Základy práva - Skripta PDF
Document Details
Uploaded by CelebratedFrancium9954
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
2015
JUDr. Marta Uhlířová, Ph.D. a kolektiv
Tags
Summary
This textbook, "Základy práva", is intended for undergraduate economics students at the University of South Bohemia in České Budějovice. It covers fundamental principles of Czech law, including theory of law, constitutional law, EU law, and public administration. The book is designed by a group of authors, including JUDr. Marta Uhlířová, Ph.D., and was published in 2015.
Full Transcript
Ekonomická Jihočeská univerzita fakulta v Českých Budějovicích Faculty University of South Bohemia...
Ekonomická Jihočeská univerzita fakulta v Českých Budějovicích Faculty University of South Bohemia of Economics in České Budějovice JUDr. Marta Uhlířová, Ph.D. a kolektiv Základy práva JUDr. Marta Uhlířová, Ph.D. a kolektiv ISBN 978-80-7394-505-3 Základy práva 9 788073 945053 České Budějovice | 2015 JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH EKONOMICKÁ FAKULTA Základy práva pro studenty Ekonomické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích JUDr. Marta UHLÍŘOVÁ, Ph.D. vedoucí autorského kolektivu, kapitoly I. – III. a VI. – XIII. JUDr. Rudolf HRUBÝ kapitola V., část 5.1. – 5.5. Ing. Martina KRÁSNICKÁ kapitola IV. JUDr. Ing. Zdeněk STRNAD, Ph.D. kapitola V., část 5.6. – 5.7. Ing. Ivana VOJTKOVÁ rejstřík 2015 Zpracováno v rámci projektu FRVŠ 334/2013 Recenzent: doc. Ing. JUDr. Radek Jurčík, Ph.D. Ústav práva a humanitních věd Provozně ekonomická fakulta Mendelova univerzita v Brně doc. JUDr. Michal Spirit, Ph.D. Katedra podnikového a evropského práva Fakulta mezinárodních vztahů Vysoká škola ekonomická v Praze © Marta Uhlířová, 2015 ISBN 978-80-7394-505-3 Předmluva Přijetím nového občanského zákoníku došlo k nejvýznamnějším změnám v pojetí soukromého práva České republiky. Dnem 1. ledna 2014 vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník a současně byly zrušeny desítky zákonů i podzákonných norem, které byly nahrazeny právě novým občanským zákoníkem, jehož rozsah je 3 081 paragrafů. Souběžně byly zrušeny tak významné zákony, jako byl obchodní zákoník či zákon o rodině. Tyto změny však znamenaly naprosto zásadní problém pro výuku právních disciplín na Ekonomické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, a nejenom na tomto vysokoškolském pracovišti. Studijní programy Ekonomické fakulty jsou zaměřeny na výchovu ekonomů, manažerů, obchodníků, účetních a řízení ekonomiky podniku, a proto výuka základů soukromého práva převažuje. Budoucí bakaláři a inženýři z výše uvedených oborů získávají znalosti především z oblasti závazkových vztahů v obchodě a souvisejících odvětví občanského zákoníku. Kolektiv katedry práva Ekonomické fakulty proto stál po přijetí nového občanského zákoníku před rozhodnutím, zdali čekat na učebnice a učební texty z jiných univerzit a ostatních zdrojů, anebo se pokusit o zpracování vlastní učebnice. Proto byl v roce 2012 podán grant číslo 334/2013 na inovaci předmětu Právo B z FRVŠ (název grantu „Inovace předmětu Právo B“), který byl přijat, a realizované učební texty byly v roce 2013 před komisí obhájeny. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že největší tíha a rozsah práce spočíval na vedoucí projektu JUDr. Martě Uhlířové, Ph.D., která zpracovala nejkomplikovanější a nejobtížnější část, týkající se nového občanského zákoníku a dále exkurz do systému práva, ústavního, pracovního, trestního práva a civilního řízení. Za to jí patří velké poděkování. Učebnice je v zásadě členěna dle jednotlivých přednášek a cvičení podle současného sylabu předmětu Právo B a bude pravidelně aktualizována tak, jak budou novelizovány právní normy, o kterých učebnice pojednává. JUDr. Rudolf Hrubý vedoucí katedry 3 4 Obsah PŘEDMLUVA.................................................................................................................................................... 3 OBSAH............................................................................................................................................................. 5 KAPITOLA I. ZÁKLADY TEORIE PRÁVA.............................................................................................................. 9 1.1. POJEM PRÁVO A JEHO ČLENĚNÍ............................................................................................................................ 9 1.2. PRÁVNÍ NORMA.............................................................................................................................................. 10 1.3. PRAMENY PRÁVA............................................................................................................................................ 12 1.4. TYPY PRÁVNÍ KULTURY..................................................................................................................................... 13 KAPITOLA II. ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY.................................................................................................. 14 2.1. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD.................................................................................................................. 15 KAPITOLA III. ZÁKLADY ÚSTAVNÍHO PRÁVA.................................................................................................. 22 3.1. ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY................................................................................................................................ 22 3.1.1. Základní ustanovení............................................................................................................................ 22 3.1.2. Moc zákonodárná............................................................................................................................... 23 3.1.3. Moc výkonná...................................................................................................................................... 26 3.1.4. Moc soudní......................................................................................................................................... 29 3.1.5. Nejvyšší kontrolní úřad....................................................................................................................... 31 3.1.6. Česká národní banka.......................................................................................................................... 31 3.1.7. Územní samospráva........................................................................................................................... 31 KAPITOLA IV. ZÁKLADY PRÁVA EVROPSKÉ UNIE............................................................................................ 33 4.1. NADNÁRODNÍ ORGANIZACE EVROPSKÁ UNIE A JEJÍ PRAVOMOCI................................................................................ 33 4.2. POJEM „PRÁVO EU“....................................................................................................................................... 34 4.3. PRAMENY PRÁVA EU A JEJICH TVORBA................................................................................................................ 35 4.3.1. Primární právo.................................................................................................................................... 35 4.3.2. Sekundární právo................................................................................................................................ 35 4.3.3. Terciární právo................................................................................................................................... 36 4.3.4. Vnější (mezinárodní) smlouvy EU....................................................................................................... 36 4.3.5 Obecné zásady unijního práva............................................................................................................. 37 4.4. ČLENĚNÍ PRÁVA EU......................................................................................................................................... 38 4.4.1 Institucionální právo............................................................................................................................ 38 4.4.2 Materiální (hmotné) právo.................................................................................................................. 39 4.4.3. Právo procesní.................................................................................................................................... 40 4.5. NORMOTVORBA............................................................................................................................................. 41 4.5.1. Primární právo.................................................................................................................................... 41 4.5.2 Sekundární právo................................................................................................................................. 43 4.5.3. Terciární právo................................................................................................................................... 44 4.5.4. Mezinárodní smlouvy......................................................................................................................... 44 4.5.5. Obecné zásady unijního práva............................................................................................................ 45 4.6. VZTAH UNIJNÍHO PRÁVA K PRÁVU VNITROSTÁTNÍMU.............................................................................................. 