Biologické základy lidské psychiky PDF

**Biologické základy lidské psychiky** **[Neurotransmitery]** **Dopamin** Dopamin funguje jako [neuropřenašeč](https://cs.wikipedia.org/wiki/Neurotransmiter), který v jistých částech mozku umožňuje přenos impulsů. Poškození dopaminových drah je úzce spojeno se vznikem [Parkinsonovy choroby](https...

**Biologické základy lidské psychiky** **[Neurotransmitery]** **Dopamin** Dopamin funguje jako [neuropřenašeč](https://cs.wikipedia.org/wiki/Neurotransmiter), který v jistých částech mozku umožňuje přenos impulsů. Poškození dopaminových drah je úzce spojeno se vznikem [Parkinsonovy choroby](https://cs.wikipedia.org/wiki/Parkinsonova_nemoc), jiné poruchy dopaminového systému se dávají do souvislosti se vznikem [schizofrenie](https://cs.wikipedia.org/wiki/Schizofrenie) či [bipolární afektivní poruchy](https://cs.wikipedia.org/wiki/Bipol%C3%A1rn%C3%AD_afektivn%C3%AD_porucha) ravděpodobně nejznámější funkce plní dopamin v mezolimbické dopaminové dráze vedoucí ze [středního mozku](https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99edn%C3%AD_mozek) přes [nucleus accumbens](https://cs.wikipedia.org/wiki/Nucleus_accumbens) až do čelní kůry. Tato dráha hraje zásadní roli ve vzniku motivace, emocí, ale hlavně v systému potěšení a „odměn". Způsobuje vznik příjemných pocitů buď v reakci na různé události či aktivity, nebo vlivem požití jistých [drog](https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychoaktivn%C3%AD_droga) a to především stimulačních, například [kokainu](https://cs.wikipedia.org/wiki/Kokain). [Drogová závislost](https://cs.wikipedia.org/wiki/Drogov%C3%A1_z%C3%A1vislost) je dávána do souvislosti právě s touhou jedince po příjemných pocitech navozených dopaminem **Oxytocin** Oxytocin je přezdívaný jako „hormon lásky"[^\[2\]^](https://cs.wikipedia.org/wiki/Oxytocin#cite_note-2) nebo „hormon lásky a důvěry" Uvolňuje se u žen po stimulaci [prsu](https://cs.wikipedia.org/wiki/Prs) (např. během [kojení](https://cs.wikipedia.org/wiki/Kojen%C3%AD)), [dělohy](https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bloha) a [vagíny](https://cs.wikipedia.org/wiki/Pochva) a v menší míře při [doteku](https://cs.wikipedia.org/wiki/Fyzick%C3%A1_intimita). Má vliv na [porod](https://cs.wikipedia.org/wiki/Porod), kdy vyvolává kontrakce dělohy a tím urychluje příchod dítěte na svět. Používá se také jako urychlovač porodu placenty a také jako preventivní prostředek k zastavení přílišného krvácení po porodu. Nízká hladina oxytocinu v krvi může naznačovat zvýšené riziko pro vznik [poporodních depresí](https://cs.wikipedia.org/wiki/Poporodn%C3%AD_deprese) a úzkostí. **Noradrenalin** Podílí se zejména na činnosti sympatického vegetativního systému a na mediaci stresové reakce. Funkcí noradrenalinu je umožnit krátkodobě v organizmu zvýšenou aktivitu. Urychluje [srdeční tep](https://cs.wikipedia.org/wiki/Puls_(tep)), zvyšuje rozklad [glykogenu](https://cs.wikipedia.org/wiki/Glykogen) na [monosacharidy](https://cs.wikipedia.org/wiki/Monosacharidy), ale také roztahuje cévy v [kosterních](https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%AD%C4%8Dn%C4%9B_pruhovan%C3%A1_svalovina) [svalech](https://cs.wikipedia.org/wiki/Sval) a zvyšuje tak jejich okysličování. **[Tři druhy mozků]** **Nejstarší má na starosti reflexy a fight of flight reakci. Pomáhá nám přežít** **Prostřední uchovává vzpomínky, emoce, a obecně nám pomáhá