Rakouské konstituce 1848-1867

První rakouská oktrojovaná ústava z 25. dubna 1848, známá též jako Pillersdorfova ústava. Zakotvila demokratické svobody, ale volební řád nebyl spravedlivý a dělnictvo volit nemohlo. Nikdy nenabyla účinnosti.

Základní princip dědičnosti koruny v rakouském císařství, dle něhož nástupce na trůn mohl být i žena. Zaručila nástupnictví Marie Terezie na trůn.

Zasedání říšského sněmu ve Vídni po odvolání Dubnové ústavy s cílem vypracovat novou ústavu a řešit otázky poddanství a roboty. Bylo násilím rozpuštěno Schwarzenbergovou vládou v březnu 1849.

Návrh na novou ústavu vypracovaný Říšským sněmem, který se kvůli revoluci ve Vídni přesunul do Kroměříže. Nikdy nebyl projednán v konečné verzi.

Druhá rakouská oktrojovaná ústava z 4. března 1849, známá též jako Stadionova ústava. Zavádí jediné celoříšské občanství a prohlašuje všechny země za nedělitelné, včetně Uherských zemí.

Soubor dvou patentů a jednoho kabinetního listu Františka Josefa I. z 31. prosince 1851, které zrušily Březnovou ústavu a zavedly základy Bachova absolutismu.

Režim absolutismu v Rakouském císařství v 50. letech 19. století, který zprovozněn Alexandrem Bachem. Oprováděného pomocí vojska a represe.

Prohlášení Františka Josefa I. z 20. října 1860, které slibovalo omezení absolutismu, federalizaci monarchie a rovnoprávnost národů. První krok směrem k parlamentarismu.

Třetí rakouská oktrojovaná ústava z 26. února 1861, známá též jako Schmerlingova ústava. Realizovala zásady Říjnového diplomu a rozšířila říšskou radu na širší a užší formát.

Horní komora říšské rady, sestávající z princů císařského domu, představitelů pozemkové šlechty a církevních hodnostářů.

Dolní komora říšské rady, volená dle počtu obyvatel a zastoupení občanských zájmů. V ní zasedalo 343 poslanců z jednotlivých zemí.

Jediná rakouská ústava, která nebyla oktrojovaná a skládala se z více částí. Platí pro rakouské země a obsahuje široký katalog základních práv. Je inspirací pro ústavu z roku 1920.

Zákon č. 141/1867 Ř. Z. o říšském zastupitelstvu, který upravuje říšskou radu a její kompetence.

Zákon č. 142/1867 Ř. Z. o obecných právech občanů státu, který zahrnuje široký katalog občanských práv, včetně rovnosti před zákonem a svobody tisku.

Zákon č. 143/1867 Ř. Z. o zřízení říšského soudu, který řešil spory o jurisdikci, stížnosti na porušení práv a případné velezrady. Měl velký vliv na náš Ústavní soud.

Zákon č. 144/1867 Ř. Z. o moci soudcovské, který upravuje nezávislost soudů a jejich organizaci.

Zákon č. 145/1867 Ř. Z. o užívání moci vládní a výkonné, který upravuje výkonnou moc, kompetence císaře a vlády.

Zákon č. 146/1867 Ř. Z. o rakousko-uherském vyrovnání, který upravoval vzájemný poměr mezi rakouskou a uherskou částí říše. Jeho znění a interpretace se v Rakousku a Uhersku lišila.

Zákon č. 147/1867 Ř. Z. o provádění prosincové ústavy, který upřesňoval některé otázky.

Pohyb českého národního odporu proti Rakousko-Uherské říši během 1. světové války. Započal v březnu 1915 v Praze a v letech 1915-1918 se rozvíjel jak na českém území, tak v zahraničí.

Prohlášení českých a slovenských poslanců v Praze 6. ledna 1918, které odmítlo Rakousko-Uherskou zahraniční politiku a hlásilo se k 14 bodům prezidenta Wilsona. Bylo to jasné volání po samostatnosti.

Dokument přijatý Slovenskou národní radou v Martině na Slovensku 30. října 1918, který vyjádřil touhu po sjednocení s českým národem a podpoře práva na sebeurčení.

První ústavní provizorium pro Československou republiku, přijatý Národním výborem 28. října 1918. Zrušil platnost rakouských a uherských zákonů a stanovil národní výbor za nejvyšší orgán státu.

Prozatímní ústavní dokument ČSR přijatý Národním výborem 13. listopadu 1918. Stanovil Národní shromáždění za zákonodárný orgán a prezidenta za nejvyššího představitele státu.

Ústava Československé republiky přijatá 29. února 1920, která byla polylegální, založená na představě jednotného a nedělitelného státu a navazovala na ústavy USA a Francie. Zaváděla prezidentský systém.

Dohoda mezi Českým národním sdružením a Slovenskou ligou v Clevelandu 23. října 1915, která deklarovala podporu samostatnosti českých zemí a Slovenska v rámci federace Podunajské monarchie.

Dohoda mezi českými a slovenskými krajanskými organizacemi v USA 31. května 1918, která se hlásí k 14 bodům prezidenta Wilsona a požaduje vytvoření samostatného československého státu.

Prohlášení Československého národního výboru v Paříži v říjnu 1918, které deklaruje nárok na samostatný stát a definuje základní demokratické principy a práva.

Smlouva sjednaná v Saint-Germain-en-Laye 10. září 1919, která potvrdila vznik samostatného československého státu a jeho hranice. Uznává připojení Podkarpatské Rusi a zaručuje menšinám ochranu práv.

Mírová konference pořádaná ve Versailles v roce 1919, kde byly podepsány mírové smlouvy s poraženými zeměmi a vytyčené hranice nových států. Smlouvy se staly součástí ústavního řádu ČSR.

Organizace založená v roce 1919 s cílem zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti. ČSR se stala jejím členem ihned po svém vzniku.

Zahraniční odboj vedený TGM v roce 1915-1918, který se snažil o uznání Československa a vybudování podmínek pro jeho samostatnost. Hlavní osobnosti: TGM, Beneš, Štefánik.