45 KAPITOLA V. VEŘEJNÁ SPRÁVA A SPRÁVNÍ PRÁVO....................................................................................... 46 5.1. PRAMENY SPRÁVNÍHO PRÁVA............................................................................................................................ 46 5.2. FORMY ČINNOSTI VEŘEJNÉ SPRÁVY..................................................................................................................... 46 5.3. STÁTNÍ SPRÁVA............................................................................................................................................... 47 5.4. SAMOSPRÁVA................................................................................................................................................ 48 5.4.1. Územní samospráva........................................................................................................................... 48 5.4.2. Zájmová samospráva......................................................................................................................... 50 5.5. SPRÁVNÍ DELIKTY............................................................................................................................................ 50 5.5.1. Přestupky............................................................................................................................................ 51 5 5.6. SPRÁVNÍ ŘÍZENÍ.............................................................................................................................................. 53 5.6.1. Pojem správního řízení....................................................................................................................... 53 5.6.2. Správní orgán..................................................................................................................................... 53 5.6.3. Základní zásady činnosti správních orgánů........................................................................................ 54 5.6.4. Prameny správního práva procesního................................................................................................ 54 5.6.5. Subjekty správního řízení.................................................................................................................... 55 5.6.6. Zahájení řízení.................................................................................................................................... 57 5.6.7. Jednací jazyk....................................................................................................................................... 57 5.6.8. Spis..................................................................................................................................................... 57 5.6.9. Zásada písemnosti.............................................................................................................................. 58 5.6.10. Podklady pro vydání rozhodnutí....................................................................................................... 58 5.6.11. Zajištění průběhu řízení.................................................................................................................... 59 5.6.12. Přerušení řízení................................................................................................................................. 59 5.6.13. Zastavení řízení................................................................................................................................. 60 5.6.14. Rozhodnutí........................................................................................................................................ 60 5.6.15. Lhůta pro vydání rozhodnutí............................................................................................................. 60 5.6.16. Oznámení rozhodnutí....................................................................................................................... 61 5.6.17. Právní moc........................................................................................................................................ 62 5.6.18. Vykonatelnost................................................................................................................................... 62 5.6.19. Vady rozhodnutí............................................................................................................................... 62 5.6.20. Zřejmá nesprávnost.......................................................................................................................... 62 5.6.21. Opravné prostředky.......................................................................................................................... 62 5.6.22. Správní žaloba.................................................................................................................................. 64 5.6.23. Nicotnost.......................................................................................................................................... 64 5.7. SPRÁVNÍ SOUDNICTVÍ....................................................................................................................................... 65 5.7.1. Pojem.................................................................................................................................................. 65 5.7.2. Správní soudy..................................................................................................................................... 65 5.7.3. Průběh řízení....................................................................................................................................... 66 5.7.4. Typy řízení........................................................................................................................................... 69 5.7.5. Opravné prostředky............................................................................................................................ 74 KAPITOLA VI................................................................................................................................................... 77 ÚVOD DO OBČANSKÉHO PRÁVA.................................................................................................................... 77 6.1. PRÁVO SOUKROMÉ.......................................................................................................................................... 77 6.2. OSOBY.......................................................................................................................................................... 78 6.2.1. Fyzické osoby...................................................................................................................................... 78 6.2.2. Právnické osoby.................................................................................................................................. 81 6.2.3. Zastoupení.......................................................................................................................................... 88 6.3. PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI...................................................................................................................................... 92 6.3.1. Právní jednání..................................................................................................................................... 92 6.3.2. Právní události.................................................................................................................................... 96 6.4. VĚCI........................................................................................................................................................... 100 KAPITOLA VII................................................................................................................................................ 103 ABSOLUTNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA – VYBRANÉ KAPITOLY............................................................................... 103 7.1. DRŽBA........................................................................................................................................................ 104 7.2. VLASTNICTVÍ................................................................................................................................................ 105 7.3. SPOLUVLASTNICTVÍ........................................................................................................................................ 110 7.4. VĚCNÁ PRÁVA K VĚCEM CIZÍM.......................................................................................................................... 112 7.4.1. Právo stavby..................................................................................................................................... 112 7.4.2. Věcná břemena................................................................................................................................. 113 6 7.4.3. Zástavní právo.................................................................................................................................. 114 7.4.4. Zadržovací právo.............................................................................................................................. 118 KAPITOLA VIII. RELATIVNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA........................................................................................... 120 8.1. SMLOUVA, KONTRAKTAČNÍ PROCES................................................................................................................... 