Kontext literatury první poloviny 20. století (část čtvrtá) PDF

Kontext literatury první poloviny 20. století (část čtvrtá) 2. světová válka (1939 – 1945) Příčiny: - územní požadavky Německa a SSSR - revanš (odplata za první světovou válku) - zneužití čínské občanské války Japonskem Evopa 1942...

Kontext literatury první poloviny 20. století (část čtvrtá) 2. světová válka (1939 – 1945) Příčiny: - územní požadavky Německa a SSSR - revanš (odplata za první světovou válku) - zneužití čínské občanské války Japonskem Evopa 1942  Češi za války Atentát na R. Heydricha (27. 5. 1942) Vyhlazení obce Lidice (10. 6. 1942) Mytický Pérák Karpatsko-dukelská operace (podzim 1944) Květen 1945 2. světová válka zrodila atomovou bombu Generace postižená zločiny proti lidskosti  Odraz 2. sv. války ve světové próze Ernest Norman Erich Maria William Joseph James Hemingway Mailer Remarque Styron Heller Clavell (1899 – 1961) (1923 – 2007) (1898 – 1970) (1925 – 2006) (1923 – 1999)(1924 – 1994) Patric Alberto Christa Anne Boris Michail Ryan Moravia Wolfová Franková Polevoj Šolochov (1916 – 1989) (1907 – 1990) (1929 – 2011) (1929 – 1945) (1908 – 1981) (1905 - 1984)  Odraz 2. sv. války v české a slovenské próze Jan Norbert Arnošt Ladislav Bohumil Josef Drda Frýd Lustig Fuks Hrabal Škvorecký (1915 – 1970) (1913 – 1976) (1926 – 2011) (1923 – 1994) (1914 – 1997) (1924 – 2012) Ota Jan Ladislav Květa Vladimír Kateřina Pavel Otčenášek Mňačko Legátová Körner Tučková (1930 – 1973) (1924 – 1979) (1919 – 1994) (1919 – 2012) (1939 – ??) (1980 – ??) Světová próza (Odraz 2. sv. války) Základní témata  Absurdita a krutost války  Šoa (holocaust)  Život v zajateckém táboře  Válka v Evropě a v Tichomoří  Hrdinství v boji a hrdinství obyčejného člověka  Ernest Hemingway (1898 - 1961)  Americký romanopisec, povídkář, novinář. Nositel Nobelovy ceny za literaturu.  Po Velké válce těžce hledá smysl života.  Aktivně se účastní španělské občanské války.  Po 2. sv. válce tráví většinu času v USA a na Kubě.  Svůj život ukončuje sebevraždou.  Základní tvůrčí metoda: Metoda ledovce Autor eliminuje vše nepodstatné, aby účinnost textu byla co možná největší, a soustředí se tak především na hlavní myšlenku celého příběhu. Na malé ploše se odehrávají vyhrocené životní situace, které jsou poté rozvíjeny autorskou řečí. Předchozí tvorba: Sbohem, armádo Američan a skotská ošetřovatelka dávají „Sbohem“ armádě i válce. Uchylují se do Švýcarska, zde ale Cat při porodu zadušeného dítěte umírá. Fiesta Hlavnímu hrdinovi znemožňuje zranění z Velké Války žít naplno, proto svůj život utápí v nesmyslných zábavách.  Komu zvoní hrana Milostný román. Děj je vtěsnán do tří dnů španělské občanské války. Americký lektor španělštiny Robert Jordan, zamilovaný do dcery republikánského starosty zavražděného frankisty, bojuje jako dobrovolník na straně republikánů. Se svojí skupinou má vyhodit most. Úkol je splněn, ale během ústupu zlomí kůň Jordanovi nohu. Robert se rozhodne, aby ostatní nezdržoval, zůstat a zemřít. Motto: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj : smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ (John Donne) Tak mysli na Montanu. Nemůžu. Tak mysli na Madrid. Nemůžu. Tak mysli na sklenici studené vody. Tak dobrá. Asi takové to bude. Jako sklenice studené vody. Jsi lhář. Nebude to prostě nic. To to bude. Prostě nic. Tak to teda udělej. Udělej to. Udělej to hned. Je správné udělat to hned. Tak do toho, udělej to hned. Ne, musíš počkat. Na co? Však ty dobře víš. Tak teda počkej. Já už nevydržím čekat, řekl. Jestli budu ještě dál čekat, omdlím. Vím to, protože jsem už třikrát cítil, jak na mě jdou mdloby, ale přemohl jsem to. Ještě jsem to přemohl. Ale nevím, jak to půjde dál. Já si totiž myslím, že tam uvnitř, kde ti to ta stehenní kost pořezala, krvácíš. Zvlášť při tom otáčení. To způsobilo ten otok, to tě oslabuje, a proto začínáš omdlévat. Nebylo by nic nesprávného udělat to hned. Opravdu, povídám ti, že by to nebylo nic nesprávného. Ale když počkáš a třebas jenom na chvilku je zadržíš nebo zastřeliš důstojníka, může se tím všechno změnit. Jedna dobře udělaná věc může - Dobrá, řekl. A ležel velmi klidně a snažil se udržet v sobě to, co, jak cítil, z něho nepozorovaně mizí, jako člověk někdy cítí, že na horské stráni začíná nepozorovaně mizet sníh, a tak řekl, ale už klidně, dej, ať to vydržím až do jejich příchodu. Štěstí Roberta Jordana neopustilo do poslední chvíle. Neboť právě v tom okamžiku spatřil, jak z lesa vyjíždí oddíl jízdy a přetíná silnici. Pozoroval je, jak jedou nahoru do svahu. Viděl kavaleristu, jak se sklání nad sivákem a volá důstojníka a jak k němu důstojník jede. Pozoroval oba, jak se dívají dolů na siváka. Ovšemže ho poznali. Kůň a jezdec byli pohřešováni od časného rána předchozího dne. (…) Robert Jordan je viděl na stráni, teď už blízko něho, a dole viděl silnici, most a pod mostem dlouhé řady vozidel. Byl už naprosto soustředěný a jaksepatří dlouho si všechno pořádně prohlížel. Pak zvedl oči k obloze. Pluly po ní veliké bílé mraky. Dotkl se dlaní jehličí, na němž spočíval, a dotkl se kůry borového kmene, za kterým ležel. Pak se opřel, jak nejpohodlněji mohl, oběma lokty o jehličí a opřel ústí hlavně samopalu o kmen borovice. Důstojník se klusem blížil po stopě koně jejich party, takže projede dvacet metrů pod místem, kde leží Robert Jordan. Na tu vzdálenost to nebude žádný problém. Důstojník byl poručík Berrendo. Přijel sem nahoru z La Granja, když dostal po první zprávě o útoku na dolní strážnici rozkaz vyjet do hor. Jeli rychle, ale pak se museli obrátit a jet zpátky, protože most byl vyhozený, a tak přijeli úžlabinou vysoko nahoře a oklikou lesem. Koně byli zpocení a udýchaní, takže je museli do klusu pobízet. Poručík Berrendo jel po stopě vzhůru, hubený obličej vážný a zasmušilý. Samopal měl položený přes sedlo v ohbí levé paže. Robert Jordan ležel za stromem a velmi pečlivě a opatrně sbíral všechny síly, aby se mu nechvěly ruce. Čekal, až důstojník dojede na sluncem ozářené místo, kde první stromy borového lesa hraničily se zelenou luční strání. Cítil, jak mu na jehličnaté lesní půdě buší srdce. E. Hemingway, Komu zvoní hrana  Stařec a moře Novela z roku 1952; epická metafora o smyslu lidského života. Starý kubánský rybář Santiago dva dny a dvě noci zápasí s obrovským mečounem. Když jej vysílen přemůže, napadnou jeho rybu žraloci. Stařec se marně snaží svůj úlovek bránit, domů doveze jen rybí kostru. Stejnojmenný film režisérů Henryho Kinga a Freda Zinnemanna dokončil v roce 1958 John Sturges. V hlavní roli zazářil Spencer Tracy. Pohnul jsem s ní, opakoval si v duchu. Možná, že teď ji převrátím. Táhněte, ruce! Držte, nohy! Hlavo, vydrž! Udělej mi to kvůli! Nikdy jsi mě nezklamala. Tentokrát ji převrátím na bok! Když však sebral všechny síly, opřel se do toho o hodně dřív, než ryba proplula kolem člunu, a táhl, div mu svaly nepraskly, ryba se dala o něco strhnout, ale pak vyrovnala a plula pryč. „Rybo,“ oslovil ji stařec. „Rybo, vždyť stejně umřeš. Musíš přitom zabít i mne!