Padova Syntax PDF

DATIV (πτῶσις δοτική) V řečtině je co do svého významu produktem tří praindoeuropských pádů, dativu, instrumentálu a lokativu (lokálu). Podle pravděpodobného původu jsou typy řeckého dativu rozdělené do tří skupin (A, B, C). Dativy instrumentálního původu lze rozdělit na dvě podskupiny (I a II): v...

DATIV (πτῶσις δοτική) V řečtině je co do svého významu produktem tří praindoeuropských pádů, dativu, instrumentálu a lokativu (lokálu). Podle pravděpodobného původu jsou typy řeckého dativu rozdělené do tří skupin (A, B, C). Dativy instrumentálního původu lze rozdělit na dvě podskupiny (I a II): v první jsou dativy, jejichž význam osciluje kolem vyjádřování společenství/styku („s kým, s čím?“), v druhé ty, které vycházejí z významu nástroje („prostřednictvím koho, pomocí čeho/čím?“). A. Dativ < *dativ 1. Předmětový (vyjádrující tzv. nepřímý předmět [tj. předmět nikoli v akuzativu] slovesa) Nepřímý předmět může být nepovinným doplněním tranzitivních sloves (u nichž je povinný pouze akuzativ). Typický příkladem je sloveso, podle kterého je „dávací pád“ pojmenovaný: Κῦρος δίδωσιν αὐτῷ (nepřímý předmět) ἓξ µηνῶν µισθόν (přímý předmět) „Kýros mu dává šestiměsíční mzdu“ Může být povinným i nepovinným doplněním intranzitivních sloves: Οἱ στρατιῶται ἐχαλέπαινον καὶ ὠργίζοντο ἰσχυρῶς τῷ Κλεάρχῳ „Vojáci byli velice naštváni a zlobili se na Klearcha“ Kromě sloves se tento (předmětový) dativ váže i se jmény (přídavnými, občas i podstatnými), které mají daným slovesům odpovídající význam (nebo i slovotvorný základ): ἡ θεοῦ δόσις ὑµῖν „boží dar nám (pro nás)“; πιστός (odpovídá slovesu πιστεύω „věřit“) „věrný (někomu)“ 2. Prospěchový + neprospěchový (commodi, incommodi) Označuje, v čí prospěch/neprospěch se něco děje. Odlišení tohoto typu od prostého předmětového dativu je ovšem nejasné. Jako pomocné (nestoprocentní) kritérium lze zvažovat, je-li pro smysluplnost věty informace podaná dativem nepodstatná, resp. vyžaduje-li sloveso doplnění dativem. ἐπειδὴ αὐτοῖς οἱ βάρβαροι ἐκ τῆς χώρας ἀπῆλθον „když jim barbaři odtáhli ze země“ τὰ χρήµατ᾿ αἴτι᾿ ἀνθρώποις κακῶν „peníze jsou příčinou neštěstí/zla pro lidi“ ἄν τίς σοι τῶν οἰκετῶν ἀποδρᾷ „pokud ti uteče některý z otroků“ ἄλλῳ ὁ τοιοῦτος πλουτεῖ, καὶ οὐχ ἑαυτῷ „takovýto muž je bohatý pro jiného, nikoli pro sebe“ 3. Přivlastňovací (possessivus) V zásadě pouze po slovesech bytí, resp. stávání se (např. εἰµι, ὑπάρχω, γίγνοµαι). Celá fráze vyjadřuje, že podmět slovesa je k dispozici entitě v dativu (resp. se takovým stává). Pracovní formulka: „někomu něco je“ → „někdo něco má“. I ἐνταῦθα Κύρῳ βασίλεια ἦν καὶ παράδεισος „Kýros tam měl palác a oboru“ τῷ δικαίῳ παρὰ θεῶν δῶρα γίγνεται „spravedlivý člověk získává od bohů dary“ Pozn.: a) ὄνοµα + D ἐστι X: „Dativ se jmenuje X“ (← „Dativ má jméno X“ ← „Dativu je jméno X“); pád vlastního jména se tady řídí pádem slova ὄνοµα: ἔδοξα ἀκοῦσαι ὄνοµα (akuzativ) αὐτῷ εἶναι Ἀγάθωνα „myslel jsem, že jsem slyšel, že se jmenuje Agathón“ b) τί (ἐστιν) D1 καὶ D2; „co mají společného D1 a D2?“: τί τῷ νόµῳ καὶ τῇ βασάνῳ; „Co mají společného zákon a mučení (výslech za použití mučení)?“ c) τί ταῦτ᾿ ἐµοί; „Co s tím mám já společného? (Co je mi po tom?)“ d) τί ἐµοὶ πλέον; „Jaký mám (z toho) prospěch?“ 4. Původce (auctoris) Označuje osobu jako původce děje (agenta) v pasivních konstrukcích. Používá se po slovesných adjektivech na -τέος a (významem) pasivních tvarech perfektního kmene (jako ekvivalent např. ὑπὸ + G po jiných pasivních slovesných tvarech): ἀναµνήσω ὑµᾶς τὰ τούτῳ τῷ ἀνδρὶ πεπραγµένα „připomenu vám skutky tohoto muže (to, co bylo učiněno tímto mužem)“ ἡµῖν γ᾿ ὑπὲρ τῆς ἐλευθερίας ἀγωνιστέον „musíme bojovat za/o svobodu“ 5. Sympatheticus Udává osobu, které patří něco zasaženého dějem. V mnoha případech by bylo možné představit si na místě tohoto dativu genitiv přivlastňovací. ἡ καρδία πεδᾷ µοι „buší mi srdce“ (mohlo by být: buší mé srdce) διέφθαρτο τῷ Κροίσῳ ἡ ἐλπίς „po naději pro Kroisa bylo veta“ (mohlo by být: po Kroisově naději) 6. Sdílnosti/etický (ethicus) V tomto dativu se vyskytují pouze osobní zájmena (1. a 2. osoby). Jejich použití vyjadřuje zájem mluvícího, resp. má vyvolávat zájem adresáta. V češtině např.: „To je mi ale náhodička!“ Ἀρταφέρνης ὑµῖν Ὑστάσπεός ἐστι παῖς „Artafernés je vám syn Hystaspův“ 7. Zřetelový (relationis/respectus) Je třeba pamatovat na to, že stejný název (zřetelový = respectus) ma i jiný typ dativu, původem instrumentální (č. 11). Pokud tedy určujeme nějaký dativ jako „zřetelový/respectus“, je vhodné dodat, zda jde o typ původem z praindoeuropského dativu, nebo typ původem z praindoeuropského instrumentálu. Udává, z čí perspektivy něco platí. a) Dativ substantiva/zájmena, někdy doprovozený ὡς: πᾶσι νικᾶν τοῖς κριταῖς „vítězit podle (rozhodnutí) všech soudců“ ἆρ᾿ ὗµιν οὗτος ταῦτ᾿ ἔδρασεν ἔνδικα; „neučinil snad podle vás tyto oprávněné činy (tyto činy oprávněně)?“ µακρὰ ὡς γέροντι ὁδός „cesta dlouhá pro starce (z pohledu starce)“ σωφροσύνης δὲ ὡς πλήθει οὐ τὰ τοιάδε µέγιστα; „nejsou takovéto věci nejpodstatnějšími (aspekty) moudrosti podle davu (většiny)?“ b) Dativ participia (převažně prézentu) bez jména/zájmena, tedy substantivizovaného. Jde o participia sloves zejména pohybu (v geografických údajích, resp. popisech) a u sloves zvažování/zkoušení: Θρᾴκη ἐστὶν ἐπὶ δέξιὰ εἰς τὸν Πόντον εἰσπλέοντι „Thrákie je vpravo z pohledu toho, kdo vplouvá do Pontu & (Černého moře)“ ??? καλῶς ἔλεξεν εὐλαβουµένῳ πεσεῖν „promluvil výborně z pohledu toho, kdo se má na pozoru, aby neupadl (před pádem)“ πρὸς ὠφέλειαν σκοπουµένῳ ὁ ἐπαινέτης τοῦ δικαίου ἀληθεύει „z pohledu toho, kdo uvažuje o užitečnosti, má ten, kdo chválí spravedlnost, pravdu“ c) Obyčejně se sem radí i případy dativu zájmena + participia v časových údajích: ↑ ἀποροῦντι δ᾿ αὐτῷ ἔρχεται Προµηθεύς „když je v nesnázích, přichází Prométheus“ Ξενοφῶντι πορευοµένῳ οἱ ἱππεῖς ἐντυγχάνουσι πρεσβύταις „jezdci potkávají starce, když Xenofón podniká tažení“ Komplikovanější pro interpretaci (překlad) jsou případy, kdy děj vyjádřený participiem udává bod, od něhož se počítá udaná doba: ἦν ἡµέρα πέµπτῃ ἐπιπλέουσι τοῖς Ἀθηναίοις „byl pátý den pro připlouvající Athéňany (od doby, co Athéňané připluli)“ B. Dativ < *instrumentál. paid vIS ! 