Přednáška z Histologie a Obecné Embryologie PDF

RNDr. Mária Hovořáková, Ph.D. PŘEDNÁŠKA Z HISTOLOGIE A OBECNÉ EMBRYOLOGIE Č. 11, B03006, ZS 2023 Ústav histologie a embryologie, 1. LF [email protected] OBRANA ORGA...

RNDr. Mária Hovořáková, Ph.D. PŘEDNÁŠKA Z HISTOLOGIE A OBECNÉ EMBRYOLOGIE Č. 11, B03006, ZS 2023 Ústav histologie a embryologie, 1. LF [email protected] OBRANA ORGANISMU, ZÁKLADNÍ MECHANISMY LYMFATICKÉ ORGÁNY, STAVBA A FUNKCE KLINICKÝ ASPEKT: ZÁNĚT Histologie a obecná embryologie – B03006 Ústav histologie a embryologie, 1.LF Obrana organizmu Imunitní systém brání organismus před škodlivými účinky různých infekčních agens, produktů rozpadu tkání, cizorodých buněk a proteinů IMUNITA: Vrozená (nespecifická) Získaná (specifická, adaptivní) VROZENÁ IMUNITA nespecifická evolučně starší epitelové bariéry buněčné mechanizmy antimikrobiální látky (HCl a organické kyseliny, defenzíny, lyzozym, komplement, interferony) ZÍSKANÁ IMUNITA specifická zaměřená proti specifickému infekčnímu agens navodí se postupnou expozicí mikroorganizmům evolučně mladší Adaptivní imunita má dvě formy: humorální – produkce protilátek (efektorové buňky B lymfocytů), které zneškodní antigen buněčnou – specifické cytotoxické T lymfocyty zabíjejí transformované nebo virem infikované buňky ANTIGEN molekula, kterou rozpoznávají buňky adaptivní imunity, a která je schopná vyvolat specifickou imunitní odpověď, imunitní reakci (IR). IR je cílena proti specifickému antigenu, kterým může být: rozpustná molekula (cizí protein, některé polysacharidy, nukleoproteiny) molekuly, které jsou stálými složkami celých buněk (bakterie, protozoa, nádorová buňka, buňka napadená virem) Buňky IS nereagují s celou molekulou, ale malou doménou – antigenní determinantou - epitopem. Z těchto důvodů většina antigenů musí být „zpracována“ buňkami prezentujícími antigeny (APC – antigen prezenting cells). Imunitní odpověď na antigen může být buněčná (antigen odstraňují lymfocyty), humorální (odpovědné jsou protilátky), nebo kombinace obojího.  OBECNÁ STAVBA IMUNOGLOBULINU - PROTILÁTKA molekula tvaru písmene Y glykoproteiny, které specificky reagují na antigenní epitop produkovány plazmocyty složená se ze 2 identických těžkých a 2 identických lehkých polypeptidových řetězců, které jsou spojeny disulfidickými (S-S) můstky oba řetězce mají: konstatní část (u těžkého řetězce tzv. Fc fragment – může se vázat na povrchové receptory různých typů buněk – bazofilů a žírných b.) variabilní část - má různou sekvenci aminokyselin (prvních 110 AMK), determinuje specifitu protilátky – variabilní oblasti jednoho těžkého a jednoho lehkého řetězce tvoří vazební místo pro antigen (Fab – antigen binding fragment)- protilátka má dvě vazebná místa pro stejný antigen Mescher, 2013  TYPY LIDSKÝCH IMUNOGLOBULINŮ IgG - nejhojnější (75-85 % sérových Ig), monomer, hlavní protilátka sekundární imunitní reakce, produkce vzrůstá během infekce, aktivuje komplement, stimuluje chemotaxi, prochází placentou (pasivní imunita novorozence); váže se Fc koncem na povrchové receptory makrofágů, B lymfocytů, NK buněk, neutrofilů a eozinofilů IgM - 5-10% zastoupení v séru, pentamer, dominantní protilátka časné imunitní odpovědi na antigen, schopnost nejúčinněji aktivovat komplement IgA - 10-15% zastoupení v séru, dimer spojený