Základy sociologie PDF

Základy sociologie PhDr. Marta Vohlídalová, Ph.D. 2024 1 Název: Základy sociologie Autor: PhDr. Marta Vohlídalová, Ph.D. Počet stran: 117 Studijní program: Psychologie, Veřejná politika, EMP Místo: Praha, 2024 Studijní opora určená pro studenty KOMBINOVANÉ formy studia. Text nebyl podroben jazykové korektuře. 2 Obsah 1. Principy sociologie a sociologické perspektivy, hlavní sociologická paradigmata............................... 8 1.1. Co je sociologie?............................................................................................................................. 8 1.2. Úrovně sociologické perspektivy.................................................................................................... 8 1.3. Hlavní principy sociologické perspektivy........................................................................................ 9 1.4. K čemu je sociologie dobrá?......................................................................................................... 10 1.5. Sociologie versus ostatní společenské vědy.................................................................................. 11 1.6. Hlavní paradigmata v sociologii................................................................................................... 11 1.6.1. Paradigma a teorie v sociologii................................................................................................ 11 2. Historie sociologie, hlavní teoretické přístupy................................................................................. 17 2.1. Založení sociologie........................................................................................................................ 17 2.1.1. Okolnosti vzniku sociologie a Auguste Comte......................................................................... 17 2.1.2. Hlavní osobnosti...................................................................................................................... 17 2.2. Hlavní teoretické směry v sociologii............................................................................................. 20 2.2.1. (Strukturní) funkcionalismus................................................................................................... 20 2.2.2. Teorie konfliktu........................................................................................................................ 20 2.2.3. Symbolický interakcionalismus................................................................................................ 20 2.2.4. Sociální konstruktivismus........................................................................................................ 21 2.3. Vývoj sociologie v kostce.............................................................................................................. 21 3. Kultura, společnost a jedinec, socializace........................................................................................ 26 3.1. Kultura, společnost a jedinec........................................................................................................ 26 3.1.1. Co je kultura?........................................................................................................................... 26 3.1.2. Atributy kultury....................................................................................................................... 27 3.2. Rozmanitost kultur....................................................................................................................... 28 3.2.1. Vybrané termíny...................................................................................................................... 28 3.3. Socializace.................................................................................................................................... 29 3.3.1. Teorie socializace G. H. Meada................................................................................................ 30 3 3.4. Institucionální zprostředkovatelé a aktéři socializace.................................................................. 30 3.5. Genderová socializace.................................................................................................................. 32 4. Konformita, deviace a sociální kultura............................................................................................. 36 4.1. Deviace a konformita................................................................................................................... 36 4.2. Proč k deviaci dochází?................................................................................................................. 37 4.2.1. Teorie racionální volby............................................................................................................ 37 4.2.2. Funkcionalistické přístupy....................................................................................................... 37 4.2.3. Přístupy vycházející ze symbolického interakcionalismu......................................................... 37 4.2.4. Konfliktualistické přístupy....................................................................................................... 38 5. Sociální stratifikace, sociální nerovnosti a sociální mobilita, chudoba............................................. 42 5.1. Sociální stratifikace...................................................................................................................... 42 5.1.1. Stratifikační systémy................................................................................................................ 42 5.1.2. Zdroje nerovností a sociální status.......................................................................................... 43 5.1.3. Sociální mobilita...................................................................................................................... 44 5.2. Teoretické přístupy k sociální stratifikaci...................................................................................... 44 5.2.1. Hlavní směry............................................................................................................................ 44 5.2.2. Karel Marx............................................................................................................................... 45 5.2.3. Max Weber.............................................................................................................................. 45 5.2.4. Pierre Bourdieu (1930-2002)................................................................................................... 46 5.3. Prestiž........................................................................................................................................... 46 5.4. SOCIÁLNÍ STRUKTURA ZÁPADNÍCH SPOLEČNOSTÍ....................................................................................... 46 5.5. Soc. struktura ČR a její vývoj........................................................................................................ 47 5.6. Měření sociálních nerovností........................................................................................................ 48 5.7. Chudoba a její typy....................................................................................................................... 49 5.8. Globální perspektiva sociálních nerovností.................................................................................. 50 6. Skupiny, organizace a byrokracie..................................................................................................... 54 6.1. Skupiny......................................................................................................................................... 54 6.2. Formální organizace a byrokracie................................................................................................ 56 6.2.1. Organizace............................................................................................................................... 56 6.2.2. Byrokracie................................................................................................................................ 56 4 6.2.3. Organizace, dozor a fyzické prostředí...................................................................................... 58 7. Ekonomický systém a práce............................................................................................................. 61 7.1. Ekonomický systém...................................................................................................................... 61 7.1.1. Typy ekonomických systémů................................................................................................... 62 7.1.2. Vývoj ekonomických systémů.................................................................................................. 64 7.2. Ekonomická globalizace............................................................................................................... 65 7.3. Práce............................................................................................................................................. 66 7.3.1. Práce a její význam.................................................................................................................. 66 7.3.2. Přístupy k organizaci práce...................................................................................................... 67 7.4. Placená a neplacená práce........................................................................................................... 68 8. Hlavní charakteristiky pracovního trhu v ČR v kontextu EU............................................................. 72 8.1. Pracovní trh v ČR a ve vyspělých zemích...................................................................................... 72 8.1.1. Charakteristika pracovních trhů ve vyspělých společnostech – obecné trendy...................... 72 8.1.2. Nezaměstnanost...................................................................................................................... 72 8.1.3. Trh práce v ČR před rokem 1989 a po roce 1989................................................................... 73 8.1.4. Kvalita zaměstnání a kombinace práce a soukromého života................................................. 74 8.2. Ženy na pracovním trhu................................................................................................................ 75 8.2.1. Gender pay gap - Genderové rozdíly v odměňování............................................................... 