Základy hudební nauky PDF

Základy hudební nauky ► Ulrich Michels, Encyklopedický atlas hudby, Praha 2000 ► Luděk Zenkl, Abc hudební nauky, Praha 1991 ► Zvuk: mechanické kmitání a vlnění pružného prostředí ve frekvenčním pásmu lidského slyšení (16-20 000 Hz; pod tímto pásmem leží infrazvuk, nad ním ultrazvuk). ► Alter...

Základy hudební nauky ► Ulrich Michels, Encyklopedický atlas hudby, Praha 2000 ► Luděk Zenkl, Abc hudební nauky, Praha 1991 ► Zvuk: mechanické kmitání a vlnění pružného prostředí ve frekvenčním pásmu lidského slyšení (16-20 000 Hz; pod tímto pásmem leží infrazvuk, nad ním ultrazvuk). ► Alternativní definice: vše, co slyšíme; vzniká chvěním hmoty (L. Zenkl). ► Zvuky se dělí na tóny (s pravidelným chvěním/kmitáním) a hluky (s neperiodickým kmitem). Tón má díky pravidelnému kmitu (frekvenci) přesnou výšku. ► Frekvence (počet kmitů za sekundu) je rozhodující pro výšku tónu, která se udává v Hertzích. ► Hlasitost tónu udává amplituda (největší výchylka z rovnovážné polohy). ► Hudební nástroj je předmět, který umožňuje produkování hudebního zvuku. Hudební zvuk je zvuk podílející se na hudebním efektu. Hudební efekt = hudba produkovaná i reprodukovaná. Hudební zvuk se podílí primárně i sekundárně. ► V hudbě se kromě samotných tónů (tóny hudebních nástrojů a lidského hlasu) uplatňují i některé hluky (činely, malý bubínek, tedy zejména idiofony). Rozdělení hudebních nástrojů podle způsobů tvorby tónů (Hornbostel a Sachs 1914) ► Idiofon je hudební nástroj, jehož oscilátor je tvořen tělesem, které není strunou, membránou nebo plátkem aerofonu (samozvučné nástroje: bicí bez blány, chrastítka aj). ► Membranofon je hn, jehož oscilátor je tvořen membránou, která není rozkmitávána lidským hlasem (blanozvučné nástroje: bubny, kotle). ► Aerofon je hn, jehož oscilátor je aktivován proudem vzduchu (dechové nástroje). ► Chordofon je hudební nástroj, jehož oscilátorem je struna (strunné nástroje) ► Elektrofon: nástroj se snímačem, zesilovačem a reproduktory Základní vlastnosti tónů: ► Délka (doba zaznění, označuje se tvarem noty) ► Síla / hlasitost (amplituda kmitu) ► Barva (zdroj tónu) ► Výška (počet kmitů za vteřinu, Hz, označuje se umístěním noty v notové osnově).  Absolutní výška tónu: přesně určitelná (kmitočtem)  Relativní výška tónu: závisí na výškových vztazích mezi jednotlivými tóny melodie (poměrný vztah, tj. je dána vztahem k jinému tónu, intervalem) Tónová soustava: Přehledné uspořádání všech tónů, užívaných v hudbě, podle jejich výšek. Základem ts je sedm tónů: c, d, e, f, g, a, h (základní tónová řada). V prostoru od výchozího tónu c k nejbližšímu opakovanému c se nalézá 8 stupňů: proto se tato vzdálenost (interval) nazývá oktáva. TS obsahuje celkem 9 oktáv. Nejmenší užívaná vzdálenost mezi dvěma tóny se nazývá půltón, dva půltóny tvoří celý tón, oktáva se tudíž sestává z 12 tónů. Stupnice je uspořádaná řada tónů (podle kritéria výškových poměrů). Noty v příslušných tvarech se zapisují do notové osnovy (pět linek, mezi nimi čtyři mezery. Jména not určuje symbol na začátku osnovy zvaný klíč, který udává vždy umístění jedné konkrétní noty a ostatní se od ní odvozují. Tvarům not (od nichž se odvíjí jejich trvání / délka) odpovídá i způsob zápisu doby odmlčení (pomlky). ► Rytmus: střídání tónů různých délek (vyjádřených graficky v jednotlivých notačních symbolech) ► Metrum: střídání přízvučných a nepřízvučných dob (stálé metrum: pravidelné střídání x proměnlivé metrum). Je základní osnovou průběhu hudební skladby v čase. ► Metrum a rytmus se v hudbě doplňují, proto se hovoří o metrorytmických vztazích. ► Synkopa vzniká přenesením akcentu na dobu nepřízvučnou. ► Tempo: rychlost, s jakou se daná skladba hraje. Melodie se obvykle skládá ze dvou složek: ► Postup tónových výšek (melos, melodická linka). ► Rytmus (metrorytmická složka). ► Ve vokální hudbě je důležitým rozlišovacím (distinkčním) prvkem počet tónů, připadajících na jednu slabiku: syllabická – oligotonická – melismatická melodika (melisma je skupina tónů, zpívaná na jedinou slabiku; viz jubilus v chorálu nebo koloratura v operních áriích). Harmonie ► Obecně výraz pro soulad (Slovník české hudební kultury, Praha 1997) ► Tomáš Baltazar Janovka (Clavis ad thesaurum magnae artis musicae, Praha 1701): harmonie je jednota různých tónů čili zvuků uvedená v souzvuk. Proto zpěv chorálu jakožto jednohlasý nemůže být nazýván harmonickým. Faktura (hudební sazba) Vyřešení vztahu horizontální a vertikální složky hudebního projevu. Rozlišují se základní typy hudební faktury: ► Monofonie: jednohlasý princip ► Heterofonie: různý (důsledněji nekoordinovaný) současný postup více hlasů ► Homofonie: akordická sazba, v níž hlasy postupují ve stejném nebo podobném rytmickém průběhu. ► Polyfonie: současný postup několika nezávislých (rovnoprávných) avšak koordinovaných hlasů. Syllabus ► základy hudební nauky; počátky hudby, starověké hudební nástroje, antická estetika ► základy křesťanské liturgie, jednohlasá duchovní hudba; světský jednohlas ► středověká vícehlasá hudba: od epochy Notre Dame po Ars subtilior ► renesance: počátky, franko-vlámský prostor, rozdělení na generace ► hudba vrcholné a pozdní renesance, hudba v českých zemích v období renesance ► nástup baroka: monodie jako základní princip, nástup instrumentální hudby ► barokní opera ► vrcholné a pozdní baroko, hudba baroka v českých zemích ► hudební kultura venkova do počátku 20. století