Přednáška 5 - Jazyk a myšlení PDF

***Zkuste si odpovědět na otázku, co je to vlastně myšlení*** **[Myšlení]** Myšlení lze asi poměrně těžko jednoduše definovat, ale v podstatě by se dalo říct, že je to jakákoliv mentální aktivita člověka. Je to jakýsi zastřešující pojem, který pod sebou schovává jednotlivé složky. **[Usuzování]*...

***Zkuste si odpovědět na otázku, co je to vlastně myšlení*** **[Myšlení]** Myšlení lze asi poměrně těžko jednoduše definovat, ale v podstatě by se dalo říct, že je to jakákoliv mentální aktivita člověka. Je to jakýsi zastřešující pojem, který pod sebou schovává jednotlivé složky. **[Usuzování]** Usuzování je jednou z těchto složek. Cílem **usuzování** je dojít k závěrům buď deduktivně nebo induktivně. **[Deduktivní usuzování]** je založeno na logických výrocích. **Výrok** je tvrzení, které může být pravdivé nebo nepravdivé. *(Např. Studenti psychologie jsou empatičtí)* V rámci logického usuzování se výroky označují **premisy.** Základ deduktivního usuzování je vyvozování závěrů z těchto premis. **[Čili aplikujeme obecný poznatek na konkrétní případ]** Deduktivní platnost se však nedá ztotožňovat s pravdivostí. Na základě nepravdivých premis dojdeme k nepravdivým závěrům, i když deduktivní platnost bude zachována. **[Induktivní usuzování]** je založeno na pozorování a lze dosáhnout nanejvýš přesvědčivých -- velmi pravděpodobných závěrů, nikoli závěrů logicky správných. V případě induktivního usuzování nejsou dány premisy, ze kterých by bylo možné vycházet a učinit logický závěr. **[Často vycházíme ze specifických faktů či pozorování, abychom dospěli k obecnému závěru, který může tato fakta vysvětlit. Toto tvoří základ empirických metod.]** Nikdy nelze od tvrzení: *Všechna dosud pozorovaná X jsou Y* přejít k tvrzení *Všechna X jsou Y* protože další pozorované X tento předpoklad nemusí potvrdit. Proto v tomto druhu usuzování nelze závěry dokázat, ale pouze podpořit. A lze je vyvrátit. [Postupujeme od jednotlivých případů k obecnému závěru] **[Logické myšlenkové operace]** Oba dva tyto způsoby by se daly označit jako racionální řešení nějakého problému. Neboli logické myšlenkové operace Nicméně k racionálnímu řešení nedochází vždy. Tady je malý pokus: *Podívejte se na obrázek ženy v prezentaci a odpovězte si na otázku, jakou emoci asi tak žena právě zažívá. Jak složité/snadné bylo tuto emoci rozpoznat? Kolik vám to zabralo času?* *Nyní se podívejte na příklad násobení dvou dvouciferných čísel a pokuste se jej vypočítat z hlavy bez použití jakýchkoliv nástrojů. Jak složité/snadné bylo dojít ke správnému výsledku? Kolik vám to zabralo času?* Pravděpodobně jste došli k tomu, že rozpoznat emoci bylo velice rychlé a nestálo vás to žádné rozpoznatelné kognitivní úsilí. Zatímco u řešení příkladu jste strávili výrazně více času a bylo to pro vás také výrazně náročnější. **[Dva systémy]** Tento pokus ilustruje něco, co Daniel Kahnemann ve své knize *Myšlení rychlé a pomalé* označil jako Dva systémy. **[Systém jedna]** je automatický a rychle a bez vědomého úsilí vyvozuje závěry. To je příklad té ženy. Pravděpodobně jste velmi rychle dokázali odhadnout, jako emoci asi tak cítí. Systém jedna vám v tomto případě poskytl intuitivní odpověď na otázku, která navíc s velkou pravděpodobností byla správná. **[Systém dva]** naopak pracuje poměrně pomalu a jeho zapojení vyžaduje nějaké vaše vlastní vědomé úsilí. To je případ toho matematického příkladu, jehož řešení vám nejspíš zabralo nějaký čas a bylo pro vás nejspíš alespoň trochu náročné. Systém dva poskytuje racionální odpovědi na otázky, které většinou bývají přesnější než intuitivní odpovědi Systému jedna, ale vyžadují vědomé úsilí a vyčerpávají naše vnitřní zdroje. Ty dva systémy existují (respektive takto byly popsány Kahnemannem) z prostého důvodu, totiž proto, že náš mozek je líný parchant a vlastně