Přirozený životní postoj a postoj teoretický PDF

## Kapitola 1. ### PŘIROZENÝ ŽIVOTNÍ POSTOJ A POSTOJ TEORETICKÝ #### § 1. Přirozený životní postoj V rámci přirozeného životního postoje tzn. zařizování, obstarávání v jeho různých způsobech - je nám význam věci, se kterými se setkáváme, vždy nějak samozřejmě dán. Vždy již známe věci svého nejbližš...

## Kapitola 1. ### PŘIROZENÝ ŽIVOTNÍ POSTOJ A POSTOJ TEORETICKÝ #### § 1. Přirozený životní postoj V rámci přirozeného životního postoje tzn. zařizování, obstarávání v jeho různých způsobech - je nám význam věci, se kterými se setkáváme, vždy nějak samozřejmě dán. Vždy již známe věci svého nejbližšího okolí, víme co je okno, stůl, strom a při setkání s něčím takovým nepotřebujeme znovu přemýšlel, jaká to je věc, abychom zvládli své chování vůči ní, její užíváni a ošetřování. Tak je pro nás okno něčím, co Ize otevřít, automobil strojem, kterým lze někam dojet a vůči kterému je nutno se nějak chovat, nějak ho ošetřovat atd. Tyto významy, jež přísluší věcem v rámci našeho každodenního, přirozeného životního postoje, jsou významy věci jako užívaných věcí. Věci pro nás primárně mají význam něčeho, co je různým způsobem k dispozici našemu užívání a orientování se ve světě, jejich významy jsou nějak vztaženy k nám. Ve filosofii zavedl Martin Heidegger pro takový význam věci (který zatím pouze naznačujeme a neanalyzujeme!) výstižné výrazy "Vorhandenheit" a "Zuhandenheit"- „to, co je před rukou“ a „to, co je k ruce". Není tomu však tak, že bychom v rámci přirozeného životního postoje výslovně a tematicky jasně věděli, že ta a ta věc je tím a tím. Ony významy věci jako dispozičních věcí jsou v našem jednání spoluobsaženy bez výslovné tematizace. Chceme-li např. vyjít na ulici, nepotřebujeme si ujasňovat, že je třeba otevřít dveře, k tomu se nejdříve ptát, "co dveře jsou", a podle takového předběžného plánu pak jednat. Znalost povahy (významů) věci je v rámci přirozeného postoje, tzn. každodenního jednáni, bezděčná, bezprostřední, netematická, nevýslovná, má charakter zvyklosti (belief) a zabydlenosti (habitus). Co věci jsou, to je v jejím rámci zcela samozřejmě jasné, netematizované (proto ve skutečnosti naprosto nejasné) a nějak se po nich ptát je doménou proslulých „dětských otázek“. Zabývat se nějak tím, co věci jsou, je dokonce zcela neužitečné. Právě proto je znalost povahy věcí v rámci přirozeného postoje „naivní“, přirozený postoj je v zajetí „naivity“.² Určení „naivita“ zde není nějaká výtka či výčitka, chce jen naznačit, že jde o znalost "nereflektovanou", tzn. neujasněnou a neuváženou (reflexio = úvaha). Přirozený životní postoj – každodenní zkušenost – je takové chování, ve kterém nevnímáme, že to, co věci jsou, je nějaký problém, a ve kterém vždy – již – víme, co jsou a jak se vůči nim chovat. To, co věci jsou, není tedy v jeho rámci výslovně formulováno, nýbrž zůstává v po vědomí o nich, jež má charakter samozřejmosti. Pro „přirozený postoj“ platí Aristotelova věta (Met., 2., 993, v překladu A. Kříže): „Neboť jak se k dennímu světlu chová zrak netopýří, tak se rozum naší duše chová k tomu, co svou přirozeností jest ze všeho nejzřejmější.