120 8.1.1. Zvláštní způsoby uzavírání smluv...................................................................................................... 124 8.1.2. Smlouva o smlouvě budoucí............................................................................................................. 125 8.1.3. Neúměrné zkrácení a lichevní smlouva............................................................................................ 125 8.1.4. Adhezní smlouvy............................................................................................................................... 126 8.1.5. Úroky, záloha, závdavek................................................................................................................... 126 8.2. SPOLEČNÉ DLUHY A POHLEDÁVKY..................................................................................................................... 127 8.3. ZMĚNY ZÁVAZKŮ........................................................................................................................................... 128 8.4. ZÁNIK ZÁVAZKŮ............................................................................................................................................ 129 8.4.1. Splnění závazku................................................................................................................................ 130 8.4.2. Dohoda............................................................................................................................................. 136 8.4.3. Započtení.......................................................................................................................................... 136 8.4.4. Zaplacení odstupného...................................................................................................................... 136 8.4.5. Splynutí............................................................................................................................................. 136 8.4.6. Prominutí dluhu................................................................................................................................ 137 8.4.7. Výpověď............................................................................................................................................ 137 8.4.8. Odstoupení od smlouvy.................................................................................................................... 137 8.4.9. Následná nemožnost plnění............................................................................................................. 138 8.4.10. Smrt dlužníka nebo věřitele............................................................................................................ 138 8.5. ZAJIŠTĚNÍ A UTVRZENÍ DLUHU.......................................................................................................................... 138 8.5.1. Zajištění dluhu.................................................................................................................................. 138 8.5.2. Utvrzení dluhu.................................................................................................................................. 142 KAPITOLA IX. VYBRANÉ SMLUVNÍ TYPY....................................................................................................... 144 9.1. KUPNÍ SMLOUVA........................................................................................................................................... 144 9.1.1. Koupě movité věci............................................................................................................................. 145 9.1.2. Koupě nemovité věci......................................................................................................................... 149 9.1.3. Vedlejší ujednání při kupní smlouvě................................................................................................. 149 9.1.4. Prodej zboží v obchodě..................................................................................................................... 151 9.1.5. Koupě závodu................................................................................................................................... 152 9.2. SMĚNA....................................................................................................................................................... 153 9.3. DAROVÁNÍ................................................................................................................................................... 153 9.4. SMLOUVA O DÍLO.......................................................................................................................................... 155 9.4.1. Odpovědnost za vady díla................................................................................................................. 159 9.4.2. Stavba jako předmět díla.................................................................................................................. 161 9.4.3. Dílo s nehmotným výsledkem........................................................................................................... 161 9.5. VÝPROSA..................................................................................................................................................... 162 9.6. SMLOUVA O VÝPŮJČCE................................................................................................................................... 162 9.7. NÁJEM........................................................................................................................................................ 163 9.7.1. Nájem bytu a nájem domu............................................................................................................... 167 9.7.2. Nájem dopravního prostředku.......................................................................................................... 175 9.7.3. Nájem prostoru sloužícího k podnikání............................................................................................. 175 9.7.4. Podnikatelský pronájem věcí movitých............................................................................................ 176 9.7.5. Ubytování......................................................................................................................................... 177 9.8. PACHT........................................................................................................................................................ 178 9.8.1. Zemědělský pacht............................................................................................................................. 180 9.8.2. Pacht závodu.................................................................................................................................... 181 7 9.9. ZÁPŮJČKA.................................................................................................................................................... 181 9.10. ÚVĚR........................................................................................................................................................ 182 KAPITOLA X. ZÁVAZKY Z DELIKTŮ A BEZDŮVODNÉHO OBOHACENÍ............................................................. 186 10.1. NÁHRADA MAJETKOVÉ A NEMAJETKOVÉ ÚJMY.................................................................................................. 186 10.1.1. Základní skutkové podstaty náhrady škody.................................................................................... 189 10.1.2. Škoda způsobená několika osobami............................................................................................... 190 10.1.3. Spoluodpovědnost poškozeného.................................................................................................... 190 10.1.4. Zvláštní skutkové podstaty náhrady škody..................................................................................... 190 10.1.5. Způsob a rozsah náhrady................................................................................................................ 196 10.2. BEZDŮVODNÉ OBOHACENÍ............................................................................................................................ 199 KAPITOLA XI. ZÁKLADY PRACOVNÍHO PRÁVA............................................................................................. 202 11.1. PRACOVNÍ POMĚR....................................................................................................................................... 203 11.1.1. Vznik pracovního poměru............................................................................................................... 203 11.1.2. Skončení pracovního poměru......................................................................................................... 207 11.2. DOHODY O PRACÍCH KONANÝCH MIMO PRACOVNÍ POMĚR................................................................................... 213 11.2.1. Dohoda o provedení práce............................................................................................................. 213 11.2.2. Dohoda o pracovní činnosti............................................................................................................ 214 KAPITOLA XII. ZÁKLADY OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÍZENÍ.......................................................................... 215 12.1. ZÁKLADNÍ ZÁSADY OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÍZENÍ............................................................................................ 