Ústavní právo SZ PDF

Summary

This document discusses constitutional law and the Czech Constitution. It includes details on the Czech Republic's constitutional structure, including the Czech constitution, constitutional laws, and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The document also explains the different branches of government and the fundamental principles of the Czech constitutional order.

Full Transcript

1. Ústavní pořádek ČR 2 2. Ústavní charakteristika ČR, zapojení ČR do mezinárodních organizací a institucí. 4 3. Základní ustanovení Ústavy ČR. 5 4. Moc zákonodárná v Ústavě ČR....

1. Ústavní pořádek ČR 2 2. Ústavní charakteristika ČR, zapojení ČR do mezinárodních organizací a institucí. 4 3. Základní ustanovení Ústavy ČR. 5 4. Moc zákonodárná v Ústavě ČR. 6 5. Moc výkonná v Ústavě ČR. 8 6. Moc soudní v Ústavě ČR. 11 7. Územní samospráva v ČR. 14 8. Další orgány ústavního systému ČR mimo orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní. 15 9. Obecná ustanovení Listiny základních práv a svobod. 17 10. Základní (osobnostní) lidská práva a svobody. 18 11. Politická práva. 18 12. Ochrana menšin v ČR. 19 13. Hospodářská, sociální a kulturní práva. 20 14. Právo na soudní a jinou právní ochranu. 20 15. Ústavní zajištění vnější a vnitřní bezpečnosti ČR. 21                1. Ústavní pořádek ČR Je důležité rozlišit dva pojmy: ústava a Ústava. ústava je jeden konkrétní dokument (úst. zák. č. 1/1993 Sb.), který upravuje fungování státu a základní pravidla pro společnost. Ústava je součástí širšího pojmu ústava, což znamená celý ústavní pořádek. Ten zahrnuje: - Ústavu, - Listinu základních práv a svobod (LZPS), - ústavní zákony. Ústavní pořádek je soubor právních předpisů nejvyšší právní síly, které lze měnit jen ústavním zákonem. Tento pojem vznikl v ČR v roce 1993 po rozpadu ČSFR a zahrnuje i některé mezinárodní smlouvy o lidských právech, jak rozhodl Ústavní soud (Pl. ÚS 36/01). Například Listina práv EU má ale stále postavení běžné mezinárodní smlouvy. Části ústavního pořádku ČR 1. Ústava - Hlavní dokument státu. - Určuje, jak funguje stát, jeho orgány a vztahy mezi nimi. - Zaručuje základní práva a stanovuje hodnoty, které má stát chránit. - Mezi hlavní funkce Ústavy patří: Organizační funkce: Ústava vymezuje, jaké orgány tvoří stát (např. Parlament, Prezident, vláda) a jaké jsou jejich pravomoci. Ochranná funkce: Chrání základní práva a svobody občanů, což je klíčové pro fungování demokratické společnosti. Stabilizační funkce: Udržuje stabilitu státního systému tím, že vymezuje jasná pravidla pro tvorbu a změnu právního řádu. 2. Ústavní zákony - Speciální zákony, které mají stejnou právní sílu jako Ústava. - Můžeme je rozdělit do šesti skupin: 1. Změny a doplnění Ústavy ‒ například zákony týkající se státních hranic. 2. Samostatné ústavní zákony ‒ např. LZPS. 3. Dočasné zákony ‒ řeší konkrétní situace, které neovlivní stát trvale (například ústavní zákony řešící přechodné otázky po rozpadu ČSFR (zákon 4/1993 Sb.). 4. Základní otázky mimo Ústavu ‒ např. rozdělení státu. 5. Jednorázové použití ‒ řeší výjimky z Ústavy. 6. Individuální záležitosti ‒ např. úprava státních hranic. 3. Listina základních práv a svobod (LZPS) - Listina byla přijata ještě za dob federálního Československa, Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky a byla původně nesena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., jenž Listině zajišťoval nadústavní charakter - Zajišťuje ochranu lidských práv a svobod. - Vymezuje vztahy mezi státem a jednotlivci. - Je inspirována různými mezinárodními i historickými zdroji. - Obsahuje: Práva osobní (základní): 1. Právo na život (čl. 2), včetně: A) zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu (čl. 3) a trestu smrti (DP 6), B) zákazu otroctví, nevolnictví a nucených prací (čl. 4), C) práva na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5), D) zákazu uvěznění pro dluh (čl. 1 DP 4). 2. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9). 3. Právo na respektování rodinného a soukromého života (právo na soukromí), obydlí, korespondence dopravovaných zpráv (čl. 8) včetně: A) práva muže a ženy uzavřít manželství a zabezpečit rodinu, B) rovnost manželů mezi sebou a vztahu k jejich dětem (čl. 5 DP 7). 4. Svoboda pohybu, svoboda zvolit si místo pobytu a svoboda opustit vlastní zemi (čl. 2 DP č.4), včetně: A) zákazu vyhoštění státního příslušníka z území státu, jehož je státním příslušníkem (čl. 3 DP 4), B) zákazu kolektivního vyhoštění cizinců (čl. 4 DP 4), C) zákazu vyhoštění cizince usídleného na území státu s výjimkou vyhoštění na základě rozhodnutí příslušného orgánu (čl. 1 DP 1). Práva politická 1. Svoboda projevu (čl. 10). 2. Svoboda shromažďovací (čl. 11). 3. Svoboda sdružovací (čl. 11). 4. Právo na svobodné volby s tajným hlasováním (čl. 3 DP 1). Práva kulturní 1. Právo na vzdělání (čl. 2 DP 1). Procesněprávní garance vymahatelnosti práv a svobod 1. Právo na účinný právní prostředek nápravy (čl. 13). 2. Právo na spravedlivé řízení (čl. 6). 3. Zákaz diskriminace (čl. 14). 4. Právo na odškodnění v případě justičního omylu (čl. 5 odst. 5). 1. Význam Listiny základních práv a svobod pro ochranu jednotlivce Listina základních práv a svobod hraje klíčovou roli při ochraně lidské důstojnosti, svobody a práv jednotlivců. Zaručuje práva na život, svobodu projevu, ochranu menšin a přístup ke spravedlivému soudnímu řízení. Tím nastavuje základní standardy, které musí stát a jeho orgány respektovat. 2. Úloha Ústavy v českém právním systému Ústava je základním dokumentem České republiky, který stanoví pravidla fungování státu, jeho institucí a vztahů mezi nimi. Je garantem základních hodnot, jako je demokracie, svrchovanost a právní stát. Díky své nejvyšší právní síle ovlivňuje všechny ostatní právní předpisy. 