75 8.2.2. Přímá a nepřímá diskriminace................................................................................................. 77 9. Základy demografie......................................................................................................................... 82 9.1. Demografie................................................................................................................................... 82 9.1.1. Co je demografie?.................................................................................................................... 82 9.1.2. Teorie demografického přechodu........................................................................................... 82 9.1.3. Hlavní demografické charakteristiky ČR.................................................................................. 83 9.1.4. Migrace.................................................................................................................................... 84 10. Urbanizace a ekologická rizika......................................................................................................... 88 10.1. Urbanizace.................................................................................................................................... 88 10.2. Sociologie města........................................................................................................................... 89 10.2.1. Město a některé vybrané sociologické termíny.................................................................. 89 10.2.2. Globální ekologická rizika – Ulrich Beck.............................................................................. 90 5 11. Masová média................................................................................................................................. 94 11.1. Masová média a formování veřejného mínění............................................................................. 94 11.2. Masová média a kritika masové kultury....................................................................................... 95 11.3. Masová média a reprezentace reality.......................................................................................... 96 11.4. Masová média (a technologie) a sociální změna......................................................................... 96 12. Metody sociologického výzkumu................................................................................................... 100 12.1. Proces sociologického výzkumu a jeho hlavní dimenze.............................................................. 100 12.1.1. Výzkumná otázka, hypotéza, operacionalizace................................................................ 101 12.1.2. Typy výzkumu................................................................................................................... 102 12.1.3. VYBRANÉ FÁZE VÝZKUMU........................................................................................................ 104 12.2. Metody sociologického výzkumu................................................................................................ 104 12.2.1. Dotazníkové šetření.......................................................................................................... 104 12.2.2. Rozhovory......................................................................................................................... 108 12.2.3. Focus groups (skupinové rozhovory)................................................................................ 108 12.2.4. Pozorování........................................................................................................................ 109 12.2.5. Case study (případové studie).......................................................................................... 109 12.2.6. Experiment........................................................................................................................ 110 12.2.7. Analýza dokumentů/sdělení............................................................................................. 110 12.3. Etika výzkumné práce................................................................................................................. 110 6 Použité grafické symboly V rámci této studijní opory se můžete setkat s následujícími ikonkami umístěnými v levé části stránky, které upozorňují na zajímavé nebo důležité části textu či příslušné kapitoly. Důležitá část studijního textu, na kterou vás chce autor textu upozornit. Raději si ji přečtěte dvakrát! Odkaz na zajímavý audiovizuální obsah (podcast, video) nacházející se mimo studijní oporu. Doporučení na důležitou nebo jen doplňující literaturu vztahující se k dané části textu. Příklad, který může již být pro názornost vypracovaný nebo se jedná o praktické vysvětlení teoretické části. Shrnutí příslušné části studijní opory – např. kapitoly. Klíčové pojmy pro danou kapitolu. Měli byste je bez zaváhání umět popsat nebo definovat. Kontrolní otázky, na které musíte znát odpověď. Mají obdobnou funkci jako klíčové pojmy. Kontrolní test. Vyzkoušejte, jestli dokážete správně odpovědět. Pomůže vám při zakončení předmětu. Aktivizace neboli aplikace textu do praxe. Autor vás zde nabádá k vlastní činnosti – neváhejte si vyzkoušet! 7 Název studijní opory 1. Principy sociologie a sociologické perspektivy, hlavní sociologická paradigmata Předmět sociologie a sociologická perspektiva Co je sociologie? Sociologická perspektiva Sociologie versus ostatní sociální vědy K čemu je sociologie dobrá? Hlavní paradigmata (teoretické přístupy k vysvětlení sociální reality) 1.1. Co je sociologie? Sociologie je věda společenská (tj. idiografická; „idios“-jedinečný), což ji odlišuje od věd přírodních (nomotetických; „nomos“-zákon). Na rozdíl od přírodních věd tedy nestanovuje pevné zákony platné za jakýchkoliv okolností, ale spíše vzorce, trendy, pravidelnosti a pravděpodobnosti, které jsou úzce vázány na určitý kulturní a historický kontext. Sociologie má řadu definic, s nimiž se můžete setkat v literatuře a učebnicích. Např. britský sociolog A. Giddens (1999) ji definuje jako systematické studium společnosti, sociálního života a skupin. Sociologie se zajímá o společenské vztahy, jevy, interakce, sociální procesy a struktury, jejich kontext a podmínky. Zabývá se individui, skupinami, organizacemi i celými společnostmi a vzájemnou interakcí mezi těmito společenskými celky. 1.2. Úrovně sociologické perspektivy Sociologie zkoumá sociální jevy ze třech hlavních úrovních perspektivy: mikro, makro a meso.  Makrosociologie: se zaměřuje na společnost jako celek, zabývá se obecnějšími společenskými strukturami, vzorci a trendy (např. nerovnostmi ve vzdělání, sociálními nerovnostmi, sociální stratifikací, podmínkami sociální změny apod.). Typicky (nikoliv však výlučně) využívá kvantitativních výzkumných metod (např. dotazníkový šetření, analýza statistik aj.). Příkladem teoretického přístupu, který se 8 Název studijní opory zabývá společenskými makro strukturami, je strukturní funkcionalismus či některé směry konfliktualistických přístupů.  Mikrosociologie: se zajímá o struktury, vzorce a podmínky jednání uvnitř malých komunit a skupin, které fungují na bázi face-to-face interakcí. Zajímá se např. o lidské interakce uvnitř malých skupin, jejich dynamiku. Zabývá se „studiem každodennosti“ (tj. každodenních způsobů vzájemné komunikace, porozumění a interpretace jednání). Zájem o procesy intepretace, definice a porozumění sociálním situacím je pro tento směr typický. Typické (nikoliv výlučné) je také použití kvalitativních metod výzkumu. Směry mikrosociologického přístupu jsou např. symbolický internacionalismus a částečně také sociální konstruktivismus.  Sociologie společenské „mezo“ struktury: stojí mezi výše uvedenými úrovněmi a věnuje se studiu a fungování organizací. Výše uvedené sociologické perspektivy jsou vzájemně komplementární, tzn. nevylučující se, ale každá přináší unikátní pohled a perspektivu, které se vzájemně doplňují. 1.3. Hlavní principy sociologické perspektivy Sociologické vs. individualistické vysvětlení Sociologie pojímá člověka jako sociální bytost, čímž klade důraz na úzké propojení mezi individuem, společností a jejími strukturami. Zaměřuje se proto na popis, pochopení, porozumění a vysvětlení sociálních (nikoliv individuálních!) faktorů, které směrují chování lidí, jejich hodnoty, přístup (např. jak příslušnost k určité skupině a postavení v sociální struktuře -např. že jsem žena, Romka, tělesně postižená aj.- ovlivňuje moje jednání, životní šance, způsob života, postoje apod.). Mezi individuální faktory, kterým se věnuje typicky psychologie, od kterého sociologie spíše odhlíží, patří např. vysvětlení sociálních jevů skrze individuální charakteristiky jedinců (např. IQ, vůle, motivace apod.). V centru zájmu sociologie tak stojí vliv společenských struktur a sociálních faktorů na nejrůznější aspekty našich životů a naše jednání. Sociologie jako proces znesamozřejmování samozřejmého Pro řadu sociologických přístupů a směrů je typický proces „znesamozřejmování samozřejmého“, tj. odkrývání skrytých předpokladů určitých sociální fenoménů a zpochybňování stereotypně přijímaných vysvětlení a „oficiálních“ pravd a předsudků. Z toho vyplývá i její významný přesah sociologie k praxi a změně – velká část sociologů a socioložek usiluje o pozitivní přeměnu společnosti na základě poznání společenských zákonitostí a zdrojů sociálních problémů, řada jich také zastává kritickou pozici vůči společnosti a způsobům udržování a legitimizace sociálních nerovností všeho druhu. 9 Název studijní opory Z tohoto důvodu se sociologie také často dostává do křížku s totalitárními a autoritářskými režimy. Podstatu tohoto přístupu shrnuje Ch.W.Mills ve svém konceptu sociologické imaginace (z roku 1959; v ČJ 2002), která vystihuje cíl sociologické analýzy. Podstatou je schopnost opustit obvyklou rutinu, jíž jsme zvyklý přemýšlet o určitém problému, a podívat se na problém „novýma očima“, hledat souvislosti mezi osobní zkušeností a širším sociálním a historickým kontextem. Sociologie jako teoreticko-empirická věda Sociologie je věda snažící se budovat své teorie většinou na základě empirických dat. Přestože existují i čistě teoretické směry v sociologii, většina sociologického bádání se snaží o vysvětlení sociálních jevů na základě empirického výzkumu. Tento program sociologie vymezil již R.K. Merton (1968) v konceptu tzv. Teorie středního dosahu v roce 1949. Namísto vytváření všeobjímajících teorií nebo naopak úzce pozitivisticky zaměřených výzkumných zjištění popisující pouze konkrétní skutečnost, navrhoval, aby sociologie formulovala empiricky ověřitelné hypotézy o konkrétních jevech, ovšem s určitou ambicí vytvářet obecnější teoretické generalizace. Příklady teorií středního dosahu jsou teorie byrokracie (M. Webera), teorie referenčních skupin, teorie deviantního chování, teorie relativní deprivace (R.K. Mertona). Z této tradice vyplývá i velký zájem sociologie o výzkumnou metodologii a reflexi nedostatků výzkumných metod. 