7 I. Vyjadřující společenství apod. 8. Stykový (sociativus/comitativus) Po slovesech a souvisejících jmenných tvarech má funkci nepřímého předmětu. Jeho význam osciluje kolem společenství, doprovodu a stýkání se (také nepřátelského). a) Se slovesy jako: ἕποµαι „následovat (někoho)“ ἀκολουθῶ „doprovázet (někoho)“ ὁµιλῶ „být ve styku (s někým)“ χρῶµαι „být ve styku (s někým), zacházet (s někým/něčím), používat (něco)“ διαλέγοµαι „mluvit (s někým)“ κοινωνῶ „sdílet (s někým)“ ὁµολογῶ, ὁµονοῶ „mít stejný názor (jako někdo)“ διαφέροµαι, ἐρίζω, ἀµφισβητῶ „být ve sporu (s někým)“ µάχοµαι, πολεµῶ „bojovat (proti někomu)“ σπένδοµαι „uzavírat příměří (s někým)“ γαµοῦµαι „vdávat se (za někoho)“ µετέχω „mít podíl (s někým)“ µεταδίδωµι „dávat podíl (někomu)“ ἔοικα „jsem podobný (někomu/něčemu)“ εἰκάζω „přirovnávám“ Pozn. 1: χρῶµαι mohou doplňovat dva dativy, oba nicméně označují tu samou entitu; jeden z nich je nominální součástí přísudku: ἔµοιγε χρώµενος διδασκάλῳ „stýkaje se mnou jako s učitelem (maje ve mně učitele)“. Podle některých názorů by dativ po χρῶµαι byl spíše dativem prostředku (č. 10); je také možné, že jeho původ je dvojaký (o věcech prostředku, o osobách stykový). Pozn. 2: Alternativně k µάχοµαι či πολεµῶ s bezpředložkovým dativem se vyskytuje vazba těchto sloves s πρός + akkuzativ se stejným významem „bojovat (proti někomu)“. Slovesa µάχοµαι a πολεµῶ s µετά + genitiv nebo se σύν + dativ znamenají „bojovat (společně s někým coby spojencem)“. b) Se jmény (přídavnými, občas podstatnými) a adverbii, např.: ὅµοιος „podobný (někomu)“ ἴσος „rovný (někomu), stejný (jako někdo)“, ὁ αὐτός „stejný (jako někdo)“ ἅµα, ὁµοῦ „společně, zároveň (s někým)“ ἀκολούθως „shodně (s někým/něčím), způsobem odpovídajícím (někomu/něčemu)“ c) Se slovesy válečného tažení (dativ udává oddíly doprovázející velitele nebo konkretizuje, kdo táhl): Ἀλκιβιάδης κατέπλευσεν εἰς Πάρον ναυσὶν εἴκοσιν „Alkibiadés odplul k Paru s dvaceti loděmi“ οἱ Λοκροὶ τῷ πεζῷ ἀπεχώρησαν „Lokrové se svým pěším vojskem odtáhli“ (ve smyslu: Lokrové, konkrétně jejich pěší vojsko, odtáhli) d) Také αὐτός v dativu (v rodě a čísle ve shodě s následujícím substantivem) + substantivum v dativu (zpravidla bez členu) označuje posádku/příslušenství: Κῦρος ἡµᾶς αὐταῖς τριήρεσι καταδύσει „Kýros nás potopí i s triérami“ µίαν ναῦν λαµβανοῦσιν αὐτοῖς ἀνδράσιν „zajímají jednu loď i s muži (posádkou)“ 9. Způsobu (modi) Má funkci příslovečného určení. Původně by mělo jít o „doprovodné okolnosti“ děje. Odlišení od dativu prostředku (č. 10) je místy sporné. a) Adjektivum + substantivum: např. παντὶ (οὐδενὶ, ἄλλῳ, τούτῳ τῷ) τρόπῳ „vším (žádným, jiným, tímto) způsobem“ (v těchto případech je tedy způsob explicitně zmiňován; na druhé straně jsou tyto fráze už celkem ustrnulé), παντὶ σθένει „vší silou“. b) Pouhé substantivum: βίᾳ „násilně“, δίκῃ „spravedlivě“, δόλῳ „podvodem/podvodně“ atd. c) Adjektivum: πεζῇ „pešky“, ἄλλῃ „jinak“, ἰδίᾳ „soukromě“, δηµοσίᾳ „veřejně“ atd. Substantivum v tomto případě bylo vynecháváno (původně šlo asi zejména o ὁδῷ, což je femininum, proto mají tvary adjektiva podobu femina). Jde ovšem v tomto případě už nejspíše o „ustrnulé“ dativní tvary, tedy vlastně adverbia. II. Vyjadřující nástroj apod. 10. Prostředku (instrumenti) Např. βάλλω λίθοις „házet kameny“, λόγοις πείθω „přesvědčovat slovy“, φυγῇ ζηµιοῦσθαι „být trestán vyhnanstvím“, ταῖς µαχαίραις κόπτειν „zasahovat/udírat/sekat sekerami“, ᾠκοδοµηµένον πλίνθοις „zbudováno cihlami (z cihel)“, θεῖν δροµῷ „(běžet během [figura synonymica] >) běžet vší silou“. Je namístě připomenout, že mezi dativem prostředku a způsobu (č. 9) jsou občas nejasné hranice (např. je sporný výklad δροµῷ). U slovesa χρῶµαι lze pak uvažovat o doplnění jako o dativu prostředku i dativu stykovém (viz výše č. 8). 11. Zřetelový (respectus) Je třeba pamatovat na to, že stejný název (zřetelový = respectus) ma i jiný typ dativu, původem dativní (č. 7). Pokud tedy určujeme nějaký dativ jako „zřetelový/respectus“, je vhodné dodat, zda jde o typ původem z praindoeuropského dativu, nebo typ původem z praindoeuropského instrumentálu. Udává, v jakém ohledu, resp. rozsahu platí vlastnost nebo stav. Váže se zejména s adjektivy, méně se substantivy. Častější než dativ je akuzativ zřetelový. ἀσθενὴς τῷ σώµατι „slabý tělem (co se těla týče)“ ὀνόµατι σπονδαί „příměří formální (nominálně/co se jména týče)“ Také bývá po (intranzitivních, resp. stavových) slovesech s významem cca „být -ší (něčím/s ohledem na něco)“. τῶν τότε δυνάµει προύχων „maje navrch nad tehdejšími (lidmi) sílou“ τῇ ἐπιµελείᾳ περιῆν τῶν φίλων „byl lepší než přátelé (vedl nad přáteli) pečlivostí (co se pečlivosti týče)“ Už prakticky ustrnulé, na adverbia proměněné, jsou např. výrazy ἔργῳ a τῷ ὄντι „skutkem, skutečně“ či λόγῳ a προφάσει „navenek“. I o vymezení této kategorie lze debatovat: podle některých názorů byly právě zmíněné ustrnulé příklady dativy způsobu (č. 9). 