se mu moc nechce pracovat. Proto většinou jde cestou nejmenšího úsilí a používá Systém jedna. A to i v případech, kdy by bylo výrazně výhodnější využít spíše racionální zdůvodnění nějakého rozhodnutí nebo řešení. Pokud je chceme použít, je potřeba vynaložit jisté úsilí, abychom přepnuli na Systém dva. Teď vyvstává otázka, proč bychom něco takového vůbec měli dělat. Proč se nenechat vést Systémem jedna tak, jak je pro nás automatické. Odpověď je poměrně jednoduchá. Protože Systém jedna neprovozuje racionální, logické usuzování, ale usuzuje na základě jakéhosi zjednodušeného odhadu. Závěry Systému jedna jsou tím pádem často chybné nebo nepřesné. **[Heuristiky]** Tyto zjednodušení, které v zásadě usnadňují rozhodování ve složitých záležitostech se označují jako heuristiky. Jejich cílem je v zásadě šetřit energii a s vynaložením co nejmenšího úsilí dojít k závěru. Ty závěry pak ale nejsou racionální. To neznamená, že heuristiky jsou něco, co je naprosto neužitečné a měli bychom se jim za každou cenu vyhýbat. S jejich pomocí jsme schopní řešit i poměrně složité situace a ta řešení často nejsou úplně scestná, jenom nepřesná. Což je užitečné pro běžný život, protože tím pádem nemusíme trávit dlouhé hodiny racionálním zhodnocováním všech aspektů dané situace a často i intuitivní řešení jsou funkční, protože se zakládají na zkušenostech nebo dejme tomu všeobecně přijímaných předpokladech platných v dané kultuře. Ale v některých situacích to může vést k docela velkým komplikacím. **[Typy heuristik]** Tady je pár příkladů, jaké heuristiky, většinou nevědomě, používáme: **Heuristika dostupnosti** říká, že usuzujeme na základě toho, jak je pro nás snadné vzpomenout si na to, co považujeme za relevantní příklady určitého jevu. Čili ty jevy, na které je snadnější si vzpomenout považujeme za častěji probíhající. *Proběhl výzkum, kdy se manželských párů ptali, kdo vykonává častěji určité domácí práce. Obecná tendence byla taková, že oba z partnerů uvedli u 16 z 20 prací, že je vykonávají častěji než ten druhý. To je způsobené tím, že je jednodušší, vzpomenout si na situaci, kdy jsem určitou práci udělal já než na situaci, kdy to samé udělal můj partner.* **Efekt kotvy** říká, že své odhady, či úsudky tvoříme na základě nějakého rámce, který výsledek ovlivňuje, a pokud víte, v čem je podstata, dá se tím někdo poměrně snadno zmanipulovat. *Kahneman a Tversky předložili před své respondenty dva početní příklady:* **Heuristika neobvyklosti** říká že pokud dvě neobvyklé události nastanou současně, pak máme tendenci usuzovat, že tyto dvě události spolu souvisejí, ač to reálně nemusí být pravda. Tato heuristika se řadí spíše k induktivnímu než deduktivnímu uvažování. **Sebepřeceňování** Je přílišná víra ve vlastní schopnosti, znalosti nebo úsudky. Heuristik je samozřejmě víc, já jsem vybral jenom ty nejběžnější nebo nejzajímavější. Pokud vás to zajímá, tak si přečtěte Myšlení rychlé a pomalé, protože tam najdete mnohem víc zkreslení s vysvětleními a krom toho další velmi zajímavé věci. **\ ** **[Řešení problémů]** Je proces překonávání překážek pomocí znalostí (faktických nebo procedurální) nebo tvůrčího vhledu. Bylo definováno sedm kroků, jakými postupuje řešení problému, přičemž pořadí zůstává vždy zachováno. **a) identifikace problému** **b) definování a reprezentace problému** **c) formulování strategie** **d) organizace informací** **e) rozdělení zdrojů** **f) monitorování, průběžná kontrola** **g) zhodnocení** **Typy problémů se dají rozdělit do dvou kategori:** **a) dobře strukturované problémy** **b) špatně strukturované problémy** *Osobně taky vidím jako rozdíl jasné a ne příliš jasné zadání problému.