1.4. K čemu je sociologie dobrá? A. Giddens (1999) vyzdvihuje následující přínosy: Poznávání kulturních rozdílů; Porozumění životu druhých, což umožňuje pochopení jejich problémů, odstraňování předsudků a nedůvěry k jiným kulturám; Otevírání nových problémů a témat, vznik pojmů a termínů, které často obohacují i „běžný“ neodborný jazyk (např. pojmy soc. postavení, role, status aj.); Umožnuje hodnocení dopadů konkrétních opatření a politik na společnost a poskytuje podklad pro tzv. „evidence-based policy“ – tedy politik založených na datech a faktech; Zprostředkovává sebepoznání; Umožňuje poznání zákonitostí fungování společnosti, což umožňuje dělat efektivní rozhodnutí a opatření (nejen) ve vlastním životě, ale i v případě rozhodování v oblasti byznysu a politiky; Posiluje kritické myšlení, čímž zvyšuje odolnost společnosti vůči manipulaci, totalitarismu a diktatuře. 10 Název studijní opory 1.5. Sociologie versus ostatní společenské vědy  Sociologie: pojímá člověka jako sociální bytost, zaměřuje se na vztah mezi člověkem a společností a jejich vzájemnou interakci. Ptá se, jak společnost a konkrétní společenské struktury ovlivňují člověka, jeho jednání, chování, životní šance apod.  Psychologie: soustředí se na vnitřní fungování psychiky člověka jako odpověď na vnější stimuly i vnitřní predispozice a těmito aspekty také vysvětluje jeho chování a jednání.  Ekonomie: zabývá se člověkem a jeho způsoby rozhodování o využití vzácných statků.  Politické vědy/politologie: studuje struktury, které lidi vytvářejí k vládnutí a to, jak s nimi lidé interagují. 1.6. Hlavní paradigmata v sociologii 1.6.1. Paradigma a teorie v sociologii Slovo „paradigma“ pochází z řečtiny, v níž znamená „vzor“. Termínem paradigma označujeme určitý úhel pohledu či perspektivu, širší filosoficko-metodololgický rámec, jímž přistupujeme k vysvětlení sociální reality. Podle M. Petruska (2017) „…jde o určitý specifický pohled na společnost nebo její podstatnou část, který zahrnuje výklad, teorii společnosti nebo její části, který je proveden obvykle ve specif. jazyce a s použitím svébytné terminologie, opírá se o specif. metodologii, vyplývá z ní nebo ji iniciuje, řeší relativně ustálený typ problémů relativně ustálenými postupy a opírá se o poměrně stabilní okruh autorit, jejichž vědní aktivita slouží jako model provozování vědy. Paradigma sociologické je tedy optika, teorie, jazyk, metoda, problematika a autorita. V jednotlivých konkrétních paradigmatech mohou být jednotlivé složky zastoupeny s různou intenzitou.“ Paradigma tedy definuje: → Konkrétní teoretické přístupy, které používáme k vysvětlení sociální reality, → Témata, která si volíme ke studiu, → Metody výzkumu, které ke studiu volíme, a způsob interpretace dat. Sociologie je věda, která je od svých počátků multiparadigmatická, a to jak diachronně (tj. v průběhu času se v sociologii střídala různá paradigmata) i synchronně (různá paradigmata, často i protichůdná, spolu vždy koexistovala v jednom období). 11 Název studijní opory G. Ritzer (2004) rozlišuje tři hlavní paradigmata v sociologii: Objektivistické paradigma/ paradigma sociálního faktu:  Společnost vnímá jako soubor relativně pevných struktur, které mají na člověka zásadní utlačivý vliv (zájem o instituce, normy, hodnoty, společenské vztahy)  Sociální jevy bere jako tzv. věci, tj. objektivní fakta, jejichž existence je nezávislá na aktérovi (obdobně jako v přírodních vědách) → Objektivní poznání je proto možné, protože výzkumníci mají bezprostřední přístup k sociální realitě;  často (nikoliv výlučně!) se soustředí na obecnější společenské struktury (viz makrosociologie)  hlavním zdrojem je Émile Durkheim, který jako první přichází s myšlenkou, že sociologie má být založena na pozorování sociální reality a na datech.  Z teoretických přístupů sem řadíme např. (strukturní) funkcionalismus nebo konfliktualistické teorie Interpretativní paradigma / paradigma sociální definice  Přístup k sociální realitě je zprostředkován interpretacemi lidí. Aktéři (lidé) hrají tedy klíčovou roli v připisování smyslu a interpretace sociální reality. Význam jevů není tedy dán sám o sobě, ale je aktivně vytvářen aktéry (lidmi). Klíčovou roli hraje definice situace. Člověk vstupuje jako aktivní aktér, který „sociální danosti“ (jevy) interpretuje, a podle toho, jak jim rozumí, i jedná.  Podstatu interpretativních přístupů vystihuje tzv. Thomasův theorém (Thomas 1967): „Pokud lidé definují situace jako reálné, stávají se reálné ve svých důsledcích“. (tj. není důležité, jak věci jsou, ale jak je lidé interpretují). Jinými slovy jde o tzv. efekt sebenaplňujícího se proroctví, kterému se věnoval R.K.Merton (2000): pokud je teze (většinou nesprávná) shledána reálnou, způsobí reakci, v jejímž důsledku se původní myšlenka uskutečnění. Lidé tedy jednají na základě svých domněnek, jejich subjektivní interpretace daných situací, což se pak promítá do reálného života. Jejich domněnky se tak v konečném výsledku mohou stát skutečnými (např. student, který má obavu, že nezvládne zkoušku, se místo přípravy na zkoušku stresuje a říká si, že nemá cenu se na zkoušku připravovat, protože to nemá cenu, výsledkem čehož je, že na zkoušku přijde vyčerpaný, vystresovaný a nepřipravený, takže u zkoušky patrně neuspěje. Pokud by na začátku situaci definoval tak, že jde sice o těžkou zkoušku, ale že se pokusí se naučit a připravit aspoň na nějaké otázky, které jsou mu bližší, má mnohem větší šanci u zkoušky nakonec uspět).  Pro tyto přístupy je typické využívání kvalitativních výzkumných metod.  Hlavním zdrojem je Max Weber. 12 Název studijní opory  Řadíme sem např. symbolický interakcionalismus, etnometodologii, sociální konstruktivismus. Paradigma sociálního chování  Hlavním východiskem je pozorovatelné chování jedinců v sociálním kontextu.  Zkoumá sociální jednání/chování na základě schéma stimul-reakce. Jednou z typických otázek, které si klade, je: Jak je vyvoláváno žádoucí chování s pomocí odměny a trestu?  Typickou metodou je experiment.  Teoretické přístupy: behaviorální sociologie, teorie sociální směny, ekonomické směry v sociologii (např. teorie racionální volby).  Zdrojem je behaviorální psycholog B. F. Skinner. SHRNUTÍ Co je sociologie? Systematické studium společnosti, sociálního života a skupin. Sociologie se zajímá o společenské vztahy, jevy, interakce, sociální procesy a struktury, jejich kontext a podmínky. Zabývá se individui, skupinami, organizacemi i celými společnostmi a vzájemnou interakcí mezi těmito společenskými celky. Jaké jsou hlavní principy a charakteristiky sociologického přístupu ke studiu společnosti? 1. Sociologické, nikoliv, individuální vysvětlení společenských fenoménů. 2. Kritický přístup ke společnosti a tzv. sociologické imaginace. 3. Teoreticko-empirická povaha sociologie. Co je to paradigma a jaká hlavní paradigmata v sociologii rozlišujeme? Slovo “paradigma” pochází z řečtiny, v níž znamená „vzor“. Termínem paradigma označujeme určitý úhel pohledu či perspektivu, širší filosoficko-metodolologický rámec, jímž přistupujeme k vysvětlení sociální reality. V sociologii existují dvě hlavní paradigmata - “objektivistické” a “interpretativní”, které doplňuje paradigma sociálního jednání. 13 Název studijní opory KLÍČOVÉ POJMY  Paradigma  Multiparadigmatická věda  Objektivistické paradigma/paradigma sociálního faktu  Interpretativní paradigma/paradigma sociální definice  Sociologická imaginace  Teorie středního dosahu  Thomasův theorém  Mikrosociologie, makrosociologie, sociologie společenské meso-struktury VYBRANÉ KONTROLNÍ OTÁZKY o Jaké jsou hlavní principy sociologického myšlení? o Jaký je rozdíl mezi individuálním a sociologickým vysvětlením? Aplikujte na konkrétním příkladu (např. vysvětlení sebevraždy, předčasného ukončení studia apod.). o Co je to sociologická imaginace? Co znamená kritická role sociologie? o Jaký je vztah sociologie k empirickému výzkumu? Co je to teorie středního dosahu? o Jaký je rozdíl mezi přírodními a sociálními vědami? o Jaká úrovně sociologického zkoumání existují? Na co se zaměřují, jaký je mezi nimi rozdíl a vzájemný vztah? o Co je to paradigma? Jaká hlavní paradigmata v sociologii existují? o Co je to Thomasův theorém? o Jak se liší sociologie od ostatních společenských věd (psychologie, ekonomie, politologie)? Ukažte na konkrétním příkladu odlišnosti mezi těmito vědami z hlediska toho, jaký typ výzkumných otázek si kladou a na co se zaměřují. AKTIVIZACE A APLIKACE  Individualistické a sociologické vysvětlení sociální reality: 14 Název studijní opory E. Durkheim, stejně jako např. T.G. Masaryk, vysvětloval sebevražednost tzv. sociologickou perspektivou, která klade důraz na propojení mezi individuálním jednáním a obecnějšími společenskými procesy a strukturami. Nevysvětlovali sebevražednost (tj. její nárůst) individuálními faktory (např. psychickým onemocněním a depresemi, IQ), ale kladli důraz na efekt společenský – tj. na rychlé změny společnosti, vznik tzv. anomie a ztráty tradičních sociálních vazeb mezi lidmi v souvislosti s probíhajícími dramatickými společenskými změnami. Zamyslete se nad individuálními (např. psychologickými) faktory a sociologickým vysvětlením jiných sociálních jevů, jako je např. např. horšího úspěšnost Romských dětí ve vzdělávacím systému ČR nebo nižší zastoupení žen ve vedoucích pozicích ve srovnání s muži. Jaké individuální a jaké sociální faktory podle Vás mohou být příčinou těchto situací? (inspirace k řešení: OpenStax College, Introduction to Sociology 2e, 2015. Kapitola 1: „Introduction to Sociology“) LITERATURA  Povinná Giddens, A. (2013) Kapitola 1 „Co je sociologie“ pp. 23-46 in Sociologie, Praha: Argo. OpenStax College (2017) Kapitola 1: „Introduction to Sociology“, pp. 5-28 in Introduction to Sociology 2e. Rice University. (pozn. kniha je volně dostupná zde: https://d3bxy9euw4e147.cloudfront.net/oscms- prodcms/media/documents/IntroductionToSociology2e-OP_tbTLqMj.pdf)  Doporučená Urban, L. (2017) Kapitola 2 “Sociologie a sociologická perspektiva” Pp. 22-42 in Sociologie: témata a klíčové pojmy. Praha: Grada. Jandourek, J. (2009) Kapitola 1 “Co je sociologie?”, Pp. 9-36 in Úvod do sociologie. Praha: Portál. Další literatura: BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva = [Orig.: Invitation to sociology]. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2003. PETRUSEK, M. a kol. Dějiny sociologie, Praha: Grada, 2017. JANDOUREK, J., Průvodce sociologií, Praha: Grada, 2008 Použitá literatura: GIDDENS, Anthony. Sociologie. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999 15 Název studijní opory MERTON, Robert K.. Social theory and social structure. 1968 enl. ed. New York: Free press, 1968. MERTON, R.; K. Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON, 2000. MILLS, Charles Wright. Sociologická imaginace. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002 PETRUSEK, M. 2017. Paradigma sociologické. In Nešpor, Z. Sociologická encyklopedie, Praha: SOÚ AV ČR. [on-line], dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Paradigma_sociologick%C3%A9 OpenStax College, Introduction to Sociology 2e, 2015. PETRUSEK, M. (2001) Přednášky Dějiny sociologie I., II. a III. na FSV UK. RITZER, George a Douglas J. GOODMAN. Modern sociological theory. 6th ed. New York: McGraw-Hill, c2004. THOMAS, W. I. The Unadjusted Girl. With Cases and Standpoint for Behavioral Analysis. London: Harper & Row, 1967. 16 Název studijní opory 2. Historie sociologie, hlavní teoretické přístupy Založení sociologie Hlavní teoretické směry v sociologii Vývoj sociologie v kostce 2.1. Založení sociologie 2.1.1. Okolnosti vzniku sociologie a Auguste Comte Vznik sociologie je spojen se jménem francouzského filosofa Augusta Comta (1798-1858), který jako první vymezil program sociologie. Comte se snažil sociologii budovat jako vědu o společnosti, která má za cíl vědecky popsat, pochopit a pozitivně ovlivnit společenský vývoj. Comteho dílo se dělí na Sociální statiku (věnovanou zejména zájmu o sociální řád a jeho udržení) a Sociální dynamiku (zaměřenou na hledání pravidel společenského vývoje a sociální změny). Přemýšlení o společnosti a vztahu mezi jedincem a společností je nicméně staré jako lidstvo samo. Comte však poprvé používá termín „sociologie“ a vymezuje její program v rámci díla „Cours de la philosophie positive“. Vznik sociologie je třeba vidět v kontextu tehdejších společenských změn, které významně poznamenaly její vznik. Vzniká totiž v období bouřlivých společenských změn, v době, kdy se rodí tzv. moderní společnost (x tradiční společnost). Vznik sociologie ovlivnily následující procesy a události:  Velká francouzská revoluce, která vedla ke ztrátě legitimity dosavadních mocenských hierarchií daných nábožensky;  Osvícenství, které na místo náboženství nabízí výklad světa s pomocí vědy;  Industrializace a urbanizace, které vyústily v rozsáhlé společenské změny. Vzniká kapitalismus a objevuje se trh. Vlivem vyvázání jedinců z tradičních struktur sociální kontroly a vztahů (sousedství, církev, širší rodina) a v souvislosti s urbanizací dochází k rozpadům tradičních struktur společenského života a sociální kontroly. Objevuje se tedy potřeba tyto společenské změny popsat a pochopit a pokud možno i pozitivně ovlivnit, což se stává hlavní motivací vzniku sociologie. 2.1.2. Hlavní osobnosti 17 Název studijní opory Karel Marx (1818-1883) Zajímal se o kapitalismus a nerovnosti, které způsobuje. Jeho teoretický přístup je třeba vnímat v kontextu tehdejší neutěšené situace dělnické třídy a velkých sociálních nerovností. Marxův koncept tříd: Existují dvě antagonistické třídy s odlišnými zájmy, které se dělí podle toho, jaký mají přístup k výrobním prostředkům: buržoazie (kapitalisti – vlastní výrobní prostředky) vs. proletariát (dělnictvo – prodává pracovní sílu). Materialistické pojetí dějin zájem o společenský vývoj, sociální změnu a jejich pravidla logika dějin (společenského vývoje) je podle Marxe následující: následkem konfliktu mezi třídami (ovládanými a ovládajícími; kapitalisty a proletariátem) směřuje společnost k beztřídní společnosti, která se vyznačuje společenským vlastnictvím výrobních prostředků. Marx věří, že pouze taková společnost je spravedlivá, protože dává „každému podle jeho potřeb, každý [pracuje] podle svých schopností“. Klíčem společenského vývoje jsou tedy ekonomické podmínky, konkrétně vlastnictví výrobních prostředků a výrobní vztahy. Proto se jeho koncepce nazývá „Materialistické pojetí dějin“. Klíčovou roli ve vývoji společnosti nehrají tedy myšlenky a ideje, ale uspořádání výrobních vztahů. Nad tzv. materiální základnou (tvoří ji výrobní prostředky a výrobní vztahy) je tzv. nemateriální nadstavba (právo, politika, duchovní život), jejímž úkolem je legitimizovat třídní strukturu (společenské nerovnosti) a udržovat status quo. Marxovy myšlenky měly zásadní dopady na život 20. i 21. století (marxismus-leninismus jako oficiální ideologie socialistických států). Stal se také hlavním zdrojem pro tzv. teorie sociálního konfliktu, které v Marxově tradici chápou konflikt mezi ovládanými a ovládajícími jako neustálý proces a zdroj sociální změny ve společnosti. Mezi jeho nejznámější práce patří také Kapitál (o teorii nadhodnoty), nebo Manifest komunistické strany (o třídním boji), který napsal společně s B. Engelsem. Do sociologického jazyka přispěl termíny, jako je vykořisťování, odcizení, emancipace aj. Přestože Marxova teorie byla přejata řadou totalitárních režimů a je na ni nahlíženo značně skepticky, původní myšlenky Marxe jsou vrcholně humanistické a vychází primárně ze snahy zlepšit životní situaci velké části tehdejší společnosti a eliminovat extrémní ekonomické nerovnosti. Émile Durkheim (1858-1917) Přispěl velkou měrou k institucionalizaci sociologie jako akademické disciplíny. Byl jmenován vůbec prvním profesorem sociologie (Univ. v Bordeax, 1895). Je zakladatelem tzv. funkcionalistických teorií, které pojímají společnost jako systém vnitřně provázaných částí, které vzájemně udržují stabilitu systému. Předpokládal, že každý jev, instituce nebo proces, který najdeme ve společnosti, plní pro společnost důležitou roli, protože jinak by tento jev ve společnosti nepřetrvával. Byl současníkem T.G.M. a zabývá se také podobnými 18 Název studijní opory tématy jako TGM. Zabývá se problémem udržováním sociálního řádu a jeho rozpadem v důsledku nastupující modernity (tj. procesy individualizace, industrializace, urbanizace, sekularizace). Velkým tématem je pro něj sebevražda, kterou jako první vysvětluje namísto individuálních charakteristik (např. psychický stav, deprese apod.) sociálními faktory. Přistupuje k ní jako k hromadnému společenskému jevu, který souvisí s tzv. anomií, tj. rozpadem sociálního řádu ve společnosti v důsledku procesu modernizace. Anomie je pak spojena s pocity bezmoci, bezprizornosti a jako taková je podle Durkheima jedním z důvodů rostoucí sebevražednosti. Sebevraždou jako společenským fenoménem se přitom zabýval i T.G.M., který přichází k podobným zjištěním. Stejně jako Marx se i Durkheim věnuje periodizaci vývoje společností. Na rozdíl od Marxe ale spojuje společenský vývoj s dělbou práce a soudržností společnosti. Pro tradiční společnosti je typická tzv. mechanická solidarita založená na prostorových vztazích, blízkost a příbuzenství. Pro moderní společnost je naopak typická tzv. organická solidarita, kterou provází diferenciace rolí a dělba práce, neosobní vztahy a byrokracie. Max Weber (1864-1920) Je zakladatelem tradice chápající/rozumějící/interpretativní sociologie, která se zajímá o subjektivní významy sociálního jednání pro aktéry. Jeho hlavními tématy byly kapitalismus, moc a autorita, náboženství a byrokracie. Kapitalismu podle Webera úzce podmiňuje proces racionalizace (snaha o co nejefektivnější organizaci sociálního a ekonomického života), přičemž byrokracie (způsob racionální správy založený na neosobních pravidlech) je podmínkou fungování kapitalismu. Ve své slavné práci Protestantská etika a duch kapitalismu si Weber hlade otázku, proč na Západě vznikají instituce (konkrétně kapitalismus), které jinde nenajdeme? Uzavírá, že to souvisí s protestantským náboženstvím a jeho hodnotami. Prvním důležitým momentem je vysoká hodnota úspěchu v povolání/podnikání, které je vnímáno jako důkaz predestinace, který je kombinován s určitou askezí v životním stylu (namísto konzumu investice). Právě to podle Webera umožnilo samotný vznik kapitalismu, který je založen na akumulaci kapitálu a jeho další investici, která generuje další kapitál. Ženy a založení sociologie Ženy zůstávaly v té době vzniku sociologie v rámci akademických kruhů téměř neviditelné, což souviselo s jejich silně znevýhodněným společenským postavením v té době (dlouho např. neměly přístup k VŠ vzdělání, bylo na ně nahlíženo jako na intelektuálně méněcenné). Často proto publikovaly pod mužskými pseudonymy, aby se vyhnuly odsouzení a znevážení ze strany mužských akademiků. Neznamená to však, že by se ženy nevěnovaly uvažování o společnosti a společenských vztazích. Často šlo o ženy z vyšších společenských vrstev, kterým jejich rodiny byly schopny zajistit kvalitní vzdělání. Marry Wollstonecraft (1759-1797, Velká Británie) jako první vystupuje s požadavkem rovnosti žen a mužů. Ve své práci Obrana práv žen vyjadřuje požadavky na rovnoprávnost žen a jejich právo na vzdělání hluboko před zformováním cílů feministického hnutí. 19 Název studijní opory Za první socioložku bývá označována Harriet Martineau (1802-1876, Velká Británie), která přeložila práce A. Comta do AJ. Věnovala se tématům náboženským, ekonomickým (kapitalismus a nerovnosti), otázkám sebevraždy a ženských práv. 2.2. Hlavní teoretické směry v sociologii 2.2.1. (Strukturní) funkcionalismus Pojímá společnost jako strukturu vzájemně provázaných prvků, které plní určité funkce důležité pro přežití společnosti jako systému a naplnění jeho potřeb. Klíčovými termíny tohoto přístupu jsou rovnováha, koheze, sociální řád, funkce. Hlavním myšlenkovým zdrojem je E. Durkheim a dále také H. Spencer (přichází s myšlenkou analogie mezi fungováním společností a jejími součástmi a fungováním lidského těla a jeho orgány, které vzájemně spolupracují ve prospěch celku). Významným představitelem směru je T. Parsons, který se soustředí na klíčovou roli institucí, které naplňují základní funkce potřebné pro přežití společnosti (tzv. schéma funkcí a klíčových subsystémů AGIL). Je zakladatelem tzv. strukturního funkcionalismu. Strukturní funkcionalismus předpokládá zachování rovnováhy systému a konsensu jednotlivých jeho struktur a podsystémů, předpokládá, že každý jev má určitou (zpravidla pozitivní) funkci pro společnost jako celek. Strukturálnímu funkcionalismu bývá proto vyčítána neschopnost vysvětlit sociální změnu. Problematiku funkcí podrobně rozpracovává R.K.Merton. Tvrdí, že ne každý jev má pozitivní funkci pro společnost a rozděluje funkce na eufunkce, tedy pozitivní funkce, a dysfunkce, tedy negativní funkce, které mají na společnost negativní vliv. Kromě toho přispěl Merton také konceptem latentní (skryté) a manifestní (zjevné) funkce. Právě latentní funkce a jejich zkoumání mají podle jeho názoru stát v jádru sociologického zkoumání. (Např. VŠ vzdělání: manifestní funkcí je příprava na zaměstnání, kultivace mladé generace; latentní funkce: udržování sociálních nerovností ve společnosti – jen velmi malý podíl VŠ absolventů a studentů totiž pochází z rodin s dělnickým pozadím). 