Rané obrození PDF

RANÉ OBROZENÍ Osvícenský klasicismus a jeho ústup působením romantismu a národních snah Pojem osvíceneckého klasicismu − klasicismus se vypracoval v polovině 17. stol. ve Francii − člověk je neměnný a jeho potřebám pravdy a krásy nejvíce odpovídá umění antické (klasické) −...

RANÉ OBROZENÍ Osvícenský klasicismus a jeho ústup působením romantismu a národních snah Pojem osvíceneckého klasicismu − klasicismus se vypracoval v polovině 17. stol. ve Francii − člověk je neměnný a jeho potřebám pravdy a krásy nejvíce odpovídá umění antické (klasické) − rozlišování žánrů: vysoké – drama (tragédie), veršovaný epos, óda, hymnus, sonet; nízké – prozaický román, píseň, komedie (vystupovaly v nich osoby nízkého původu), bajka, satira − v tragédii měly být náměty nadčasové a historické, hrdinové měli být urození − průběh 18. stol. klasicismus se spojil s osvíceneckou filosofií − humanizace člověka a společnosti působením „rozumných“ ideí a výchovy − odmítání všeho mystického, fantastického a iracionálního v lidském chování − vzdělání, spoléhání na rozum − ideální státní uspořádání – osvícenecký absolutismus − anglická a francouzská literatura – prozaický román (už ne veršovaný; D. Defoe, J. Swift, H. Fielding, L. Sterne; Voltaire, D. Diderot) − Německo – drama, veršované tragédie (F. Schiller – Loupežníci; J. W. Goethe – Faust) − rozmach školství, novin, časopisů, knihoven − v pobělohorských Čechách, kde nastala jistá stagnace, působil osvícenecký klasicismus obnovitelsky − moderní základ pro výzkum národních dějin, chápání národního jazyka a teorii literatury (Rusko – M. V. Lomonosov, Čechy – J. Dobrovský) − propracování veršových systémů platných dodnes Podněty pro novou národní kulturu na konci 18. a 19. století − stagnace naší národní literatury; česky mluvící společnost byla nekompletní – chybějící vyšší vrstvy − poslední třetina 18. stol. -> převraty − náboženská a názorová tolerance − zvrat od feudalismu ke kapitalismu za vlády Josefa II. − změna typu autorů od kněžích k autorům laickým − začala se uplatňovat literatura „krásná“ - umělecky, esteticky zaměřená − osvícenství – poslední období, kdy se aktivně uplatňovala v kultuře česká zemská šlechta: Jáchym a Kašpar Šternberci – vytvoření Muzea Království českého (1820) − Matice česká – spolek pro podporu rozvoje písemnictví českého − Změny v povaze umění: − větší důraz na originalitu − kult umělce – průbojnost individuálního výkonu − prosazovala se funkce estetická − česká kultura se utvářela uvnitř německé kultury; Německo – model pokroku (literatura G. E. Lessing, F. Schiller, J. W. Goethe) − bilingvismus vyšších vrstev – kněží, profesoři, advokáti, lékaři, umělci... − rozšíření českého školství po roce 1860, počeštění české university (1882) -> stav lepší pro češtinu − postupné osamostatňování české kultury nápodobou německých žánrů (Tyl – divadlo) i polemikou s nimi (nápodoba slovanských žánrů) − nová literatura chtěla být duchem i výrazem národní (politická omezení pro české  spisovatele) − česká literatura 1. pol. 19. stol. zápasila s nerozvitým spisovným jazykem a jazykovou úrovní čtenářstva Čtenáři a adresáti české produkce − konec 18. stol.; Česká expedice (nakladatelství V. M. Krameriuse) zaměření na čtenářstvo literatury vzdělávací, náboženské a zábavných knížek lidového čtení − 1. fáze - „učenecká“; J. Dobrovský nevěřil rozvinutí české literatury − generace J. Jungmanna – obrat − čtenářů české produkce přibývalo jenom pomalu – nevýhoda pro spisovatele − čtenářů zábavného a poučného čtení mnohem více, než čtení českého uměleckého a odborného Osvícenská věda − od pol. 18. stol. přehodnocování vědy (dějepis, jazykověda) – racionalistické, kritické metody − prostor pro to dávaly reformy Josefa II. − zrušena cenzura, volnost náboženství, rušení klášterů, zrušení jezuitského řádu, odstranění nevolnictví (příchod česky mluvících venkovanů do měst) − výzkumy přírodovědecké, vlastivědné, technické, právnické, sociální atp.; jazyk vzdělanců – latina, později i němčina − vznik soukromých vědeckých společností (university byly proti reformám) – Spolek neznámých (první, krátký pokus) − Soukromá