se chovat sociálně přijatelně** **Nejnovější má na starosti pokročilé náročné úkony jako jazyk, myšlení, usuzování představy a tak dále** **[\ ]** **[Endokrynní systém]** **Trijodthyronin** Regulují genovou expresi, tkáňovou diferenciaci a celkový vývoj. V organismu regulují genovou expresi podobnými mechanismy jako [steroidní hormony](https://www.wikiskripta.eu/w/Steroidn%C3%AD_hormony). **Inzulin** reguluje energetický metabolizmus. V podstatě rozkládá cukr na energii **Kortizol** Hlavní funkcí kortizolu je regulace metabolismu živin -- sacharidů, bílkovin i tuků. [Kortizol](https://cs.wikipedia.org/wiki/Kortizol) brání před poškozením od účinků adrenalin **Adrenalin** Připravuje tělo na výkon, je základním hormonem [stresové](https://cs.wikipedia.org/wiki/Stres) reakce „[útok nebo útěk](https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=%C3%9Atok_nebo_%C3%BAt%C4%9Bk&action=edit&redlink=1)". Adrenalin se společně s [kortizolem](https://cs.wikipedia.org/wiki/Kortizol) podílí na udržení [organismu](https://cs.wikipedia.org/wiki/Organismus) při životě při stresové reakci. Tyto látky působí proti sobě. Adrenalin způsobuje, že tělo podává extrémní výkony. **Somatotropin** Růstový hormon **Sensorické procesy** **[Základní pojmy]** Tři základní ve svých vědeckých pracích v letech 1966 a 1979 je definoval James Gibson a jsou jimi a. **Distální objekt**, což je ve své podstatě zdrojový objekt toho, co vnímáme. Například, pokud uslyšíte v lese padat strom, tak ten strom je oním distálním objektem b. Druhým pojmem je ***Informační médium**, což je prostředník, který nese tu danou informaci, kterou následně vnímáme. V případě padajícího stromu je to zvuková vlna, která ten zvuk nese k našemu uchu.* c. *A v okamžiku kdy vlna dorazí k uchu, tak dojde k tzv. **Proximální neboli blízké stimulaci**, což je vlastně proces kdy informační médium stimuluje smyslový orgán. V případě padajícího stromu: Vlna dorazí k uchu a stimuluje receptor, který následně pošle informaci do mozku ke zpracování.* **[Čití a vnímání]** Když jsem zmínil zpracování informace v mozku, je potřeba si vysvětlit jeden zásadní rozdíl, a to rozdíl mezi tzv. čitím a vnímáním. K tomu ale je nejdříve potřeba vysvětlit si ještě jeden pojem, a to pojem Počitky. Počitky jsou základní jednotky vnímání. Počitek vzniká právě proximální stimulací a je to vlastně to, co vznikne v uchu, když k němu dorazí zvuk. V tomto okamžiku vzniká počitek A to je vlastně ono čití. Zaznamenání počitku smyslovým orgánem je čití. To je ale něco jiného než vnímání, protože ke vnímání dochází až v okamžiku, kdy počitek doputuje do mozku a je tam nějakým způsobem zpracován kognitivními procesy, neboli činností mozku. Protože to, co zaznamenáme smyslem a to co nám mozek nakonec řekne, že jsme viděli/slyšeli/cítili, není vždycky totožné. I když to takhle může znít zvláštně. Existuje na to výborný příklad jednoho starého experimentu, který provedl už John Locke. To jméno by vám mělo být mimochodem povědomé, protože jsem o něm mluvil minule na přednášce. No a John Locke udělal to, že nejdříve strčil jednu ruku do teplé vody a druhou ruku současně do studené vody a následně je obě současně ponořil do vody vlažné. To způsobí, že mozek hlásí, že každá ruka cítí jinou teplotu, i když receptor v kůži je objektivně vystavený vodě o stejné teplotě. To popisuje ten rozdíl mezi čitím a vnímáním. Proximální stimulace receptoru je totožná, ale protože mozek je zmatený předchozím působením, tak je přesvědčený, že ty podněty jsou různé. **Je vám jasný ten rozdíl?