“ Takhle nic nedokážu, napadlo ho. Měl v ústech příliš vyschlo, aby promluvil nahlas, ale pro vodu teď nemohl sáhnout. Musím ji dostat po bok loďky tentokráte, umiňoval si v duchu. Moc už těch obrátek nevydržím. Ale vydržíš! okřikl sám sebe. Vydržíš to do nekonečna. Při příští obrátce ji skoro dostal. Ale ryba zase vyrovnala a pomalu odplouvala pryč. Zabíjíš mě, rybo, pomyslel si. Ale máš na to právo. Nikdy jsem neviděl většího obra, nic tak krásného a klidného a vznešeného, jako jsi ty, bratře. Tak pojď a zabij mě! Je mi jednu, kdo zabije koho. Teď se ti to začíná v hlavě plést, napomenul se v duchu. Hlavu si musíš zachovat jasnou. Mysli jasně a dokaž, že umíš trpět jako muž! Nebo jako ryba, dodal pro sebe. E. Hemingway, Komu zvoní hrana Erich Maria Remarque (1898 – 1970)  Německý spisovatel.  Vlastním jménem Erich Paul Remark.  V osmnácti letech odchází jako dobrovolník do zákopů první světové války, je několikrát zraněn, po návratu domů střídá různé profese; smysl života nakonec nachází v literární tvorbě.  Od roku 1931 žije v emigraci. Předchozí tvorba: Na západní frontě klid Podle motta je román „pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům“. Stěžejní autorovo dílo. Cesta zpátky Volné pokračování výše uvedeného románu. Předchozí tvorba: Tři kamarádi, Nebe nezná vyvolených Sentimentální příběhy zachycující životy příslušníků ztracené generace.  Jiskra života Román je obrazem života v jednom z německých koncentračních táborů. Tábor slouží jako odkladiště vězňů - převážně Židů, kteří v důsledku tělesné slabosti již nejsou schopni práce. S koncem války se stávají nacisté ještě bezcitnější než dřív. Veteráni si zajistili kout vlevo od dveří. Zbývalo jich dvanáct. Před dvěma měsíci jich bylo čtyřiadvacet. Měla je na svědomí zima. Všichni věděli, že jsou v posledním tažení; dávky jídla se stále snižovaly a někdy nebylo jeden i dva dny vůbec co jíst; venku pak ležely vždy kupy mrtvol. Jeden z dvanácti veteránů zešílel a představoval si, že je vlčák. Neměl uši; urvali mu je psi, které na něm cvičili esesáci. Nejmladší se jmenoval Karel a byl to chlapec z Československa. Jeho rodiče byli mrtvi, pobožný sedlák ve vesnici Westlage jimi pohnojil brambořiště. V krematoriu se totiž popel spálených sypal do pytlů a prodával jako umělé hnojivo. Obsahoval hodně fosforu a vápna. Karel nosil na mundúru červené označení politického vězně. Bylo mu jedenáct let. Nejstaršímu veteránovi bylo dvaasedmdesát. Byl to žid, který bojoval o svůj vous. Vous patřil k jeho náboženství. Esesáci mu ho zakázali nosit, ale on se znovu a znovu pokoušel, aby mu narostl. V pracovním táboře se za to pokaždé octl na koze a dostal výprask. V malém táboře měl štěstí. Esesáci se tu tolik nestarali o dodržování táborového řádu a taky na kontrolu chodívali zřídkakdy; báli se totiž vší, úplavice, tyfu a tuberkulózy. Polák Julius Silber začal říkat starému židovi Ahasver, protože prošel už skoro tuctem holandských, polských, rakouských a německých koncentračních táborů. Silber mezitím zemřel na tyfus a kvetl v podobě trsu petrklíčů v zahradě velitele Neubauera, který dostával popel z mrtvol zdarma; ale jméno Ahasver zůstalo. Erich Maria Remarque, Jiskra života  Čas žít, čas umírat Román popisuje druhou světovou válku očima Ernsta Graebera, německého vojáka, který poté, co prošel boji ve Francii, v Africe i na východní frontě, si doma během krátké dovolenky začne uvědomovat nesmyslnost války. V závěru románu umírá stejně zbytečně jako tisíce jeho vrstevníků. Smrt páchla v Rusku jinak než v Africe. V Africe, za těžké anglické palby, ležely mrtvoly mezi oběma liniemi také často dlouho nepohřbeny; ale slunce pracovalo rychle. V noci přicházel sem s větrem zápach, sladký, dusivý a těžký - plyn nadýmal mrtvé, a ti se zvedali strašidelně ve světle cizích hvězd, jako by bojovali ještě jednou, mlčky, bez naděje, každý sám pro sebe; ale již příštího dne se začali scvrkávat, tisknout se k zemi, neskonale znaveni, jako by chtěli do ní zalézt - a když bylo později možno jít pro ně, byli mnozí již lehcí a vyschlí, a z těch, jež našli někde až po týdnech, zbyly téměř již jen pouhé kostry, které volně chrastily v uniformách, náhle příliš širokých. Byla to suchá smrt, v písku, slunci a větru. V Rusku to byla mazlavá, smrdutá smrt. *** Pršelo již kolik dní. Sníh tál. Před měsícem ležel více než o dva metry výše. Zbořená vesnice, která z počátku vypadala, jako by se skládala jen ze zuhelnatělých střech, vyrůstala tiše každou noc z klesajícího sněhu o kus výše. Vylezly okenní římsy; o několik nocí později klenby dveří; potom schody, které vedly do rozbředlé běli. Sníh tál a tál, a s ním přicházeli mrtví. Byli to staří mrtví. O vesnici se bojovalo několikrát - v listopadu, v prosinci, v lednu a teď v březnu. Byla dobyta a opuštěna a opuštěna a zase dobyta, přišly sněhové bouře a zavály mrtvoly, často během několika hodin již tak hluboko, že saniťáci mnohé ani nemohli najít - až pak téměř každý den zastřel novou vrstvou běli tuto spoušť jako ošetřovatelka prostěradlem krvavé lůžko. Erich Maria Remarque, Čas žít, čas umírat Norman Mailer (1923-2007)  Američan; novinář, držitel dvou Pulitzerových cen.  Autor reportážních románů.  V roce 1942 povolán do americké armády, účastník bojů v Tichomoří.  Nazí a mrtví Protiválečný román. Hlavní postavou není jednotlivec, ale celý průzkumný oddíl. Děj začíná invazí na ostrov obsazený Japonci. Vojáci mají strach ze smrti, ubíjí je čekání. Konečně přichází rozkaz provést průzkum. Jsou přepadeni Japonci a přinuceni se stáhnout. Dochází ke ztrátám a mužstvo nemá daleko ke vzpouře. Všichni jsou naprosto vyčerpaní, a když je napadnou sršni, dávají se na neorganizovaný ústup. Teprve na lodi se dovídají o porážce Japonců a o absurditě své mise. Stejnojmenný film Raoula Walshe z roku 1958. Joseph Heller (1923-1999)  Američan, rodiče židovští přistěhovalci z Ruska.  Během války slouží na Korsice.  Po válce mimořádný profesor literatury na City College v NY. Hlava XXII Protiválečný román. Sled samostatných příhod. Kniha je plná absurdit, satiry a černého humoru. Jazykově kniha obsahuje vojenský slang a často i vulgarismy. Piloti spojeneckého letectva nad Středozemním mořem musí absolvovat stále více povinných letů. Dochází ke zbytečným úmrtím. Kapitán Yossarian se snaží lety odmítat, ale naráží na vojenský paragraf XXII. Nezbývá mu tedy nic jiného, než dezertovat. Film z roku 1970 a miniseriál na HBO z roku 2019. „A můžete ho vyřadit z letové služby?“ „To můžu, samozřejmě. Ale musel by mě o to nejdřív požádat. To je součást předpisu.“ „A proč vás tedy o to nepožádá?“ „Protože je to blázen,“ řekl doktor Daneeka. „Musí to být cvok, když ještě pořád lítá na operační úkoly, ačkoli se už kolikrát ocitl v takových situacích, že to přežil jenom zázrakem. Jistě že ho můžu vyřadit z letové služby. Ale nejdřív mě o to musí požádat.“ „A to je všechno, co by musel udělat, kdyby se z toho chtěl dostat?“ „To je všechno. Ať mě o to požádá.“ „A vy ho pak můžete vyřadit z letového nasazení?“ ptal se Yossarian. „Nikoli. Já ho pak nemůžu vyřadit z letového nasazení.“ „Chcete říct, že je v tom nějaký háček? Začíná mě z vás bolet hlava.“ „Hlava vás začíná bolet z Hlavy XXII, ne ze mě,“ řekl na to doktor Daneeka. „Podle Hlavy XXII totiž člověk, který žádá o vyvázání z bojového nasazení, nemůže být blázen.