Ústava a demokratické principy

Soubor pravidel, která stanovuje základ státu a jeho fungování. Určuje základní práva a povinnosti občanů, organizaci moci a fungování institucí.

Pojem popisující skutečnost, že ústava je skutečně uplatňována a dodržována v praxi. Základní pravidla nejsou jen na papíře, ale jsou i realizována.

Souhrn pravidel, které organizují stát, i když nejsou obsaženy v jednom dokumentu označeném jako ústava. Mohou to být starší předpisy, listiny nebo tradice.

Výslovný dokument, který nese název „ústava“, a změny v něm jsou regulované zvláštními pravidly, například kvalifikovanou většinou v Parlamentu.

Jeden souvislý dokument obsahující všechna ústavní ustanovení.

Druhá rakouská oktrojovaná ústava, která se vyznačovala delším textem a zaváděla celoříšské občanství pro všechny země Rakouské říše, včetně Uher.

Ústava z roku 1860 zrušila poddanství, čímž se v Rakouské říši všichni stali rovnoprávnými občany.

Ústava zavedla jednotný systém soudů s Nejvyšším říšským soudem kdokoli má právo se domáhat ochrany svých práv.

Říjnová ústava z roku 1860 zavedla jediné celoříšské občanství, čímž zahrnula do říše i Maďarsko.

Říjnová ústava z roku 1860 zavedla dědičný titul rakouského císaře podle Pragmatické sankce, která stanovovala dědičné předávání trůnu.

Říjnová ústava se stala základem pro konstituční monarchii.

V rámci rakouské říše byla zavedena dvoudomá parlamentní sněmovna, která se skládala z Komory pánů a Komory poslanců.

Komora poslanců, známá také pod názvem komora deputovaných, se skládala z poslanců zvolených přímou volbou lidu.

Říšská rada byla zákonodárným orgánem Rakouska po roce 1867. Zasedaly v ní dvě komory: Poslanecká sněmovna a Panská sněmovna. Říšská rada schvalovala rozpočet, zákony a mezinárodní smlouvy. Vláda měla výkonnou moc a mohla předkládat návrhy zákonů.

Poslanecká sněmovna byla dolní komora Říšské rady. Zastupovala občany a měla 203 členů, později i více. České království mělo v ní 54 poslanců a Markrabství moravské 22.

Panská sněmovna byla horní komora Říšské rady. Zasedali v ní členové císařské dynastie, pozemková šlechta, arcibiskupové a biskupové. Měla právo veta proti rozhodnutí Poslanecké sněmovny.

Základní zákon o obecných právech občanů státních (Z.Č. 142 Ř.Z.) byl důležitým dokumentem, který zaručoval široký katalog občanských práv. Jeho principy se později odrazily v Ústavě z roku 1920.

Změny ústavních zákonů v Říšské radě vyžadovaly 2/3 většinu hlasů.

Vláda a Říšská rada měly právo předkládat návrhy zákonů. Vláda měla zároveň výkonnou moc.

Říšská rada schvalovala rozpočet a zákony. Vydávala také obecné zákony a souhlasila s ratifikací mezinárodních smluv.

Politické hnutí v českých zemích, které argumentovalo s nepřerušenou existencí českého státu v rámci Habsburské monarchie. Základní teze: Česká koruna (skupina Čech, Moravy a Slezska) představovala autonomní státoprávní jednotku, která vždy měla vlastní bytnost a povahu.

Soubor dokumentů, které upřesňovaly stav českého státního práva v rakouské monarchii, nahrázily předchozí zřízení z roku 1526. Byly dány do výkonu v roce 1627 pro Čechy a v roce 1628 pro Moravu.

Instituce, která jednala jménem panovníka v českých zemích, zrušena v roce 1749. Znamenalo to oslabení mocenského vlivu Čech v rakouské monarchii.

Soubor požadavků, který vystoupila česká politická reprezentace v rpnu 1868, po zklamání z rakousko-uherského vyrovnání.

