Přednáška 4: Učení (Psychologie)

**[Pozornost]** Mentální zdroje každého člověka jsou nějakým způsobem omezené. Znamená to, že každý je schopen zpracovat v jeden okamžik pouze omezené (i když nejspíš poměrně velké) množství informací. Pozornost je právě ten mechanismus, pomocí kterého určujeme, jaké informace budeme v danou chvíl...

**[Pozornost]** Mentální zdroje každého člověka jsou nějakým způsobem omezené. Znamená to, že každý je schopen zpracovat v jeden okamžik pouze omezené (i když nejspíš poměrně velké) množství informací. Pozornost je právě ten mechanismus, pomocí kterého určujeme, jaké informace budeme v danou chvíli zpracovávat. Tyto informace vybíráme buďto z vlastní paměti, a nebo z těch informací, které nám momentálně poskytují smysly. Pozornost také podporuje paměťové procesy, je prokázáno, že informace, kterým jsme věnovali pozornost, si pamatujeme líp, než ty, kterým jsme pozornost nevěnovali. Podle toho, zda kognitivní procesy vyžadují nebo nevyžadují vědomou pozornost je lze třídit na **kontrolované** a **automatické.** **Kontrolované (řízené) procesy** přímo vyžadují vědomou kontrolu. Takovéto činnosti probíhají sériově (postupně), neboť zaměřenou pozornost nelze věnovat dvěma věcem současně. **Automatické procesy** vědomou kontrolu nevyžadují. Vykonáváme je většinou bez vědomé pozornosti, i když si většinou uvědomujeme, že je vykonáváme. Nevyžadují žádné nebo jen málo úsilí a nevyžadují ani záměr. Navíc probíhají rychle a často paralelně. Některé z automatických procesů nelze dostat do vědomé pozornosti a to bez ohledu na míru námahy, jakou se na to pokusíme vynaložit. *(např. předvědomý priming)* jiné automatické procesy *(např. vázání tkaniček na botách),* které většinou nevyžadují vědomou pozornost, lze poměrně jednoduše „převést" na kontrolované *(např. když to budu učit malé dítě).* Automatické druhy chování nevyžadují vědomé rozhodování, které svaly zapneme nebo co uděláme. Lze je ovšem poměrně snadno převést do vědomé pozornosti. Pozornost jsme schopní distribuovat mezi různé podněty. V podstatě na nás záleží, čemu budeme pozornost věnovat a čemu ne. To je v podstatě nutnost právě kvůli omezené kognitivní kapacitě každého z nás. Pěkným příkladem zaměřování pozornosti je **Coctail party phenomén (Colin Cherry)** **[\ ]** **[Habituace]** Habituace je přivykání si na nějaký podnět, takže mu postupně věnujeme stále méně pozornosti. Opakem je **Dishabituace**, kdy nás (i malá) změna známého objektu přinutí, abychom si ho znovu začali všímat. Oba tyto procesy jsou automatické. I když habituaci obvykle vědomě nekontrolujme, je to možné. V tomto směru je habituace součástí mechanismu pozornosti, což ji odlišuje od **senzorické adaptace**, kterou nelze za žádných okolností kontrolovat. Je to v podstatě fyziologická vlastnost smyslových orgánů Mechanismus habituace je velmi užitečný tím, že dovoluje věnovat pozornost novým, proměnlivým podnětům na místo známých a relativně neměnných. Napomáhá tak k tomu, abychom v prostředí, které je obecně velmi stimulující, nebyli přehlceni informacemi. Opačným procesem je **Senzitizace**, která způsobuje že věnujeme více pozornosti konkrétnímu druhu podnětu. *Když máme hlad, snadněji si všimneme stánku s jídlem.* Dishabituace v zásadě ruší účinky habituace kdežto senzitizace posiluje konkrétní vnímání. **[\ ]** **[Podmiňování]** Dělíme na Klasické a Operantní. Klasické podmiňování zkoumal **Ivan Petrovič Pavov,** i když na to přišel v zásadě omylem. Zkoumal fyziologii trávící soustavy psů, kteří měli vyvedenou slinou žlázu mimo tělo, aby se mohlo zkoumat, kolik slin vyprodukují. On si všiml, že když zřízenec přichází ty psy nakrmit a ozývají se jeho kroky na schodech tak žláza spustí. Na základě toho on objevil ten mechanismus podmiňování. Podmiňování potom nevysvětloval pomocí asociací ale čistě fyziologicky. Tedy aktivací ohnisek v mozku. Sestavil i zákony podmiňování. **1) časové řazení** *Někdo s toho odvodil, že musíte dítě potrestat ještě předtím, než něco provede, protož jinak to nemá ten efekt.