Přednáška 2 Psychologie

Začnem tím, co je asi tak cílem psychologického testování. Lze to definovat jako **snahu, zjistit něco o lidech jednodušším způsobem, než je dlouhodobý kontakt s těmito lidmi.** Když se podíváte na to, jak i my sami poznáváte lidi, zjišťujeme, jací lidé kolem nás jsou, tak se to v zásadě děje tak,...

Začnem tím, co je asi tak cílem psychologického testování. Lze to definovat jako **snahu, zjistit něco o lidech jednodušším způsobem, než je dlouhodobý kontakt s těmito lidmi.** Když se podíváte na to, jak i my sami poznáváte lidi, zjišťujeme, jací lidé kolem nás jsou, tak se to v zásadě děje tak, že s nimi nějakým způsobem trávíme čas a v průběhu toho trávení času postupně zjišťujeme, jací jsou. A cílem psychologických nástrojů je zkrátit čas, který je k takovému poznání potřeba z měsíců až let na hodiny, maximálně dny. *Ale vytrácí se komplexnost.* Psychologie jako obor má tři základní motivy k tomu, aby se snažila poznat lidi: **1) Prognóza** čili odhad budoucího chování. Tohle je motivace typická pro veškeré pracovní pohovory atd. **2) Diagnóza** co s daným člověkem není v pořádku a jaký postup s ohledem na to bude fungovat tak, aby mu co nejvíce pomohl Typické pro klinickou psychologii, protože na základě diagnózy se určuje „léčebný postup" **3) Výzkum** oblast, ačkoliv nepopulární, bez které by nebyly vůbec žádné poznatky Prvním člověkem, který se snažil u lidí něco měřit je **Gustav Fechner.** Původně fyzik, ale taky první člověk, co se pokusil něco měřit v psychologii. To jeho původní zaměření ale taky dost určuje, jak jeho měření vypadalo. Je zakladatelem **Psychofyziky,** což jsou v podstatě počátky měření a spoluautorem tzv. **Weber-Fechnerova zákona,** který v zásadě říká, že čím intenzivnější je podnět, tím větší změna musí nastat, aby člověk byl schopný rozpoznat, že k nějaké změně vůbec došlo. Takže první věc, co se vůbec v psychologii tak nějak měřila, byla citlivost na podněty. To vypadalo třeba tak, že psycholog zatlačil na jeden nebo dva body na kůži a ten člověk měl určit, jestli je to právě jeden nebo dva body. Za takové tři otce zakladatele psychologických testů lze považovat **Francise Galtona, Jamese McKeena Cattela** a **Alfréda Bineta.** **Galton (1822 - 1911)** byl silně ovlivněn citátem Galileo Galilea „*Měř to, co je měřitelné a učiň měřitelným to, co měřitelné není."* Takže se snažil měřit úplně všechno. Založil laboratoř pro zkoumání fyzických a senzorických charakteristik jako např. ostrost zraku, rychlost reakce, kapacitu plic, sílu tahu atp. **Cattel (1860 - 1944)** si jako první uvědomil důležitost individuálních odchylek. Zkoumal individuální rozdíly v inteligenci, nicméně tehdejší představa byla taková, že inteligence souvisí se senzorickými a schopnostmi, takže se měřila síla stisku ruky, rychlost pohybu, reakční čas atp. **Binet (1857-1911)** se svým spolupracovníkem **Teodorem Simonem** vytvořil první škálu pro měření komplexnějších schopností, než jen senzorických. Vytvořili tak **Binetovu-Simonovu škálu**, na základě které definovali tzv. **mentální věk**, což se později stalo základním kamenem pro měření inteligence. Samotný koncept měření je v rámci psychologie docela diskutovaný pojem a minimálně část psychologů raději volí slovo zjišťování. Není to sice velký rozdíl, ale když se řekne měření, tak se vám většinou vybaví technika fyzikálního měření, kdy vezmete metr, teploměr nebo já nevím co, a relativně přesně změříte nějakou vlastnost objektu. V rámci psychologie ale nic takového není možné. Teď se dostáváme do fáze, kdy se vám pokusím vysvětlit, proč je zjišťování věcí o lidech tak problematické. Existuje totiž takzvané **přímé** a takzvané **nepřímé měření**. Když to vztáhneme na fyzikální veličiny, tak přímé měření je například měření