** Možná až se dostaneme kousek dál, bude vám to trochu jasnější, až se začneme probírat teoriemi vnímání a tak. **[Smyslové orgány]** Tohle pro vás samozřejmě nebude novinka, ale jenom pro jistotu, tady máme pět základních smyslů, tedy Zrak, Sluch, Čich, Chuť a Hmat, přičemž do hmatu se počítá i citlivost kůže na teplotu, bolest atd. Takže možná lepší název by byl něco jako receptory kůže, ale pro zjednodušení tomu budeme říkat hmat. Mnohem zajímavější je ale ještě jeden smysl, který se sice tak úplně nepočítá mezi smysly, alespoň ne mezi ty základní, ale přesto je velmi důležitý, a to je propriorecepce. ¨ Ta by se dala popsat jako vnitřní schopnost našeho těla vnímat samo sebe a mít neustále přehled o tom v jaké se nachází poloze, kde má kterou končetinu atd, což je samozřejmě důležité z hlediska ovládání těla, rovnováhy. A toto vnímání je nezávislé na všech ostatních smyslech. **[Stálost vnímání]** **Teď se tedy přesuneme k další části přednášky a to ke stálosti vnímání. Existují vlastně dvě konstanty, které náš mozek zachovává. Jedná se o Stálost velikosti a Stálost tvaru.** Stálost velikosti říká, že i když se obraz na sítnici zvětšuje, nebo zmenšuje, tak náš vjem zůstává stále stejně velký. Například: Když se budu přibližovat k nějakému člověku, tak jeho obraz na sítnici bude stále větší, ale já ho budu vnímat jako stejně stále většího a ten fakt, že obraz na sítnici se zvětšuje nese spíše tu informaci, že jsem v pohybu a přibližuju se k tomu člověku Stálost tvaru pak říká podobnou věc týkající se tvaru. Totiž že když se objekt pohybuje, takže ho vidím z různých úhlů, tak vlastně obraz na sítnici se mění nicméně můj mozek to zpracuje tak, že si zachovám přesvědčení, že ten objekt se nezměnil, jenom se pohnul. *Příkladem můžou být tyhle dveře. Nejdříve vidím obdélník, ale jak se otevírají, tak vidím jiný a jiný tvar až zůstane jenom úzká linka. Ale já pořád vím, že to jsou dveře obdélníkového tvaru.* Samozřejmě toto je docela složité na pochopení, ne proto že by to byla kdo ví jak složitá informace, ale je to pro nás tak automatické, že vás pravděpodobně až do teď nenapadlo o tom vůbec uvažovat. Nicméně z hlediska popisu fungování smyslových orgánů je to důležité. **[Rozdílový práh]** Rozdílový práh je něco, co popisuje tzv. Weber-Fechnerův zákon, který říká, k jak velké změně stimulu musí dojít, abychom rozpoznali, že k nějaké změně vůbec došlo. Příklad: Pokud budete mít v temné místnosti zapálenou jednu svíčku a přidáte další, okamžitě poznáte, že se množství světla změnilo. Pokud tam bude tisíc svíček a přidáte další, nejspíš žádný rozdíl poznat nepůjde. S tímto zákonem přišel jako první Ernest Heinrich Weber, který se zabýval výzkumem prahu vnímání, takže právě tím od jaké intenzity vnímáme nějaký podnět a pak právě jaká změna je potřeba k rozpoznání rozdílu. Provedl také zajímavý experiment ohledně citlivosti kůže. Ten vypadal tak, že působil na jeden nebo dva body na kůži v různé vzdálenosti od sebe a ptal se testované osoby, jestli cítí jeden nebo dva body. Můžete si to představit tak, že máte v ruce dvě párátka a zatlačíte jimi na dva body v nějaké vzdálenosti od sebe a pak se ptáte toho člověka, který to samozřejmě nevidí, jestli cítí jeden nebo dva body. ¨ No a Weber zjistil, že ta vzdálenost, od které cítíme dva body je na