12. Míry (mensurae), resp. rozdílu (differentiae) Bývá u komparativů adjektiva/adverbia; udává, jak velký je rozdíl komparativem vyjádřený. κεφαλῇ ἐλάττων „menší o hlavu“ οὐ πολλαῖς ἡµέραις ὕστερον „o nemnoho dní později“ πολλῷ nebo ὀλίγῳ „mnohem“, resp. „o málo“: πολλῷ κρεῖττον „mnohem méně“ (v attičtině jsou ovšem běžnější v tomto významu ustrnulé akuzativy πολύ a ὀλίγον) ὅσῳ – τοσούτῳ „oč (čím) – o to (tím)“: τοσούτῳ ἥδιον ζῶ ὅσῳ πλείω κέκτηµαι „tím příjemněji žiji, čím víc (majetku) mám“ Také u předložky πρό (s časově srovnávacím smyslem): δέκα ἔτεσι πρὸ τῆς ἐν Σαλαµῖνι ναυµαχίας „deset let před námořní bitvou u Salamíny“ 13. Příčiny (causae) Zejména u emočních sloves (verba affectuum), také ale u jiných. χαλεπῶς φέρω τοῖς παροῦσι πράγµασι „trápím se kvůli současným poměrům/problémům“ χαίρουσι σοὶ οἱ Λακεδαιµόνιοι ἅτε πολλὰ εἰδότι „Lakedaimoňané mají z tebe radost, protože mnoho víš“ φιλίᾳ καὶ εὐνοίᾳ ἑπόµενοι „následujíce kvůli přátelství a náklonnosti“ ὕβρει καὶ οὐκ οἴνῳ τοῦτο ποιῶν „konaje to ze zpupnosti, nikoli pod (vlivem) vína“ ἐκεῖ ῥίγει ἀπωλλύµεθα „hynuli jsme tam zimou“ You tem? poid -u C. Dativ < *lokativ 6.. , 14. Času (temporis) Pouhým dativem bez předložky se může udávat konkrétní (!) datace. Typicky tedy jde o označení svátků nebo o substantivum jako „den“, „měsíc“, „rok“ a jeho přívlastek (pokud substantivum u adjektiva ženského rodu chybí, zamlčené je ἡµέρᾳ). Παναθηναίοις „o Panathénaiích“ τῇ προτεραίᾳ „včera (předchozího dne)“ τρίτῳ µηνί „ve třetím měsíci“ χειµῶνος ὥρᾳ „v období zimy (v zimním období)“ 15. [Místa (loci)] Bezpředložkové dativy jsou v attické próze pro udávání polohy nejenom prakticky omezené na geografická vlastní jména, ale také značně zřídkavé (převažují předložkové vazby). Dodatek: Dativ u sloves s předponami Slovesa (a občas adjektiva) s některými předponami, zejména συν-, ἐν-, ἐπι-, ale také παρα-, προσ-, ὑπο-, mají často doplnění (předmět) v dativu (různého původu, zejména typy 8 a 15). Dáno je to předponou, původně adverbiem vážicím se s dativem, bez ohledu na další význam slovesa. σύνειµι „být (s někým)“ συµπράττω „spolupracovat (s někým)“ συγγενής „příbuzný (s někým)“ ἔνειµι „být (v něčem)“ ἐµπίπτω „dostávat se (do něčeho)“ ἐντυγχάνω „potkávat (někoho), narážet (na někoho)“ ἐπιβουλεύω „klást úklady (někomu)“ ἐπιτίθεµαι „napadat (někoho), útočit (na někoho)“ πάρειµι „být (u někoho/něčeho), pomáhat (někomu)“ προσέρχοµαι „přistupovat (k někomu/něčemu), napadat (někoho)“ ὑπόκειµαι „být základem (někoho/něčeho), být (někomu) podřízen“ AKUZATIV (πτῶσις αἰτιατική) 1. Předmětový (vyjádrující tzv. přímý předmět [tj. předmět v akuzativu] slovesa): 1.1. Akuzativ vnějšího předmětu Předmět nezávisí od děje vyjádřeného slovesem, existoval už před dějem. Příslušná slovesa: verba afficiendi (zasahování [něčeho], působení [na něco]). vidim nece 1.2. Akuzativ výsledku Zar Předmět vzniká dějem a po skončení děje trvá. Příslušná slovesa: verba efficiendi (tvoření [něčeho]). γράφειν ἐπιστολήν „psát dopis“, νόµισµα κόπτειν „razit minci“, τάφρον ὀρύττειν „kopat jámu“ 1.3. Akuzativ obsahu Předmět je zcela vázán na realizaci děje, existuje/realizuje se jenom tehdy, když probíhá děj. Z hlediska formy lze akuzativ obsahu rozdělit takto: Jobse a) Akuzativ má (etymologicky) stejný slovotvorný základ jako sloveso – tzv. figura etymologica: νοσῶ νόσον „jsem nemocný“. b) Slovotvorný základ akuzativu není stejný jako základ slovesa, ale má přibližně stejný význam jako základ slovesa – tzv. figura synonymica: κάµνω νόσον „jsem nemocný“. c) Adjektivum s vynechaným substantivem, neutrum substantivizovaného adjektiva nebo zájmeno (v próze zpravidla v plurálu, v poézii i v singuláru) – tzv. figura attributiva: παίειν ὀλίγας (vynecháno πληγάς) „bít málo (udírat nepočetnými /ránami/)“, πολλὰ ψεύδεσθαι „mnoho lhát [lhát mnohé /lži/]“, ἡδὺ γελᾶν „sladko se smát [smát se sladkým /úsměvem/]“, νοσῶ τοῦτο „jsem na toto (méně doslovně: takto) nemocný“ (odpovídá vyjádření typu a) νοσῶ ταύτην τὴν νόσον „jsem nemocný touto nemocí“). U b) a zejména a) ovšem platí, že nerozvitá figura synonymica/etymologica by byla zbytečná (předmět je implikován v slovese), a proto se v próze málokdy vyskytuje (např. fráze ἐγγύην ἐγγυᾶσθαι „ručit“; φυλακὰς φυλάττειν „střežit [držet hlídky – plurál možná poukazuje na opakování]“). Obyčejně se buďto užívá pouhé sloveso bez předmětu (νοσῶ jsem nemocný), nebo je ve figuře objekt rozvíjen přívlastky (např. i pouhým členem), které poskytují dodatečné informace, které by samotné sloveso neposkytlo: νοσῶ κακὴν νόσον „jsem nemocný špatnou (těžkou) nemocí“ (nikoli lehkou/jakoukoli), τὸν πόλεµον πολεµεῖν „vést tuto (nynější) válku“ (nikoli minulou/jakoukoli). V některých koncepcích/gramatikách jsou výše uvedené skupiny a) až c) postulovány jako relevantní kategorie i pro akuzativ výsledku. To stěží bude platit obecně (ne všechny akuzativy výsledku by bylo možné považovat za jednu z uvedených figur; např. nikoli νόµισµα κόπτειν), ale v mnoha případech akuzativ výsledku jednu z figur reprezentovat bude. V některých koncepcích/gramatikách je akuzativ výsledku i akuzativ obsahu (tj. 1.2 + 1.3) považovaný za tzv. akuzativ vnitřního předmětu, v jiných je jako takový označován pouze akuzativ obsahu (1.3). Bude proto v praxi lepší se termínu akuzativ vnitřního předmětu vyhýbat, pokud nepřidáte komentář, že termín je sporný/ambivalentní, a používat pouze termíny akuzativ výsledku a akuzativ obsahu. Slovesa, která mají objekt v akuzativu (vnějšího předmětu nebo výsledku), se označují jako tranzitivní slovesa. Intranzitivní sloveso z definice předmět v akuzativu nemá (i když třeba má předmět v jiném pádu), může se u něj ale objevit za jistých okolností (viz výše) akuzativ obsahu. Některá slovesa se vyskytují jako tranzitivní i intranzitivní. Původně intranzitivní slovesa nabyla sekundárně přímý předmět: µένω „čekat, stát“ > + akk. „čekat na někoho/něco“ σιωπῶ, σιγῶ „mlčet“ > + akk. „zamlčovat něco“ δακρύω „slzet, plakat“ > + akk. „oplakávat někoho/něco“ σπουδάζω „snažit se, spěchat“ > + akk. „urychlovat něco“ Původně tranzitivní slovesa v jistém užití přestala vyjádřovat přímý předmět: τελευτῶ „končit něco“ > (τὸν βίον) „umírat“ ἄγω „vést někoho/něco“ > (τὰ ὑποζύγια) „táhnout“ ἐλαύνω „hnát někoho/něco“ > (τὸν ἵππον/τὸ στράτευµα) „hnát se, táhnout“ εἰσ-/ἐµβάλλω „vrhat někoho/něco“ > (τὸ στράτευµα/ὕδωρ) „vpadávat“; (o řece) „ústit“ αἴρω „zvedat někoho/něco“ > (τὰ σκεύη/τὰς ἀγκύρας) „vyrážet na cestu, vyplouvat“ Další: διαφέρω + akk. „nosit přes něco, odělovat“; - akk. „lišit se“ ἔχω + akk. „mít“; - akk. (s adverbiem) chovat se nějak, být v nějakém stavu πράττω + akk. „dělat“; - akk. (s adverbiem) „mít se nějak“. Některé sémantické skupiny sloves se často v řečtině váží s akuzativem a naopak v češtině často nikoli. Tradičně se upozorňuje zejména na následující: Dobrého/zlého činění/mluvení: ὀνίνηµι „pomáhat někomu, podporovat někoho“ ὠφελῶ „pomáhat někomu, podporovat někoho“ βλάπτω „škodit někomu, poškozovat někoho“ εὖ/κακῶς ποιῶ „pomáhat někomu, podporovat někoho“ /„škodit někomu“ κακουργῶ „škodit někomu“ ἀδικῶ „škodit někomu, činit někomu bezpráví“ εὐεργετῶ „prokazovat dobrodiní někomu“ εὖ/κακῶς λέγω „dobře mluvím o někom, chválím někoho“/„špatně mluvím o někom, pomlouvám někoho“ Unikání: φεύγω „utíkat před někým, vyhýbat se někomu“ ἀποδιδράσκω „utíkat před někým“ φθάνω „předstihovat, předbíhat někoho“ λανθάνω „unikat něčí pozornosti“ Přísahání: ἐπιορκῶ „křivou přísahou urážet někoho“ ὄµνυµι „přísahat“ (U tohoto slovesa je ovšem několik různých případů předmětového akuzativu: a) τὸν βουλετικὸν ὅρκον ὄµνυµι „přísahám státní přísahu/přísahu člena rady (stávám se členem rady)“ – akuzativ obsahu (figura synonymica ὅρκον ὄµνυµι); b) ὄµνυµι θεοὺς πάντας καὶ πάσας „přísahám u všech bohů a bohyň, beru si při přísaze jako svědky všechny bohy a bohyně“ – akuzativ vnějšího předmětu; c) ὄµνυµι φιλίαν „stvrzuji přísahou přátelství“ – akuzativ výsledku.) Emocí a jejich projevů (verba affectuum): φοβοῦµαι „bát se někoho“ ἐκπλήττοµαι „bát se někoho“ πτήσσω „krčit se před někým, bát se někoho“ εὐλαβοῦµαι „mít se na pozoru před někým“ φυλάττοµαι „mít se na pozoru před někým“ αἰσχύνοµαι „stydět se před někým“ αἰδοῦµαι „stydět se před někým“ ἐλεῶ „smilovávat se nad někým“ δακρύω „oplakávat někoho“ ἀµύνοµαι „bránit se někomu“ τιµωροῦµαι „mstít se někomu, trestat někoho“ Pozn.: Některá zmíněná slovesa (a i některá další) neužívají morfologická pasiva (tvořená příslušnými koncovkami od stejného kořene jako aktivum), nýbrž mají pasiva sémantická, tj. přislušné pasivum vyjádřuje sloveso jiného kořene. Pamatujte zejména: k εὖ/κακῶς ποιῶ: εὖ/κακῶς πάσχω ὑπὸ + G. k εὖ/κακῶς λέγω: εὖ/κακῶς ἀκούω ὑπὸ + G. k ἀποκτείνω „zabíjím“: ἀποθνῄσκω ὑπὸ + G. „jsem zabíjen někým“ γράφοµαι/διώκω „žaluji“: φεύγω ὑπὸ + G. „jsem žalován někým“ ἐκβάλλω/ἐκπίπτω „posílám do vyhnanství“: φεύγω ὑπὸ + G. „jsem posílán do vyhnanství někým“ Po jménech odvozených od sloves se objekt v akuzativu v próze téměř nevyskytuje. Proto bylo např. v minulosti pro některé textové kritiky „podezřelé“ spojení z Plat. Apologia τὰ µετέωρα φροντιστής „badatel o nadpozemských věcech“ (substantivum φροντιστής, doplněné akuzativem, je odvozeno od slovesa φροντίζω „uvažovat o“, jehož předmět bývá v akuzativu). Normální je ale po nominálním tvaru akuzativ obsahu (ten je ovšem na přechodu k akuzativu vztahovému, takže by se dalo uvažovat i o této klasifikaci): ἔστιν ὁ τύραννος δοῦλος τὰς µεγίστας δουλείας „tyrann je největším otrokem“ (přísudek δοῦλος ἐστιν odpovídá δουλεύει). Kombinace dvou akuzativů: I. Oba akuzativy se vztahují na identickou entitu (předmět je totožný). Druhý akuzativ je vlastně jmennou částí přísudku (a je v zásadě vždycky bez členu). Týká se sloves jmenování, považování, ustanovování, např.: ὀνοµάζω, καλῶ, λέγω „nazývat někoho nějak/někým/něčím“ νοµίζω, ἡγοῦµαι „považovat někoho za někoho/něco“ ποιῶ, ἀποδείκνυµι, καθίστηµι, τίθηµι „činit někoho někým/nečím/nějakým“ αἱροῦµαι „volit si někoho za někoho /něco“ διδάσκω „učit někoho (být) někým/něčím“ λαµβάνω „přijímat někoho jako někoho/něco“ Pasivum: Oba akuzativy se mění na nominativ (jde o stejnou entitu!): ἀποδείκνυµι τὸν Κῦρον στρατηγόν „ustanovuji Kýra vojevůdcem“ > ἀποδείκνυται ὑπ᾿ ἐµοῦ ὁ Κῦρος στρατηγός „Kýros je mnou ustanovován vojevůdcem“ II. Každý z obou akuzativů označuje jiný objekt. V pasivní konstrukci se pouze jeden akuzativ objevuje jako nominativ (subjekt věty), druhý akuzativ zůstává (druhý objekt se nemění na subjekt!). II.1. Dva akuzativy vnějšího objektu (zpravidla osoba + věc). Týká se sloves učení, žádání, tázání se, připomínání, tajení, odívání, zbavování, např.: αἰτῶ „žádat někoho o něco“ πράττοµαι „vymáhat od někoho něco“ ἐρωτῶ „ptát se někoho na něco“ ἐξετάζω „vyslýchat někoho o něčem“ διδάσκω „učit někoho něco/něčemu“ ἀναµιµνῄσκω „připomínat někomu něco“ κρύπτω „tajit někomu něco“ ἀποκρύπτοµαι „tajit někomu něco“ ἐνδύω „oblékat někoho do něčeho“ ἀµφιέννυµι „oblékat někoho do něčeho“ ἐκδύω „svlékat někomu něco“ ἀφαιροῦµαι „brát někomu něco“ συλῶ „olupovat někoho o něco“ ἀποστερῶ „zbavovat někoho něčeho“ Pasivum: διδάσκω τὸν παῖδα φιλοσοφίαν „učím chlapce filosofii“ > διδάσκεται ὑπ᾿ ἐµοῦ ὁ παῖς φιλοσοφίαν „chlapec je mnou vyučován filosofii“ II.2. Akuzativ vnějšího předmětu + akuzativ výsledku. Týká se sloves dělení: κατανέµω, διαιρῶ „dělit někoho/něco na něco“ τέµνω „řezat někoho/něco na něco“ Pasivum: Κῦρος τὸ στράτευµα κατένειµε δώδεκα µέρη „Kýros rozdělil vojsko na dvanáct oddílů“ > κατενεµήθη ὑπὸ Κύρου τὸ στράτευµα δώδεκα µέρη „vojsko bylo Kýrem rozděleno na dvanáct oddílů“ II.3. Akuzativ vnějšího předmětu + akuzativ obsahu. Pasivum: Λακεδαιµόνιοι πολλὰ τὴν πόλιν ἡµῶν ἠδικήκασι „Lakedaimoňané jsou původci mnoha škod na naší obci (poškodili naši obec mnoha [škodami])“ > Ἡ πόλις ἡµῶν πολλὰ ὑπὸ Λακεδαιµονίων ἠδίκηται „Naše obec je poškozena v mnoha ohledech (mnoha /škodami/) ze strany Lakedaimoňanů“. II.4. Tzv. σχῆµα καθ᾿ ὅλον καὶ µέρος (vazbu celku s částí): akuzativ objektu jako celku + akuzativ konkrétněji určující část objektu, které se děj týká. Jde podle některých koncepcí v zásadě skutečně o dva vnější objekty (z nichž akuzativ určující část vedl ke vzniku akuzativu zřetelového). Jiné výklady naopak vnímají akuzativ části jako původem adverbiální (směrový > zřetelový). Tato vazba se vyskytuje pouze v poezii (zejména u Homéra). Příklad: Τί δέ σε [celek] φρένας [část] ἵκετο πένθος; „Jaký ti [celek] do srdce [část] vstoupil žal?