teploty nebo délky. Nepřímé měření je například měření hustoty což je vlastně poměr hmotnosti a objemu, což jsou dvě přímo měřitelné veličiny a jejich kombinací pak usuzuju na hustotu. Problém nastává v okamžiku, kdy si uvědomíme, že v psychologii přímé měření neexistuje. Nelze přímo měřit inteligenci, nelze přímo měřit extraverzi, nelze přímo měřit žádnou psychickou vlastnost. Veškeré zjišťování se v psychologii děje prostřednictvím odpovídání na nějakou položku. Doufám, že jsem se moc nezamotal do metafor a je to pro vás alespoň tak nějak srozumitelné. Ale ještě se vrátím kousíček zpátky: Krásným příkladem rozdílu mezi přímým a nepřímým měřením a současně výbornou ilustrací toho, jak fungují/nefungují psychologické testy je taková docela vtipná věc, kterou vytvořil jeden kolega z FSS. On ještě s nějakým týmem lidí vytvořili **Dotazník na měření výšky.** Samozřejmě z hlediska praktičnosti je něco takového absolutní stupidita, protože výšku lze měřit přímo a dostanete přesný prakticky neodiskutovatelný výsledek. Jenže je zajímalo, co se stane, když se pokusí zjišťovat výšku tak, jak se v psychologii zjišťuje každá jedna vlastnost, a to prostřednictvím odpovídání na položky. Výhoda je, že tady máme i referenční hodnotu přímého měření, na rozdíl od psychologických konstruktů. Takže vytvořili dotazník, sebrali data a pak srovnávali výšku člověka měřenou standardně a jeho skór dosažený v tomhle dotazníku. A ano jistá korelace tam byla, ale rozhodně si to neodpovídalo přesně, už proto, že ten dotazník není schopný rozlišovat malé rozdíly (např. 1cm) kdežto metr ano. Přesné výsledky teď nejsem schopný z hlavy popsat, ale koho by to víc zajímalo, dokážu vám dodat jednu závěrečnou práci z FSS, která se přesně tomuto věnovala. No a na tomhle principu fungují prakticky všechny psychologické metody. My **odhadujeme úroveň jisté vlastnosti na základě odpovídání na položky, o kterých předpokládáme, že definují tu danou vlastnost**. **\ ** **První shrnutí: cíle testování, přímé/nepřímé měření** Cílem psychologického testování je snaha zjistit věci o lidech, abychom mohli predikovat budoucí chování nebo diagnostikovat psychické poruchy, přičemž ani jedno se neobejde bez výzkumných snah. V psychologii nelze měřit přímo a tak je všechno založeno na tzv. nepřímém měření prostřednictvím odpovídání na položky, které by měly nějakým způsobem vypovídat o úrovni vlastnosti, kterou se snažím zjišťovat. Teď se dostáváme do druhé fáze, kdy vám nastíním základní rozdělení psychologických metod. Způsoby dělení jsou samozřejmě různé a různě složité, ale pro naše účely momentálně stačí takové dvě základní rozdělení, a to: a. **Výkonové / Osobnostní testy** b. **Sebeposuzovací / Objektivní metody** **Výkonové testy** jsou např. testy inteligence nebo dílčích schopností jako je paměť, pozornost, kreativita atd. Ty testy se snaží **najít hranici maximálního výkonu daného člověka**. Například když vezmeme inteligenční test WAISe, což je pořád jeden z nejkvalitnějších testů inteligence, tak on obsahuje deset subtestů, kdy se každý zaměřuje na nějakou dílčí součást inteligence. Je tam paměťový test, pozornostní test, test znalostí atd atd. A v každém tom subtestu jsou položky řazeny se vzrůstající obtížností, takže v ideálním případě by člověk měl po nějakou hranici vyřešit všechny položky správně a od té hranice už žádnou položku správně. A tam pak je ta jeho hranice. Tohle je navíc záležitost rozdílu mezi tzv. Klasickou testovou teorií a Teorii odpovědi na položku, ale do toho tady vůbec nechci zabíhat. Tak jako tak, takhle pěkně nám v psychologii nikdy nic nefunguje, ale snažíme se toho docílit. **Takže výkonový test, hledám maximální úroveň výkonu, jaké je daný člověk schopný.