2.2.2. Teorie konfliktu Pojímá společnost jako souhrn lidí a skupin zápasících o vzácné zdroje, předpokládá, že odlišné skupiny mají odlišné zájmy. Hlavním zdrojem je K. Marx. Podle konfliktualistického pojetí sociální instituce (jako právo, vzdělání, náboženství, ale např. i rodina) utvrzují a legitimizují sociální nerovnosti. Privilegované skupiny upravují pravidla hry ve svůj prospěch, aby udržely status quo (tj. stávající sociální nerovnosti). Těmto přístupům kritika vyčítá, že nejsou schopny vysvětlit stabilitu a kontinuitu společností. Příklady konfliktualistických přístupů jsou např. frankfurtská škola, feministické směry, teorie pracující s rasovými a etnickými nerovnostmi apod. 2.2.3. Symbolický interakcionalismus 20 Název studijní opory Na rozdíl od konfliktualistických přístupů a strukturálního funkcionalismu jde o Interpretativní přístup vycházející ze zkoumání mikro-úrovně společnosti (tj. interakcí mezi jednotlivci a malými skupinami). Soustředí se na jazyk a komunikaci mezi lidmi, která se děje zejména pomocí neustálé výměny symbolů, skrze něž se lidé učí dávat světu kolem sebe význam. Porozumění symbolům a jejich významu se děje na bázi každodenní face-to- face interakce (např. vztah ke knihám, vzdělání apod. se učíme už v rodině, skrze komunikaci se svými rodiči, sourozenci, učiteli). V tomto procesu se v rámci každodenní komunikace mezi lidmi vytvářejí a upevňují obecnější společenské struktury. Hlavními zakladateli jsou George H. Mead (1863-1931) a Herbert Blummer (1900-1987) (zástupci tzv. Chicagské školy), následníkem je např. E. Goffman (1922–1982) se svým dramaturgickým modelem společnosti, který bere divadlo a divadelní terminologii jako analogii popisu sociálního světa. 2.2.4. Sociální konstruktivismus Vzniká z podobné myšlenkové tradice jako symbolický internacionalismus. Lidé jsou v jeho pojetí aktivními subjekty, které vytvářejí sociální realitu (např. sociálně podmíněné definice deviantního jednání a odlišnosti mezi kulturami). Hlavními představiteli jsou Berger a Luckmann. Ve své práci The Social Construction of Reality (1966) shrnují hlavní pilíře sociálního konstruktivismu:  společnost je aktivně vytvářena lidmi, přesto je však vnímána jako objektivní realita;  objektivní realita je vytvářen skrze rutinizaci a typizace. Z opakovaného a typizovaného chování časem vznikají sociální instituce, které mají na lidi utlačivý vliv a zpětně je ovlivňují, a to přestože byly prvotně čistě lidským produktem (např. rodina, vzdělání, zaměstnání,…).  Udržování soc. světa se děje skrze procesy socializace, sociální kontrolu, legitimizaci (ospravedlnění statusu quo) – všechny tyto aspekty „nutí“ jedince podrobit se pravidlům a jednat v souladu se zažitými sociálními institucemi, tedy tím, co od něj společnost očekává. 2.3. Vývoj sociologie v kostce Periodizace vývoje sociologie podle M. Petruska (20171): 1. etapa: 19. století: hledání velkých teorií a sociologických systémů reakce na přerod společnosti z tradiční na moderní 1 PETRUSEK, M. a kol. Dějiny sociologie, Praha: Grada, 2017. 21 Název studijní opory zájem o společenskou strukturu a řád a patologické jevy spojené s jejich rozpadem (téma anomie, sebevraždy, vzniku kapitalismu a byrokracie) hledání zákonů vývoje společnosti konstituce sociologie jako akademické disciplíny (konec 19. st.) zdroje pro sociologické směry 20. st. Klíčové osobnosti: Karel Marx, Emile Durkheim, Max Weber 2. období: 20. léta 20. st.  přesun těžiště z Evropy do USA → Chicagská škola  reakce na sociální problémy tehdejší doby → praktická orientace oboru: sociální patologie, kriminologie, deviace, integrace imigrantů (adaptace x maladaptace), konflikty mezi etnickými a rasovými skupinami, sociologie města, zájem o dopady urbanizace  pragmatický přístup: zájem o empirický výzkum a výzkumné metody, s pomocí nichž bylo možné zkoumat a pochopit podstatu tehdejších sociálních problémů a navrhnout jejich řešení. 3. období: 50. a 60. léta: návrat velkých teorií  strukturní funkcionalismus: T. Parsons, R.K. Merton  konfliktualistické směry: Frankfurstká škola (od 20´s a 30´s v Evropě, posléze přesun do USA), feministické přístupy) 4. období: 70. a 80. léta  dominují konstruktivistické směry (etnometodologie, sociální konstruktivismus)  zájem o mikro-strukturu, jazyk, sociologii každodennosti  postmodernismus, poststrukturalismu (např. M. Foucault) Od 90. let po současnost  velká pluralita teoretických směrů  Zájem o globalizaci a globální výzvy a nerovnosti, postmoderní společnost (Ulrich Beck, Z. Bauman)  Reflexe aktuálních výzev a sociálních problémů (migrace, ekologie, dopady ekonomické krize, fungování sociálních států a stárnutí,…) → konfliktualistické přístupy  Dnes se sociologie věnuje mapování každého aspektu lidských životů (viz např. web Evropské sociologické asociace: https://www.europeansociology.org/research- networks) 22 Název studijní opory SHRNUTÍ Historie sociologie Sociologie vznikla na přelomu 18. a 19. století jako způsob, jak studovat a pochopit a pozitivně ovlivnit změny ve společnosti, které s sebou přinesla průmyslová revoluce a další společenské změny v 18. a 19. století. Za jejího zakladatele je považován A. Comte. Mezi hlavní osobnosti, které položily základní kameny sociologického myšlení, považujeme K. Marxe, E. Durkheima nebo M. Webera. Sociologie vzniká v Evropě, po 1. sv.v. se těžiště jejího rozvoje přesouvá do USA. Teoretické směry Sociologové vytvářejí teorie, které vysvětlují společenské události, interakce a vzorce. Teorie můžeme rozdělit na makrosociologické a mikrosociologické. Mezi makrosociologické teorie patří strukturální funkcionalismus a teorie sociálního konfliktu (konfliktualistické teorie), které se snaží vysvětlit, jak fungují společnosti jako celek. Mezi teorie mikrosociologické, které se zaměřují na interakce mezi jednotlivci, patří symbolický interakcionalismus nebo sociální konstruktivismus. KLÍČOVÉ POJMY  Anomie  Konfliktualismus  Funkcionalismus, Strukturní funkcionalismus  Symbolický interakcionalismus  Chicagská škola  Frankfurtská škola  Latentní a manifestní funkce, eufunkce a dysfunkce 23 Název studijní opory VYBRANÉ KONTROLNÍ OTÁZKY o Jaký je hlavní přínos a odkaz jednotlivých zakladatelů sociologie (Comta, Marxe, Durkheima a Webera)? Jaká témata do sociologie přinášejí? Co je podstatou jejich teorie? o Co je podstatou Marxova materialistického pojetí dějin? Jak vypadá podle Marxe třídní struktura společnosti a jaké jsou mezi jednotlivými třídami vztahy? o Jaké jsou podstata, princip a hlavní koncepty jednotlivých hlavních teoretických směrů v sociologii ((strukturní) funkcionalismus, konfliktualistické teorie, konstruktivistické přístupy a symbolický interakcionalismus)? Kde mají tyto jednotlivé směry své myšlenkové zdroje? o Jak se vyvíjela sociologie? Jak lze charakterizovat její jednotlivá stádia a směry? o Jak lze charakterizovat současnou sociologii? AKTIVIZACE A APLIKACE  Konfliktualistická sociální teorie a teorie tříd K. Marxe Následující odkaz ukazuje neutěšené pracovní podmínky dělnické třídy na přelomu 19. a 20. století (https://www.youtube.com/watch?v=tkrvm9DEin8) Jak se podle Vás tato zkušenost promítla v Marxově teorii? (inspirace k řešení: viz kapitola 1.2.2.2.1 Karel Marx Studijní opora; JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003 (2009). Kapitola 2 „Sociologie 20. století“)  Latentní a manifestní funkce Zamyslete se nad příklady latentních a manifestních funkcí následujících sociálních jevů a sociálních institucí: vzdělání, náboženské rituály, svatba, pohřeb. (inspirace k řešení: LITERATURA  Povinná Giddens, A. Kapitola 3 „Teorie perspektiva ve společnosti“. Pp.75-108 In Sociologie, Praha: Argo (2013). 24 Název studijní opory Urban, L. (2017) Sociologie: témata a klíčové pojmy. Kapitola 3 “Z dějin sociologie a myšlení v sociologii”, Praha: Grada. Pp. 43-54.  Doporučená Jandourek, J. (2009) Kapitola 2 „Sociologie 20. století“. Pp. 37-57. Úvod do sociologie. Praha: Portál (2009). PETRUSEK, M. a kol. (2017) Dějiny sociologie, Praha: Grada, Pp. 120-168. 25 Název studijní opory 3. Kultura, společnost a jedinec, socializace Kultura, společnost a jedinec Kultura a společnost Atributy kultury Kulturní rozmanitost Socializace Co je socializace Sociologický přístup k socializaci Hlavní zprostředkovatelé socializace Genderová socializace 3.1. Kultura, společnost a jedinec 3.1.1. Co je kultura? Slovo kultura pochází z latinského „colo“ - vzdělávat, obdělávat, pěstovat“. Kultura tedy přeneseně znamená to, co je třeba pěstovat. Kultura představuje vše, co je vytvořeno lidmi a co je v každodenních interakcích potvrzováno a vyžadováno (např. způsob pozdravu, ale i např. instituce, jako zaměstnání, škola, rodina, vztahy mezi dětmi a rodiči, ale patří sem i kultura v úzkém smyslu, tedy umění). Kultura má jak hmotnou, tak nehmotnou podobu. Mezi nehmotnou kulturu patří sdílené hodnoty, normy a praktiky. Hmotná kultura zahrnuje hmotné statky (objekty), které lidé produkují – tedy vše, na co je možné si sáhnout (lednice, budovy, brýle,…). Kulturu se tedy musíme naučit, protože nám není vrozena. Činíme tak skrze každodenní interakce s lidmi skrze socializaci. Kultura funguje jako společenské pojivo, které umožňuje kontinuitu společností (funkcionalistický přístup), ale také udržuje nerovnosti mezi lidmi a skupinami (konfliktualistický přístup). Kultura je typickým definičním znakem společností- tj. neexistuje společnost bez kultury, ani kultura bez společnosti. Klíčovou roli pro přenos kultury hrají sociální instituce. Jde o v dané kultuře přijímaný, praktikovaný a předávaný způsob sociálního jednání (vzniká opakováním, tj. rutinizací a 26 Název studijní opory typizací). Instituce směrují naše chování (např. instituce rodiny stanovuje určité předpoklady týkající se toho, jak se k sobě mají chovat partneři a jak se mají rodiče chovat k dětem) a činí ho čitelné pro okolí, zároveň nám ale umožňují i předpokládat chování druhých. Skrze instituce tak dochází k udržování společně sdíleného sociálního světa a k jeho reprodukci. Typickými příklady institucí jsou např. trh, rodina, korupce, prostituce, peníze. 