různých místech různá. Například na bříšku prstu je to sotva pár milimetrů a už poznáme, že jsou to dva body, ale na zádech je to až někde kolem pěti centimetrů, takže i když ta dvě párátka dáte pět centimetrů od sebe, pořád vám ten člověk řekne, že cítí jeden bod. Weber pak taky definoval tzv. Weberovu konstantu, která popisuje právě o kolik intenzivnější musí nějaký podnět být, aby došlo ke změně. Následně přišel druhý pán, Theodor Fechner, který ten zákon ještě více rozpracoval, zobecnil ho a doplnil obecným matematickým vyjádřením Weberovy konstanty. Čili oba na tom měli svůj podíl a proto Weber-Fechnerův zákon. S tímto tématem ještě souvisí tzv. Sensorická adaptace. To je proces, kdy si naše smysly postupem času zvykají na nějaký podnět a pak už ho vlastně nevnímáme, dokud se nějakým způsobem nezmění. To je se nejlíp ilustruje na příkladu, když přijdete do místnosti kde něco smrdí a jste tam nuceni strávit nějaký čas, tak za chvíli přestanete vnímat, že tam něco smrdí, protože vaše čichové receptory se na podnět adaptovaly. Tento mechanismus má pravděpodobně evoluční kořeny. Protože naše smysly evolučně slouží k tomu aby nás upozornily na nebezpečí a pokud vnímáme nějaký podnět a zjistíme, že pro nás není nebezpečný, tak dál není potřeba vynakládat úsilí na vnímání toho podnětu. Takže se smysly adaptují a jsou tak připravené vnímat nějaký jiný podnět nebo změnu, která je pro nás potenciálně nebezpečná. **\ ** **[Teorie percepce]** Teď se dostáváme do takové hlavní části přednášky, kde se budeme bavit o teoriích percepce. Těch teorií je několik a dají se rozdělit na dvě takové hlavní kategorie. První jsou tzv. Vzestupné teorie. Nebo také bottom-up teorie. Čili zespoda nahoru a druhou kategorí jsou tzv. Sestupné teorie. Top-down teorie, nebo také shora -- dolů. Hlavní rozdíl je v tom, že vzestupné teorie považují vnímání za dvoustupňový proces, kdy v první fázi vnímáme jednotlivé aspekty objektu a v druhé fázi si z těch jednotlivostí mozek složí celkový vjem. Sestupné teorie naopak tvrdí, že vnímání je komplexní proces kdy vnímáme všechno najednou a ono zpracování vjemu v mozku je pak záležitost zkušeností a kontextu, který dokresluje výsledný vjem. Projdeme pár konkrétních teorií a snad vám to bude jasnější. První Vzestupnou teorií je Teorie šablon, se kterou přišli O. G. Selfridge a Ulric Nieser. A ta tvrdí, že vědomí člověka obsahuje sadu šablon pro každý známý objekt a k rozpoznávání objektů dochází porovnáváním objektu a šablony. Šablona pro židli může vypadat třeba takto. Nicméně vzhledem k tomu kolik existuje různých typů židlí, tak si asi dokážete představit, jak rozsáhlé ty šablony asi musejí být. Nicméně to z jistého úhlu pohledu dává smysl, protože když se setkáte s nějakou atypickou židlí, tak nepoznáte, že je to židle, protože vám právě chybí ta daná šablona, protože jste se s ničím takovým nikdy nesetkali. Takový proces je poměrně snadno představitelný. ¨ Z teorie šablon pak vychází Teorie prototypů. Ta tvrdí, že nemáme v mysli sadu šablon, které jsou neměnné, ale máme tam tak zvaný prototyp. Typického zástupce kategorie, který v sobě zahrnuje typické znaky objektu, které se ale postupně můžou měnit s tím, jak získáváme zkušenost s dalšími a dalšími objekty daného typu. *Příklad. Jak se za život setkáváte s více a více druhy židlí, je pro vás snadnější a snadnější rozpoznat že nějaký podivně tvarovaný objekt který neznáte, je ve skutečnosti židle, protože podobné, jinak nakombinované prvky jste už viděli a jsou součástí vašeho osobního prototypu židle.