“ Přirozený životní postoj může být sám vystaven filosofické analýze. Pokusy o takovou analýzu byly provedeny již ve filosofii klasické (např: stanovisko „Vnímání“ Hegelovy Fenomenologie ducha), ve filosofii poklasické se pak přirozený životní postoj stává jedním z nejvýznamnějších témat fenomenologicky a ontologicky zaměřené filosofie (Husserlova analýza žitého světa (Lebenswelt), Patočkovy analýzy „přirozeného světa"). #### § 2. Teoretický postoj Každodennímu životnímu postoji je vlastní, že se v jeho rámci výslovně neptáme, co nějaká věc, nějaké jsoucno, je. Vědění o věcech má povahu samozřejmého přesvědčení. Když je taková otázka („co nějaká věc, kterou máme před sebou, vlastně je“) položena a když je tedy naše manipulování s touto věcí, nějaké její užívání či ošetřování přerušeno, je samozřejmost každodenního postoje prolomena a zaujímáme postoj teoretický v širokém slova smyslu. Důvody takového prolomení, motivy, které k němu vedou, zde pro nás zatím nemusí být podstalné. Protože v žití každodenního života vždy – již – víme, co věci jsou, nemá teoretický postoj primárně charakter poznávání neznámého, jak se zpravidla domníváme; bytostné je na něm to, že tematizuje již-známé. Teoretický postoj nezačíná hledáním toho, co každodenní život chápe jako potřebné, ale ještě neznámé, nýbrž dotázáním – zproblematizováním – známého. 4 V tom, že z nějakých důvodů činíme něco problematickým, že se nám něco doposud samozřejmého jeví jako divné – v tom spočívá údiv. Říká-li se, že filosofie vyrůstá z údivu, má se na mysli to, že teoretický postoj problematizuje samozřejmé každodenní a v každodenním životě užitečné a fungující představy, tzn. že nějakou formou klade otázku, „co“ jsoucí (věci, svět) je. Ukážeme si pro názornost dvě slavná určení povahy filosofie uvedená tímto motivem: Platon (Theait., 155 d); „Udiv je postoj člověka, který opravdu miluje pravdu. Ba neexistuje žádný jiný počátek filosofie než tento; zdá se, že ten, kdo řekl, že Iris (duha jako posel bohů) je dcerou Thannud (zosobněný údiv), nevystihl původ špatně“. Aristoteles (Met., I., 2, 982): „Neboť jako dnes, tak i v dřívějších dobách lidé začali filosofovat, protože se něčemu divili. Zpočátku se divili záhadným zjevům, jež jim bezprostředně ukazovala zkušenost, a teprve potom, ponenáhlu postupujíce cestou naznačenou, dospěli i k záhadám významnějším, například k záhadám jednotlivých období měsíce, dráhy slunce a hvězd a vzniku všehomíra. Ten pak, kdo pochybuje a diví se, má vědomí nevědomosti – proto také milovník bájí (filomýthos) jest v jistém smyslu milovníkem moudrosti (filosofos), neboť obsahem bájí jsou zjevy hodné údivu. Lidé tedy filosofovali, aby unikli nevědomosti...“ Z hlediska teoretického postoje – z hlediska údivu se přirozený životní postoj se svými přesvědčeními, se svou bezděčnou a neuváženou vždy-již-znalostí povahy věcí jeví jako „naivní jeho nevědomost (na rozdíl od filosofie, která „ví, že neví“ a je tak láskou k moudrosti) si své nevědomosti není vědoma. Přesvědčení přirozeného životního postoje se stávají pochybnými, přirozený postoj je zpochybněn. Dalším význačným fenoménem umožňujícím přístup k filosofii je proto v její tradici vedle fenoménu údivu i fenomén pochybnosti (dubitatio). Také pochybováním Ize překonat naivitu každodenního postoje. Nejznámější příklad takové cesty k filosofii Ize nalézt u Descarta, v novém promyšlení např. u Husserla: Descartes (Principy, LIJ: „Protože jsme přišli na svět jako děti a dříve, než jsme začali používat svůj rozum, rozdílně jsme usuzovali o smyslových věcech, mnohé předsudky nám zabraňují poznal pravdu. Zdá se, že se jich nemůžeme zbavil jinak, než. že se jednou v životě rozhodneme pochyboval o všem, v čem se objeví i jen nejmenší podezření nejistoty.“ Husserl (Ktfrfeziánskť meditace, I. s§ 3): „Každý pro sobe a v sobě začínáme tedy znovu s rozhodnutím filosofů počínajících radikálně: vyřadit zprvu všechna přesvědčení, jež pro nás doposud platila, ..." Údiv a pochybnost charakterizují teoretický postoj jako postoj pro-blematizujici samozřejmou vždy-jiz—známost věci světa pruozeneho životního postoje. Jako postoj údivu a pochybnosti, který tak vidi pro-blematičnost každodenního postoje. Je teoretický postoj překonáním naivity.