → pocházejí z vlády císaře Pia (2. století, kolem roku 160) – poznáme to podle toho, že se v tomto díle píše o císaři jako o živém (imperator) i jako o mrtvém (divus) → jsou psány latinsky, ale autor ovládal i řečtinu, neboť dílo je plné grecismů – Gaius žil nejspíše ve východní části říše → INSTITUCE SE DĚLÍ DO ČTYŘ KNIH:  1) DE PERSONIS – právo, které se týká osob (svobodní x otroci, narození svobodní x propuštěnci, občané x cizinci)  2) + 3) DE REBUS – veškerá věcná práva – vychází se rozdělení na věci hmotné a nehmotné (res corporales x res uncorporales), jsou zde i majetková práva (nárok na dědictví)  část pojednávající o věcech byla delší, proto se dělila do dvou knih  4) DE ACTIONIBUS – právo, které se týká soudních akcí – žaloba je technickým prostředkem, který má osoba k realizaci svých práv → VÝZNAM INSTITUCÍ  čerpal z nich Tribonian při sestavování Institutiones seu Elementa  nález Institucí měl za následek prudký rozvoj romanistiky, zejm. německé historickoprávní školy Friedricha Carla von Savignyho  jejich systematiku převzal (prostřednictvím justiniánské kodifikace) i Kodex kanonického práva z r. 1917  6.A METODA PRÁCE ŘÍMSKÝCH PRÁVNÍKŮ: OSOBNOSTI, POJMY, DEFINICE, PRÁVNÍ ŠKOLY − první laičtí znalci práva – PRUDENTES se objevují již v 2. st. př. n. l. − největší rozkvět je v období římské jurisprudence (2. polovina 2. století – 3. století n. l.) → jednalo se o zámožné občany, kteří právu zvyšovali jeho společenskou prestiž, měli své vlastní žáky (posluchače) − RESPONDERE (RESPONSA) = krátké odpovědi na právní otázky, ze kterých vznikala právní díla a vztahovala se vždy ke konkrétnímu problému – z toho se vyvíjí QUAESTIONES, která směřují k praxi − jejich hlavní činnost tvoří → AGERE (něčím se zabývat, jednat o něčem) = když je někdo požádal, vykonávali advokátskou činnost před praetorem → CAVERE (ručit za něco) = zde se chovali jako notáři – pomáhali sestavovat smlouvy, závěti a jiné dokumenty → RESPONDERE (odpovídat) = dávali motivované odpovědi na právní otázky jim předložené − originalita spisů se neřešila − za císařství se objevila snaha dostat tento pramen práva pod svou kontrolu, a tak císař Augustus občas svolal významné právníky (consilium principis), a ti se stali jeho poradci a soudním dvorem (auditorium) → pouze těmto právníkům byla dána licence, působily z pověření císaře → dohled vykonával notář → tito právníci měli i svou pečeť − mnoho právníků mělo odlišné názory – císař Valentiniánus III. vydal CITAČNÍ ZÁKON (Tribunál mrtvých) a výroky právníků v něm obsažených se promítly i do Digest − v Digestech (= právnická díla) nalezneme příkazy práva (příkazy práva jsou – iuris praecepta sunt): → počestně žít (honeste vivere) → neškodit (neubližovat) druhým (aternum non ledere) → každému dát, co jeho jest (sum qiuqe tribuere) → všichni lidé jsou si rovni (Omnes homies aeguales sunt) – Ulpianus → smlouva je souhlas a dohovor dvou lidí (pactum est duorum consensus atque conventio) − SALVIUS IULIANUS → právní poradce císařů → provedl redakci ediktu a sepsal rozsáhlá Digesta, ve kterých zpracoval celý obor praetorského a civilního práva → byl původce učení o naturálních obligacích a o závazcích osob nezpůsobilých k právnímu jednání − IUVENTIUS CELSUS → dvakrát zastával konzulát → některá z nejznámějších římských definic a regulí pocházejí od něj → hlavním dílem byla Digesta − SEXTUS POMPONIUS → sepsal dílo Příručka o jedné knize (stručné pojednání o dějinách římského státu, práva a jurisprudence) − GAIUS → INSTITUTIONES = UČEBNICE PRÁVA  byla nalezena v originále – nalezen ve Veroně jako palimpsest přepsaný