* **\ ** **[Role znalostí při řešení problémů]** **Samozřejmě že naše znalosti nám výrazně napomáhají k řešení nějakých druhů problémů. Je jednodušší řešit problém se kterým už jsme se setkali, případně máme zkušenosti z podobným problémem, než řešit něco, co vidíme poprvé. Znalosti mají vliv ve třech aspektech řešení problému:** **a) elaborace znalostí** **b) stanovení problému** **c) automatické odborné postupy** **\ ** **[Tvořivost]** Obecná definice tvořivosti je velmi složitá, protože je náročné pojmenovat jednotný konstrukt, který by dokázal sjednotit díla Leonarda da Vinciho, Marie Curie, Alberta Einsteina, Wolfganga Mozarta a mnohých dalších, ač jejich díla jsou všechna produktem tvořivosti. Obecně sdílená definice ale přeci jen existuje, ačkoliv je poměrně vágní: *proces vytváření něčeho, co je jak originální, tak hodnotné.* *V tvořivosti lze identifikovat šest složek, označovaných jako **faktory tvořivosti** na základě kterých lze tak nějak hodnotit tvořivost konkrétního člověka:* **a) fluence** [**Jazyk**\ ] *Zkuste si nejdříve sami odpovědět na otázku, co je to vlastně jazyk?* Jazyk je soubor dohodnutých symbolů, které slouží pro komunikaci a myšlení. Důležité tady je zdůraznit slovo **dohodnutých.** Jazyk není něco, co bychom měli vrozené nebo je nějakým způsobem biologicky zakotvený v mozku. Každý jazyk původně vzniknul na základě jakési celospolečenské úmluvy, že se jednotlivé předměty budou označovat konkrétními slovy. Vlastnosti jazyka Názor na charakteristické vlastnosti jazyka se poněkud různí v závislosti na oboru činnosti (hlavně mezi lingvisty a kognitivními psychology), nicméně lze definovat šest základních vlastností jazyka: **a) komunikativní** dovoluje komunikovat s jedním nebo více lidmi, kteří našim jazykem mluví **b) arbitrárně symbolický** tvoří arbitrární vztahy mezi symbolem a tím, co tento symbol označuje (myšlenku, věc, děj, atp.) **c) uspořádaný podle pravidel (strukturovaný)** pouze nějakým způsobem uspořádané symboly mají význam, odlišná uspořádaní mají odlišné významy **d) strukturalizovaný v mnoha úrovních** strukturu jazyka je možné analyzovat ve více než jedné úrovni (zvuky, jednotky nesoucí význam, slova, věty) **e) generativní, produktivní** v rámci jazykové struktury mohou uživatelé jazyka vytvářet nové věty, tato možnost je prakticky neomezená. **f) dynamický** jazyk se trvale vyvíjí **[Složky řeči\ ]**Jazyk má také dva základní aspekty, a to **dekódování a pochopení** jazykového vstupu (porozumění řeči/textu) a **kódování** (vyjadřování se). Dekódování je receptivní záležitost, někdy označované také jako **slovní porozumění** a kódování je expresivní záležitost, někdy označované jako **slovní plynulost/pohotovost** Nejmenší jednotkou řečových zvuků je **foném**, v češtině máme 25 souhláskových a 10 samohláskových fonémů. Dalším stupněm hierarchie je **morfém,** tedy nejmenší významová jednotka jazyka (nejmenší jednotka, která sama o sobě nese význam). Soubor jazykových morfémů, či jazykový repertoár jedné osoby se označuje jako **lexikon** (průměrný rodilý mluvčí angličtiny má lexikon o rozsahu asi 80 000 morfémů. Kombinací mofrémů vzniká **slovník** (slovní repertoár) o rozsahu ve stovkách tisíc slov. **Sémantika** zkoumá jazykové významy **Diskurz** je ustálený způsob, jak se věci ve společnosti pojmenovávají. Je to nějaký způsob, jakým se mluví o různých věcech, způsob, jakým se spolu lidé baví, a nebo soubor těch způsobů. **Denotát,** označuje původní, slovníkový, úzký význam **Konotát,** u kterého je význam slova rozšířen o emoční přesahy, předpoklady a neexplicitní významy. **[Jazyk a myšlení]** Klíčovým pojmem v tomto kontextu je **Sapirova-Whorfova hypotéza**, někdy označovaná také jako **jazyková relativita**, která říká, že lidé mluvící odlišnými jazyky mají různé kognitivní systémy a že tyto systémy ovlivňují lidi mluvící odlišnými jazyky ve stylu, jímž uvažují o světě. Důkazů pro tento náhled je mnoho. *pouštní nomádi užívají 20 různých výrazů pro velblouda, Rusové mají dvě různá označení pro modrou barvu, Eskymáci údajně mají množství výrazů označujících různé druhy sněhu atp.