* Dále existuje teorie korelace znaků, která už nepracuje s žádnými šablonami ani prototypy, ale pracuje s jednotlivými „rysy" objektu, které porovnává a na základě jejich kombinace usuzuje na konkrétní projekt. K této teorii existuje tzv. model Pandemonia Je to Pandemonium, čili místo plné démonů, kteří rozpoznávají znaky. První vlevo -- Image demon vidí znak a předá ho do „oddělení rozpoznávání" feature demons, kteří objekt rozloží na jednolité rysy. A ty rysy předávají „kognitivním démonům" kteří zastupují jednotlivé objekty a křičí tím hlasitěji, čím více rozpoznaných rysů odpovídá jejich objektu. A to všechno slyší démon rozhodování, který podle toho kdo nejvíce křičí tak rozhodne, co to je ve skutečnosti za objekt. Takže taková pohádková teorie rozpoznávání objektů. A poslední do kategorie Vzestupných je teorie Ervinga Biedermana, Strukturálně-deskriptivní teorie. Ta tvrdí, že se objekty skládají z 36 základních tvarů, tzv. geonů, které umíme rozpoznávat a podle kombinace různých geonů usuzujeme na konkrétní předmět. Může to vypadat například takto: *obrázek.* A pak jsou tady už Sestupné teorie, ve kterých hraje roli vliv kontextu, který ovlivňuje vnímání a taky něco, co se označuje jako „percepční očekávání" *Poznáte svého příbuzného?* To se může jevit jako hloupá otázka, protože jak bych ho přece mohl nepoznat. Nicméně existuje experiment, kdy skupina vědců vzala skupinu lidí, navlékla je do hadrů a tak aby vypadali jako bezdomovci a pak je poházeli po ulici. Následně kolem nich vodili jejich příbuzné a sledovali, jestli je poznají. Ty co jsou převlečení za bezdomovce. A ukázalo se, že spíš nepoznali a ne proto, že by byli tak namaskovaní, že by je nebylo možné poznat, ale proto, že je na takovém místě, v takovém kontextu nečekali.¨ Příklad toho, jak působí kontext může být tento obrázek: abc -- 11 12 13 Mezi sestupné teorie patří Teorie konstruktivní percepce George Barkleyho, který tvrdí, že na vnímání se podílí nevědomé usuzování. *Příklady* Tohle už je velmi komplexní teorie, na rozdíl od těch vzestupných, které pracují s opravdu jednoduchými koncepty. A následně tu máme syntézu obou přístupů jejich autorem je David Marr, který tvrdil, že vnímání je tříkrokový proces. 1. Vytvoříme si dvourozměrný obraz objektu 2. Následně na základě světlých a tmavých částí vytvoříme tzvl dvouaúplrozměrný přehled¨ 3. A ve třetím kroku vytvoříme trojrozměrný model toho, co vidíme. Tyhlety všechny teorie nám z různých pohledů popisují některé zákonitosti, které u vnímání platí, nicméně dneska se přechází spíše na koncept konekcionistických sítí, to znamená propojené sítě znalostí a různých informací, které dohromady se různě zapojují v procesu rozpoznávání. Což je proces výrazně komplexnější a patří spíše už do neuropsychologie. **[Organizace percepčního pole]** Dále se dostaneme k určitým zákonům vnímání, které má na svědomí jedna konkrétní psychologická škola, známá jako Gestalt. Gestalt psychologové se hodně zabývali zákonitostmi vnímání a postupně popsali řadu zákonitostí, kterými se naše vnímání řídí. Základní myšlenkou celého směru je, na rozdíl od bottom-up teorií vnímání, že vnímáme spíše celky než jednotlivé části. Tyto celky jsou navíc často dotvořeny do tvarů, které ve skutečnosti neexistují, ale k tomu se dostaneme. Začít musíme od základního