Přehled psychologie - PDF

p 1. PSYCHOLOGIE JAKO VĚDNÍ OBOR W.Wundt – zakladatel psychologie 1879, vydědila se z filozofie ve druhé polovině 19. století Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí Spor o její přírodovědeckou a duchovní p...

p 1. PSYCHOLOGIE JAKO VĚDNÍ OBOR W.Wundt – zakladatel psychologie 1879, vydědila se z filozofie ve druhé polovině 19. století Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí Spor o její přírodovědeckou a duchovní podstatu: Wilhelm Wundt – psychologie by měla být empirická a experimentální věda Wilhelm Dilthey – představitel duchovědné psychologie Cíle psychologie: - popis chování a duševního dění (deskripce) - vysvětlení získaných údajů (explanace) - předvídání lidského chování a prožívání (predikce) - využití znalostí ke zvyšování lidské spokojenosti a zdraví = pomáhající profese Směry/přístupy: BIOLOGICKÝ 1. neurofyziologický směr – zaměřuje se na studium mozku, na neurofyziologické procesy - procesy mozku a nervové soustavy - Roger W. Sparry jako první prováděl experimenty s přerušením spojení mezi oběma hemisférami v oblasti corpus callosum, na základě kterých se pokusil stanovit, jaké typy myšlení v nich probíhají - František Koukolík - metody: pozitronová emisní tomografie (PET), funkční magnetická rezonance (fMR) 2. evoluční hledisko – zakladatelé Ch. Darwin, William James - biologický vývoj lidské psychiky, chování, genetický základ - William James – velká část chování je regulována instinkty podobně jako chování zvířat, instinkty se projevují tím, že v přítomnosti významných vnějších neb vnitřních podnětů u člověka samočinně vznikají impulsy k určitému chování. Např. sací reflex u novorozenců, ale i sympatie, láska, zahanbení… - Edward O. Wilson (Sociobiologie) – psychické procesy a vlastnosti se vyvíjeli stejně jako biologické mechanismy procesem přirozeného výběru. Mentální procesy, které se osvědčily pro přežití nebo pro zvýšení nadprodukce, mají genetický základ. - přirozený výběr se promítá i do některých účelných projevů chování – př. chování při boji, páření Hlavní směry psychologie 20. století: V. M. Bechtěrev – ruský psychiatr, zakladatel objektivní psychologie – psychoreflexologie – věda o reflexech - předchůdce behaviorismu BEHAVIORISMUS - směr americké psychologie první poloviny 20. století - tzv. S-R psychologie - zakladatelem je J. B. Watson – odmítl metodu introspekce jako nevědeckou - předmětem psychologie podle behavioristů mají být objektivně pozorovatelná fakta - chování nebo aktivity lidské bytosti - lidská mysl je černí skříňka, do které nelze proniknout - opomíjel veškeré vnitřní mentální dění včetně myšlení a emocí - při formování osobnosti připisoval rozhodující význam učení (použití trestů, odměn) 1 - hlavní výzkumnou metodou byl experiment - proto S-R psychologie – S - stimul (podnět), R – response (odpověď, reakce) - opomíjel mnohé významné aspekty lidského psychického dění, jakými jsou osvojení jazyka, myšlení, emoční prožitky, hra či umělecká tvorba - sociálně-kognitivní teorie učení PSYCHODYNAMICKÝ PŘÍSTUP - zkoumání nevědomí – nejdůležitější oblast lidské mysli - navazují na psychoanalýzu - lidská psychika se skládá z vědomí a nevědomí - zkušenosti v raném dětství ovlivňují další vývoj osobnosti Psychoanalýza - zakladatel S. Freud – princip determinismu =) duševní prožitky i projevy mají svou příčinu - předpoklad nevědomého pudového impulsu – sexuální x agresivní povahy, které se společnost snaží potlačit, proto jsou přesunuty z vědomí do nevědomí, odkud stále ovlivňují chování i mentální dění (denní, noční sny, přeřeknutí, přeslechnutí, opomenutí…) - impulsy odhalovány metodou volných asociací - pudové impulsy jsou podle Freuda transformovány do sociálně přijatelných forem chování (vědecká, umělecká tvorba, dobročinné aktivity…) - projevy lidského chování jsou tedy výslednicí interakce mezi nevědomými pudy a obrannými mechanismy - konflikt řešen převážně obrannými mechanismy - kritika: nelze experimentálně ověřit, jsou pouze klinické kazuistické studie Postfreudovské směry psychoanalýzy - analytická psychologie: C. G. Jung, - individuální psychologie: Alfred Adler - kulturní psychoanalýza: Karen Horneyová, Harry S. Sullivan, Erich Fromm - egopsychologie, self- psychologie FENOMENOLOGICKÝ PŘÍSTUP - předmětem studia – prožívání - zabývá se problematikou lidského bytí a jeho smyslem, otázkami lidského svědomí, zodpovědnosti, osamělosti, intimity - zdůrazňuje specificky lidské vlastnosti a motivy - nedeterministická – člověk má schopnost svobodné volby - filosoficky a humanisticky laděný směr - hl. metoda – introspekce (nezkreslené vnitřní zkušenosti) - opozice vůči behaviorismu a psychoanalýze - hlavní příčinou chování je subjektivní interpretace vnějších a vnitřních událostí - centrem lidské zkušenosti je vědomí - Sören Kierkeggard, Edmund Husserl, Martin Heidegger 1. Evropský směr – existenciální analýza (daseinanalýza) - navazuje na filosofy S. Kierkeggarda, Husserla, M. Heiddeggera - zaměřuje se na konec lidské existence, smysl života, osamělost, intimitu - patří sem: - daseinsanalýza = existenciální analýza - logoterapie – V. Frankl 2. Americký směr - humanistická psychologie - optimističtěji laděný, zdůrazňuje pozitivní aspekty lidské přirozenosti – altruismus, láska… 2 GESTALT (TVAROVÁ) PSYCHOLOGIE - „gestalt“ – útvar, vzorec, tvar - holistické, celostní pojetí psychických jevů - Max Wertheimer, Kurt Koffka, Wolfgang Köhler - ovlivněni filozofickou fenomenologií a objevem elektromagnetického pole - studium psychických fenoménů celostní povahy, s využitím metody introspekce - psychické děje vystupují jako celky (myšlení, učení) - myšlenkovým nástupcem: lingvista Noam Chomsky - ovlivnila kognitivní a sociální psychologii KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE - Jean Piaget – teorie kognitivního vývoje, George Miller – lidská paměť, Noam Chomsky – rozvoj lingvistiky, H. Simon a A. Newell – zkoumali pomocí počítačové simulace postupy při řešení problémů - předchůdcem byla celostní tvarová psychologie - představitel Ulric Neisser – pro pochopení chování je třeba zkoumat vnitřní mentální procesy - předmětem studia jsou mentální, především poznávací procesy - chápe lidskou mysl jako systém zpracovávající informace - jedním ze zdrojů kognitivní psychologie je věda o počítačích (počítačová metafora – lidská mysl funguje podobně jako PC) - teoretický a experimentální směr - pokus skloubit analytický a holistický přístup KULTURNÍ PŘÍSTUP - veškeré experimenty prováděny v USA a Evropě - nezabývali se tím nakolik lze teorie a výsledky výzkumů aplikovat na obyvatele jiných kultur, na ženy, etnické menšiny, homosexuály… - předmět studia psychologie z kulturního hlediska je vliv sociálních faktorů (národnost, etnická příslušnost, socioekonomický status, „gender“, sexuální orientace…) na chování a prožívání - cílem je porozumět jedinečné zkušenosti příslušníků různých sociálních skupin ZÁKLADNÍ OBORY PSYCHOLOGIE (teoretické): 1. Biologická psychologie - zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickým děním - patří zde neuropsychologie – studium nervových, zejména mozkových korelátů mentálních procesů, evoluční psychologie - struktura mozku a jeho funkce se vyvinuly, aby pomohly jedinci vyhrát boj o přežití a reprodukci, srovnávací psychologie – srovnává chování živočišných druhů - La Mettrie 2. Obecná psychologie (experimentální psychologie) – studuje lidské poznávání, motivaci a emoce, zabývá se základními lidskými procesy u duševně zdravého člověka 3. Sociální psychologie – studuje vliv společenských faktorů na lidskou psychiku 4. Vývojová psychologie – ontogenetická – zabývá se změnami v psychice člověka a živým organismů od narození až po smrt, zkoumá tělesné, emocionální, kognitivní změny… - zabývá se stanovením podílu vlivu dědičnosti (nature) a prostředí (nurture) 5. Psychologie osobnosti – zkoumá rozdíly mezi lidmi a relativně stálou dispoziční základnu jedince, vlastnosti osobnosti, jejich vznik, strukturu a dynamiku APLIKOVANÉ PSYCHOLOGICKÉ DISCIPLÍNY (praktické): 1. Pedagogická psychologie – studuje psychologické faktory výchovy a vyučování dětí i dospělých, normálních i anomálních jedinců, zkoumá procesy učení a vyučování a podílí se na vytváření a zdokonalování studijních osnov a vyučovacích metod 2. Poradenská psychologie – poskytuje pomoc, zkoumá podmínky úspěšně adaptace a readaptace, poradny pro rodinu 3 3. Klinická psychologie – zaměřuje se na diagnostiku, léčení, zabývá se psychosomatickými chorobami – stres, vředy, poruchy spánku 4. Forenzní psychologie (soudní) - zkoumá problematiku psychologických příčin delikvence a kriminality, věrohodnost svědectví… 5. Penitenciární psychologie – věnuje se práci s člověkem ve výkonu trestu 6. Psychologie práce – zabývá se podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon - studuje psychologické faktory pracovní činnosti, a to jednak sociální (vztahy na pracovišti) a jednak individuální (př. interakce člověk – stroj) - psychologie zákazníka, psychologie trhu, inženýrská psychologie… 7. Psychologie sportu – slouží jako pomoc pro zvýšení výkonu daných sportovců - organizace tréninků, vztah trenér a sportovec, zvládání trémy 8. Psychologie zdraví – zkoumá, jak se určité typické způsoby chování a myšlení vztahují k tělesné a psychické kondici, zabývá se tedy diagnózou, léčením a prevencí různých onemocnění a vlivem stresu na zdraví Psychoterapie – těžké zařadit, lze ji vymezit jako samostatný empirický obor, ale i jako praktickou činnost - léčebné působení psychologickými prostředky SPECIÁLNÍ PSYCHOLOGICKÉ DISCIPLÍNY: - mají úzký předmět studia 1. Psycholingvistika – zkoumá způsoby, jakým si lidé osvojují a užívají jazyk, psychologie řeči, zkoumá vztahy mezi myšlením a řečí 3. Psychofyzika – zkoumá reakce na podněty 4. Psychometrie – nauka o měření duševních jevů, konstrukce testů, zabývá se tvorbou a ověřováním psychologických testů s pomocí statistických postupů 5. Metodologie – studuje obecné principy vědeckého bádání a konkrétní metody psychologického výzkumu 6. Psychodiagnostika – aplikovaná disciplína, jejíž náplní je rozpoznávání a posuzování psychických vlastností a stavů s pomocí klinických metod ETICKÉ PROBLÉMY SOUDOBÉ PSYCHOLOGIE - 1953 - Americká psychologická asociace (APA) vydala kodex vymezující normy chování psychologa – „Etické standardy psychologů“ - 1995 – Evropská federace asociací profesionálních psychologů - v Athénách „Etický kodex“ - zahrnuje 4 hlavní etické principy pro psychology – respekt k osobním právům a důstojnosti člověka, odpovědnost, způsobilost (kompetence), osobní bezúhonnost - etické zásady při výzkumu: - zkoumané osoby by neměli utrpět žádnou újmu - poučený dobrovolný souhlas - pokud lze očekávat značný vědecký přínos, tak je mírné klamání zkoumaných osob přípustné (ale klamání je nesmí poškodit jak fyzicky tak psychicky) - důvěrnost a ochrana výzkumných dat (anonymita) - psycholog by měl po skončení sběru dat zkoumané osoby úplně a pravdivě informovat o podstatě a účelu dané studie a o její vědecké hodnotě - psycholog nesmí vykonávat svou práci, pokud se u něj vyskytne syndrom vyhoření - ztráta zájmu o problémy a neochota pomáhat 4 2. ZÁKLADNÍ POJMY OBECNÉ PSYCHOLOGIE Psychika (psyché – duše) - souhrn duševních dějů během celého života (uvědomujeme si pouze jeho část), člověk subjektivně prožívá své duševní dění jako určitý celek mysl – tento pojem užívají zejména neurologové a biologicky orientovaní psychologové duše – ve filozofických a náboženských systémech, spirituální dimenze lidské psychiky mysl = psychika – (John Searle) sled myšlenek, citů a zkušeností – vědomých x nevědomých, které vytvářejí náš psychický život osobnost – individuální utváření lidské psychiky mind-body problem – problém vzájemného vztahu mysl x tělo introspekce – lidská schopnost pozorovat své vlastní psychické prožitky probíhající ve vědomí reflexe (sebereflexe) – (John Locke) – schopnost pozorovat svou vlastní činnost Základní psychické kategorie: vědomí – nevědomí chování – prožívání vědomí – evidentní součást naší psychické zkušenosti nevědomí - dokázat existenci nevědomých duševních dějů je velmi obtížné prožívání – sled uvědomovaných psychických zážitků chování – pozorovatelná lidská aktivita (lze ji zaznamenávat, měřit), může to být mimika, gestikulace, fyziologické změny (zvýšení krevního tlaku, tepu) Základní psychické fenomény - z nepřetržitého toku duševních zážitků psychologové vyčleňují 3 základní fenomény: procesy, obsahy, stavy 1) psychické procesy - vědomé i nevědomé mentální děje, které vedou ke vzniku mentálních obsahů (představování (proces) vede ke vzniku představ, snění je proces, jehož výsledkem jsou sny, produktem myšlení jsou myšlenky) - mnohé mentální procesy probíhají mimo vědomí, uvědomujeme si psychické obsahy, ale ne děje, které vedly k jejich vzniku - jsou velmi rychlé a proměnlivé, tím se liší od mentálních stavů a) kognitivní (poznávací) – senzorické procesy, vnímání, učení, paměť, imaginace, myšlení (laicky kognitivní procesy = rozum) b) emocionální – vedou zejména ke vzniku emocí, jejichž subjektivní komponentu označujeme jako cit (radost, smutek, zlost, hněv, překvapení) c) motivační – duševní síly, které aktivizují a usměrňují chování, vědomý aspekt vůle Prožívání – nepřetržitý tok psychický zážitků (obsahů), který probíhá při různých stupních jasnosti vědomí (bdělosti) - 3 hlavní složky prožívání: rozum, city a vůle (chtění), tedy každý psychický zážitek má 3 stránky – poznávací, citovou a motivační - předmětem prožívání je vnější svět, stav vlastního těla i vlastní mysli (sebereflexe) - důležitou dimenzí prožívání je čas chování: a) volní (úmyslné, záměrné) = jednání – aktivita směřující k určitému cíli, řízená vědomou intencí, záměrem 5 b) mimovolní (bezděčné) – vrozené formy chování jako jsou nepodmíněné reflexy (slinění při příjmu potravy), instinktivní projevy (vrozené automatismy) - výraz (exprese) je mimovolním behaviorálním projevem chování - Edward Tolman rozlišil: a) molekulární chování – fyziologické projevy – změny krevního tlaku, tepu, kožně-galvanického odporu b) molární chování – účelná behaviorální struktura – pravidelné cvičení na piano, abych se na něj naučil hrát, chůze, podání předmětu, cesta myší bludištěm za potravou a) verbální (řeč) x b) neverbální chování (prostorová distance) - řečové projevy si většinou uvědomujeme a řídíme je, zatímco neverbální chování je často bezděčné, mimovolní 2) psychické obsahy - patří zde vjemy, představy, sny, vzpomínky, myšlenky, přání, pocity… 3) psychické (mentální) stavy (stavy vědomí) – jsou relativně stabilní a) dočasné – dobrá či špatná nálada, únava, podrážděnost b) trvalé – relativně stálé podmínky psychického dění (každý člověk má tendenci k určité převládající náladě, úrovni aktivity, pozornosti atd.) Konstrukty a mentální reprezentace - mentální reprezentace = psychický obsah (zjednodušeně) - (George Kelly) lidé si vytvářejí vlastní teorie o tom, jací jsou – tyto teorie mají podobu bipolárních osobních konstruktů (vřelý – chladný, inteligentní – není inteligentní) - používáme stejní názvy vlastností, ale mnohdy máme na mysli něco jiného - při utváření dojmů o druhých vycházíme ze svých implicitních teorií osobností (implicitní – ne plně uvědomované a verbalizované představy o obsahu různých slov) - lidská mysl nezachycuje vnější realitu („věc o sobě“) takovou jaká je, ale reprezentuje ji s pomocí poznávacích prostředků, kterými disponuje (obraz a slovo) - člověk je schopen vytvářet reprezentace vnějšího světa, vlastního mentálního dění, psychického života druhých lidí a mezilidských vztahů - elementárními formami vnitřních mentálních reprezentací jsou představy (především vizuální) a propozice (jednoduché myšlenky /soudy/, které zpravidla kódujeme pomocí verbálních znaků) - lidská mysl vytváří především smíšené formy reprezentací (vzpomínky verbální i názorné, způsoby kódování informací současně) - Miluše Sedláková – mentální reprezentace = finální výsledek kódování informací - rozlišuje: a) mentální reprezentace 1. řádu – výsledkem informací přicházejících z vnějšího světa -vjemy – zrakové, sluchové b) mentální reprezentace 2. řádu – výsledkem subjektivní reflexe psychického dění – „myslím si“, „pochybuji“… (= metareprezentace, čtení mysli…) c) mentální reprezentace 3. řádu – výsledek snahy o empatické porozumění psychickému životu druhých lidí – „já si myslím, že cítíš…“ - studium mentálních modelů - složité smíšené formy mentálních reprezentací, které obsahují představy i propozice 6 Modely lidské psychiky: - konstrukty znázorňující jejich (těch psychologů – např. Freud) představy a myšlenky o uspořádání a fungování duševního života 1) PSYCHODYNAMICKÉ MODELY - S. Freud vytvořil 2 modely lidské psychiky, které označoval jako mentální aparát a) topografický model psychického aparátu: - 3 vrstvy – nevědomí, předvědomí, vědomí - nevědomí – obsahuje sexuální pud, který se řídí principem slasti, usiluje o své uspokojení - jeho obsahem jsou zraňující, traumatické vzpomínky, které do něj byly odsunuty na základě působení obranných mechanismů umístěných v předvědomí - předvědomí - obsahuje také cenzuru, pudová přání a vytěsněné vzpomínky nemají přímý přístup do vědomí, protože by mohly vyvolávat úzkost - hlavním úkolem je chránit vědomí před přívalem pudů z nevědomí a najít přijatelné vyjádření pro vědomí - cenzura zabraňuje vstup pudů a vzpomínek do vědomí (protože by mohly způsobit úzkost), transformuje pudová přání do pudových derivátů, z nichž některé vstupují do vědomí – ochranná funkce - předvědomí a vědomí se řídí principem reality b) strukturální model lidské psychiky: ONO – ID - (cca = nevědomí) komplex pudů fungujících dle principu slasti, primitivní pudy usilující o své vybití (sexuální a agresivní pudy) - na základě interakcí dítěte s vnějším světem se část id modifikuje v ego JÁ – EGO - sebezáchovná funkce, snaží se vypořádat s tlaky z id a s požadavky vnějšího světa (vyrovnává napětí mezi pudy a osobní morálkou) - zkušeností vytvořený komplex funkcí, ovládaných principem reality NADJÁ – SUPEREGO - osobní morálka, zvnitřněné normy dané kulturou a převzaté výchovou - jeho působením je výsledkem nevědomý pocit viny - obsahuje svědomí a dětské ideály 2) JUNGŮV MODEL LIDSKÉ PSYCHIKY C. G. Jung – zakladatel analytické psychologie, vycházel z existence nevědomí - rozdělil nevědomí na 2 oblasti: 7 1) osobní nevědomí – obsahuje převážně tzv. komplexy – „odštěpené části psyché“, vznikají na základě emočního šoku, traumatu - komplexy se projevují jako nevědomé, ale velmi naléhavé pohnutky chování 2) kolektivní nevědomí – nejhlubší síla lidské psychiky - vrozené, zděděné - obsahem jsou tzv. archetypy – vrozené vzorce imaginace a cítění, apriorní formy nazírání, vrozené ideje, které dávají naší psychické zkušenosti vnitřní smysl 3) MODELY ZAHNRUJÍCÍ SPIRITUÁLNÍ DIMENZI Transpersonální psychologie: - objevování nových zkušeností jako jsou mystické, spirituální nebo transpersonální - předmětem studia jsou zážitky rozšířeného nebo zesíleného vědomí - (Stanislav Grof) – pocit člověka, že se jeho vědomí rozšířilo za hranice vlastního ega a překročilo omezení časem a prostorem - Freudův oponent Viktor Frankl (zakladatel logoterapie) chápe osobnost jako složitý celek, jenž se utváří v životních vztazích individua ze tří zdrojů: a) tělesnosti – genetický a fenotypický deterministický rámec b) psýché – nositel rodových zkušeností, váže jedince sociálními pouty k lidskému společenství c) duchovnosti – tím se člověku otevírá říše hodnot a smyslu 4) KOGNITIVNÍ MODELY - chápe lidskou psychiku jako systém zpracování a využívání informací - teorie modulů (Jerry Fodor) – systém zpracování informací má 3 úrovně: a) transdukce – transformace vnějších podnětů do podoby nervových impulsů b) vstupní systémová úroveň – rozpoznávání a popis informací - tyto subsystémy zpracovávají informace jako moduly (jejich fungování je autonomní, nezávislé na ostatních systémech zpracování informací) c) vyšší úrovně zpracovávání informací – mají přístup ke všem informacím (řešení vědeckého problému) 5) JINÉ SOUČASNÉ MODELY - inspirace poznatků z přírodních věd - konstrukty, které přistupují k lidské psychice jako k dynamickému nelineárnímu systému - fázový prostor systému – soubor stavů, v nichž se systém může nacházet (počasí) - atraktory – stabilní stavy, ke kterým mají tyto systémy sklon směřovat - fázový přechod – změna od jednoho atraktoru ke druhému - chaotické chování – projevuje se, když je dynamický systém velmi citlivý k počátečním podmínkám (efekt motýlího křídla, nepatrné rozdíly mohou vést ke změně), je nesmírně těžké je předpovědět 3. VĚDOMÍ A NEVĚDOMÍ VĚDOMÍ - existuje určitý odpor k chápání vědomé mysli jako biologického či fyzikálního fenoménu, který sahá daleko do minulosti k filosofickým a náboženským systémům, jež předpokládají existenci nezávislé duchovní substance - (Searle) problém vzájemného vztahu těla a mysli (mind-body problem) se zredukoval na problém vztahu mysli a mozku - (Searle) mentální fenomény mají 4 vlastnosti: 8  a) existence vědomí – hraničí se zázrakem b) intencionalita – schopnost