** **Osobnostní testy** se na rozdíl od výkonových **dotazují na typické projevy chování člověka**. To znamená, že tam vlastně neexistuje správná a špatná odpověď v tom významu, jak je to u výkonových testů. Tyhle testy vypadají často tak, že je tam nějaká sada položek *Například (V náročných situacích vyhledávám radu přátel)* a buď se odpovídá jenom Ano/Ne nebo je u ní nějaká škála, typicky Zcela nesouhlasím -- Nesouhlasím -- Nevím -- Souhlasím -- Zcela souhlasím nebo Nikdy -- Občas -- Obvykle -- Často -- Vždy nebo nějaká variace podle typu položky. A na základě sady odpovědí na tenhle typ položek se pak snažíme usuzovat na úroveň nějaké vlastnosti u konkrétního člověka. Hlavně u osobnostních testů je pak důležité ještě to druhé dělení, které říká, jestli v rámci dané metody člověk posuzuje sám sebe a nebo je posuzován nějakým způsobem „objektivně". Což je důležitý rozdíl, protože u sebepouzovacích dotazníků vstupuje do hry řada dalších věcí, jako například to, že lidé si rádi nepřipustí některé svoje vlastnosti a budou přesvědčeně tvrdit, že se v nějaké situaci chovají takhle, i když někdo jiný by řekl něco úplně jiného. Nebo to, že u některých položek při troše snahy lze odhalit, na co je ta položka asi tak zaměřená, a protože to je zjevně negativní vlastnost, tak ji v tom dotazníku nepřiznám, protože když to přiznám, tak mě třeba nevezmou do práce. *Existují samozřejmě techniky, jak tohle u různých metod ošetřit, dostaneme se k tomu.* No a za **Objektivní metody** jsou pak považované ty, které jsou tak propracované, že by měly být schopné odfiltrovat vlivy toho sebeposuzování a v zásadě i vliv toho, kdo s danou metodou pracuje. Sem by se možná dal zařadit **Rorsachův test**, ale to je zas projektivní metoda, což je celá další jedna kategorie dělení atd. A ono obecně slovo **Objektivní** uslyšíte od uvědomělého psychologa spíš v kontextu nějaké snahy než jako označení konkrétní metody, protože metod o kterých se dá nepochybně tvrdit, že jsou objektivní zase tolik není. **Druhé shrnutí: výkonové, osobnostní, sebeposuzovací a objektivní metody** Jedno ze základních dělení psychologických metod je tedy na **výkonové testy,** které zjišťují úroveň maximálního výkonu a **osobnostní testy**, které zjišťují typické projevy chování. A druhou zásadní charakteristikou je, jestli je ta metoda **sebeposuzovací**, to znamená vypovídám sám o sobě, což s sebou potenciálně nese jisté kontextové a sociálně podmíněné problémy nebo tzv. **objektivní**, což je ale dneska pořád ještě spíš cíl než druh metody. **Otázky?** **Jak vzniká metoda:** Teď, když jsem vám, doufám, alespoň trochu vysvětlil, jaké jsou různé metody, jak fungují a kde mají problémy, tak se vám pokusím vysvětlit, jak se taková metoda vytváří a jakými způsoby se snažíme těm problémům předcházet. Postup se trochu liší na základě toho, jestli se jedná o výkonovou nebo osobnostní metodu, přičemž výkonové jsou podle mě pochopitelnější, takže začnu od nich a u osobnostních pak popíšu spíš rozdíly. Na začátku je potřeba si definovat co má ta daná metoda zjišťovat. Například u WAIS by se řeklo *„No co, inteligenci"* ale tady je potřeba nějakým způsobem definovat, co to ta inteligence teda je. Takže musíme začít od teorie a na základě ní si pro test definovat, jaké aspekty inteligence zohledníme. Na základě téhle úvahy (pravděpodobně) vzniklo ve Wechslerových textech těch deset subtestů, kde každý je zaměřený na nějakou dílčí součást inteligence. Po tomhle prvním kroku mám teda difinované, co chci zjišťovat. Dále nastává fáze vytváření položek. Buďto zase na základě nějaké teorie, a nebo na základě spolupráce odborníkem na dané téma (to se týká spíše víc klinických metod). V našem případě inteligenčního testu navrhnu nějakou sadu položek do každého subtestu a seberu první sadu dat na nějakém množství lidí. A pak na základě získaných dat různými statistickými analýzami zjistím hned několik věcí a. **Jak moc se jednotlivé škály překrývají**, přičemž by měla být snaha, aby se překrývaly co nejméně, ale současně se vztahovaly ke stejnému konceptu. To znamená, že každý subtest měří inteligenci, a současně každý subtest měří jinou součást inteligence. Tohle prostě vychází z teorie a je to otázka tzv. **operacionální definice,** což je celý jeden velký výzkumný problém. Nechal bych si to případně na konec do části o výzkumu. b. **Seřadím položky podle obtížnosti.