J proteinem (produkují plazmocyty), transport do sekretu zajišťuje transportní komponenta (produkovaná epitelovou buňkou), zabraňuje množení mikroorganismů – vyskytuje se v sekretech (hlenu) sliznic a exokr. žláz - ve slinách, slzách, kolostru, v nosním, bronchiálním, střevním, prostatickém a ve vaginálním sekretu IgE - monomer, svým Fc fragmentem vázaná k membránovým receptorům heparinocytů a bazofilů. Při opakovaném výskytu alergenu (antigenu) v organismu, po vazbě alergenu (antigenu) na IgE (navázaných na membránové receptory) dojde k uvolnění biologicky aktivních látek heparinocytů (a bazofilů) IgD - monomer, nejméně zastoupené, navázaný na povrch B lymfocytů slouží jako receptor pro antigen při spouštění aktivace B lymfocytů (společně s IgM)  ÚLOHA PROTILÁTEK Fc fragmenty protilátek se váží na Fc receptor buněk – zefektivnění aktivit vrozené imunity: aktivace komplementu opsonizace – zvyšuje účinnost fagocytózy; aktivace NK buněk - jsou aktivovány k likvidaci infikovaných buněk perforiny a granzymy (navození apoptózy). Mescher, 2013 PŘEDKLÁDÁNÍ ANTIGENŮ Lymfocyty rozpoznávají antigeny, které jsou navázané na bílkovinné komplexy (integrální membránové proteiny syntetizované v GER a upravovány v GA) na povrchu buněk, jež jsou součástí MHC (Major Histokompatibility Complex) (U člověka HLA – human leukocyte antigens – T lymfocyty jsou specializovány na rozeznávání obou tříd MHC – odmítnutí transplantátu – neznámé epitopy MHC jsou považovány za marker potenciálně nebezpečných buněk). MHC: tvoří dva typy molekul: MHC proteiny třídy I molekuly jsou na povrchu všech jaderných buněk a trombocytů. váží peptidové fragmenty z trávení v proteasomech (reprezentují vzorky všech bílkovin produkovaných buňkou) a vystavují je na povrchu buňky: endogenní “vlastní” peptidy – T lymfocyty tolerují vlastní buňky MHC proteiny třídy II – princip podobný, ale jsou přítomny pouze na povrchu buněk monocyto- makrofágového systému a za specifických podmínek u některých jiných buněk. tvoří komplexy s peptidovými fragmenty, které vznikly natrávením „cizích“ endocytózovaných proteinů buňkami prezentujícími antigen, APB – signál pro T lymfocyty pro aktivaci odpovědi BUŇKY IMUNITNÍHO SYSTÉMU Mohou cirkulovat v krvi, lymfě Mohou se vyskytovat jako difusní buňky např. v ŘKV Mohou být organizovány do orgánů – lymfatické orgány Mescher, 2013 BUŇKY ADAPTIVNÍ IMUNITY Buňky prezentující antigen Lymfocyty (T, B) BUŇKY PREZENTUJÍCÍ ANTIGEN (APB, APC) vznikají v kostní dřeni, vyvíjejí se v heterogenní populaci, na rozdíl od ostatních buněk obsahují MHC molekuly třídy II a mají aktivní systém endocytózy Většina APB patří k MFS (mononukleární fagocytový systém = monocyto-makrofágový systém): makrofágy, Kupferovy buňky jater, Langerhansovy buňky epidermis, dendritické buňky lymfatických uzlin a sleziny, aktivovaná mikroglie CNS APB, které nepatří k MFS: B lymfocyty a buňky retikulárního epitelu thymu LYMFOCYTY lymfocyty – výkonné i regulační funkce adaptivní imunity B a T lymfocyty (TH TC Treg) a NK buňky VÝVOJ LYMFOCYTŮ (u dospělých) Červená kostní dřeň: společná progenitorová buňka (lymfoidní multipotentní kmenová buňka) DIFERENCIACE LYMFOCYTU V IMUNOKOMPETETNÍ BUŇKU: v primárních, centrálních lymfatických orgánech (červená kostní dřeň (B), thymus (T – prekurzory vycestují