3. Jak ovlivňují mezinárodní smlouvy o lidských právech ústavní pořádek ČR? Mezinárodní smlouvy o lidských právech jsou v českém právním řádu uznávány jako součást ústavního pořádku, pokud byly řádně rati kovány a vyhlášeny. Tyto smlouvy pomáhají zajistit, že český právní systém je v souladu s mezinárodními standardy ochrany lidských práv. Například Evropská úmluva o lidských právech ovlivňuje rozhodování soudů i tvorbu zákonů. fi 2. Ústavní charakteristika ČR, zapojení ČR do mezinárodních organizací a institucí. Česká republika je demokratický právní stát s parlamentní formou vlády. Základními prameny ústavního práva jsou Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku. Ústava nabyla účinnosti 1. ledna 1993, po rozdělení Československa. Státní zřízení Forma vlády: Parlamentní republika, kde suverenita spočívá v lidu, který vykonává moc prostřednictvím svých zástupců. Hlava státu: Prezident republiky je volen přímo na 5 let. Jeho postavení je převážně reprezentativní, ale má i důležité pravomoci, např. jmenování vlády, soudců Ústavního soudu, a možnost rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Výkonná moc: Vláda v čele s předsedou vlády (premiérem), který je jmenován prezidentem a odpovídá se Poslanecké sněmovně. Ministři vlády jsou odpovědní jak premiérovi, tak sněmovně. Zákonodárná moc: Je vykonávána Parlamentem ČR, který se skládá z Poslanecké sněmovny (200 poslanců volených na 4 roky) a Senátu (81 senátorů volených na 6 let, přičemž volby probíhají každé dva roky u třetiny Senátu). Soudní moc: Je nezávislá na výkonné i zákonodárné moci. Vrcholnými institucemi jsou Ústavní soud (dohlíží na soulad zákonů s Ústavou) a Nejvyšší soud. Existují i další soudy, jako je Nejvyšší správní soud a obecné soudy. Základní principy ústavního pořádku Princip suverenity lidu: Veškerá státní moc vychází z lidu. Dělba moci: Moc je rozdělena na tři složky ‒ výkonnou, zákonodárnou a soudní, které se navzájem kontrolují. Zásada právního státu: Stát je vázán zákony a občanům jsou zaručena základní práva a svobody, které jsou chráněny nezávislými soudy. Ochrana základních práv a svobod: Listina základních práv a svobod garantuje občanům jejich práva a svobody, která jsou vymahatelná u Ústavního soudu a dalších institucí. Zapojení České republiky do mezinárodních organizací Česká republika je aktivním členem řady mezinárodních organizací a institucí, které významně ovlivňují její postavení na mezinárodní scéně. 1. Organizace spojených národů (OSN) Česká republika je členem OSN od roku 1993. OSN je globální organizací, která usiluje o udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, ochranu lidských práv a rozvoj mezinárodní spolupráce. ČR se zapojuje do mírových misí a humanitárních programů. 2. Evropská unie (EU) Česká republika se stala členem Evropské unie 1. května 2004. Členství v EU znamená, že ČR podléhá evropskému právnímu řádu a účastní se na tvorbě a prosazování společných evropských politik. Důležitým aspektem je harmonizace vnitrostátního práva s právem EU. 3. Severoatlantická aliance (NATO) ČR je členem NATO od roku 1999. NATO je obranná aliance založená na principu kolektivní obrany. ČR se účastní operací NATO zaměřených na udržení bezpečnosti a stability nejen v evropském regionu, ale i v dalších oblastech světa. 4. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Od roku 1995 je ČR členem OECD, organizace zaměřené na podporu ekonomického růstu a rozvoje demokracie a tržního hospodářství. Členství v OECD znamená zapojení ČR do analýz a doporučení pro zlepšení ekonomické politiky a konkurenceschopnosti. 5. Rada Evropy Česká republika vstoupila do Rady Evropy v roce 1993. Tato organizace se zaměřuje na ochranu lidských práv, podporu demokracie a právního státu. Součástí Rady Evropy je Evropský soud pro lidská práva, k němuž mohou čeští občané podávat stížnosti na porušení lidských práv. 6. Světová obchodní organizace (WTO) ČR se stala členem WTO v roce 1995. WTO se zaměřuje na liberalizaci světového obchodu a řešení obchodních sporů mezi státy. Česká republika tak má přístup k mezinárodním trhům a podílí se na tvorbě globálních obchodních pravidel. 7. Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka ČR je členem MMF a Světové banky. Tyto organizace se zabývají podporou globální nanční stability, poskytováním úvěrů zemím v krizích a podporou rozvojových projektů, což pomáhá i České republice při řešení ekonomických výzev. 8. Vyšehradská skupina (V4) ČR je členem Vyšehradské skupiny, regionálního uskupení zahrnujícího také Polsko, Maďarsko a Slovensko. Hlavním cílem skupiny je spolupráce ve středoevropském regionu a koordinace postojů na mezinárodní scéně, zejména v rámci EU. fi 3. Základní ustanovení Ústavy ČR. Článek 1 (1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Článek 2 (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. (3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. (4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Článek 3 Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod. Článek 4 Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Článek 5 Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Článek 6 Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin. Článek 7 Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Článek 8 Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků. Článek 9 (1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. (2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. (3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Článek 10 Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž rati kaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 10a (1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. (2) K rati kaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k rati kaci je třeba souhlasu daného v referendu. Článek 10b (1) Vláda pravidelně a předem informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci uvedené v čl. 10a. (2) Komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace nebo instituce způsobem, který stanoví jejich jednací řády. (3) Zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek, může svěřit výkon působnosti komor podle odstavce 2 společnému orgánu komor. Článek 11 Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem. Článek 12 (1) Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. (2) Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Článek 13 Hlavním městem České republiky je Praha. Článek 14 (1) Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. (2) Státní symboly a jejich používání upraví zákon. fi fi fi 4. Moc zákonodárná v Ústavě ČR. Zákonodárná moc je v Ústavě České republiky uvedena v Hlavě II. Představitelem zákonodárné moci v České republice je Parlament ČR, který je tvořen dvěma komorami ‒ Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, starších 21 let, občanů ČR, kteří jsou zvoleni tajným hlasováním na dobu 4 let a to systémem poměrného zastoupení (výsledek volby je stanoven podle poměru hlasů, které jednotlivé politické strany získaly). Senát má 81 senátorů, občanů ČR, starších 40 let, kteří jsou zvoleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému na dobu 6 let s tím, že každé 2 roky se volí nová 