Noc na Karlštejně PDF

Znění tohoto textu vychází z díla Noc na Karlštejně tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím Orbis v roce 1953 (VRCHLICKÝ, Jaroslav. Noc na Karlštejně: veselohra o třech dějstvích. 1. vyd. Praha : Orbis, 1953. 92 s. Divadelní knihovna. Hry klasické, sv. 14). Autorem portrétu Jaroslava Vrchlického na o...

Znění tohoto textu vychází z díla Noc na Karlštejně tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím Orbis v roce 1953 (VRCHLICKÝ, Jaroslav. Noc na Karlštejně: veselohra o třech dějstvích. 1. vyd. Praha : Orbis, 1953. 92 s. Divadelní knihovna. Hry klasické, sv. 14). Autorem portrétu Jaroslava Vrchlického na obálce e-knihy je Jan Vilímek. Text díla (Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy. Citační záznam této e-knihy: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Noc na Karlštejně [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e- knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW:. Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně- Zachovejte licenci 3.0 Česko. Verze 1.0 z 26. 2. 2010. OSOBY KAREL IV., císař a král český ALŽBĚTA, jeho manţelka ŠTĚPÁN, vévoda bavorský PETR, král cyperský a jerusalemský ARNOŠT Z PARDUBIC, arcibiskup praţský JEŠEK Z WARTENBERKA, purkrabí na Karlštejně ALENA, jeho neť PEŠEK HLAVNĚ, číšník císařův HLÁSNÍK na Karlštejně Dvůr císařský. Panoši a zbrojnoši. Děj se koná na Karlštejně v červnu roku 1363. 4 PRVNÍ DĚJSTVÍ První nádvoří na Karlštejně. Hrad v pozadí. Napravo brána hradní, vlevo vchod ve příbytek purkrabího. Blíže brány košatá lípa, pod ní sedátko. 1. VÝSTUP Purkrabí a Pešek Při vyhrnutí opony je slyšeti troubení. Z purkrabství vystoupí pan Ješek z Wartenberka, proti němu Pešek Hlavně. PEŠEK (vejde branou) Věru, dnes pytel s hosty se roztrhl! Od boţího rána aţ do slunce západu most nestačí se zvedati. PURKRABÍ (vyjde ze dveří) Je to uţ Jeho Milost snad? Ó, ne, to nemůţ' být. Myslím, ţe Jeho Milost asi právě teď Prahu opouští. Kdo jen to přijel? PEŠEK Host. – Vévoda Štěpán bavorský. PURKRABÍ Mluvil jsi s ním, pane šenku? PEŠEK Náhodou byl jsem přítomen, kdyţ slézal s koně, jenţ pokryt byl celý bílou pěnou jak druhou čabrakou. Jak se zdá, má pan vévoda velmi naspěch. PURKRABÍ Nu, a co říkal? PEŠEK Ptal se krátce, je-li Jeho Milost na hradě. PURKRABÍ A tys na to odpověděl? PEŠEK Co jsem věděl. Ţe tu okamţitě není, ale ţe dnes večer jistě sem přijede. PURKRABÍ A on řekl? PEŠEK Ţe zůstane, ţe se musí dočkati příjezdu Jeho Milosti. 5 PURKRABÍ Zle pochybils, pane šenku. Vévoda Štěpán přijíţdí jistě za politickými záleţitostmi. Víš, ţe Jeho Milost zde nerad politikou se zabývá. PEŠEK A co měl jsem dělat? PURKRABÍ Poslat jej do Prahy. PEŠEK Kdyţ je císař na cestě sem? Potkali by se v půli cestě. A pak, není to můj úřad, přijímati zde hosty – a neměl jsem také rozkazů. PURKRABÍ Vida mládeţ! Pro slovo nakvašen! Však musím státi na svém. Jeho Milost jede sem pouze na dva nebo tři dny; – zde chce míti pokoj, chce si odpočinout; ještě tu není, a jiţ jest klid jeho v nebezpečí! Proto věru není vystavěn Karlštejn! Nechť klubko pletich státnických jinde se zaplétá, zde císař chce v zátiší uţívat jen ovoce své činnosti. PEŠEK Nu, a coţ víme my, pane purkrabí, zda mu nejede pan vévoda ocukrovat to ovoce? PURKRABÍ Špatné vtipy, pane šenku! Vévoda bavorský tak někdy někomu něco ocukroval. Nevím, nevím, bude-li Jeho Milosti příchod pana vévody právě po chuti. Mohl dobře počkat pan vévoda v Praze na Jeho Milost. Snad by se tam lépe bavil neţ zde. PEŠEK To všecko mu ještě můţeš sám říci, pane purkrabí. Zde právě přichází. PURKRABÍ Nu, jest jiţ tady. – Co naplat! (Obrací se vstříc přicházejícímu vévodovi) Buď vítán, vznešený pane, na Karlštejně! 2. VÝSTUP Štěpán a Předešlí 6 ŠTĚPÁN Děkuji, pane purkrabí, za pozdrav tvůj. Myslil jsem určitě, ţe naleznu zde Jeho Milost císaře! Přijíţdím přímo ze Salcburku a přináším důleţité státní jednání. Pan šenk byl tak laskav a pověděl mi, ţe Jeho Milost jistě dnes večer sem zavítá; prosím, bys mně a průvodu mému vykázal sebe skrovnější hospodu. Chci, ba musím se dočkati císaře. PURKRABÍ Včas i v nevčas přijel jsi, pane, na Karlštejn. ŠTĚPÁN Já – v nevčas? PURKRABÍ Odpust mé upřímnosti, pane vévodo. V nevčas, chceš-li o státnických záleţitostech jednat s Jeho Milostí. Vţdycky včas, chceš-li uţíti pohostinství, jakého můţe poskytnouti Karlštejn. ŠTĚPÁN Děkuji za výklad tvůj, pane purkrabí. Nutnost věci ospravedlní kroky mé v očích císaře. Za pohostinství napřed děkuji. – Zdá se, ţe nejsem prvním hostem na Karlštejně?. PURKRABÍ Jeho Milost Petr král cyperský a jerusalemský mešká od rána zde. ŠTĚPÁN Přijel sám? PURKRABÍ V průvodu důstojného otce, arcibiskupa Arnošta. ŠTĚPÁN A kde jest král Petr? (K sobě) Ten mi nepřekáţí! PURKRABÍ Prohlíţel si hrad – nevím, pane šenku... PEŠEK Byl s arcibiskupem právě teď v kapli sv. Mikuláše , kde mu ukazoval tento illuminátorské práce pana Zbyška z Trotiny... ŠTĚPÁN (s úsměvem) Které asi velmi málo bavily krále jerusalemského. PURKRABÍ (se dívá do pravé kulisy) Však tu právě přichází. 3. VÝSTUP 7 Petr, Arnošt z Pardubic, Štěpán, Purkrabí a Pešek (Vzájemné úklony) ARNOŠT Pane vévodo! ŠTĚPÁN Bud zdráv, důstojný otče! ARNOŠT(k Petrovi) Pan vévoda bavorský. PETR Aj – jaké to shledání! Pamatuji se dobře na pana vévodu. ŠTĚPÁN Ze slavností krakovských... PETR Ovšem, ovšem. To byly časy, pánové! Tak veseli jiţ nebudem. – Ale prosím vás, co říkáte tomu, ţe jsem posud v Čechách? PURKRABÍ Těšíme se tomu, ţe se Tvé Milosti u nás líbí. PETR Líbí! – To je málo, pane purkrabí. Zboţňuji tvou zem a tvého císaře. Nevím věru, kdo je šťastnější, on, ţe má takovou zemi, či ona, ţe má takového krále. Nechce se mi odtud. Chtěl jsem jiţ zcela opravdově třikrát odjíţdět – po prvé se to nikdy s odjezdem nemyslí doopravdy. – Ale jak odjet, kdyţ slavnosti se stíhají jako pršky dubnové. Šťastná to země! ARNOŠT Díky pánu nebes, ţe slavnosti teď se u nás stíhají. Však bývalo hůře ještě před nedávném. Mor, hlad a zemětřesení stíhaly se tu o překot. Nyní věru šťastný začíná věk této vlasti. My, jiţ jsme zaţili dnů zlých, tím více oceňujeme blaho nynější. PETR A máme proto podstatné příčiny býti veselými. Nebo jak dáti jen svou vděčnost najevo, neţ veselosti? Proto já jsem pořád vesel a proto uvázl jsem zde, ţe je tu tak veselo! Jak pravím, třikrát chtěl jsem odjeti, ale Jeho Milost ani slyšet; nedovolil, přemlouval a já jsem slabý člověk, pánové, já zůstal v naději, ţe Cypr do moře se nepropadne. 8 ARNOŠT (s jemnou výčitkou) A hrob Spasitelův beztoho zůstane i nadále v rukou pohanů. PETR Máš pravdu, otče. I o tom mluvil jsem s Jeho Milostí; tak mimochodem, mezi čtvrtým a pátým pohárem mělničiny. ARNOŠT A marně jsi se namáhal. Zlaté doly Jílovské dřív vyčerpáš, neţ v tom Jeho Milost o jiném přesvědčíš. U věci té je svým, a nechť i srdce křesťana nemůţe schvalovati jeho náhledy, duch rozumného vlastimila je pochopuje. PETR Tak tedy zůstal jsem. Viděl jsem Prahu, Vyšehrad i nové město Karlovo, které takřka zázračně vyrůstá před zrakem cizince. Viděl jsem most, kostely, kláštery a koleje vysokých škol a dnes mne blaţí Karlštejn svými divy. Pan arcibiskup je mi tu svědomitým a vzorným průvodčím. ŠTĚPÁN A nedaruje ti ani jediné iniciálky v misálech a ţaltářích. (Ironicky) Ó, vzácné umění pana Zbyška, králové obdivují se tobě! ARNOŠT Ba, vzácné jest, pane vévodo, vzácnější, neţ na první pohled zdá se velmoţům tohoto světa, jiţ korunami a ţezly hrají o blaho národů! (K Petrovi) Však nesmíme mařiti drahý čas, Milosti, čeká nás ještě kaple sv. Kateřiny, ač ne ještě úplně vyzdobená. PETR Odpust, důstojný otče! Pět hodin prohlíţíme jiţ malby, svaté ostatky a všecky poklady, které bohatou rukou nakupil zde velký panovník a vzácný bratr náš. Věru, máte v Praze i zde druhé nebeské království, majíce ostatky všech svatých vyznavačů a mučenníků, mnichů a biskupů, panen a vdov. Ostatně myslím a doufám, ţe zde nejsem naposled. ŠTĚPÁN Milost královská přeje si oddechu. Chápu to. Znám to ze zkušenosti, jak unavuje ustavičné sklánění se nad knihami a obrazy. Toť věru horší neţ pochod v poli nebo honba. 9 PETR A nejvíc unavují malby na stropě, důstojný otče; necítím jiţ vaz ani kříţ a prosím, bys měl se mnou aspoň do zítřka smilování. ARNOŠT Nemám nijak v úmyslu ochotou svou obtěţovati vzácného hostě svého vladaře. Rač vládnouti, pane, časem i mnou dle libosti. Jdu na nešpory do kaple sv. Mikuláše, nalezneš mne tam vţdy ochotného k dalším tvým rozkazům. (Pozdravuje všecky) Zatím s Bohem, pánové. (Odejde) PETR Mé díky, důstojný otče! (K Štěpánovi) A nyní uţijem krásného večera, pane vévodo. 4. VÝSTUP Předešlí bez Arnošta PURKRABÍ Mohu něčím slouţiti vzácným hostům? PETR Jsi vtělená úsluţnost, pane purkrabí. ŠTĚPÁN Děkuji, nevím věru... PURKRABÍ Pak nebudem déle obtěţovat svou přítomností; pojď, pane Pešku! (Úklony. Odejde s Peškem do strážnice) 5. VÝSTUP Petr a Štěpán PETR Konečně jsme sami! ŠTĚPÁN I pohostinství někdy překáţí. PETR Jsem rád, ţe jsem se shledal s tebou, pane vévodo. ŠTĚPÁN I mne to těší. Jak se bavíš v Čechách? PETR V Praze dobře... 10 ŠTĚPÁN A zde? PETR Zde mne arcibiskup div jiţ neumořil. Krásné věci kolem, čarovné. Div světa a století je tento Karlštejn, ale... ŠTĚPÁN Ale? PETR Známe se a rozumíme si, pane vévodo. Této dokonalosti a nádheře zdejší chybí koruna. ŠTĚPÁN Nerozumím, králi... PETR Ta nádhera, ten lesk a přepych, to vše zdá se býti stvořeno kvůli něčemu jinému neţ kvůli rameni sv. Víta nebo lopatce sv. Aneţky. ŠTĚPÁN Nechápu, kam směřuješ... PETR Soudím jako člověk a tvrdím směle: ta nádhera a přepych, ten lesk a bohatství jsou zde pro – ţenu nebo ţeny! ŠTĚPÁN Pak neznáš císaře... PETR Mně arcibiskup Arnošt ničeho nenamluví. (Oba usednou na lavičku) Kvůli korunovačním klenotům vystaví se dobře opevněná věţ, ale nikoli zámek, v němţ přepych severu si podává ruku s obrazností východní! Pro ostatky svatých zbudují se ovšem nádherné kaple, nikoli však v sousedství jich útulné komnaty, tak malé a těsné, jako hnízda vlaštovčí. Ovšem stačí právě pro dva! A pak ty dvojí schody, jedny obkládané mramorem a zlatem – pro kaţdého; druhé hlemýţdí, ukryté, příkré jako tajné cesty vášně, směřující v ráj lásky, kde vám udýchaným klesne v náruč paní vašich snů a myšlenek! Ó, pane vévodo! Karlštejn je dívčí past, kde krok je tlumen brokáty a zrak zdráhající se a blaţeností zpitý, kdyţ patřiti má okem k oku, tlumen jest odleskem drahokamů. 