krevním oběhem z kostní dřeni do thymu)) Zahrnuje tvorbu specifických povrchových receptorů: T lymfocyty: TCR (receptory T buněk), B lymfocyty: BCR (povrchové imunoglobuliny, IgM a IgD) Vyzrálé B a T lymfocyty – oběhem do sekundárních lymfatických orgánů (MALT, lymfatické uzliny a slezina) – recirkulace tělem (ve vazivu, v krvi, v lymfě) PŮVOD LYMFOCYTŮ A JEJICH FUNKCE B LYMFOCYTY Aktivované vazbou antigenu na BCR. Lymfokiny produkované aktivovanými TH stimulují aktivované B lymfocyty, které se pak množí v zárodečných centrech lymfatických folikulů (proliferace B klonu = lymfocytů, které jsou schopné produkovat protilátky proti určitému = rozpoznanému antigenu). Většina buněk se diferencuje v plazmocyty - produkují protilátky (plazmatické buňky). Protilátky se navážou na antigeny a tím je neutralizují (zneškodní). Menší počet buněk, se dále nediferencuje = paměťové buňky – při opakovaném setkání s antigenem se rychle pomnoží a diferencují v plazmocyty. Tato sekundární imunitní reakce je rychlejší a účinnější. Mescher, 2013 T LYMFOCYTY (BUŇKY BUNĚČNÉ IMUNITY) T lymfocyty jsou dlouho žijící buňky (75% cirkulujících lymfocytů), epitopy antigenů rozeznávají pomocí povrchových TCR proteinových komplexů (T Cell Receptor – receptor T buňky) – rozeznávají pouze peptidy antigenů předkládaných přes MHC – T lymfocyty jsou MHC restriktivní Nezralé T0 lymfocyty migrují krevní cestou do thymu – zde probíhá: množení buněk, diferenciace T lymfocytů a selektivní odstraňování autoreaktivních buněk. Proces edukace T lymfocytů (v imunokompetentní a autotolerantní buňky) začíná v kůře thymu (je provázen expresí různých markerů CD (časná stádia diferenciace: CD2 a CD7, střední stádia: CD1, zralé buňky: CD3), pokročilá stádia mají TCR a CD4 - helper nebo CD8 - cytotoxický) – CD – cluster of differentiation (u zralých lymfocytů slouží jako koreceptory imunitní reakce) – detekce IHC! Těmto buňkám jsou v kůře předkládány vlastní peptidy na molekulách MHC třídy I a II. Buňky, které jsou schopny rozpoznat a vázat molekulu na MHC procházejí pozitivní selekcí postupují do dřeně, nefunkční buňky podléhají apoptóze a jsou fagocytované makrofágy. Ve dření probíhá negativní selekce, buňky jejichž TCR váže příliš silně vlastní antigeny (auotoreaktvní TH a TC) podléhají apoptóze a jsou fagocytované makrofágy. Diferencované T lymfocyty vstoupí do krevního řečiště a migrují do periferních lymfatických orgánů, kde se poprvé setkají s antigeny. TYPY T LYMFOCYTŮ Cytotoxické TC (CD8+) – buněčná imunita, ničí buňky napadené virem, nádorové buňky a účastní se odmítnutí transplantátu, za přítomnosti IL-2 produkovanému TH lymfocyty se aktivují a proliferují – uvolněním granzymů a perforinu navozují apoptozu u antigen nesoucích buněk Pomocné TH (helper, CD4+) – po aktivaci se rychle množí a produkují cytokiny (lymfokiny, IL), které stimulují B lymfocyty (proliferace a diferenciace v plazmocyty v průběhu imunitní reakce) a další T lymfocyty (cytotoxické), aktivují buňky MFS. Tlumivé (supresorové), regulační Treg, CD4+ CD25+, FOXP3 – tlumí imunitní odpověď jiných lymfocytů na antigen (tlumí proliferaci jiných typů T buněk a B lymfocytů) Gama/delta T lymfocyty – malá subpopulace T lymfocytů, výskyt střevní epitel, epidermis, jejich TCR obsahují γ a δ řetězce místo α a β, nerecirkulují, fungují