plánovat, záměrně jednat, jež se vymyká přesvědčení o kauzální determinaci většiny jevů c) subjektivita d) mentální kauzace – subjektivní pocity a myšlenky ovlivňují lidské chování a působí také na okolní svět - „noví mysteriáni“ – považují vědomí za tajuplný jev a problém jeho existence za vědecky neřešitelný, jsou, na rozdíl od „starých mysteriánů“, přírodovědecky orientovaní, podle jejich názorů existuje vědomí díky vlastnostem lidského mozku, ale netušíme, jak vzniká - (David Chalmers) rozdělil problémy vynořující se při zkoumání vědomí na: a) snadné – schopnost diskriminovat mezi podněty, integrovat informace s využitím kognitivních systémů, monitorovat vnitřní stavy, verbálně je popisovat, řídit chování a rozlišovat mezi spánkem a bděním b) těžké (obtížné) – vznik privátního fenomenálního vědomí, jehož součástí jsou percepční zkušenosti, tělesné pocity, představy, emoční stavy a různé nečekané nápady Filozofické vymezení problematiky vědomí - problém vztahu mysli a těla - zdůrazňuje vztah obou substancí s ohledem na jejich funkce v procesu poznání 1) DUALISMUS - člověk se skládá z těla a duše (psychiky, mysli), které vstupují do vzájemných interakcí - představitelem je René Descartes – předpokládá existenci 2 radikálně odlišných substancí: a) hmotná substance (res extensa) - rozprostřená b) duchovní substance (res cogitans) – nezabírá žádný prostor, jejím hlavním atributem je myšlení - potýká se s problémem vzájemné interakce mysli a těla – duchovní substance je nehmotná a nelze ji prostorově lokalizovat, je tedy vyloučena možnost, že by psychické děje mohly ovlivňovat tělesné dění a chování 🡪 to vedlo některé vědce k myšlence psychofyzického paralelismu – tělesné a mentální procesy probíhají souběžně, aniž by se vzájemně ovlivňovaly 2) MONISTICKÉ filozofické teorie - předpokládají existenci jedné podstaty (substance) - navazují na dílo Benedikta (Barucha) Spinozy – domnívají se, že tato jedineční substance se někdy projevuje jako hmotná, jindy jako duchovní - identismus – novodobí zastánci monismu (Konrad Lorenz) – mentální a neurofyziologické procesy jsou jednou a touž věcí, kterou jen různě pojmenováváme a poznáváme - potýká se s problémem jako dualismus, problém interakce mezi mentálním a tělesným děním, jsou-li tělo a duše dva aspekty téže podstaty, pak se mohou těžko ovlivňovat - další monistické teorie předpokládají existenci jediné substance, která je buď materiální, nebo spirituální povahy: a) idealistické (metalistické teorie) teorie – podle Berkeleyho hmotný předmět existuje pouze tehdy, je-li percipován s pomocí smyslů - mentalismus – existence mentálních fenoménů, nezávislé na činnosti CNS b) materialistické (naturalistické) teorie - pokouší se objasnit existenci vědomí v termínech přírodních věd, předpokládají, že mentální fenomény vznikají na základě mozkové aktivity - epifenomenální pojetí vědomí – mentální fenomény existují, ale nemohou mít jakýkoliv kauzální vliv na tělesné procesy, protože jsou pouhým vedlejším produktem nervových dějů 9 - X řada problémů – možnost svobodné vůle, intencionality a mentální kauzace – psychické prožitky někdy ovlivňují tělesné procesy - nejčastější interpretace vzniku mentálních fenoménů v soudobé filozofii staví na myšlence emergence – předpoklad nakupení fyzikálních procesů nad určitou hranici a jejich strukturální propojení může vést ke vzniku nové, na své základy neredukovatelné kvality Vývoj psychologického zkoumání vědomí - jako hlavní metodu používali introspekci, která se zaměřovala buď na hledání hypotetických elementů vědomí (Wilhelm Wundt) nebo na přezkoumávání celostních psychických zážitků - názory behavioristů byly tak vlivné, že se lidská osobní zkušenost stala na dlouhou dobu téměř tabuizovaným předmětem vědeckého zkoumání - psychoanalytická teorie předpokládá, že obsahy vědomí jsou do značné míry determinovány nevědomím, soustředila se však na studium nevědomí, takže vědomí bylo opomíjeno - humanistická psychologie – centrem lidské zkušenosti je kontinuální a víceúrovňové vědomí a uvědomování si sebe sama je základní složkou lidského bytí, člověk má možnost svobodné volby a cíleného jednání - kognitivní psychologie – zabývala se procesy zpracování informací, včetně jejich vědomých aspektů Definice základních pojmů - bdělost = vigilance - základním předpokladem vnímání a prožívání je to, aby byl člověk „při vědomí“, úroveň bdělosti určuje luciditu = jasnost vědomí - X protipólem bdělosti je bezvědomí, případně spánek či narkóza - narkóza (celková anestezie) – uměle navozený stav bezvědomí, začíná se využívat k výzkumu vědomí - snížená lucidita – somnolence, sopor – kvantitativní poruchy - kóma – stav hlubokého bezvědomí, mizí v něm cyklus spánku a bdění, liší se od vegetativního stavu - ve vegetativním stavu mohou lidé bdít, ale nic si neuvědomují (ale uchovali si implicitní znalosti) - hovoří-li laici o vědomí, mají na mysli zpravidla uvědomování - člověk je schopen prožívané i sledovat, popisovat a hovořit o něm s druhými lidmi, touto schopností sebereflexe se zřejmě lidé liší od zvířat - (William James) – vědomí = spojitý proud psychických zážitků, v němž nedochází k žádným ostrým přerušením, existují v něm časové prodlevy (spánek), ale lidé se po probuzení na proud vědomí lehce napojí 🡪 a) kontinuita vědomí - další vlastnosti vědomí: b) proměnlivost – žádný mentální stav nebo myšlenku nelze zažít víc než jednou c) biologická účelnost vědomí - lidé jsou schopni věnovat pozornost pouze malé části svého zkušenostního světa, hlavním kritériem pro výběr podnětů je jejich důležitost - někteří autoři ztotožňují vědomí se zaměřenou pozorností - (Benny Shanon) – několik úrovní vědomí: a) pociťování bytí – vyznačuje hranici mezi živým a neživým (žití x smrt) b) mentální uvědomování – jsme si vědomi myšlenek a obsahu vědomí c) reflektování – uvědomujeme si mentální operace, které provádíme Funkce vědomí 1) mnozí akceptují evoluční hledisko – rozmanité obsahy vědomí (vjemy, city, myšlenky, rozhodnutí, plány) pomáhají člověku přežít a lépe se přizpůsobit okolnímu světu (zastánci: William James, John Dewey) - z hlediska přizpůsobení plní vědomí nejméně 2 důležité funkce: 10  a) sledování sebe sama a okolního prostředí – tak, že jsou vjemy, vzpomínky a myšlenky přesně reprezentovány ve vědomí b) ovládání sebe sama a okolního prostředí - díky tomu zahajujeme, realizujeme a ukončujeme své behaviorální a kognitivní aktivity - vědomí tedy člověku umožňuje jednat spíše reflektivně (než reflexně), což je jeho velká adaptivní přednost 2) kognitivní psychologové koumají funkce vědomí z hlediska procesů zpracovávání informací – účast vědomi je nezbytná při osvojování nových explicitních vědomostí a dovedností, vědomí se podílí na vyhledávání informací v subsystémech dlouhodobé paměti a probíhají v něm některé myšlenkové operace, např. srovnávání a rozlišování 3) vědomí je dále nositelem osobní identity 4) disponuje řečovými prostředky (vnitřní řeč, umožňuje vnitřně slovně komentovat a podle mnoha názorů je nástrojem myšlení) 5) vědomí se také podílí na komunikaci s druhými lidmi a na vytváření interpersonálních vztahů Změněné stavy vědomí - mnohé stavy vědomí, které se liší od normálního bdělého stavu, jsou pokládány za poruchové, patří k nim delirantní stavy provázející somatická onemocnění nebo stavy, při nichž se člověk špatně orientuje v čase a prostoru, je narušena jeho osobní identita nebo jej obtěžují halucinace a bludy. - existují stavy, které se výrazně liší od normálního bdělého vědomí, ale přitom nemusí být nutně patologické – spánek (vznikající spontánně), ale existuje i řada způsobů jak je záměrně navodit 🡪 užívání drog, hluboké dýchání, relaxace, meditace, hypnotizace, excitace vyvolána dlouhodobým tancem provázeným rytmickou hudbou - změněné stavy mají společné charakteristiky: a) kognitivní procesy jsou při nich povrchnější a méně kritické než obvykle b) dochází ke změnám sebepojetí a vnímání okolního světa c) často bývá oslabeno řízení a inhibice chování Neurologické výzkumy a teorie vědomí - snaha o neurofyziologické vysvětlení podstaty vědomí, při studiu vycházejí ze zkoumání osob s poškozeným mozkem a ze záznamů nervové aktivity, která provází různé mentální úkony - s problematikou vědomí úzce souvisí výzkum specializace mozkových hemisfér 🡪 Specializace mozkových hemisfér - 19. století – objev lokalizace řečových center v mozkové kůře levé hemisféry a) Paul Broca – dolní levá část čelního laloku 🡪 Brocova oblast - motorické centrum řeči - při porušení dochází k úplné nebo částečné motorické afázii – lidé rozumí řeči, ale nedokážou mluvit b) Carl Wernicke – vrchol spánkového laloku levé hemisféry 🡪 Wernickeova oblast -senzorické centrum řeči - při porušení vzniká senzorická afázie – člověk má normální rytmus řeči, ale obsahuje některé zcela nesmyslné slabiky a slova, lidé nerozumí APRAXIE – neschopnost provádět požadované pohyby AGNOSIE – projevuje se potížemi při rozpoznávání známých objektů Roger Sperry 11 - výměnu informací mezi hemisférami zabezpečuje corpus callosum – tělísko spojující korové oblasti hemisfér - každá hemisféra přijímá informace z opačné poloviny těla a také reguluje její pohyby (pohyb P ruky řídí motorická kůra L hemisféry) - dokázal, že vizuální podnět prezentovaný jedné mozkové hemisféře nedokáže druhá hemisféra rozpoznat - komisurotomie – přetětí corpus callosum u pacientů s epilepsií zabezpečuje snížení počtu velkých epileptických záchvatů 🡪 v důsledku může dojít k symptomu odcizené ruky – většinou L ruka, která je propojena s P hemisférou = L ruka v rozporu s vědomými akty - promítnutí obrazového předmětu do P hemisféry – pacienti jsou schopni předmět najít, nikoli však pojmenovat 🡪 dalším následkem je intermanuální konflikt – protikladné chování L a P ruky - uvědomování pravděpodobně úzce souvisí s možností verbálně popsat údaje, které mozek zpracovává - čich je jediný smyslový orgán, u kterého se senzorické dráhy nekříží - pouze levá hemisféra u většiny lidí produkuje komplexní řeč a popisuje chování - uvědomování tedy závisí na možnosti řečových mechanismů v levé hemisféře dostávat informace z jiných oblasti mozku Teorie vědomí s. 68-71 NEVĚDOMÍ - kromě vědomí existuje další oblast lidské mysli, která bývá označována jako podvědomí, předvědomí nebo nevědomí = souhrn psychických obsahů a procesů, které probíhají mimo vědomí, ale přesto mohou ovlivňovat chování a prožívání - jeho existence není zcela prokazatelná Freudovo pojetí: - rozlišuje 2 nevědomé procesy: 1) deskriptivní nevědomě (předvědomé) - vzpomínky, informace a dovednosti, které mohou