11 ŠTĚPÁN Jsi na omylu, pane. Jeť přece světoznámá zboţnost a přísnost Karlova. PETR Coţ vylučuje zboţnost lásku? Naopak láska je téţ zboţností, pane vévodo! ŠTĚPÁN Dej si říci. Karlštejn jest v první řadě určen pro klenoty zemské, v druhé pak jest útočištěm císařovým, kdyţ naň doléhají trudy vladařské. PETR (vstane) To mi zpíval také celý den arcibiskup, pane vévodo. Ale neměj mi, prosím, za zlé, ţe ani jemu ani tobě víry dáti nemohu. Znám lidi a svět. Stále, procházeje se nádhernými komnatami, čekal jsem, kdy rozvine se těţká opona u protějších dveří, kdy vyhlédne z ní kadeřavá hlavinka s úsměvem zvěstujícím nejvyšší blaho lásky a opojení – ale nadarmo. A tak unaven poutí a prohlíţením missálů a ţaltářů, obrazů Dětřicha Wurmsera, hotových i nedodělaných, stojím před tebou nevyléčen, řekněme třeba ze své fantasie, spíše hladov a lačen nových dobrodruţství a výbojů. ŠTĚPÁN (vstane též) Pokládá tedy Milost Tvá Karlštejn za jakýsi druh harému, o nichţ zpívají dobrodruţné zvěsti výprav kříţových? U vás, toť ovšem jinak! Přece nerozehřívá zlato cyperských hroznů tvoji krev? PETR Mělničina má také své kouzlo, pane vévodo – je sice trpká, jako to mé zklamání ve zdech karlštejnských, ale dovede i přitom rozehřáti srdce a vyjasniti zrak. (Rozhlíží se kolem) Však zde, kde nic, tu nic – ostatky a zas jen ostatky! ŠTĚPÁN Dovol jen, králi, jak mohla zmocniti se tebe taková myšlenka! Císař pár měsíců po svatbě, muţ starší a usedlý, v státnickém umění, jeţ jest duší jeho ţivota, skorem zešedivělý – a děvčata – a harém docela! Ne ne, jsi příliš obrazností svou na východě, králi jerusalemský. 12 PETR Moţná, vévodo – ale nevzdám se tak snadno. Já viděl, a to rozhoduje. Na vlastní oči jsem viděl... ŠTĚPÁN Snad ne ţenu na Karlštejně? – Jsi na omylu; přísný zákaz vydán jest a znám v tom ohledu po celé zemi, ţe nesmí ţena přenocovati v těchto zdech. A nyní se chýlí k večeru – musil by vědět o tom purkrabí. PETR Ani královna není vyňata z tohoto zákazu? ŠTĚPÁN Ani královna; tak posvátné je místo, kde uloţeny jsou zemské klenoty. Pak nechce císař v poboţnostech svých býti vyrušován – ani vlastní ţenou svou. Jsem cizinec, ale tolik jiţ přece vím. PETR Divné to máte mravy na severu. ŠTĚPÁN Je to ovšem trochu podivínské, ale my dva to sotva změníme. PETR Kdyţ jsem však viděl... ŠTĚPÁN Co – zde? PETR (vede ho doprostřed jeviště, tajemně) Zde právě ne. Pod hradem. Škoda, ţe byl arcibiskup se mnou a nehnul se ani na krok ode mne. Viděl jsem právě v lese pod hradem dámu na bílém komoni. Mihla se jako paprsek tmavou zelení – ale přece viděl jsem v mţiku tom, jak spanilá byla. Nebýt arcibiskupa, ďábel by mne nebyl zdrţel, pustit se za ní nazpět do lesa. ŠTĚPÁN A viděl ji téţ arcibiskup? PETR O to jsem se nestaral; jen kdyţ já jsem ji viděl. – Ó, pane vévodo! ŠTĚPÁN Však nevjela s vámi nebo za vámi přes most? 13 PETR Zmizela v šeru lesním – ale ne její obraz v srdci mém! Prosím tě, co by tu soudil kaţdý rozumný smrtelník? Šla se jen zdaleka podívat na Karlštejn? – Víla přece to nebyla... ŠTĚPÁN Snad někdo z druţiny královniny – Karlík není tak daleko. PETR Buď kdo buď. Tvrdím směle, dívka jest na hradě, aneb není-li posud, přijde co nejdřív. Na to chci vzíti hostii anebo vzdáti se trůnu. ŠTĚPÁN Myslím, ţe bys nehodně přijímal a zbytečně se o korunu oloupil. PETR Co tedy chtěla ta dívka na bílém koní pod hradem v zeleni stromů? Čeká, aţ se setmí, a přijde. – Za několik hodin přijde téţ císař. – Na hlavu by musel být padlý, kdy by tu nechápal. Jak pravím, pane vévodo, dívka je buď zde, nebo přijde co nevidět. ŠTĚPÁN Zatím nezbývá, neţ vyčkat... PETR A pozor dát a hledat. – Pane vévodo, mohu se spolehnouti na tvou pomoc? ŠTĚPÁN Přijel jsem v záleţitostech politických – však nikdy jsem neprchal před dobrodruţstvím sladké milosti, kde se samo naskytlo. PETR To se mi líbí jsi celý muţ, pane vévodo! - ŠTĚPÁN Je to, upřímně řečeno, zbytečná práce – ale nějak čas zabíti musíme do příchodu císařova. A poněvadţ jiţ missálů a obrazů máš dost... PETR Aţ po krk, milý příteli a spojenče, aţ po krk! ŠTĚPÁN Inu, uvidíme. Však buďme opatrni! (Odejdou napravo) 6. VÝSTUP 14 Přestávka. Poté vystoupí branou královna Alžběta. ALŽBĚTA Konečně jsem tady! – Jak se chvěji! Svědomí praví mi, ţe nedělám dobře, ale hlas srdce je překřikuje a volá: Musíš! Musíš! (Rozhlíží se kol) To tedy Karlštejn! (Venku slyšeti rachot mostních řetězů) Nyní nemohu ani odtud, kdybych i chtěla. – Jest pozdě. – Co podnikám, jest šílenství, vím to. Měla jsem času dost na rozmyšlenou, kdyţ číhala jsem dole, nepozorována, v stínu lesním, aţ budu moci se pustit přes most. – Ted je třeba zmuţilosti. (Přechází) Co teď! Jednám nerozváţně, bez plánu. Kaţdou chvíli mne někdo uvidí, potká a vše jest ztraceno. – Co si počnu, co jen řeknu? – Ale co mi zbývalo činit, kdyţ jej tak šíleně miluji? (Zastaví se) A jaké mám vlastně důvody, nevěřiti jemu – zdá se mi, ţe i stín podezření je tu hříchem; ale cítím zároveň, ţe klid mé duše ţádá této zkoušky. Tak dlouho jsem ho neviděla! – Stále ty dvorní ohledy, a panovnické starosti a práce! – Čím jsem já v tom? (Hledí vlevo ke vchodu) Ó, běda, tam přichází arcibiskup Arnošt, skrýti se jest nemoţno – půjdu mu vstříc a svěřím se mu. Jeť dobrý a snad mi porozumí. (Jde mu vstříc) 7. VÝSTUP Arnošt a Alžběta ARNOŠT (vejde) Co vidím? – Tvoje Milost zde? ALŽBĚTA Nedivím se podivení tvému, důstojný otče... ARNOŠT A v této chvíli? ALŽBĚTA Vím, ţe na Karlštejn večer vkročiti ţeně nedovoleno, leč manţelka a královna snad - ARNOŠT Obávám se věru, ţe ani ta nebude výjimkou. Císař je neúprosný u vykonávání svých předpisů, a pak... 15 ALŽBĚTA Pak?... ARNOŠT Odpusť zvědavosti mé, královská paní, ale nedovedu si vysvětliti, co vedlo kroky tvé v tuto chvíli na hrad? ALŽBĚTA Co vedlo kroky mé? – A to díš tak chladně, důstojný otče! Ach, vidím to zřejmě, ţena vţdy trpí, a nejvíc, kdyţ miluje. ARNOŠT Láska tedy vede tě na Karlštejn! Tou vedena přestupuješ tak chladně rozkaz císařův... ALŽBĚTA Divíš se, ctihodný otče, ovšem tys kněz, ale tys téţ velký člověk, Arnošte – a přece se pozastavuješ nad slovem tím, přece je ti láska pohnutkou k mému kroku malou a nedostatečnou! ARNOŠT Mně nikoli, paní má! Vím, čím jest láska člověčenstvu, třeba sám nepoznal jsem rosu její oblaţující milosti! Ale nechápu dobře, jak můţe býti láska příčinou pozdní tvé návštěvy? ALŽBĚTA Ty nechápeš... Ovšem – nepoznals lásky... Ó, já jsem dvojnásob ubohá a nešťastná, jiţ proto, ţe jsi byl prvním, jejţ jsem potkala ve zdech tohoto nešťastného hradu! ARNOŠT Nešťastného? – Ty se chvěješ, královno! – Slzy v tvém oku? – Probůh, co se stalo? ALŽBĚTA Nic, důstojný otče, nic, neţ ţe jsem slabá, pošetilá ţena, nic, neţli ţe miluji svého chotě aţ k šílenství! To jsou ovšem maličkosti vůči státnickým pletichám, kvůli kterým se choť můj zavírá na tento hrad, to jest ovšem hříšnou slabostí vůči hrdinským skutkům sebezapírání a křesťanské pokory, které zde vykonává. Cítím to, jak jsem dětinská a pošetilá! Půjdu, nevím, čeho bych zde více pohledávala. (Chce odejít) 16 ARNOŠT Ty neodejdeš, dcero má! Ty stůněš, tvá duše je rozjitřena do hlubin. Přede mnou nestojí více královna, ale pouze trpící ţena. Ty zůstaneš, ty se vyznáš ze všeho. ALŽBĚTA (s bolným úsměvem) Ty však nepochopíš, otče... ARNOŠT Pochopil jsem dřív, neţ jsem viděl slzy tvé. Tobě se stýská, není-li pravda? – Ba více, ty ţárlíš! ALŽBĚTA A je to – hříchem, otče? ARNOŠT Hříchem to není, máme-li důvodů, ale slabostí je to vţdycky. – Máš příčiny k tomu, dcero? ALŽBĚTA Coţ nebyl můj sňatek pouhým výsledkem státnické smlouvy? ARNOŠT A není to lásce šťastné znamení stát se andělem míru mezi rozvaděnými národy? ALŽBĚTA Ach, otče, coţ se ptá srdce milující ţeny po národech, coţ po jejich válkách a smíru jejich? Samo v nejkrutější válku postaveno, zmítá se, dokud v odvetě lásky nenajde pravý a jediný svůj mír! ARNOŠT A myslíš, ţe by muţ takový, jako je císař, mohl bez lásky vzíti choť?... ALŽBĚTA To nemyslím. Ale on je spolu státníkem, a těm je všecko dovoleno. ARNOŠT V očích lidí snad, ale nikdy ne před vlastním jejich svědomím. Domněnky tvé jsou liché, královno, a cesta, kterou jsi volila, je... ALŽBĚTA Ó, vyslov jen, co cítím sama v duše hlubinách! Cesta, kterou jsem volila, jest nedůstojná, královny nehodná! Ale milující ţena má jiná práva, neţ jaká uznává dvorní mrav. – A pak, co dělat nyní? Jest pozdě. – Měla jsem mluvit dříve s tebou, důstojný otče! 17 ARNOŠT A nebyla bys v hloubi duše své více přesvědčena neţ právě nyní. Kde jednou ujme se símě nedůvěry, tam rychle bují v strom, jimţ nezatřese více vánek moudré rozvahy, neřku-li by jej z kořene vyvrátil. Jsem starý přítel Jeho Milosti krále, provázím kaţdý jeho krok a nemám té smělosti, bych si namluvil, ţe slovo mé můţe tebe přesvědčiti. Tys raněna, třeba léku na ránu tvou. Ty musíš býti sama přesvědčena, jak liché jsou tvoje domněnky, ty musíš na vlastní oči viděti, jak oddaný je ti císař, jak tě zboţňuje... ALŽBĚTA (snivě) Jak mne zboţňuje... (S výčitkou) A kolik dnů mi věnoval od sňatku našeho? ARNOŠT Nezapomeň, dcero, ţe jest prvním vladařem Evropy... ALŽBĚTA (trpce) Při čemţ srdce jeho ţeny musí choditi almuţnou. – Zprvu ty ohlušující slavnosti v Krakově; poté slavný příjezd sem, uvítání, představování duchovenstva a panstva, a mezi tím ani chvíle oddechu. Císař zabrán ve své vladařské práce nebo své stavby – ostatní pohltí návštěva kostelů a klášterů... ARNOŠT I na ty ţárlíš? ALŽBĚTA (vášnivě) Kdo opravdu miluje, ţárlí na všecko! Ó, jak jsem se těšila jako dítě na venkovský svůj hrádek, myslila jsem, ţe odjedu z Prahy po jeho boku – ó, běda, jaké zklamání! Vypravili mě napřed s hofmistryní mou, tou vyzáblou na těle i duchu paní Ofkou, na Karlík – a císař jel ve svém voze, ve kterém prý celou cestu pracuje, sem na Karlštejn. Zde zavře se jako poustevník a ţena nesmí překročiti jeho práh. A potom pravíš, ţe mě zboţňuje. – Ach, kdy jej zase uvidím? ARNOŠT (po chvíli) Ještě dnes, má dcero – ještě dnes. 18 ALŽBĚTA (živě) A