podobně jako buňky vrozené imunity proti ivadujícím mikroorganizmům v první linii FUNKCE LYMFOCYTŮ NK BUŇKY nemají povrchové markery typické pro B a T. Nepotřebují aktivaci antigenem, jsou geneticky naprogramované na rozpoznání transformované buňky (napadené virem nebo nádorové). Vazba na takovou buňku aktivuje NK - uvolnění perforinů, které polymerizují a vytvářejí transmembránové kanály, kterými se dostávají do buňky granzymy (fragmentiny) a další látky, které indukují apoptosu – zánik a rozpad „cizí“ buňky. Ross, Pawlina, 2013 FUNKCE LYMFOCYTŮ – TH A TC Mescher, 2013  Aktivovaný T H proliferuje (množí se) Schéma molekulárních interakcí během a diferencuje se v efektorovu buňku, která produkuje cytokiny – aktivace B prezentace antigenu u TH lymfocytů TCR rozpozná antigen navázaný na identifikační molekulu – pro TH je to MHC II Vazba TCR s komplexem antigen – MHC třídy II, interakce CD4 s MHC třídy II Aktivace T H vyžaduje kostimulační signál daný interakcí B7-CD28 1) fagocytóza 2) Rozklad fagosomu, 3) Prezentace antigenu navázaného na MHC II MHC třídy II mají pouze antigen prezentující buňky Ross, Pawlina, 2013  TC LYMFOCYTY Efektorové buňky specifické buněčné imunity. Vyžadují aktivaci antigenem (peptid vytvořený buňkou napadenou virem nebo) TCR (specifický T receptor (transmembránový receptor T lymfocytů) rozpoznají antigen navázaný na MHC třídy I - interakce CD8 s MHC třídy I. Aktivace TC vyžaduje kostimulační signál daný interakcí B7-CD28 Mechanismus apoptosy je stejný jako u NK. MHC I - na povrchu všech jaderných buněk. MHC I „vystavuje“ peptidy syntetizované uvnitř buňky. Ross, Pawlina, 2013 MFS – MONONUKLEÁRNÍ FAGOCYTOVÝ SYSTÉM (MONOCYTO –MAKROFÁGOVÝ SYSTÉM) MAKROFÁGY - mají vysokou schopnost fagocytosy. Fagocytují cizorodé částice, rozpadlé buňky, dokonce i celé buňky, které pak rozkládají pomocí lysosomových enzymů uvnitř buňky (intracelulární rozklad). Při rozkladu antigenních částic navážou menší peptidové fragmenty na MHC třídy II a prezentují tyto komplexy (antigen-MHC II) na svém povrchu TH lymfocytům. Makrofágy mají povrchové receptory pro Fc fragment imunoglobulinů a pro komplement. Stimulované makrofágy (aktivované pomocí TH lymfocytů) mají schopnost produkovat cytokiny, které regulují imunitní reakci. Většina ABP (buněk prezentujících antigen) patří k buňkám MFS. Stimulované makrofágy (aktivované pomocí TH lymfocytů) mají schopnost produkovat cytokiny, které regulují imunitní reakci. Mechanismus apoptosy je stejný jako u NK - uvolnění perforinů, které polymerizují a vytvářejí transmembránové kanály, kterými se dostávají do buňky granzymy (fragmentiny) a další látky, které indukují apoptosu – zánik a rozpad „cizí“ buňky MHC I „vystavuje“ peptidy syntetizované TCR (specifický T receptor (transmembránový uvnitř buňky. receptor T lymfocytů) rozpozná antigen navázaný na Ross, Pawlina, 2011 MHC třídy I - interakce CD8 s MHC třídy I. KLASIFIKACE LYMFATICKÝCH ORGÁNŮ Centrální, primární červená kostní dřeň, thymus Nefungují jako imunitní, ale vznikají a diferencují se zde buňky, které fungují v těle Periferní, sekundární slezina, lymfatické uzliny, slizniční lymfatická tkáň (MALT) Podle typu stromatu: Lymforetikulární Lymfoepitelové KLASIFIKACE LYMFATICKÝCH ORGÁNŮ Opouzdřené: Thymus, lymfatické uzliny, slezina