být v případě potřeby vyvolány do vědomí - obsahy dlouhodobé paměti (nacházející se v předvědomí) 2) dynamicky nevědomé - vzpomínky, fantazie a přání, jejichž existenci lze pouze předpokládat a jež se stávají vědomými až po překonání určitého odporu - odpor je projevem působení obranných mechanismů, což je nevědomá dynamická síla, která chrání vědomí před vstupem nepřijatelných nevědomých obsahů - jedinec je vytěsňuje - dynamické nevědomí se projevuje rozmanitými chybnými výkony, jako přeřeknutí, opomenutí nebo neobvyklé umístění některých podnětů - existenci nevědomých mentálních procesů nelze pravděpodobně empiricky dokázat, důkazy jsou pouze nepřímé (vedle chybných úkonů pak fenomén „mám to na jazyku“) - kognitivní psychologové předpokládají, že si uvědomujeme především psychické obsahy, zatímco mentální procesy, které vedly k jejich vzniku, jsou nevědomé 🡪 (Hermann von Helmholtz) nevědomé usuzování 12 - představitelé objektních vztahů předpokládají, že se obsahy nevědomí utvářejí především na základě zkušeností v interpersonálních vztazích PODVĚDOMÍ, PŘEDVĚDOMÍ, NEVĚDOMÍ - (Rita Atkinsonová) hovoří o podvědomé úrovni vědomí, na které probíhá povšechné zaznamenávání a vyhodnocování podnětů, z nichž si nakonec uvědomíme pouze malou část - předvědomí pak tvoří souhrn faktických i osobních vzpomínek a automatizovaných dovedností - disociace – projevuje se tím, že se některé myšlenky a aktivity oddělí od vědomí a fungují nezávisle na něm. (Atkinsonová) Disociace se týká především automatizovaných dovedností, které zprvu provádíme za plné účasti vědomí, ale postupně začnou probíhat automaticky. - Sternberg: a) vyšší úrovně vědomí - dosáhneme ho prostřednictvím meditace nebo užívání drog b) nižší úrovně vědomí = předvědomí nebo podvědomí, předvědomá úroveň - vědomí obsahuje informace, které mohou do vědomí kdykoliv snadno vstoupit, ale momentálně se v něm nenacházejí - předpokládá, že se v předvědomí nachází dlouhodobá paměť SVOBODNÁ VŮLE - posthypnotická sugesce – v průběhu hypnotizace dostává jedinec určitý příkaz, jehož účinek zasahuje do období po skončení hypnózy, po vykonání toho příkazu (otevřít okno) své chování racionálně zdůvodňuje („je mi zima“), hypnotizovaný je přesvědčen, že jedná na základě vlastního rozumného rozhodnutí, zatímco ostatní dobře vědí, že jeho aktivita vůbec svobodná není - někteří autoři se tedy domnívají, že subjektivní přesvědčení o svobodné vůli je klamné, a že vědomí pouze interpretuje a racionálně zdůvodňuje chování, které je určováno vnitřními nervovými programy, nevědomými popudy či vnějšími vlivy - v mozku existuje jakási předběžná znalost vědomého záměru, subjektivní svobodné rozhodnutí se oproti mozkové aktivitě časově zpožďuje - chování a prožívání je: a) ego-syntonní – slučitelné s ideály subjektu a jeho sebepojetím b) ego-dystonní – pohnutky nebo projevy jsou naproti tomu se sebepojetím neslučitelné; neurotické, psychosomatické, somatické poruchy (něco, co se děje proti naší vůli) POZORNOST - mentální proces, jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací, tak ho chránit před zahlcením velkým množstvím podnětů - uvědomujeme si jen omezené množství vnějších i vnitřních podnětů, jinak by bylo vědomí zahlceno přívalem zbytečných podnětů jako světlo, teplo, zvuky…, to by vedlo k vnitřnímu chaosu a ochromení - základní vlastností je selektivita (výběrovost) - umožňuje lidem monitorovat vnější a vnitřní prostředí a vybírat z něj pouze ty podněty, které si v daném okamžiku přejí nebo potřebují uvědomit, přičemž ostatní ignorují - (William James) definuje pozornost jako výběrové zaměření a soustředění vědomí na určité objekty a aktivity - pozornost jako mentální proces lze rozdělit do 2 fází: a) zaměření (upoutání) pozornosti – podstatou je výběr důležitých podnětů, tato fáze bývá označována jako selektivní pozornost 13  b) vlastní soustředění vědomí na určitý psychický obsah či mentální aktivitu, může být zaměřena do vnějšího světa, ale také k vnitřním psychickým obsahům Pozornost ve vztahu k ostatním psychickým procesům - při vnímání provádí selekci podnětů v percepčním poli, které se na základě jejího zaměření člení na figuru a pozadí - pozorování je vnímání se silným soustředěním pozornosti, jehož cílem je získat nové poznatky - pozornost dále vybírá podstatné informace pro uchování v krátkodobé a dlouhodobé paměti, v níž také vyhledává mentální obsahy potřebné k aktuálnímu psychickému fungování - předpokladem bezděčného i záměrného učení je schopnost soustředit se na jeho předmět - pozornost dále ovlivňuje kvalitu myšlení, při němž hraje důležitou roli koncentrace na daný problém a schopnost vybírat podstatné informace - souvisí také s emocionálními a motivačními procesy, které hrají významnou roli v první etapě procesu pozornosti, tj. určují její zaměření - neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulární formace (retikulárně-aktivační systém – RAS), která řídí stav bdělosti a aktivace organismu, ovlivňuje soustředění… Typy pozornosti 1) bezděčná (pasivní) - fyziology a ruskými psychology je za vrozený základ považován orientačně-pátrací reflex (I. P. Pavlov – instinkt, vrozený automatismus / novost a hrozba) - je pravděpodobně fylogeneticky starší než aktivní pozornost - jaké předměty ve vnějším světě upřednostňujeme: Nové podněty a podněty asociovaní s nebezpečím (zvuk klaksonu u auta) Intenzivní, pohybující se a měnící se podněty (kvílení sirény) Změny dobře známých podnětů (obvykle nenápadná dívka si obleče extravagantní šaty) Nezvyklé podněty (dívka na ulici ve středověkých šatech) Podněty kontrastující s okolím (rozsvícená světla automobilu) Podněty s osobním nebo sociálním významem (naše vlastní jméno, přítomnost sexuálně přitažlivých osob) - zaměření pozornosti je tedy výrazně ovlivněno emocemi a motivy 2) záměrná (aktivní) - je řízená vědomou intencí, úkolem či povinností - je třeba vynaložit úsilí na její udržení, bývá provázena duševní námahou - záměrná pozornost se podílí na 2 mentálních aktivitách: a) ostražitost – snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat pozor na něco, co se může přihodit „neznámo“ kdy (plavčík, policejní hlídka) - příčinou selhání bývá pochybnost o důležitosti podnětu, ne pokles senzitivity b) pátrání – na rozdíl od ostražitosti je to aktivní činnost (hledání hotelu) Vlastnosti pozornosti: 1) selektivita = výběrovost - schopnost zaměřit pozornost na významné vnější či vnitřní podněty - stejně důležitá je schopnost ignorovat opakující se bezvýznamné stimuly (opakování stimulace vede k adaptaci) 2) koncentrace = soustředěnost - vyčlenění omezeného počtu psychických obsahů, kterými se vědomě zabýváme - čím menší je jejich počet, tím vyšší je koncentrace pozornosti (meditace) 14 3) distribuce pozornosti = rozdělení - je možná jen v omezené míře, 2 nebo 3 různé aktivity můžeme současně provádět jedině tehdy, jsou-li z velké části automatizované 4) kapacita = rozsah - vyměřena obvykle množstvím objektů, které člověk dokáže postřehnout současně nebo ve velmi krátkém časovém úseku - koresponduje cca s krátkodobou pamětí (7+/-2 prvky), ale pozornost nečerpá jen z jednoho zdroje, proto je její rozsah pravděpodobně větší 5) stabilita = stálost - je určována časovým limitem, v jehož průběhu jsme schopni soustředěně sledovat jedinýpodnět, bodová fixace má jen velmi krátké trvání (0,1 - 5 sekund) - je-li fixace pozornosti narušena vlivem soupeřících podnětů, k nimž se pozornost přesune, hovoříme o fluktuaci (těkání pozornosti) - senzorická oscilace Selektivní pozornost - její podstatou je výběr podnětů před jejich vstupem do vědomí - (E. Colin Cherry) Fenomén koktejlového večírku - člověk podvědomě s pomocí periferní pozornosti sleduje určité objekty, které následovně vstupují do našeho vědomí (rušivý vliv rozhovorů) - metoda stínění (shadowing) - pokus, kdy člověk má na uších sluchátka, do každého ucha jiný text, hudba, melodie, úkolem je, aby člověk sledoval pouze 1 zprávu (co si člověk zapamatuje z nestíněné zprávy) - „priming“ - jsme schopni některé informace registrovat na nevědomé úrovni a jejich nevědomé zpracování ovlivňuje psychické procesy probíhající ve vědomí Teorie selektivní pozornosti: - snaží se odpovědět na otázku, zda můžeme informaci selektivně ignorovat dříve, než víme, co znamená (časná selekce) nebo poté, co její význam rozpoznáme (pozdní selekce) a) teorie filtru – selektivní filtr působí již v receptoru, uplatňuje se omezenost kapacity senzorického kanálu s fyzikální vlastnosti podnětů (časná selekce) - X argumentem proti: jsme schopni postřehnout své jméno v rozhovorech, kterým nevěnujeme pozornost (význam slov bychom nemohli rozpoznat, kdyby byly vstupní informace tříděny na senzorické úrovni) - nová teorie filtru: časná selekce nevede k úplnému zablokování bezvýznamných podnětů, ale k jejich zeslabení (jako ztlumení rádia) b) teorie jednoho zdroje – systém zpracovávání informací má limitovanou schopnost zvládnout přísun vstupních podnětů (student vede rozhovor, učí se a kreslí na okraj sešitu) - lehčí je rozdělovat pozornost mezi aktivity rozdílné percepční či kognitivní modality než mezi činnosti stejného druhu - spíše existuje více druhů pozornosti, které mohou paralelně zpracovávat působící podněty Řízené a automatické zpracování informací - automatizované aktivity jsou rychlé, efektivní, ale nejsou příliš pružné a přizpůsobivé a řízené procesy probíhají pomaleji, ale jsou pružné a otevřené ke změně - realizace nových, neznámých aktivit vyžaduje záměrné (volní) úsilí, zatímco dobře známé činnosti, které jsme opakovaně procvičovali, provádíme automaticky - Stroopova úloha - metoda výzkumu pozornosti (barevné písmo a název barvy) - působí zde rušivě bezděčná tendence číst = automatizovaná dovednost Poruchy pozornosti: - drobné poruchy mají i zdraví lidé (roztržitost) 15 1) roztržitost – nadměrná koncentrace pozornosti na vnitřní psychické obsahy (zapomínání určitých předmětů, nereagování na okolí, přehlížení vnějších změn) 2) nadměrná fluktuace (těkavost) – stav, kdy každý nový podnět (i málo významný) upoutá pozornost, která v důsledku toho přebíhá z jednoho předmětu na druhý - u postižených dětí se často projevuje jako hyperkinetická porucha (hyperaktivita) 3) zúžená pozornost (tunelové vidění) – v nebezpečných situacích, vyvolávajících stav paniky (panika vzniká na základě pocitu, že situaci nemáme pod kontrolou a nejsme ji schopni zvládnout) - lidé se v náročné situaci soustředí na malý počet bezvýznamných detailů 4) aktivizace nevhodného schématu (scénáře) určité činnosti – scénář = mentální reprezentace souboru určitých činností, které po sobě v určité situaci typicky následují - lidé klepou na dveře své vlastní kanceláře, zvednou telefon se slovy: „Vstupte!