1/3 senátorů. Parlament (obě komory v součinnosti) má v kompetenci významné pravomoci, zejména: Dávat souhlas s mezinárodními smlouvami podle čl. 10, 10a a čl. 49 Ústavy, Přijímat slib prezidenta republiky, Usnášet se, že prezident republiky nemůže ze závazných důvodů vykonávat svůj úřad, Usnášet se o vyhlášení válečného stavu, Usnášet se o vyhlášení stavu ohrožení státu, Usnášet se o souhlasu s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky, Usnášet se o souhlasu s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, Usnášet se účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem, Schvalovat ústavní žalobu proti prezidentu republiky pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Část Parlamentu - Poslanecká sněmovna, zejména: Schvaluje státní rozpočet (formou zákona) a státní závěrečný účet, Dává souhlas s trestním stíháním poslance, Vyslovuje důvěru vládě, Vyslovuje nedůvěru vládě, Navrhuje prezidentu republiky jmenovat prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, Volí a odvolává členy Nejvyššího kontrolního úřadu, Volí veřejného ochránce práv. Část Parlamentu - Senát, zejména: Dává souhlas prezidentu republiky se jmenováním soudců Ústavního soudu, Dává souhlas s trestním stíháním senátora, Dává souhlas s trestním stíháním soudce Ústavního soudu, Navrhuje Poslanecké sněmovně kandidáty na veřejného ochrance práv. Volební systém Rozlišujeme volební právo aktivní a pasivní. Aktivní volební právo tj. právo volit má každý státní občan České republiky, který dosáhl věku 18 let. Pasivní volební právo tj. právo být zvolen do Poslanecké sněmovny a Senátu ČR. Ústava uzákoňuje pro každou komoru Parlamentu ČR jiný systém voleb: a) zásada poměrného zastoupení b) zásada většinového zastoupení Zásada poměrného zastoupení Jsou podle ní voleni poslanci do Poslanecké sněmovny. Občané odevzdávají své volební hlasy pro kandidátní listiny politických stran, nikoli pro jednotlivé kandidáty. Poměrem hlasů se určuje počet zvolených kandidátů z jednotlivých kandidátních listin. Zásada většinového zastoupení Jsou podle ní voleni senátoři. Voliči volí jednotlivé kandidáty. Většinový volební systém vychází z předpokladu, že rozhodující není poměr, ale většina hlasů. V jednomandátových i vícemandátových obvodech získává všechna křesla v parlamentu strana, jejíž kandidát zde získal většinu hlasů. Nikdo nemůže být členem obou komor. S funkci poslance či senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta ČR, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon. - Poslanec i senátor používá imunitu, nestíhatelnost. - Poslance či senátora nelze stíhat trestně pro hlasování, za projevy učiněné V Poslanecké sněmovně nebo v Senátu ČR. - Poslanec či senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. - Stejně tak ty osoby nelze stíhat za přestupky, trestné činy či přečiny bez souhlasu komory, jejímž je poslanec nebo senátor členem. Posláním Parlamentu ČR je především legislativní činnost, projednávání a přijímání zákonů. Navrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího samosprávního celku. Návrhy se podávají Poslanecké sněmovně. Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů. Úkolem Parlamentu ČR je kromě tvorby zákonů také kontrola moci vládní a výkonné. - Schůze obou komor Parlamentu jsou veřejné. - Každý člen vlády má právo účastni se jejich jednání a musí mu být uděleno slovo, jestliže o to požádá. - Člen vlády je povinen na žádost Poslanecké sněmovny dostavit se osobně na její schůzi. Poslanecká sněmovna postoupí schválený návrh zákona Senátu, který jej budʼ schválí, nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy nebo vyjádři vůli nezabývat se jím. Jestliže se Senát nevyjádří do 30 dnů od postoupení návrhu, považuje se zákon za přijatý. O návrhu zákona zamítnutém Senátem hlasuje Poslanecká sněmovna znovu a návrh je přijat, jestliže jej schválí nadpoloviční většina všech poslanců. Prezident je oprávněn vrátit přijatý zákon, s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen. O vráceném zákonu Poslanecká sněmovna hlasuje znovu, a jestliže jej schválí nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon je přijat. Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády. K platnosti přijatého zákona je nutné jeho vyhlášení, tj. uveřejnění ve Sbírce zákonů České republiky. 5. Moc výkonná v Ústavě ČR. V Ústavě České republiky je uvedena v Hlavě III. Výkonnou moc podle Ústavy ČR vykonává prezident republiky, vláda ČR a státní zastupitelství. Prezident republiky Prezident je hlavou státu, tj. reprezentativní osobou, zastupující stát především navenek. Používá imunitu, která spočívá v zákazu jej zadržet, trestně stíhat (kromě velezrady), stíhat pro přestupek či jiný správní delikt. Prezidentem může být zvolen pouze státní občan ČR, který dovršil 40 let věku a má právo volit a je volitelný do Senátu. Prezident České republiky je volen v přímých volbách. Volební období prezidenta je 5 let, může být zvolen dvakrát za sebou. Prezident ČR není z výkonu své funkce nikomu odpovědný. Pokud nemůže prezident dočasně vykonávat svůj úřad, zastupuje ho předseda vlády, v taxativně vymezených případech i předseda Poslanecké sněmovny. Pravomoce prezidenta republiky: Jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, svolává vládu a přijímá její demisi, Svolává zasedání Poslanecké sněmovny, Rozpouští Poslaneckou sněmovnu, Pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejich funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, Jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, Jmenuje ze soudců předsedu A místopředsedy Nejvyššího soudu, Odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, Má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou Zákona ústavního, Podepisuje zákony, Jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, Jmenuje členy Bankovní rady České národní banky, Vyhlašuje referendum, Rati kuje mezinárodní smlouvy, sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasen na jiné orgány, Je vrchním velitelem ozbrojených sil, Přijímá vedoucí zastupitelských misí, Pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, Vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu ČR, Jmenuje a povyšuje generály, Propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, Jmenuje soudce, má právo udělovat amnestii, Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon, Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoli o to požádá. Má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy, Je hlavou státu, tj. reprezentativní osoba, zastupující stát především navenek, Používá imunity, která spočívá v zákazu jej zadržet, trestně stíhat (kromě velezrady), stíhat pro přestupek či jiný správní delikt. Vláda České republiky 1. Vláda ČR jako výkonný orgán moci: - Vláda České republiky je vrcholným orgánem výkonné moci, jak je de nováno v Ústavě ČR. 2. Složení vlády: - Vláda ČR se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. - Předsedu vlády jmenuje prezident republiky, který také jmenuje ostatní členy vlády na jeho návrh. - Prezident pověřuje členy vlády řízením ministerstev nebo jiných úřadů. 