Srpnová dohoda z roku 1871, která formulovala požadavky české strany na nějakou formu vyrovnání s rakouskou monarchií. Přijímala rakousko-uherské vyrovnání a souhlasila s běžnou správou armády, financí a zahraniční politiky.

Změna z roku 1867, která posílila postavení Uherska v rakouské monarchii a vytvořila dualismus, dvoučlennou monarchii. Tato změna způsobila rozčarování české strany, která se snažila o další autonomii českých zemí.

Snahy o větší autonomii českých zemí v rakouské monarchii po roku 1867.

Změny v českých zemích v přelomu 60. a 70. let 19. století, odpověď na rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867. Snaha dosáhnout větší autonomie a samostatnosti v rámci rakouské monarchie.

Soubor pravidel, který zaručuje základní práva a svobody občanů. Zahrnuje oblasti jako rovnost před zákonem, volební právo, svobodu slova, víry a shromažďování.

Zákon, který stanovil směr směřující k dualismu, tedy společnému státu. Dva autonomní celky, Rakousko a Uhry, a jejich společná řízení.

Pojem pro zdůraznění autonomních celků, tedy Rakouska a Uhry, které se staly samostatnými s vlastními vládami, institucemi a parlamentem.

Právo občanu státního občanství v Rakousko-Uhersku, vyjasněné v roce 1867.

Zaručené právo na svobodné projevování názorů, sdružování a shromažďování, s možným omezením v případě výjimečného stavu.

Přístup k úřadům je zaručen pro všechny. Zahrnuje transparentnost a dostupnost veřejné správy pro občany.

Objevuje se problém v realizaci základních práv. omezení v praxi i přes ustanovení ústavy.

Omezení základních práv v případě vážných hrozeb. Kladly se důrazy na bezpečnost a pořádek v tehdejším čase.

První kapitola Revolučních zákonů z roku 1848 se zabývá problematikou státního občanství. Stanoví základní práva občanů, jako je rovnost před zákonem, rovný přístup k úřadům a nedotknutelnost.

Druhý článek Revolučních zákonů z roku 1848 zaručuje všem občanům stejnou ochranu zákona, bez ohledu na jejich postavení nebo majetkové poměry.

Třetí článek Revolučních zákonů z roku 1848 zaručuje všem občanům přístup k státním úřadům bez diskriminace, což znamená, že každý má stejnou šanci prosadit se v státní správě.

Revoluční zákony z roku 1848 zdůrazňují svobodné myšlení a vyjadřování se včetně vědeckého bádání. Svoboda tisku a svobodné myšlení byly jedněmi z hlavních pilířů těchto zákonů. Praxe však zdůrazňovala vliv církve, která zpochybňovala některé vědecké myšlenky.

Revoluční zákony z roku 1848 zakotvily i svobodu pohybu, ale v praxi chyběly konkrétní zákony, které by ji provedly. Například chyběl zákon o shromažďování a tiskový zákon.

Zákon č. 143 Říšského zákoníku zavádí Říšský soud. Ten řeší spory mezi soudy a správními úřady o jurisdikci, spory mezi jednotlivými orgány různých zemí a stížnosti občanů na porušení jejich politických práv, po projednání ve standardním soudním procesu.

Říšský soud rozhoduje, zda mu náleží jurisdikce v daném sporu. Proti jeho rozhodnutí se nelze odvolat. Soud má sídlo ve Vídni a skládá se z prezidenta, místopředsedy a 16 dalších členů. Prezidenta jmenuje císař doživotně a ostatní členy jmenuje císař nebo nominuje panská sněmovna.

Zákon č. 144 Říšského zákoníku z roku 1849 určuje uspořádání soudů v Rakouské říši. Ten rozděluje řízení do tří stupňů (okresní, zemské a Nejvyšší soud), čímž se zavádí soudobá hierarchie soudů v moderních státech.