“ - možná příčina: zapomeneme, co jsme měli v úmyslu, a započatou činnost se nám nepodaří dokončit 🡪 dojde k narušení vhodného scénáře - lidé se také dopouštějí chyb, jsou-li nuceni pozměnit nějaký rutinní postup (scénář) – např. zajít cestou domů pro chleba SPÁNEK - přirozený psychosomatický stav doprovázen značným snížením psychické a tělesné aktivity (zejména aktivity motorických a senzorických systémů) - spánek není stav úplné tělesné a psychické pasivity, probíhají v něm různé druhy mentálních aktivit, především snění - utlumení senzorických systémů také není absolutní 🡪 sluchový aparát je v pohotovosti - zdravý spánek přináší tělesný i duševní odpočinek a osvěžení - nedostatek spánku narušuje normální průběh psychického dění a vede k celkovému tělesnému vyčerpání, spánek se podílí na obnově tělesných i psychických sil Cyklus spánku a bdění: - bdění cca 16 hod/den, spánek cca 8 hod/den (individuální rozdíly) - cirkadiánní cyklus – tendence k pravidelnému střídání větší a menší fyziologické, behaviorální a mentální aktivity, zřejmě souvisí se střídáním dne a noci (bez údajů o střídání dne a noci se jeden cyklus zpravidla prodlouží na cca 25 hodin) - v ranních hodinách se zvyšuje tělesná teplota, produkce hormonů a celková aktivita, dlouhý odpolední spánek vede k útlumu metabolických procesů Průběh spánku - nejprve velké tělesné pohyby a změny polohy těla 🡪 prohloubené dýchání a pomalé zavírání očí - jedinec vstupuje do hypnagogického spánku – přechodné údobí dřímoty mezi bděním a spánkem, v tomto stádiu se objevují výrazné svalové křeče provázené škubnutím celého těla, které mohou vést ke krátkému přechodnému probuzení. - při usínání se postupně snižuje svalové napětí, krevní tlak i tepová frekvence. Kleitman a Aserinsky - objev rychlých očních pohybů - REM (rapid eye movements) - 80% probuzených v REM fázi uvádí sen, v non-REM pouze 20% - elektroencefalograf – přístroj k registraci průběhu spánku, ve spánku dochází k poměrně výrazným změnám spontánní elektrické aktivity mozku 🡪 výsledkem je souvislý graf elektroencefalogram (EEG) 16 Stadia spánku: - když je člověk bdělý a čilý, pak jeho elektroencefalogram obsahuje mnoho beta-vln - v relaxovaném stavu (poté, co si lehneme do postele) se objevují na záznamu alfa-vlny I. stadium usínání – hypnagogické stadium – theta vlny - usínání, dřímota, přechod od bdění ke spánku - po probuzení je člověk přesvědčen, že nespal II. stadium - lehký spánek - spánková vřeténka tvoří shluky rychlých vln s frekvencí 15Hz, K-komplexy (velké, pomalé, ostré vlny) - výrazné snížení svalového napětí III. stadium - hluboký spánek – delta vlny (pomalé vlny s frekvencí 1-2Hz), tvoří 20-50% EEG záznamu IV. stadium - hluboký spánek – delta vlny – tvoří víc jak 50% záznamu - pokračuje pokles srdeční frekvence, prohlubuje se svalová relaxace a chybí oční pohyby - po 4. fázi se člověk vrací do 3. a 2. fáze (cyklus trvá cca 90 min.) - teprve pak probíhá 5. stadium – REM spánek (všechna ostatní stadia jsou non-REM spánek) - 1 spánkový cyklus trvá = 90min - během jedné noci cca 4 stadia hlubokého spánku a 4-5 REM fází (ty tvoří 25% prospaného času) REM fáze spánku - lidé se většinou probouzí během poslední REM-fáze (poměrně dlouhá) - těžký a nepravidelný dech, oči se pohybují koordinovaně zleva doprava, úbytek svalového napětí, jsme v podstatě svalově ochrnuti (až na srdeční sval, bránici, okohybné svaly a hladkou svalovinu) - EEG záznam je podobný záznamu v bdělém stavu (beta a theta vlny) - probudit člověka v REM fázi je obtížnější než v jiných stadiích spánku - změny v průtoku krve vyvolávají u mužů erekci a u žen prokrvení vaginální oblasti (Michel Jouvet) rozlišil: 1) paradoxní fázi spánku – REM fáze 2) ortodoxní fáze spánku – non-REM fáze - označuje REM fázi jako „třetí stav existence“ - sny se vyskytují i v non-REM-spánku, jsou ale méně časté, kratší a obsahují méně vizuálních a sluchových představ než sny v REM spánku - každou noc se člověku zdá 4-5 snů - REM fáze slouží především k obnově psychických sil – duševní rovnováha - non REM slouží k tělesné regeneraci 🡪 experimenty se spánkovou deprivací: - nejvíce je narušena koncentrace pozornosti - po delší spánkové deprivaci vznikají mikrospánky - na několik sekund lidé přeruší bdělou aktivitu a zírají do prázdna a jejich EEG odpovídá spánkovému stavu - (Dement) dlouhodobá spánková deprivace může vést k vážným poruchám osobnosti - člověk má potřebu dohnat či nahradit chybějící REM fázi - bez snových period dochází k tenzi, úzkosti, pozornost kolísá, únava, menší vštípivost paměti, zvýšená podrážděnost Snění Hypnagogické představy = pseudohalucinace - objevují se v dřímotě, v prvním stadiu spánku - odlesky jednotvárné denní činnosti (sbírání borůvek, hrabání listí...) 17 - uchováno testování reality – osoba si uvědomuje, že se nejedná o skutečnost Sny - narušené testování reality - obvykle zrakové, méně často sluchové – dosti živé, nedokážeme odlišit od vjemů - v posledních etapách spánku si člověk bývá vědom toho, že jeho prožitky nejsou reálné - výrazné citové zabarvení, často záporné, úzkostné Teorie snění Jan Evangelista Purkyně - osvěžující a léčivá funkce snu pro duševní rovnováhu FYZIOLOGICKÉ HLEDISKO - hypotéza aktivace-syntéza, podle níž snění reprezentuje subjektivní uvědomění a interpretaci neuronální aktivity ve spánku - neokortex se pokouší z nervových vln a signálů vytvořit nejlepší možný příběh, využívá přitom údaje uložené v paměti PSYCHODYNAMICKÉ HLEDISKO - mnohé psychologické směry (psychoanalýza, analytická psychologie, daseinsanalýza a tvarová terapie) se pokoušejí využít práci se sny k psychoterapeutickým účelům S. Freud - „Výklad snů“ – 1900 - sny jsou královskou cestou do našeho nevědomí - latentní (skrytý) snový obsah – přání, potřeby, myšlenky, které jsou nepřijatelné pro naše vědomí, proto byly vytěsněny do nevědomí - manifestní (zjevný) snový obsah – přijatelný pro naše vědomí - transformaci latentního snového obsahu na manifestní zabezpečuje snová cenzura – umístěna v předvědomí, zabraňuje pocitům úzkosti, slabší moc než v bdělém stavu - snová práce provádí transformaci latentních obsahů do podoby snového manifestního obsahu, jejím úkolem je zamaskovat a zakódovat nevědomý materiál takovým způsobem, aby mohl vstoupit do vědomí - pokud se snová práce nezdaří, pak snícího probudí úzkost 🡪 sen je tedy určitým kompromisem mezi pudovými silami a cenzurou Jungova interpretace - sen = spontánní sebezobrazení aktuálního stavu nevědomí v symbolické rovině - sny lze vykládat přímo z manifestního snového obsahu, je zbytečné hledat skrytý význam - kompenzační funkce snu KOGNITIVNÍ HLEDISKO - sny jako proces zpracování informací - sny jsou pouhý vedlejší produkt zpracování informací, který nemá žádný psychologický význam - funkce: třídění, přemísťování a ukládání potřebných informací do paměti, případně odstraňování bezvýznamných údajů (zapomínání) - přispívá pravděpodobně k řešení problémů Poruchy spánku - hlavní příčiny nespavosti: zátěžové situace během předchozího dne, mentální úsilí těsně před spaním, příliš mnoho kávy nebo jiných stimulancií nebo nedostatečná únava… - dlouhodobou nespavost vyvolává: chronický rodinný, zdravotní, pracovní, finanční stres, nadměrná konzumace kávy nebo čaje a také endokrinní poruchy - alkohol tlumí REM spánek - nejběžnější poruchy jsou dlouhé usínání a časné probuzení, po kterém už člověk neusne 18 - člověk by před spaním neměl vyvíjet velké duševní úsilí - pro dobré spaní: přes den dostatek pohybu, hodinu před ulehnutím do postele relaxovat, nebo vypít teplý nealkoholický nápoj nebo něco sníst 4. SENZORICKÉ PROCESY = čití - patří mezi kognitivní procesy (spolu s vnímáním, učením, pamětí, imaginací a myšlením) - jsou mostem mezi vnějším světem a lidskou psychikou - Wilhelm Wundt rozlišoval čití a vnímání: a) čití – výsledkem jsou počitky – považoval za nedělitelné jednotky zkušenosti, které charakterizuje určitá kvalita (výška tónu, barevnost hlasu) a intenzita (hlasitost tónu, jasnost barvy) b) vjemy – vznikají na základě kombinace jednotlivých počitků - současná psychologie se přiklání k názoru gestaltistů, že vjemy jsou komplexní psychické fenomény, které nelze považovat za pouhou sumu jednotlivých počitků - senzorická modalita, která se vztahuje především ke kvalitě psychických jevů zprostředkovaných jednotlivými smysly - současná psychologie: a) čití – proces získávání „syrových“ informací z vnějšího i vnitřního prostředí a jejich transformování do podoby nervových impulsů, které mozek dále využívá b) vnímání (percepce) – organizace a interpretace senzorických informací, která nám umožňuje pochopit jejich význam Psychofyzika - obor zabývající se v 19. stol. vzájemnými vztahy mezi vnějšími fyzikálními podněty a jejich psychickou odezvou - hl. představitelé: Ernst Weber, Gustav Fechner E. Weber – zabýval se rozdílovým prahem G. Fechner – zavedl pojem absolutní podnětový práh Obecná charakteristika smyslových orgánů: - čití probíhá ve smyslových orgánech = analyzátorech, které se skládají z receptoru, dostředivého (aferentního) nervu a příslušné senzorické oblasti v mozku - základní vlastností receptorů je jejich citlivost (senzitivita) vůči změnám vnějšího či vnitřního prostředí - specializované buňky v receptorech reagují na určitý druh fyzikálních, chemických či biochemických podnětů - senzorická adaptace – senzitivita smyslových orgánů se vůči déletrvajícím podnětům rychle snižuje - senzitivita lidských smyslů má své hranice, kterým říkáme podnětové prahy: Dolní podnětový práh (absolutní práh) – je nejnižší intenzita podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku (příklady s. 102) - úroveň intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací Horní podnětový práh je nejvyšší intenzita podnětu, na kterou analyzátory reagují ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné kvality - při dalším zvyšování intenzity buď nedojde k žádné reakci (např. vlnové délky světla) nebo k bolesti Rozdílový práh - nejmenší rozdíl mezi 2 podněty různé intenzity, který vede ke vzniku 2 počitků či vjemů (změna velikosti podnětu, kterou je subjekt schopen zaregistrovat v 50% pokusů) 19 - průkopníkem měření – Ernst Weber stanovil nejmenší rozdíl mezi standardním a srovnávaným podnětem = nejmenší rozlišitelný rozdíl - rozdílový práh - mění se v závislosti na velikosti standardního podnětu - vztah mezi růstem intenzity standardního podnětu a zvyšováním rozdílového