“ Nebylo divu, že z Hlavy XXII je občas rozbolela hlava. V tomto případě konstatovala, že zájem o vlastní bezpečnost, který voják projeví tváří v tvář bezprostřednímu ohrožení, je projevem racionálně normální mysli. Orr byl blázen, a mohl tedy být vyřazen z letového nasazení. Chtělo to pouze jedno: aby o to požádal. A jakmile by to udělal, nebyl by už blázen a musel by létat dál. Orr by byl blázen, kdyby dál létal bombardovat, a jednal by rozumně, kdyby požádal, aby už nemusel, ale tento rozumný čin by měl nutně za následek, že by musel létat dál. Když bude dál létat, znamená to, že je blázen, a tak už létat nemusí; když už však dál létat nechce, znamená to, že je mentálně naprosto v pořádku, a musí tedy létat dál. Joseph Heller, Hlava XXII James Clavell (1924-1994)  Australan žijící v USA, scénárista (Moucha).  V 16 letech se přihlásil do britské armády, byl zraněn, zajat a poslán do japonského zajateckého tábora. Král Krysa Román vychází z autorových autentických zážitků. Popisuje kruté podmínky v zajateckém táboře. Ze zajatců se stali lidé, kteří už vlastně lidmi ani nebyli. Přesto se mezi nimi našel muž, který dokázal žít – americký desátník King. Ostatní zajatci ho nenáviděli, ale potřebovali ho. Jeho schopnost opatřit cokoliv, zejména jídlo (King zřídil v podzemí tábora farmu na chov krys, které pak prodával za velké peníze jako pochoutku) a léky mu zajišťovala mimořádné postavení mezi vězni. Jedinkrát se projeví jako přítel a ne jen jako obchodní partner, a to tehdy, když Marlowovi, australskému důstojníkovi, hrozí, že přijde o ruku. Američané, kteří dorazili po japonské kapitulaci do tábora, nechápali, jak zde mohli lidé přežít. Nejhorší šok čeká Kinga, v táboře byl bohem, venku nebude ničím. Skvělý film režiséra Bryana Forbese z roku 1965. Vzhlédl, když do baráku vrazil Drinkwater. „Poslyš, Drinkwatere,“ zastavil ho. „Máš chvilku čas?“ „Ovšem.“ Drinkwater byl překvapen Petrovou vlídností. Sklopil oči, neboť se bál, že pohledem prozradí nenávist, kterou k němu cítil. (…) „Pamatuješ na to králičí stehýnko, cos mi ukradl?“ Drinkwaterovi zablýsklo v očích. „O čem to mluvíš?“ „Ale jdi, Drinkwatere,“ řekl Petr Marlowe. „Teď už je to přece jedno! Je po válce a my jsme to přežili. Ale pamatuješ se na to stehýnko, viď?“ Drinkwater byl příliš chytrý, než aby se dal tak prostoduše nachytat. „Ne,“ řekl nevrle, „nepamatuji.“ Dalo mu velkou práci, aby nevykřikl: Bylo senzační! „Víš, on to nebyl králík.“ „Ne? Promiň, Marlowe, ale to se mě netýká. Dodneška nevím, kdo to tenkrát vzal, ať to bylo, co chtělo.“ „Já ti řeknu, co to bylo,“ řekl Petr a vychutnával tento okamžik plnými doušky. „Byla to krysa. Krysa.“ Drinkwater se rozesmál. „Jsi velmi zábavný,“ řekl sarkasticky. „Opravdu to byla krysa. Chytil jsem ji. Byla taková veliká, chlupatá a měla po těle spoustu strupů. Myslím, že měla mor.“ Drinkwaterovi se zachvěla brada. Phil mrkl na Petra a vesele přisvědčil: „Opravdu, reverende. Byla celá strupatá. Viděl jsem, jak Petr stehýnko stahoval.“ Drinkwater si pozvracel celou novou uniformu, vyběhl z baráku a zvracel dál. Petr se rozchechtal a za chvíli se otřásal smíchy celý barák. James Clavell, Král Krysa William Styron (1925-2006)  Američan, držitel Pulitzerovy ceny.  Účastník bojů v Tichomoří. Sophiina volba Moderní román z roku 1979 (střídání časových rovin). Sting, vypravěč příběhu, vzpomíná na dobu, kdy se učil psát, kdy bydlel v brooklinském penzionu společně se Sophií a Nathanem, schizofrenikem a narkomanem. Sophia Stingovi líčí své dětství, svůj pobyt v koncentračním táboře a svoji osudovou volbu (v životě jich má víc). Román končí Sophiinou sebevraždou. Oskarový film režiséra Alana J. Pakula z roku 1982 v hlavní roli s Meryl Streepovou. „Chcete říct, že si musím sama zvolit?“ „Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu - máš volbu.“ Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. „Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!“ začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. „Ich kann nicht wählen!“ vykřikla. Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. „Neřvi!“ poručil jí. „Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!“ Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím. „Nenuťte mě volit,“ šeptala v úpěnlivé prosbě. „To přece nemůžu.“ „Tak je tam pošlete obě,“ řekl doktor pomocníkovi, „nach links.“ William Styron, Sophiina volba Patrick Ryan (1916-1989)  Brit irského původu.  Za 2. sv. války účastník bojů v Africe.  Satirik, přispívá do časopisů Punch a Playboy. Jak jsem vyhrál válku Satirický román. Popis zážitků vojáka, shodou okolností důstojníka, britské armády Ernesta Goodbodyho. Antihrdiny. Čtenář žasne, jak mohla armáda v takovém rozkladu vyhrát válku. V Divadle A. Dvořáka v Příbrami si Goodboodyho zahrál Aleš Háma. Film režiséra Richard Lester z roku 1967 Zaujal pouze tím, že si v něm vedlejší roli zahrál John Lenon. „Seržante Transome,“ ozval jsem se. „Nedodržujeme správně protiplynové předpisy. První vojín nemá na bodáku lakmusový papír.“ Podíval se na tlustou vrstvu bílého prachu, který se nám usazoval na bagančatech. „To teda nemá, pane,“ odpověděl překvapeně. „A tady se sakra dá čekat každou chvíli yperit a kdovíco ještě. Hnedka to zařídím.“ Postoupil vpřed a napíchl vojínu Droguemu na bodák list papíru. „Co to má bejt?“ zeptala se protiplynová hlídka. „Paráda s fanglema?“ Zdálo se mi, že lakmusový papír nemá předepsaný rozměr, takže jsem vykročil do čela, abych věc zkontroloval. Byl to kus toaletního papíru. Ujišťuji vás, že chceme-li zjistit přítomnost yperitu, pak docela neúčinného. Chystal jsem se to právě seržantovi vytknout, když jsem si všiml, že nikdo z čety mimo mě už nemá plynovou masku. Všichni je zahodili. To byla příliš vážná záležitost, aby se dala vyřídit na pochodu. Budeme si muset provést inspekci výstroje až dosáhneme cíle. Patrick Ryan, Jak jsem vyhrál válku Alberto Moravia (1907 – 1990)  Ital.  Novinář, literární kritik, vůdčí představitel italského neorealismu.  Katolická církev dala jeho knihy na index.  Předseda mezinárodního Pen klubu. Neorealismus: Syrové podání reality, která není nikterak přibarvená a to ani v zájmu děje, nic nevynechává, přesto je Tendenční – v Itálii antifašistická. Horalka Antimilitaristický román. Matka s dcerou utíkají z Říma před válkou do hor, matčina rodiště. Bída a tušení konce války přimějí ženy vydat se na cestu zpět. Cestou jsou napadeny marockými – spojeneckými vojáky. Dcera je znásilněna a následkem toho citově otupí, začne se chovat jako prostitutka. Až násilná smrt jednoho z jejích blízkých ji rozpláče a přivede zpět k normálnímu životu. Román byl dvakrát zfilmován. Poprvé režisérem Vittoriem De Sicem (1961), podruhé Dinem Risim (1988). V obou snímcích zazářila Sophia Lorenová. Cítila jsem, že mě síly opouštějí, nemohla jsem skoro dýchat; on mě přitom rval za chloupky a dělal mi bolest. Bleskem mi prolítlo hlavou, že mužští jsou na tom místě hodně choulostiví, a tak jsem mu taky zajela rukou na břicho a nahmatala ho; a on si při dotyku mé ruky snad pomyslil, že se mu podvoluji a že mu snad chci pomoci, aby si se mnou užil - hned povolil sevření na chloupkách i na vlasech a taky se na mne usmál, ukázal černé zlámané zuby - byl to hrozný úsměv. Ale já jsem vespod natáhla ruku, chytla jsem ho za varlata a vší silou jsem mu je zmáčkla. Vyrazil řev, chytnul mě zas za vlasy a bouchnul mi spodkem hlavy o podlahu, tak prudce, že jsem skoro ani nepocítila žádnou bolest, ale ztratila jsem vědomí. Vzpamatovala jsem se ani nevím za jak dlouho, zjistila jsem, že ležím v tmavém koutu kostela, že vojáci odešli a že je ticho. Bolela mě hlava, ale jenom vzadu v týlu. Jinou bolest jsem necítila a pochopila jsem, že se tomu hroznému chlapovi nepovedlo udělat, co chtěl, protože jsem ho zmáčkla, on mi bouchnul hlavou o zem a já jsem omdlela; a to je známé, s omdlelou ženou se dá těžko něco zmoci. Alberto Moravia, Horalka Christa Wolfová (1929 – 2011)  Německá spisovatelka.  