3.1.2. Atributy kultury Hlavními atributy kultury jsou technologie, hodnoty, normy, symboly a jazyk. Nejde o kompletní výčet atributů kultury, pouze o ty nejdůležitější projevy a aspekty kultury. Technologie Úzce se váží k předmětům materiální kultury. Jde o určité know-how spojené s porozuměním a užíváním předmětů, které kultura využívá (např. znalost toho, k čemu se používá lednice, jak se používá; jak se používá auto, k čemu slouží,…) Hodnoty vyjadřují přesvědčení o ideální kultuře (x reálná kultura), říkají, co je správné a co ne a výrazným způsobem ovlivňují charakter dané společnosti a její instituce. Normy jsou očekávání spojená s chováním lidí v určitých situacích (zatímco hodnoty jsou určité ideje, normy jsou již praktické návody, jak se chovat v konkrétní situaci). Rozdělujeme je na formální (např. zákony) a neformální (kterým se učíme v průběhu socializace). Díky zvykům a typizovanému chování se můžeme orientovat v denním „provozu“ bez potřeby neustálého analyzování situací. Konformní chování (tedy chování, které je v souladu s dominantními normami a hodnotami přijímanými v dané společnosti) je podporován skrze systém sociální kontroly. Sociální kontrola je systém regulací (trestů a odměn) podporující a zajišťující dodržování norem a hodnot (tj. konformitu) a odrazující před deviací/trestající deviaci. Jejím cílem je udržení sociálního řádu (a kontinuity) kultury. K tomu využívá tzv. sankce, které mohou být pozitivní (odměny) nebo negativní (tresty) , formální (oficiální uznání překročení pravidel a norem) či neformální (na každodenní bázi face-to-face interakcí). Typy neformální Formální sankcí pozitivní Poděkování, úsměv, Dobrá známka, povýšení v zaměstnání, pochvala od rodičů veřejné ocenění 27 Název studijní opory negativní Rozhořčený komentář, Pokuta za parkování, odsouzení na základě zamračený pohled porušení zákona, špatná známka Symboly Jsou podstatou kultury, protože umožňují porozumět zkušenostem (vlastním i cizím) a sdílet je s ostatními, včetně velmi abstraktních myšlenek a úvah. To je zároveň i předpokladem předávání kultury dalším generacím a procesu enkulturace – tj. učení se kultuře skrze symboly a jejich význam, které je často nevědomé (např. učení se sociální distanci v různých kontextech v dané kultuře). Symboly: i) reprezentují něco, co fyzicky nejsou; ii) jsou otevřeny různým významům, iii) jejich významy jsou závislé na kultuře. Příkladem je státní vlajka, určité gesto (např. vztyčený ukazováček a prostředník do tvaru písmena V- victory) a řada dalších. Symbolem se může stát cokoliv. Jazyk Je nejrozvinutější symbolický systém a klíčový nástroj enkulturace a socializace. Umožňuje odpoutat se od reality a vyjadřovat i to, co je pouze hypotetické, abstraktní. To umožňuje rozvoj abstraktního myšlení, což odlišuje komunikaci lidí od komunikace zvířat a rostlin. Jazyk a jeho používání má přitom pro naše myšlení zcela zásadní vliv. protože ho výrazně ovlivňuje. Shapiro-Worfova hypotéza jazykového relativismu tvrdí, že jazyk a jeho gramatické struktury ovlivňují způsoby, jimiž přemýšlíme a uchopujeme sociální realitu. Pokud svůj zážitek nemůžeme popsat, nemáme ho. Tato hypotéza byla přitom ověřena i výzkumem. 3.2. Rozmanitost kultur Studiem odlišných kultur se zabývá kulturní a sociální antropologie. Zabývá se zkoumáním společnosti a kultury a jejich různých projevů – např. fungováním soc. institucí, udržováním soc. řádu, rituály apod. Stejně jako vzdálené a exotické kultury však může zkoumat i různé subkultury ve společnosti. Zkoumání odlišných kultur vede k uvědomování si rozdílností i společných rysů kultur, sociální podmíněnosti institucí, norem, společenského uspořádání, jednání i rolí (viz např. matriarchální x patriarchální společnosti; odlišnosti ve spol. normách). V rámci společností totiž můžeme najít značnou míru diverzity jak mezi jednotlivými kulturami, tak i uvnitř samotných kultur. 3.2.1. Vybrané termíny  Etnocentrismus je posuzování odlišných kultur měřítkem a ústředními hodnotami své vlastní kultury, kterou a priory považuji za hodnotnější, danou a jedinou správnou. To odkrývá prostor pro rasismus a xenofobii (strach z jinakosti). Příkladem par excellence jsou zámořské výpravy v době K. Kolumba, které původní obyvatele nově objevených kontinentů často ani nepovažovali za lidi. 28 Název studijní opory  Kulturní relativismus je opakem etnocentrismu. Vyjadřuje přesvědčení, že každá kultura musí být posuzována jen svými vlastními měřítky a ve svém vlastním kontextu (→ respekt k odlišným kulturám a jejich tolerance, ale riziko morálního relativismu).  Kulturní difuze představuje mísení, šíření a pronikání kultur (skrze obchod, globalizaci, masovou kulturu – filmy, TV). Na principu difuze byl založen celý antropologický směr 19. století, tzv. difuzionismus. Ten vyjadřoval přesvědčení, že jednotlivé kultury se nevyvíjejí a neproměňují samy o sobě, ale že jejich změna je způsobena zejména tím, že se různě vzájemně ovlivňují a prolínají. Kulturní difuze je tak hlavním činitelem kulturní změny (= proměna zásadních hodnot a norem ve společnosti).  Subkultura je skupina lidí sdílejících určitou kulturní identitu (hodnoty, normy, jazyk a symboly) v rámci větší (majoritní) kultury, jíž jsou členy (např. tanečníci tanga, fanoušci hokeje, fanoušci Baníku, hipsteři, etnické skupiny, národy aj.).  Kulturní univerzálie jsou kulturní vzorce a instituce přítomné ve všech kulturách: např. rodina, rituály týkající se různých stádií života (svatba, pohřeb, narození,…). George Murdock ve své studii příbuzenství po světě (1949) ukazuje, že kulturní univerzálie se odvíjejí kolem otázek lidského přežití (jídlo, oblečení, bydlení) a kolem stěžejních lidských zážitků (narození, smrt, nemoc, vyléčení). Kulturní univerzálií jsou i jazyk, osobní jména a vtipy (ty mají překvapivou funkci – mírní napětí a posilující pospolitost mezi lidmi). 3.3. Socializace Socializace je celoživotní proces, skrze který se stáváme členy společnosti a konkrétních skupin. Během celého života se učíme kultuře společnosti (enkulturace), začleňujeme se do různých skupin; osvojujeme si tak různé hodnoty, normy a především sociální role, které nám umožňují začlenit se do sociální struktury. Socializaci rozlišujeme na primární (hlavními činiteli jsou rodina a nejbližší okolí; tzv. primární skupiny) a sekundární (pobíhá v rámci institucí, jako je škola, práce, podílejí se na ní ale např. i média; tj. sekundární skupiny, organizace). Sociální role označuje vzorec (očekávaného) chování vážícího se k určitému postavení ve společnosti (= sociální status) (otec, matka, učitel aj.). Je nezávislá na konkrétní osobě, činí dané jednání předvídatelné. Vzhledem k tomu, že lidé během života vykonávají řadu sociálních rolí, může snadno dojít ke konfliktu rolí (např. požadavky na zaměstnance jsou často v konfliktu s požadavky na roli pečujícího rodiče, a zejména pak matky). Souhrn sociálních statusů a k nim náležejících sociálních rolí tvoří dohromady sociální strukturu. Socializace má pro naše chování a jednání zásadní dopad. V minulosti bylo hodně pozornosti věnováno sporu o to, co je lidem vrozeno a co je získané (naučené) (někdy se tento spor označuje souslovím „nature vs. nurture“). Pohledy na to, co je a není vrozené, se mění (např. sociální podmíněnost obezity, představa o odlišných vlastnostech a 29 Název studijní opory schopnostech žen a mužů, lidských ras (viz např. A. Gobinau), aj.). Příběhy tzv. divokých (nesocializovaných) dětí, které byly „vychovány“ (divokými) zvířaty ukazují, že podíl socializace (a tedy i kultury) na našem jednání, chování a myšlení je skutečně zcela zásadní. Některé fyziologické procesy (jako např. rozvoj mozku, řeči, myšlení) jsou pak zásadně propojeny se sociálními vlivy. Resocializace znamená odstranění chování spojeného s minulou sociální rolí a nahrazení novým modelem chování. Odehrává se obvykle v prostředí tzv. totálních institucí (instituce namířené k určitému cíli, v nichž se odehrávají všechny aspekty života na jednom místě, kde není oddělena soukromá a veřejná sféra - např. vězení, nemocnice, vojna, dům důchodců). Teoriím socializace se věnují jak psychologové, tak sociologové. Zatímco sociologické koncepce se soustřeďují na pohled vně jedince a zajímají se např. o instituce, normy, interakce, jazyk, typ hry apod.), psychologické koncepce se obracejí dovnitř jedince, na jeho emocionální procesy a k jeho duševnímu zdraví, jako např. S. Freud, J. Piaget aj. 3.3.1. Teorie socializace G. H. Meada Příkladem sociologického přístupu k socializaci je teorie socializace představitele symbolického interakcionalismu G. H. Meada, který pojímá socializaci jako utváření „self“, tj. socializovaného „já“. Vychází z teorie tzv. zrcadlícího se self Ch. Coolleyho, který poukazuje na význam druhých lidí pro formování lidské osobnosti a zkušenosti. Podle Meadovy teorie se v rámci neustále interakce s naším okolím (nejprve rodinou, poté dalšími lidmi) postupně učíme nahlížet na sebe pohledem druhých. G. H. Mead si všímá vývoje způsobu hry a užití jazyka (konkrétně zacházení s osobními zájmeny „I“ a „me“). Rozlišuje následující stádia socializace: 1. prostá nápodoba ve hře; „I“ – nesocializované „já“ (spontánní představy a přání) (do cca 3 let), příklad: dítě čárá po zdi, protože chce. 2. přejímání role druhého (4.-5.rok); „me“- socializované „já“ – schopnost nahlédnout se očima konkrétního významného druhého (učitel, rodič, sourozenec). Zde je již patrné částečné sebe uvědomění, vědomí plurality různých rolí. Ve hře se pak projevuje stádiem hry na někoho (maminku, paní učitelku, aj.). Z hlediska sebe uvědomění lze toto stádium ilustrovat následujícím příkladem: dítě si řekne: „nebudu čárat po zdi, protože se na mně pak maminka (tj. konkrétní významný druhý) zlobí“. 3. organizované a systematické hry (kolem 8.-9. roku), vnímání generalizovaných druhých– chápání obecnějších hodnot a mravních norem – schopnost podívat se na sebe očima různých druhých a obecných norem (tzn. „generalizovaných druhých“)→ úplné socializované self; příklad: „nebudu čárat po zdi, protože se to nedělá, ničí to zeď a stojí to pak peníze a čas dát to do pořádku“. (tj. uvědomuje si obecné normy nezávislé na konkrétním významném druhém). 