zde, otče, není-li pravda? Ty pomůţeš mi k tomu? Ty přemluvíš ho, aby zrušil ten nesmyslný příkaz, ţe nesmí ţena býti přes noc na Karlštejně! O, díky tobě, díky! ARNOŠT Ne, toho učiniti nelze. – Císař jest důsledný a zákony jeţ dal, sám nejpřísněji zachovává. – Ale rána v srdci tvém, královno, je povahy takové, ţe třeba přiloţit na ni ostrého noţe ihned, okamţitě. Jsem nepřítelem klamu i lsti – ale zde není pomoci. ALŽBĚTA Ty zamýšlíš? ARNOŠT Jsi odhodlána podrobiti se všemu, svěřiti se úplně mému vedení? ALŽBĚTA S vděčností půjdu za tebou. Dělej, co chceš, jen vrať mi císaře! ARNOŠT První podmínka je těţká, královno. Nikdo nesmí zvědět, ţe jsi zde. Císař by nesnesl tak zřejmé a okázalé přestoupení svého předpisu. Nikdo tě nesmí zde vidět. ALŽBĚTA Coţ se mohu udělati neviditelnou? ARNOŠT Skoro – aspoň pro oči dvořanů. Pojď, jsou hosti na hradě, a Jeho Milost můţe zde býti kaţdou chvíli. Pojď v jizbu mou, kde ti povím ostatní. Bůh bude s námi. Je to první klam, jehoţ se v ţivotě dopouštím, ale konám jej klidně; vţdyť chci vrátit tobě mír srdce a vrátit tebe srdci svého přítele. ALŽBĚTA Jak ti ţehnám, otče! ARNOŠT Aţ později, dcero... Snad budeme litovati oba. Ale čas kvapí a dílo naše jest dobré. ALŽBĚTA (odcházejíc s Arnoštem) Jak láska sama! 8. VÝSTUP 19 Petr a Štěpán (S druhé strany vejdou král Petr a vévoda Štěpán) ŠTĚPÁN Chodíme zde stále dokola, jako bychom byli bludný kořen překročili – a chodíme nadarmo. PETR Kdyţ nechceš ničeho vidět, ani pochopit... ŠTĚPÁN Kdyţ Tvoje Milost zase příliš mnoho vidí a chápe. PETR Přece mi nenamluvíš, pane vévodo, ţe onen panoš, jenţ před chvílí vešel přes most do hradu, je skutečný panoš. Je jím asi tak, jako já jsem králem jerusalemským – vypadá jako panoš, dá si třeba říkat panoš – ale panošem není. ŠTĚPÁN A myslíš, ţe je dívkou! Tvoje Milost vidí ve všem a všady dcery Eviny, snad konečně i starý purkrabí karlštejnský neb arcibiskup Arnošt jsou jen zakuklené dívky! PETR Mluv co mluv, mé podezření nevyvrátíš. ŠTĚPÁN A kde ti zmizela náhle ta vítaná kořist? PETR Vešel do stráţnice... ŠTĚPÁN Patrně panoš to, ostatně zahlédl jsem ho také, měl barvu purkrabího – uznáš přec, ţe se mýlíš. PETR Barvu purkrabího? – Pak se teprve nemýlím! V tom právě to vězí. A chudák, jak v rozpacích se rozhlíţel, a ta chůze... ó, panoš v barvách pana z Wartenberka byl by trochu domácnějším na Karlštejně! ŠTĚPÁN Nu, a buď si – co zamýšlíš teď? PETR Čekat, aţ opustí stráţnici, do rána tam přece nebude. ŠTĚPÁN A kdyby byl? 20 PETR Vejdeme do stráţnice za ním a musí se přiznati, kdo jest. Jsme tu hostmi a vstup máme všude. Času máme dost, proč bychom se nepobavili! ŠTĚPÁN Ano, času máme dost. A císař stále nepřijíţdí. (Zvuk rohu v dáli) PETR Opět někdo blíţí se hradu – pojďme mu vstříc. ŠTĚPÁN Inu, kdyţ se tak líbí Tvé Milosti, proč ne. Dal jsem ti slovo, ţe budu tvým spojencem, tedy jiţ vytrvám. PETR Ale jen opatrně, jen opatrně! (Začíná se stmívat. Odejdou branou) 9. VÝSTUP Alena a Pešek Vystoupí z druhé strany Pešek Hlavně, za ním Alena jako panoš v barvách pana z Wartenberka. PEŠEK Divně se ti nějak jazyk plete, panici. Kdo ţe tebe vyslal a komu neseš list? ALENA Coţ neřekl jsem ti to zřetelně, ţe panu šenkovi Peškovi; jsi- li ty to, vezmi jej bez okolku. (Podává mu list) PEŠEK (bere list) A v čí sluţbě jsi, krásný hochu? ALENA (se směje) Děkuji za poklonu – ale mohl bys znáti barvy pana purkrabího! PEŠEK (podrážděn) Jsi všetečka, hochu – ale roztomilý všetečka. Nu, a co mi chce tvůj pán – divný to bude ţert, vţdyť jsem s ním před chvílí mluvil, nač teď posílá s listem panoše... 21 ALENA (dělá posunek, že chce list zpět) Nechceš tedy ten list? – Dobře, dej mi jej. Nezáleţí-li tobě na jeho obsahu, mně teprve ne. PEŠEK Tak sečkej, aţ si to divné poselství aspoň přečtu. (Otevře list a čte) „Všem čtoucím pozdravení a vše dobré od Boha nejmilejšího přejeme a věděti lidem dobré vůle dáváme, při tom za svědky je berouce, ţe sepsali jsme dnešního dne poctivě a řádně úpis tento, kterým slibujeme dáti dceru svou Alenu za muţ šenkovi Jeho Milosti královské panu Peškovi Hlavně, aniţ by získal, jak původně naším přáním bylo, ostruh rytířských, pakli jmenovaná jiţ dcera naše Alena toho dokáţe, ţe proti zákazu našeho nejmilostivějšího císaře a krále Karla, toho jména Čtvrtého, jejţ Bůh všem věrným Čechům k radosti a slávě dlouhá léta zachovati račiţ, jednu noc bez úrazu a úhonu na jeho hradě Karlštejně stráví. Za to vyplatíme, kdyby toho nedokázala, sto kop grošů stříbrných a deset soudků mělnického statečnému a urozenému panu Ctiborovi z Fuchsberka, nejvyššímu lovčímu a purkrabímu v Dobříši, milému příteli našemu, jakoţ i on, Alena-li toho dokáţe, dá tuto částku jí v dar svatební...‖ ALENA (se směje) Nu, co tomu říkáš, statečný pane šenku! PEŠEK Jaké to mumraje a ţerty? Co s tím, hochu? Kdo to sepsal? ALENA Nu, tak si, moudrý pane, rač přece přečísti podpis! PEŠEK (čte) Skutečně – pan Ctibor z Fuchsberka i Jan z Wartenberka podepsali a sigillum své přivěsili. (Prohlíží Alenu, která se mu do očí hlasitě směje.) Či blázním já téţ? Mohu věřit zrakům svým? – Aleno! Tys to? ALENA Nu, konečně jsi mne poznal! Zkouška dopadla výborně. Mohls oči na mně nechat a ničeho's nepozoroval. Je vidět, ţe mi sluší dobře barvy strýčkovy. PEŠEK Co zamýšlíš? 22 ALENA Coţ jsi nečetl, či nerozumíš? Tvá láska je velmi krátkozraká, pane Pešku! Co zamýšlím? Jsem, jak vidíš, tady a chci vítězně odtud odejít, neboť jde mi o ruku velmi dvorného, ale trochu nechápavého pána, který před chvílí mne nazval krásným hochem. (Směje se) Hlas srdce nepromluvil, pane Pešku, je to smutné znamení! PEŠEK Zde chceš zůstat – kvůli té sázce? Divný to ţert, Aleno, který naší lásce nijak neposlouţí. ALENA Divný to ţert, který nás jedině spasí. Řekni sám, co máme jen počít, abychom konečně byli svými! Zde se ti to podává takřka na dlani. – Nu, sáhni po tom bez rozmyšlení a bez rozpaků. PEŠEK Vyslov se jasně, Aleno. Mluv rychle, neb kaţdou chvíli můţe zazníti roh, zvěstující příchod Jeho Milosti. ALENA Císař dnes přenocuje na hradě? – Dobrá. Teď bude naše vítězství ještě úplnější (Sedne na lavičku. Pešek vedle ní) Nuţe, tedy poslyš, můj bázlivý rytíři. Můj otec, jak k svému smutku víš, vzal si jednou do hlavy, ţe musíš získati dříve ostruh rytířských, neţ mne povedeš k oltáři. Ale, milý Boţe, to se jen řekne, viď? Získat ostruh – jak? Do Itálie císař jiţ nejezdí, abys mu zachránil ţivot v nějakém spiknutí; války nejsou. Co dělat! Prosila jsem, plakala jsem, ţe toho ani nezasluhuješ... PEŠEK Ty zlaté srdce... ALENA Nic naplat... Tu přišel včera večer k nám pan Ctibor z Fuchsberka, starý přítel mého otce, dobrá a veselá kopa. Sedli k stolu s otcem, pili, hráli v kostky, mluvili o Jeho Milosti, o zemi, o říši a pletichách zahraničních, ţe uţ jsem z toho zívala a chtěla odejít do své komnaty. Vtom začal pan Ctibor vypravovat o tom novém zákonu, ţe nesmí ţádná ţena býti přes noc na Karlštejně. Můj otec se dal do smíchu, tloukl na stůl, vyskočil a tvrdil, ţe by rád viděl ten ţert, 23  kdyby někdo to přece dokázal. Pan Ctibor odmlouval, to ţe jest nemoţné ― otec se durdil, ţe to lze učiniti, slovo dalo slovo a vešli v sázku, jak jsi právě četl. „Zlíbal bych to děvče, které to podnikne,― pravil otec můj a slzy mu tekly smíchem do poháru. „Já sama to chci podniknout, ― zvolám. „Jak, ty, dítě! ― vykřikl divokou radostí otec, „dobrá, zkus to a vyţádej si pak, co ti libo. ― – „Ruku pana Peška, třeba neměl ostruh rytířských, ― odvětím, „svoluješ k tomu? ― – „Dobrá, i k tomu svoluji, ― pravil otec rozjařen. Sázka uzavřena – jak vidíš, kula jsem ţelezo, dokud bylo ţhavé. – Teď jsem tedy zde. A spoléhám na tvou podporu, pane Pešku. To přestrojení je moje myšlenka. Co – mlčíš? – Líbím se ti přec? (Vstane a přejde vlevo) PEŠEK To je šílenství, Aleno! Aleno, to je čirý nerozum, který nás zničí a od cíle našeho jen zbytečně vzdálí. K tomu nijak nemohu přivolit. ALENA Tys mi pěkný spojenec! PEŠEK Coţ nepomýšlel tvůj otec na hněv císařův? Tobě se nedivím, tys blázínek, ale on... ALENA Děkuji za poklonu! Hněv císařův – coţ nestojí naše láska ani za tolik? Však mne Jeho Milost ani neuvidí – chceš-li, zůstanu mezi many v stráţnici – krátce: budu, kde chceš, udělám vše, co se ti zlíbí, ale zůstanu tady. Či nestojím, nezdvořilý pane, za to? Pak se seberu a dobrou noc! PEŠEK Jaký to šílený, ztřeštěný nápad! My se zničíme! ALENA Zvlášť budeme-li jen neustále naříkati a bědovati. Já jsem tady a nehodlám odejít. PEŠEK Ale co si počneme? ALENA Tvoje starost, pane šenku! Uvedeš mne na stráţnici. Sám jsi mne nepoznal, tím méně mne poznají druzí. Budu s nimi 24  vrhcáby hrát a pít, a chceš-li i šermovat dle libosti! Vydej mne za svého mladšího bratra nebo sestřence, mám barvy strýčkovy – to teprve nevzbudí podezření. To však je všecko tvojí starostí – nu, namáhej přece také trochu svou hlavu! PEŠEK Nešťastný, šílený nápad, Aleno! ALENA Pořád vedeš jen svou, jsi věru smutný patron, pane Pešku, bývals veselejším, ale okolí císaře je asi nesmírně smutné, soudím-li dle tebe, jak jsi váţný, rozumný a usedlý. Zato já budu dnes veselá! Je to přece dobrodruţství, noc na stráţnici, mezi panoši a many při poháru, co tu bude povídek a ţertů, noc v takové výšce blíţe hvězd a tebe! – Nu, doufám, ţe se také dáš vidět, ty mramorový ţenichu? PEŠEK Já – přece víš, ţe se nemohu hnouti od Jeho Milosti! ALENA Coţ pije celou noc aţ do rána? PEŠEK (káravě) Aleno! ALENA Nu, Boţe, to je přec otázka zcela přirozená. Jsi jeho šenk, co děláš jiného, neţ ţe naléváš? – Jeho Milost přece, doufám, také spí... PEŠEK Pak jsem v předsíni na stráţi u něho. ALENA Můţeš tedy odejít, aţ usne... PEŠEK To právě nemohu! ALENA Pak děkuji za takový úřad. Hlídat ho, kdyţ spí, a nalévat mu, kdyţ bdí. (Vzdorovitě) To jsem měla vědět – to bych se byla tak vydala sem – já blázen; máš pravdu, já se těšila tak dětinsky na to, ţe budeme spolu, ţe si všecko povíme – a ty nechceš ani na chvilku přijít. PEŠEK Kdyţ nemohu... 