Před postupující Rudou armádou se jí podařilo ukrýt.  V NDR patřila ke kritikům socialistického režimu, zároveň byla vedena jako spolupracovnice státní policie. Dožila v USA jako kritička kapitalismu. Vzory dětství Román. Příběh Nelly Jordanové se odehrává ve třech časových rovinách, vzájemně se prolínajících, zabírá dobu od počátku let třicátých až do let sedmdesátých, tedy dobu od počátku fašismu v Německu až po fašismus v Chile. Autorku zajímá, jak vzory a výchova ovlivnily Nelly v dospělosti. Anne Franková (1929-1945)  V Německu narozená autorka.  Dva roky se schovává před nacisty v Amsterdamu v zadním traktu kancelářské budovy a píše si deník.  Po prozrazení je deportována do koncentračního tábora, kde umírá na tyfus.  Deník objevuje po válce její otec a vydává jej.  Deník Anne Frankové Deník je psán od autorčiných třinácti let. Kniha byla postupně přeložena do zhruba sedmdesáti jazyků a vyšla odhadem v třiceti milionech výtiscích. Byla mnohokrát zfilmována a stala se podkladem pro různá scénická zpracování. Roku 2009 byl originál deníku Anne Frankové zařazen do seznamu světového dědictví dokumentů UNESCO. Režisér Robert Dornhelm je autorem jednoho z filmů natočených na motivy knihy. Anne Frank vzniká v roce 2001. Nikdo, kdo nepíše, neví, jak je to krásné psát. Dříve jsem vždy litovala, že neumím dobře kreslit. A nyní jsem nadmíru šťastná, že dovedu aspoň psát. A nebudu-li mít dost talentu, abych psala novinové články, dobrá, pak si stále ještě mohu psát sama pro sebe. Chci se dostat dál. Nedovedu si představit, že bych musela žít jako matka, paní van Daanová a všechny ostatní ženy, které sice dělají svou práci, na něž se však později zapomíná. Vedle muže a dětí musím mít ještě něco, čemu bych se mohla plně věnovat! Chci žít ještě po své smrti. A proto jsem Bohu tak vděčná, že mě již při svém zrození opatřil možností, abych rozvíjela svého ducha a mohla psát, abych dovedla vyjádřit vše, co ve mně žije. Psaním se všechno vyřeší, můj žal mizí a odvaha znova ožívá. Ale – a to je ta velká otázka – napíši jednou něco významného, stanu se žurnalistkou nebo spisovatelkou? Doufám, z celého srdce doufám, že tomu tak bude! Psaním se mi vše zjasní, mé myšlenky, mé ideály, mé fantazie. Na „Cadyině životě“ jsem už dlouho nedělala. V myšlenkách vím přesně, jak to má pokračovat, ale s psaním to nejde tak hladce. Snad to nikdy nedokončím, snad to jednou skončí v koši na papír nebo v kamnech. Není to příjemná myšlenka, ale pak si zase myslím: „Ve čtrnácti letech a s tak nepatrnými zkušenostmi se vlastně nedá napsat nic filozofického.“ Ale teď dál s novou odvahou. Podaří se to, protože chci psát! Anne Franková, Deník Anne Frankové Boris Polevoj (1908-1981)  Ruský sovětský novinář a prozaik.  Za 2. sv. války válečný dopisovatel. Příběh opravdového člověka Dokumentární psychologický román. Letec Meresjev byl v boji s Němci sestřelen. Se zlomenýma nohama se osmnáct dní plazí k záchraně. Nohy mu jsou amputovány, má deprese. Z nich ho dostává článek o ruském pilotovi z 1. sv. války, který po amputaci znovu začal létat. Silou vůle se naučí chodit s protézami a jako letec se opět vrací na frontu. Zpětně se dovídá, že jeho předchůdci byla amputována pouze pata… Autor napsal příběh o nezlomném (ruském/sovětském) člověku. Dobový socialisticko-realistický film z roku 1948. Michail Šolochov (1905 - 1984)  Ruský sovětský realistický až naturalistický prozaik.  Průkopník bolševické revoluce.  Oficiální sovětský spisovatel. Nositel Nobelovy ceny za literaturu. Předchozí tvorba: Tichý Don Čtyřdílný román líčící tápání kozáka Grigorie během ruské občanské války. Stěžejní autorovo dílo. Osud člověka Povídka. Řidič Andrej Sokolov vypráví autorovi o svém životě. V roce 1942 byl zajat a deportován do Německa na nucené práce, zde pracuje v dolech, pak je přidělen jako řidič k německému majorovi. Ve frontovém pásmu se mu podaří přejít zpět k Rudé armádě. Zjišťuje, že jeho manželka a obě dcery jsou po smrti. O syna přichází v poslední den války. Ztrácí smysl života. Jednoho dne však potkává sirotka Váňušku a rozhodne se být jeho otcem. Výchova dítěte se tak pro Sokolova stává jedinou radostí i jediným smyslem života. Stejnojmenný film Se sebou v hlavní roli natočí v roce 1959 Sergej Bondarčuk. Ladislav Mňačko (1919-1994)  Nejpřekládanější slovenský novinář a prozaik.  Za 2. sv. války bojoval jako partyzán na Moravě v ploštinské skupině.  Po válce zarputilý komunista, v 60. letech prohlédl. V r. 1967 odchází do Izraele, později se usazuje v Rakousku. V roce 1989 se vrací do vlasti, ostře nesouhlasí s rozdělením Československa, dožívá v Praze. Smrt si říká Engelchen Román. Voloďa, zraněný v posledních dnech války, vypráví svůj příběh ošetřovatelce Elišce. Byl členem partyzánského oddílu, nejprve úspěšného, pak, když bylo na něj nasazeno speciální trestní komando pod velením Engelchena, už dělajícího chyby. Největší byla ta, že do oddílu byli přijati neprověření členové a ti Němcům vyzradili partyzánské útočiště – vesnici Ploštinu. Němci ji vypálí a všechny vesničany popraví. Ve Voloďovi zůstává pocit viny, slibuje si, že po uzdravení Engelchena dopadne. Stejnojmenný film natočí Ján Kádár a Elmar Klos v roce 1963. Jak chutná moc Román. Fotograf Frank se na pohřbu svého bývalého přítele, měli společnou partyzánskou minulost, v posledních letech života komunistického funkcionáře a morální trosky, zamýšlí nad tím, co je moc a co je jejím důsledkem. Nebezpečí, že funkce spojená se značnou mocí odlidští člověka, zdeformuje ho, učiní z něho povolný nástroj zla, je nadčasový, stále aktuální. Román vychází nejprve ve Vídni; v Československu je zakázána. Důvodem se stala podobnost hrdiny s postavou prezidenta A. Novotného. Česká próza (Odraz 2. sv. války) Základní témata  Hrdinství obyčejného člověka  Šoa (holocaust)  Odsun Němců Jan Drda (1915 – 1970)  Příbramský rodák.  Talent objevený Karlem Čapkem.  Redaktor Lidových novin, prozaik, dramatik a scénárista.  