** Typicky podle množství lidí, kteří na danou položku odpověděli správně. V tomhle kroku může docházet k různým úpravám znění položek, vyhazování, nahrazování a po každé úpravě by měl nastat nový sběr dat a znova analýzy, než se dostaneme do fáze, kdy mám v každém subtestu sadu položek, která odpovídá tomu, co daný subtest chce zjišťovat a jsou seřazené podle obtížnosti. **To je základ funkčního testu: mám definované, co zjišťuji, konstrukt mám nějak pojmenovaný a mám v rámci metody položky, o kterých jsem přesvědčený, že vypovídají o tom konstruktu.** Následně nastává tzv. **Standardizační studie**. Ta má za úkol zajistit, že ta daná metoda bude kvalitní. Co to znamená: a. Zjišťuje opravdu to, co má zjišťovat a ne nic jiného. To může znít poměrně banálně, ale když si připomeneme, že v psychologii neexistuje přímé měření a všechno to je založené na tom že předpokládáme, že odpověď na tuhle položku vypovídá o úrovni téhle vlastnosti, tak se může snadno stát, že náš předpoklad, je v tomhle ohledu mylný. Vypovídá o tom něco, čemu říkáme **Validita.** ### *Chci zjišťovat úroveň hudebních schopností. Oslovím experty z řad hudebníků nebo hudebních pedagogů. Nejprve jim vysvětlím, pro koho je daná metoda určena (děti, uchazeči o VŠ studium atp.) a jak chci danou schopnost definovat (k tomu je dobré použít kategorizaci dovedností, jaké by taková osoba měla podle expertů mít). Do jaké míry bude zjišťován hudební sluch, rytmické cítění, hudební paměť atp. Pak je otázka, jaký má být podíl zastoupení těchto typů úkolů v daném testu.* ### ### *Když už vím, že moje metoda opravdu zjišťuje, co má zjišťovat, tak nastává otázka s jakou přesností tu danou vlastnost zjišťuju. Tady ověřuju takzvanou Reliabilitu metody.* ### *Myšlenka je založena na tom, že v ideálním světě, pokud bych stokrát otestoval jednoho člověka konkrétním testem tak dostanu stokrát stejný výsledek.* ### *Tak funguje fyzikální měření. Když stokrát změřím výšku člověka, který už neroste, stokrát dostanu stejný výsledek. Nicméně psychologické testy jsou závislé na řadě proměnných, které ovlivňují výkon v testech. To může být nálada, denní doba, znalost podobných testů nebo to konkrétního testu atd. atd. atd.* ### *Tím pádem se jednotlivá měření budou od sebe do jisté míry lišit. A to jak moc se jednotlivá měření do sebe liší, je dalším z ukazatelů, jak kvalitní ten daný test je. A zase jsou na to různé techniky, do kterých teď nechci zabíhat, ale typickým příkladem je tzv. test-retest reliabilita, která je založená na tom, že jednoho člověka otestuju s určitým časovým odstupem dvakrát stejným testem a pak porovnám, jak moc jsou si jeho výsledky podobné. Tenhle ukazatel nabývá hodnot od 0 po 1, přičemž kvalitní test by měl mít reliabilitu alespoň 0,8.* c. **Standardizace.