25 ALENA Já ti něco povím, Pešku. Kdo chce, ten můţe. Mně také někdo mohl říci, ţe je nemoţno podniknout, co já podnikám, a hle, jsem tu, protoţe jsem chtěla. Znáš mne, ţe jsem neoblomná. (Určitě) Doufám, ţe se dnes v noci uvidíme. PEŠEK Inu, zkusím to tedy. ALENA A kde? PEŠEK Zde pod lipou. – Ale povaţ, Aleno, ještě jednou, v jaké nebezpečenství se vydáváš! Co dnes hostí na Karlštejně! ALENA Tím spíše se ztratím já mezi nimi. PEŠEK A pak na strýce jsme docela zapomněli, purkrabí tě pozná, víš, jak je přísný! ALENA Vím také, jak mne miluje. A dobře tak, strýce máme právě zapotřebí. PEŠEK Purkrabího? ALENA Přece musí mému otci i panu Ctiboru z Fuchsberka někdo třetí dokázat, ţe jsem tu byla, mně ani tobě neuvěří, řekli by krátce, ţe jsme spolu umluveni. Kdyţ však dá strýc, sám purkrabí karlštejnský, na to své slovo a pečeť... PEŠEK A tím sám sobě krásné vysvědčení, jak bedlivě ostříhal rozkazů královských... ALENA Po tom se teď neptáme, pane Pešku. Strýček to musí vědět, ţe jsem tu, aby to mohl dokázat a dosvědčit. A abych tebe trochu potrestala za tvou nehybnost, chladnost a ne právě velikou dvornost, ukládám a nařizuji tobě, abys mu to se vší šetrností, ale zároveň určitostí pověděl! PEŠEK Jaké nemoţnosti ode mne ţádáš, Aleno! Přijdu sem v noci, ač se vydám tím u veliké nebezpečí – ale purkrabímu neřeknu ničeho, předně by vše prozradil a pak... 26 ALENA Nu a pak? PEŠEK Pak by myslil, ţe já vše nastrojil. Ostruhami rytířskými chci tebe dobýti – ale lstí nikoliv. ALENA Inu, vidím, ţe musím jednati sama. Chtěj nebo nechtěj, řekni nebo neřekni, přijď večer nebo ne – já o tobě ničeho nevím a ty o mně rovněţ tak. Provedu si své sama, jak jsem započala. PEŠEK Ty se hněváš, Alenko? ALENA Naopak, miluji tě více neţ ty mne – toť vše. PEŠEK Aleno, ty můţeš pochybovat... (Bere ji za ruku a chce ji políbit. Zvuky trub zdola) ALENA (se mu vymkne a běží vpravo) Na to teď, pane šenku, času nemáme. Znáš teď svou úlohu – třeba jednat rozhodně. PEŠEK Dole se míhají pochodně – toť jistě Jeho Milost přijíţdí, třeba mu jíti vstříc. ALENA Čtu v očích tvých, ţe vykonáš všecko dle vůle mé. Tedy večer zde pod lipou na shledanou. (Odejde do strážnice. Pešek odchází druhou stranou; vtom vyjde arcibiskup Arnošt a zastaví se v přemýšlení, Pešek se zastaví na druhé straně rovněž zamyšlen. V první chvíli jeden druhého nepozoruje) 10. VÝSTUP Arnošt a Pešek ARNOŠT (vyjde, pro sebe) To celkem dobře vymyšleno! – Jak jen nyní odstranit pana Peška! Třeba, aby královna stála na stráţi v předsíni loţnice královské. Pešek mi překáţí. Co plátno, musí s cesty, musí se rozstonat. 27 PEŠEK (pro sebe) Ano, to se řekne pod lipou na shledanou! Ale jak se jen dostat z předsíně loţnice královské – to je jiná a trochu těţší otázka – kdyby mě jen něco napadlo. – Rozstonat se – starý prostředek, ale vţdy dobrý, leţ rodí leţ, musím být nemocným. (Spatří Arnošta) Aj, arcibiskup, dobrá, řeknu mu to hned. ARNOŠT (spatřil v téže chvíli Peška) Hledal jsem tě právě, Pešku. Jako na zavolanou vběhl jsi mi do cesty. PEŠEK Přeješ si, důstojný otče? ARNOŠT Záleţí ti, pane šenku, na získání ostruh rytířských? PEŠEK Otče – jak by ne? Toť aspoň teď jediný a první cíl mé ctiţádosti. ARNOŠT Pak poslechni mého rozkazu a ručím ti za ně. PEŠEK Hořím touhou... ARNOŠT Dnes musíš stonat, pane šenku. Dnes nebudeš nalévati večer Jeho Milosti, ani míti stráţ v předsíni jeho loţnice. PEŠEK (stranou) Sláva, vyhráno! (Nahlas) Ale můj úřad, otče... (Stranou) Proč bych teď nedělal trochu drahotu? ARNOŠT Nenamítej ničeho, chceš-li vůbec přijati můj návrh, aniţ se ptej po příčinách a důvodech toho. Předstírej chorobu a nevycházej z bytu purkrabího. PEŠEK (stranou) Tato podmínka se mi právě nelíbí. (Nahlas) Věru nevím, otče... ARNOŠT Mohl bych raditi něco k tvému neštěstí nebo škodě tvojí? PEŠEK (po krátkém rozmýšlení) Rád poslechnu rozkazu tvého, otče! ARNOŠT Ty dnes tedy stůněš, ale nezapomeň na to, nezapomeň! (Odcházeje obrátí se) Nezapomeň! (Odejde) 28 11. VÝSTUP (Po jevišti rozprostřena záře zapadajícího slunce) PEŠEK (sám) Teď vězím ve dvojí pasti. Od císaře se mohu sice vzdálit, ale k Aleně nemohu. Však vyhráno mám v obém případě. Buď se povede plán Aleny a jest mou následkem sázky otce jejího, nebo se plán nepovede a jest opět mou následkem získaného rytířství pomocí arcibiskupovou. Buď jak buď, Pešku, máš více štěstí, neţ zaslouţíš. Nepřijdu-li pod lípu, bude se ovšem Alena zlobit, ale co na tom, bude aspoň potrestána za lehkomyslnost, jakou zosnovala celou tu hru. – Či lépe snad vyhledati dříve Alenu mezi čeledí – a dát jí zprávu? To nemohu, od této chvíle jiţ jsem nemocen. – Tedy do purkrabství! – (Po chvíli) Snad kdybych se přece jen na chvilku v noci k Aleně podíval. Kdo to bude vidět? – A co jen arcibiskup má za lubem! (Zvuky trub stále bližší) Ovšem, teď je pozdě na všecky rozvahy – císař přichází! Stůňu tedy, nic platno. Dobrou noc, Alenko! (Odejde) 12. VÝSTUP Karel IV., Arnošt, Purkrabí, Petr, Štěpán a Družina. (Na jeviště hrnou se za hlaholu trub pážata, stráže a pánové čeští, v jejich středu císař Karel IV., za ním purkrabí karlštejnský, Arnošt, král Petr, vévoda Štěpán, komonstvo, v němž několik kněží a církevních hodnostářů. Trouby utichnou) KAREL IV. (rozhlíží se kolem) Konečně opět volně dýši! Bohu a svatému Václavu chvála! – Můj Karlštejn! PURKRABÍ (předstoupí) Je mi plesem a radostí vítati vznešeného vladaře po době tak dlouhé. KAREL IV. Děkuji ti, pane purkrabí. Zde rád se nechám vítati. Zde dýchám v srdci svého národa. Zde jsem mezi svými! (Rozhlíží 29  se kol po všech a kyne všem vlídně, jak spatří vévodu Štěpána, zachmuří se) Pan vévoda? Buď vítán! (Vévoda mlčky se ukloní) Doufám, ţe jen přátelská návštěva tě zavedla na Karlštejn! (Uvidí krále Petra) A tu náš vzácný a milý host, král Petr! Nu, prohlédl jsi sobě hrad, pane bratře – a pak, upřímně, jak se ti líbí? Víš, je to ještě nehotové, je to teprve začátek mé myšlenky, a prosím, bys soudil shovívavě. Karlštejn jest celý dílo mé, zde provádím své vlastní návrhy, (usmívá se) a věř, ţe často i k nelibosti stavitelů svých i vzácných mistrů cechu malířského. PETR (se uklání) S podivem prohlédl jsem, veden vzorným výkladem otce Arnošta, tvé dílo, a mlčím-li, je to jen hluboký úţas, nenalézající vhodných slov k chvále a velebení. KAREL IV. Jsem rád ţe se ti to jen trochu líbí, pane bratře. Přepych východu zde ovšem nenajdeš – je to jen útulek samotáře, jen pevná schrána pro svaté naše klenoty korunní. Ach, pánové, jak se to volně dýchá po vykonané práci! Jedu z Prahy, pracuji jak obyčejně celou cestu ve voze, v tom kmitnou se mi v zrak drahé ty stráně nad Berounkou. Marně! Musím vyhlíţeti z okna vozu, kraj stokrát procestovaný novou mne láká lahodou a tisícerými dýše půvaby! Chlumy rostou, rozeznávám šikmý hřbet "Ostrého" a zadumanou stráň „Plešivce―, stopuji břeh řeky, znám kaţdou trhlinu ve skalách, kde hnízdí jiřičky! Nevidím posud svůj hrad, tak jsem jej ukryl sám před sebou, ale tuším jej nablízku, pánové, čekám, kdy ustoupí poslední zelená záclona lesnatých vrcholů a kdy kmitne střecha kostela svatého Palmatia mezi stromy! Konečné jsem tady, kde všecko jest moje, tak konejšivé, tiché, v klid vybízející! A dále Beroun – Verona mia... Nuţ buďte všickni vítáni na mém hradě! Pravím na mém, neboť Čechy patří Čechům, ale Karlštejn je můj, mou prací i myšlenkou! Rád bych, aby zde ovládal všecky týţ pocit klidu a blahé spokojenosti, jako mne a tebe – můj 30  Arnošte! (Podá mu ruku) Ať je veselo u stolu, pane purkrabí, ať ocení moji hosté moje mělnické, jako můj hrad! – Pojďte, pánové! (Karel, Arnošt, pážata a dva kněží odejdou. Ostatní odejdou do strážnice) 13. VÝSTUP Vévoda Štěpán, král Petr a Purkrabí PURKRABÍ (k Štěpánovi) Nu, neměl jsem pravdu, pane vévodo? PETR Císař se zasmušil, sotva tě uzřel, pane vévodo. ŠTĚPÁN Musím však dostat slyšení, musím. PURKRABÍ Řekl jsem ti, pane vévodo, zde nechce Jeho Milost ani slyšet o věcech politických. ŠTĚPÁN Veliké sluţby mi prokáţeš, pane purkrabí, jestliţe mi vymůţeš přece slyšení. Nezapomenu ti toho a bohatě se ti odměním. PURKRABÍ Coţ mohu já? Ale viděl jsi, co můţe arcibiskup. Jestli ten ti, pane vévodo, nevymůţe slyšení, je všecko marné. Teď odpusť, musím dbáti o stůl a sklep svých hostí. (Odejde do hradu) 14. VÝSTUP Vévoda Štěpán a král Petr ŠTĚPÁN Tedy k arcibiskupovi! (Chce odejít) PETR (ho zadrží) Jsi mi pěkným spojencem, pane vévodo, jsem na stopě a ty mne opouštíš... ŠTĚPÁN Mám důleţitější starosti, pane... 31 PETR Ale slyš jen – dívka je zde. ŠTĚPÁN V tvé hlavě? PETR Jak jsem ti pravil – v šatech panoše. ŠTĚPÁN Tedy přece – zákaz císařův! PETR Jako všecky jiné zákazy, aby se neplnily, aby se lépe provedlo, co zakazují. Nu, chceš být mým spojencem? ŠTĚPÁN Jen slyšení dostat u císaře, ještě dnes – PETR Promluvím s arcibiskupem, dá si říci. Zde má ruka! ŠTĚPÁN Dobrá, tedy k arcibiskupovi! PETR (tiskne mu ruku) A pak – na lov za dívkou – za páţetem! (Odejdou) Opona spadne 32 DRUHÉ DĚJSTVÍ Ložnice na Karlštejně. Síň prostranná ve slohu doby, bohatě vyzdobená, na stropě zlaté a stříbrné květy na tmavorudé půdě, mezi nimiž hvězdám podobné zlaté hřeby. Za oponou pod nebesy lože. Vedle něho stůl, pokrytý svitky pergamenu. Na levé straně nádherné klekátko, na kterém otevřený misál. Napravo menší stolek, na němž bohatě ozdobená stříbrná konvice a zlatý pohár. Stranou vchod do domácí kaple císařovy, zakrytý portiérou, na které jsou na zlaté půdě vetkány svatováclavské orlice. V kapli jest skvělé osvětlení, které proniká i portiérou. Právě naproti vchodu do domácí kaple jiná portiéra, za níž je vchod do předsíně, kde stojí páže na stráži. 