3. Odpovědnost vlády: - Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně za svou činnost. - Vláda rozhoduje ve sboru, přičemž k přijetí usnesení je nutný souhlas nadpoloviční většiny všech členů vlády. fi fi 4. Dělba práce ve vládě: - Ministři v rámci vlády řídí individuální rezorty (odvětví národního hospodářství a státní správy). - Rezortní ministři jsou odpovědní za své oblasti (např. ministr nancí). - Ministři mají pravomoc rozhodovat a nesou plnou odpovědnost za správu svých rezortů, které jsou v čele vrcholných úřadů ‒ ministerstev. 5. Pravomoc vlády - podávat Poslanecké sněmovně návrhy zákonů, - vyjádřit se ke všem návrhům zákonů, - žádat, aby Poslanecká sněmovna skončila projednávání vládního návrhu zákona do tří měsíců od jeho předložení, pokud s tím vláda spojí žádost o vyslovení důvěry, - členové vlády mají právo účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí a udělí se jim slovo, kdykoliv o to požádají, - k provedení zákona, a v jeho mezích, je vláda oprávněna vydávat nařízení, které podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády. 1. Vláda jako výkonný orgán moci: - Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci v ČR a rozhoduje o klíčových otázkách celostátního významu. - Její rozhodování je omezeno zákony a hranicemi, které stanoví příslušné orgány, jako jsou ministerstva nebo ústřední orgány státní správy. 2. Usnesení vlády: - Vláda přijímá rozhodnutí ve formě usnesení vlády, která mají závaznost pro všechny její členy, ministerstva a správní úřady, pokud to zákon stanoví. - Usnesení je schvalováno nadpoloviční většinou členů vlády a může se týkat důležitých celostátních záležitostí. 3. Úřad vlády: - Sídlo Úřadu vlády se nachází v Strakově akademii na Malé Straně v Praze. - Úřad vlády se podílí na zajištění administrativní podpory vládní činnosti, jeho činnost je upravena zákonem č. 2/1969 Sb. 4. Schůze vlády: - Vláda se pravidelně schází jednou týdně na svých zasedáních, která jsou neveřejná. - Předseda vlády organizuje a řídí zasedání vlády, svolává schůze, určuje program a místo konání. - V jeho nepřítomnosti vládu zastupuje místopředseda vlády nebo pověřený ministr. 5. Rozhodování a zveřejňování usnesení: - Vláda přijímá rozhodnutí na základě písemného materiálu, výjimečně ústně, pokud jde o urgentní záležitosti. - Usnesení vlády jsou zveřejňována na o ciálních internetových stránkách Úřadu vlády, stejně jako záznamy z jednání vlády. 6. Působnost a řízení Úřadu vlády: - Vedoucí Úřadu vlády ČR řídí úřad s výjimkou organizačních záležitostí státní služby, které podléhají jiným právním předpisům (zákon o službě státních zaměstnanců). - Vedoucí Úřadu vlády je jmenován a odvoláván vládou. Státní zastupitelství Zařazení státního zastupitelství v systému moci: Podle čl. 80 Ústavy ČR je státní zastupitelství součástí výkonné moci, i když jeho úloha je speci cká, protože zastupuje stát v trestním řízení. Právní úprava státního zastupitelství: Zákon č. 283/1993, o státním zastupitelství, byl několikrát novelizován (naposledy v roce 2021). Soustava státního zastupitelství: - Státní zastupitelství tvoří soustavu: Nejvyšší státní zastupitelství Vrchní státní zastupitelství Krajské státní zastupitelství Okresní státní zastupitelství Městské státní zastupitelství v Praze a Městské státní zastupitelství v Brně mají speci ckou působnost na obvodu těchto měst. Podmínky pro jmenování státního zástupce: Státním zástupcem může být jmenován občan ČR, starší 25 let, který splňuje další zákonem stanovené podmínky. Úloha státního zástupce: - Hlavní činností státního zástupce je trestní řízení, kde má klíčovou roli v přípravném řízení, podává obžalobu a zastupuje stát před soudem. fi fi fi fi - V občanskoprávních věcech má spíše okrajovou úlohu, např. v řízeních o popírání otcovství nebo prohlášení za mrtvého. Funkce a role státního zastupitelství: Orgány státního zastupitelství dohlíží na zákonnost, stíhají trestné činy, upozorňují na nezákonnosti a zajišťují dodržování zákonů. Nejvyšší státní zastupitelství Jmenování a odvolání: Nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra spravedlnosti. Ostatní státní zástupci jsou jmenováni na neomezenou dobu. Působnost Nejvyššího státního zastupitelství: - Nejvyšší státní zastupitelství působí zejména v oblasti stížností pro porušení zákona a sjednocování výkladu zákonů. - Zajišťuje úspěšnost výkladu právních předpisů a podílí se na rozhodování o uznání cizozemských rozhodnutí. Účast ve významných řízeních: Nejvyšší státní zastupitelství se účastní řízení o uznání rozhodnutí cizozemských soudů a podává návrhy na popření otcovství. Dohled a pokyny: - Nejvyšší státní zástupce vykonává dohled nad činností vrchních státních zastupitelství. - Může vydávat pokyny obecné povahy, které jsou závazné pro všechny státní zástupce a usměrňují jejich činnost. Výkladová stanoviska: Nejvyšší státní zastupitelství vydává výkladová stanoviska, která mají formu doporučení a řeší aplikační problémy v praxi, jak v oblasti trestní, tak i v netrestní. 