“ Příklad pasivní konstrukce, v níž akuzativ části zůstává, akuzativ celku se transformoval na (slovesnou formou implicitně vyjádřený) subjekt „ty“: βέβληαι (2. sg. ind. pf. mp.) κενεῶνα „jsi zasažen do slabin“. 2. Zřetelový (respectus) Vyjadřuje, v jakém ohledu platí děj nebo vlastnost. Vyskytuje se tedy se slovesy i nominálními tvary. Po (intranzitivních) slovesech: διαφέρει τοῦ φίλου τὴν φύσιν „odlišuje se od přítele povahou“, νοσῶ τοὺς ὀφθαλµούς „trpím nemocí očí (jsem nemocný, co se očí týká)“ Po pasivních participiích tranzitivních sloves: πληγεὶς τὴν κεφαλήν „zasažen/udřen do hlavy“ , δεδεµένος τὼ χεῖρε „svázán na rukou“ Po adjektivech: δεινὸς ταύτην τὴν τέχνην „dobrý/schopný v tomto řemesle/umění“, καλοὶ καὶ ἰσχυροὶ τὰ σώµατα „krásní a silní tělesně (co se těl týká)“, χωλὸς τὸν πόδα „chromý na noze“ Po substantivech – pouze zřídka: νεανίαι τὰς ὄψεις „výzorem mladíci“ Kromě toho se v akuzativu zřetelovém vyskytují formalizované výrazy pro jméno, původ a míru: ποταµὸς Κύδνος ὄνοµα „řeka jménem Kydnos“, ἀνὴρ Λυδὸς τὸ γένος „muž lydského původu (muž, původem Lyd)“, πλῆθος ὡς δισχίλιοι „počtem asi dvatisíce (mužů)“ Latině cizí konstrukce zřetelového akuzativu byla imitována v římské literatuře; je proto známá i jako „řecký akuzativ“ (accusativus Graecus). 3a. Míry časové (extensivus temporis) Informuje, jak dlouho děj trvá, nikoli pouze, kdy se realizuje. Na první pohled (překlad) poskytuje v některých případech časový údaj. Je ovšem nutno mít na paměti, že děj příslušného slovesa trval po celou akuzativem vyjádřenou dobu. Akuzativ míry časové odpovídá tedy na otázku „Jak dlouho?“, nikoli (pouze) „Kdy?“. ψευδόµενος οὐδεὶς λανθάνει πολὺν χρόνον „o nikom neuniká pozornosti, že lže, dlouhý čas (nikdo nelže nepozorovaně po dlouhou dobu)“, ἔµεινεν ἡµέρας ἐπτά „zůstal sedm dní“ Patrí sem i formalizovaný údaj o věku: x ἔτη γεγονώς „vě věku x let (doslovněji: jsa naživu po dobu x let“). 3b. Míry prostorové (extensivus loci) Udává místní rozsah. Odpovídá na otázku „jak daleko?“. Typicky se vyskytuje po slovese ἀπέχω: οἱ Ἕλληνες τῆς Ἑλλάδος µύρια στάδια ἀπεῖχον „Řekové byli vzdáleni od Řecka desettisíc stadií“. 4. Místa (loci) Vyčlěňují ho jako zvláštní pouze některé koncepce, jiné ho radí k akkuzativu míry prostorové. Udáva trasu po slovesech pohybu (odpověď na otázku: „Kudy?“): ἄγω, ἐξελαύνω „táhnout“. [5. Směrový/cíle (directivus)] Vyskytuje se pouze v poezii, nikoli v próze, zejména po slovesech pohybu. Odpovídá tam na otázku „kam?“ κλισίην Ἁχιλῆος „do Achil(l)ova stanu“, πατρὸς ἀρχαῖον τάφον „ke starému otcovu hrobu“ Dodatky: Akuzativ zvolací (exclamativus) Zpravidla jméno boha (s členem nebo bez členu). Tento akuzativ je spolu s jistými partikulemi součástí formulí, které byly původně přísežnými (srv. akuzativ vnějšího předmětu po slovese ὄµνυµι; viz výše), v textech jsou ale zpravidla pouze důraznými reakcemi na nějakou otázku/tvrzení. Reakce záporná: (οὐ) µὰ τὸν Δία (v češtině by se snad dala srovnat reakce: „Proboha ne!“) Reakce kladná (potvrzující): ναὶ (µὰ) τὸν Δία, νὴ τὸν Δία Akuzativ absolutní Pod tímto názvem se rozumí dva typy konstrukcí s vlastním přísudkem i podmětem (alespoň formálním). Jeden, méně častý, typ je podobný genitivu absolutnímu (participium v akuzativu + substantivum apod. v akuzativu), druhý obsahuje pouze participium v akuzativu. Význam konstrukcí: vyjádření příčiny, přípustky apod. Viz D. Muchnová, Syntax klasické řečtiny I., s. 83- 84. Ustrnulé akuzativy (adverbia/částice akuzativního původu a tvaru) Mnohá adverbia (nebo částice) mají akuzativní tvar, protože jde o ustrnulé akuzativy (obsahu, míry nebo zřetelové). Srov. také tvorbu komparativu a superlativu adverbií (akuzativ sg., resp. pl. neutra komparativu/superlativu odpovídajícího adjektiva). Příslušné případy by měl evidovat pod odpovídajícím heslem (v nominativu sg. mask.) kvalitní řecký slovník. Příklady: οὐδέν „vůbec ne-“ πολλά „mnohokrát, často“ τίνα τρόπον; „jak (< jakým způsobem)?“ πόλυ „mnohem“ (s komparativem), „zdaleka“ (se superlativem) – např. πόλυ µείζων „mnohem větší“ πρῶτον „nejdříve, na začátku“ τὸ λοιπόν „nadále, v dalším” τὸ πρίν „dříve“ ἀρχήν (οὐ) „vůbec (ne)“ πρόφασιν „na oko“ το ἐπ᾿ ἐµοί/τὸ κατ᾿ ἐµέ „co se mne týče“ τί; „proč?“ (tázací částice) τι „nějak, trochu“ Akuzativ s infinitivem Viz D. Muchnová, Syntax klasické řečtiny I., s. 54. Akuzativ s participiem Viz D. Muchnová, Syntax klasické řečtiny I., s. 74-75. GENITIV (πτῶσις γενική) V řečtině je co do svého významu (funkce) produktem dvou praindoeuropských pádů, genitivu a ablativu. Jako pokračování prvního jmenovaného označuje entitu, do jejíž oblasti něco náleží nebo která je zasažena dějem částečně. Jeho funkce vycházející z původnějšího ablativu se týkají označování východiska (prostorového či v přeneseném slova smyslu). Nelze asi mít ambici obě skupiny zřetelně oddělit, přece jenom ale seskupuji v následujícím přehledu typy genitivu podle jejich pravděpodobného původu do dvou skupin (A a B). V rámci A z praktických důvodů dále vyčleňuji dvě podskupiny (I a II): v první jsou genitivy převažně adnominální (stojící u nominálních tvarů, resp. je doplňující) a více či méně asociovatelné s přivlastňovacím genitivem, v druhé genitivy převažně adverbální (spjaté se slovesy) a adverbiální (příslovečné určení vyjádřující). i A. Genitiv < *genitiv I. podskupina (Souhrně by tento genitiv bylo možné označovat jako genitiv příslušnosti [pertinentiae].) 