Člen KSČ; 1949 - 1956 předseda Svazu spisovatelů, v 1968 odsoudil vstup vojsk. Městečko na dlani Román z roku 1940. V obyvatelích městečka Rukapáně (předobrazem je Příbram) autor zachycuje svérázné lidové postavy. Všímá si pýchy a furiantství sedláků, omezenosti obchodníčků a řemeslníčků, drsnosti vorařů a chlapství havířů. Stejnojmenný film Václava Binovce z roku 1942. Vynikající herecké výkony Františka Smolíka, Jaroslava Marvana, Jindřicha Plachty a dalších. Němá barikáda Soubor povídek. Hrdiny jsou obyčejní lidé. V povídce Včelař řídící učitel Havlík ukrývá tři parašutisty. Nacisté zaměří jejich vysílačku, při střelbě je Havlík zasažen při té, když chrání včelí královnu. Ve Vyšším principu má zásadový profesor latiny vysvětlit, proč byli gestapem zatčeni studenti Havelka, Moučka a Ryšánek. Před třídou řekne: „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem.“ V Hlídači dynamitu starší manželé nechají vybuchnout sebe i nacisty. Vesnická historie zachycuje odsouzení udavače Joudala a jeho popravu. Inspirací k filmu Otakara Vávry Němá barikáda z roku 1948 a k filmu Jiřího Krejčíka Vyšší princip z roku 1960. Rozdivočení takovým nepochopitelným vzdorem, zahnali gestapáci oba staré lidi do kouta světnice. Kopali do nich, bili je do obličejů i přes temena gumovými obušky, srazili je na zem a pak po nich dupali vysokými botami. Ale nemohli zabránit, aby se ti dva mučení nechytli za ruce, aby se strašnou silou navzájem nezakloubili stařeckými prsty, aby neodcházeli se světa věrně spojeni. A když už byli gestapáci unaveni vlastní zběsilostí, když na minutku přerušili bití, zvedla se nad bezvědomým tělem hlava jeho ženy, a její rozbitá ústa řekla svou poslední větu: „To nám Pámbu nemůže mít za zlý, dyž takový bestie... pobijeme!“ Bylo to vteřinu před tím, než je všechny pohltilo strašné světlo výbuchu,jenž naplnil její rozsudek. Jan Drda, Němá barikáda Hrátky s čertem Drama. Vysloužilý voják Martin Kabát, obyčejný člověk, nejprve zachrání princeznu a její služebnou Káču tím, že obehraje ve mlýně čerty a úskokem ztracené úpisy z pekla (nacistická symbolika) přinese, poté napraví loupežníka Sarku-Farku a poustevníka Školastyka. Stejnojmenný film natočí v roce 1956 Josef Mach. Kulisy navrhne Josef Lada. Herecky zazáří Josef Bek, František Smolík, Jaroslav Vojta, Josef Vinklář, František Filipovský nebo Stanislav Neumann. KARBORUND Dej sem duši, chlape bídná! MARTIN Polib mi šos, ty mezuláne chlupatá, s tebou já nemám na duši žádnej kontrakt! Duše je vod pánaboha, a ten ať si s ní dělá, co chce. Ale jak ty mi mi na ní šáhneš, tak tě vemu tou holí přes palici, že konečně jednou ve svým prašivým životě uslyšíš andělíčky zpívat. OMNIMOR Nnic ve zz... zlým, papane popo... pocestnej, mmy bysme ssi rrá... rádi zahráli mama... mmaryášek! MARTIN Co se maryáše tejče, nejsem nic proti. Ale ať ten špindíra nejdřív přestane s tím blemcáním a skučením. OMNIMOR /honem tahá karty/ Mmalá ddává! /Sedne za stůl/ KARBORUND /honem taky sedne/ Ale vo co budem hrát? Copak může tuhle pan pocestnej vsadit do hry? MARTIN Nic víc než svou čest, hacafíre! Ale tý nejni zrovna málo, jen se zeptej na Martina Kabáta světa kraj, všude ti řeknou, jakej to byl jonák! KARBORUND Chachá čest je málo, na to nesedne ani ten nejhloupější čert. /Lucius leží v podkroví, poklopem se dívá dolů a sleduje situaci./ OMNIMOR Pppovídal sem, že mama... mmalá dává! Jan Drda, Hrátky s čertem  Dalskabáty hříšná ves aneb Zapmenutý čert Drama. Chudá poctivá žena a kovář předělají čerta na člověka. Stejnojmenný film natočí v roce 1976 Jaroslav Novotný. Herecky vyniknou Jiřina Bohdalová a Jaroslav Moučka. Norbert Frýd (1913-1976)  Autor více než třiceti dobrodružných románů  Vlastním jménem Fried.  Během války prošel několika koncentračními tábory.  Krabice živých Román o možnosti zachování si lidské důstojnosti i v tak krutém prostředí jako je koncentrační tábor. Autor vycházel z vlastních zážitků. Byla to úzká dřevěná krabice, neuměle sbitá fušujicima rukama truhláře bez dílny, prostě žlábek ze tří dlouhých prkýnek, na obou koncích přehrazený čtvrtou a pátou destičkou. Nad okraj té ne· hlazené špinavé schránky vykukovaly cáry kartotéčních lístků, o jejichž roztřepené vršky brnkaly Zdeňkovy prsty jako o struny žebrácké harfy. Opřel si úzký konec krabice o prsa, objal ji z obou stran a listoval rychlými pohyby v neučesaném sloupci papíru, který tak věrně zrcadlil život, ne, který byl sám život celého tábora. Sloup papíru jako sloupek rtuti v teploměru. Když prudce přibýval, zvěstoval vysokou horečku: Kam všecky ty přírůstky napěchujeme? Ještě daleko hůře však bylo, když nastalo velké umírání a sloupek se opět smršťoval. Zdeněk pak vytahoval lístečky, přeškrtával je, psal podle nich úmrtní hlášení a bylo mu zatěžko nemyslet na to, zda bude jeho vlastnímu lístku ještě dlouho dopřáno, aby zůstal v závětří ohyzdné krabice. Citlivý a strašně důležitý byl ten papírový sloupek, poslední papír a dokument tří tisíc lidí, zahnaných za ostnatý drát a vysvlečených z občanských šatů s tolika praktickými kapsami pro legitimace. To osvětimská pec spálila všecky ozdoby kolem jejich podstaty. Vyřadila a propustila jen tři tisíce holých těl, nahých a špínou osmahlých, bez hadříku, bez prstýnku, ba bez jediného vlásku na těle, který by svým leskem, svou zbytečností, vzpomínkami, jimiž nasákl, obalil ty strohé stvoly. Norbert Frýd, Krabice živých Arnošt Lustig (1926-2014)  Prozaik, publicista a scénárista.  Pro židovský původ umístěn do koncentračního tábora. V dubnu 1945 úspěšně utíká z transportu smrti.  V roce 1968 emigruje do Izraele, následně pak do USA. „Ne všichni Němci byli nacisté, Ale všichni nacisté byli Němci.“ (Arnošt Lustig v dokumentu Devět životů) Noc a naděje Soubor sedmi povídek z terezínského ghetta. V povídce Návrat se Hynek Tausig vyhne transportu, čtyři týdny se schovává za skříní, zažívá deprese, vyjde ven, šťastně se připlete do dalšího transportu. V něm pochopí, že jestli schovávání je možná smrt, tohle je smrt jistá. Uprchne tedy z terezínské pevnosti – vstříc nejistotě. Dita Saxová Novela, o dívce, která se vrací z koncentráku a není pro své otřesné zážitky schopná navázat normální život; kvůli nejistotě v poválečném světě nakonec odjíždí do Švýcarska a páchá sebevraždu. „Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ Stejnojmenný film natočí v roce 1967 režisér Antonín Moskalyk. Démanty noci Soubor povídek. Povídka Tma nemá stín vypráví o útěku dvou židovských chlapců z transportu. Povídka Tma nemá stín se stala i předlohou pro film Démanty noci natočený v roce 1964 režisérem Janem Němcem. Skvělá je kamera; stáli za ní Jaroslav Kučera a Miroslav Ondříček. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Novela podle skutečné události. Němci na Sicílii zajali bohaté židovské podnikatele s americkými pasy, pod záminkami z nich vymámí jejich peníze a ožebračí je, pak je pošlou s mladou tanečnicí Kateřinou do plynu. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že její vzpoura je marná. Výborný film z roku 1965 natočený režisérem Antonínem Moskalykem. V rodině Horovitzů se nikdy neslušelo odmlouvat otci. Nebyla také ještě natolik samostatná, aby si to dovolila; ale vystoupila z vlaku unavená a vyplašená a tak s otcem nejdříve v duchu nesouhlasila, a pak to nahlas vyjevila; snad přitom její pohled anebo vláčný taneční krok, pýcha, nebo dokonce jmenovitá žádost (to nikdo přesně nevěděl a také na tom z hlediska výsledku nezáleželo), přiměly Hermana Cohena, prostředníka mezi panem Bedřichem Brenskem a skupinou, aby ho o ni požádal. (To byla chvíle, kdy říkala otci nepokrytě a upřímně „Ale já nechci zemřít... ''). Celý tábor také už věděl, že pan Brenske bez otálení svolil (to se pak více než cokoli jiného z jeho činů a slov rozneslo rychlostí blesku); požádal Kateřinu Horovitzovou, aby vykročila ze své řady a aby se připojila k americké skupině; kufry že jí budou dodány s malým zpožděním; hned vystoupila a její otec byl davem tlačen ke straně a dál. Arnošt Lustig, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Ladislav Fuks (1923-1994)  Univerzitně vzdělán v oboru psychologie, filosofie a dějin umění.  Autor psychologických próz. Dokáže se vžít do pocitů židovské menšiny.  V období protektorátu mu hrozí internování v koncentračním táboře (je homosexuál).  Žije složitý život (osamění, prostituti, z vlastní svatby s bohatou Italkou utíká s rumunským číšníkem, následně se nechává načas zavřít do psychiatrické léčebny; často obtěžován STB). Pan Theodor Mundstock Psychologický román o osudu pražského Žida, který je sužován možností, že bude transportován do koncentračního tábora; po třech letech naprosté apatie a melancholie se rozhodne postupovat prakticky a metodicky - připravovat se na budoucí situaci (např. spí na pryčně, moří se hladem a tahá těžké věci, trénuje i svou smrt), zároveň prožívá řadu halucinací a dialogů se svým stínem Monem, způsobených jeho psychickou nemocí - schizofrenií; transportu se nedožije, před nástupištěm ho přejede auto a zemře. Román zobrazuje, jak obyčejného člověka ponižuje a pokřivuje diskriminace a strach. Člověk se nikdy nemůže zcela připravit na to, co mu osud přichystá. Poprvé po třiceti létech nepromění pan Theodor Mundstock pohovku na lůžko. Donese z předsíňky prkno a poprvé po třiceti létech promění pan Theodor Mundstock pohovku na pryčnu. A jak ve tmě pokojíku uléhá na dřevěnou koncentrační pryčnu, chvěje mu ten políček z lomu celým tělem. Je pravda, vzpomněl si na něj už na rampě. Ale teprve teď po lomu ví, že s políčkem to začíná být vážné. Tam na rampě se mu lehce vyhnul, protože nebyl krajní, ale v lomu stojí uniformované bestii tváří v tvář. Zdalipak vůbec políček unese? Dřív to ani nebývalo zvykem, někoho tlouci v tvář, jak by měl zkušenost? Uniformovaný na něho řval, div mu nevypadl chřtán, pak zvedl ruku a on cítil, jak mu na pohublou tvář dopadla obludná šílencova dlaň, až se mu zajiskřilo v očích. Jen klid, klid, říká si na pryčně ve tmě svého pokojíku, takhle by to nešlo. Cítil také na spodním rtu krev, rozpomíná se, snad příliš zaťal zuby a skousl. To mohlo vypadat jako vztek. Blázna v uniformě to mohlo rozdráždit. Zatínat zuby a skousnout nelze. Ladislav Fuks, Pan Theodor Mundstock Spalovač mrtvol Psychologický hororový román o pracovníku krematoria Karlu Kopfrkinglovi, z něhož se částečně vlivem nacistické ideologie, částečně i tím, že byl ovlivněn orientální filosofií, stává vrah. Je odveden „bílými anděly“ do sanitky a ani po válce neprocitne z bludu, že činil svým blízkým dobrodiní. Skvělý film na motivy knihy natočí v roce 1968 Juraj Herz. Herecky na sebe upozorní Vlasta Chramostová a Rudolf Hrušinský. Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: „Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.“ A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. „Je tu horko,“ řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor,“ asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.“ Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: „Co abych tě, drahá, oběsil?“ Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. V předsíni si vzal kabát, šel na německou kriminálku a do protokolu nadiktoval: „Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí.“ A sobě v duchu řekl: „Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla...“ Ladislav Fuks, Spalovač mrtvol Bohumil Hrabal (1914-1997)  Brněnský rodák.  Jeden z nejpřekládanějších českých prozaiků druhé poloviny 20. století.  Střední školu prolézal s obtížemi. Za války pracoval jako železniční dělník a výpravčí. Po válce získal titul JUDr., přesto střídá mnohá zaměstnání (obchodní cestující, dělník ve sběrných surovinách,…)  Štamgast v pražské restauraci U Tygra.  Pábitel. „…člověk, který je rovněž navštíven inspirací a říká věty, o kterých rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, a dělá věci, které slušní lidé nedělají, ztrácí hranice mezi realitou a fantazií.“  Zemřel následkem pádu z nemocničního okna Ostře sledované vlaky Novela inspirovaná skutečnou událostí. Miloš Hrma se po neúspěšném pokusu o sebevraždu (zklamal při pohlavním styku s průvodčí Mášou) zaškoluje na výpravčího pod vedením erotomana Hubičky. Stanicí pravidelně projíždějí vlaky převážející zásoby nebo vojáky na frontu (tzv. ostře sledované německé vlaky). Miloš se seznamuje s partyzánkou Viktorií a má s ní první zdařený sexuální zážitek. Zároveň se rozhodne zúčastnit sabotážní akce, na projíždějící německý Vlak shodí z návěstidla bombu. Při akci je postřelen a společně s německým vojákem umírá. Film režiséra Jiřího Menzela z roku 1966 získal jako v pořadí druhý československý film cenu Oskar. Hlavní roli si zahrál Václav Neckář. …a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel ten mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na jehož jedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis: Bringe Glück. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi, ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého postřelili a jeden druhého přivedli ke smrti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si. A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan: „Měli jste sedět doma, na prdeli...“ Bohumil Hrabal, Ostře sledované vlaky Obsluhoval jsem anglického krále Samizdatem vydaný román. Číšník Jan Dítě líčí své životní osudy. Už v mládí měl sen vlastnit milion (symbol bohatství). Janovým vzorem je vrchní Skřivánek, který vždy ví, co si který host bude přát – protože obsluhoval anglického krále. Janovi se poštěstí obsluhovat habešského císaře... Za ženu si vezme nacistku, ta při náletu zemře, a mají spolu postiženého syna. Po válce si Dítě koupí hotel, Po únoru mu jej komunisté seberou. Do sběrného tábora odejde dobrovolně přesto, že jej milionáři považují za nulu a kolaboranta. Po propuštění odchází na Šumavu jako cestář a smířený se vším, sepisuje svoje osudy. Stejnojmenný film natočí v roce 2006 režisér Jiří Menzel. Josef Škvorecký (1924 – 2012)  Exilový nakladatel (´68 Publishers) prozaik a překladatel.  Dětství prožívá v Náchodě. Po válce studuje na UK a po dvouleté prezenční službě se stává redaktorem nakladatelství Odeon.  V roce 1969 odchází do Kanady. Zbabělci Román zachycuje poslední týden (4. 5. - 11. 5. 