** Tady může nastat trochu zmatek v pojmech. Protože bohužel, se Standardizace používá jak pro pojmenování celého procesu tak pro tenhle jeden bod onoho procesu. Pro odlišení lze používat označení **Standardizační studie** pro celek a **Standardizace** pro tenhle jeden bod, ale někdy se používá stejný termín, protože máme v psychologii zjevně málo problémů, tak proč si nepřidat další. d. No a poslední součástí Standardizační studie je pak vytvoření norem. To znamená, že se zjišťuje, jak vypadá běžný výkon nějakého člověka v daném testu. . Například, pokud se budeme bavit o inteligenční škále pro děti od 6 do 18 let, tak budu sbírat nějaké množství dat na dětech každé věkové skupiny a budu se dívat, jaký je typický výkon té dané skupiny. Tedy po kterou položku se dostanou nebo jakého skóru typicky dosahují. A pokud tohle mám. Tak potom administruju ten daný test na nějaké dítě a můžu jeho výkon srovnat se skupinou stejně starých dětí a říct, jestli to dítě je podprůměrné, typické nebo nadprůměrné. No a po tomhle všem pak máme konečně kvalitní metodu, která zjišťuje to co má, zjišťuje to alespoň jakž-takž přesně, Administrace vypadá vždycky stejně a máme aktuální normy, podle kterých můžeme posuzovat výkon konkrétního člověka. Když vezmeme osobnostní testy, tak základ zůstává v podstatě stejný, ale nějaké rozdíly se tam přece jenom najdou. Pořád zůstává, že si musím definovat, co chci zjišťovat, jak ten koncept chápu a co je tedy obsahem. Potom musím navrhnout a ověřit položky. To zase můžu dělat na základě teorie nebo spoluprací s nějakými odborníky. Tady ale nastává rozdíl, že se standardně nezjišťuje obtížnost položky *(I když existuje i přístup, který zjišťuje obtížnost položky i u osobnostních testů, zase celá jedna přednáška na VŠ)* ale hledají se položky, které od sebe odlišují dvě různé populace. A v rámci vytváření osobnostní metody tedy hledáte položky, které od sebe odlišují dvě různé populace. Například, pokud to má být metoda na zjišťování extraverze, tak hledáte položky, které vám odliší extravertní lidi od těch introvertních. To znamená, že na začátku musíte sehnat skupinu extravertů a skupinu introvertů a administrujete jim ten test. A pak se díváte, jestli na základě výsledků testu se ty skupiny od sebe dají odlišit. Pokud ano, je to super. Pokud ne, tak je potřeba ty položky upravit, vyměnit, přeformulovat, ubrat, přidat a pak sehnat nové skupiny extrovertů a introvertů a znova administrovat a znova posoudit, jestli to funguje. I tady platí, že celá problematika je trochu složitější, a to co jsem popsal je postup vývoje metody založený na vnějším kritériu, což je jenom jeden ze způsobů. Existují další. Jsou složitější a musel bych vysvětlovat některé další koncepty a celá přednáška by se stala ještě mnohem víc zahlcující. **Třetí shrnutí: tvorba metody** **Takže, shrnutí toho, jak se vytváří metoda. Nejdřív potřebujeme definovat konstrukt, na který má být ta metoda zaměřená. To může být buď vzaté z teorie nebo můžu mít i svoje vlastní konstrukty na základě vlastního výzkumu.** **Pak vymýšlím a hledám položky, o kterých předpokládám, že vypovídají o tom daném konstruktu. Ty můžu získat buď zase z teorie nebo typicky spoluprací s odborníkem na dané téma.** **Následně testuju, jestli ta metoda opravdu dělá to, co má dělat, čili testuju validitu metody a to, jak přesně zjišťuje tu danou vlastnost, tedy testuju reliabilitu metody. I když v praxi to dost často ověřují v opačném pořadí. A když pak mám funkční, validní, relativně přesně fungující metodu, tak jí musím dát jednotný vzhled a jednotná pravidla použití a nakonec vytvořím normy, na základě kterých tu metodu můžu používat a zjišťovat tak věci o lidech, o kterých nic nevím. Přičemž normy by se měly dělat vždycky znova, pokud dojde k nějakému překladu metody nebo prostě použití v jiném kulturním prostředí, i když třeba stejnojazyčném. A taky po nějaké době, protože jak se společnost mění, tak se mění i to že typicky jinak skórují v psychologických metodách. Například existuje tzv. Flynnův efekt, který popisuje to, že se historicky zvedá inteligence v populaci. Zjednodušeně: Lidi obecně jsou chytřejší a chytřejší.** **Otázky?