1. Přivlastňovací (possessivus) Vyjádřuje vlastnictví/přináležitost v širokém slova smyslu. Např. ἡ τοῦ φίλου οἰκία „přítelův dům“. Může být součástí přísudku: Βασιλεὺς ἡγεῖται ὑµᾶς ἑαυτοῦ εἶναι „Král si myslí, že mu patříte (že jste jeho)“. Πέρσαι τὴν Ἀσίαν ἑαυτῶν ποιοῦνται „Peršané si podrobují Asii (činí Asii svou)“. Jako součást přísudku může vyjádřovat i povinnost/schopnost/přirozenost: Πενίαν φέρειν οὐ παντός, ἀλλ᾿ ἀνδρὸς σοφοῦ „Snášet chudobu dokáže nikoli každý, nýbrž (jenom) muž moudrý (Snášet chudobu je věcí nikoli každého, nýbrž moudrého muže)“. Může se vázat i s adjektivy: Ἱερὸς ὁ χῶρος τῆς Ἀρτέµιδος „(To) místo je zasvěceno Artemidě“ (doslova: svaté Artemidy)“ (tady je navíc adjektivum doplněné genitivem součastí přísudku, tj. nevyjádřeného ἐστιν). Místo genitivů osobních zájmen se užívají přivlastňovací zájmena: Σὸν µὲν τὸ λέγειν, ἐµὸν δὲ τὸ πράττειν (nikoli σοῦ... ἐµοῦ) „Mluvit máš ty, já mám konat (mluvení je věcí tvou, konání mou)“. Pokud je nadřazeným slovem genitivu pojem pro obydlí, zvykne se vypouštět: εἰς διδασκάλου φοιτᾶν „navštěvovat učitele (doslova „chodit do učitelova [vypuštěno: domu]“, ἐν Ἅιδου „v Hádu (tradiční překlad; doslovněji „v Hádově [vypuštěno: domu])“. Formalizovaným je též vypouštění slova pro „syna“/„dceru“ při udávání příbuzenské přináležitosti: Κίµων Μιλτιάδου „Kimón(, syn) Miltiadův“ Pozor: pokud je součastí údaje i člen, ten má rod a pád ve shodě se jménem syna/dcery: Ἀριάδνῃ τῇ Μίνωος „Ariadně, dceři Mínóově“. 2. Podmětový (subiectivus) U podstatných jmen pojmenovávajících děj/stav může genitiv odpovídat podmětu příslušného slovesa: τῶν βαρβάρων φόβος „strach barbarů“ (odpovídající myšlenka se slovesem: οἱ βάρβαροι φοβοῦνται). Je třeba pamatovat na to, že po substantivech stejného typu se vyskytuje i genitiv předmětový (viz níže č. 9), a při překládání tedy myslet na to, že příslušné spojení může být ambivalentní. 3. Místopisný/místní (chorographicus) Rede kam ? ? Vyskytuje se po geografických názvech. Podle některých výkladů vyjádřuje příslušnost (a jde tedy vlastně o genitiv přivlastňovací), podle jiných celek, do něhož syntakticky nadřažený geografický název patří (šlo by tedy vlastně o genitiv celkový). Spravidla je s členem. Nadřazené jméno naopak člen většinou nemá. Πέργαµον τῆς Μυσίας „mýsijský Pergamon (Pergamon v Mýsii)“, τῆς Ἀττικῆς ἐς Οἰνόην „do Oinoé v Attice“, eventuálně i τῆς Ἰταλίας Λοκροί „italští Lokrové“ 4. Vlastnosti (qualitatis) a) Jako součást přísudku má širší použití. Příklady: ταῦτα καὶ δαπάνης µεγάλης καὶ πόνων πολλῶν καὶ πραγµατείας ἐστίν „tyto věci vyžadují velké výdaje, mnohá strádání a námahu (doslova: tyto věci jsou velkých výdajů, mnoha strádání a námahy)“ ὤν τρόπου ἡσυχίου „protože byl klidné povahy“ b) Jako přívlastek je v próze prakticky omezen na údaje o míře a věku s přesnými číselnými údaji: παῖς δέκα ἐτῶν „desetiletý chlapec (doslova: chlapec deseti let)“, τριῶν ἡµερῶν ὁδός „třídenní cesta (tři dny trvající cesta; doslova: cesta tří dnů)“ 5. Látkový (materiae) Označuje látku, z níž je něco vyrobeno, nebo to, z čeho se něco skládá. (Pro druhou kategorii některé klasifikace chtěli vyčlenit zvláštní kategorii, genitiv mnohosti/obsahu [quantitatis]), ale to asi není nutné.) Βývá bez členu. στέφανοι χρυσίου „věnce ze zlata“, παράδεισος παντοίων δένδρων „sad rozmanitých stromů (s rozmanitými stromy)“, ἅµαξαι σίτου „vozy obilí“, ἔρυµα λίθων πεποιηµένον „ohrada zbudována z kamení“ 6. Ceny (pretii) Býva i u podstatných a přídavných jmen: δέκα µνῶν χωρίον „pozemek (v ceně) deseti min“, ἄξιος θέας „hodný pohledu“. Častěji se však vyskytuje u sloves. Vytknout se dají především dvě skupiny (ale samozřejmě jsou relevantní také různá další, u nichž se objeví cena): Obchodování: ὠνοῦµαι, ἀγοράζω „nakupovat za“ ἀποδίδοµαι, πιπράσκω, πωλῶ „prodávat za“ ἀλλάττοµαι „měnit za“ Oceňování (včetně sloves ze soudní praxe, kde je „cenou“ trest): ἀξιῶ „považovat za hodného čeho“ τιµῶµαι „vážit si (jak); navrhovat (si) trest (jaký)“ τιµῶ „odsuzovat na“ ποιοῦµαι „považovat za hodného čeho, cenit si (jak)“ (častější než pouhý genitiv ceny je u tohoto slovesa ale vazba περὶ s genitivem) (Pozor: U sloves právního řízení bývá ještě genitiv vztahový – viz č. 10.) Další: διδάσκω „učit za“ λαµβάνω „získávat za“. µισθοῦµαι „pronajímat si za“ ἐργάζοµαι „pracovat za“ στρατεύοµαι „pracovat jako žoldnéř za“ Příklady: ἀργυρίου πρίασθαι ἢ ἀποδόσθαι ἵππον „koupit nebo prodat koně za stříbro (peníze)“ οὐκ ἀνταλλακτέον µοι τὴν φιλοτιµίαν οὐδενὸς κέρδους „Nesmím vyměnit ctižádost za žádný zisk.“ τοὺς αἰχµαλώτους τοσούτων χρηµάτων λύεσθαι „vykupovat zajatce za tolik peněz“ ἀλλὰ δὴ φυγῆς τιµήσωµαι; ἴσως γὰρ ἄν µοι τούτου τιµήσαιτε. „Mám si navrhnout trest vyhnanství? Asi byste mě k tomu odsoudili.“ 7. Vysvětlovací (explicativus/determinativus) Konkrétnější genitiv specifikuje obecnější pojem. Spojení je třeba vnímat jako celek (jednu jednotku); v praxi tedy (většinou) nepřekládat genitiv českým genitivem, nýbrž v tom samém pádě, v jakém je nadřazený pojem. Převažně se vyskytuje v poezii. ὑὸς µέγα χρῆµα „velký divočák (doslovněji cca: velký kus divočáka)“, τὸ ὄρος τῆς Ἰστώνης „pohoří Istóné“ (nikoli: pohoří Istóny), ἀµαθία ἡ τοῦ οἴεσθαι εἰδέναι ἃ οὐκ οἶδεν „neznalost (spočívající v) domnění, že ví, co neví“, πηγῆς ὄνοµα „(podstatné) jméno pramen“ (nikoli: jméno pramene) II. podskupina ADVERBAINI+ ADVERBIALNI 8. Dotykový/celkový (partitivus) K jeho pojmenování: Pro skupinu a) by byl použitelný spíše český termín „celkový“, pro skupinu b) „dotykový“. Dilema lze vyřešit používáním zastřešujícího latinského termínu (eventuálně počeštěného: partitivní). a) Po nominách (nebo zájmenách či adverbiích): genitiv tu označuje soubor/množství, do kterého patří nadřazené (podstatné/přídavné) jméno. τὸ τρίτον µέρος τοῦ στρατεύµατος „třetí část (třetina) vojska“, οὐδεὶς αὐτῶν „nikdo z nich“, ἅλις λόγων „dost slov“, ὀψὲ τῆς ἡµέρας „pozdě ve dne (v pozdním čase dne)“, ποῦ γῆς; „kde na zemi (ve které části země)?