1945) války v Kostelci (Náchodě). Vše je viděno očima dvacetiletého gymnazisty Dana Smiřického, náruživého saxofonisty a platonického Irenina milence. V posledních dnech války je očekáván příchod Rudé armády, ale i prchajících esesmanů. Členové městské smetánka ze sebe dělají hrdiny. Všude vládne zmatek. Esesáci na útěku před Rudou armádou vraždí. Dany společně s kamarádem zlikvidují těžkým kulometem německý tank. Ruským vojákům se představí cizími jmény - nechtějí být považováni za hrdiny (zprofanovaný pojem). Po vydání díla je Škvorecký vyhozen z nakladatelství. Prima sezona Soubor šesti povídek, jejich děj se odehrává v protektorátním Kostelci. Dany Smiřický se opakovaně snaží získat pro sebe nějaké děvče, ale vždy marně. Např. v povídce Májová kouzelnice naletí Dany dvojčatům, takže z rande je ostuda, navíc slečny Weberovy jsou Ireniny příbuzné… Stejnojmenný seriál pro českou televizi v roce 1994 natočí Karel Kachyňa. „Poď dál. Holky už vodešly.“ Celý byt se najednou rozsvítil,i když za oknem v pracovně pana rady, kde byty otevřené dveře, sestoupilo břicho té černavy až skoro ke korunám lesa a zněho se na les začaly snášet bělošedivé závoje, jak tam asi začalo pršet. Křepče jsem vykročil k Ireninu pokojíčku, na tváři jsem si udělal nadšený úsměv. Zvadnul mi na prahu. V pokoji stála Irena a na gauči, co jsem jí na něm v zimě udělal ten cucflek, seděly holky Weberovic a jedna, nevěděl jsem která, měla na dlouhém krčku dosud vyblédající cucflek, co jsem jí ho tam udělal přede dvěma dny u rybníčka.„Akorát tu zůstaly moje sestřenky. Jinak holky vodešly,“ pravila Irena, a pak sladce:„Seznamte se - jo vlastně vy se nemusíte seznamovat. Sestřenky mi vypravovaly, jak sis je splet.“ Tak sestřenky vypravovaly. Jak jsem si splet tu s cucflekem s tou bez cucfleku, poněvadž mi namluvily, že vládnou zázračnou silou odcucflekovávání krčků. A copak ještě vypravovaly? Pěkný sestřenky, Ireno. Ale tohle jsem já. To je tak všechno, co mi Pán Bůh dovolí. Pár cucfleků na krčkách kosteleckých holek, a když jsem obzvlášť hodný a pálím svíčky jak uhlíř, možná i lineckých. „Tak já zas du, Ireno.“ řekl jsem. „Sbohem, slečny Weberové!“ A šel jsem. Když jsem se octl před domem, začalo pršet. Bylo mi to jedno. Bylo mi smutno, a jak začaly krápat ty kapky z té černavé oblohy, bylo mi najednou docela hezky smutno. Josef Škvorecký, Prima sezona Tankový prapor Satirický román. Autobiografické rysy. Děj se odehrává v roce 1951 ve vojenské posádce Kobylec. Román popisuje typický vojenský život (nácvik tankového útoku, plnění odznaku J. Fučíka…). Hlavním hrdinou je rotný Smiřický, nešťastně a marně zamilovaný do Lizetky. Naopak u ženy svého nadřízeného milostně uspěje. Stále se zvětšují jeho problémy s „malinkým ďáblem“ majorem Borovičkou. Ten nakonec skončí utopený v odpadní jámě. Stejnojmenný film v roce 1991 natočí Vít Olmer. Ve svých rolích zazářili Lukáš Vaculík, Roman Skamene nebo Miroslav Donutil. „Smí vyváděč vězňů během služby odložit zbraň?“ přerušil ho chladně Ďábel. „Nesmí.“ „Jednal jste podle toho?“ „Nejednal,“ připustil rotný. „Jak je to možné?“ otázal se Ďábel. Rotný mlčel. „Jak je to možné, soudruhu rotný?“ opakoval Ďábel. Na to ovšem nebylo odpovědi, protože na porušení řádu nebylo omluvy. Nač si tedy vymýšlet nějakou polehčující okolnost, která stejně nic nepolehčí, pomyslil si rotný. Houby. Vzal ho ďas. „Udělal jsem to z nedbalosti a lehkomyslnosti,“ pravil s přesvědčením. Majorkovi, kterému tím vzal vítr z plachet, se nadmuly tváře a trošku mu v nich zacukalo. „Nu což,“ řekl po chvilce. „Aspoň se přiznáte. Ale to ovšem vaši nedbalost, lehkomyslnost a neznalost řádů neomlouvá. Josef Škvorecký, Tankový prapor Ota Pavel (1930-1973)  Prozaik, novinář a sportovní reportér.  Je autorem sportovních a autobiografických próz s tématy z vlastního dětství.  Vlastním jménem Otto Popper, pochází ze smíšeného manželství, jeho otec a bratři absolvovali pobyt v koncen- tračním táboře. Mládí prožil na Berounce. Po válce byl zaměstnán redaktor v ČS rozhlase a časopisu Stadion.  V roce 1964 u něho propukla vážná psychická choroba. Umírá na srdeční infarkt. Smrt krásných srnců Soubor osmi povídek. Hlavním hrdinou je Otův otec Leo. Fanfarón, snílek, náruživý rybář a dobrodruh vydělávající si jako obchodní cestující u firmy Elektrolux. Např. v povídce Nejdražší ve střední Evropě se pomstí prodejci prázdného rybníku; v povídce Kapři pro wehrmacht vyloví Němci zabavený rybník; ve Smrti krásných srnců zajistí za pomoci Proškova psa Holana jídlo pro své syny. Povídky z knihy se staly námětem pro film Karla Kachyni z roku 1986. Skvělé herecké výkony předvedli Karel Heřmánek, Rudolf Hrušínský nebo Marta Vančurová. „Holane, pojď se mnou. Ty se přece pamatuješ na ty buřtíky, co jsem ti vozil. Pojď, kamaráde.” Holan seděl, jenom mrkal očima a prohlížel si dál mého tátu. Bylo jasný, že s ním nepůjde, nešel nikdy s nikým. Můj tatínek ho znovu prosil, jako neprosil nikdy nikoho, ale marně. Říkal mu Holane, Holanečku, ale bylo to zbytečný. Pak už začínal být zoufalý a byl na pokraji toho stavu, kterému se říká šílenství. Vyndal z kapsy tu malou plátěnou hvězdu Jude a ukazoval ji Holanovi a křičel: „Já jsem teďka žid a žádný buřty nemám. Sám bych nějaký potřeboval. Jsem žid a potřebuju pro mý báječný kluky maso a ty mi ho musíš opatřit.“ Pak mu tekly slzy, otočil se a šel k pěšince, vedla na ostrov. A posílal Proška i Holana ke všem čertům. Rozhodl se jít dál, už nikdy se nepodívat na tu bílou chalupu, sbalit celtu, nářadí a jet domů beze všeho. Ale na začátku cestičky to přece jen nevydržel a otočil se. Oči psa a člověka se střetly. Dívaly se na sebe dlouho, snad celý věk, světla v nich zhasla a rozsvěcovala se, a co si říkaly, to se nikdo nedoví, protože oba jsou mrtvi a kdyby byli živi, nikdo by to nevěděl, protože oni sami to nevěděli. Snad nadávali na psí život, snad na židovský, ale to je všechno snad. Holan vstal, protáhl se a šel líně jako převoznický pes za mým tatínkem, jako by mu odjakživa patřil. Na pěšince se změnil v toho vlka. Ota Pavel, Smrt krásných srnců Jak jsem potkal ryby Zvláštní druh autobiografie. Kniha vznikla v posledních letech autorova života a vychází posmrtně. První část Dětství je věnována vzpomínkám na dobu, kdy Otův otec a bratři jsou v koncentračním táboře a malý Ota žije s maminkou u převozníka Proška. Aby měli co do úst, pytlačí ryby. Část Odvážný mladý muž vypráví o splutí Lužnice a Vltavy a o rybaření na moři. V závěrečné části Návraty Vzpomíná na rybaření s bratry, na svoji touhu ulovit zlatého úhoře i na propuknutí své duševní choroby. Povídky z knih Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby se staly námětem pro film Karla Kachyni Zlatí úhoři z roku 1979. Skvělé herecké výkony předvedli Vladimír Menšík nebo Rudolf Hrušínský. „Křič!“ Zprvu jsem nechápal. „Tak, krucinál, křič!“ Pochopil jsem. Musel jsem křičet pro Němce v zámeckých oknech a pro udavače. Křičel jsem, jako jsem jednou slyšel kvičet prase, když ho zabíjeli u dědečka Ferdinanda z browningu a ani první a ani druhou ránou ho pořadně netrefili. Ječel jsem už opravdově, tak jako jsem se dřív pokoušel důrazně běžet. Záruba stál u zdi a švihal vzduch tvrdou krátkou holí. Potom se mnou zacloumal a řekl: „To stačí.“ Stáli jsme teď proti sobě a prohlíželi jsme se. Byli jsme dva poslední v tomto městě. On poznamenaný bohem, já ocejchovaný nadlidmi. Zeptal se: „Co tatínek? Píše vám z koncentráku?“ Zavrtěl jsem hlavou. „A co bráchové?