** A konečně se dostáváme k poslední části přednášky, a to: **Problémům psychologického testování:** Některé problémy si myslím, že docela tak nějak vyplynuly z toho, co už jsem říkal. Jako například nepřesnost daných metod. To je problém především z ohledem na to, jak na psychologické testy nahlíží široká veřejnost. Protože i když vezmeme ten nejkvalitnější možný test inteligence a zjistíme, že ten člověk nám vychází jako průměrný, to znamená hodnota 100 IQ tak s ohledem na vlastnosti metody máme 95% jistotu, že jeho skutečné IQ leží někde mezi 90 a 110. Což v tomto konkrétním případě je ještě docela v pohodě, ale když se posunem někde kolem hranice retardace, to znamená, že naměřím třeba 75, tak ten člověk je někde mezi 65 a 85, přičemž hranice retardace je 70. A někteří lidé to umí brát tak že vyšlo 69 = retardace vyšlo 71 = bez retardace. A to se bavíme o superkvalitním testu, jakých tak obecně moc není. Další problém je, že opakováním vyšetření se vlastně zhoršuje jeho kvalita. Protože když jste už jednou přošli Wechslerem tak při další administraci si nejspíš pamatujete alespoň některé položky. A i když se nesdělují správné odpovědi, tak ta opakovaná administrace už vlastně trochu odporuje té standardní administraci, která je důležitá z hlediska vyhodnocování výsledků. Ale když jste dítě, které má nějaké školní problémy a chodí opakovaně na vyšetření do poradny a standardní součástí vyšetření v poradně je test intelektu, tak se prostě opakované administraci v podstatě nelze vyhnout. A pak je tady např. Rorsachův test, který je možné validně si nechat sejmout jenom do chvíle, než vám někdo vysvětlí jak funguje. Z toho důvodu, když jsme se o tom testu ve škole bavili, tak nám nejdřív řekli že: *„Příští týden budem probírat Rorsachův test, takže jestli chcete, nechte si ho sejmout, protože potom už to nikdy nebude možné validně udělat."* To se týká především výkonových testů. Ale osobnostní testy mají taky svoje problémy. Jako například to, že někdy je docela problém přesvědčit lidi, aby odpovídal po pravdě. Ono sice se pořád všude opakuje „Neexistují žádné správné a špatné odpovědi" a „Odpovídejte podle toho, co vás první napadne a moc nepřemýšlejte" ale stejně, když sedíte u přijímacího pohovoru a dostanete položku, která se zjevně ptá na negativní vlastnosti, tak většina lidí stejně odpoví jakkoliv jinak, než po pravdě, protože se snaží působit co nejlépe. Z tohoto důvodu se zavedl pojem **face validita**, která vypovídá o tom, zda je na dané položce zjevné na co se ptá a nebo ne. Protože jsou položky, na kterých jasně poznáte, že se ptají na nějaké negativní vlastnosti, ale dobře napsaná položka způsobí, že člověk vlastně neví, proč se na tu položku ptají. Jiná technika, která se v testech běžně používá k tomu, aby se v rámci metody ošetřilo zkreslování výsledků **tzv. lži-škála**, což jsou v zásadě položky, které ověřují, jestli se ten člověk snaží odpovídat po pravdě a nebo spíš tak, jak si myslí, že je to „správně" s ohledem na to, jak se snaží působit. Typicky jsou to položky, které se ptají na nějakou negativní věc, která je ale tak běžná, že se týká každého jednoho člověka. Například: „*Někdy jsem naštvaný"* Samozřejmě běžně to bývá formulováno sofistikovaněji, ale v zásadě to funguje přesně takhle. Protože každý jeden z nás je někdy naštvaný, ale jestliže takovou položku dostanu u přijímacího řízení a budu se snažit působit co nejlépe, můžu sklouznout k tomu, že budu tvrdit, že „Ne, rozhodně nikdy nejsem naštvaný". Což ale není pravda a všichni to vědí. A pokud na tenhle typ položek odpovím vícekrát tímto způsobem, je často celý test vyhodnocený jako nevalidní. A poslední technika ověřování pravdivosti odpovědí, o které budu mluvit je **opakování položek**. To se používá v testech jako je MMPI, což je osobnostní test o 567 položkách. V takovém množství si člověk není schopný