3.4. Institucionální zprostředkovatelé a aktéři socializace 30 Název studijní opory Škola Socializace jako klíčová latentní funkce školy (učení se týmové práci, respektování rozvrhu, byrokratických pravidel, systému apod.). V souvislosti se školou hovoříme o tzv. „skrytém curriculum“, které zahrnuje posilování společensky přijímaných hodnot u dětí a toho, co od nich bude společnost později očekávat jako od dospělých. Součástí skrytého kurikula je také genderová socializace (viz níže). Pracoviště Na pracovišti si osvojujeme jeho materiální i nemateriální kulturu (dress code, hierarchii, jazyk). Vlády a administrativy Stanovují věkové normy spojené s určitými právy, povinnostmi a očekáváními (např. plnoletost, odchod do důchodu). Masová média mají velký vliv na normy a hodnoty a přenos materiální i nemateriální kultury (technologie apod.). Náboženství důležitý vliv zejména v religiózně orientovaných společnostech, jeho vliv je však patrný i ve velmi sekularizované společnosti ČR (např. snaha aktivně vstupovat do diskuze o právech LGBT lidí na rodinu, manželství, adopci dětí aj.). Vrstevnické skupiny (tzv. peer-groups) sdružují lidi podobného věku, sociálního statusu, zájmů. Představují klíčové prostředí pro socializaci mimo rodinu (v těchto skupinách se učíme pravidlům chování v odlišných typech interakcí než v rodině. Např. při hře na hřišti starší děti učí mladší pravidla hry, dospívající si pak ve svých peer-groups zpravidla poprvé vytváří vlastní identitu nezávislou na rodičích. Rodina Je to klíčová instituce socializace (učí používat objekty, jazyk, jak se chovat k ostatním, pravidla sociálního života, sociální role aj.). Plní několik hlavních funkcí: reprodukce biologická (zajišťuje přežití lidského rodu, jeho udržení), sociální a ekonomická reprodukce - přenos různých druhů kapitálu (prostřednictvím předávání dědictví i výchovou). Rodina je však také prostředím, které vede k udržování sociálních rozdílů, mj. tím, že různé rodiny jsou schopny do různé míry připravit děti na profesní úspěch v budoucnosti. B. Bernstein: rozvinutý a omezený jazykový kód: Jazyk chápe jako hlavní socializační mechanismus a identifikuje existenci 2 jazykových modů: rozvinutý jazykový kód (vyšší a vzdělanější vrstvy) a omezený jazykový kód (dělnické rodiny, nižší vrstvy). Zatímco rozvinutý jazykový kód podporuje rozvoj abstraktního myšlení, ten druhý ústí v horší podmínky pro rozvoj abstraktního myšlení, horší prospěch ve škole, horší možnosti 31 Název studijní opory profesního uplatnění, čímž dochází k reprodukci sociálních nerovností (cit dle Giddens 1999). Podobných rozdílností si všímá i studie odlišností výchovných stylů mezi rodiči z různých sociálních a profesních skupin z roku 2008 (National Opinion Research Centre 2008; cit dle OpenStax 2015). Výzkum dochází ke zjištění, že zatímco chudší rodiny z nižších vrstev s dělnickým pozadím se při výchově zaměřují zejména na vyžadování poslušnosti a konformity u dětí, v bohatších a vzdělanějších rodinách s intelektuálním zázemím se při výchově dětí upřednostňuje diskuse a kreativita. Tyto výchovné styly souvisejí s profesemi, které rodiče vykonávají, a s tím, co po nich jejich profese požadují (manažer vs. tovární dělník). Tímto způsobem tedy dochází k reprodukci třídního systému a soc. nerovností mezi generacemi, protože výchovné styly výrazně ovlivňují to, do jaké míry jsou děti úspěšné v rámci vzdělávacího systému. 3.5. Genderová socializace Sociálnímu chování a rolím ženy a muže se učíme, nerodíme se s ním. Společenská očekávání spojená s genderovou rolí (tj. s rolí ženy a muže) předáváme dětem verbálně i neverbálně a často nevědomě (způsoby oblečení, hračky, vštěpování určitých hodnot, postojů – „kluci nebrečí“, „holka nemluví sprostě“, zaměření na vzhled u dívek, pohádky). Ukázkou genderové socializace jsou např. typické hračky pro dívky (kuchyňky, barbíny, zkrášlovací koutky,…) a pro chlapce (roboti, technologické hračky, auta, stavebnice,...) podporující odlišné vlastnosti, schopnosti a role. Genderová socializace však probíhá celoživotně (viz např. ženské a mužské časopisy apod.). Rozlišujeme mezi biologickým pohlavím (v AJ „sex“), což jsou rozdíly mezi muži a ženami dané jejich odlišnou biologickou stavbou (hormonální výbava, odlišné pohlavní orgány, role při reprodukci) a sociálním pohlavím, tj. genderem (z Aj výrazu pro mluvnický rod). Sociální pohlaví (tedy gender) představuje všechny kulturně a sociálně ustavené rozdíly mezi muži a ženami, které se nabalují na biologické rozdíly mezi muži a ženami. Hlavními aktéry genderové socializace jsou rodina, škola a média. SHRNUTÍ Co je to kultura a jaké jsou její hlavní atributy? Kultura představuje vše, co je vytvořeno lidmi a co je v každodenních interakcích potvrzováno a vyžadováno (např. způsob pozdravu, ale i např. instituce, jako zaměstnání, škola, rodina, vztahy mezi dětmi a rodiči, ale patří sem i kultura v úzkém smyslu, tedy umění). Kultura má jak hmotnou, tak nehmotnou podobu. Mezi její hlavní atributy řadíme normy, hodnoty, symboly, jazyk a technologie. Co je to socializace? 32 Název studijní opory Socializace je celoživotní proces, skrze který se učíme kultuře společnosti, v níž vyrůstáme, a stáváme se jejími plnohodnotnými členy. Během socializace se začleňujeme do různých skupin, osvojujeme si tak různé hodnoty, normy a především sociální role. Socializaci rozlišujeme na primární, k níž dochází v rámci tzv. primárních skupin a sekundární probíhající v rámci sekundárních skupin.. KLÍČOVÉ POJMY  Kultura  Instituce  Sociální kontrola  Sociální deviace  Sankce formální, neformální, pozitivní, negativní  Enkulturace  Symbol  Sociální a kulturní antropologie  Etnocentrismus  Kulturní relativismus  Kulturní difuze  Subkultura, kontrakultura  Kulturní univerzálie  Socializace, socializace primární, sekundární  Resocializace, totální instituce  Sociální role  Genderová socializace, gender VYBRANÉ KONTROLNÍ OTÁZKY  Co je to kultura? Jaké má hlavní atributy? Jak je přenášena a udržována?  Jak kultura přenáší sociální nerovnosti? Jakou roli v tom hraje jazyk nebo styl výchovy?  Co je to sociální instituce? Jak se liší od organizace?  Co je to socializace? Jaký má význam? Jakými aktéry je zprostředkovávána?  Přínos teorií symbolického interakcionalismu k teoriím socializace (Ch. Cooley, G.H. Mead). 33 Název studijní opory  V čem tkví podstata sociologického přístupu k socializaci a jak se odlišuje od psychologického přístupu?  Co je to genderová socializace? Jak je přenášena v oblasti vzdělání, výchovy (v rodině), médii, v zaměstnání aj.? Jaký je rozdíl mezi pojmy “gender” a “pohlaví”?  Co je/jsou to: entrocentrismus, kulturní difuze, kulturní relativismus, subkultury, kulturní univerzálie? Vysvětlete na konkrétních příkladech. AKTIVIZACE A APLIKACE  Socializace Na klíčovou roli socializace pro život společnosti i individuí poukazují i příklady tzv. nesocializovaných dětí. Následující video ukazuje příklad ukrajinské dívky Oxany, kterou „vychovávali“ psi. (https://www.youtube.com/watch?v=ar-fWppZ0JE) Po zhlédnutí dokumentu se zamyslete nad tím, na jaké klíčové funkce socializace poukazuje tento příběh. Jakou roli má nedostatečná socializace na vývoj řeči, myšlení a schopnost začlenit se do společnosti? Jaké schopnosti a dovednosti, o nichž se obecně předpokládá, že jsou člověku vrozeny, se v tomto dokumentu ukazují být do velké míry dány sociálně? Které z nich Vás nejvíce zaujaly?  Genderová socializace Zkuste do Googlu zadat slovní spojení „hračky pro dívky“ a „hračky pro chlapce“. Jak se liší typy hraček, které se objeví? Jaké vlastnosti, zájmy a charakteristiky tyto typy hraček podporují u chlapců a u dívek? Zamyslete se, jak to souvisí s tím, jaké role, vlastnosti a schopnosti se v naší společnosti obecně očekávají od ženy a od muže v dospělosti? Totéž můžete udělat s porovnáním obálek mužských a ženských časopisů (např. Esquire a Elle) nebo porovnáním vizuální podoby reklamy na mužské a ženské parfémy. (inspirace k řešení také GIDDENS, A. Sociologie, Praha: Argo, 1999 (2001, 2013), kapitola 5 „Pohlaví a sexualita“ (část Pohlaví a socializace). LITERATURA  Povinná: OpenStax College (2017), Introduction to Sociology 2e. Kapitoly 3 „Culture“, 5 „Socialization“, 12 „Gender, sex and sexuality“ (Pp. 55-74, 93-114, 251-272) 34 Název studijní opory  Doporučená: Giddens, A. (2013) Kapitola 8 „Cesta života“ (část) Pp. 263-275. In Sociologie, Praha: Argo. Urban, L. (2017) Sociologie: témata a klíčové pojmy. Kapitola 6 “Člověk jako bytost společenská”, Praha: Grada. Pp. 99-110. Prokop, D. (2020) Slepé skvrny. O chudobě, vzdělávání a populismu a dalších výzvách české společnosti. Brno: Host, Pp. 67-92. (kapitola Školství). Saini, A. (2018) Od přírody podřadné. Praha: Academia. Pp.29-42. Další literatura: RENZETTI, Claire M. a Daniel J. CURRAN. Ženy, muži a společnost = [Orig.: Women, men, and society]. Praha: Karolinum, 2003. Použitá literatura: GIDDENS, A. Sociologie, Praha: Argo, 1999 JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003 (2009). OpenStax College, Introduction to Sociology 2e, 2015.. 35 Název studijní opory 4. Konformita, deviace a sociální kultura Kultura, společnost a jedinec Kultura a společnost Atributy kultury Kulturní rozmanitost Socializace Co je socializace Sociologický přístup k socializaci Hlavní zprostředkovatelé socializace Genderová socializace 4.1. Deviace a konformita Deviace = porušení ustavené kulturní nebo sociální normy, zvyku, způsobů nebo oficiálních zákonů (definice dle G. Sumnera). Vzhledem k tomu, že je primárně sociálně definovaná, se to, co je uznáno jako deviace, mění v čase i mezi kulturami. Deviace nemusí být vždy jen negativní. Porušení norem, které poškozují určitou část společnosti, nebo mají na společnost nepříznivý vliv, totiž může mít v konečném důsledku i pozitivní dopady. Pozitivní deviace totiž hraje důležitou roli v procesu sociální změny. Pozitivní deviací je např. podpis Charty 77, rebelie proti pravidlům rasové segregace nebo např. boj za volební právo žen aj. Deviace si můžeme představit jako plynulé kontinuum, kde na jedné straně stojí jasný zločin (krádež, vražda, zneužití dítěte – tedy činy, které zásadním způsobem ohrožují a narušují integritu společnosti) a na druhé straně mírná odchylka od normy (např. v podobě výstřední módy, která společnost výrazně neohrožuje). Cílem systému sociální kontroly a socializace je udržovat status quo a bránit vzniku deviací (těch pozitivních). Podoba sankcí a jejich závažnost pak odráží i skutečnost, jak klíčová sociální norma byla daným jednáním porušena. 36 Název studijní opory 4.2. Proč k deviaci dochází? 4.2.1. Teorie racionální volby Podle tohoto přístupu je na vině poměr malého rizika porušení normy a užitku plynoucího z porušení normy. 