6. Moc soudní v Ústavě ČR. Ústavní principy soudnictví - Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, - Soudce nelze zásadně proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu, soudci (s výjimkou soudců Ústavního soudu) jsou podle čl. 93 Ústavy jmenováni prezidentem republiky bez časového omezení. - Soudce se ve své funkce ujímá složením slibu. - Ústava stanoví neslučitelnost funkce soudce s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu a s jakoukoliv funkci ve veřejné správě, přičemž rozsah neslučitelnosti může být dále rozšířen zákonem. - Zákonná úprava rozšiřuje neslučitelnost funkce soudce dále na funkce v orgánech místní samosprávy a dále zakazuje jiné placené funkce a jiné výdělečné činnosti, s s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké. Tuto činnosti může soudce vykonávat jen za předpokladu, že tím nenarušuje důstojnost soudcovské funkce nebo neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví. - Pokud jde o Ústavního soudu, na ně zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích nevztahuje. - Soudce musí být nezávislý a nestranný. Soustavu obecných soudů v ČR tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Vrchní soud, Krajské soudy, Okresní soudy. Nad dodržováním ústavnosti dohlíží Ústavní soud. Jednotlivé soudy tvoří soudci, přísedící a justiční čekatelé. Soudnictví je činnost nezávislých soudů jako státních orgánů, vykonávanou podle stanovených pravidel a spočívající v závazném řešení konkrétních případů podle právních norem. Speci čnost soudnictví spočívá v tom, že: musí jít o činnost státu, o plnění jeho funkcí. Soudnictvím může být jen činnost státních orgánů (soudů), v řešení konkrétních případů, tzv. sporů o právo, nebo i o případy jiné povahy, řešení konkrétních případů musí probíhat podle stanovených pravidel, které se označují jako soudní proces. Smyslem stanovených pravidel je dosáhnout spravedlivého projednání případu, výkonem soudnictví mohou být pověřeny jen nezávislé státní orgány, řešení musí být závazné, musí respektovat okruh osob, jemuž je určeno, jakož i to, že jsou vynutitelné prostředky, které má státní moc k dispozici, posláním soudnictví není tvorba práva, ale aplikace již existujících právních norem. Právo na soudní ochranu Soudnictví je určeno pro osoby fyzické i právnické tj. pro účastníky řízení. Právo na soudní ochranu patří k základním právům a jako takové je vyjádřeno v mezinárodních i českých dokumentech. a) mezinárodní dokumenty: Pakt občanských a politických práv ‒ čl. 14, odst. 1. Evropská úmluva. b) české dokumenty: Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.). Druhy soudnictví Soudnictví se člení na civilní, trestní, správní a ústavní soudnictví. Někdy bývají také uváděny ještě další druhy soudnictví, jako je soudnictví volební, pojišťovací, pracovní, obchodní a vojenské. Moderní soudnictví Moderní soudnictví má jiné charakteristické rysy než soudnictví starší. Patří mezi ně: specializace soudnictví: soudnictví je zcela odděleno od exekutivy v jakékoli podobě, odbornost soudnictví: rozhodující vliv v soudnictví mají soudci, kteří jsou vysokoškolsky vzdělanými právníky a laici v něm plní jen určité speci cké činnosti, nezávislost: soud má postavení „nezúčastněného třetího subjektu“, což znamená, že nemá přímý podíl na hmotně- právním vztahu, který je předmětem rozhodování, ale i to, že nenadržuje některému ze subjektů, o jejichž věci rozhoduje. fi fi Soustava soudů Soustavou soudů rozumíme organizační uspořádání soudnictví, jeho strukturu a základní vztahy mezi soudy jako jejími články. V České republice je soudnictví uspořádáno do soustavy soudů, které vykonávají všechny jeho druhy s výjimkou soudnictví ústavního. Jedná se proto o soustavu obecných soudů. Ústavní soud je jediným soudem, který stojí mimo soustavu obecných soudů a má proto postavení soudu zvláštního. Ústava zavedla čtyřstupňový systém soudů (okresní, krajské, vrchní a nejvyšší). Postupně se v zákonech de novaly okresní a výjimečně i krajské soudy jako soudy nalézací, krajské a vrchní soudy jako soudy odvolací a nejvyšší soudy jako soudy, které rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích zejména přispívají ke sjednocování judikatury. Organizační články soustavy soudů V České republice tvoří soustavu soudů okresní soudy: na roveň jsou jim postaveny obvodní soudy v hlavním městě Praze a Městský soud v Brně, krajské soudy: na roveň postavený Městský soud v Praze, vrchní soudy: sídlí v Praze a v Olomouci, nejvyšší soudy: Nejvyšší soud v Brně a Nejvyšší správní soud v Brně. Krajské soudy sídlí v sídlech krajů podle dřívějšího územního uspořádání a mají pobočky v sídlech vyšších územních celků (pokud v nich není krajský soud). Činnost soudů okresní a jim na roveň postavené soudy působí ve velké většině věcí, projednávaných v občanském soudním řízení, jako soudy prvního stupně, krajské soudy a Městský soud v Praze mají dvojí roli. Působí jako odvolací soudy (soudy druhého stupně) v případech, kdy soudem prvního stupně byl okresní soud. Kromě toho působí jakou soudy prvního stupně v případech stanovených zákonem, vrchní soudy jsou odvolacími soudy v případech, kdy soudem prvního stupně byl krajský soud, nejvyšší soud rozhoduje především o dovolání jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným rozhodnutím krajských a vrchních soudů jako soudů odvolacích. Rozhoduje dále i v jiných zvláštních případech stanovených zákonem. Vnitřní organizace soudů Spočívá v jejich členění na soudní oddělení, jejichž počet odpovídá pro soud určenému počtu senátů a samosoudců. Jiné soudní osoby (včetně vyšších soudních úředníků) se přidělují do jednotlivých oddělení. U Nejvyššího soudu se tvoří tři kolegia (trestní, občanskoprávní a obchodní), která mají jak organizační (oddělení Nejvyššího soudu se vytvářejí v rámci těchto kolegií), tak i procesní funkci (vytváří se z nich tzv. velké senáty). Kolegia se zřizují i u Nejvyššího správního soudu (zákon nestanoví jejich počet a povahu). Funkcionáři soudu U každého soudu působí tzv. funkcionáři soudu. K nim patří především předseda a místopředsedové soudu (u Nejvyššího soudu místopředseda a předsedové kolegií), jejich funkce je především správní a organizační povahy. Dále k nim patří i předsedové senátů, kteří plní procesní funkce a organizují činnost senátu. Předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu jmenuje a odvolává prezident republiky, předsedy a místopředsedy ostatních soudů ministr spravedlnosti, ostatní funkcionáře (předsedy kolegií a senátů) jmenují předsedové soudů a odvoláni mohou být jen na základě kárného opatření. K soudním funkcionářům patří i ředitel správy soudu, kterého jmenuje a odvolává předseda soudu. Tento funkcionář zajišťuje ve stanoveném rozsahu provoz soudu a veškeré další správní činnosti. Příslušnost soudů Určení konkrétního soudu je záležitostí ustanovení o příslušnosti soudu. Pravidla o příslušnosti soudu můžeme dělit podle toho, zda upravují rozsah působnosti mezi soudy různých článků soudní soustavy nebo mezi soudy téhož článku. fi Věcná příslušnost Určuje soudy, které jsou příslušné projednat a rozhodnout věc jako soudy prvního stupně. Jde tedy o to, zda řízení v prvním stupni bude probíhat buď na úrovni soudů okresních, nebo krajských, popř. zda bude určena ještě jinak. Funkční příslušnost Určuje dělení působnosti mezi soudy různých článků soudní soustavy při projednání jedné