zapamatovat znění položek a svoje odpovědi na ně, takže se tam dá položky opakovat. A pokud na stejnou položku člověk odpoví různě, tak už je to podezřelé. je to všechno ještě komplikované tím, že všechny koncepty, o kterých jsem dneska mluvil od inteligence přes extraverzi a další osobnostní vlastnosti a jejich chápání ve společnosti jsou kulturně podmíněné, což znamená, že jsou platné v zásadě jenom pro západní svět a když se to budete snažit aplikovat v Asii, jižní Americe nebo prostě kdekoliv jinde, přestane to to v zásadě fungovat. To se pak řeší novou standardizací pro odlišné kulturní prostředí. No, a aby to celé bylo ještě více komplikované s celým tím zjišťováním psychologických vlastností lidí, Má to ještě další problém, který kdysi na jedné přednášce krásně definoval můj školitel: **V psychologii se nějak přeskočila fáze obecných všeobecně uznaných definic jevů a skočilo se přímo na jejich měření.** Protože například inteligenci měříme už řadu let, ale do dneška se vedou debaty o tom, co to vlastně je, co tam patří nebo nepatří a jak moc je to důležité. A to se bavíme pořád ještě jenom o západní kultuře. V okamžiku, kdy se do toho zamotají ještě jiné kultury a jejich specifika, tak se dostáváme do masivního bordelu v přístupech. A navíc inteligence, je alespoň podle mě pořád spíš ten jednodušší konstrukt. *(V případě otázky můžu zkusit popsat svoje snahy ohledně jazykového citu)* **Čtvrté shrnutí: problémů testování** Když se to pokusím zase nějak shrnout, tak psychologické testování se potýká s řadou problémů. Prvním z nich je přeceňování přesnosti s jakou jsou schopné posoudit člověka. K tomu přeceňování může docházet jednak ze strany řekněme veřejnosti ale taky ze strany samotných psychologů, což může vést k nějakým přehnaným ultimátním závěrům, což není nikdy dobře, protože ve fázi, kdy by psychologie mohla něco tvrdit s absolutní jistotou ještě úplně nejsme. Dalším problémem jsou opakované testování, protože to vede k tomu že to vyšetření pak není tak kvalitní jak by mohlo být a k tomu se dá i přičíst to, když nějaké psychologické metody a jejich interpretace uniknou na veřejnost, jako se to děje například s kresbou stromu nebo s Rorsachem, kde naštěstí interpretace není tak profláknutá a tak složitá, že si to pořád zachovává sílu ten test, ale ty jednotlivé tabule už jste určitě někde viděli. Protože třeba se s tím už i dělají trička. A pak je taky velký problém s tím, že se lidi často snaží zkreslovat obraz, jaký si myslí, že ta metoda vytváří, takže je obecná snaha formulovat položky tak, aby nebylo úplně zjevné, na co se ptají a následně existují techniky jako je například tzv. lži-škála nebo opakování položek, které nějakým způsobem hlídají to, aby výsledek té dané metody i přes tuhle obecnou snahu lidí zůstal validní. Úplně nakonec tady mám takový podnět k zamyšlení. Jak jsme si řekli, tak jedním z cílů psychologie je zjišťovat věci o lidech, zjišťovat je přesně a na základě toho odhadovat jejich budoucí chování. Celé je to poměrně komplikovaný proces, ale hromada psychologů se ze všech sil snaží zlepšovat postupy a být lepší a lepší a lepší v celém tomhle procesu. A když to doženeme na hranu nějakého Black Mirror scénáře, tak se může časem stát, že ty techniky budou natolik sofistikované a kvalitní, že opravdu budeme schopní předpovídat chování lidí. A tam už je pak jenom krůček k tomu začít říkat, že tihle lidi jsou takoví a takoví takže nemůžou dělat tohle. Nebo se můžem dostat do situace Psycho pass a tak. Samozřejmě na téhle úrovni nejsme ani zdaleka a já vůbec netuším, jestli je možné se na tuhle úroveň dostat, ale jakožto někdo, jehož jedním z cílů je přispívat ke kvalitě psychologické diagnostiky, tak se občas zamyslím i nad tím, kde je ta hranice, kterou by bylo lepší nepřekročit.