principu, který popsal Edgar Rubin. Tento princip je známý jako figura na pozadí a říká, že pokud vnímáme nějakou scénu, nějaká část z ní, která přitáhne naši pozornost vystoupí jako figura a zbytek pak funguje jako pozadí. Rubin taky přišel s tím, že existují situace, kdy jeden objekt může sloužit jako figura i jako pozadí a pak dochází k plynulému přecházení tam a zpět. Ilustroval to obrázkem, který je známý jako Rubinova figura a je vytvořený tak, že můžeme vidět buď vázu nebo dva obličeje, přičemž dokážeme plynule přecházet z vnímání jednoho na vnímání druhého. To znamená, že v konkrétním okamžiku je figurou váza a v dalším okamžiku tvoří figuru obličeje. Dalším zákonem je tzv. Zákon pregnantnosti, neboli přesnosti. Ten říká, že máme tendenci vnímat „dobrý tvar", což vede k tomu, že si náš mozek někdy dotváří konečný vjem a vnímá něco, co ve skutečnosti neexistuje. Dalším principem je zákon blízkosti, který říká, že objekty, které se nacházejí blízko sebe máme tendenci vnímat jako k sobě náležící celky, i když to tak vůbec nemusí být. Typickým příkladem tohoto principu je pojmenovávání souhvězdí. Tam totiž došlo k tomu, že jsme si absolutně náhodně rozmístěné hvězdy spojili do celků -- souhvězdí, které jsme následně pojmenovali abychom se v tom dokázali orientovat. A to spojení do souhvězdí je založené vyloženě jenom na tom, jak nám jednotlivé hvězdy k sobě připadají blízko. Pak tady máme zákon kontinuity, který zase popisuje tendenci vnímat v objekty v pokračujících liniích Dalším zákonem, který popsala Gestalt psychologie je zákon podobnosti, který říká, že máme tendenci vnímat podobné objekty, jakože patří k sobě. Dál tady máme zákon společného osudu, který zas popisuje, že jako celek, nebo taky figuru na pozadí, vnímáme skupinu objektů, které se pohybují stejným směrem nebo se společně nějakým způsobem mění. A posledním zákonem je zákon uzavřenosti, který říká, že máme tendenci vnímat objekty uzavřené v konturách. *Například tady spíš v první chvíli uvidíte řadu čtverců (nebo obdélníků) než řadu závorek.* Dál se přesuneme ke třem specifickým druhům vnímání, které mají každý svůj specifický mechanismus, který se tady uplatňuje. **[Vnímání prostoru]** Abychom se dokázali vyznat v prostoru, ve kterém se pohybujeme, využíváme řadu vodítek, která nám poskytují hromadu informací o tom, jak prostor kolem nás vypadá. Můžeme je rozdělit do dvou hlavních kategorií, a to na tzv. Monokulární vodítka a Binokulární vodítka. Jak název napovídá, liší se tím, jestli k tomu abychom je dokázali vnímat potřebujeme obě oči nebo stačí jedno. Začneme monokulárními vodítky. A prvním z nich je interpozice. V podstatě to znamená, že objekty, které jsou překryté jinými objekty identifikujeme jako vzdálenější. Linerání perspektiva je založena na tom, že rovné linie se v dálce sbíhají a tím vytvářejí dojem vzdálenosti. Pak existuje atmosférická perspektiva, na kterou teda nemám obrázek, ale je založena na tom, že se ve vzduchu pohybuje hromada mikročásteček prachu atp., které sice nevidíme, ale přesto nám svým způsobem brání ve výhledu na vzdálené objekty, takže je vidíme hůře než objekty blízké. Pak tady máme relativní velikost. V tomto případě jako vzdálenější vnímáme objekty, které jsou menší. Stejně působí i relativní výška, kdy zase vnímáme jako vzdálenější ty objekty, které jsou v 2D prostoru umístěné výš. Pak je popsaný tzv. Gradient struktury. Tento princip je založený