215 12.2. DRUHY SOUDNÍCH ŘÍZENÍ.............................................................................................................................. 220 12.3. DRUHY ŽALOB............................................................................................................................................ 221 12.4. PRŮBĚH OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÍZENÍ......................................................................................................... 222 KAPITOLA XIII. ZÁKLADY TRESTNÍHO PRÁVA............................................................................................... 232 13.1. PRAMENY TRESTNÍHO PRÁVA......................................................................................................................... 232 13.2. ZÁKLADY TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI.................................................................................................................. 233 13.2.1. Trestný čin...................................................................................................................................... 233 13.2.2. Kategorizace trestných činů............................................................................................................ 235 13.2.3. Stádia trestného činu...................................................................................................................... 235 13.2.4. Formy trestní součinnosti............................................................................................................... 236 13.2.5. Okolnosti vylučující protiprávnost činu........................................................................................... 236 13.2.6. Zánik trestní odpovědnosti............................................................................................................. 237 13.2.7. Trestní sankce................................................................................................................................. 238 13.3. VYBRANÉ TRESTNÉ ČINY................................................................................................................................ 238 13.3.1. Vybrané trestné činy majetkové..................................................................................................... 239 13.3.2. Vybrané trestné činy hospodářské................................................................................................. 240 13.4. TRESTNÍ ODPOVĚDNOST PRÁVNICKÝCH OSOB.................................................................................................... 244 13.5. TRESTNÍ ŘÍZENÍ A JEHO PRŮBĚH...................................................................................................................... 244 13.5.1. Zásady trestního řízení................................................................................................................... 244 13.5.2. Trestní řízení a jeho subjekty.......................................................................................................... 246 13.5.3. Vazba.............................................................................................................................................. 247 13.5.4. Fáze trestního řízení....................................................................................................................... 248 13.5.5. Rozhodnutí v trestním řízení........................................................................................................... 250 REJSTŘÍK POJMŮ:......................................................................................................................................... 253 SEZNAM LITERATURY:.................................................................................................................................. 257 8 Kapitola I. Základy teorie práva 1.1. Pojem právo a jeho členění Každý stát má svůj právní řád, který tvoří ucelený soubor všech jeho právních norem. Pojem právo jako takové může mít více významů. Rozlišujeme1 právo v objektivním smyslu, kterým se rozumí souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem (resp. mezinárodním společenstvím), právo v subjektivním smyslu, tedy subjektivní právo, kterým se rozumí oprávnění či možnost zákonem presumovaného a aprobovaného chování, která je zaručena právním subjektům objektivním právem. Právo můžeme z jiného hlediska členit na právo pozitivní a právo přirozené. Právem pozitivním se rozumí právo platné, dané, resp. vytvořené státem, zatímco právem přirozeným se rozumí souhrn principů a práv, která vznikají a existují nezávisle na vůli států, přičemž stát je garantuje a chrání. Dalším způsobem členění práva je jeho dělení na právo soukromé a právo veřejné, když takové členění je charakteristické zejména pro státy s kontinentálním typem právní kultury (viz dále). Právo soukromé má zejména následující znaky: rozsáhlé používání dispozitivních2 právních norem (tedy norem, od nichž se lze dohodou smluvních stran odchýlit); smluvní autonomie 3 subjektů; řešení případných konfliktů třetím subjektem; jedná se zejména o občanské právo či pracovní právo; v případě soukromoprávních deliktů je odpovědný subjekt povinen nahradit vzniklou majetkovou újmu (tzv. reparace), případně obnovit původní stav (tzv. restituce), a stanoví-li tak zákon i nahradit újmu nemajetkovou (tzv. satisfakce). Právo veřejné je pak charakteristické zejména následujícími znaky: použití výlučně kogentních norem, tedy takových norem, od nichž se nelze dohodou stran odchýlit; zpravidla je dáno nerovné postavení právních subjektů; zásada oficiality a legality (řízení je zahajováno z moci úřední a z moci úřední, tedy i bez návrhu stran se v řízení pokračuje); jedná se zejména o ústavní, správní, trestní, finanční právo, právo sociálního zabezpečení, procesní právo; sankce ukládané za porušení právních předpisů mají represivní a preventivní charakter. Dalším způsobem členění práva je klasifikace dle jednotlivých odvětví práva. Dle odvětví práva se právo člení na právo 1 Blíže k dělení práva: GERLOCH, A. Teorie práva. 6 aktualizované vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2013. 312 s. ISBN: 978-80-7380-454-1. 2 Tj. takových, od kterých se lze dohodou účastníků právního vztahu odchýlit; pokud se strany však nedohodnou jinak, platí úprava stanovená zákonem 3 Tj. smluvní svoboda 9 ústavní, správní (včetně finančního, sociálního zabezpečení aj.), trestní, občanské (včetně rodinného, pracovního aj.) Právo můžeme dělit dále na právo hmotné a procesní. Hmotné právo je souhrn právních norem obsahujících subjektivní práva a povinnosti, které směřují k dosažení účelu předpokládaného právem. Hmotným právem je např. úprava nájemní smlouvy, tj. její subjekty, předmět, práva a povinnosti subjektů, ukončení nájemní smlouvy atd. Procesním právem se rozumí souhrn právních norem upravujících postup orgánů veřejné moci v řízení před soudy a správními orgány. Jedná se např. o úpravu zahájení civilního řízení, náležitosti žaloby, postup soudu, odvolací prostředky atd. Právo můžeme rovněž členit na právo vnitrostátní a mezinárodní. Mezinárodní právo upravuje vztahy mezi suverénními státy a jimi vytvářenými organizacemi. Výjimečně může být subjektem mezinárodního práva i jednotlivý člověk. Prameny mezinárodního práva jsou především normativní smlouvy a zčásti obyčeje. Vnitrostátní právo tvoří souhrn právních norem platných na území suverénního a svrchovaného státu. 1.2. Právní norma Právní normy tvoří právní řád každého státu. Právní normy jsou obecně závazná pravidla lidského chování, stanovená nebo uznaná státem (resp. mezinárodním společenstvím), jejichž porušení stát sankcionuje (resp. státy vytvořené mezinárodní instituce sankcionují). Právní normy mají preskriptivní charakter, tj. regulují určité chování (příkaz, zákaz, dovolení, oprávnění, povinnost) Každá právní norma má svou strukturu 4, kterou tvoří: Hypotéza. Hypotézou se rozumí podmínky či předpoklady realizace normy. Dispozice. Dispozicí normy je vlastní pravidlo chování (příkaz, zákaz, dovolení, oprávnění, povinnost). Dispozice tak tvoří jádro normy, stanoví, komu a jaká oprávnění či povinnosti vznikají a v jakém rozsahu. Sankce. Sankce je následek nedodržení normy, tedy újmou, jež nastane v případě, že dojde k porušení právních povinností. Sankce však nenastává vždy, je až důsledkem porušení dispozice. Sankce navíc nemusí být součástí přímo konkrétní normy, může být stanovena rovněž v jiném právním předpise. Ustanovení § 2235 občanského zákoníku stanoví: Zavazuje-li nájemní smlouva pronajímatele (hypotéza) přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti byt nebo dům, který je předmětem nájmu (dispozice), nepřihlíží se k ujednáním zkracujícím nájemcova práva (sankce). Gerloch 5 rozděluje právní normy dle následujících kritérií: 4 K tomu blíže: GERLOCH, A. Teorie práva. 6. aktualizované vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2013. 312 s. ISBN: 978-80-7380-454-1 5 GERLOCH, A. Teorie práva. 6. aktualizované vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2013. 312 s. ISBN: 978-80-7380-454-1 10 1. Z hlediska míry abstraktnosti. Podle tohoto kritéria dělíme normy na normy: - s relativně abstraktní formulací hypotézy, dispozice či sankce. Zákon však nezakotvuje sankci, která by stanovila, že „soud uloží trest dle uvážení“. - s relativně konkrétní formulací hypotézy, dispozice či sankce. 