prahu je stabilní: Weberův zákon – při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnost lidských orgánů snižuje (čím je hodnota Weberovy konstanty nižší, tím je smyslový orgán citlivější ke změnám intenzity podnětů) k - Weberova konstanta δI - nejmenší rozlišitelný přírůstek intenzity I - intenzita standardního podnětu Weber – Fechnerův zákon – intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu - vzrůstá-li intenzita podnětu řadou geometrickou, roste intenzita počitku řadou aritmetickou P = k log I P – intenzita počitku, I – intenzita podnětu, K – Weberova konstanta Teorie adaptační úrovně Harryho Helsona - senzorickou adaptaci lze definovat jako citlivost smyslových orgánů, která je důsledkem déle trvající stimulace - senzitivita smyslových orgánů není stabilní, ale mění se na základě působení předchozích podnětů - adaptační úroveň (nivó) – je úroveň stimulace, které jsme přivykli, slouží jako nulový bod, od kterého se odvíjí posuzování dalších podnětů Transdukce - transformace podnětů do podoby nervových signálů SMYSLOVÉ ORGÁNY 1) exteroreceptory – přinášejí informace z vnějšího prostředí (zrak, sluch, čich, chuť, kožní smysly) 2) interoreceptory - zaznamenávají tělesné změny a) proprioreceptory – registrují pohyb, polohu a rovnováhu těla b) visceroreceptory – registrují vnitřní změny související s trávením, dýcháním, vylučováním, sexuálními aktivitami ZRAK - vnímání elektromagnetického vlnění (tj. forma energie), na kterou sítnice oka reaguje citlivě, rozsah vidění o vlnové délce 350 - 750 nm sítnice - recepčním orgánem zrakového vnímání rohovka - průhledný, vnější povrch oka, vstupuje tudy světlo do oka čočka - zajišťuje zaostřování světla na sítnici, může měnit svůj tvar (akomodace čočky) zornice - kruhový otvor v duhovce, velikost se mění v závislosti na intenzitě světla tyčinky a čípky - světločivé buňky - tyčinky se nacházejí na periferii sítnice, je jich cca 120 miliónů - čípky fungují za denního světla, umožňují barevné vidění, cca 6-8 miliónů slepá skvrna – místo výstupu zrakového nervu z oční koule - místo nejhoršího vidění, zde zrakový nerv opouští oko, nenacházejí se zde žádné receptory žlutá skvrna – místo nejostřejšího vidění - největší nakupení čípků, díky tomu vidíme detaily - základní podmínkou zřetelného vnímání je to, aby co nejvíce světla dopadalo na žlutou skvrnu 20 - tyčinky a čípky obsahují chemické látky pohlcující světlo, tzv. fotoreceptory 🡪 absorpce světla 🡪 vznik nervového vzruchu, který putuje optickými nervy do mozku - tyčinky obsahují zrakový pigment – rhodopsin – zrakový purpur - nervové vzruchy vznikající na sítnici jsou optickými nervy přiváděny do primární zrakové oblasti mozkové kůry v zadní části okcipitálního laloku adaptace na světlo – snížení senzitivity zrakových receptorů při změně osvětlení od slabého k velmi jasnému, relativně rychlý posun adaptace na tmu – je výsledkem postupného zvyšování senzitivity zraku při snížení osvětlení - adaptační procesy se podílí na vzniku – paobrazů – fenomén, který vzniká při rozdílné stimulaci různých oblastí sítnice BAREVNÉ VIDĚNÍ - vlnová délka – vzdálenost mezi dvěma sousedními vrcholy světelných vln, které koresponduje se subjektivním zážitkem určité barvy - (Isaac Newton) – zjistil, že sluneční světlo procházející skleněným hranolem se rozkládá do spektra duhových barev, toto barevné spektrum tvoří monochromatické barvy, které jsou vyvolány světelnými paprsky s jedinou vlnovou délkou - amplituda – výška vlnové délky, koresponduje s jasností vnímané barvy - aditivní míšení – kombinují-li se světla různé vlnové délky, jejichž působením vzniká nový vjem, který neodpovídá žádné z čistých vlnových délek, senzorické podněty se kombinují v lidském zraku - subtraktivní míšení – míchání dohromady např. olejových nebo vodových barev, mění se fyzikální podněty ve vnější realitě Následné barevné obrazy = paobrazy 1) pozitivní paobraz – pokud se zadíváme na určitou barvu a odvrátíme potom zrak na bílý papír, vidíme tuto barvu i po určitý krátký časový úsek dále 2) negativní paobraz – má menší jas a je vůči předloze v komplementární barvě Barvoslepost = daltonismus - na tento jev upozornil John Dalton (porucha u mužů 8%, u žen 0,03%) trichromati – lidé s normálním barevným viděním dichromati – jedinci, kteří nedokážou rozlišit zelenou od červené nebo modrou od žluté monochromati – vnímají svět pouze v různých tónech šedé Purkyňův fenomén (efekt) – vysvětluje se tím, že tyčinky, které jsou citlivější než čípky, jsou maximálně senzitivní vůči krátkým vlnovým délkám - v přirozených podmínkách se tento jev projevuje tak, že za soumraku se nám vše zdá být namodralé, modré odstíny se nám zdají být jasnější než červené za tmy Teorie barevného vidění a) Young-Helmholtzova trichromatická teorie - vizuální systém obsahuje 3 typy receptorů, z nichž každý je senzitivní vůči různým vlnovým délkám - míšením modrého, červeného a zeleného světla vznikají všechny barevné odstíny - nelze tím vysvětlit, že barvoslepí nevnímají červenou a zelenou, ale vnímají žlutou nebo vznik následných komplementárních paobrazů b) Heringova teorie protikladných procesů - předpokládá existenci 3 základních recepčních jednotek, tvořenou ze dvojic základních barev - červeno-zelená, modro-žlutá a bílo-černá 21 - barvy existují pouze v lidské mysli na základě působení vnějších podnětů (závislé na druhu světla, které je odráženo nebo propouštěno) SLUCH (auditivní smysl)- ochrana před hrozícím nebezpečím - zvuky jsou (podobně jako barvy) subjektivní psychickou zkušeností - sluchovým podnětem je vlnění vzduchu vyvolané chvěním předmětů (pravidelnými změnami tlaku vzduchu – stlačování, rozpínání) Fyziologie slyšení - sluchový orgán se skládá z: 1) vnější ucho – tvoří ho ušní boltec, zevní zvukovod 2) střední ucho – tvoří bubínek a řetězec 3 kůstek – kladívko, kovadlinka, třmínek (zvukové vlny se zesilují) 3) vnitřní ucho – uloženo v dutinkách skalní kosti, označuje se jako kostěný labyrint - obsahuje hlemýžď - vyplněný lymfatickou tekutinou - tlak této tekutiny je přenášen na tzv. základní nebo bazilární membránu (ve střední části hlemýždě) - na okraji membrány se nachází Cortiho orgán – obsahující vláskové řasinkové buňky = vlastní sluchové receptory Psychické koreláty fyzikálních vlastností sluchových podnětů - zvukové vlnění má 2 významné fyzikální vlastnosti: frekvence - počet cyklů rozpínání a stlačování vzduchu za 1 sekundu - lidé jsou schopni vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20 000 Hz (pod 20 Hz: infrazvuky, nad 20 kHz: ultrazvuky) - výška zvuku - dána frekvencí zvukových vln amplituda zvukové vlny – určují ji změny tlaku vzduchu - čím větší je změna tlaku zvuku, tím větší je hlasitost (v decibelech) - zvuky s hlasitostí nad 90 decibelů působí jako stresory, nad 125 decibelů vyvolává bolest, může vést ke ztrátě sluchu Hluk – zvukové vlny s různou frekvencí, které nevytvářejí harmonický souzvuk Ćisté tóny – zvuky tvořené vzduchovými vibracemi jediné frekvence Teorie slyšení - většina autorů se shoduje, že amplituda zvukového vlnění je vyjádřena počtem nervových výbojů v receptorových buňkách 🡪 vibrace vzduchu s větší amplitudou vyvolávají silnější chvění bazilární membrány – generují větší množství nervových vzruchů Vysvětlení kódování kmitočtu zvukových vln: a) rezonanční teorie – teorie místa (Hermann von Helmholtz) – předpoklad, že různá místa bazilární membrány jsou naladěna na zvuky rozdílné frekvence, které je rozechvívají – to určuje vnímanou výšku tónu b) časová = frekvenční teorie (Lord Rutherford) – předpokládá, že informace o výšce tónu jsou zprostředkovány častostí reakce vláskových buněk (tón o frekvenci 400 Hz vyvolá vibrace bazilární membrány, které mají stejný kmitočet – řasinkové buňky odešlou do mozku 400 nervových impulsů) - vyvráceno – nemůže převážet 1000 impulsů za sekundu - E. Wever poukázal na možnost, že informace o frekvenci je posíláno několika nervovými dráhami najednou 22 ČICH = olfakce - čichovým podnětem jsou molekuly chemických látek rozptýlené ve vzduchu - čichové vjemy způsobují libé či nelibé pocity, vyvolávají vzpomínky na různé citově zabarvené zážitky - čichové vjemy jsou důležitým nástrojem vnitrodruhové komunikace - feromony – chemické substance vylučované tělními žlázami, vyvolávají specifické reakce – rozpoznání partnera, potomků, sexuální signály, signály hrozby CHUŤ = gustace - vznikají na základě stimulace receptorů v chuťových pohárcích, uložených v papilách jazyka a v epitelu dutiny ústní a hltanové. - chuťovým podnětem jsou: chemické látky rozpuštěné v slinách, ve vodě či jiných tekutinách 4 základní chutě: 1) sladká – špička jazyka 2) slaná – boční přední části 3) kyselá – boční části 4) hořká – zadní část - ve střední části jazyka je receptorů relativně málo KOŽNÍ SMYSLY - dotek, tlak, teplo, bolest Dotyk a tlak (hmat) receptory dotyku = Meissnerova tělíska receptory tlaku = Pacciniho tělíska - nejvíce receptorů se nachází na konečcích prstů, rtech, v obličeji a nejméně na zádech Teplo Termoreceptory: receptory chladu = Krauseho tělíska receptory tepla = Ruffiniho tělíska Bolest - receptory na bolest jsou volná nervová zakončení (slouží taky k registraci doteku a tlaku) - fantomová bolest – objevuje se u lidí, kterým jsou amputovány př. končetiny – někdy cítí bolest v amputované části těla teorie bolesti: Melzackova vrátková teorie - předpokládá existenci „neurologických vrátek“ v míše – řídí přenášení bolestivých informací do mozku - otevřená vrátka = intenzivní bolest X zavřená vrátka = slabší bolest - intenzitu bolesti regulují endogenní opiáty – endorfiny, enkefaliny - uvolňované nervovým systémem - endorfiny – produkovány organismem při namáhavých a vzrušujících tělesných aktivitách 23 - placebo efekt – podání chemicko-neutrální látky – př. sportovcům pro zvýšení výkonu Proprioreceptory - registrují pohyby, polohu, rovnováhu lidského těla a) kinetický – pohybový smysl: - umožňují registrovat směr, velikost, polohu těla, napětí svalstva - receptorové buňky se nachází ve svalech, šlachách, vazivové tkáni, kůži - reagují především na změny tlaku b) vestibulární smysl – poloha, rovnováha: vestibulární aparát – nachází se ve vnitřním uchu – je tvořen komůrky, kanálky, do nichž vyčnívají vláskové nervové buňky - existují 2 druhy vestibulárního čití: 1) informace o rychlosti a směru otáčení těla – 3 polokruhové kanálky ve vnitřním uchu vyplněné lymfatickou tekutinou, endolymfa se při pohybech pohybuje a dráždí receptorové buňky 2) údaje o gravitaci a o pohybech těla dopředu a dozadu, nahoru a dolů – 2 vestibulární váčky, vyplněné