společnost nauk (1774) − vědecký časopis, styky se zahraničím − vedoucí Ignác rytíř Born (přírodovědec, historik) a Mikuláš Adaukt Voigt (numizmatik) − zájem o českou literaturu a jazyk (vliv Dobrovského, Dobnera a Pelcla) − 1792 založení katedry pro český jazyk na pražské universitě – první profesor F. M. Pelcl − vědci přinášející podněty ze zahraničí: Karl Heinrich Seibt, August Gottlob Meissner − Gelasius Dobner – dokázal že Kronika česká od Václava Hájka z Libočan je z historické stránky brak (J. Linda se pak ale vrátil k jejím literárním kvalitám) − Václav Fortunát Durych – studium češtiny a slovanských jazyků, podílel se na novém překladu Biblí české − František Faustin Procházka – vylíčil dějiny starší české literatury, vydal sérii staročeských literárních děl − Josef Dobrovský (1753-1829) − historická kritika, osvětlil některé sporné otázky nejstarších českých dějin − studium slovanských jazyků, popsal nejstarší slovanský spisovný jazyk – staroslověnštinu (Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris, tj. Základy jazyka staroslověnského); založil nový vědní obor – slavistiku − koncept jednoho slovanského národu (jazyku), který je členěn na slovanské kmeny a jazykové větve (přejal Jan Kollár) − rozhodl jazykový mluvnický problém ve prospěch archaické tradice: Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice českého jazyka, 1808), čeština „zlaté doby veleslavínské“ (předchozí mluvnice např. K. I. Thám, J. Nejedlý, F. J. Tomsa, F. M. Pelcl) − zvýraznil rozdíl mezi mluveným a spisovným jazykem; základ pro novodobou kultivovanou češtinu − vydával literární časopisy (vesměs v němčině) – Slavín (1806), Slovanka (1814, 1815) − Geschichte der bömischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury,  1792), vrchol české literatury viděl v 16. stol., pak doba oslabení a úpadku, pochybnosti o současnosti − vývojový obrat v jazyce latinském a německém; rozumové poznání, kritické zkoumání, ale i patriotismus (citová složka) − čeština nebyla pro vědu vybavena ani slovní zásobou ani slohem − Jan Bohumír Dlabač se pokusil přeložit Dobrovského dílo, ale vzdal to po několika stranách − záměr rozvinout nový, moderní literární život v Čechách v poezii a divadle Almanachy − Václav Thám (1765-1816), kočovný herec (Jirásek o něm psal v F. L. Věku) − vydal s několika dalšími literáty almanach Básně v řeči vázané (1785) -> chtěl navázat na starší české básnictví (básně Mikuláše Konáče z Hodiškova, Šimona Lomnického z Budče – humanismus – a Felixe Kadlinského – baroko) + nové básně, anakreontické básně – přátelství, víno, zpěv, galantní láska − Antonín Jaroslav Puchmajer a jeho „družina“ vytvořili almanach Sebrání básní a zpěvů (1795), anakreontická poezie šlechtického a měšťanského typu; vytvářeli i bajky, lyrickoepické básně, balady, ódy (Óda na Jana Žižku z Trocnova – Puchmajer), epické básně, komický epos Děvín (Šebestián Hněvkovský) − polská literatura – zdroj nápodoby − Puchmajer napsal první českou učebnici ruštiny, knížku o cikánštině a zabýval se i zlodějskou hantýrkou − puchmajerovci zakládali čtenářské a divadelní spolky Drama a divadlo − v Praze působilo v 18. stol. divadlo v Kotcích; roku 1771 hrálo poprvé česky soudobou hru Kníže Honzík (překlad z němčiny) − roku 1786 vzniklo na dnešním Václavském náměstí divadlo Bouda, po návštěvě Josefa II se přejmenovalo na C. k. české vlastenecké divadlo − česky se hrálo i v domě U Hybernů − Stavovské divadlo (postavené hrabětem Nosticem, 1783) v určité dny hrálo česky − Prokop Šedivý (1764-1810) původní frašky a komedie: Masné krámy aneb Sázení do loterie; Pražští sládci aneb Kubíček dostane za vyučenou − Jan Nepomuk Štěpánek (1783-1844) psal hry historické (Břetislav První, český Achilles, aneb Vítězství u Domažlic), rytířské, kouzelné a aktuální komedie (Čech a Němec) − Antonín Josef Zíma – první zachovaná divadelní hra: Oldřich a Božena (1789) − Václav Kliment Klicpera (1792-1859) − narodil se v Chlumci nad Cidlinou, vyučil se řezníkem − absolvoval Akademické gymnázium a průpravné studium vysokoškolské v Praze − působil jako středoškolský profesor v Hradci Králové − nejlepší hry s desátých a