2. Z hlediska kumulativnosti nebo alternativnosti jednotlivých znaků, podle toho, zda musí být splněny všechny podmínky stanovené v hypotéze, všechny povinnosti či sankce nebo jen některé z nich. Podle tohoto kritéria dělíme normy na normy s: - kumulativním charakterem hypotézy, dispozice či sankce. Pro tyto normy jsou charakteristické spojky „a“, „i“; - alternativním charakterem hypotézy, dispozice či sankce. Pro tyto normy jsou charakteristické spojky „nebo“, „anebo“; 3. Z hlediska úplnosti či neúplnosti vymezení jednotlivých znaků. Normy mohou obsahovat: - taxativní výčet znaků (tedy ucelený výčet, který nelze rozšiřovat), - demonstrativní (příkladmý) výčet znaků (zpravidla vymezen slovem „zejména“, tedy kromě v normě uvedených případů mohou přicházet v úvahu i jiné další případy v zákoně výslovně neuvedené). 4. Kritérium právní síly. Podle tohoto kritéria můžeme normy členit na: - ústavní, které přijímá ústavodárce, - zákonné, tj. zákony, zákonná opatření Senátu, nálezy Ústavního soudu rušící zákony a - podzákonné, tj. nařízení vlády, vyhlášky ministerstev a ústředních orgánů státní správy, vyhlášky obcí a krajů aj. V této souvislosti je však nutno zdůraznit, že norma nižší právní síly nesmí odporovat normě vyšší právní síly. Podzákonné normy tedy nesmí odporovat normám zákonným a ústavním. Normy zákonné pak musí být v souladu s normami ústavními. Norma může být měněna nebo rušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly. 5. Normy dále můžeme dělit podle toho, zda něco přikazují, k něčemu zavazují, něco zakazují či k určitému jednání opravňují, na normy: - opravňující, - zavazující, - přikazující, - zakazující. 6. Dalším kritériem členění norem je dělení norem na normy dispozitivní a kogentní. Normou dispozitivní se rozumí norma, od které se lze dohodou stran odchýlit. Zákon tedy takovou normu stanoví pouze subsidiárně (tedy podpůrně) pro případ, že by se strany nedohodly jinak. Typicky se dispozitivní normy vyskytují v právu soukromém (např. v normách občanského práva). Norma kogentní je norma, která stanoví pravidlo chování, od nějž se nelze dohodou stran odchýlit. Neponechávají tedy žádný prostor pro vůli adresáta. Typicky se tyto normy vyskytují v právu veřejném (např. v právu ústavním, správním, trestním, procesním). Každá norma má svou věcnou, prostorovou, osobní a časovou působnost, kterými se rozumí vymezení rozsahu realizace a aplikace právní normy. Věcná působnost je dána zejména předmětem, který norma upravuje, tedy na jaké právní vztahy norma dopadá. Tak např. zákon o kolektivním vyjednávání upravuje postup při 11 kolektivním vyjednávání a řešení sporů vznikajících v rámci kolektivního vyjednávání. Prostorová působnost stanoví, kde lze normu použít z pohledu místa; tj. na jakém území je použitelná. V současné době se uplatňuje tzv. princip teritoriality, dle kterého je každý povinen řídit se právem státu, na jehož území se nachází. Princip teritoriality je doplněn principem personality. Osobní působnost vymezuje okruh osob, na které norma dopadá, resp. zda naopak některé osoby jsou z působnosti normy vyňaty (např. z důvodu poslanecké či senátorské imunity, prezidentské imunity či diplomatické imunity, přičemž imunitou se rozumí beztrestnost). Od imunity se odlišuje tzv. procesní exempce, kterou se rozumí vynětí z pravomoci příslušných orgánů. Časová působnost souvisí zejména s otázkou platnosti a účinnosti právního předpisu. Platností normy se rozumí okamžik, kdy je norma publikována ve Sbírce zákonů, účinností pak okamžik, kdy se podle normy postupuje při její aplikaci 6. 1.3. Prameny práva Prameny práva jsou zdrojem poznání práva, z nichž plyne, jaká práva a povinnosti jsou subjektům tím kterým právním řádem ukládány. Prameny práva jsou: normativní akty, kterými je např. zákon, vyhláška obce atd. Opakem normativního aktu je individuální právní akt, kterým je např. rozhodnutí správního orgánu či rozsudek soudu; normativní smlouvy vznikající na základě konsenzu. Typické jsou zejména v oblasti práva mezinárodního či práva Evropské unie; soudní precedenty, tj. soudní rozhodnutí, které je prvním řešením daného případu, dosud právem neupraveného, závazným pro obdobné případy v budoucnu; právní obyčej, který vzniká spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem, netvoří se cíleně (např. imperativně); další (např. rozum, spravedlnost, právní principy, odborná literatura). Prameny práva v České republice jsou pak souhrnem pramenů práva platného v České republice, přičemž je nutno konstatovat, že právní řád České republiky náleží ke kontinentálnímu typu právní kultury (viz dále). Prameny práva v České republice jsou následující: ústavní zákony (jejich přijímání je poměrně rigidní, Ústava stanoví kvalifikovanou většinu pro jejich přijetí – viz dále), zákony, zákonná opatření Senátu, právo Evropské unie, mezinárodní smlouvy, s jejichž ratifikací vyslovil Parlament souhlas, nálezy Ústavního soudu, kterými byl zrušen zákon, podzákonný předpis nebo jejich část, rozhodnutí prezidenta republiky (amnestie), nařízení vlády (k provedení zákona), vyhlášky ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, nařízení obcí a krajů v přenesené působnosti, obecně závazné vyhlášky obcí a krajů v samostatné působnosti, dekrety prezidenta republiky ČSR přijaté v letech 1940–1945. 6 K tomu blíže: GERLOCH, A. Teorie práva. 6. aktualizované vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2013. 312 s. ISBN: 978-80-7380-454-1 12 1.4. Typy právní kultury Právní nauka 7 rozlišuje velké právní systémy, zahrnující několik právních řádů, které se vyznačují shodnými rysy ve způsobu tvorby, interpretace a aplikace práva: 1. Kontinentální typ právní kultury. Tento typ právní kultury je vytvořen pod vlivem římskoprávní tradice a přirozenoprávní teorie. Je typický pro právní řády států kontinentální Evropy a ve většině zemí v minulosti kolonizovaných zeměmi kontinentální Evropy. Základní pramen tohoto typu právní kultury je psané právo (zákon, kodex). Dalším charakteristickým znakem je dělení práva na soukromé a veřejné. 2. Angloamerický typ právní kultury – common law, který je typický pro Velkou Británii USA, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland aj. Charakteristickým znakem tohoto typu právní kultury je mnohost pramenů práva. Prameny práva jsou jak psané právo, tak soudní precedenty, ve Velké Británii pak i právní obyčeje a právní literatura. V uvedeném typu právní kultury není právo děleno na soukromé a veřejné. 3. Islámský typ právní kultury, pro který je charakteristické úzké sepětí s islámským náboženstvím a prolínání právních pravidel s pravidly náboženskými a etickými. Formální prameny islámského práva jsou korán, sunna (tradice o výrocích a skutcích proroka Muhammada), idžma (právní principy), kijás (analogie). Kontrolní otázky: 1. Co je právo a jak jej lze členit? 2. Co je to právní norma a jak je možné normy dělit? 3. Jaká je struktura právní normy? 4. Co je to kogentní a dispozitivní norma? 5. Co se rozumí pojmem působnost právní normy? 6. Jaké znáte prameny práva? 7. Jaké prameny práva jsou v ČR? 8. Co jsou typy právní kultury a jaké znáte? Doporučená literatura: GERLOCH, A. Teorie práva. 6. aktualizované vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2013. 312 s. ISBN: 978-80-7380-454-1. JANKŮ, Martin. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 5. přeprac. a dopl. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013, xxvi, 535 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-494-0 7 GERLOCH, A. Teorie práva. 6. aktualizované vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2013. 312 s. ISBN: 978-80-7380-454-1 13 Kapitola II. Základní práva a svobody Úprava základních práva a svobod je v České republice zakotvena v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“), která byla vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., ze dne 16. prosince 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky a byla pouze jedinkrát novelizována, a to ústavním zákonem č. 162/1992 Sb. ze dne 12. června 1998. Listina nabyla účinnosti dnem 1. 1. 1993, tedy dnem vzniku České republiky. Základní práva a svobody jsou označována jako práva přirozená, stát je tedy uznává, garantuje a poskytuje jim právní ochranu. Základní práva a svobody, jež jsou v Listině uvedeny, jsou dle čl. 1 Listiny charakterizovány jako: nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nepřevoditelné. Základní práva a svobody nejsou ovšem zakotveny pouze v Listině, nýbrž i v dalších dokumentech, zejména pak mezinárodních smlouvách. V této souvislosti je nezbytné poukázat na skutečnost, že dle čl. 10 Ústavy České republiky (úst. zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „Ústava“) jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu. Pokud taková mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Neznamenáno to tedy, že by uvedená mezinárodní smlouva měla vyšší právní sílu než zákon, ale má pouze aplikační přednost mezinárodní smlouvy v případě jejího rozporu se zákonem. Ani uvedená smlouva však nemůže být v rozporu s ústavním zákonem. Mezi uvedené dokumenty, obsahující základní práva a svobody náleží zejména: Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 (při OSN). Uvedenou deklarací byla v novodobých dějinách na mezinárodním poli uznána mezinárodním společenstvím lidská práva jako práva přirozená. Uvedená deklarace však není právně závazná, přesto je však uznávána a stala se východiskem pro všechny další mezinárodní úmluvy; Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech rovněž z roku 1966 (při OSN), Uvedené dokumenty, které již jsou právně závazné, rozvíjejí Všeobecnou deklaraci lidských práv. Je v nich již deklarováno a zakotveno např. právo národů na sebeurčení, zákaz trestu smrti, rovnost mužů a žen aj.; Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod včetně dodatkových protokolů z roku 1950 (při Radě Evropy – pro úplnost je nezbytné podotknout, že Rada Evropy je mezinárodní organizací, kterou tvoří 47 států, a je nezbytné ji odlišovat od Evropské rady, která je orgánem EU). Uvedená úmluva formulovala katalog občanských a politických práv a svobod a současně stanovila systém právních sankcí za jejich porušení. S její existencí se pojí rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, který má sídlo ve francouzském Štrasburku. Česká a Slovenská Federativní Republika byla prvním státem ve střední a východní Evropě, která ji 14 ratifikovala. Úmluva byla publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. Česká republika jako nástupnický stát vstoupila do tohoto smluvního závazku; - Primární právo EU, resp. Listina základních práv EU. Listina základních práv EU vznikla na půdě Evropské unie a platí od 1. 