* Obecně tedy platí, že jazyk ovlivňuje myšlení. **[\ Inteligence]** ***Nejdříve si zkuste sami vymyslet nějakou definici toho, co to vlastně je inteligence.*** **[Počátky zkoumání inteligence]** První testy inteligence prováděl **Francis Galton** někdy koncem 19. století. Nicméně jeho představa inteligence byla to, co by se dneska dalo nazvat fluidní komponentou inteligence. Měřil to pomocí reakčních časů, rychlostí reakcí, rychlostí přizpůsobení atp. Vlastně velmi podobný přístup zvolil také spolupracovník Wilhelma Wundta **James McKeen Cattel,** který se zabýval studiem individuálních rozdílů mezi lidmi a za tím účelem právě měřil různé veličiny, jako například rychlost reakce, galvanický odpor kůže a další. Některé tyto charakteristiky spadaly i do toho, co se tehdy považovalo za inteligenci. První rozlišování inteligence jako se používá dnes vzniklo na popud francouzského ministerstva školství, které potřebovalo rozlišit děti s běžnou úrovní inteligence a děti s horší úrovní inteligence. První metodu, která zjišťovala tyto schopnosti žáků vytvořil **Alfred Binet**, který poskládal stupnici na základě úkolů, které většina dětí v určitém věku zvládla. Pokud dítě zvládalo úkoly určené pro starší děti, tak to ukazovalo na vyšší inteligenci a naopak pokud dítě zvládalo pouze úkoly určené pro mladší děti, tak to ukazovalo na nižší úroveň inteligence. Nicméně toho hodnocení bylo ne úplně organizované. Na základě těchto testů ale v roce 1917 **William Stern** vytvořil stupnici IQ \ [\$\$\\mathbf{\\text{IQ}}\\ = 100\\ \\times \\frac{mentální\\ věk}{chronologický\\ věk}\$\$]{.math.display}\ S tímto se ale pracuje pouze u dětí do 18 let věku, protože počítá s lineárním vývojem inteligence, což odpovídá vědomostem, ale nejsou do toho zahrnuty získávané zkušenosti. Zavedení tohoto kvocientu velmi napomohlo dalšímu zkoumání, protože byl zaveden jasný srozumitelný ukazatel. I V dnešní době je testování inteligence standardní součástí v podstatě každého vyšetření v rámci pedagogicko-psychologické poradny, ať už se jedná o diagnostiku školní připravenosti nebo řešení nějakého specifického problému. K tomu účelu máme také k dispozici hned několik testových baterií, které mají za cíl inteligenci diagnostikovat. Asi nejznámější a nejvíce používanou metodou jsou **Wechlerovy testy inteligence** které existují jak ve variantě pro děti (dnes **WISC-III)** tak ve variantě pro dospělé **(WAIS-III).** Celá baterie se skládá z deseti povinných a tří nepovinných subtestů, které se snaží podat komplexní obraz struktury inteligence daného dítěte. Modernějším testem stejného typu, je **Woodcock-Johnson Inteligence Scale**, jehož použití je v současné době stále běžnější a je jím často nahrazován právě WISC v případech, kdy jedno konkrétní dítě potřebuje podstoupit testování inteligence relativně rychle za sebou. **SON-R 2½ - 7** je testem inteligence určeným pro děti útlého věku (od 2,5 do 7 let věku) Všechny tři výše zmíněné testy se řadí mezi takzvané **komplexní testy inteligence** jejímž cílem je právě popsat strukturu inteligence člověka, a to poměrně detailně. Oproti tomu stojí celá kategorie tzv. **Testů specifických schopností** mezi které patří například **Ravenovy progresivní matice** (které jste nejspíš viděli na semináři o psychologických metodách), které se považují také za test inteligence, ale na rozdíl od komplexních testů se zaměřují pouze na jednu specifickou složku. **[Teorie obecné inteligence]** **Charles Spearman** tvrdil, že inteligence existuje jako jediný obecný faktor (general faktor, faktor g). Inteligence je v jeho pojetí dále nestrukturovaná vlastnost, kterou nemá význam dále dělit na více specificky zaměřených schopností. Existují však i další přístupy: **[Teorie fluidní a krystalické