a téže věci. Jinak řečeno určuje, který soud rozhoduje o opravných prostředcích, ať už řádných nebo mimořádných. Místní příslušnost Vymezuje rozsah působnosti mezi soudy stejného článku soustavy, v případě, že je dána věcná příslušnost např. okresních soudů, určuje, který z nich bude věc projednávat a rozhodovat. Pro její stanovení je nezbytné, aby každý soud měl určen územní obvod své působnosti. Soudci Soudcem z povolání se může stát bezúhonný občan, který v den ustavení dosáhl alespoň 30 let a který má ukončené vysokoškolské právnické vzdělání a odbornou justiční zkoušku. Soudci jsou jmenováni prezidentem republiky bez časového omezení doby výkonu jejich funkcí. Jsou nezávislí, takže žádný státní orgán ani jednotlivec nesmí zasahovat do jejich činnosti a tím ohrožovat jejich nestrannost. Soudce je při rozhodování vázán pouze zákonem a je oprávněn posoudit soulad nižšího právního předpisu např. vyhlášky ministra se zákonem. Ve výkonu soudcovské funkce, ale i po jejím zániku, jsou soudci povinni zachovávat mlčenlivost, pokud nejsou této povinnosti zproštěni ze zákona nebo osobou k tomu povolanou. Další soudní osoby Zákon může stanovit, v kterých záležitostech a jakým způsobem se na rozhodování soudců podílejí vedle soudců z povolání i další občané, např. jako laičtí přísedící soudních senátů. Přísedící Přísedícím (soudcem) může být zvolen občan ČR, který splňuje požadavky pro zvolení soudcem (nemusí mít vysokoškolské právnické vzdělání a odbornou justiční zkoušku) a který je v obvodu obecního obvodního nebo místního zastupitelstva, jimiž je do funkce zvolen, přihlášen k trvalému pobytu, nebo v něm pracuje. Počet přísedících u jednotlivých soudů stanoví předseda daného soudu. Jednotliví přísedící nesmí zasedat více než 20 dnů v roce. Stát poskytuje přísedícím náhradu ušlé mzdy ve výši průměrného výdělku a hradí veškeré výdaje spojené s touto funkcí. Justiční čekatelé Každý budoucí soudce musí projít po ukončení vysoké školy právnické tzv. čekatelskou praxí. V této době se justiční čekatelé připravují pro výkon funkce soudce. Čekatelská praxe trvá 3 roky, ve zvláštních případech pouze 2. Justiční čekatelé vykonávají některé funkce samosoudce, ale pod odborným dozorem soudce. Při nástupu skládá justiční čekatel slib a po skončení je povinen podrobit se odborné justiční zkoušce. 7. Územní samospráva v ČR. Je uvedena v Ústavě České republiky v Hlavě VII. Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Zákon stanoví, kdy jsou správními obvody. Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem. Obec je samostatně spravována zastupitelstvem. Její činnost upravuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. Vyšší územní samosprávný celek (kraj) je samostatně spravován zastupitelstvem. Jeho činnosti upravuje zákon č. 129/2000 sb., o krajích a zákon č. 313/2000 Sb., o hlavním městě Praze pak vymezuje činnost hl. města Prahy. Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Funkční období zastupitelstva je čtyřleté. Zákon stanoví, za jakých podmínek se vyhlásí nové volby zastupitelstva před uplynutím jeho funkčního období. Působnost zastupitelstev může být stanovena jen zákonem. Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech samosprávy, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. Základní územní samosprávné celky Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky. Podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) v platném znění je obec základním územním samosprávným společenstvím občanů, tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Je veřejnoprávní korporací a má vlastní majetek. Vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. Samostatná působnost obce Obec v rámci samostatné působnosti plní úkoly patřící do samosprávy obce, v rozsahu stanoveném zákonem a v souladu s potřebami obce.V rámci samostatné působnosti může obec ukládat povinnosti obecně závaznou vyhláškou k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranu bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány, pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném, k zajištění veřejného pořádku, k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti, stanoví-li tak zvláštní zákon. Do samostatné působnosti obce patří spravování záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích občanů a záležitosti, které obci svěří zvláštní zákon. Obec ve svém územním obvodu pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Obec může udělovat ceny obce za významná umělecká, vědecká a jiná díla mající zejména vztah k obci a fyzickým osobám, které se významnou měrou zasloužily zejména o rozvoj obce, čestné občanství obce. Přenesená působnost obce Pokud svěří zákon obci výkon státní správy, je území obce správním obvodem a jeho orgány jsou povinny zabezpečit úkoly v přenesené působnosti.V mezích zákona může obec vydávat právní předpisy (nařízení obce) ve věcech patřících do přenesené působnosti. Obec vykonává na svém území státní správu ve věcech, které stanoví zákon, působnost v těchto věcech je přenesenou působností obce. Obce se při výkonu přenesené působnosti řídí: při vydávání nařízení obce a při rozhodování o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech fyzických a právnických osob zákony a právními předpisy vydanými na základě zákona, v ostatních případech usnesením vlády a směrnicemi ústředních správních úřadů, které musí být publikovány ve Věstníku vlády pro orgány kraje a orgány obcí. Na plnění úkolů výkonu přenesené působnosti obdrží obce ze státního rozpočtu příspěvek. Členění obcí Obce se liší podle objemu výkonu přenesené působnosti do tří stupňů: obce I. stupně obce II. stupně = obce s pověřeným obecním úřadem obce III. stupně = obce s rozšířenou působností Obce I. stupně Vedou evidenci obyvatel, zajišťují v obci volby, zabezpečují ochranu veřejného pořádku atd. Obce II. stupně s pověřeným obecním úřadem Zajišťují různé činnosti (stavební úřady, matriky,..) za malé obce na základě dohody mezi obcemi nebo rozhodnutí. Pověřený obecní úřad Jako pověřený obecní úřad je pro účel výkonu přenesené působnosti označován obecní úřad, který, vedle přenesené působnosti vykonává v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony přenesenou působnost ve správním obvodu určeném prováděcím právním předpisem. Prováděcím předpisem je Zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. Příloha č. 1 tohoto zákona obsahuje seznam obcí s pověřeným obecním úřadem. Obce III. stupně s rozšířenou působností Zajišťují činnosti živnostenských úřadů, vydávání cestovních a osobních dokladů, řidičských průkazu, vedení registru motorových vozidel, péče o nepřízpůsobivé občany, vyplácení sociálních dávek. Obecní úřad obce s rozšířenou působností Je obecní úřad, který vedle přenesené působnosti vykonává v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony přenesenou působnost ve správním obvodu určeném prováděcím právním předpisem. Prováděcím předpisem je Zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. Příloha č. 2 tohoto zákona obsahuje seznam obcí s rozšířenou působností. Správní obvody obcí s rozšířenou působností Od 1. 