tekutinou obsahující krystalky uhličitanu vápenatého – krystalky při pohybu dráždí vláskové receptory - funkce: udržování rovnováhy 5. VNÍMÁNÍ = percepce - organizace a interpretace senzorických informací - proces, jehož výsledkem jsou vjemy - podstatou vnímání je odhalování smyslových celků v chaotických senzorických informacích, které probíhá v lidské mysli Teorie percepce - neuropsychologie – zaměření na zpracování smyslových dat v lidském mozku - mnozí psychologové však zkoumají percepci jako duševní proces - 2 hlavní teorie vnímání: 1) konstruktivní mentální děj - ovlivněn dřívějšími zkušenostmi (učením) a dalšími kognitivními procesy, včetně myšlení 2) nativistická teorie – předpokládá existenci přímé percepce, každý živý organismus je vybaven vrozenou senzitivitou vůči biologicky či psychologicky významným podnětovým vzorcům (vnímání je tedy do značné míry nezávislé na zkušenostech, učení) 1) Konstruktivní percepce - (Berkeley) – existuje spousta vodítek, která napomáhají přesnému odhadu vzdálenosti - (Hermann von Helmholtz) – nevědomé usuzování - senzorické informace jsou pouhé východisko pro vytváření vjemů - (Irvin Rock) – naše vjemy jsou výsledkem nevědomého usuzování, při kterém využíváme několik informačních zdrojů, k nimž patří aktuální senzorické informace a dosavadní zkušeností 2) přímé vnímání - (James Gibson) – většina formací, které potřebujeme pro přesné vnímání, je součástí podnětů jako takových a je pro naše smysly přímo dostupná 24 - např. údaje o vzdálenosti s sebou nese gradient neboli spád struktury (pohled na lidský dav – vzdálené elementy se nacházejí blíž než při pohledu zblízka) Organizace percepčního pole - lidé bezděčně rozčleňují vjemové pole na několik hlavních částí - zabývala se tímto tvarová (gestalt) psychologie – Max Wertheimer: existuje univerzální tendence seskupovat vnímané podněty do určitých celků - člověk se řídí pomocí určitých tvarových zákonů = zákony organizace Zákony organizace percepčního pole - základní vlastností je centrace – soustředění pouze na jednu část vjemového pole, jež tvoří figuru = předmět vnímání, figura je jasná a zřetelně ohraničená - pozadí – tvoří všechny ostatní předměty, které jsou méně výrazné - vztah pozadí a figury poprvé popsal Edgar Rubin - s členěním percepčního pole se nesetkáváme pouze u zraku, ale také u dalších smyslů (orchestr – housle) - reverzibilní figura – když se pozadí může stát figurou a naopak – dochází zde k reverzibilní oscilaci – ke střídání figury a pozadí dochází v pravidelných intervalech - Rubinova figura, Neckerova krychle - vjemy nejsou pouhou reflexí vnějšího světa, ale jsou v mysli různými způsoby organizovány a zpracovány (Max Wertheimer) TVAROVÉ ZÁKONY – fungují při vyčleňování figury z pozadí, jsou spíše popisné než vysvětlující 1) zákon pregnantnosti - při vnímání se projevuje tendence k dobrému tvaru = pregnantnosti (přesnosti, jistotě) - psychika neúplné senzorické informace doplňuje tak, aby vznikly úplné a celistvé vjemy - obrazce, u nichž nějaká část chybí, vnímáme jako úplné celky 2) zákon proximity – blízkosti - jako tvar vnímáme ty prvky percepčního pole, které se nachází blízko sebe * * * * + + + + * * * * + + + + 3) zákon kontinuity – návaznosti 4. = zákon dobré křivky - tendence organizovat podněty do souvislých linií - patří zde i subjektivní kontury 4) zákon podobnosti - tendence přiřazovat k sobě podobné objekty a vnímat je jako celek - (viz obrázek 4) 5) zákon společného osudu - jako figury vnímáme podněty, které se současně mění, nebo pohybují se v určitém směru - př. auta jedoucí v jednom směru vnímáme jako 1 proud, a v protisměru jako druhý proud 25 6) zákon uzavřenosti - jako celek vnímáme to, co je ohraničeno uzavřenými konturami [ ][ ][ ][ ] Rozpoznávání - pochopení významu percipovaných objektů a jejich pojmenování TRANSPOZICE - schopnost rozpoznat určitý smysluplný percepční celek, i když je znázorněn různými způsoby ANALYTICKO-SYNTETICKÁ TEORIE - vnímání je podle některých teoretiků dvoustupňový proces, v jehož průběhu mozek informace zprostředkované sítnicí nejprve rozloží a poté sestaví do podoby celistvých vjemů - během automatického („předpozornostního“) stadia zpracování informací jsou senzorické podněty roztříděny na základní vlastnosti, jakými jsou barvy, křivky, umístění a pohyby. Teprve pak „zaměřená“ pozornost“ vytvoří vjem, který je kombinací nezávislých částí - mnohem více se ale upřednostňují konekcionistické modely, jejichž tvůrci předpokládají, že vnímání je výsledkem paralelního zpracování informací v rozsáhlých, vzájemně propojených nervových sítích. Některé oblasti této sítě reprezentují barvu, jiné křivky, umístění, tvary a další základní vlastnosti podnětu. Protože jsou tyto oblasti vzájemně propojeny, syntéza informací není nutná. Všechny důležité rysy objektu jsou simultánně reprezentovány v různých oblastech sítě neuronů, jejíž celková aktivita vede ke vzniku celistvého vjemu. PROCESY POSTUPUJÍCÍ SHORA-DOLŮ - analyticko-syntetické teorie popisují rozpoznávání jak proces postupující zdola-nahoru, který začíná u malých komponent (rysů) a postupně přechází k větším, jež jsou takzvaně „nahoře“ (písmena 🡪 slova 🡪 fráze 🡪 věty) - rozpoznávání zřejmě zahrnuje také procesy shora-dolů, které začínají u celostních mentálních reprezentací různých objektů uložených v paměti, jež jsou propojeny s aktuálními senzorickými informacemi ▪ Vliv kontextu na percepci - dřívější zkušenosti s určitými objekty vedou ke vzniku percepčních očekávání – ovlivňují rozpoznávání objektů i jeho rychlost (vejde učitel do třídy X učitel na ulici) - vliv kontextu na vnímání potvrzuje tzv. efekt nadřazenosti slov (Reicher-Wheelerův efekt) 🡪 jednotlivá písmena rozpoznáme snáze, jsou-li začleněna do slov, než když jsou reprezentována izolovaně nebo v kombinaci s písmeny, která netvoří smysluplné slovo - percepční kontext nám pomáhá určit význam nejasných nebo dvojznačných podnětů ▪ Vnímání jako řešení problému – zde můžeme zařadit pareidolie – rozpoznávání tvarů v různých objektech, př. hledání postav v obrysech mraků 26 Prostorové vidění - vizuální podněty s trojrozměrného světa dopadají na dvojrozměrný povrch sítnice, odkud jsou v podobě nervových impulsů odeslány do mozku - nervové impulsy obsahují informace, které po dešifrování umožňují vnímání vzdálenosti, tedy třetího rozměru: a) monokulární vodítka – zprostředkovány jediným okem b) binokulární vodítka - získáváme pomocí obou očí MONOKULÁRNÍ VODÍTKA 1) interpozice – překrývání objektů v percepčním poli, bližší objekty překrývají ty vzdálenější 2) lineární perspektiva – přibližování dvou rovnoběžných linií ve větší vzdálenosti (železniční koleje) 3) atmosférická perspektiva – vzduch obsahuje prach, kouř, atmosférické plyny, smog – vzdálené objekty vidíme méně jasně než ty bližší 4) relativní velikost – nachází-li se v našem percepčním poli několik dobře známých předmětů stejného druhu (2 auta), jejichž senzorický odraz má rozdílnou velikost, pak menší objekty vnímáme jako vzdálenější 5) relativní výška (výška umístění) – jsou-li v percepčním poli dva stejně velké objekty, pak ten, který je výš vnímáme jako vzdálenější 6) gradient neboli spád struktury (J. Gibson) – dochází k plynulým změnám vnímané členitosti povrchu, velikosti objektů i hustoty jejich rozmístění 7) pohybová paralaxa – zřetelný rozdíl v rychlosti a směru pohybu objektů, které sledujeme z pohybujícího se dopravního prostředku, pokud se v takovém okamžiku zaměříme na určitý fixační bod v krajině, vnímáme objekty nalézající se blíže než fixační bod, jako pohybující se proti směru našeho pohybu - objekty za fixačním bodem se pohybují zdánlivě ve stejném směru - bližší předměty se také pohybují rychleji než ty vzdálené BINOKULÁRNÍ VODÍTKA 1) binokulární konvergence – pokud se díváme na blízký předmět, oči se stáčejí víc, než když sledují objekt vzdálený (aby obraz předmětu dopadal na žlutou skvrnu obou očí) 2) binokulární disparita – stereoskopické neboli prostorové vidění spočívá ve velmi plastickém vnímání hloubky, při kterém trojrozměrné předměty jakoby vystupovaly ze svého okolí, a to prostorové vidění je umožněn tím, že naše oči jsou umístěny ve vzdálenosti několika centimetrů od sebe (cca 6,5 cm), takže každé oko vnímá zorné pole z odlišného úhlu - dvojité vidění (diplopie) – každé z obou očí vnímá poněkud odlišnou scenérii, proto může např. v opilosti nebo při otřesu mozku vzniknout dvojitý obraz Vnímání pohybu - psychologové rozlišují mezi skutečným a zdánlivým pohybem: ▪ skutečný – reálný pohyb = fyzické přesunutí předmětu ve vnějším světě ▪ zdánlivý pohyb = předmět se ve skutečnosti fyzicky nepohybuje VNÍMÁNÍ SKUTEČNÉHO POHYBU - objekt se pohybuje po nehybném pozadí - sítnicový obraz předmětu je nehybný, ale pohybuje se pozadí - při chůzi nebo při pohybech hlavy a očí přebíhají obrazy vnějšího světa přes sítnici VNÍMÁNÍ ZDÁNLIVÉHO POHYBU 1) stroboskopický pohyb - vzniká na základě prezentace 2 zrakových podnětů v rychlém časovém sledu - Max Wertheimer demonstroval tento jev s pomocí stroboskopu a označil ho fí-fonemén - dnes: neonové poutače, film, dopravní značení 27 2) indukovaný pohyb - vzniká při sledování malého nehybného předmětu ve vztahu k pozadí, které tvoří relativně velké pohybující se objekty - vzniká dojem, že se pohybuje malý předmět proti směru skutečného pohybu velkých objektů - na nádraží sedíme ve vlaku, když se rozjede vlak vedle, máme pocit, že jede náš vlak - indukovaný pohyb sebe sama – při sledování říčního proudu – důsledek selektivní adaptace 3) autokinetická iluze - př. v tmavé místnosti je malé bodové světlo, po několika sekundách soustředěného pozorování světla vzniká dojem, že se světlo pohybuje z místa na místo - příčinou jsou drobné pohyby okohybných svalů Stálost (konstantnost) vnímání - percepční schopnost, která člověku umožňuje vnímat vlastnosti předmětů, k nimž patří tvar, barva, jas a velikost, jako stálé, a to nezávisle na jejich vzdálenosti, změně osvětlení či úhlu pohledu ▪ stálost tvaru – vnímáme jako neměnný, nezávisle na změnách proximální situace ▪ stálost barvy – neměnná – při západu slunce, ranního svítání vidíme trávu pořád jako zelenou ▪ stálost jasu – jasnost známých předmětů snímáme jako neměnnou ▪ stálost velikosti – nezávislá na vzdálenost pozorovatele, zůstává stálá - na percepčních mechanismech se zřejmě podílí zkušenost (učení) Percepční iluze - X fyzikální vjemy – zdánlivé ohýbání hole částečně ponořené do vody, odehrává se ve vnějším světě, je velmi přesně - jsou to zkreslené vjemy, které jsou výsledkem vnitřních nervových a psychických