inteligence]** Autory jsou **Reymond Cattel** a **John L. Horn**. Vychází z jednofaktorového přístupu. [ ] Dělí inteligenci na **fluidní**, která je vrozená, jejichž vrchol přichází kolem třicátého roku života a **krystalickou** která je získaná a zakládá se na zkušenostech získaných v průběhu života. Její vrchol přichází v období starší dospělosti. **[Teorie primáních schopností]** Jejím autorem je **E. Thurstone** ve 30. letech 20. století Tento model byl velmi průlomový, protože na rozdíl od teorií vycházejících z jednoho faktoru, Thurstone definoval **sedm základních nezávislých primárních schopností** **i) verbální porozumění** **ii) slovní plynulost** **iii) numerické počítání** **iv) prostorová vizualizace** **v) paměť** **vi) rychlost vnímání** **vii) induktivní usuzování** On také v rámci těchto primárních schopností popisuje i určité charakteristiky aplikovatelné na moderní oblast sociální nebo emoční inteligence **[Teorie mnohočetné inteligence]** Jejím autorem je **Howard Gardner** (1999) Tento autor nesouhlasil s klasickým pojetím akademické inteligence a tvrdil, že inteligence se skládá z několika na sobě nezávislých typů inteligence. Většinu z nich pak běžné testy, které by měly měřit inteligenci vůbec nezahrnují. Inteligence podle něj má tyto složky: **i) lingvistická inteligence** **ii) logicko-matematická inteligence** **iii) prostorová inteligence** **iv) hudební inteligence** **v) kinestetická inteligence** **vi) intrapersonální inteligence** **vii) interpersonální inteligence** **viii) přírodní inteligence** **ix) existenciální inteligence** tato teorie však stále prochází vývoje, takže je možné, že v modernější verzi jich je více Klasické inteligenční testy měří právě první tři typy inteligence (které dohromady tvoří klasický koncept akademické inteligence), ale ty další už jsou zanedbávány. Na této teorii nicméně bylo kritizováno, že ačkoliv Gardner považoval tyto typy inteligence za nezávislé, tak z výzkumů vzešlo, že tyto typy mezi sebou vysoce korelují. Dále bylo vyčítáno, že on svou teorii založil na kazuistikách a nikoliv na rozsáhlém empirickém výzkumu. **[Triarchická teorie inteligence]** Jejím autorem je **Robert J. Stenberg**. Vzešla z jeho původní kognitivní teorie inteligence, která byla postupem času doplněna o další aspekty kromě kognitivních. Podle něj existují tři základní složky inteligence: **i) analytická inteligence** uplatňuje se při řešení problémů, s nimiž se dotyčný setkal v minulosti **ii) kreativní inteligence** uplatňuje se při originálním řešení nových typů problémů **iii) praktická inteligence** V návaznosti na tyto tři typy inteligence Stenberg popsal tři typy myšlení, a to myšlení ve vtahu k vnitřnímu světu (analytická), zkušenosti člověka (kreativní) a vnějšímu světu (praktická). **[Dvoukomponentová teorie inteligence]** Jejím autorem je **Paul Baltes** (1987). Navázal na teorii fluidní a krystalické inteligence, ale na rozdíl od jejích autorů nepatří mezi zastánce jednofaktorového přístupu. Tvrdí, že inteligence má dvě složky: **mechanickou** a **pragmatickou.** Tyto dvě složky jsou v neustálé interakci, překrývají se, a čím je člověk starší, tím se tyto dvě složky překrývají více. **Mechanika inteligence** (lze považovat za ekvivalent fluidní) ovlivňuje: rychlost zpracování informací rozsah pracovní paměti inhibice nedůležitých informací **Pragmatika inteligence** (lze považovat za ekvivalent krystalické) vzrůstá s věkem je obsahově bohatá závisí na kulturním zakotvení **[Bioekologická] teorie inteligence** Jejím autorem je **Stephen Ceci** (90. léta 20. století). Navázal na práci Bronfenbrennera. Za důležité považoval vliv vnějších podmínek na vývoj člověka. Tento vývoj ovlivňují čtyři složky: Tato trie vychází z toho, že měření inteligence je určitá specifická zkouška a pokud s ní člověk nemá žádnou předešlou