1. 2003 byla velká část kompetencí 73 okresních úřadů přenesena na 205 obcí s přenesenou působností. V souvislosti s reformou územní veřejné správy byla k 31. 12. 2002 ukončena činnost okresních úřadů a jejich působnosti byly přeneseny převážně na orgány územních samospráv (kraje a obce s rozšířenou působností) a v některých případech na jiné orgány státní správy v území. Obce s rozšířenou působností představují nový typ obcí s nejširším rozsahem výkonu státní správy v přenesené působnosti. 8. Další orgány ústavního systému ČR mimo orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) Ústavní orgán kontrolující hospodaření se státním majetkem a státními nančními prostředky. Nezávislý orgán, který podléhá pouze Ústavě a zákonům. Ústava ČR, čl. 97. Česká národní banka (ČNB) Ústavní orgán zodpovědný za měnovou politiku, cenovou stabilitu a regulaci bankovního sektoru. Nezávislá instituce, která se řídí zákony, ale není přímo podřízena vládě. Ústava ČR, čl. 98. Veřejný ochránce práv (ombudsman) Orgán zřízený k ochraně práv občanů před nesprávným jednáním úřadů a veřejné správy. Přijímá stížnosti a jedná jako zprostředkovatel mezi občany a úřady. Zřízen zákonem č. 349/1999 Sb. fi 9. Obecná ustanovení Listiny základních práv a svobod. Listina základní práv a svobod je součástí ústavního pořádku ČR. To je proto, že Ústava ČR sama neobsahuje základní práva a svobody, které patří k základní znakům demokratického státu, který se deklaruje jako právní stát. Je výrazem plnohodnotného zapojení České republiky do celoevropských snah. Vychází z ústřední zásady, že lidská práva a svobody jsou nezcizitelné, nepromlčitelné, nezrušitelné a jejich omezování nebo zeslabování lze pouze ve výjimečných případech, při splnění přísně stanovených podmínek a při zabezpečení soudní ochrany. Listina vychází ze základních dokumentů mezinárodního práva v této oblasti, jako jsou např. Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Listina se skládá z preambule, 6 hlav a 44 článků, které se věnují 5 základním okruhům práv. I. Hlava Obecná ustanovení Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního a sociálního původu. Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. II. Hlava Lidská práva a základní svobody Skládá se ze dvou oddílů: 1. oddíl Základní lidská práva a svobody 2. oddíl Politická práva Základní lidská práva Zaručují člověku důstojnost v základních oblastech jeho života, např. právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, osobní svoboda, právo na lidskou důstojnost a ochranu jména nebo jiných údajů o své osobě, právo na majetek, nedotknutelnost obydlí, tajemství listovních, telefonických a podobných zpráv, svoboda pohybu a pobytu, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Politická práva Vytvářejí pro občany možnost účastnit se veřejného politického života, ochranu v rovině občanské a veřejné, např. svoboda projevu, právo na informace, petiční právo, shromažďovací právo, právo sdružovat se, právo volit. III. Hlava Právo národnostních a etnických menšin Chrání před diskriminací, násilným tlakem většinového národa a před násilnou asimilací, např. právo na všestranný rozvoj vlastní kultury, právo na vzdělání v mateřském jazyku a jeho užívání v úředním styku. IV. Hlava Hospodářská, sociální a kulturní práva Garantují jistou úroveň života, která pro jednotlivce znamená důstojnou existenci a umožní mu rozvíjet svou osobnost, napař. právo na svobodnou volbu povolání a právo podnikat, právo získat prostředky pro životní potřeby prací, právo sdružovat se v odborových organizacích, právo na stávku, právo na odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky, právo žen, mladistvých a zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci, právo na důchodové a sociální zabezpečení, právo na ochranu zdraví, ochrana rodičovství a rodiny, právo na vzdělání, autorská práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti, právo na příznivé životní prostředí. V. Hlava Právo na soudní a jinou právní ochranu Zajišťuje korektnost a spravedlnost soudního jednání, aby byla vyloučena justiční zvůle, např. možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, právo obviněného odepřít výpověď, právo na obhajobu, právní pomoc, právo na veřejný proces bez průtahů, presumpce neviny, nikdo nesmí být dvakrát souzen za totéž. VI. Hlava Ustanovení společná Zákon může některým občanům, kteří vykonávají různé funkce např. soudcům, prokurátorům, zaměstnancům státní správy a územní samosprávy, příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost. Některým občanům může omezit právo na stávku např. povoláním, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví. 10.Základní (osobnostní) lidská práva a svobody. Základní lidská práva Zaručují člověku důstojnost v základních oblastech jeho života, např. právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, osobní svoboda, právo na lidskou důstojnost a ochranu jména nebo jiných údajů o své osobě, právo na majetek, nedotknutelnost obydlí, tajemství listovních, telefonických a podobných zpráv, svoboda pohybu a pobytu, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. 