Mikroorganismy - Viry

Sinice jsou prokaryotické organismy, které vytvářejí kolonie, různou barvu díky pigmentům a mají schopnost fotosyntézy a fixace dusíku, často žijí ve symbióze s rostlinami.

Sinice mohou být jednobuněčné (často spojené slizem) nebo vláknité (s vyvinutou pochvou), které obsahují vegetativní buňky, heterocysty (vazební dusík) a akinete (klidové spory).

Jednobuněčné sinice se množí příčným dělením, zatímco vláknité oddělováním hormogonie, odvozených od klíčení akinet.

Sinice hrají důležitou roli v ekosystémech, obohacují atmosféru kyslíkem, fungují jako zdroj živin pro rostliny i v medicíně, dále se podílejí i na tvorbě travertinu.

Prokaryotické organismy s odlišnou buněčnou stěnou (pseudomurein), podílející se na cyklech C, N a S a jedny z nejstarších organismů na Zemi.

Způsob výživy, kdy organismy získávají energii z chemických reakcí a vytvářejí si organické látky z anorganických.

Způsob výživy, kdy organismy získávají energii z organických látek.

Druh sinice, charakterizovaný kulovitými koloniemi, schopný fixace atmosférického dusíku a často se vyskytuje ve symbióze s jinými organismy.

Infekční onemocnění rostlin způsobená bakteriemi, které pronikají do rostlin poraněním a průduchy, a způsobují symptomy jako měkké hniloby, vadnutí a skvrnitost.

Zvláštní skupina autotrofních bakterií, které provádějí fotosyntézu a jsou evolučně velmi staré.

Pachnoucí zelený povlak na povrchu stojatých vod, tvořený koloniemi sinic.

Jedovaté látky produkované sinicemi, které mohou poškodit zdraví člověka a organismů ve vodě.

Obohacování vod o živiny, jako jsou fosfor a dusík, z hnojiv a čističek, které podporují růst sinic a zhoršují problémy s vodním květem.

Stav s nedostatečným množstvím kyslíku v prostředí, často ve vodě po odumření sinic.

Schopnost patogenu (např. bakterie) způsobit onemocnění – míra škodlivosti.

Fotosynteticky aktivní pigment obsažený v sinicích, který zachycuje sluneční záření.

Prokaryotický chromozom, který se nachází v cytoplazmě prokaryotické buňky a není obklopen jadernou membránou. Obsahuje genetickou informaci buňky.

Kruhové molekuly DNA, které se nacházejí v cytoplazmě některých prokaryotických buněk a obsahují doplňkové genetické informace. Můžou obsahovat geny pro rezistenci na antibiotika nebo produkci toxinů.

Vnější ochranná vrstva prokaryotické buňky, která je propustná pro živiny a obsahuje peptidoglykany.

Semipermeabilní membrána, která odděluje vnitřek prokaryotické buňky od vnějšího prostředí. Působí jako bariéra, řídí vstup a výstup látek a může vytvářet vchlípeniny, tzv. mezosomy.

Buněčné organely zodpovědné za syntézu proteinů. Mají odlišnou sedimentační konstantu (70S) než ribosomy eukaryotických buněk.

Vnější obal z polymerních látek, které nalezneme u některých prokaryotických buněk. Chrání buňku před nepříznivými vlivy prostředí.

Vnější vrstva z polysacharidů, kterou nalezneme u některých prokaryotických buněk. Pomáhá buňce přichytit se k povrchu jiných buněk.

Duté vlákno z bílkoviny flagelinu, které umožňuje pohyb některým prokaryotickým buňkám.