4.2.2. Funkcionalistické přístupy Teorie anomie (napětí) R. K. Mertona (1949) Deviaci způsobuje konflikt mezi sociální uznávanými cíli a společensky akceptovanými prostředky jejich dosáhnutí (bohatství vs. nemožnost dosáhnout ho poctivou prací). Tento stav označuje Merton jako tzv. anomii. Merton vycházel ze situace americké společnosti, která staví na první místo svého žebříčku hodnot úspěch prezentovaný zejména finančním blahobytem. Předpokládá se přitom, že k tomuto cíli lze dospět s pomocí tvrdé práce. To však ale často neplatí, což potvrdila např. i zkušenost s ekonomickou krizí 30. let v USA. Podle Mertona existují různé možnosti, jak se lidé s tímto rozporem (tj. anomií) vyrovnávají: konformita (nejde o deviaci- člověk akceptuje prostředky i cíle) inovace (podoba deviace; změní se prostředky dosažení, ale akceptují se cíle) např. finanční machinace, daňové úniky, obchod s drogami, krádež ritualismus (rezignace na cíle, ale přilnutí k prostředkům; tj. budu chodit do práce, která mě nebaví a je špatně placená, přestože si uvědomuji, že tím stejně nezbohatnu) retreatismus /únik (odmítnutí cílů i prostředků) (bezdomovectví, alkoholismus,..) rebelie (nahradí cíle a prostředky jinými alternativami; např. přestanu akceptovat obecně přijímaný cíl, že je důležité být bohatý, ale dosadím na jeho místo jiný cíl- např. žít ekologicky, pečovat o druhé, obětovat život Bohu,…) Teorie sociální dezorganizace (Chicagská škola 1920s) Komunity se slabou sociální kontrolou a slabými sociálním vazbami (oblast s vysokým užíváním drog, násilí, delikvencí) a vysokou mírou chudoby produkují větší míru delikvence než bohaté komunity s dobrou sociální organizací a sociálním řádem→ nebezpečí vytváření ghett, které vedou ke zhoršování situace. Tato teorie byla ověřena i experimentálním způsobem. 4.2.3. Přístupy vycházející ze symbolického interakcionalismu Teorie labelingu/etiketizační teorie (E. Lemert) 37 Název studijní opory Kdo nebo co je deviantní, nezávisí na samotném jednání, ale na tom, jak je takové jednání označeno, tj. sociálně definováno. Definice toho, co je nebo není deviantní, se přitom mění a odráží mocenskou strukturu společnosti. Důležitou roli hraje, kdo komu stanovuje normy. Zpravidla to bývají bohatí chudým, muži ženám, starší mladším, etnické většiny etnickým menšinám. Teorie rozlišuje primární deviaci – překročení normy, které ale nemá dopad na vnímání sebe sama jako devianta a není jako deviantní označeno ani společensky (např. dopravní přestupek, který není potrestán). Sekundární deviace nastává v případě, kdy je chování označeno jako deviantní členy společnosti a kdy dochází ke změně percepce sebe sama, které ovlivní pozdější chování (např. někdo začne být vnímán za „potížistu“, a začne se podle toho i chovat). Ukazuje se, že tato teorie má velice silnou oporu v sociální realitě, protože se často můžeme setkávat s tím, jak se labeling sociálních deviací liší podle toho, k jaké sociální skupině lidé náležejí. To, co je u někoho (majoritní populace) považováno za něco neproblematického, případně důsledkem nešťastné shody náhod nebo nevinné „uklouznutí“, je u jiné skupiny (např. u Romů) považováno za jasný důkaz delikvence a patologie – rozbité okno, záškoláctví, nezaměstnanost apod. 4.2.4. Konfliktualistické přístupy C.W.Mills v práci Zákony a mocenské elity (The Power Elite 1956) poukazuje na skutečnost, že ani zákon neměří všem stejným metrem. Podle něj jsou zákony navrženy mocenskými elitami tak, aby jim vyhovovaly a udržovaly status quo. Zločiny „bílých límečků“ (finanční podvody a machinace, korupce) jsou proto legislativním systémem mnohem hůře postižitelné než zločiny nižších vrstev (přechovávání a prodej drog, krádeže aj.). Dobře to ilustruje také rozdíl v tom, jak jsou postihovány finanční prohřešky obyčejných lidí (např. nezaplacení daní, pokuty apod.), a jak jsou řešeny obdobné prohřešky elity, které se dopustí řádově větších škod. Dokladem toho je např. i (ne)potrestání viníků finanční krize 2008 a těžkopádnost a často i bezradnost státních orgánů při vyšetřování velkých daňových úniků a kriminality mocenských elit (např. kauza Čapí hnízdo apod.). SHRNUTÍ Co je to deviace? 38 Název studijní opory Deviace je opakem konformity. Zatímco konformita znamená jednat v souladu se společenskými normami, deviace znamená porušení ustavené kulturní nebo sociální normy, zvyku, způsobů nebo oficiálních zákonů. Co je deviace je definováno společensky a závisí proto na různých kulturních kontextech. Jaké jsou různé přístupy k jejímu vysvětlení? Teorie racionální volby vysvětluje deviaci jako výhodný poměr mezi vysokým ziskem plynoucím z deviantního chování a nízkým rizikem jeho odhalení. Teorie anomie vysvětluje deviaci jako rozpor mezi společensky definovanými cíli a společensky uznávanými prostředky jejich dosažení. Teorie sociální dezorganizace spojuje vznik deviace s nízkou mírou sociální kontroly prostředí. Teorie labelingu zdůrazňuje roli definice a interpretace údajně deviantního chování a způsob, jakými do tohoto procesu prostupují sociální nerovnosti. Tj. deviantní jednání není deviantním samo o sobě, ale stává se deviantním až tehdy, pokud je jako deviantní označeno druhými. KLÍČOVÉ POJMY  Deviace pozitivní  Sociální deviace, sociální normy  Teorie labelingu (etiketizační teorie), primární a sekundární deviace  Teorie sociální dezorganizace  Teorie anomie/napětí VYBRANÉ KONTROLNÍ OTÁZKY  Co je to sociální kontrola a jaké plní funkce? Jakých nabývá podob? Uveďte konkrétní příklady různých typů sankcí (pozitivní, negativní, formální, neformální).  Co je to deviace? Jak jsou utvářeny sociální normy?  Co je to sociální kontrola a jaké plní funkce? Jakých nabývá podob? 39 Název studijní opory  Jaké jsou různé přístupy k vysvětlení vzniku sociálních deviací a co je jejich podstatou, aplikovat je na konkrétním příkladu (etiketizační teorie, teorie racionální volby, teorie anomie, teorie sociální dezintegrace).  Jaký je vztah mezi deviací a sociální změnou? AKTIVIZACE A APLIKACE  Deviace Následující článek (https://www.respekt.cz/tydenik/2018/39/bankeri-za-mrizemi) poukazuje na to, že většina viníků velké finanční krize z roku 2008 zůstala nepotrestána, a to navzdory obrovským škodám, které způsobili. Zamyslete se nad tím, jak skutečnost, že vysoké politické a ekonomické elity, pokud se dopustí nějakého protiprávního chování (často majetkového charakteru, zpronevěry nebo zneužití postavení), jen zřídkakdy uváznou v síti justice. Co to vypovídá o povaze právního systému? Jak se na tom podílí sociální nerovnosti? Zkuste tento fenomén vysvětlit s pomocí teorie labelingu a/nebo přístupu C.W.Millse. (Inspiraci k řešení najedete v kapitola 2.3.1.4 Teorie labelingu/etiketizační teorie (E. Lemert) studijní opory a v povinné literatuře ke kapitole viz GIDDENS, A. Sociologie, Praha: Argo, 1999 (2001, 2013), kapitola 8 „Konformita a deviace“). LITERATURA  Povinná Urban, L. (2017) Kapitola 10 “Deviace a sociální kontrola” pp. 148-167 in Sociologie: témata a klíčové pojmy., Praha: Grada. OpenStax College (2017), Kapitola 7 „Deviance, Crime, Social Control“ Pp. 135- 154 in Introduction to Sociology 2e. Rice University.  Doporučená: Giddens, A. (2013) kapitola „Zločin a deviace“ Pp. 853-898 in Sociologie, Praha: Argo. 40 Název studijní opory Použitá literatura: GIDDENS, A. Sociologie, Praha: Argo, 1999 JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003 (2009). OpenStax College, Introduction to Sociology 2e, 2015. 41 Název studijní opory 5. Sociální stratifikace, sociální nerovnosti a sociální mobilita, chudoba  Co je sociální stratifikace  Sociální nerovnosti, jejich zdroje  Teoretické přístupy k sociální stratifikaci  Sociální mobilita  Chudoba  Globální perspektiva sociálních nerovností 5.1. Sociální stratifikace Je jednou ze základních struktur společnosti. Pojem „stratifikace“ si sociologie vypůjčila z geologie. Pojem „strata“ znamená vrstva a znamená vrstvení hornin. Sociální stratifikace znamená hierarchické uspořádání jednotlivců a skupin ve společnosti podle míry jejich přístupu ke vzácným zdrojům. Vzácné statky jsou totiž ve všech společnostech mezi lidmi nerovně distribuovány. Jde o hmotné statky (majetek, příjmy), ale také nehmotné statky, jako jsou moc a společenská úcta (privilegia a prestiž). Na jenom pólu společenského žebříčku stojí ti, kteří mají maximum hmotných a nehmotných statků (privilegované vrstvy či třídy), na opačném konci pak stojí tzv. deprivilegované vrstvy a třídy. Sociální nerovnosti, které se odráží ve stratifikační struktuře společnosti, mají několik základních rysů: vyskytují se ve všech společnostech (jednotlivé společnosti se pak liší podle míry těchto nerovností) jsou poměrně stabilní, přenáší se mezi generacemi stratifikační struktura odráží normy a hodnoty společnosti (tj. nezahrnuje pouze nerovnosti, ale i přesvědčení, že někteří lidé jsou lepší/horší než druzí) podoba stratifikace se liší mezi jednotlivými společnostmi a proměňuje se v čase. 5.1.1. Stratifikační systémy Rozdělujeme několik typů stratifikačních systémů. Podle toho, do jaké míry tyto systémy umožňují změnit během života nebo mezi generacemi sociální pozici (tj. podle míry sociální mobility, kterou umožňují), rozlišujeme systémy uzavřené (neumožňující změnu sociálního statusu během života) a otevřené systémy (umožňující změnu sociální pozice). 42 Název studijní opory  Otrokářství- společnost se dělí na svobodné a otroky, jde o systém uzavřený, který neumožňuje člověku změnit během života svůj sociální status. Otroci jsou chápáni jako pracovní nástroje, které podléhají vlastnictví svobodných občanů.  Kasty – jsou nábožensky legitimizované, dané od narození do smrti, silně uzavřené (např. Indie). Příslušnost ke kastě se dědí a má vliv např. na to, jaké zaměstnání může člověk vykonávat a s kým se může oženit či za koho se může vdát. Zvláštní kastou jsou tzv. nedotknutelní, kteří stojí v žebříčku společenské hierarchie nejníže. Řídícím statusem (tj. statusem, který nejvýznamněji ovlivňuje život/životní šance a celkovou pozici v sociální struktuře) je zde rodinný původ. Kastovní systém je typický pro Indii do cca 50. let 20. století.  Stavy se vyskytují ve feudální společnosti. Jsou podmíněny dědickým právem, právním ukotvením a částečně též nábožensky. Stavy jsou méně uzavřené než kasty, protože za určitých okolností umožňují změnu sociálního postavení během života (např. povýšení do šlechtického stavu sňatkem nebo za odměnu). Stavy jsou spojeny se specifickými právy a povinnostmi. Řídícím statusem je rodinný původ.  Třídy jsou nejvíce otevřeným systémem z výše uvedených. Řídícím statusem je postavení v dělbě práce, v profesní struktuře, přístupu k ekonomickým zdrojům (a majetek). Příslušníky jedné třídy obvykle spojuje podobný životní styl, podobná ekonomická pozice a životní šance. I přestože jde o otevřený systém, reprodukuje ve větší či menší míře sociál

Základy sociologie PDF

Document Details

Tags

Related

Summary

Full Transcript

Upgrade to continue