1. VÝSTUP Alžběta (Při vyhrnutí opony je slyšet, jak doznívá v kapli zpěv večerní pobožnosti vždy slaběji a slaběji; při jeho posledních zvucích objeví se na prahu královna Alžběta v oděvu pážat barvy pana purkrabího; vyjde z předsíně a rozhlíží se plaše kolem) SBOR (zpívá za dveřmi, kterými padá světlá záře na jeviště) Nedej zahynouti nám i budoucím, svatý Václave, Kriste elejson! (Ztichne) ALŽBĚTA (vyjde ze dveří) Jiţ stalo se. Nelze více ustoupiti. Strach svírá mi ňadra. Teď teprve cítím, jak jsem se prohřešila svou nedůvěrou. Císař je tu kaţdým okamţikem, a mne síly opouštějí. Ó, Boţe, Boţe, jak velká jsou to muka milovati tak 33  horoucně, tak plamenně, jako já miluji! Vţdyť mne pozná, musí mne poznati, jak vejde. Jak budu zahanbena před ním! (Pomlčka) Ale coţ, miluje-li mne vskutku? Má pravdu Arnošt, ţe láska má této zkoušky zapotřebí – či naopak, má pravdu hlas mého srdce, který praví, ţe tato zkouška je hříchem proti lásce? Kdo mi poví pravdu? – Však buď jak buď, já miluji a milovat budu – i oklamaná! Slyším kroky Boţe, stůj při mně! (Jde do pozadí vpravo) 2. VÝSTUP Karel IV., Arnošt a Alžběta. (Ze dveří kaple vyjde Karel IV., za ním arcibiskup Arnošt; Alžběta ustoupí až k portiéře a uklání se hluboko před vstupujícím císařem) KAREL IV. (přicházeje) A co se stalo našemu milému Peškovi? Jest nebezpečné jeho onemocnění? ARNOŠT Ne právě; obyčejné nachladnutí, Tvoje Milosti. Doufám, ţe jiţ zítra bude zase k tvým sluţbám zdráv i ochoten. KAREL IV. (s pokynem na Alžbětu) A zastává ho? ARNOŠT Mladý Olbramovic, syn purkmistra Novoměstského. Dávno touţil přiblíţit se k slunci tvojí velebnosti. KAREL IV. Jak umíš lichotit, milý Arnošte! Však z tvých úst zní to jinak neţ obyčejné, všední pochlebenství ješitných a samolibých dvořanů! (K Alžbětě) Tedy první noc na stráţi, hochu, před komnatou císaře! Nu, neuvidíš tu nic zvláštního, aby ti snad nedočkavostí a napětím srdce bušilo. Karel IV. pomodlí se k Bohu a lehne jako poslední sedlák jeho říše – snad umdlen víc – to celý ten rozdíl! ALŽBĚTA (se hluboce uklání, aby ukryla své rozpaky) Císařská milosti! 34 ARNOŠT Chvěje se celý, proniknut vahou svého nového úřadu. KAREL IV. Brzy tomu odvykne, milý Arnošte! (Postoupí do popředí a více si Alžběty nevšímá; ta ustoupí těsně k portiéře na prvnější své místo) Nu, teď teprve jsem doma! (Usedne za stůl na židli) Buď tak laskav, Arnošte, a nalej mi trochu vína, musíš jiţ zastati našeho nemocného číšníka! ARNOŠT (nalévaje) S radostí, pane můj! KAREL IV. Zde dobře jest! Nu, a jak pokročily, Arnošte, práce na Karlštejně? Obdivoval prý se jim král jerusalemský? ARNOŠT Skutečně stál překvapen před divy tvého ducha a důvtipu, a jeho úsudek platí dvojnásobně. KAREL IV. Proč, milý Arnošte? ARNOŠT Jest král Petr světák, baví-li toho věci posvátné a umělecké tou měrou, nejlepší to vysvědčení o jich ceně a hodnotě... A král byl vskutku nadšen, ba unešen. KAREL IV. (pije) To mne velice těší. A coţ kaple svaté Kateřiny? Trochu se to protahuje s jejím vyzdobením, věru nevím, proč mistr Dětřich tak otálí... (Pokyne Arnoštovi, aby se posadil) ARNOŠT (sedne na židli) Obyčejná to vlastnost všech mistrů cechu malířského i sochařského. Dávají si všichni trochu na čas; však buďme spravedliví, Milosti, myšlenky naše letí ovšem rychleji neţ práce jejich namáhavá, v podrobnostech se ztrácející. Ty vidíš v duchu svém vše zářící a skvělé, mezi tím co oni pracně kladou barvu k barvě a kamének ke kaménku. Ty pojmeš bleskem myšlenky vyzdobení celého stropu, co mistr stráví několik dnů zlacením záře kol hlavy svaté Panny nebo vykládáním lemu jejího roucha. Tak my jsme jen netrpěliví, co oni jsou pracovití. KAREL IV. Máš pravdu, jako vţdy, milý Arnošte. Nebudu jiţ více dotírati na mistry. 35 ARNOŠT Dětřich dokončil právě tvůj obraz nad vchodem kaple svaté Kateřiny. – Zbývá ještě obraz císařovny. KAREL IV. Nu?... ARNOŠT Mistr váhá, mluvil jsem s ním včera, nechce malovat zpaměti; snaţně mne prosil, abych vymohl aspoň jedno sedění Její Milosti císařovny. KAREL IV. Jak to, Arnošte – to by bylo trochu divné překvapení pro císařovnu! Má seděti obrazu, který jí má býti tajemstvím aţ do poslední chvíle? Je mi líto, ţe mistr Dětřich nemůţe trefiti její podobiznu zpaměti. Věru, je to škoda. Mám zkaţenou radost. Chtěl jsem tím Elišku překvapit! (Zadumá se) ALŽBĚTA (v pozadí k sobě) Ó, Boţe, on myslí na mne! – Jak jsem šťastna! KAREL IV. (v snění) Ano, chtěl jsem ji překvapit. Na místě, kde chci jediné sám ve váţných dnech posvátného téhodne mluviti s Bohem svým, tam v modlitby mé má svítiti drahá její tvář, to jediné, co mne můţe vedle štěstí a zdaru mých Čech poutati k této bídné zeměkouli. (Pije, – hlasitěji) Arnošte, řekni mistru Dětřichovi, ať dokončí ten obraz zpaměti, chci vésti jeho štětec, kde chvěti se bude v rozpacích, znám kaţdý tah jejího obličeje, kaţdý vlásek jejích skrání, kaţdý záhyb jejího úsměvu! Povedu ruku jeho a vytvoří velké dílo, před nímţ se zastaví budoucnost, nebo nebude malovati on, ale sama láska! Jsem snad dětinský v očích tvých, Arnošte, ale já nestvořil lásku, já ji jen vděčně přijímám z rukou velikého Boha. ALŽBĚTA (v pozadí k sobě) Ó, Boţe, ó, Boţe! KAREL IV. Ale teď touţím jiţ po odpočinku, Arnošte, dobrou noc! ARNOŠT (vstane) Odpusť, královská Milosti – smím vznésti prosbu k tobě? 36 KAREL IV. A ty se ptáš – ty pochybuješ? ARNOŠT Díky za důvěru tvou! Chci mluviti krátce. Jednej, jak za dobré uznáš, zamítni třebas prosbu mou, mne tím nezarmoutíš. KAREL IV. Jsem dychtiv; vidím však spolu, ţe nejsi své věci přímluvčím příliš horlivým. Přeješ si... ARNOŠT Ničeho pro sebe, ale vévoda Štěpán... KAREL IV. Chce slyšení – dovedu si to jiţ domyslit. Nemám však chuti, milý příteli. Nerad bych, by po vzpomínce na mou Elišku se mísil mezi ní a mezi Boha nějaký stín světských záleţitostí. ARNOŠT Však vévoda předstírá důleţité politické poslání... KAREL IV. Jehoţ jádrem jako vţdy bude jen zisk a prospěch jeho domu. (Po chvíli přemýšlení) Budiţ tedy. Nemohu ti ničeho odepříti, Arnošte, a snad přece něco důleţitého bych mohl propásti svou umíněností. Vţdyť nemusím, vyslechnu-li vévodu, přistoupiti k jeho návrhům. Ať tedy vejde. Ale prosím tě, ať rychle přednese, co chce, jsem unaven a pak se obávám, ţe bych řekl vévodovi své mínění příliš ostře, kdyby měl prodlévati a státi se příliš dotěrným. Ať tedy vejde, ty laskavě počkej s páţetem v předsíni. ARNOŠT Děkuji jménem vévody. KAREL IV. Ještě něco. Arnošte, chtěl jsem ti ukázati dar, skvostný pás, který chystám královně. ARNOŠT Ale vévoda... KAREL IV. (rychle řeč obrátí) Máš pravdu. – Ať tedy vejde! ARNOŠT (odejde) 37 3. VÝSTUP Karel IV. sám, Alžběta v pozadí. (Karel přejde vlevo, Alžběta v pravé pozadí) KAREL IV. Jen co odbudu ještě tyto poslední záleţitosti, pak chci býti více tvým, moje Eliško! Jsou to věru divné líbánky – v dubnu svatba – a druhý měsíc poté jsme si jako cizí – tak to dále zůstati nemůţe, ba nesmí! Ona musí zvědět, jak je mi drahá, a to brzy, hodně brzy! Kéţ by to moţno bylo zítra, ba co dím zítra, ještě dnes! Ó, Eliško! ALŽBĚTA (v pozadí v těžkém boji, postoupí vpřed a chce se již císaři vrhnouti k nohám, ten zvedne hlavu; v témže okamžiku vejde do ložnice vévoda Štěpán) KAREL IV. (se prudce vzchopí a myslí, že panoš ohlašuje příchod vévody) Ach ano, hochu, připomínáš mi návštěvu pana vévody – zapomněl jsem... ALŽBĚTA (zmatena ustoupí za portiéru) 4. VÝSTUP Karel IV. a vévoda Štěpán. KAREL IV. Buď mi vítán, pane vévodo! ŠTĚPÁN (se uklání) Dík nejhlubší, ţe's mi povolil slyšení. Cítím, ţe nejsem právě ve chvíli této nejvítanějším hostem na Karlštejně. KAREL IV. Dík za upřímnost. Jsem rovněţ přímý, vévodo, a řeknu hned, ţe's uhodnul. – Však prosím, k věci! Sedněme! (Oba usednou) 38 ŠTĚPÁN (usedaje) Kladu v rozmluvu tuto poslední naději svou i domu svého. KAREL IV. (kývá povážlivě hlavou) ŠTĚPÁN Ty sám, který tak dbáš o zaloţení pevné a rozsáhlé moci rodinné, mne pochopíš, a doufám, ţe změníš své úmysly ještě v poslední chvíli. KAREL IV. (stále kývá hlavou) ŠTĚPÁN Já i synové mojí prosíme Tvou milost, abys upustil od spolku s bratry mými, znáš důvody naše, starý spor i jeho kořeny... KAREL IV. (prudce vstane) Dobře děls, ţe znám spor váš i kořeny jeho. Právě, ţe to vše tak dobře znám, jest můj úmysl pevný a nezvratný. Řeknu ti krátce, vévodo, v záleţitosti této jest marné všecko co podnikáš. Volils špatnou chvíli i špatný začátek. Chceš najednou býti čistým v očích mých a omlouvati a zakrývati mým příkladem, co j e těţkým tvým proviněním! Či nestrhl jsi jen z důvodu ryzího sobectví na sebe Horní Bavory? – Na to odpověď mi dluţen zůstaneš! Máš pravdu já se starám o moc domu svého, ale děje se to vţdy jen po cestách pravých, se mnou je vţdy svaté právo a úradek bystré hlavy vţdy jemu se ve všem podřizuje! Ty však jen násilím a libovůlí jsi se obohatil. Toť ten rozdíl mezi námi. – Pečuj o moc a zvelebení domu svého v mezích zákona, a rád ti podám ke všemu ruky pomocné i ochranné, proti bratrům tvým však se nespojím s tebou, leda bys vrátil Horní Bavory. ŠTĚPÁN Však tito vţdy se nezachovali tak vůči Tvé Milosti, bys najednou jim podával ruku k smlouvě přátelské. KAREL IV. Nezachovali? Ba ţe – ovšem ţe nezachovali! Ale kdybych chtěl počítati a věrně pamětliv býti, kdo kdy se ke mně nezachoval, musil bych s celou svatou říší římskou 39  účtovati – leč to jsou, jak snadno pochopíš – věci mrzuté. Ty odbývám nejraději za hranicemi této země, zde chci míti klid a mír. ŠTĚPÁN Jemuţ obětuješ klid a mír Německa – širší, pravé říše... KAREL IV. O klid a mír Německa, vévodo, vy sami se postaráte, by dlouho netrval. A ţe mi starost o Čechy vyčítáš, tomu jsem dávno zvykl od tvých krajanů. Nemusil bych ti ani odpovídat na tuto námitku, chci však, aby pro budoucnost bylo zcela jasno mezi námi. Cizím statkem jsem sebe neobohacoval nikdy, násilím jsem nezískal ničeho, já platil vţdy hotovými penězi, a smlouvy, které kdy jsem uzavíral, jsou veřejné – nebojím se výtek přítomnosti ani soudu dob pozdějších. Nelichotím si, ano hádám, jaký bude asi o mně úsudek příštích časů v ústech tvých krajanů, pane vévodo. V jednostrannosti své řeknou, ţe jsem byl Čechů otcem, říše římské ale pouhým otčímem. Ale to mne nezarazí na dráze jednou nastoupené; váţil bych si přátelství tvého, ale hrozeb tvých lekat se věru nemám příčiny. ŠTĚPÁN Smlouvou s domem mým bys k provedení zámyslů svých (Ironicky) – nám ovšem na ten čas nedostupných – nabyl pevnější půdy v Německu. KAREL IV. Děkuji za starostlivost tvou, pane vévodo. (Určitě) Zde je kaţdé slovo naprosto ztraceno! (Přejde vlevo, Přívětivě, později s rostoucím zápalem) Nyní však dovol, abych tě směl dlouho pokládati za milého hostě nejen na Karlštejně, nýbrţ i v Čechách, o které ţe pečuji, tak ostře mi s krajany svými vytýkáš. Leč rci sám, je moţno, pane vévodo, abychom nemilovali to, co jest dílem naším? Chápeš lásku otcovskou, pane vévodo? Je to zákon přirozený, ţe dítě jest nám drahé nejen tím, ţe naše je, ale více proto, ţe jeho ţivot je ţivotem naším. Kdyţ jsem přišel do této země, nalezl jsem všady ţalně