pozdějším textem (jediné dílo, které se dochovalo v původní podobě)  1. Kniha jedná o osobách a jejich právním statutu   2. Kniha o věcech a nabývání práv k nim včetně testamentů  3. Kniha o netestamentárním dědictví a o povinnostech  4. Kniha o procesním právu a procedurách → oficiálně nebyl uznávaný, ale v praxi si jeho spisy udržovaly velkou popularitu – byl uznán i citačním zákonem → napsal další příručky, také komentář k provinčnímu ediktu, komentoval Zákon 12 desek, praetorský edikt, psal monografie o různých zákonech − ULPIA MARCELLA → věnoval se i právu veřejnému (O úřadu konzula, O úřadu správce provincie) − AEMILIUS PAPINIANUS → byl to člověk nadaný, ale v praxi jeho spisy moc užívané nebyly – byly zhuštěné a psány vyumělkovaně − IULIUS PAULUS → psal lehkým a srozumitelným textem (jeho díla tvořila značnou část justiniánských Digest) − DOMITIUS ULPIANUS → psal lehkým a srozumitelným textem (jeho díla tvořila značnou část justiniánských Digest) → povrch ustupuje půdě → ten, kdo dřív přijde, má silnější právo → právo je umění dobrého a správného − HERENNIUS MODESTINUS → Ulpianův žák → psal pedagogická díla a díla určená pro praxi − HERMOGENIANUS → patří do období dominátu → napsal ztracený Codex Hermogenianus – sbírka císařských konstitucí císaře Diokleciána − po konci období klasické jurisprudence nastává období anonymních autorů, kteří žijí z odkazu klasiků a netvoří nic nového – staré spisy vulgarizují a zjednodušují, spoustu problémů ani nechápou − vedle práva lidského (ius) existovalo jako opositum právo božské (fas), mrav (mos), obyčej (consuestudo), bezpráví (iniura) a leges (císařské konstituce) − ZÁKONY PSANÉ A NEPSANÉ → vycházelo se z řecké filozofie → nejsou právními zvyklostmi dle našeho chápání (právní zvyklost = nepsané pravidlo práva vytvořené celou komunitou, která jej vytvoří a po dlouhou dobu používá) − IUS CIVILE, IUS GENTIUM A IUS NATURALE → toto dělení začíná v klasickém římském právu u Gaia – ten ius gentium a ius naturale nerozlišuje → ius civile (právo občanské) = určitá skupina zákonů je zachovávána jen v konkrétním místě → ius gentium = právní normy, které jsou zachovávány všemi národy → ius naturale = normy jim byly vnuknuty přirozeným zákonem společným pro všechno živé → roku 212 n. l. vydává císař Caracalla konstituci, kterou udělil římské občanství všem svobodným, kteří žili na území římské říše – ius civile se pak stává platným právem všude tam, kde vládlo ius gentium → prosazují se zásady aequitas (rovnost, slušnost, klid mysli), při posuzování jednotlivých činů je třeba přihlédnout krom právních předpisů k přirozenému rozumu − PRÁVO VEŘEJNÉ A PRÁVO SOUKROMÉ (IUS PUBLICUM A IUS PRIVATUM) → na počátku Digest stojí Ulpiánův výrok: „Veřejné právo je to, co se týká stavu Římské republiky, soukromé právo je to, co dbá na užitečnost jedincům“ → ius publicum (právo veřejné) = právo převážně objektivní → ius privatum (právo soukromé) = převážně právo subjektivní − ABSOLUTNÍ A RELATIVNÍ SUBJEKTIVNÍ PRÁVO → subjektivní právo absolutní (např. vlastnické) je vytvářeno negativní povinností všech – nesmí zasahovat do výkonu práva; žaloba actio in rem (máme pouze práva) → subjektivní právo relativní (např. vztah věřitel dlužník) odpovídá povinnosti jedné nebo více osob něco vykonat; žaloba actio in personam (máme práva i povinnosti) − PRÁVA DĚLITELNÁ A NEDĚLITELNÁ → posuzuje se, zda v případě rozdělení existuje alespoň částečná možnost užívání věci → vlastnické právo je vždy dělitelné (mezi vlastníky lze dělit např. výnos z pole) → nedělitelným právem je např. služebnost (věcné právo k věci, která