* **2) vyhasínání** Spojitost mezi nepodmíněným podnětem a podmíněným reflexem je nestálá a musí se posilovat. Po nějaké době tento reflex zmizí. *Když vychováváte dítě, musíte mu to neustále připomínat* **3) zobecnění** **4) diferenciace** V americe se používá **diskriminace**, kde jde o to poznat rozdíl. To znamená, že pes může být vycvičen, že jídlo se objeví pouze na vysoký tón, ale neobjeví se na nízký. Potom už je reakce pouze na jeden tón. Pomocí tohoto vyvolávali u psů těžkou neurózu, kterou tyto asociace vymazali. Ten pes byl vycvičen na to, aby reagoval na kruh, ale ne na elipsu. Postupem času tu elipsu postupně zkruhovatěli až dospěli do okamžiku, kdy už byla téměř kruh a ten pes nebyl schopen rozpoznat, zda se jedná o kruh nebo o elipsu, došlo u něj k neuróze, v důsledku čehož došlo k vymazání jakýchkoliv asociací. Operantní podmiňování má pak na svědomí Burrhus Frederic Skinner. Podle něj je toto podmiňování adekvátnější než Pavlovovo klasické podmiňování. Skinnerovým klíčovým termínem je **posílení**. Je založeno na tom, že v okamžiku, kdy se úkol povede, tak se činnost posílí, zatímco činnost, která k cíli nevede je utlumena. Druhy posílení jsou tři. **1) pozitivní posílení** vede ke kladným, uspokojujícím výsledkům **2) negativní posílení** Důsledky chování vedou k tomu, že něco negativního ustane, snažíme se odstranit něco nepříjemného nebo se tomu předejde. **3) trest** chování vede k nepříjemným důsledkům Přišel na to, že nepravidelné odměňování je mnohem účinnější než pravidelné. *Je tedy mnohem účinnější odměnit dítě za jednu jedničku sem tam, než pravidelně, protože potom přechází motivace z toho původního účelu na odměnu. Dá se to interpretovat i tak, že se neučí proto, aby si z toho něco zapamatoval, ale proto, aby dostal odměnu.* Pro své experimenty vytvořil **diskriminační skříňku.** Pokud krysa provedla žádaný úkol, dostala odměnu, pokud provedla něco co neměla, dostala elektrický šok z mřížky na podlaze. **[Učení vhledem]** Autorem tohoto konceptu je **Wolfgang Köhler (1887 - 1967**) Dělá výzkumy na Tenerife, kde měla Pruská akademie věd základnu se šimpanzi, Tyto jeho experimenty byly důležité, protože na jejich základě definoval jeden z možných principů učení, tzv. **Aha-efekt.** Ten experiment vypadal tak, že šimpanz byl v kleci, ve které nahoře visely banány, ke kterým se ale šimpanz normálně nedostal. Nicméně měl v kleci nějaká nástroje, takže je mohli pochopit a následně použít. Bavíme se o nástrojích typu bedna nebo tyč, případně žebřík, ale ten se nikdy nenaučili pořádně používat. Pokud měl šimpanz spojit dvě tyče, aby dosáhl pro odměnu, přišel na to až v okamžiku, kdy je měl volně v ruce a ony se dostaly náhodou do správné polohy proti sobě. Kohler potom definoval **aha-efekt.** Kdy v určitém okamžiku pochopili, jak to lze udělat. **[Sociální učení]** Autorem totoho konceptu je **Albert Bandura.