“ Patří sem také většina případů genitivu u superlativu (určuje se, z jaké skupiny je to a to nej): ὁ ἄριστος ἁπάντων „nejlepší ze všech“. Velice zřídka je genitiv u superlativu nikoli celkový (partitivní), nýbrž srovnávací (k němuž srov. níže). Příležitostně je genitiv partitivní také u komparativu (kde bývá ale mnohem častější genitiv srovnávací): ὁ πρεσβύτερος τῶν παίδων „starší z chlapců“. Nadřazené adjektivum má často rod a číslo odpovídající substantivu v genitivu: ἔτεµον τῆς γῆς τὴν πολλήν „zpustošili velkou část země“, ὁ λοιπὸς τοῦ χρόνου „zbytek času“ (místo taktéž možného τὸ λοιπὸν τοῦ χρόνου). Predikativní použití (v přísudku se signalizuje příslušnost do skupiny): ἦν δ᾿ αὐτῶν Φαλῖνος „byl mezi nimi Falínos“, Σόλων τῶν ἑπτὰ σοφιστῶν ἐκλήθη „Solón byl označen za (jednoho) ze sedmi mudrců“. Pokud má nadřazené substantivum člen, stojí genitiv obyčejně mimo jeho platnost: οἱ ἄποροι τῶν πολιτῶν (nikoli v platnosti členu **οἱ τῶν πολιτῶν ἄποροι) „nemajetní občané (nemajetní z občanů)“. b) Po slovesech: genitiv je tu předmětem. Obecně lze říct, že děj se týká pouze části genitivem pojmenované entity. To lze dobře sledovat na případech, kdy si konkuruje vyjádření předmětu v genitivu s vyjádřením v akuzativu: τῶν πώλων λαµβάνει „bere hříbata (přesněji: bere [některá] z hříbat)“ vs. λαµβάνει τοὺς πώλους „bere hříbata“ (eventuálně všechny). Kromě sloves samotných se i slovesná adjektiva s touto sémantikou pojí s genitivem, např.: ἔµπειρος „znalý“, ἐπιµελής „dbalý“, µέτοχος „mající účast“, πλήρης „plný“, ἄµοιρος „nemající podíl“. Vyskytuje se zejména u těchto sémantických tříd sloves: Požívání: ἐσθίω „jíst“ πίνω „pít“ γεύοµαι „ochutnávat“ ἀπολαύω, ὀνίναµαι „požívat“ Učasti: κοινωνῶ, µετέχω „podílet se, mít podíl (na něčem)“ µεταδίδωµι „dávat podíl (na něčem)“ µέτεστί µοι „mám podíl (na něčem)“ Dotyku: ἅπτοµαι, ψαύω (v próze zřídkavé) „dotýkat se“ λαµβάνω/-οµαι „dotýkat se, brát“ αἱρῶ „brát“ ἔχοµαι „držet se (něčeho)“ πειρῶµαι „zkoušet, testovat (něco)“ Zasahování a míjení: τυγχάνω „zasahovat; dosahovat (získávat)“ ἁµαρτάνω „míjet (něco), mýlit se (v něčem)“ τοξεύω „střílet (z luku na někoho/něco)“ ἀκοντίζω „hazet oštěpem (po někom/něčem)“ ψεύδοµαι, σφάλλοµαι „mýlit se (v něčem)“ (Slovesa míjení by podle některých koncepcí měla genitiv nikoli partitivní, nýbrž odlukový.) Touhy: ἐπιθυµῶ, ὀρέγοµαι, ἐφίεµαι „toužit (po něčem)“ Pečování a zanedbávání: ἐπιµελοµαι/ἐπιµελοῦµαι, κήδοµαι, φροντίζω „starat se, pečovat (o něco)“ µέλει µοι „záleží mi (na něčem)“ ἀµελῶ, ὀλιγωρῶ „nestarat se, nedbat (o něco)“ (Slovesa zanedbávání by podle některých koncepcí měla genitiv nikoli partitivní, nýbrž odlukový.) Panování: ἄρχω, βασιλεύω, τυραννεύω, κρατῶ „vládnout“ ἡγοῦµαι „vést“ (Tato slovesa by podle některých koncepcí měla genitiv nikoli partitivní, nýbrž srovnávací.) Pamatování a zapomínání: ἀναµιµνῄσκω „připomínat (něco), upomínat (na něco)“ ἐπιλανθάνοµαι „zapomínat (na něco)“ (Slovesa zapomínání by podle některých koncepcí měla genitiv nikoli partitivní, nýbrž odlukový.) Vnímání: ἀκούω „slyšet, poslouchat“ αἰσθάνοµαι „vnímat“ πυνθάνοµαι „dozvídat se (něco/o nečem)“ συνίηµι „rozumět (něčemu)“ U osob se u těchto sloves používá pouze genitiv, v případě věcí se vyskytuje genitiv i akuzativ. U některých z nich může stát i genitiv zdroje (auctoris, viz č. 15). Oba najednou se vyskytují málokdy. O interpretaci rozhoduje kontext. Plnění: πίµπληµι, πληρῶ „plnit (něčím)“ γέµω, πλήθω „být plný/-á (něčeho)“ Začínání: ἄρχω/ἄρχοµαι „začínat (něco/s něčím)“ 9. Předmětový (obiectivus) U podstatných jmen pojmenovávajících děj/stav může genitiv odpovídat předmětu příslušného slovesa: τῶν βαρβάρων φόβος „strach z barbarů“ (odpovídající myšlenka se slovesem: φοβοῦνται τοὺς βαρβάρους „bojí se barbarů“). Je třeba pamatovat na to, že po substantivech stejného typu se vyskytuje i genitiv podmětový (viz výše č. 2), a při překládání tedy myslet na to, že příslušné spojení může být ambivalentní. Genitiv předmětový je navázán i na substantiva odvozená od sloves, kterých předmět bývá v jiném pádu (akuzativu/dativu): θεῶν εὐχαί „modlitby k bohům“ (sloveso: εὔχοµαι θεοῖς „modlit se k bohům“), µετὰ τῆς ξυµµαχίας τῆς αἰτήσεως „se žádostí o spojenectví“ (sloveso: αἰτοῦµαι ξυµµαχίαν „žádat o spojenectví“). Místo podmětového i předmětového akuzativu se ve vhodných případech vyskytuje také přivlastňovací zájmeno. Obzvláště jeho předmetové užití je pro interpretaci do češtiny neintuitivní: ὁ ἐµὸς φόβος „můj strach“ nebo (častěji) „strach ze mne/přede mnou“. 10. Vztahový (respectus) Oznamuje, čeho se týká přísudek, resp. věta, udává tedy náplň/téma nějakého aktu či emoce. V mnoha případech lze ovšem tuto náplň chápat jako příčinu děje, což zavdávalo podnět k tomu, že byl interpretován jako původem ablativní a označovám jako genitiv příčiny (causae). V tomto přehledu dávám přednost koncepci, která původ genitivu hledá spíše v praindoevropském (partitivním) genitivu. Tento genitiv lze tedy překládat – obecně řečeno – pomocí a) „ohledně (ve věci)“, b) „pro, kvůli“, přičemž častější (a elegantnější) je asi možnost b), které se tedy doporučuji držet. Je spjat se dvěma skupinami sloves (a odpovídajích adjektiv): Právního řízení: αἰτιῶµαι, διώκω, γράφοµαι (med.) „žalovat (kvůli něčemu/ohledně něčeho)“ φεύγω, γράφοµαι (pas.) „být obžalován (z něčeho/kvůli)“ ἁλίσκοµαι „být usvědčován (z něčeho)“ ζηµιῶ „trestat (za něco)“ δικάζοµαι „soudit se (vést soudní spor) (o něco/kvůli něčemu)“ (Adjektiva: např. αἴτιος „vinen [z něčeho]“, ὑποδικός „obžalován [ve věci]“). (Pozor: U sloves ze soudní praxe bývá ještě genitiv ceny – viz č. 6.) Emoční (verba affectuum): χαίρω, ἥδοµαι „raduji se (z nečeho)“ φθονῶ, ζηλῶ „závidím (něco/kvůli něčemu)“ θαυµάζω, ἄγαµαι „obdivuji (pro něco)“ εὐδαιµονίζω, µακαρίζω „velebím (kvůli něčemu)“ ἐλεῶ, οἰκτίρω „smilovávám se (kvůli něčemu)“ ὀργίζοµαι, χαλεπαίνω, µέµφοµαι „zlobím se (kvůli něčemu)“ Příklady: δώρων ἐκρίθησαν „byli odsouzeni za dary (úplatky)“ σὲ ηὐδαιµόνισα τοῦ τρόπου „označil jsem tě za šťastného pro/s ohledem na tvou povahu“ Koncept/název genitivu vztahového (na úkor genitivu příčiny) odůvodňují (nepříliš časté) případy, v nichž genitiv určitě nevyjádřuje příčinu, jako: τί δὲ ἵππων οἴει; „Co si myslíš o koních?“ τοῦ τοξότου οὐ καλῶς ἔχει λέγειν ὅτι… „Není dobré říkat o lukostřelci, že…“ 11. Času (temporis) Poskytuje údaj o tom, kdy se něco děje. Jelikož je tento genitiv partitivního původu, většinou je nutno rozumět údaji tak, že akce probíhala/probíhá/proběhne pouze během části pojmenovaného časového úseku. θέρους „v létě, během léta (v nějakém bodě/úseku léta)“ βασιλεὺς οὐ µαχεῖται δέκα ἡµερῶν. „Král nebude bojovat do deseti dnů (během deseti dnů).