patří jiné osobě) − PRÁVA PŘENOSNÁ A NEPŘENOSNÁ → posuzujeme, jakým způsobem práva vznikají a zanikají → právní vztah by měl zaniknout se zánikem jednoho ze tří elementů: aktivní subjekt, pasivní subjekt, práva a povinnosti → ŘP umožňovalo také přenesení práv z jednoho subjektu na druhý (per universitate – přenesení celého majetku) – závěť, vydražení majetku po dlužníkovi (bonorum emptio) – jeden subjekt zaujme místo druhého ve všech právech (materiálně i právně – sucusio in locum et ius) → za císaře Justiniána došlo ke změně – není možné přenést právo, které zaniká se subjektem − ŠKOLY SABINIÁNŮ A PROCULIÁNŮ → Sabiniánská škola – zakladatel Sabinus, stoupenci císaře, spíše kontroverzní škola, zůstala věrná tradičním institutům, přívrženci aplikace přísného práva, vycházeli spíše z epikurejské filozofie → Proculiánská škola – zakladatel Proculus, spíše progresivní a usilovala o obnovu tradičních institutů, přívrženci aplikace práva podle ekvity (morální měřítko pro použitelnost právních norem), vycházeli spíše ze stoické filozofie  7.A JUSTINIÁN A JEHO ZÁKONODÁRSTVÍ JUSTINIÁN I. (vládl 527–565) − císař (basileus) východořímské (byzantské) říše, významný zákonodárce − narozen na Balkáně v oblasti dnešního Srbska → nebyl slovanského původu  římsko-illyrský původ − na trůn 527 jako spoluvládce strýce Justina, od 528 vládl sám − za manželku ženu nízkého původu (cirkusová tanečnice) → jejich svatba umožněna strýcem Justinem → zrušil prastarý zákon = zakazoval sňatky mezi senátory a nízkými ženami (propuštěnkami, herečkami aj.) − celé období jeho vlády – SNAHA O OBNOVU SLÁVY ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA (ne ovšem v původní pohansko-antické podobě, ale v podobě říše křesťansko-helenistické) → války s Germány → cíl navrátit ztracená teritoria na západě → pokusy o reformy → aby upevnily otrokářský řád a znovu stabilizovaly hospodářské a politické poměry ve společnosti → jedním z prostředků k dosažení cílů = ŘÍMSKÉ PRÁVO KLASICKÉ A POKLASICKÉ  nikoliv ovšem v podobě zmatené praxe pozdní doby císařské, ale uspořádané, srozumitelné a přizpůsobené potřebám nové doby → možné pouze velkou kodifikací, která by sjednotila a shrnula právní normy, uvedla je do systému a logicky propojila a tak umožnila, aby pronikly do právní praxe, a bylo tak skoncováno s roztříštěným, nesourodým a těžko přístupným normativním materiálem, zděděným z doby rozkvětu i úpadku římského práva, nadto nutno přizpůsobit tento nový materiál společenským podmínkám říše v období Justiniánovy vlády  nutno: ► 1. prosadit absolutistické postavení basilea – císaře ► 2. prosadit výlučné postavení katolické církve, jakož i privilegované postavení církevních institucí a hodnostářů CORPUS IURIS CIVILIS (529–534) − SOUBOR OBČANSKÉHO PRÁVA − původní název CIC – Tři svazky, Corpus Iuris Civilis až ve středověku − Justiniánovy Tři svazky dostaly sankci výlučných zákoníků → žádné jiné prameny práva nesměly být dále používány → platné právo pouze v těchto dílech  císař sice vedle zákonů uznával i právo nepsané, obyčejové  jeho význam v rozsáhlé říši etnicky, hospodářsky i civilizačně nejednotné nemohl být veliký → vznikalo zejména jako obyčejové právo lokální (místní) → v místech samotných (někdy i rozsáhlé oblasti) mělo obyčejové právo veliký význam  Justiniánovy sbírky tak rozhodně nesjednotily právo v celé zemi a nevytlačily jakýkoli právní partikularismus (nepomohlo ani nařízení o jejich výlučnosti) a to i proto, že byly psány latinsky, tedy v Byzanci ne obecně srozumitelným jazykem (důvodů bylo však více) → to vše vedlo k tomu, že se kodifikace aplikovaly