12. 2009. Česká republika k ní učinila výhradu s ohledem na Benešovy dekrety. 2.1. Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod, jež má právní sílu ústavního zákona a je součástí ústavního pořádku (jak plyne z čl. 3 a čl. 112 Ústavy), ideově navazuje na Ústavu První republiky. Byť v ní až na výjimky (např. zakotvení povinné školní docházky, ustanovení, že vlastnictví zavazuje aj.) převažují zejména práva a svobody, je s ohledem na skutečnost, že každé právo implikuje i povinnost, zřejmé, že fakticky zakotvuje nejen práva, ale i jim odpovídající povinnosti, např. povinnost nerušit a nezasahovat do oprávněného výkonu práv jiných osob. Některá práva zakotvená v Listině jsou garantována všem osobám bez ohledu na to, zda jsou občany České republiky, cizinci či osobami bez státní příslušnosti, některá jsou poskytnuta naopak určitým subjektům (např. pouze občanům České republiky, cizincům, národnostním menšinám, zaměstnancům aj.). Struktura Listiny 1) Preambule Preambule je slavnostním uvozením, které vyjadřuje principy, na kterých je Listina postavena. Není normativní částí, tj. netvoří závazná pravidla chování, která by se vztahovala na předem neurčený počet případů stejného druhu, odkazuje na ideje a hodnoty a má zejména při výkladu význam právní. 2) Vlastní normativní text. Ten je členěn na 6 hlav rozčleněných na 44 článků. a) Hlava I – obecná ustanovení (čl. 1–4 Listiny). V obecných ustanoveních jsou zakotvena následující práva, svobody a zásady: zásada rovnosti. Listina stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech. Uvedená zásada je zakotvena ve prospěch se všech osob, bez ohledu, zda se jedná o občana České republiky, cizince či osobu bez státní příslušnosti. Zásada rovnosti znamená nejen rovnost v právech, ale i rovnost v povinnostech; deklarace přirozenoprávního charakteru základních práv a svobod, tedy jejich nezadatelnost, nezcizitelnost (tzn. nelze s nimi disponovat právním jednáním, tedy např. je legálně převést), nepromlčitelnost a nezrušitelnost. Základních práv a svobod nemůže být zbaven nikdo ani zákonem, ani se jich nemůže zbavit sám tím, že by se jich vzdal, a to ani jako jednotlivec ani jako příslušník kolektivu; zásada, že stát je založen na demokratických hodnotách, a zakotvení zákazu vázat se na výlučnou ideologii nebo náboženské vyznání – čl. 2 odst. 1.; princip restrikce státní moci, dle které lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví; princip svobody (čl. 2 odst. 3), dle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá; zásada zákazu diskriminace – čl. 3; zásada, že povinnosti lze v demokratickém státě ukládat jen na základě zákona – čl. 4; zakotvení mezí základních práv a svobod, které je možné stanovit pouze za podmínek stanovených Listinou a pouze zákonem, přičemž tyto meze musí být pro 15 všechny případy stanoveny stejně. Při jakémkoli omezení základních práv a svobod musí být šetřeno podstaty a smyslu těchto práv a omezení nelze zneužívat k jiným účelům. b) Hlava II – Lidská práva a základní svobody. Uvedená hlava se člení na dva oddíly, a to na Základní lidská práva a svobody (1. oddíl) a Politická práva (2. oddíl). ba) Základní lidská práva a svobody. Mezi uvedená práva a svobody náleží: způsobilost každého mít práva, tzv. právní osobnost (čl. 5), které spočívá v tom, že všichni mají statut osobnosti uznané právem; právo na život (čl. 6), dle kterého má každý právo na život. Listina dále stanoví ochranu života již před narozením (etická norma), zákaz trestu smrti; lidská svoboda (čl. 7) spočívající v nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí, zákaz psychického i fyzického utrpení a ochranu osobní integrity; zákaz mučení, krutého a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu; osobní svoboda (čl. 8). Uvedený článek zakotvuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále stanoví, za jakých podmínek, jakým způsobem a na jak dlouhou dobu je možné zatčení a zadržení obviněného z trestného činu (Listina v této souvislosti velmi konkrétně stanoví, že obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu.), a držení bez souhlasu v ústavní zdravotnické péči (do 24 hodin musí dojít k oznámení soudu, který nejpozději do 7 dnů rozhodne), zakotvení omezení osobní svobody jedince vazbou (konkrétní úpravu vazebních důvodů pak stanoví trestní řád, který rozlišuje tzv. vazbu útěkovou (je-li obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat), vazbu koluzní (pokud hrozí, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit vyšetřování), vazbu předstižnou (hrozí-li opakování nebo dokončení trestné činnosti); zákaz nucených prací (čl. 9), kdy Listina současně stanoví výjimky, kdy se o nucené práce nejedná (službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých, práce ukládané při výkonu trestu odnětí svobody nebo trestu nahrazující trest odnětí svobody (např. obecně prospěšné práce), výkon vojenské služby nebo jiné služby stanovené zákonem); ochrana lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1), která chrání pověst, čest, dobré jméno, důstojnost; ochrana soukromí (čl. 10 odst. 2 a 3), dle kterého má každý právo na ochranu soukromí a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě; právo vlastnit majetek (čl. 11). Dle uvedeného článku má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Současně garantuje, že dědění se zaručuje. Zákon pak stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob. Zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České republice. Uvedený článek dále stanoví, že vlastnictví zavazuje, tedy že vlastníkům věci z jejího vlastnictví plynou určité povinnosti, zejména takové, aby věcí 16 nedocházelo k ohrožování života, zdraví či majetku jiných osob. Výslovně přitom stanoví, že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem; zásada, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4). Mělo by se tedy jednat o opatření, které bude využíváno velmi zřídka a pouze při splnění veškerých přísných kritérií; zásada, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5); ochrana obydlí (čl. 12). Obydlí přitom zahrnuje nejen byt a dům, ale i např. pokoje na vysokoškolských kolejích. Listina stanoví, za jakých podmínek je možné uvedené právo omezit (např. při domovní prohlídce provedené v zákonem stanovených případech a provedené způsobem, který stanoví zákon); osobní tajemství, tajemství listovní a tajemství dopravovaných zpráv (čl. 13). Ochrana se v tomto případě vztahuje nejen na dopisy uchovávané v soukromí a dopisy zasílané, ale rovněž na zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, jakož zasílané prostřednictvím sms zpráv, soukromoprávní nahrávky či zprávy zasílané prostřednictvím e-mailu či chatu na facebooku; svoboda pohybu a pobytu (čl. 14), který je výrazem faktického rozměru svobody. Dle uvedeného článku je svoboda pohybu a pobytu zaručena. Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a republiky, má právo svobodně je opustit. Uvedené svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. Dále stanoví, že každý občan má právo na svobodný vstup na území České republiky, přičemž občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. Pokud jde o cizince, ti mohou být vyhoštěni jen v případech stanovených zákonem; svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15 a 16). Jedná se projev svobody v oblasti duševní a duchovní. Svoboda vědeckého bádání je již od středověku spojena s univerzitami; práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti (čl. 15 odst. 2). bb) Politická práva svoboda projevu a právo na informace (čl. 17). Dle uvedeného článku jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Součástí práva na informace je i právo požadovat od státních orgánů a orgánů územní samosprávy informace o jejich činnosti, přičemž tyto orgány jsou povinny přiměřeným způsobem tyto informace o své činnosti poskytovat; právo petiční (čl. 18). Peticí se orgány veřejné moci musí zabývat, přičemž ve stanovené lhůtě musí ten, kdo petici podal, dostat od orgánu, kterému byla adresována, odpověď (z. č. 85/1990 Sb., o právu petičním). Aby se však orgán veřejné moci peticí zabýval, musí mít petice písemnou forma a nesmí být anonymní. Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu a nesmí se jí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou; 17 svoboda shromažďovací (čl. 19). Z Listiny plyne, že právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy; svoboda sdružovací (čl. 20). Dle uvedeného článku je zaručeno právo se svobodně sdružovat. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou oddělena od státu; právo volební (čl. 21) Dle tohoto článku mají občané právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem. Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím; právo na odpor (čl. 23). Jedná se o ústavní pojistku, která míří proti komukoli. Dle tohoto článku mají občané právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. c) Hlava III. – Práva národnostních a etnických menšin zásada, že příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu (čl. 24). V této souvislosti lze odkázat na z. č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, ve znění pozdějších předpisů; práva národnostních a etnických menšin (čl. 25). Dle uvedeného článku se občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též právo na vzdělání v jejich jazyku, právo užívat jejich jazyka v úředním styku a právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. d) Hlava IV. – Hospodářská, sociální a kulturní práva právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu (čl. 26 odst. 1). Není zde však zakotvena povinnost pracovat; právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1); právo získávat prostředky na své životní potřeby prací. Občany, kteří toto své právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje (čl. 26 odst. 3); právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů (čl. 27), kterým se rozumí právo odborově se organizovat či organizovat sdružení zaměstnavatelů (čl. 27). Jedná se o tzv. koaliční svobodu. Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví; 18 právo na stávku (čl. 27 odst. 4) Některé kategorie zaměstnanců jsou ze stávky vyloučeny (např. soudci, prokurátoři (dnes státní zástupci), příslušníci ozbrojených sil a příslušníci bezpečnostních sborů). Ústavní záruka práva na stávku se vztahuje pouze na stávku podle zákona o kolektivním vyjednávání. Jiné stávky jsou chráněny v návaznosti na článek 2 odst. 3 Listiny; právo zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky (čl. 28); právo žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvláštní pracovní podmínky (čl. 29). Uvedená ochrana slouží ke zmírnění objektivně existujících nevýhod těchto osob daných fyziologickými, společenskými nebo medicínskými důvody (jedná se např. o zákaz práce v noci mladistvým, o zákaz některých prací ženám atd.); právo na sociální zabezpečení v případě stáří, neschopnosti živit se prací, při ztrátě živitele, v hmotné nouzi (čl. 30); právo každého na ochranu zdraví a právo občanů na základě veřejného zdravotního pojištění na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon (čl. 31). Listina mluví pouze o občanech, ale dle ratifikovaných mezinárodních smluv se toto právo vztahuje na každého, kdo sice není příslušníkem země, ale má na jejím území trvalé bydliště; právo na rodinu a její ochranu (čl. 32). Uvedený článek zakotvuje celou řadu práv souvisejících s rodinou, a to jednak, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona, přičemž zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající zdravotní podmínky. Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu; právo na vzdělání (čl. 33). V uvedeném článku je zakotvena i jedna z mála explicitních povinností, a to povinná školní docházka. Uvedený článek dále stanoví právo na bezplatné vzdělání; právo na příznivé životní prostředí (čl. 35). Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem; práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti (čl. 34 odst. 1), jež zakotvuje např. autorský zákon; právo přístupu ke kulturnímu bohatství (čl. 34 odst. 2). e) Hlava V. – Právo na soudní a jinou právní ochranu V uvedené hlavě jsou zakotvena následující práva: právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1); právo toho, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí (čl. 36 odst. 2). Jedná se zejména o přezkum v rámci správního soudnictví; právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Bližší úpravu zakotvuje zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo 19 nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů; právo každého odepřít výpověď, pokud by tím způsobil trestní stíhání sobě nebo osobě blízké (čl. 37 odst. 1); právo každého na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení (čl. 37 odst. 2); rovnost všech účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3); právo na tlumočníka. Uvedené právo má ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání (čl. 37 odst. 4); zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38). Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (př. rozvrh práce na soudech, místní a věcná působnost soudů); právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (tzv. právo na spravedlivý proces – čl. 38 odst. 2). Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem (př. projednávání věcí mladistvých, rušení v soudní síni). Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně (čl. 96 odst. 2 Ústavy); zásada nulla crimen, nulla poena sine lege, tedy zásada, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39); zásada, dle které pouze soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1); presumpce neviny (čl. 40 odst. 2). Dle uvedené zásady každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena; práva obviněného v trestním řízení (čl. 40 odst. 3). Dle uvedeného článku má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce (př. nedostatek financí); právo obviněného odepřít výpověď (čl. 40 odst. 4). Tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven; zásada ne bis in idem (čl. 40 odst. 5). Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem; zásada zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele (čl. 40 odst. 6). Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Jedná se o zákaz zpětné působnosti zákona. f) Hlava VI – Ustanovení společná Listina v této hlavě zejména stanoví, že hospodářských, sociálních a kulturních práv vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny se lze domáhat pouze v rámci zákonů, které je provádějí (př. NOZ provádí čl. 32 Listiny atd.). Ostatních ustanovení Listiny se lze dovolat přímo, bez prostřednictví zákona. Některá základní práva lze za určitých podmínek v určitém rozsahu omezit. V souvislosti s Listinou je nezbytné podotknout, že čl. 4 Ústavy stanoví, že základní práva a svobody jsou pod ochranou moci soudní. Ochrana je přitom zpravidla poskytována v rámci řízení soudního občanského, trestního, nebo správního (jako přezkumu rozhodnutí správního orgánu). Pokud již byly vyčerpány všechny opravné prostředky a nebyla-li ochrana 20 poskytnuta ze strany soudů či orgánů veřejné moci, lze se obrátit s tzv. ústavní stížností na Ústavní soud, který je orgánem ochrany ústavnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti činí 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku. V ústavní stížnosti musí stěžovatel namítat porušení Listiny nebo Úmluvy. K ochraně základních práv a svobod byl zřízen při Radě Evropy (viz shora) Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který byl založen Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. jejím dodatkovým protokolem č. 11. Stížnost na porušení Úmluvy státem je třeba podat ve lhůtě 6 měsíců od rozhodnutí o posledním vnitrostátním prostředku daného na ochranu práva (tj. ústavní stížnost). Obsahem rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je v případě, že soud dospěje k závěru, že bylo porušeno právo zakotvené Úmluvou, uložení povinnosti státu uhradit stěžovateli finanční odškodnění za újmu způsobenou porušením práva chráněného Úmluvou. Pro úplnost je nutno doplnit, že Evropský soud pro lidská práva nelze zaměňovat s Evropským soudním dvorem, jenž sídlí v Lucemburku, je orgánem Evropské unie a zajišťuje dodržování práva při výkladu a aplikaci práva EU. Kontrolní otázky: 1. Jak byste charakterizovali Listinu základních práv a svobod (dále jen “Listina“)? 2. Jaká je struktura Listiny? 3. Jaká práva Listina chrání? 4. Jak jsou v Listině charakterizována základní práva a svobody? 5. Jsou v Listině uvedeny nějaké povinnosti? 6. Znáte jiné dokumenty, jež poskytují ochranu lidským právům? 7. Znáte nějaké nadnárodní organizace, které poskytují ochranu lidským právům? 8. Jaký orgán v ČR slouží k ochraně ústavnosti? Doporučená literatura: JANKŮ, Martin. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 5. přeprac. a dopl. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013, xxvi, 535 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-494-0 KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozšířené vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 2 v. ISBN 807-380-140X-12 PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. 1. úplné vyd. Praha: Leges, 2011, 1119 s. Student (Leges). ISBN 978-808-7212-905 WAGNEROVÁ Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL a kolektiv. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxv, 906 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3577-506 21 Kapitola III. Základy ústavního práva Ústavní právo v České republice je tvořeno ústavními zákony. Ústavní zákony mají nejvyšší právní sílu a pro jejich přijetí jsou stanovena zvláštní pravidla (k přijetí ústavního zákona je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů). Ústavní zákony tvoří tzv. ústavní pořádek, který dle čl. 112 Ústavy tvoří: Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle Ústavy, ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. 3.1. Ústava České republiky Ústava České republiky je ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., který byl přijat Českou národní radou dne 16. prosince 1992. Ústava obdobně jako Listina nabyla účinnosti dnem vzniku České republiky, tedy dnem 1. 1. 1993. Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. Do současné doby byla Ústava celkem osmkrát změněna. Předmětem úpravy Ústavy jsou především: organizace a činnost státu, dělení moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní a jejich vzájemné brzdy a kontrola vztah státu a společnosti, resp. jednotlivce. Ústava je členěna na: preambuli a 8 hlav, jež jsou rozděleny na 113 článků. Jednotlivé hlavy Ústavy jsou označeny: Základní ustanovení, Moc zákonodárná, Moc výkonná, Moc soudní, Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka, Územní samospráva a Přechodná a závěrečná ustanovení. 