“ οὐδεὶς ξένος ἀφῖκται χρόνου συχνοῦ ἐκεῖθεν. „Žádný cizinec zde není (už) dlouhou dobu (sem nepřišel během dlouhé doby).“ Distributivně se vykládá případ (s členem) jako: δραχµὴν ἐλάµβανε τῆς ἡµέρας „vydělával drachmu za den“, ačkoli by asi bylo možné pochybovat o tom, že jde skutečně o genitiv času. 12. [Místa (loci)] Určuje místo, později také asi i směr. Vyskytuje se v poézii: λελουµένος Ὠκεανοῖο „vykoupán v Okeánu“ V próze jsou jeho instance zřídkavé a sporné (vysvětlitelné jinak): ἰέναι τοῦ πρόσω „jít kupředu“ (ale tady by mohlo jít o partitivní genitiv, zdůrazňující, že dopředu se malo jít pouze část možné dráhy) ἐπετάχυνον τῆς ὁδοῦ τοὺς σχολαίτερον προσιόντας „popoháněli po cestě ty, kteří postupovali pomaleji“ (možná ve skutečnosti: ohledně cesty“, tedy genitiv vztahový). Za genitivy nelze ze synchrónního pohledu považovat adverbia jako ποῦ; „kde?“, που „někde“, αὐτοῦ „tam, tu“, πανταχοῦ „všude“ (ačkoli jde o ustrnulé genitivní tvary). B. Genitiv < *ablativ 13. Odlukový (separativus) Plní roli nepřímého předmětu (resp. jednoho z předmětů) po slovesech (a také po slovesných adjektivech odpovídající sémantiky), která znamenají přibližně „oddělovat/oddělovat se/být oddělen (od někoho/něčeho)“, např.: χωρίζω „oddělovat“ εἴργω „vylučovat (z čeho), bránit (v něčem)“ κωλύω „bránit (v něčem)“ (ἀπο)στερῶ „zbavovat“ παύω „nutit končit (s něčím)“ ἐλευθερῶ „osvobozovat, zbavovat“ (ἀπ)αλλάττω „odstraňovat, zbavovat“ (ἀπο)λύω „zbavovat“ εἴκω „držet se dál (od něčeho), odstupovat (z něčeho)“ ἀπέχοµαι „zdržovat se, stránit se“ λήγω „končit (s něčím)“ φείδοµαι „šetřit (něco/s něčím)“ ἀπορῶ, σπανίζω „postrádat, nemít“ δέοµαι „potřebovat (něco), prosit (o něco)“ στέροµαι „být zbaven“ ἀπέχω, διέχω „být vzdálen“ διαφέρω „lišit se (od někoho/něčeho)“ Pozn.: Pokud je sloveso δέοµαι s akuzativem (věci) i genitivem (osoby), jde o genitiv zdroje, nikoli odlukový (+ o akuzativ vnějšího předmětu): ταῦτα σου δέοµαι „tyto věci od tebe potřebuji“, resp. „o tyto věci tě žádám“. 14. Srovnávací (comparativus) a) Při srovnávání stojí u komparativů; označuje entitu, která je měřítkem (tedy výchozím bodem srovnávání – proto jde o genitiv ablativního původu): Ὦ παῖ, γένοιο πατρὸς εὐτυχέστερος „Dítě, kéž se staneš šťastnějším než otec!“ (Genitiv srovnávací by tady bylo možné alternativně nahradit pomocí ἢ πατὴρ). Vyskytuje se i u pozitivů, které implikují srovnávání: δεύτερος „druhý (po někom/něčem)“, ὕστερος/ὑστεραῖος „pozdější, zadnější, druhý“, περιττός „větší, významnější“, -πλοῦς/-πλάσιος „- násobný“: δευτέρῳ ἔτει τούτων „druhý rok po těchto (událostech)“ διπλάσια ἀπέδωκεν ὦν ἔλαβεν „(odevz)dal dvojnásobek toho, co dostal“ Genitiv u superlativu může také být nikoli celkový (partitivní), jak je obvyklé (k tomu viz č. 8), nýbrž srovnávací – ovšem jenom zřídka: λεπτότατον γὰρ πάντων τῶν ὑγρῶν τὸ ὕδωρ ἐστὶ καὶ αὐτοῦ τοῦ ἐλαίου „voda je totiž nejjemnější ve srovnání se všemi tekutinami, i samotným olejem“ τὸν πόλεµον … ἀξιολογώτατον τῶν προγεγενηµένων „válku … nejvýznamnější ve srovnání s předchozími“ (daná válka není součástí skupiny předchozích, proto by neměl genitiv být partitivní). b) Váže se také se slovesy, která označují nadřazenost nebo zaostávání, jako: ὑπερέχω, περίειµι, πλεονεκτῶ „mít navrch (nad někým)“ περιγίγνοµαι „nabývat vrchu (nad někým)“ ἐλαττοῦµαι, (ἀπο)λείποµαι „zaostávat (za někým)“ ἡττῶµαι „podléhat (někomu/něčemu)“ ὑστερῶ „být pozdější (než někdo), meškat (za někým)“ Podle některých názorů by sem patřily také genitivy po slovesech vládnutí, ty ale v tomto přehledu klasifikuji jako partitivní. 15. Původce/zdroje (auctoris) Bývá u sloves: fyzického původu: εἰµι, πέφυκα „pocházet (z někoho), být zrozen(a)/zplozen(a) (někým)“ γίγνοµαι „rodit se (z někoho)“ nabývání informace: ἀκούω „slyšet (od někoho)“ µανθάνω, πυνθάνοµαι „dozvídat se (od někoho)“ nabývání něčeho (ojediněle): τυγχάνω „nabývám (od někoho)“ Příklady: τούτων πυνθάνοµαι ὅτι οὐκ ἄβατόν ἐστι τὸ ὄρος „dozvídám se od nich, že to pohoří není nepřekročitelné“ ταῦτα δέ σου τυχόντες „když od tebe toho nabyli“ U sloves nabývání informace může stát i genitiv dotykový (partitivus; viz č. 8 v kolonce sloves vnímání). Oba najednou se vyskytují málokdy. O interpretaci rozhoduje kontext. Obvyklejší než pouhý genitiv zdroje je genitiv s předložkou (zejména παρά). {Genitiv příčiny (causae)} V některých koncepcích existuje kategorie genitivu příčiny (spíše ablativního původu). Její náplň by měly tvořit případy, které jsou v tomto přehledu řazeny mezi genitiv vztahový (respectus, č. 10) původu genitivního. Dodatky: Genitiv u sloves s předponami Slovesa s některými předponami, zejména ἀπό-, ἐξ-, πρό- či κατά- (posledně jmenovaná s významem cca „proti“ ve smyslu nepřátelského aktu), mají často předmět v genitivu. Dáno je to předponou, původně adverbiem vážicím se s genitivem, bez ohledu na další význam slovesa, takže ačkoli genitiv není synchronně řízen nějakou předložkou, nemá zpravidla smysl se pokoušet ho určovat jako partitivní či jiný z výše uvedených kategorií. Pochopitelně až na výjimky (např. ἀπολαύω, περιγίγνοµαι, k nimž viz výše). Příklady: ἀφίστηµι „svádím k odpadnutí (od někoho)“ ἀποτρέπω „odvracím (od někoho/něčeho)“ ἐκβάλλω „vyháním (z něčeho)“ προαιροῦµαι, προκρίνω, προτίθηµι „upřednostňuji (před někým/něčím)“ καταφρονῶ „pohrdám (někým/něčím)“ καταγελῶ „vysmívám se (někomu)“ Genitiv zvolací (exclamativus) Zvolání mohou být v genitivu, často doprovozena částicí φεῦ nebo οἴµοι. Předpokládá se, že toto užití má vazbu na genitiv po emočních slovesech (k čemuž viz č. 10). φεῦ τῆς ἀνοίας „ach, takový nerozum!“ οἴµοι τῆς τύχης „běda, (jaké to) neštěstí!“ Genitiv absolutní Viz D. Muchnová, Syntax klasické řečtiny I., s. 82-83.