zírající poušť; města ochuzená a vypleněná, vesnice 40  zdrané a oţebračené, panstvo zpupné, odbojné a loupeţivé, lid zmalátnělý, kleslý, duševně a tělesně utýraný. Začal jsem těţkou práci. A nyní, kdyţ vidím, jak se dílo mé daří, kdyţ vidím, jak země před mým zrakem zkvétá a lid bohatne, jak snaha má je pochopena a uznána, kdyţ vidím, ţe jsem milován – tu chci překonati sebe v lásce k této zemi. Je to poměr otce a dětí, co mne blaţí v Čechách. V tom jest klíč k tomu nepochopenému od vás tajemství mé horlivosti v Čechách a mých zde úspěchů. Však dosti o tom. Kdyby kaţdý učinil ze své země za dobu svého panování, co já jsem z Čech učinil, nepoznali byste Evropu v několika desítiletích! – Chci ještě vykonat v kapli malou poboţnost, pane vévodo. Dobrou noc! Zítra, doufám, ţe budeš hostem mým na lovu, jejţ podnikneme do lesů berounských. Dobrou noc! (Kyne mu a odchází zvolna dveřmi do kaple; vévoda se mlčky hluboce uklání) 5. VÝSTUP Štěpán ŠTĚPÁN (sám) Neoblomný a v zámyslech svých tajemný jako vţdy! – Však co mi zbývá; tvářiti se sladce k těmto kyselým hroznům. Ted mám ovšem dosti času býti nápomocen svému příteli, králi cyperskému, v jeho honbě po děvčatech. Ten blázínek kaţdé páţe div očima neprobodá, (Ohlíží se kol) však ten hoch, co v předsíni má stráţ, mně samotnému zdá se býti trochu podezřelým; upozorním naň krále Petra – a všimnu si ho bedlivěji při odchodu. (Odejde dveřmi) 6. VÝSTUP Král Petr a Alžběta 41 (Chvíli hluboké ticho. Poté slyšeti za portiérou, zvenku do ložnice Karlovy vedoucí, kroky a tlumený hovor, který se stává rychle zřetelnějším a prudším. Scéna tato mluví se po veliké pause za dveřmi) PETR (za portiérou) Kdyţ ti však, hochu povídám, ţe císař dobře ví o mojí návštěvě, ţe svolil k ní – ţe sám arcibiskup Arnošt za mne mluvil... ALŽBĚTA (za portiérou) To všecko ti, pane, nepomůţe. Mám přísný rozkaz nepouštěti nikoho; jediný vévoda Štěpán měl slyšení, a ten právě odešel druhými schody nalevo. PETR (za portiérou) Právě s ním jsem na schodech se smluvil. Císař na mne čeká – nedělej tedy okolků! ALŽBĚTA (s rostoucím hněvem za portiérou) Budu volat o pomoc, to jest násilí, jak sem, pane, vnikáš! PETR (ještě za portiérou) Však ty popustíš – nerad lovím potmě... (Mezitím vtiskl Alžbětu na jeviště) ALŽBĚTA (vyběhne ze dveří, za ní Petr) Co chceš? – Já nesmím pustit nikoho a císař je na modlitbách. PETR To mi právě vhod, milý panoši, neboť nejdu kvůli císaři, ale kvůli tobě. ALŽBĚTA Jsi šílený. Proč kvůli mně? PETR (se k ní blíží s rostoucí vášní) Nač přede mnou tajností? – Vím všecko, všecko, sladký panoši – ty nejsi, co se zdáš... ALŽBĚTA (ustupuje před ním) Nechápu, co pravíš – jsi na omylu. Nutíš mne, bych volal o pomoc. (Stranou) Boţe, Boţe, co jen si mám počíti? PETR Však bys tak přede mnou neustupoval... Proč by muţ muţi nepodal bez ostýchání ruku? Dej mi polibek a uvěřím – ţe nejsi dívkou! 42 ALŽBĚTA Ty šílíš, pane! Pomni na hněv císařův. Budu volati! PETR (ji stále pronásleduje) Políbení, nebo budu volati já! ALŽBĚTA (ustupuje) Toho neučiníš! PETR (se k ní tiskne) Ba, ţe učiním! Políbení jen jediné, mne neoklameš, já tě stopoval od řeky do lesa k hradu, já vím, ţes dívkou – já tě miluji! ALŽBĚTA (učiní posunek, jako by tasit chtěla) Zpátky, smělče! PETR (v největším stupni vášně) Tak tedy takto se mnou chceš hovořit? Dobrá, snad spíše se smluvíme! (Tasí rovněž) ALŽBĚTA (přiskočí rychle, vytrhne meč Petrovi, zlomí jej a hodí mu jej pod nohy) Zpátky, smělče! – Zde ses těţce zklamal, králi jerusalemský! Teď jdu pro císaře! (Odchází k portiéře u kaple) PETR (žene se po ní) Stůj, krásná zmije! ALŽBĚTA Sem! Pomoc! Na pomoc! (Vtom vyjde z kaple Karel IV. a za druhou portiérou objeví se arcibiskup Arnošt. Petr zaražen ustoupí, císař udiven vkročí doprostřed, Arnošt s klidným úsměvem pozoruje celé skupení) 7. VÝSTUP Karel IV., Alžběta, Petr a Arnošt. KAREL IV. Co jest – co se zde děje? – Aj, náš milý bratr a host v tak důvěrném hovoru s mým páţetem. – Toť dnes z nočních návštěv ani nevyjdu! (Zpozoruje meče na zemi) A zbraně... tedy spor? Aj, co to znamená? ALŽBĚTA Jeho Milost násilně přes můj odpor vnikl do této komnaty. 43 KAREL IV. A tys horlivě zastával svůj úřad. (K Petrovi) Čím ti mohu poslouţiti v tak pozdní chvíli, pane bratře? PETR (ustupuje v rozpacích) Císařský pane... ARNOŠT (předstoupí) Vina jest moje, Milosti. Zapomněl jsem po večeři ti oznámit, ţe přeje si král Petr prohlédnouti domácí kapli tvou při osvětlení; vyprávěl jsem mu totiţ, jak lesk drahokamů zvýšen září tisíce světel kouzelný dojem působí. Páţe nevědělo o příchodu Jeho Milosti. Já na to vzpomněl právě před chvílí a chvátal jsem předejíti nedorozumění; vidím s lítostí, ţe přišel jsem pozdě. KAREL IV. Vţdy včas, by vše bylo vysvětleno, Arnošte! (K Petrovi) S radostí, milý pane bratře, nejen skromná domácí kaple moje, nýbrţ i kaple sv. Kříţe a sv. Kateřiny je ti k sluţbám; doufám, ţe dal milý Arnošt rozsvítit všecky svíce podél zdí! (Pokyne směrem k domácí kapli) Arcibiskup bude tak vlídný, ţe provodí tě, jako ve dne činil, a svede tě pak druhými schody na dvůr. A nyní dovolte, pánové, bych vám přál „dobrou noc!― PETR Teď mě skoro mrzí dětinské přání mé; odpusť, ţe tak pozdě jsem vyrušoval, ctihodný Arnošt věru vinen jest... KAREL IV. Naopak dobře činil, ţe tě na noční vzezření kaplí upozornil. Lesk českých drahokamů je při záři světel vskutku okouzlující (Kyne k portiéře) a stojí za podívanou. (Významně) Dobrou noc, pánové! ARNOŠT Bůh s tebou, Milosti! PETR (k sobě) Nepovedlo se. – Aby to ďas! (Odejde provázen Arnoštem do domácí kaple. Alžběta se uchýlí za portiéru) 8. VÝSTUP 44 Karel IV. KAREL IV. (sám. Přejde ložnici, pak se na chvíli zastaví) To není pouhou náhodou! – Král Petr byl v rozpacích – páţe se rdělo a třáslo – jediný Arnošt opanoval klidně, jak jeho obyčej, všech rozčilení! Ví Bůh a svatý Václav! S tou kaplí při večerním osvětlení to byla pouze výmluva – včasná výmluva – nic jiného! Král Petr měl jiné zámysly. (Přejde a zastaví se) Ale jaké? – Proč přišel hned po mé rozmluvě se Štěpánem? – Snad ho hledal – není mi známo, ţe by tak dobrými byli přáteli, aby zvěděti musel hned král cyperský výsledek politického poslání vévody bavorského. (Po chvíli přemýšlení) Zeptám se Arnošta, je přímý, jest můj starý přítel. (Náhle se zarazí) Ale kdy se ho zeptám, dnes jiţ nepřijde; počkám do rána, musím počkat. (Zamyslí se) A coţ páţe? – Ano, vyptám se teď páţete. (Jde k portiéře vedoucí do předsíně a náhle se zastaví) Ten hoch se podivně chvěl, zdálo se mi, jako by v tom rozčilení změnil svůj hlas – ten hlas mi byl velmi známý – jeho postava, tahy jeho obličeje... Boţe, mně se rozednívá... (Uzří na zemi přelomený meč, zvedne jej a prohlíží) Mám světlo! – Hoch láme těţké damascenské meče jako mrkve – kdo umí to v celé říši? Císařovna jedině; roztrhnouti kovový pancíř shora dolů jako kus plátna, přelomiti podkovu jest jí hračkou. To jest ona! (Jde k portiéře a opět se zastaví) Jaké však by mohla míti císařovna úmysly? Snad se přece klamu? – Jednám vţdy s rozvahou, zde však nadarmo se namáhám překřičeti vnitřní hlas, jenţ praví mi, ţe páţe to jest císařovna! Praví mi to onen hlas proto snad, ţe touţím po ní, ţe milá a sladká by mi byla její přítomnost? Coţ klamu-li se? (Rozhodně) Však páţete se vyptám, poznám přece, na čem jsem, a je-li to ona a bude-li jako posud hráti svou úlohu výborně, budu s ní hráti také. Uvidíme! (Odhrne portiéru) Pojď sem, hochu! 45 9. VÝSTUP Karel IV. a Alžběta. ALŽBĚTA (vejde nesměle) KAREL IV. Předstup blíţe, hochu! ALŽBĚTA (postoupí o několik kroků blíže kupředu) KAREL IV. Ještě blíţe. Jsi tedy po prvé na stráţi? ALŽBĚTA (s bázní) Ano, císařská Milosti! (Pohlédne naň) KAREL IV. (stranou) Ano, ona je to! Ona je to! (Nahlas) Dobře jsi se drţel – ale jsi začátečník a nebude ti nazbyt několik pokynů. Posaď se. (Přejde vpravo) ALŽBĚTA (stranou) Díky Bohu, on mne nepoznal. (Nahlas) Nemohu přece sedět, dokud vladař můj stojí. KAREL IV. Jen se posaď, usednu také, vezmi pohár a nalij mně a sobě. Noc je dlouhá a nechce se mi spát. (Mezitím co Alžběta nalévá) Stát na stráţi v předpokoji císaře není ještě všecko, hochu. ALŽBĚTA (zůstane státi a nalévá vína) Vím, neusnout přitom je větší umění. KAREL IV. Máš ovšem pravdu. Je však něco, co jest největší umění; baviti pána svého v bezesných nocech – a těch mají panovníci nejvíce. ALŽBĚTA Myslím však, Milosti, ţe je to jen vinou jejich. KAREL IV. Jsi trochu prostořeký, hochu, ale sluší ti to, pij tedy! (Pije) ALŽBĚTA Děkuji, Milosti, nepiji vína. 46 KAREL IV. Aj, co to slyším? To se nesrovnává s tvou statečností. (Dívá se upřeně na ni) Lámeš meče jako třísky a vína bys nepil? Coţ, kdyţ si toho výslovně král tvůj přeje? ALŽBĚTA (chytne pohár) Ať tedy ţije! KAREL IV. Kdo, můj hochu? ALŽBĚTA (v rozpacích) Kdo? – Jak říkáme, ten, koho milujeme! KAREL IV. Toţ z duše ti připíjím! (Pijí oba) Co říkáš tomu vínu? ALŽBĚTA Nemohu přece tobě, císařská Milosti, haněti tváří v tvář, co je dílem tvým a pýchou tvou. KAREL IV. Tobě tedy příliš nechutná, jsi upřímný! ALŽBĚTA Je trpké, Milosti, trpké jako panská sluţba. (K sobě) Ničeho neví, jen zmuţile a srdnatě. KAREL IV. Proč jsi ji tedy vyhledával? (K sobě) Drţí se dobře, já však ji lapím. (Nahlas) Ty, syn zámoţného měšťana, sám neodvislý, nač ses pídil po sluţbě u dvora? ALŽBĚTA Záleţelo mi na tom seznati ji. Otec říkává, ţe třeba je znáti všecko. KAREL IV. A přidrţeti ţe máme se nejlepšího, praví apoštol. Ale jak vidím, není panská sluţba v očích tvých tím nejlepším. Brzy vrátíš se domů, viď, k lokti a váze svého otce, a věř, ţe dobře učiníš. ALŽBĚTA Ano, vrátím se, (Smutně) zvláště kdyţ poznám, ţe nehodím se k tak důleţitému úřadu, jakým jest střeţiti osobu vladaře a býti jeho společníkem. KAREL IV. Co mluvíš, blázínku? Co si bereš do hlavy, ţe bys nestačil mé sluţbě? Naopak, mám tě rád, tvůj vzrůst a tvá statečnost se mi líbí, jsi jedním slovem roztomilá – (Alžběta sebou trhne) roztomilý hoch! 47 ALŽBĚTA Jak jsi laskav, císařský pane! (K sobě) Díky nebesům, snad mne jiţ nepozná! KAREL IV. Jak jsem pravil, jsi statečný, roztomilý hoch. Ale, poslyš, něco bych ti přece vytýkal. ALŽBĚTA Jsem zvědav, Milosti, a věř, ţe vezmu si k srdci tvé naučení. KAREL IV. Jsi