** Tvrdí, že se učíme už jenom pouhým pozorováním okolí kolem sebe a napodobujeme to, co vidíme kolem sebe. Důkazem pro tento koncept je jeho slavný pokus známý jako „Bodo-doll experiment" **[\ ]** **[Paměť]** Paměť je prostředek, jímž saháme do své minulé zkušenosti proto, abychom určitou informaci využili v přítomnosti. Jako proces je paměť dynamický mechanismus, týkající se ukládání a získávání informací o minulé zkušenosti. Asi nejslavnějším výzkumníkem paměti je **Hermann Ebbinghaus,** jehož životním dílem je právě výzkum paměti. Postupoval metodou N=1. To znamená, že svoje experimenty prováděl sám na sobě. Postupoval tak, že se učil zpaměti bezesmyslná slova a zkoumal mechaniky paměti. Proč jsou bezesmyslná slova nejlepší materiál pro výzkum paměti, vám bude snad jasné později. Ebbinghaus svým výzkumem dosáhl řady věcí, jako například popsal křivku zapomínání **[Dělení paměti]** Paměť lze na úrovni teorie rozdělovat několika způsoby a. **Podle doby zapamatování** b. **Podle zapamatovaného materiálu** **sémantická paměť** **epizodická paměť** obsahuje vzpomínky na osobní prožitky. *Pokud si chci zapamatovat, že jsem včera u doktora potkal Harrisona Hardimanowitze, pracuji se svou epizodickou pamětí. Pokud si ale chci zapamatovat jméno člověka, kterého právě vidím (Harrison Hardimanowitz), tak pracuji se svou sémantickou pamětí* c. **Podle schopnosti vybavování** **deklarativní paměť** **[Mnemonici]** Mnemonik je člověk, který je obdařen mimořádnými paměťovými schopnostmi. Tyto schopnosti jsou však většinou založeny na nějaké speciální OP technice zvyšující paměťový výkon. Asi nejznámějším mnemonikem se stal člověk známý jako „**pan S**." jehož případ popsal ruský psycholog **Alexandr Luria**. Pan S. původně sám přišel do jeho laboratoře a požádal ho, aby otestoval jeho paměť. Luria zjistil, že paměť pana S. se jeví snad neomezená, takže příštích třicet let strávil tím, že studoval jeho schopnosti. Zjistil, že pan S je schopen reprodukovat mimořádně dlouho řetězce slov, a to i patnáct let po jejich naučení. Jeho schopnosti se zakládaly na zrakových představách. Takovéto schopnosti nicméně mají i temnou stránku. Pan S. např. popisuje obtíže se sledováním nějaké konverace, protože mu do snahy sledovat, co mu člověk říká neustále zasahují zrakové představy. Dále popisoval, že mnohdy zaměňuje staré vzpomínky s aktuálními atp. **[Amnézie]** Je naopak o ztrátu paměti, která vzniká především jako důsledek poškození mozku.Amenézii lze rozdělit do několika druhů: **a) Retrográdní amnézie** **[\ ]** **[Paměťové procesy: Kódování]** Kódování znamená převod fyzikálního smyslového vstupu do druhu reprezentace, kterou lze uchovat v paměti. V zásadě si převedu to, co vnímám do nějaké podoby, kterou si zapamatuju. Existuje několik druhů kódování. To lze nejlépe vysvětlit na příkladu, kdy je vašim cílem zapamatovat si nějaký text. Daný text si můžete převést do paměti jako akustický záznam. To znamená přečíst si ho nahlas a zapamatovat si zvuk daného textu Jiný druh kódování je kódování sémantické, které je založené na pochopení významu textu a převedení tohoto významu do paměti. To vysvětluje, proč se nám text, který chápeme a dává nám smysl pamtuje lépe. A taky nám to dává náhled na to, proč se Ebbinghaus učil bezesmyslná slova, jak jsem o tom mluvil na začátku. Pokud totiž materiálu k zapamatování dáme nějaký smysl, je jednodušší si to zapamatovat. A to by v případě výzkumu zkreslilo výsledky. A pak máme zrakové kódování, kdy si zapamatujeme podobu textu. Takto v zásadě funguje fotografická paměť. Zapamatujete si obrázek a když z něho potřebujete dostat informaci, prostě si ji přečtete. Nebo tak jsem to aspoň slyšel, protože tím neoplývám. **[Paměťové procesy: Uchovávání]** Informace jsou v paměti organizovány určitým způsobem. Jedním ze způsobů, jak toto tvrzení dokázat je sledování subjektivní organizace informací při volné reprodukci. Ta ukazuje na individuální způsoby organizace paměťových záznamů. Existují **paměťové pomůcky**, které v první řadě slouží k tomu, že pomáhají seskupovat do kategorií takový materiál, u kterého to nejde automaticky. Jiným druhem užitečné paměťové pomůcky je tzv. **donucovací funkce**. Jejím účelem je zabránit člověku jednat, aniž by si vzpomněl na klíčovou informaci. **[\ ]** **[Paměťové