zkušenost, tak vůbec nemusí mít vypovídající hodnotu o jeho kvalitách. To neznamená, že člověk musí mít nutně zkušenost s nějakým inteligenčním testem, ale musí mít zkušenost s prostředím, ve kterém to testování probíhá *(například se školním prostředím)* a také musí mít zkušenost s nějakou situací zkoušky. S tímto spousta lidí nemusí mít nijak velkou zkušenost. Takovýchto výzkumů bylo provedeno později ještě několik a vzešlo z toho, že výkon u jakéhokoliv úkolu je výrazně ovlivněn kontextem, ve kterém je ten úkol prezentován. Pokud je totiž pro člověka určitá testová situace nová, nebo relativně nová, tak to může negativně ovlivnit jeho výkon. Úroveň výkonu v určitém úkolu inteligenčního testu může být tedy ovlivněna: **kontextem** ve kterém je úkol prezentován **zkušeností** jedince s typem situace **propracovaností** konkrétní oblasti vědomostí Na základě tohoto byly potom vytvářeny kulturně nezávislé testy inteligence, které měly za cíl zohlednit rozdílnost životních zkušeností lidí různých kultur. Emoční inteligence Je forma sociální inteligence, která obsahuje schopnost monitorovat vlastní a cizí pocity\ a emoce, rozpoznávat je a využívat tyto znalosti v prožívání i chování O tom, zda emoční inteligence je součástí sociální inteligence, nebo jestli sociální inteligence je naopak součástí té emoční se stále vedou spory. S teorií emoční inteligence přišli **Peter Salovey** a **John Mayer** v roce 1960. Definovali ji jako *\"schopnost přijímat a vyjadřovat emoce, pochopit je, použít je a zvládat je jak u sebe, tak u druhých.\"* Na psychologický model Saloveye a Mayera navazoval **Daniel Goleman**, který ale nebyl psycholog, nýbrž žurnalista. Popsal pět základních složek emoční inteligence U měření emoční inteligence nejde o výkon, ve smyslu v jakém to vnímá měření akademické inteligence, ale hodně to souvisí s funkční hodnotou v oblasti mezilidských vztahů. K měření emoční inteligence se používají dva typy metod. **a) performační (úkolové) metody** probíhají v kontrovaných, experimentálních podmínkách. Jsou zde hodnoceny aspekty jako : emoční kreativita, propojování myšlenek a emocí **b) dotazníkové metody** takových dotazníků je celá řada, přičemž každý pojímá emoční inteligenci nějak jinak. Někdy jako určitou osobní dispozici, jindy jako více situační záležitost... Pak existují ještě další testy inteligence jako např. obrázkový test emoční inteligence, kdy se k obrázku, který zachycuje pohled nějakého člověka musí přiřadit správné přídavné jméno. Emoční inteligence je něco, co lze velice dobře aplikovat do praxe. U dětí toho lze využít\ v oblasti vzdělávání, kdy je podporováno učení sociálních a emočních dovedností za účelem vývoje morálky a vývoje schopností řešit sociální problémy. V pracovní oblasti se potom jedná o programy pro manažery, které rozvíjí jejich sociální schopnosti **[Inteligence vs. Moudrost]** V dospělosti krystalická inteligence převyšuje fluidní, která k maximu dosahuje mezi 20 a 30 lety. Také zpracování informací se u starších osob zpomaluje. Některé struktury se také zhoršují (např. paměť), ale u ní se zhoršuje především krátkodobá paměť, přičemž znovupoznávací schopnost a dlouhodobá paměť zůstávají dlouhou dobu v poměrně dobrém stavu. Kromě obecného zhoršování kognitivních procesů ale také dochází v určitém směru ke zlepšování. Starší lidé totiž často určitý čas věnují zvážení alternativ a minulých zkušeností, než dospějí k úsudku. Tato schopnost se často nazývá **moudrost** *(jakéto krásné slovo proniklo do vědeckého slovníku).* **Robert Sternberg** ve svém výzkumu zjistil šest faktorů lidské moudrosti: **a) usuzovací schopnost d) posuzování alternativ** **b) bystrost e) rychlé užití informací** **c) učení se z myšlenek jiných f) důvtipnost (vnímání, vhled)** **a z prostředí** **Z hlediska moudrosti je velmi důležité vědět, co nevíme.**