Částečně opouzdřené: Tonzily, appendix Nahromadění buněk ve sliznici (MALT) – difusní ve slizničním vazivu, a lymfatické uzlíky Lymfatické cévy spojují části LS s krevním oběhem (Jediná tkáň, kde nenajdeme vazivo – nervová tkáň, ale i zde jsou buňky schopné rozlišit cizorodý materiál – mikroglie – schopnost fagocytózy) Mescher, 2013  LYMFATICKÁ UZLINA Opouzdřený lymforetikulární orgán (retikulární vazivo: retikulární buňky a retikulární vlákna), vložený do průběhu lymfatických cév (filtrace lymfy) Lymfatické cévy: na konvexní straně prorážejí pouzdro četné aferentní cévy, eferentní céva vystupuje v hilu Lymfatické sinusy: subkapsulární Intermediární - paratrabekulární dřeňové Propojené komunikační prostory lemované plochými b., mezi kterými pronikají výběžky dendritických buněk buňky přepažující sinus zpomalují průtok lymfy Ross, Pawlina, 2011 Mescher, 2013  LYMFATICKÁ UZLINA Vazivové pouzdro – septa (trabekuly T) Stroma obsahuje folikulární dendritické buňky, dendritické buňky (APB) a makrofágy CORTEX: lymfatické folikuly (LN - B-dependentní oblast) primární folikuly – kulovité nakupení B lymfocytů sekundární folikuly mají zárodečné centrum (světlé) - místo humorální imunitní reakce; stimulované B lymfocyty se dělí – imunoblasty; selekce, buňky s dostatečnou aktivitou k antigenu se diferencují v plasmocyty a paměťové buňky. PARACORTEX (T-dependentní zóna) má homogenní vzhled, obsahuje T lymfocyty (ovlivňují B lymfocyty ve folikulech), interdigitující dendritické buňky (APB), venuly s vysokým endotelem (recirkulace lymfocytů) MEDULLA – světlejší (méně lymfocytů), obsahuje dřeňové provazce (B lymfocyty a plasmocyty, četné makrofágy), mezi kterými jsou široké dřeňové sinusy (MS) Mescher, 2013  LYMFATICKÁ UZLINA - FUNKCE filtrace lymfy v lymfatických sinusech. Cizorodé částice jsou zachyceny a fagocytovány makrofágy. Imunitní odpověď na antigeny přítomné v lymfě (prezentace antigenu, aktivace B lymfocytů a TH – produkce lymfokinů), klonová proliferace B, diferenciace plasmocytů (migrace do dřeně), produkce protilátek. Zárodečné centrum lymfatického folikulu (N) obsahuje mitoticky aktivní imunoblasty, Marginální oblast folikul obsahuje B lymfocyty. Parakortex obsahuje venuly vystlané vysokým endotelem (HEV) C – capsula (husté kolagenní vazivo – kol. I, elastická vlákna) S – subkapsulární sinus Mescher, 2013  LYMFATICKÁ UZLINA – VENULY S VYSOKÝM ENDOTELEM v parakortexu lymfatických uzlin, mandlích a v Peyerových placích ilea. jsou důležitou vstupní branou cirkulujících lymfocytů do lymfatické uzliny. L-selektin na povrchu lymfocytu rozpoznává cukerné ligandy na povrchu kubických endotelových buněk, adhezi lymfocytů na povrchu endotelu podporují integriny, Mescher, 2013 následně lymfocyty procházejí stěnou venuly do parenchymu lymfatické uzliny – T dependentní zóny parakortexu Mescher, 2013 Ross, Pawlina, 2011  LYMFATICKÁ UZLINA – CIRKULACE LYMFOCYTŮ Aferentní lymfatické cévy - vstupní brána (zelené šipky) pro lymfocyty, které přivádí lymfa Stěna sinusů umožňuje, aby lymfa volně protékala povrchovou a hlubokou (thymus dependentní zóna) kůrou, což dovoluje B lymfocytům kontrolovat antigeny na folikulárních dendritických buňkách a T lymfocytům registrovat antigeny prezentovanými dendritickými buňkami a dalšími APB. Z kůry pak lymfocyty se