procesy: Vybavování]** Na vybavování z **krátkodobé paměti** lze nahlížet zde dvou různých perspektiv vždy dvěma způsoby: **a) paralelní/sériové zpracování informace** Se zkoumáním paměti se váže ještě ten problém, že psychologové mají často problém odlišit **dostupnost informace**, tedy přítomnost informace uložené v dlouhodobé paměti a **přístupnost,** což je míra v jaké je osoba schopna dostat se k dané informaci. Výkon paměti závisí na přístupnosti informace, které si máme zapamatovat. Paměťové procesy jsou často chápány jako sekvence jedné operace. Tyto procesy jsou však vzájemně závislé a jsou ve vzájemné interakci. Máme-li text, který je obtížně kódovatelný, bude to mít vliv i na jeho uchování v paměti a následné vybavení **[\ ]** **[Zapomínání]** Na zapomínání existuje několik náhledů. Jedním z nich je tzv. **Teorie interference.** Podle této teorie nová informace se starou nejdříve interferuje v krátkodobé paměti a potom ji zcela nahradí. Existují dva druhy interference. **Retroaktivní interference**, která se objevuje poté, co se daná osoba něco naučila, nicméně předtím, než je požádána o reprodukci naučeného materiálu. Druhým typem je **Proaktivní interference,** která se objeví, když interferující materiál předchází učení. **Křivka pořadí v sérii**, která říká, že nejlépe si budeme pamatovat informace ze začátku a konce prezentace, a informace uprostřed si budeme pamatovat nejhůře. Druhou teorií zapomínání je tzv. **Teorie vyhasínání** Dalším faktorem, který ovlivňuje pamatování si, potažmo zapomínání, jsou kulturní odlišnosti. **Frederic Barttlet** nechal studenty ve Velké Británii pamatovat si severskou legendu *Válka duchů**.*** Zjistil, že pokusné osoby zkreslovaly informace obsažené v legendě tak, aby jim její obsah byl pochopitelnější. Na základě tohoto tvrdil, že lidé vnášejí do řešení paměťových úloh svá již existující schémata, která ovlivňují reprodukci toho, co se naučili. Další roli mohou ve svědeckých výpovědích hrát **vytěsněné vzpomínky**, tedy takové, které byly vytlačeny z paměti, protože jsou pro danou osobu příliš stresující. Mnozí psychologové používají hypnózu a další podobné metody, aby se k těmto vzpomínkám dostali, ale jiní jsou k jejich existenci značně skeptičtí. Za prvé mohli terapeuti vsugerovat svým klientům nějaké ideje a tím vytvořit falešné vzpomínky, což podle výzkumu **Roedigera** a **McDermotta** není nijak zvlášť obtížné, a to ani u lidí bez výrazných psychických problémů. Důležitá vlastnost paměti je ta, že paměť není rekonstruktivní proces, ale **konstruktivní proces**. Předchozí zkušenost ovlivňuje způsob, jak si vybavujeme a i to, co si ve skutečnosti vybavíme. **[Speciální druhy paměti]** Zábleskové vzpomínky,nebo také záblesková paměť, je paměťový záznam tak vlivné události, že si ji lidé pamatují tak živě, jako by ji fotografický blesk jasně osvětlil a zaznamenal na film. Takovými událostmi mohou být např. útok na Pearl Harbor, zavraždění Kennedyho nebo útok na Dvojčata. Vyplývá z toho, že emoční váha zkušenosti může zvyšovat pravděpodobnost, že si ji vybavíme snadněji než jiné zkušenosti. Podobný názor říká, že vzpomínka se nejsnadněji stane zábleskovou vzpomínkou, jde-li o něco individuálně významného, co má na jedince emoční dopad. Autobiografická paměť Je paměť obsahující vzpomínky z vlastního života. Lze rozlišit tři úrovně: **a) životní události** to se stalo mně konkrétně **b) obecné události** to se stalo, když mi bylo pět **c) vzpomínky vázané k události** to jsem dělal/tam jsem byl, když nastala obecná událost Přesnost a rozsah vzpomínek se v různých obdobích života značně liší. Už byla zmíněna dětská amnézie. Na druhé straně je tzv. **vzpomínkový boom**, který nastává v období dospívání a rané dospělosti.