zvědav? Nu, dobře, malý všezvěde. Mám ti mnoho co vytýkat, ano, bojím se, ţe celá noc nám ani nestačí, bys všecko zvěděl, co se mi na tobě nelíbí. ALŽBĚTA (k sobě) Celá noc! Teď to začíná ztuha. – Celou noc, ó Boţe. (Nahlas) Jiţ poslouchám, Tvoje Milosti! KAREL IV. Předně ti vytýkám, ţe tak málo vína piješ. Hoši tvého věku líp to umívají. Jsem však upřímný a řeknu ti tajnou svou myšlenku. Ty piješ také dost – ale kdyţ tě nikdo nevidí, ty chceš přede mnou býti vzorem dokonalosti, chceš se tvářiti jako upejpavá panenka. ALŽBĚTA (se zapomene) Ne jako panenka, to právě nechci, císařský pane můj! KAREL IV. Tys ještě ke své prostořekosti malý pokrytec, dokonalé páţe! ALŽBĚTA Jak mi křivdí ten velký a vţdy spravedlivý král! KAREL IV. Dokazuji právě pravdu slov svých – jsem spravedlivý, dávám ti stále příleţitost k obraně – pij tedy a dokaţ opak! Věř mi, je dobré a burgundskému nezadá. Nuţ tedy na zdraví toho, koho milujeme! (Pije) ALŽBĚTA (k sobě) Nic platno, musím pít – ale jak to dopadne! (Nahlas) Ale já nemiluji a nemohu tedy pít! KAREL IV. Vidíš, jak mám pravdu, ţe z pokrytectví tebe obviňuji; před chvílí jsi pil na zdraví toho, koho milujeme, a teď 48  najednou nikoho nemiluješ. Na konci mi namluvíš, ţe's ani posud v ţivotě ţeny sobě nepovšimnul! Tvé líčko ovšem tomu nenasvědčuje. Coţ tedy nikoho nemiluješ? Hleď, jsme povinni milovati aspoň bliţního svého vůbec, a jsme-li tak způsobné páţe, jak ty se býti zdáš, pána svého zvlášť. Mne tedy také nemiluješ? ALŽBĚTA (opět se zapomene) Ó, miluji, miluji nade všecko! KAREL IV. (k sobě) To šlo ze srdce. (Nahlas) Hezky jsi to řekl, jako bys dívkou byl. ALŽBĚTA (stranou) Nebesa! KAREL IV. Je vidět, ţe zkušený jsi v hrách a cviku sladké milosti! Hleď, zde je pás, zajisté máš téţ dobrý vkus a povíš mi, jak se ti líbí. (Vezme se stolu pás) Dříve však buď tak hodný a pověz mi ještě jednou, jak mne miluješ. ALŽBĚTA (vyhýbavě) Jako pána svého, nadšeně i oddaně. KAREL IV. Opět se přetvařuješ. To neznělo jako po prvé. Chci se vsadit, ţe kdyţ po prvé jsi vyslovoval slovo „miluji―, myslil jsi na někoho jiného, neţ na mne, starého a zasmušilého samotáře. Však nechme toho, prohlédni si tento pás (Podává jí ho) a pověz mi upřímně, jak se ti líbí; vy mladí věcem těmto lépe rozumíte. ALŽBĚTA (prohlíží pás) Pěkný, ba nádherný jest! Jaké rytiny a drahokamy – a tu jsou nápisy, ano i verše! KAREL IV. (se zalíbením ji pozoruje) ALŽBĚTA (čte) „Na tom světě ţádná jiná.― A zde: „Nenieť div, ţe tuţím, neb ze všech nejkrasšej slúţím; mój milý, netuţ mnoho, 49 ač chceš, však máš pro koho!― Jaké to dojemné verše! KAREL IV. Líbí se ti ten pás? – Nu, vezmi si jej, dej ho své milence, jistě máš nějakou, bude ti zajisté vhod... ALŽBĚTA (v rozpacích) Děkuji, Milosti – nemám milenky a oloupil bych někoho jiného o tak vzácný dar, který jistě původně nebyl pro mne uchystán. KAREL IV. Marné vytáčky, hochu! Vidím, ţes také pyšný ke všemu! Dobře, věřím ti, ţe nemáš milenky. Proto vezmi pás přece na památku dnešní první své stráţe. Můţeš jej zcela dobře také sám nosit. Pojď, zkusíme ho, zdá se, ţe bude právě dobře, jaký by na tebe schválně dělán byl. ALŽBĚTA (ustupuje) To sotva, císařská Milosti. KAREL IV. Ty pochybuješ – proto právě to musíme zkusit! Coţ se mne bojíš, ţe přede mnou prcháš? – Či mám jako král Petr tasiti na tebe? Chceš mi zlámati meč? To bych ti věru neradil, je to kus vzácné práce! (Vstane) Ale pás zkusíme! ALŽBĚTA (k sobě) Boţe – teď to přijde, jsem ztracena! KAREL IV. (k sobě) Teď mi neujde! (Vezme ji za ruku, nahlas) Jak hebkou ručku máš, a jak malou je vidět, ţe's příliš mnoho tětivu nenapínal, ani oštěpy neházel. (Vezme ji kol pasu a zkouší pás) Neřekl jsem to: jako by schválně byl pro tebe! A jak ti sluší: Ale ještě lépe by se vyjímal, kdyby zpod něho splývala blankytná říza, měl by pak mnohem větší význam! Však co vidím, ty se chvěješ – ty bledneš a klesáš? ALŽBĚTA (klesá mu v náruč, omdlévajíc) Ó, Boţe – ó, Boţe! KAREL IV. Co je ti, hochu, ty omdléváš. Zdá se mi, ţe máš příliš těsný kabátec! (Posadí ji do křesla) Dýcháš tak zimničně. (Pro sebe) Jsem u cíle! 50 ALŽBĚTA Díky, ó, díky, císařská Milosti – jiţ to přešlo, je mi uţ lépe. (Stranou) Teď jistě ví uţ všechno. KAREL IV. Jsi mi to pěkný hrdina, dvě číše vína tě porazily! Ale ještě něco, hochu! Tys byl na stráţi, konals dobře svou povinnost, ale králům páţe meče z ruky netrhá, neláme je jako mrkve a nehází jim je pod nohy. To nebylo pěkné, hochu; příště se toho, doufám, uvaruješ! ALŽBĚTA (uspokojena k sobě) Snad přece ještě mne nepoznal! (Nahlas) A co mi zbývalo jiného, kdyţ král Petr tak na mne dotíral jiţ za oponou? KAREL IV. (pobouřen) On se odváţil? ALŽBĚTA Ano, ruku mi tiskl a k sobě chtěl mne přivinout, mluvil tak divně a chtěl mne i políbit (Zapomene se) – to by přece také tobě vhod nebylo. KAREL IV. (rovněž se zapomene) To máš pravdu, to ne! (Vzpamatuje se) Ale celkem, co zlého na tom? Mladému kvetoucímu hochu, jako ty, rádi poklepáme na rameno a štípneme ho i do tváře. ALŽBĚTA Ale nelíbáme ho... KAREL IV. (s úsměvem) Nikdy? ALŽBĚTA Nikdy, císařský pane! KAREL IV. Jsou, uznáš přece, výjimky, jichţ si můţe dovoliti hlava korunovaná. ALŽBĚTA Ani ta ne! KAREL IV. Výjimky, jichţ si mohu dovoliti já. (Políbí ji) Viď, ţe mohu, Eliško? ALŽBĚTA (skrývá hlavu na jeho ňadrech) Pane můj! KAREL IV. Řekni „můj Karle―! To ti lépe sluší! 51 ALŽBĚTA Můj Karle! Můj drahý Karle! KAREL IV. (líbá ji opět) Tak zdi karlštejnské viděly po prvé a naposled zázrak políbení! ALŽBĚTA A ty se nehněváš? Ty odpouštíš? KAREL IV. Rád bych jen věděl, proč jsi to učinila – nevím však, proč bych se hněval, ani co bych měl odpouštět. Hrála jsi výborně, má drahá – sluší ti roztomile oblek páţete. Arnošt se zasměje, aţ se to doví, ale on jediný smí to zvědět, nikdo jiný. ALŽBĚTA Ví o všem, sám radil k tomu a vše nastrojil. (Vtom vstoupí Arnošt) 10. VÝSTUP Karel IV., Alžběta a Arnošt ARNOŠT Doufám, ţe odpustí Tvá Velebnost ţert, který byl lékem zároveň. KAREL IV. Lékem? – Co pravíš? ALŽBĚTA Ó, pane, odpusť! Odpusť! ARNOŠT Císařovna znepokojena tvým dlouhým pobytem mimo Prahu... KAREL IV. (vpadne mu do řeči) Ţárlila snad... Ó, sladká rozkoši! Tedy ţárlila! ALŽBĚTA Ale vţdycky důvěřovala... KAREL IV. (s lehkou výčitkou) Tedy nebyla to pouhá zvědavost, jeţ tě v tomto zakuklení vedla na Karlštejn? Chtěl jsem tě překvapit, aţ bude hrad úplně vyzdoben i aţ bude hotova tvoje podobizna v kapli sv. Kateřiny. 52 ALŽBĚTA Vím všecko a v duši jsem ti jiţ děkovala! KAREL IV. (s lehkým úsměvem) Ale přece jen jsi ţárlila! ALŽBĚTA Ovšem, jmenuj to tak, kdyţ se ti líbí. Ale rci sám, mohla jsem jinak? Stále byls na cestách, buď v Norimberce nebo jinde, a sotva jsi v Praze tři dny pobyl, jiţ zase pospíchal jsi sem na Karlštejn, kam nesmí ţenská noha vkročit. KAREL IV. Jak lze právě vidět. Ale pravdu máš, Eliško. Ví Bůh, jak jsem dnes zatouţil po tvé slunné tváři i dobrém srdci tvém! ALŽBĚTA Já slyšela všecko a ţehnala ti tisíckrát! KAREL IV. Tedy jsi také naslouchala? Opět jedna dobrá vlastnost dobrých páţat, ale věř, tvá ţárlivost přece mne trochu znepokojuje. ARNOŠT Všecko je dílo mé, milostivý pane! Viděl jsem smutek císařovny i vzmáhající se símě, nechci říci nedůvěry, ale klíčící omrzelosti, a mým pravidlem jest, opříti se zlu hned z počátku a vyrvati je i s kořeny. Bylo třeba pádného důkazu, ţe je císařovna i v nejmenším záhybu své myšlenky na omylu – a to se podařilo. KAREL IV. (podává mu ruku) Děkuji ti, milý Arnošte, vrátils mi celé štěstí ţivota! (Po chvíli k Alžbětě) Však sladká ţárlilko, zde zůstat nemůţeš! ALŽBĚTA A proč ne? KAREL IV. Coţ můţe zákonodárce jednati proti zákonům? – Jen jednou jsem nucen byl učinit to a co zkusím od našeho Arnošta! Jak těţce mi vytýká příští korunovaci Václava! A proto úctu před zákonem největší mějţ zákonodárce sám! My odjedeme. ALŽBĚTA A ještě teď? V čirou noc? 53 KAREL IV. Ano, ještě teď! Pojedeme na tvůj hrad, na Karlík. Arnošte, buď tak laskav a nařiď purkrabímu, aby nám obstaral koně. Poněvadţ však, jak pochopíš, mně na tom velice záleţí, aby umění našeho páţete zůstalo výhradně tajemstvím nás tří, ujedeme z Karlštejna tajně – my prchneme, či chceš-li, Eliško, já tebe unesu! ALŽBĚTA To je výtečný nápad! Budu unesena! Dobrodruţství na dobrodruţství! – Tedy pojďme. ARNOŠT Pešek Hlavně můţe vás provodit. KAREL IV. Vţdyť stůně. ARNOŠT (s úsměvem) Doufám, ţe bude teď jiţ také zdráv. (Odejde) 11. VÝSTUP Karel IV. a Alžběta ALŽBĚTA (když Arnošt odešel, vrhne se císaři v objetí) Ty se tedy nehněváš? Ó, díky tobě, díky! KAREL IV. Nebylo by to moudré, moje Eliško, jako nebylo moudré, ţe jsem pro ohledy státní tebe tak dlouho zanedbával. Však příroda vţdy včas sama nás poučí. Cit, jejţ vloţil Bůh do srdce, jest všemohoucí. Slyšelas sama, jak touţil jsem po tobě. – Teď však jsem tvůj – a tím jiţ zůstanu! Buď ţehnána na věky, má duše! ALŽBĚTA Jsem trestána dosti strachem, jejţ jsem vystála. Ó, nedůvěra je největší zlo na světě! Jak mohla jsem jen domnívati se ţe by stín mohl padnouti na tebe, to si neodpustím do smrti. KAREL IV. Já ti z duše vylíbám kaţdý nejmenší stín lítosti a smutku! (Vede ji k výklenku v pozadí) Hleď, jaká to noc, jak vskutku jen k lásce stvořena a ke štěstí! Údolí zahaleno v 54  bílou, průhlednou páru, stráně všecky zperlené drahokamy rosy chvějí se v slavnostním mlčení a s nebe po řetěze zlatých hvězd sestupuje moře míru v moře vůně! Slyš teď zpívá slavík! – Ulétl jistě ze srdce tvého, ale viď, ţe netouţí zpět v domov svůj, ke hvězdám; ţe se mu lépe líbí tady u mne? ALŽBĚTA Zde naopak jeho pravý domov; přej, by ti tlukem srdce mého zpívala láska má po celý, celý ţivot! KAREL IV. (ji políbí) Aţ k hrobu, drahá! – Však nyní na Karlík! (Chtějí odcházet, vtom vystoupí Arnošt všechen poděšen) 12. VÝSTUP Arnošt a předešlí ARNOŠT (kvapně vejde) Císařská Milosti! KAREL IV. Nuţe, je vše připraveno? ARNOŠT Naopak, všecko je vyzrazeno! Zdá se mi, ţe král Petr a vévoda Štěpán vědí vše, aspoň obcházejí nádvoří, takţe nemoţno rozkaz tvůj vyplniti. KAREL IV. (se směje) To je znamenité! Karel IV. je zajat tedy se svou ţenou na Karlštejně! Opona spadne 55 TŘETÍ DĚJSTVÍ Scéna jako v dějství prvním 1. VÝSTUP S levé strany přichází z purkrabství purkrabí karlštejnský a