procesů - vznikají bezděčně - přetrvávají i tehdy, pokud jsme informováni o skutečných poměrech Opticko-geometrické klamy – především zrakové klamy - vznikají na základě narušenosti konstantnosti vnímání, stálosti velikosti - příčinou vzniku je lidská tendence organizovat vjemové pole do určitých celků - viz s. 150 - iluze měsíce – čím je horizont vzdálenější, tím větší je vnímaná velikost měsíce - hypotéza „tesařského světa“ – svět budov, pravých úhlů, vodorovných, horizontálních linií 🡪 u lidí moderní společnosti je větší zkreslení, více vnímají tyto optické klamy, než třeba přírodní kmeny Individuální rozdíly ve vnímání - každý člověk vnímá svět jedinečným, osobitým způsobem, což je způsobeno především rozdíly v sociálních zkušenostech a v individuální psychické organizaci - lidé mají silnou tendenci vidět to, co očekávají, i když očekávání neodpovídají reálným podnětům: PARIS IN THE 28  THE SPRING Kognitivní styl - jedinečný, individuální způsob zpracování informací H. A. Witkin rozlišil: 1) lidé závislí na poli – vnímají okolní prostředí jako celek, jasně neohraničují tvary, velikosti 2) lidé nezávislí na poli – prvky okolí vnímají jako oddělené, všímají si jejich charakteristických rysů G. S. Klein rozlišil: 1) uhlazovači – přehlížejí drobné rozdíly mezi vnímanými objekty 2) vyostřovači – zvýrazňují rozdíly mezi vnímanými objekty C. G. Jung rozlišil: - 4 základní psychické funkce: 1) racionální funkce - myšlení a cítění 2) iracionální funkce - intuice a vnímání – nepracují na poli rozumu, pracují s vjemy - percepční typ – detaily historické události, ale nepochopí souvislosti - intuitivní typ – přejde detaily, ale chápe vnitřní smysl dění Motivace: - motivy ovlivňují to, jak reagujeme na podněty v percepčním poli, které podněty v percepčním poli upoutají naši pozornost - (J.Bruner, S.Goodman) - sociální hodnota předmětu, který je schopen uspokojovat určité potřeby, ovlivňuje vnímání jeho velikosti (pokus s dětmi a velikostí mince) - zdá se tedy, že silné vnitřní pohnutky vnímání poměrně výrazně ovlivňují Osobnost jako celek: - předpoklad, že do nejasných percepčních podnětů člověk promítá některé aspekty svého vnitřního psychického dění - PROJEKCE: = mechanismus obrany proti úzkosti – jedinec subjektivně nepřijatelné psychické obsahy či pohnutky (nejčastěji sexuální nebo agresivní) připisuje někomu jinému - mnozí psychologové projekci začali chápat také jako obecný psychický proces, který vede k přenášení různých subjektivních obsahů i dějů na objekty vnějšího světa - v širším pojetí projekce = externalizace, je v podstatě totožná s procesy shora-dolů - na mechanismu projekce jsou založeny např. verbální projektivní metody - promítání vnitřních psychických obsahů do vnějšího světa hraje významnou roli při vzniku halucinací, které jsou zpravidla symptomem vážné psychické poruchy - dokazují, že lidská psychika dovede vytvořit vjemy, aniž by docházelo ke stimulaci smyslových orgánů (nejběžnější jsou sluchové a zrakové halucinace) Percepční obrana: - lidé mnohdy na vědomé úrovni anticipují, který podnět v nich vyvolá úzkost (při odběru krve odvracíme oči) - očekávání nepříjemných podnětů může však ovlivňovat vnímání aniž si to člověk uvědomuje 🡪 obranný mechanismus popření jedince chrání před vnímáním nepříjemných podnětů v okolním světě 29 Vliv předběžných podnětů na vnímání („priming“) - podprahové podněty, zejména krátké reklamy, mohou ovlivňovat lidské chování - priming - (podbarvení, podmalování) vědomé zpracování informací může být ovlivněno předchozími podněty, které si plně neuvědomujeme Nevědomé afektivní preference: - Robert Zajonc – podprahové vnímání ovlivňuje sympatie k určitým objektům - sympatické nám je spíše to, co jsme již dříve vnímali (co ve výzkumu podprahově vnímaly při přípravném promítání) – efekt pouhého vystavení 6. UČENÍ - veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností - proces získávání a osvojování si zkušeností nebo návyků v průběhu přizpůsobování se organismu vnějším podmínkám - jeho výsledkem jsou relativně stálé změny chování, reaktivity i osobnosti - předpokladem k učení je fungující paměť (schopnost zaznamenávat a uchovávat nové poznatky tak, aby je bylo možné později využít) - na základě životních zkušeností si osvojujeme nové dovednosti, znalosti i postoje, učíme se jednat s lidmi a řešit nejrůznější problémy - učení může být: 1) bezděčné – někdy i bez účasti vědomí 2) záměrné – s pomocí myšlení, vůle - lidská schopnost učit se je dána především užíváním jazyka – umožňuje kódování informací a jejich ukládání do paměti Vrozené reakce (způsoby chování): - reakce a vzorce chování, kterým se člověk nemusí učit 1) reflexy – jednoduché reakce, které umožňují rychlé přizpůsobení vůči změnám okolního světa (mrkání, kašlání, kýchání) 2) instinkty – vrozené automatismy, složité, sledují určitý biologický účel (spřádání pavoučích sítí, budování mravenišť…) - člověk tyto reakce získal v rámci dlouhého evolučního procesu 🡪 přenos z generace na generaci (oproti tomu na základě učení lze získat nové „adaptace“ během několika hodin) GENETICKY NAPROGRAMOVANÉ TYPY UČENÍ: - průběh učení je v mnoha případech předurčen genetickými dispozicemi - patří zde habituace, senzibilizace, imprintace a explorační chování – jsou biologicky účelné a slouží k lepší adaptaci na okolní svět ▪ orientačně – pátrací reflex - zjišťování případného nebezpečí, podněcuje k poznávání okolního prostředí ▪ HABITUACE = přivykání - proces, kdy živé organismy přestávají reagovat na bezvýznamné podněty (jakmile živočich zjistí, že nový podnět pro něj nemá žádný význam, přestane mu věnovat pozornost, např. hluk od silnice, když se přestěhuju, ptáci přestanou reagovat na strašáka na poli) - navazuje bezprostředně na orientačně-pátrací reflex - šetří kapacitu paměti - nejhůře si člověk zvyká na podněty, které nejdou předvídat a jsou proměnlivé 30  ▪ SENZIBILIZACE = zcitlivění - proces, kdy narůstá reakce vůči podnětu, který opakovaně působí na člověka (chladná voda při únavě) - obranný charakter o zahřívací efekt – reakce není okamžitá, ale je aktivována pomalu (zahříváním) o „priming“ – krátkodobá prezentace určitého stimulu může ovlivnit následnou citovou odezvu na stejný nebo podobný podnět i rychlost pochopení jeho významu ▪ IMPRINTING = vtiskování - jediná expozice určitého klíčového podnětu uloží obraz (mentální reprezentaci) natrvalo do paměti živočicha - reaguje adaptivním, vrozeným způsobem chování - učení bez posilování, opakování - probíhá v určitém časovém úseku (zpravidla v raném dětství) = kritická (senzitivní) fáze vývoje - např. vylíhlé house všude následuje člověka, kterého spatřilo po vylíhnutí (Konrad Lorenz) - vtiskování postavy matky u mláďat husy - učení se mateřskému jazyku – s. 163 ▪ EXPLORAČNÍ CHOVÁNÍ - nadstavba orientačně-pátracího reflexu - spontánní a systematické přezkoumávání prostředí a neznámých předmětů v době, kdy zvířeti nehrozí žádné nebezpečí - evoluční předchůdce lidské hravosti a zvídavosti KLASICKÉ PODMIŇOVÁNÍ Ivan Petrovič Pavlov – objev tohoto učení v petrohradské laboratoři - pokusy na psech – sledoval produkci slin při přijímání potravy - termín podmiňování je odvozen z toho, že vnější podmínky, které byly původně neutrální, vyvolávají vrozenou reflexní reakci - klasické podmiňování = forma asociačního učení, při kterém vznikají asociace na základě dotyku v čase mezi neutrálním podnětem, který původně žádnou reakci nevyvolával, a podnětem, který příslušnou odezvu vyvolává nepodmíněný podnět (NP) – evokuje vrozenou reakci bez předchozího učení (jídlo) nepodmíněná reakce = reflex (NR) – nenaučená, vrozená odezva na nepodmíněný podnět (slinění) podmíněný podnět (PP) – původně neutrální stimul (tikání metronomu), který během podmiňování získal schopnost vyvolávat vrozenou, nenaučenou reakci (slinění) podmíněná reakce = reflex (PR) – původně nepodmíněná reakce (slinění), kterou vyvolal podmíněný podnět (tikání metronomu) Načasování podmiňování - při podmiňování hraje velkou roli časová relace mezi PP a NP 1) Odložené (opožďěné) podmiňování – nejprve je prezentován PP (zvuk) a po několika sekundách se připojuje NP (potrava), působení NP pak skončí nebo oba podněty působí nějakou dobu současně - opožděný = je-li časový interval mezi PP a NP relativně dlouhý 2) Stopové podmiňování - podobné odloženému p., ale PP přestává působit nějakou dobu před prezentací NP (pauza, která může trvat sekundy i minuty) 3) Současné podmiňování – PP i NP je aplikován současně a jejich působení končí ve stejnou dobu 4) Zpětné podmiňování – PP začíná působit až po prezentaci NP - nejefektivnější je opožděné podmiňování (zejména je-li časový interval mezi PP a NP velmi krátký), pak je efektivní stopové p. 31 - Časové podmiňování - pes dostává jídlo v pravidelných intervalech (není prezentován žádný PP), zvíře za nějakou dobu začne slinit po uplynutí příslušné doby - PP = časové prodlevy mezi podáváním potravy Procesy provázející klasické podmiňování: ▪ Generalizace = zobecňování - reflexní reakce je vyvolávána podnětem, který je podobný podmíněnému podnětu - intenzita naučené reakce klesá se zmenšující se podobností mezi oběma podněty - př. J. B. Watson – pokus s malým Albertem, pes se naučí reagovat sliněním na tón určité výšky ▪ Diskriminace = rozlišování - proces, kdy se organismus učí reagovat pouze na určité podněty a ostatní ignoruje - např. slinění pouze na tón c ▪ Vyhasínání a spontánní obnovení podmíněných reflexů - vyhasínání = proces, kdy PR postupně slábne, protože na neutrální podnět nenavazuje NP - další den je spontánní obnovení PR slabší, ale trvá několik dní, než naučená reakce úplně vymizí Klasické podmiňování u lidí (s. 169, 171) - na podmiňování pohybových reakcí se podílí mozeček (reflexní zavření víček po zaznění tónu, při kterém NP = ostrý závan vzduchu) X emoční podmiňování je zprostředkováno amygdalou (citové reakce vůči původně neutrálním podnětům) - klasické podmiňování se podílí na vytvoření tzv. konotativního významu slov – citová konotace se vytváří na základě spojení různých slov s příjemnými či nepříjemnými zážitky - vznik některých fobií = patologické strachy – vznik nejčastěji v dětství - J. Garcia a R. Koelling - výzkum vzniku chuťové averze – Garciův efekt = lidé nejedí a nepijí ty potraviny, ze kterých se jim udělalo v minulosti zle - s. 172 - traumatické učení vede k vyhýbání se určitému podnětu X imprinting k přibližování, vytvoření převážně pozitivní vazby - s. 173-174 OPERANTNÍ (INSTRUMENTÁLNÍ) PODMIŇOVÁNÍ - druh učení, při kterém pozitivní nebo negativní důsledky našeho chování vedou