vracejí do sinusů a opouštějí eferentní lymfatickou cévu lymfatickou uzlinu. Lymfocyty, které migrují do uzliny z krve (modrá šipka) vstupují do parakortexu stěnou venul s vysokým endotelem HEV (kontakt s prezentovanými antigeny), rovněž migrují do povrchové kůry. Uzlinu opouštějí eferentní lymfatickou cévou. (Zefektivnění imunitní reakce - podpora vzniku paměťových buněk) Ross, Pawlina, 2011  SLEZINA Lymforetikulární orgán uložený v horním levém kvadrantu břišní dutiny Pouzdro (C, kryté mezotelem viscerálního peritonea) – vybíhá v trabekuly (T, vazivové trámce), ve kterých probíhají trabekulární arterie a vény, větve slezinné arterie a vény; hilus (cévní branka) Stroma: retikulární vazivo; bílá pulpa (W) – ostrůvky lymfatické tkáně červená pulpa (R) – červené krvinky Mescher, 2013  SLEZINA bílá pulpa (W) - periarteriální lymfatická tkáň PALS (periarteriální lymfatická pochva) okolo aa.centrales (šipka) = T dependentní zóna, místy se vyskytují lymfatické folikuly = Malpigická tělíska, se zárodečnými centry (po aktivaci) a periferním pláštěm tvořeným B lymfocyty Mescher, 2013 červená pulpa (R) - dřeňové (lymfatické) provazce (C, Billrothovy – které obsahují velké množství erytrocytů, dále makrofágy – fagocytují nefunkční erytrocyty, lymfocyty, granulocyty a plazmocyty nakupené v retikulárním vazivu), mezi kterými jsou slezinné sinusy (S) - stěna sinusů je nesouvislá; prostory mezi endotelovými buňkami usnadňují průchod krevních elementů z červené pulpy do krevního oběhu. Mescher, 2013 SLEZINA - FUNKCE Stěna slezinných sinusů je tvořena protáhlými endotelovými buňkami (spojenými pouze svými výběžky), pruhy lamina basalis a cirkulárně probíhajícími retikulárními vlákny. Volné prostory ve stěně umožňují návrat krvinek z červené pulpy do krevního oběhu. Mescher, 2013 Filtrace krve, antigeny jsou zachyceny APB a prezentovány T a B lymfocytům Imunitní reakce na přítomné antigeny - proliferace TH a B lymfocytů (v zárodečných centrech folikulů, diferenciace plazmocytů, produkce protilátek) Odbourávání erytrocytů a thrombocytů makrofágy  SLEZINA – KREVNÍ OBĚH Arteria lienalis arteriae trabeculares arteriae centrales arteriae penicillatae (arterioly) opouzdřené arterioly prekapiláry sinusy sleziny (sinusoidy) vény pulpy venae trabeculares vena lienalis Mescher, 2013  THYMUS Lymfoepitelový orgán: stroma – retikulární epitel! entodermového původu Oba laloky jsou obaleny vazivovým pouzdrem (C), neúplná septa (S) vedou cévy a oddělují nepravé lalůčky KŮRA: uložena pod pouzdrem má tmavší zbarvení, obsahuje velké množství T lymfocytů. DŘEŇ: světlejší zbarvení, je uložena uvnitř, tvoří souvislý spojitý kompartment, obsahuje méně T lymfocytů. Mescher, 2013  THYMUS - KŮRA V kůře thymu jsou T lymfocyty v kontaktu s retikulárním epitelem, který vytváří prostorovou síť. Buňky retikulárního epitelu: jsou důležité pro vývoj T lymfocytů mají podpůrnou funkci, podílejí se na hematothymové bariéře (zabraňuje nekontrolovatelnému kontaktu thymocytů s cizími antigeny) Mescher, 2013 prezentují T lymfocytům antigeny/peptidy v procesu edukace a selekce, produkují thymopoetin a další látky, které jsou důležité pro vývoj a diferenciaci T lymfocytů. Ross, Pawlina, 2011  THYMUS - KŮRA V kůře thymu probíhá tzv. pozitivní selekce T buňky, které jsou schopny rozpoznat a vázat