11.Politická práva. Politická práva Vytvářejí pro občany možnost účastnit se veřejného politického života, ochranu v rovině občanské a veřejné, např. svoboda projevu, právo na informace, petiční právo, shromažďovací právo, právo sdružovat se, právo volit. Ústavní základ politických práv Listina základních práv a svobod (LZPS): Politická práva jsou zakotvena v hlavě druhé, oddíle druhém LZPS, která je součástí ústavního pořádku ČR. Tato práva zaručují účast občanů na veřejném a politickém životě. Právo na účast ve volbách Čl. 21 LZPS: Každý občan má právo podílet se na správě veřejných záležitostí, a to přímo nebo volbou svých zástupců. Volby do Parlamentu, Evropského parlamentu, krajských a obecních zastupitelstev. Právo být volen: Každý občan má právo kandidovat ve volbách. Svoboda projevu a informace Čl. 17 LZPS: Zaručuje svobodu projevu a právo na informace. Svoboda tisku, médií a právo na vyjadřování politických názorů bez cenzury. Shromažďovací právo Čl. 19 LZPS: Každý má právo se pokojně shromažďovat. Shromáždění, demonstrace a další formy politických projevů. Sdružovací právo Čl. 20 LZPS: Právo se sdružovat v politických stranách, spolcích nebo jiných organizacích. Občané mohou zakládat politické strany, odbory nebo jiné organizace pro prosazování svých zájmů. Petiční právo Čl. 18 LZPS: Právo podávat petice k orgánům státní správy a samosprávy, týkající se veřejných nebo politických záležitostí. Právo na odpor Čl. 23 LZPS: Právo na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a svobod, pokud nelze uplatnit jiná práva. 12.Ochrana menšin v ČR. Ochrana menšin v České republice je zajištěna na několika úrovních, a to jak ústavně, tak mezinárodně. Níže uvádím přehled právního rámce, základních dokumentů a institucí týkajících se ochrany menšin: 1. Ústavní základy ochrany menšin Ochrana národnostních a etnických menšin je zakotvena v několika klíčových dokumentech českého právního řádu: Ústava ČR (čl. 6): Zaručuje rovnost a zákaz diskriminace. Přiznává základní práva a svobody všem občanům bez ohledu na jejich národnost nebo etnický původ. Listina základních práv a svobod (čl. 24 a čl. 25): Článek 24 stanoví, že příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Článek 25 přiznává menšinám právo na vzdělání ve vlastním jazyce, právo na užívání svého jazyka v úředním styku a právo na účast při rozhodování o věcech, které se jich týkají. 2. Mezinárodní závazky Česká republika je vázána několika mezinárodními smlouvami a dokumenty, které zajišťují ochranu menšin: Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (Rada Evropy, 1995): Tato úmluva zaručuje právo příslušníků menšin na rovný přístup k veřejným službám, vzdělání a kulturním právům. Evropská charta regionálních či menšinových jazyků (1992): Česká republika podporuje ochranu a rozvoj menšinových jazyků. Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (OSN, 1965): Zakazuje rasovou a etnickou diskriminaci. 3. Zákony na ochranu menšin V České republice je ochrana menšin upravena několika zákony: Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin: Tento zákon zakotvuje základní práva národnostních menšin, včetně práva na používání jazyka menšin ve styku s úřady, práva na vzdělání ve vlastním jazyce a kulturní rozvoj. Zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon: Tento zákon zakazuje diskriminaci z různých důvodů, včetně etnického původu a národnostní příslušnosti. 4. Instituce pro ochranu menšin Existuje několik institucí, které se v ČR věnují ochraně práv menšin: Rada vlády pro národnostní menšiny: Vládní poradní orgán, který sleduje plnění závazků ČR vůči menšinám a navrhuje opatření k jejich ochraně. Veřejný ochránce práv (ombudsman): Zabývá se stížnostmi na diskriminaci a porušování práv menšin. 5. Národnostní menšiny v ČR Podle sčítání lidu jsou největšími národnostními menšinami v ČR: - Slováci - Romové - Ukrajinci - Poláci - Vietnamci Menšiny mají právo na: Zakládání vlastních kulturních a vzdělávacích institucí. Zastoupení v orgánech samosprávy v oblastech s vyšším počtem příslušníků menšin. 6. Výzvy a problémy Přestože je právní rámec silný, některé menšiny, zejména Romové, čelí v praxi diskriminaci, segregaci ve vzdělávání a omezenému přístupu k bydlení a zaměstnání. Existuje také problém stereotypů a předsudků vůči menšinám, který přetrvává jak v mediálním diskurzu, tak ve veřejném životě. 13.Hospodářská, sociální a kulturní práva. Garantují jistou úroveň života, která pro jednotlivce znamená důstojnou existenci a umožní mu rozvíjet svou osobnost, napař. právo na svobodnou volbu povolání a právo podnikat, právo získat prostředky pro životní potřeby prací, právo sdružovat se v odborových organizacích, právo na stávku, právo na odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky, právo žen, mladistvých a zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci, právo na důchodové a sociální zabezpečení, právo na ochranu zdraví, ochrana rodičovství a rodiny, právo na vzdělání, autorská práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti, právo na příznivé životní prostředí. 14.Právo na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní základy Čl. 36 Listiny základních práv a svobod (LZPS): Právo na soudní ochranu. Každý má právo obrátit se na nezávislý soud, pokud byla porušena jeho práva. Zákaz odepření spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces Nezávislý a nestranný soud. Právo na obhajobu (možnost zvolit si obhájce). Právo být přítomen u soudního řízení. Zákaz retroaktivity (zákony nepůsobí zpětně). Právo na právní pomoc Čl. 37 LZPS: Právo na právní pomoc od advokáta. Bezplatná právní pomoc pro nemajetné v určitých případech. Další možnosti ochrany Ústavní soud: Posuzuje ústavní stížnosti. Veřejný ochránce práv (ombudsman): Dohlíží na veřejnou správu. Práva v trestním řízení Právo na obhajobu a advokáta. Presumpce neviny: Obviněný je nevinný, dokud není prokázána vina. Nezávislý soud a rovné postavení stran v řízení. Alternativní řešení sporů Mediace a arbitráž: Možnost mimosoudního řešení sporů. 15.Ústavní zajištění vnější a vnitřní bezpečnosti ČR. Ústavní rámec bezpečnosti Ústava ČR zajišťuje základní právní rámec pro vnější i vnitřní bezpečnost. Česká republika je podle čl. 1 svrchovaným státem, který chrání své občany. Listina základních práv a svobod garantuje občanům právo na bezpečí a ochranu práv v rámci státu. Vnější bezpečnost Obrana státu proti vnějším hrozbám je zajištěna především prostřednictvím Armády ČR. Čl. 43 Ústavy upravuje nasazení ozbrojených sil mimo území ČR, které musí být schváleno Parlamentem. Toto nasazení se týká obrany státu nebo účasti na mezinárodních operacích (např. v rámci NATO). Vnitřní bezpečnost Policie ČR je klíčovým orgánem pro zajištění vnitřní bezpečnosti, včetně prevence a potírání kriminality, zajišťování pořádku a ochrany občanů. Krizový zákon (zákon č. 240/2000 Sb.) určuje, jak stát reaguje na krizové situace, jako jsou přírodní katastrofy, pandemie nebo teroristické hrozby. Krizové stavy Ústavní zákon o bezpečnosti ČR (č. 110/1998 Sb.) speci kuje různé krizové stavy: Nouzový stav: Vyhlašuje vláda při vážném ohrožení vnitřního pořádku (přírodní katastrofy, pandemie). Stav ohrožení státu: Vyhlašuje Parlament při h fi

Use Quizgecko on...
Browser
Browser