Historie psychologie: Aristoteles a Locke

Aristoteles tvrdil, že člověk se nerodí s vrozeným poznáním, ale má schopnost poznávat a ukládat si znalosti. Kombinací uložených znalostí dochází k myšlení.

John Locke, anglický empirický filosof, tvrdil, že všechny naše znalosti a zkušenosti získáváme pozorováním okolí a na základě toho vytváříme prostřednictvím asociací své představy.

James Mill věřil, že všechna asociace probíhají vlivem jednoho faktoru - časové souběžnosti nebo blízkosti dvou zážitků. Všechno se skládá a řetězí, takže žádná svobodná vůle neexistuje.

John Stuart Mill rozčlenil metody induktivního myšlení na tři základní metody: metoda shody, metoda rozdílu a metoda společných variací.

Metoda shody spočívá v hledání společných prvků, které nám pomohou zpracovat ideu.

Metoda rozdílu spočívá v provázání chybění příčiny nepřítomností důsledku. Pokud chybí příčina, také chybí důsledek.

Metoda společných variací studuje vzájemnou závislost jevů, čímž se analyzují vztahy mezi nimi.

Metoda, která zkoumá duševní procesy, které jsou běžně obtížně dostupné. Využívá se k léčbě a je také vědním oborem. Zkoumá nevědomí a jeho vliv na chování.

Základní myšlenka psychoanalýzy, která tvrdí, že chování a myšlenky lidí jsou ovlivněny vnitřním světem, o kterém si nemusí být vědomi.

Základní puzení, které řídí život a pohání jedince k přežití a reprodukci.

Základní puzení, které řídí smrt a podněcuje návrat k neživé formě. Je spojen s agresivním a destruktivním chováním.

Hypotéza, která předpokládá, že množství energie v psychice je stavěno, a že energie je omezeno na určité množství, které se dá přesouvat mezi různými oblastmi psyché.

Hypotéza, která tvrdí, že chování a myšlenky jsou ovládány biologickými procesy a že naše potřeby a instinkty jsou primární motivací chování.

Hypotéza, která tvrdí, že chování a myšlenky jsou formovány zkušenostmi a učením, ne biologickými procesy.

Lékař, který se zabýval případem Anny O. a který sám vedl Freuda k rozvoji psychoanalýzy.

Model lidské psychiky, který se skládá ze tří základních složek: Id, Ego a Superego. Id představuje základní pudy, Ego je realita a Superego je svědomí.

Vývojový model lidské psychiky, který rozděluje život do pěti etap: orální, anální, falická, latentní a genitální.

Základní myšlenka individuální psychologie, která se zaměřuje na individuální cestu k sebeuspokojení.

Myšlenka, že naše místo v rodině a v sourozenecké řadě nás ovlivňuje. Pořadí narození může sehrát významnou roli v našem vývoji a charakteru.

Jeden z hlavních principů individuální psychologie. Pochází z pocitu nedostatečnosti a snahy ho překonat.

Myšlenka, že jedinci nejsou pasivními objekty svého prostředí, ale aktivně se snaží ovlivňovat svět kolem sebe.

Společné nevědomí, které obsahujearchetypy, vrozené vzorce imaginace a cítění. Jsou to univerzální, nevědomé vnímání, které sdílíme všichni.

Vrozené vzorce imaginace a cítění, které sdílíme všichni. Jsou to univerzální, typické vnímání, které vyjadřuje základní lidské pocity a zážitky.

Jeden z principů učení, kdy vnímání nového vztahu mezi objekty nebo situacemi vede k náhlému pochopení řešení problému. Šimpanz si třeba náhodou spojí tyče a hned ví, jak se dostat k banánům.

Zakladatel sociální psychologie; proslavil se styly vedení ve skupině (autoritativní, demokratický, liberální) a podílel se na výzkumu Efektu Zeigarnikové.

Teorie kognitivní disonance vysvětluje, jak si lidé vyrovnávají s konfliktem mezi svými postoji a chováním.

Psychologický jev, kdy si lidé lépe pamatují nedokončené úkoly nebo myšlenky. Např. číšník si pamatuje hosta, dokud nezaplatí.

Experimentální metoda založená na pozorování chování šimpanzů, kde Köhler zkoumal jejich schopnost řešit problémy s využitím nástrojů.

Typický příklad kognitivní disonance, kdy si člověk uvědomuje škodlivost kouření, ale přesto kouří.

Typický příklad kognitivní disonance, kdy člověk má rád zvířata, ale přesto jí maso.

Jeden z výsledků kognitivní disonance. Kognitivní disonance nám může zabránit vnímání věcí, které odporují našim postojům.

Humanistická psychologie je psychologický směr se zaměřením na lidský potenciál, svobodnou vůli a zkušenosti člověka. Snaží se chápát člověka v jeho celém životě a vnímání, nikoli jen z pohledu jeho psychických poruch.

Existencialistická psychologie se zabývá tématy existence, smyslu života, svobody a odpovědnosti, a to zejména v kontextu úzkosti a smrti. Zdůrazňuje jedinečnou zkušenost a svobodnou volbu člověka.

Abraham Maslow, přední představitel Humanistické psychologie, je známý svou hierarchií potřeb, která popisuje různé úrovně lidských potřeb, od základních potřeb po seberealizaci.

Carl Rogers je klíčovou postavou v Humanistické psychologii pro rozvoj centra na klienta. Jeho metoda terapie je založena na bezpodmíněčném přijetí a empatii.

Humanistické a existencialistické směry v psychologii se odlišují od Behaviorismu a Psychoanalýzy tím, že se nezaměřují na chování, ale na vnitřní prožívání člověka a jeho zkušenosti.

Tyto směry se nazývají třetí síla v psychologii - nezaměňovat s behaviorismem a psychoanalýzou, které jsou považovány za první a druhou sílu.

Maslow říká, že Freud popsal pouze nemocnou část psychologie a nyní je potřeba doplnit zdravou část - s cílem pochopit člověka v jeho celosti.

Tato psychologie klade důraz na empatii a pochopení klienta. Terapeut by neměl vnášet do terapie svá vlastní přesvědčení.

Terapeutický směr zaměřený na hledání smyslu vlastní existence. Jeho cílem je pomoci lidem nalézt smysl v životě, a tak zlepšit jejich psychické zdraví.

Psychologický směr, který se zaměřuje na poznávací procesy. Studuje to, jakým způsobem myslíme, vzděláváme se, jak funguje paměť, pozornost a další kognitivní funkce.

Rozdíl mezi tím, co děcko zvládne samo a co zvládne s pomocí dospělého. Je to úsek vývoje, kde dítě potřebuje nápovědu k osvojení nové dovednosti.

Metoda řešení problémů pomocí opakovaných pokusů a omylů. Nejprve se zkusí jedna strategie a pokud nefunguje, zkusí se jiná.

Kniha, která je někdy považována za základní dílo kognitivní psychologie. Zabývá se tématy, jako je pozornost, paměť a inteligence.

Vědecká práce, která se zaměřuje na studium mentálních reprezentací, tj. na způsob, jakým si lidé představují a manipulují s informacemi o světě.

Teze, která tvrdila, že řeč je formou chování, učenou podobně jako jiné navyky.

Teze, která tvrdí, že řeč je založena na manipulaci s symboly a není jen nauceným chováním.