3.1.1. Základní ustanovení Ústava České republiky v prvé řadě označuje název našeho státu, kterým je Česká republika. Jedná se o oficiální název naší republiky. Dále stanoví státní zřízení, kterým je republika. Českou republiku pak charakterizuje jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát 22 založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Dle Ústavy je zdrojem veškeré státní moci lid, který ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní (jedná se o volby do zákonodárného sboru či volby prezidenta republiky). V případech, kdy tak stanoví ústavní zákon, může lid vykonávat státní moc přímo. Ústava tím míří na případy referenda. Obdobně jako Listina i Ústava zakotvuje restrikci státní moci, když zakotvuje, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Na druhou stranu stanoví, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Za součást ústavního pořádku České republiky prohlašuje Ústava i Listinu základních práv a svobod a stanoví, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Ústava dále zakotvuje, že politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Politická rozhodnutí přitom vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním, přičemž rozhodování většiny musí dbát ochrany menšin. Ústava dále stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Ústava dále zakotvuje vázanost České republiky mezinárodními závazky. V této souvislosti stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. V případě, že mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Mezinárodní smlouva tedy nemá vyšší právní sílu než zákon, ale v případě jejího rozporu se zákonem má tzv. aplikační přednost, tedy použije se tato smlouva. Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. K ratifikaci takové mezinárodní smlouvy je však třeba souhlasu Parlamentu (a to souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů), nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu. Ústava dále zakotvuje, že území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem. Dále označuje hlavní město České republiky, kterým je Praha a stanovuje, že státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. 3.1.2. Moc zákonodárná Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Aktivní volební právo, tedy právo volit zástupce do obou komor Parlamentu má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení. Do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let (tzv. pasivní volební právo). Poslanec složí slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se zúčastní. Poslanecká sněmovna volí a odvolává předsedu a místopředsedy Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna zřizuje jako své orgány výbory a komise. Pro vyšetření věci 23 veřejného zájmu může Poslanecká sněmovna zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanců. Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Každé dva roky se volí třetina senátorů. Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému. Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní. Senát volí a odvolává předsedu a místopředsedy Senátu. Senát zřizuje jako své orgány výbory a komise. Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením. Nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu. S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce, jakož i další funkce, které stanoví zákon. Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy (v České republice neexistuje tzv. imperativní mandát). Poslanci a senátoři mají tzv. poslaneckou, resp. senátorskou imunitu. Tou se rozumí, že poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech. Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat, poslanec nebo senátor však za tyto projevy podléhá disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak. Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno. Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem. Pokud předseda komory nedá do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností. Poslanec i senátor má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem nebo senátorem. Zasedání komor jsou stálá. Zasedání Poslanecké sněmovny svolává prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb. Pokud tak prezident neučiní, sejde se Poslanecká sněmovna třicátý den po dni voleb. Zasedání komory může být usnesením přerušeno. Celková doba, po kterou může být zasedání přerušeno, nesmí překročit sto dvacet dnů v roce. Zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním. Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období. Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže: Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny (viz dále), Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry, zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné, Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi. Prezident v uvedených případech Poslaneckou sněmovnu rozpustit může, nikoli musí. Může však učinit i jiné rozhodnutí či může zůstat nečinný. Měl by však vždy postupovat státoprávně. 24 Prezident republiky má povinnost Poslaneckou sněmovnu rozpustit, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců. Schůze komor jsou veřejné. Veřejnost může být vyloučena jen za podmínek stanovených zákonem. Obě komory zasedají odděleně, pouze v případě, kdy prezident skládá slib, koná se společná schůze Poslanecké komory a Senátu. Člen vlády má právo účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá. Člen vlády je povinen osobně se dostavit do schůze Poslanecké sněmovny na základě jejího usnesení. To platí i o schůzi výboru, komise nebo vyšetřovací komise, kde však se člen vlády může dát zastupovat svým náměstkem nebo jiným členem vlády, není-li výslovně požadována jeho osobní účast. Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li Ústava jinak. Takovým případem je kupříkladu přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy, kterou se přenáší část pravomocí na mezinárodní organizaci či instituci, je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Legislativní proces Legislativním procesem se rozumí proces přijímání zákonů. Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně. Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda (ta je nejčastějším navrhovatelem zákonů) nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku (hovoří se o tzv. legislativní iniciativě). Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu však může podat pouze vláda. Tyto dva návrhy projednává na veřejné schůzi a usnáší se o nich jen Poslanecká sněmovna. Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů. Nevyjádří-li se vláda do třiceti dnů od doby, kdy jí byl návrh zákona doručen, platí, že se vyjádřila kladně. Podá-li návrh zákona vláda, je oprávněna žádat, aby Poslanecká sněmovna skončila projednávání vládního návrhu zákona do tří měsíců od jeho předložení, pokud s tím vláda spojí žádost o vyslovení důvěry. V případě, že se Poslanecká sněmovna neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry, může prezident Poslaneckou sněmovnu rozpustit. Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu. Senát může s takto postoupeným zákonem naložit několikerým způsobem: Návrh zákona projedná a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení. Senát svým usnesením návrh zákona schválí; Senát svým usnesením návrh zákona zamítne. Jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců; Senát svým usnesením návrh zákona vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Jestliže Senát návrh zákona vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna ve znění schváleném Senátem. Jejím usnesením je návrh zákona přijat. Jestliže Poslanecká sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční 25 většinou všech poslanců. Pozměňovací návrhy nejsou při projednávání zamítnutého nebo vráceného návrhu zákona v Poslanecké sněmovně přípustné; Senát svým usnesením vyjádří vůli návrhem zákona se nezabývat. Jestliže Senát vyjádří vůli nezabývat se návrhem zákona, je tímto usnesením návrh zákona přijat; Senát se nevyjádří ve lhůtě třiceti dnů od jeho postoupení Poslaneckou sněmovnou. V takovém případě platí, že je návrh zákona přijat. Prezident republiky má právo vrátit Poslanecké sněmovně přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen (tzv. prezidentské suspenzivní veto). O vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat. Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády. K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Od okamžiku platnosti je třeba odlišovat tzv. účinnost zákona, tedy den, od kterého se zákonem začnou řídit vztahy ve společnosti. Dobu mezi platností a účinností zákona nazýváme jako legisvakanční lhůtu. Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Senátu však nepřísluší přijímat zákonná opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv. Zákonné opatření může Senátu navrhnout jen vláda. Zákonné opatření Senátu podepisuje předseda Senátu, prezident republiky a předseda vlády a vyhlašuje se stejně jako zákony. Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Neschválí-li je Poslanecká sněmovna, pozbývá další platnosti. 3.1.3. Moc výkonná Výkonnou moc vykonávají v České republice prezident a vláda, které jsou považovány za vrcholné orgány moci výkonné. Moc výkonná je však v České republice tvořena hierarchicky, tudíž další orgány moci výkonné jsou dále ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy, orgány územní samosprávy vykonávající přenesenou působnost (zejména obecní a krajské úřady), policie, státní zastupitelství, katastrální úřady, úřady práce, správa sociálního zabezpečení aj. Prezident republiky Prezident republiky je hlavou státu, který je volen v přímých volbách. Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Prezident republiky se ujímá úřadu slo