“ Zase jsem zavrtěl hlavou. Pak se pan Záruba opřel o zeď, klidně si zapálil cigaretu jak někde na lázeňské kolonádě a pronesl delší řeč: „Do Starého rybníka už nechoď. Novy rybník je také krásný. Můžeš chytat od sedláckých stavení. Tam tě nikdo neuvidí, je to tam úplně bezpečný. A kapři z Nového rybníka jsou, myslím, dokonce chutnější. Ale choď tam jenom za tmy, když nesvítí měsíc.“ Koukal jsem jak u vytržení. Ota Pavel, Jak jsem potkal ryby Jan Otčenášek (1924-1979)  Prozaik a scénárista.  Za 2. sv. války totálně nasazen, účastní se odboje, po válce vstupuje do KSČ a stává se dramaturgem Filmového studia Barandov. Romeo, Julie a tma Novela. Student Pavel v době atentátu na Heydricha ukrývá židovku Ester. Zamilují se do sebe. Ester nechce vystavovat Pavla a jeho rodinu nebezpečí, opustí úkryt a je zastřelena. V roce 1959 zfilmováno Jiřím Weissem. Vyřítila se z průjezdu. Neslyšela už, jak se ze všech stran táhle rozhvízdaly píšťaly. Ani užaslé výkřiky honců, chraplavé povely! Všechno se upjalo k těm několika zbývajícím krokům do bezpečí. Už je tu! Upadla jako podťatá naráz celým tělem na pokraj nepožatého trávníku, rozhozenýma rukama objala zemi, prsty nahmataly chladivou hlínu a vryly se do ní. Kapky ranní rosy třpytící se na rozhoupaných stéblech trávy jí spadly do vlasů. Střelba ustala, nastalo ticho. Ticho po bouři. Nevnímala je. Nepohnula se, ani když k ní dupavým během po dlažbě dorazilo pár těžkých okovaných bot. Zastavily se v trávě v kruhu kolem ní. Chvíli postály: pak ji jedna nacvičeným, pomalým pohybem převrátila naznak, tváří k slunci. Kdosi překvapeně hvízdl a řekl klidným hlasem už docela beze zloby: „Schau mal, Ernst! Da ist ja eine junge Jüdin...“ Jan Otčenášek, Romeo, Julie a tma Kulhavý Orfeus Román. Děj se odehrává v posledním roce války. Totálně nasazení vybudují z mladického nadšení odbojovou skupinu Orfeus. Autor popisuje i složité milostné vztahy jednotlivých členů. Blanka se stýká s německým důstojníkem, má pocit, že tím ochrání svého zatčeného bratra. Když se dozví, že bratr je už dávno mrtvý, milence zabije. Pavel (z Romeo, Julie a tma) nedokáže zapomenout na Ester, jeho nová přítelkyně na ni žárlí tak, že se s Pavlem rozejde. Pavel jde vyhodit vagon se střelivem, při akci umírá. Akcí předběhne odbojovou skupinu Starších dělníků. Ti měli vše lépe připraveno. Květa Legátová (1919 - 2012)  Prozaička, autorka rozhlasových her.  Vlastním jménem Věra Hofmanová.  Celý život vyučovala na různých typech škol (CJL-NEJ; MAT-FYZ) na Slovácku a Valašsku. K srdci jí přirostla oblast zvaná Kopanice. Želary Ucelený cyklus osmi povídek navzájem propojených jednotlivými postavami. Námětem jsou osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary v době první republiky. Velmi nesentimentální pohled na lidi žijící v bídě a často v nevědomosti. Když v roce 2001 Želary vyšly, jednalo se o knihu roku. Překvapením bylo i to, že autorce už bylo 82 let. Jozova Hanule Povídka situovaná do známého prostředí Želar. Eliška se připlete k odboji, aby se nedostala do rukou gestapa, odjíždí s horalem Jozou do Želar. Je přejmenována na Hanu a Jozu si bere za manžela, jinak by v Želarech nemohla zůstat. Pomalu se do Jozy zamilovává. Okupace končí příchodem Rusů. Jeden z nich znásilní vesničanku, její bratři vojáka zabijí. Mezi vesničany a ruskými vojáky propukne boj. Když skončí, Rusové budou kolébat mimina, kterým zabili otce a přišpendlovat jim metály na peřinky. Vážně raněný Joza zemře své milované ženě v klíně. Hanule opouští Želary a vrací se do Brna. Povídka Jozova Hanule je v roce 2003 zfilmována režisérem Ondřejem Trojanem pod názvem Želary. Hlavní role ztvárnili Aňa Geislerová a György Cserhalmi. „Tak se mi zdá, Jozo, že ti useknu ucho. Máš dvě, a ta symetrie mi jde na nervy.“ „Usekni,“ pronesl stejně klidně jako já, aniž zvedl hlavu od práce. „Teď jsem tě prokoukla. Chceš mi zohavit manžela. Za to tě uškrtím.“ „Uškrť,“ souhlasil. „Mě nevyprovokuješ. Když chceš být uškrcený, uškrť se sám. Ale vezmi v úvahu, že tě za to odprásknu.“ „Dobře mi tak. Otravuje mě chodit na trávu.“ „V noci vyloupíme poštu v Šádově Huti. Poohlédnu se po černé punčoše.“ „Stačí obyčejná. V noci je tma.“ „Jsme v maléru, Jozo, co když bude pošta zavřená. Nemáme klíče... Kristepane, na plotně něco řve! Zaraz do dveří hřebík. Jestli se mi připálí večeře, oběsím se.“ „Hřebík je zaražen od minule.“ Orgie uvolněného žvanění pro nás měly ještě jeden rozměr, sbližovali jsme se tím až na hranici možného. Patřila jsem se Slávkem ke generaci, která recesi zformulovala. Joza mě překvapil, jak rychle přijal hru. Květa Legátová, Jozova Hanule Vladimír Körner (1939 - ??)  Prozaik, dramaturg, filmový a televizní scenárista.  Pracoval na Barrandově, většina jeho novel i románů vznikla původně pro filmové zpracování. Adelheid Novela. Těsně po válce přijíždí Viktor provést evidenci polorozkradeného majetku nacistického továrníka (ten má být brzy popraven). Z internačního tábora je Viktorovi dána k ruce Němka Adelheid, je to továrníkova dcera. Brzy se intimně sblíží. V městě se objeví Adelheidin bratr, po odhalení jeho úkrytu prchá společně s Adelheid, na útěku vraždí. Jsou chyceni. Viktor navštíví Adelheid ve vězení, ta se následně sama oběsí. Viktor opouští město. Málem je zlynčován nacionalisty. Stejnojmenný film v roce 1969 natočí František Vláčil. Hlavní role ztvárnili Petr Čepek a Emma Černá. Zánik samoty Berhof Novela z Jesenicka. Jeptiška a její doprovod (werwolfové - němečtí záškodníci) se rozhodnou, proti vůli pána domu, přečkat zimu právě na statku Berhof, samotě naprosto odříznuté od okolního světa. Zde žije poloviční sirotek, Ulrika, ta po matčině smrti citově strádá, tím více se upíná k Bohu a touží vstoupit do kláštera, proto v jeptišce vidí naději, že jí pomůže tohle přání splnit. Vztahy mezi werwolfy a obyvateli statku se postupně rozvolňují. Ulrika přestane časem jeptišce věřit. A je to Ulrika, když ji Němci pošlou do města nakoupit zásoby, kdo přivede pomoc. Stejnojmenný film v roce 1983 natočí Jiří Svoboda. Hlavní roli ztvárnila Jana Brejchová. Kateřina Tučková (1980 - ??)  Prozaička.  Vystudovala dějiny umění. Je programová ředitelka multižánrového kulturního festivalu Meeting Brno.  Žila v brněnské ulici, ze které byli v roce 1945 vyhnáni Němci (inspirace k napsání románu). Vyhnání Gerty Schnirch Moderní román (střídání er-formy a ich-formy, užívání vnitřního monologu). Gerta Schnirch pochází ze smíšené německo-české rodiny. Rodinné rozpory, incestní chování otce. Po konci války je i se svojí malou dcerou vyhnána z Brna. Přežije pochod smrti i bídu 50. let. Po dění v 68. roce se cítí být Němkou, snaží se svoji dceru seznámit s minulostí, ale narazí na nepochopení. Zahořkne, umře v nemocnici. Jediná, kdo ji chápe, je její vnučka. Dílo bylo mnohokrát zdramatizováno (brněnské HaDivadlo, Žižkovské divadlo…). Žítkovské bohyně Román. Dora ldesová, žena středního věku, celý život zkoumá historii žítkovských bohyní. Jsou to léčitelky z moravského Slovácka, věnují se bylinkářství a věštění. Schopnost se dědila po ženské linii. Dora je poslední z rodu, ale o schopnost přišla. Snaží se vydat knihu, která by očistila bohyně z podezření, že při své práci podváděly. Kniha nevyjde, protože Dora náhle zemře.