Pešek Hlavně. PURKRABÍ Co? – Výmluvy! – Tak jsme nedělali my, kdyţ jsme byli mladí. Tu šlo vše rána na ránu, jako kladivo na hřebík. PEŠEK Nuţ, tedy bez výmluv, pane purkrabí, uţiji tvého přirovnání. PURKRABÍ Jen dej pozor, pane podčeší, abych nebyl přitom hřebíkem. PEŠEK Nu, to nevím právě, jaký osud ti připadne, pane purkrabí! PURKRABÍ Nač mne tedy, u všech ďasů, dráţdíš? Celý den nevyj du z honu a shonu, a večer, sotva utřu s čela pot, ještě přijdeš ty a chceš zase Bůh sám ví co nemoţného. PEŠEK Však neslyšels ještě prosbu mou a jiţ ji zamítáš, jak tvým obyčejem. PURKRABÍ Protoţe vím napřed, ţe je pošetilá, jak vy mladí jen vůbec vymyslit si můţete, samá hloupost a samý tret! Jdi k šípku jiţ a mluv. – Těch návštěv dnes a trochu ne oddechu. – Co mlčíš? PEŠEK Vidím, ţe nejsi v dobré míře, pane purkrabí, a nebudu tě tedy obtěţovat. Dobrou noc! (Chce odejít) PURKRABÍ (rozhorlen) To by ještě scházelo! Teď chce mlčet! Nejdříve mne vede na vrch střechy a pak mne tam nechá stát s otevřenými ústy! – Ale nový to opět doklad statečnosti a 56  dobrého vychování nynější mládeţe. Samý mluvka, ale skutek útek'. To my za našich časů si dovolit! – Měl jsem tě za chytřejšího, pane Pešku. Myslil jsem, ţes povaha muţná, odhodlaná k činu, a ty zatím jen jazykem šermuješ, jako ostatní. Máš co dělat, abys napravil v mých očích svou vinu. PEŠEK Nu, tedy, kdyţ se ti tak líbí, pane purkrabí, věz tedy plnou pravdu. My jsme jednali! PURKRABÍ Kdo? Tu ho opět máme! Samá neurčitost a samé vytáčky! My jednali! – Kdo je to my? – A co jsme jednali? Co to je? – Jak jsem povídal, bude to asi hodný nerozum a pěkná pošetilost! PEŠEK Nu, ale vţdyť jsem posud neřekl!... PURKRABÍ A snad já ti v tom dokonce překáţím? Ne? Tobě je to věru podobno, mysli si cos takového. Je to konečně mou vinou, ţe tu hodnou chvíli pro nic a za nic klábosíme, ţe se rozčiluju a zbytečně zlobím? PEŠEK (stranou) Jak se teprve bude zlobit, aţ všecko zví. (Nahlas) My jsme tedy jednali. PURKRABÍ (s rostoucím hněvem) U všech čertů, uţ odejdu! Mám toho právě po krk! PEŠEK (k sobě) Ať se vzteká, jak chce, musí být mým spojencem, ven to musí. (Nahlas) My jsme jednali. PURKRABÍ To uţ je s tebou k zbláznění – To slyším po třetí a stále nevím kdo. PEŠEK Alena a já. – Nebo lépe, Alena sama. PURKRABÍ Nebo ještě lépe, ty sám a nejlépe, ani ona, ani ty, a vím zase tolik, co dříve. Ale něco ti povím, pane šenku. Upřímné slovo. Zase, jak slyším, začínáš tu starou písničku, kdeţto jsem ti několikrát pravil, ţe mi do toho pranic není, a víš 57  dobře, do čeho mi nic není, do toho se nemíchám. Můj bratr, otec Alenin, má svůj rozum, a chce-li zrovna, aby jeho zeť nosil rytířské ostruhy, nemůţe mu to nikdo za zlé míti, a nejméně já, jeho bratr, který tak dobře si dávám zakládati na erbu Wartenberských, jako on. To ti však nemusí být také k uráţce. Ţij a jednej, bys erbu získal, a dostaneš Alenu; něco za něco. Alena, je-li hodná dcera – rozumná říci nemohu, nebo to víš sám nejlépe, ţe není – poslechne, a ty se přizpůsobíš poměrům, a pak – oba dohromady máte ještě času dost. To je moje poslední slovo v této záleţitosti, a teď mně jiţ jednou dej pokoj. Dobrou noc! Můţeš čekat! (Chce odejít) PEŠEK Čekat – kruté slovo, pane purkrabí, stáří ovšem jest jiţ zvyklé na čekání... PURKRABÍ A mládeţ ať se učí. S Bohem. (Odchází) PEŠEK (k sobě) Zarytý a tvrdošíjný jako vţdy – ale nemohu mu pomoci. (Nahlas) Pane purkrabí, ještě slovo: to, co jsi slyšel z mých úst, nebylo to pravé, proč jsem chtěl s tebou mluvit. – Jiná věc, věc velké váhy mne sem vedla... PURKRABÍ Vţdyť jsem si to myslil! – Takoví jsou všickni! Chce něco a za chvilku chce něco jiného. Bylo to to pravé a nebylo to to pravé. Na konci neví sám, co chce, a musí si sáhnouti na hlavu, aby zvěděl a se přesvědčil, sedí-li mu ještě na plecích, anebo-li mu ulítla. Ó, Boţe, to je k zbláznění! – Co tedy chceš – ale rychle! PEŠEK Stalo se něco. PURKRABÍ Pro rány boţí! Teď to začne znova. Zase mne týrá a neřekne co. – A kde se to stalo? PEŠEK Zde na hradě. 58 PURKRABÍ A bude to mít zlé následky, to já jiţ znám, všecko vím napřed – samé zlé zprávy, samé pletichy, samé hlouposti. Vţdy někdo něco vyvede proti rozkazům císaře, a já to musím pak srovnat. – Já, jen já, vţdy jen já musím sníst, co jiní nadrobili. Pěkný to úřad, pěkné to hospodářství! Ale tedy k čertu mluv, co se stalo? PEŠEK Na hradě jest ţena. PURKRABÍ (spráskne ruce) Svatý Palmatie! To nám chybělo! A kde jest? Proč ji tu trpíte? – Proč ji nevyvedete? Dám ji vyštvati z hradu. – Kdo je to? PEŠEK Alena! PURKRABÍ Rány boţí! Kdo tohle spískal? PEŠEK Ona sama. PURKRABÍ To je pěkné nadělení! Co jen řekne císař, aţ se to doví! – Co teď jen počneme? PEŠEK Ano, co počneme... PURKRABÍ (zuřivě) Ano, co počneme, to se jen řekne – ale proč se mi to neřeklo hned? – Nač jsem zde purkrabím? Co? – Či to jest to vaše jednání, kterým ses před chvílí vychloubal? Děvče jest bez rozumu, proto jej máš míti ty. Co jen řekne císař? PEŠEK Prosím, bys jen nemyslil, pane purkrabí, ţe já ji sem vyzval – vše jest od začátku do konce dílo Aleny – nebyl bych ani ničeho řekl, ale zdá se mi, ţe král cyperský podezřivě ji obchází, ţe jistě něco tuší. PURKRABÍ Velké neštěstí! – Alena byla vţdy ztřeštěná, ale ţe se odváţí takové hlouposti – to jsem přece nemyslil. A kde jest? – Chci ji vidět! 59 PEŠEK V hlavní stráţnici hraje s páţaty, jeţ mají stráţ, v kostky, a kdybys ji viděl, jak obratně a nenucené si počíná, jak jí ten oblek sluší, jak jí to jde všecko od ruky. PURKRABÍ Blázen jsi i s ní! – Jemu se to ještě líbí, on jest nadšen! – Obratně a nenuceně! – A rozumím-li, ţe oblek jí sluší, jest snad přestrojena? PEŠEK Ano, v šaty páţat tvé barvy. PURKRABÍ To nesnesu, to jest přespříliš hřešeno na mou dobrotu to potrestám, pane šenku! PEŠEK To nepotrestáš, pane purkrabí! PURKRABÍ Však to potrestám! PEŠEK Však to nepotrestáš, neb jde o štěstí tvé schovanky, tvého miláčka, tvé Aleny! PURKRABÍ U vás jde hned všecko o štěstí! Kaţdý komár sní hned vaši blaţenost! Ale mně jde o přízeň mého císaře, to je také něco. PEŠEK Alena je tu, aby odešla odtud mou ţenou! PURKRABÍ Alena je tu, aby tebe i mne uvrhla svým bláznovstvím v nemilost císařovu! PEŠEK Alena je tu, aby vyhrála sázku svého otce, kterou uzavřel s panem Ctiborem z Fuchsberka! PURKRABÍ Starý blázen, je vidět, ţe Alena svého otce nezapře. Ale co dělat, co dělat, jen cestu najít z toho bludiště! PEŠEK Mlčet, pane purkrabí – ať se celá věc rozpřede sama, jako sama se zapředla. PURKRABÍ A nač mne tedy tím znepokojuješ? Co mi do toho, já o tom nevím. – Viď, to's chtěl míti pro případ, kdyby to zle dopadlo, zástěru, kam byste se oba uschovali! Známe to, 60  známe. Strýček vţdy musí vytahovat z popelu ţhavé kaštany. Ale ne, tenkrát jste se se špatnou potázali, tenkrát budu nezlomný. Krátce a dobře: nevím o ničem, děj se co děj; a teď dobrou noc, vlastně skoro jiţ dobré jitro. Obrácený to ţivot vedeme teď na Karlštejně! To se dobře neskončí. Však's mi dluţen ještě odpověď; nač jsi mne mučil a týral tím – co mi to toho? PEŠEK To má rovněţ svůj důvod, pane purkrabí. Povede-li se plán Alenin, tu potřebujeme ještě ctihodného svědka, jenţ by dotvrdil na slově i písmě pravdu, skutečnou pravdu, ţe Alena strávila noc na Karlštejně. Jí nebo mně by pan z Fuchsberka sotva uvěřil, namítal by, ţe jsme spolu srozuměni; císaře přece za svědka ţádat nemůţeme, ale milý náš strýček zajisté dosvědčí... PURKRABÍ Čert vezmi vás, strýčky i všecky sázky vaše! Já neusnu rozčilením... PEŠEK Ale dokáţeš včas potřeby, oč jsem tě prosil – vţdyť blaho naše na tom záleţí. Proto včas jsem tobě všecko oznámil a teď mám čest poroučeti se tobě a přízni tvé. Dobrou noc! Dobrou noc, pane purkrabí! (Odejde) 2. VÝSTUP Purkrabí. PURKRABÍ Větroplach! Větroplach, ale srdce ryzí. – Pěkné to věru nadělení – ale co počít? Nejlepší jest mlčet, nevědět o ničem, dělat udiveného. Přece nemohu sám býti strůjcem neštěstí těch dětí! – Alena, má Alena! – Ale je to chyba, kdyţ vědí, jak je mám rád, pak hřeší jen na mou lásku. Nejlíp udělám, kdyţ půjdu spát – jen usnu-li rozčilením! (Odchází, vtom vejde s opačné strany vévoda Štěpán) 61 3. VÝSTUP Předešlý a vévoda Štěpán ŠTĚPÁN Pane purkrabí, pane purkrabí! (Stranou) Tomu nasadím něco do hlavy. PURKRABÍ (k sobě) Co zas? – Nikdy pokoje! (Hlasitě, jde vstříc vévodovi) Co poroučíš, pane vévodo? ŠTĚPÁN Jen přátelské pokynutí chtěl jsem ti dáti, pane purkrabí. PURKRABÍ Mně? (K sobě) To zase bude pěkné nadělení! (Hlasitě) Hořím zvědavostí, pane vévodo, musí to býti věc velmi důleţitá. ŠTĚPÁN Ţe tak pozdě tebe zdrţuji, chceš říci: ovšem velmi důleţitá, a týká se v první řadě tebe, jakoţto purkrabího. PURKRABÍ Mne? Jakoţto purkrabího? (Stranou) Ten jiţ ví všecko! Já však nevím nic. (Hlasitě) Hořím zvědavostí... ŠTĚPÁN Nemýlím-li se, je zákaz, ţe nesmí ţádná osoba ţenského pohlaví býti přes noc na Karlštejně? PURKRABÍ (stranou) Jiţ to ví, není vyhnutí! (Nahlas) Ano, tak jest, velmi přísný zákaz, velmi přísný. ŠTĚPÁN Za jehoţ zachování ručí císaři v první řadě pan purkrabí. PURKRABÍ Ano, ručí – ale je snad porušen zákaz Jeho Milosti? ŠTĚPÁN Líto mi, ţe já, cizinec a host, musím to oznámiti panu purkrabímu. Zákaz jest porušen a způsobem takovým, ţe to připouští jedinou domněnku... PURKRABÍ Tvá řeč mne naplňuje hrůzou, pane vévodo... ŠTĚPÁN Ano, jedinou domněnku, ţe o přítomnosti této dívky ví buď pan purkrabí... PURKRABÍ Ne, ten neví o ničem. 62 ŠTĚPÁN Tedy ví o tom císař sám! PURKRABÍ Císař sám – moţná – já nevím! A co my v tom zmůţeme, pane vévodo? Je-li tomu tak, jak pravíš – pak ovšem... Ale prosím tě, co víš o tom? ŠTĚPÁN Jeho Milost král cyperský setkal se u dveří loţnice císařovy s panošem, který panoš byl... PURKRABÍ Pan Pešek Hlavně, šenk císařův. ŠTĚPÁN Který panoš byl dívka – v šatu tvé barvy, pane purkrabí. PURKRABÍ (k sobě) Či by se Alena odváţila aţ v předsíň císařskou? (Nahlas) To je mýlka, pane vévodo! To nemůţe být! ŠTĚPÁN Král cyperský se nerad mýlí, pane purkrabí. PURKRABÍ Jsem zdrcen tou zprávou, pane vévodo! Ale co zbývá dělat? ŠTĚPÁN (jízlivě) To je přece zjevné. Víš-li nebo domníváš-li se, ţe císař o tom ví, pak ovšem nezbývá neţ mlčet a kořiti se nejvyšší vůli nejmocnějšího císaře; myslíš-li, ţe o tom císař