na tom, že pokud se díváme na nějakou texturu, tak s narůstající vzdáleností se ztrácí detaily, a ze strukturovaného povrchu se stává povrch v podstatě jednolitý, protože se vytrácí struktura. To lze vidět tady na těch kamenech, které ve předu jsou jasně viditelné, ale vzadu už vidíme jenom jakési jednolité masy, kde jakákoliv struktura není znatelná. A posledním vodítkem je Pohybová paralaxa, která říká, že bližší objekty kolem nás ubíhají mnohem rychleji než objekty vzdálené. Monokulárním vodítkům se někdy říká také Malířská vodítka, protože je využívali už renesanční malíři, aby na svých obrazech vytvořili dojem prostoru. Samozřejmě s výjimkou pohybové paralaxy, která se na obraze úplně využít nedá. Druhou kategoríí jsou Binokulární vodítka, kterých je sice míň, ale z hlediska orientace v prostoru jsou pro nás výrazně důležitější. Základní znak je, že vždycky vychází ze zpracování informací, které dostáváme z obou očí. Prvním vodítkem je tzv. Binokulární konvergence. V podstatě by se dalo říct, že vychází z proprirecepce, protože funguje na principu toho, že pokud se díváme na blízký objekt, tak se naše oči přibližují k sobě, zatímco pokud se díváme na objekt vzdálený, tak se oči oddalují. Tuto informaci mozek podvědomě zpracovává aby získal informace o vzdálenosti, byť jenom velmi omezené. Důležitějším vodítkem je tzv. Binokulární disparita. To je princip, který je založený na tom, že každé oko vnímá trochu odlišný obraz, protože vidí objekt z jiného úhlu. Kombinací těchto dvou obrazů potom získáváme dojem prostorového vidění. Na tomto principu fungují např. 3D filmy a další podobná zařízení. Důležité je dodat, že Binokulární disparita poskytuje lepší prostorové vidění než všechna monokulární vodítka dohromady. Což právě z tohoto dělá dominantní mechanismus vnímání prostoru. **[Vnímání pohybu]** Vnímání pohybu je poměrně komplikovaný proces, který vyžaduje komplexní zpracování na úrovni mozku. Ty procesy lze rozdělit do takových dvou kategorií, jejichž mechanismy fungují trochu odlišně. Ty dvě kategorie jsou vnímání skutečného pohybu a vnímání zdánlivého pohybu. Co se týče vnímání skutečného pohybu, existuje několik variant. První je situace, kdy se pohybuje objekt vzhledem k nepohyblivému pozadí. To znamená, že se vlastně pohybuje objekt na sítnici oka, zatímco pozadí zůstává neměnné. Druhou variantou je situace, kdy sledujeme pohybující se objekt, například letícícho ptáka nebo jedoucí auto. V takovém případě se sítnicový obraz objektu nepohybuje, protože ho v podstatě kompenzačním pohybem udržujeme na sítnici na stejném místě. Ale současně vnímáme, že se pohybuje pozadí, čili výsledek je ten, že to náš mozek uzavře tak, že se objekt pohybuje. Třetím případem je vnímání pohybu za chůze. V takovém případě vlastně vidíme svět kolem nás, jak se pohybuje dozadu. Nicméně díky informacím z proprioreceptorů má mozek taky informaci o tom, že se kontinuálně mění poloha těla. Takže to zase uzavře s tím, že se pohybujeme my dopředu a nikoli tak, že se stromy kolem nás pohybují dozadu. A čtvrtým, trochu speciálním systém je vnímání tzv. biologického pohybu. Je totiž dokázané, že ke vnímání pohybu organismů jsme citlivější než k jakémukoliv jinému pohybu. To má pravděpodobně evoluční základ, protože to, že jsme schopní rychle rozpoznat, že se k nám pohybuje nějaké potenciálně nebezpečné zvíře je mechanismus, který nám v jistých historických dobách pomáhal přežít.