molekulu MHC procházejí pozitivní selekcí postupují do dřeně, nefunkční buňky podléhají apoptóze a jsou fagocytované makrofágy. Mescher, 2013 Ross, Pawlina, 2011  THYMUS - DŘEŇ Ve dření probíhá negativní selekce - buňky s funkčními TCR se setkávají s antigeny prezentovanými epitelovými i dendritickými buňkami. Autoreaktivní TH a TC, buňky jejichž TCR vážou příliš silně vlastní antigeny, podléhají apoptóze a jsou fagocytované makrofágy. Pouze 2-3 % T lymfocytů projde selekcí. Diferencované T lymfocyty vstoupí do krevního řečiště a migrují do periferních lymfatických orgánů. Charakteristickým útvarem dřeně jsou Hassalova tělíska (HC) - vznikají keratinizací buněk retikulárního epitelu (E), obsahují centrální eosinofilní hmotu, která je obklopena koncentricky uspořádanými oploštělými buňkami retikulárního epitelu. (význam nejasný) Ross, Pawlina, 2011 Mescher, 2013  MALT – SLIZNIČNÍ LYMFATICKÁ TKÁŇ (MUCOSA ASSOCIATED LYMPHOID TISSUE) Sliznice zažívacího, dýchacího, močového a pohlavního systému je místem možné invaze patogenů. Slizniční vazivo obsahuje difusní lymfatickou tkáň obsahující lymfocyty, plasmatické buňky produkující IgA, buňky prezentující antigen a lymfatické folikuly. Většina imunitních buněk MALT je rozptýlena ve vazivu, na některých místech tvoří agregáty (mnohočetné nakupení lymfatických folikulů): tonsily (mandle), Peyerovy plaky v ileu, apendix.  TONZILY - WALDAYERŮV MÍZNÍ OKRUH Při vstupu do naso- a orofaryngu se nacházejí ve slizničním vazivu lokální nakupení lymfatické tkáně s charateristickou stavbou. Hlavní částí tohoto lymfatického okruhu tvoří párové tonsillae palatinae, nepárová tonsilla lingualis, nepárová tonsilla pharyngea, párové tonsillae tubariae. Tonsilla palatina je uložena ve fossa tonsillaris, mezi patrovými oblouky. Laterálně je tonsila ohraničena proti stěně faryngu vazivovým pouzdrem (CT). Povrch vybíhá v hluboké, místy větvené, krypty (C). Pod vrstevnatým dlaždicovým epitelem (E) krypt se nacházejí četné lymfatické folikuly (LN) se zárodečnými centry (GC). Prostup volných buněk epitelem krypt (lymfocytů, makrofágů, granulocytů) vede k jeho rozvláknění a přeměně v retikulární epitel. Mescher, 2013  podélný řez tenkým střevem PEYEROVY PLAKY Mescher, 2013 nakupení lymfatických folikulů (N, noduli aggregati) ve slizničním vazivu. krycí epitel obsahuje vedle enterocytů specialisované M buňky, které mají na luminálním povrchu mikrořasy kryté plasmalemou). nesouvislá basální membrána umožňuje transport buněk. vytváří invaginace (kapsy ), v nichž jsou uložené lymfocyty a dendritické buňky, k nímž jsou z povrchu přenášeny antigeny. Tyto APB je prezentují přilehlým lymfocytům, které ve vazivu nebo přiléhající uzlinách realizují imunitní odpověď.  APPENDIX Lieberkühnovy krypty (K) zárodečné centrum (GC) difusní lymfatická infiltrace (L) K GC Mescher, 2013  ZÁNĚT rubor (zčervenání), calor (zahřátí), dolor (bolest), tumor (otok), functio laesa (porucha funkce) migrace leukocytů do tkáně podmíněná chemotaxí https://www.bio-rad-antibodies.com/inflammation- antibodies.html?JSESSIONID_STERLING=67BEDA5FB6B6187268A853B2A775A4ED.ecommerce1&evCntryLang=CZ- https://www.aboutkidshealth.ca/article?contentid=926&language=english en&cntry=CZ&thirdPartyCookieEnabled=true DĚKUJI ZA POZORNOST! PŘÍPADNÉ DOTAZY: [email protected]