dvacátých let; vysoce postavené osoby v činohře a tragédii – vybraný jazyk; komedie – prvky mluvené češtiny − zaměření na stále ctnosti a vady lidské povahy (přetvářka, kariérismus, povýšenectví) − princip „kuklení“ - postava se vydává za někoho, kým není, anebo je za někoho jiného pokládána − návaznost na hry rytířské (zázračné, pohádkové prvky, vážnost i komika): Blaník (1820), Loketský zvon (1825), Hadrián z Římsů (parodie na rytířské hry, 1822) − návaznost na frašku: Ptáčník (1835), Divotvorný klobouk (1820), Rohovín Čtverrohý (1825), Každý něco pro svou vlast (1829) Knížky lidového čtení − na tradici knížek lidového čtení navázal Matěj Václav Kramerius (1753-1808)  − začal vydávat noviny Krameriusovy c.k. poštovské noviny (od roku 1789) -> Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny (od r. 1791) − zřídil Českou expedici – nakladatelství a knihkupectví − tradiční příběhy lidového čtení: Štilfríd a Bruncvík (vlastenecké zabarvení), Mladší Robinson (světové zabarvení) − novodobé úpravy starší literatury: Letopisy trojánské (1790), Mandevillův cestopis... − sám zpracoval z německé předlohy: Kniha Josefova (1784) − Václav Rodomil Kramerius (1792-1861) − neudržel otcův podnik, ale sám psal např. Železná košile (1831) – připomíná pozdější Jámu a kyvadlo (E. A. Poe) − Prokop Šedivý – historické povídky: České Amazonky aneb Děvčí boj v Čechách pod správou rekyně Vlasty; Mnislav a Světivína aneb Příběhové prvních obyvatel okořského zámku − Václav Kliment Klicpera – historická povídka vyššího stylu: Točník (1832, o Václavu IV.) − Josef Heřman Agapit Gallaš – Múza moravská (vyšlo za jeho života, poezie), Moravské romantické povídky (vyšlo až v našem století) Dvojí zdůvodnění pro český jazyk − pro vědu se používala latina a němčina; proč vůbec pěstovat český jazyk? − J. Dobrovský a učenci odpovídali: státní správa se potřebuje domluvit s každým národem v jeho vlastním jazyku, tak dostane poddané na svou stranu − J. Jungmann – dvě „rozmlouvání“ O jazyku českém (v časopise Hlasatel český, 1806) – jedině dobře rozvinutá čeština dá Čechu stejné uplatnění, jako má Němec ve svém rodném jazyku, veliký slovník ukáže, jak je to s češtinou a pomůže jejímu rozvoji Obrození (obsah a rozsah pojmu) − pojem obrození užil až T. G. Masaryk v České otázce (1895), dříve se mluvilo o „znovuzrození“ či „znovuvzkříšení“ − obrození = etapa českých politických dějin od zrušení nevolnictví po získání státní samostatnosti v roce 1918 − obrození v dějinách literatury = úsek od Dobrovského po Havlíčka (asi po rok 1848) − obrození – nový rozmach české řeči, literatury a vzdělanosti po době úpadku − vlastenec – jedinec se smyslem pro ideu národa/občan − obrany a oslavy českého jazyka: např. Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (Karel Ignác Thám, 1783) nebo Sláva a výbornost jazyka českého (Jan Rulík, 1792) Preromantismus Pojem preromantismus − preromantická díla = díla, jež zaznamenala přechod od osvícenského klasicismu k romantismu; slohové příznaky obou směrů se v nich prolínají a doplňují − stále klasicistní představy o výchovném a osvětovém významu umělecké literatury; rozumový pohled na svět, ale i přirozený cit, tušení a touha − hrdinové - „naivní“ lidé blízcí přírodě/jedinci zanícení pro ideu vlasti/národa − do všech druhů i žánrů pronikal lyricismus; epika – lyrické popisy, dialogy; drama – monolog (tlumočení ideálů, obav, citů...) − začaly se prosazovat předtím podceňované žánry: román, povídka, cestopisné vypravování − poezie – lyrická píseň, lyricko-epická romance, balada, elegie − vzor básnictví – lidová píseň (Thomas Percy – Památky staré anglické poezie; J. G. Herder – Lidové písně, dva svazky); Jan Jeník z Bratřic čerpal ještě z ústního podání písní; pohádky  sbíral i K. J. Erben − preromantikové, v čele s Čelakovským, stavěli výš národní než lidové a uplatňovali estetickou cenzuru; rovněž rozvinuli „ohlasovou“ metodu – nerozlišitelná nápodoba lidového uměleckého projevu + preromantické postoje a témata − projektování ideální nové české společnosti do budoucna; hledání „vznešených“ tvárných prostředků a témat (prosazování časomíry – měl překonat „kulhání“ verše slabičně přízvučného) − rozmach básnické prózy, zaměření na minulost a exotiku − J. Jungmann – O klasičnosti v literatuře vůbec a zvláště české (1827) – literatura jako záruka národní existence; klasickým se může stát i nové písemnictví, bude-li mít dost schopných spisovatelů i čtenářů Idea svébytné národní literatury a kultury − česká společnost na sklonku 18. stol. odmítla Francouzskou revoluci (jakobínská podoba) i Napoleona a postavila se za habsburskou dynastii; vídeňská vláda začala podporovat češtinu jejím uvedením do školství − Napoleonské války vyvolaly vlnu nacionalismu -> program Bernarda Bolzana – v Čechách by mohl být vytvořen dvojjazyčný česko-německý národ − Jungmannova generace se bála, že v Bolzanův program by vedl k podřízení Čechů Němcům; volila tedy cestu jazykové a kulturní emancipace − Josef Jungmann (1773-1847) − psal téměř výlučně česky, překládal i náročná díla − dvě rozmlouvání O jazyku českém (1806) − Slovesnost aneb Sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu (1820) – příručka teorie a slohu; česká literatura předestřena jako hodnotný a nadějný celek − Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka (1825, druhé rozšířené vydání 1849); rozsáhlý bibliografický soupis vyšlých českých tisků a archivních rukopisů; nastíněná ucelená koncepce českého literárního vývoje; „zlatá doba“ - 2. pol. 16. stol. (stejně jako Dobrovský), úpadek v 17. a 18. stol. − Slovník česko-německý (1834-1839), 5 dílů, vývoj české slovní zásoby i současný stav (starší práce: Václav Jan Rosa, Karel Ignác Thám, J. Dobrovský); vyhledával zdroje nových slov: někdy šlo o slova zapomenutá, jindy je tvořil sám, část přejímal z jiných slovanských jazyků (hlavně polština) − minimální původní tvorba, zato hodně překládal: Françoise René de Chateaubriand – Atala aneb láska dvou divochů na poušti (1805); John Milton – Ztracený ráj (1811); J. W. Goethe – Heřman a Dorota (1841) a další − Zápisky – vyšly posmrtně, jeho myšlenky a názory − Jungmannovi spolupracovníci: Antonín Marek, Jan Svatopluk Presl, Josef Vojtěch Sedláček Nabádavá mluva dějin − potřeba celistvého a smysluplného obrazu minulých dob − generace Dobnera a Dobrovského – racionální, kritické dějepisectví, ale neucelený obraz − Pavel Josef Šafařík − Tatranská múza s lýrou slovanskou -> slovanský rámec, nové téma zbojnictví a postava Jánošíka; s Kollárem vydal slovenské lidové písně − Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten – Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí (1826) − Slovanské starožitnosti (1 – 2, 1836-1837), obraz vývoje všech slovanských národů, významné dílo  − František Palacký − Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818), vydal s Šafaříkem; ideálem časoměrná antická poezie − Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (1836-1876), 5 svazků, 1 díl psán německy, zbytek česky − české dějiny od počátků až do r. 1526 (nástup Habsburků) − smysl lidské existence v „božnosti“ - naplňování nejvyšších mravních představ, rozšiřování humanity − v dějinách hledal projevy demokratismu, tvořivost, snahy o osvobození z podřízenosti − „Češství“ se stýkalo s „římanstvím“ a „němectvím“ − vyzdvihl dobu husitskou – vrchol národní aktivity Ve stopách hrdinského eposu − od 2. pol. 18. stol. se šířil kult starobylé národní epiky (nedostižný vzor – Homér) − počátek 19. stol. - nejvíce byla oceňována hrdinská epika z doby raného středověku (Cid, Nibelungové...) − zpěvy barda Ossiana – zveřejnil Angličan James Macpherson, 2. pol. 18. stol., velký úspěch, krátce po jeho smrti prohlášeny za padělky − ruské Slovo o pluku Igorově – přeložil V. Hanka i J. Jungmann − jihoslovanské hrdinské zpěvy se vázaly k bitvě mezi Srby a Turky na Kosově poli; píseň Asanaginica – velmi známá − Herderova sbírka Volkslieder – vyšla v ní báseň Libušin stolec (jako ukázka staré české hrdinské poezie) − Češi starou původní hrdinskou epiku doloženou nemají − objevily se dva údajně staročeské rukopisy; první objevil žák J. Dobrovského – Václav Hanka (1791-1861) – roku 1817 ve Dvoře Králové – Rukopis královédvorský (RK): šest hrdinských a historických zpěvů, dvě básně lyrickoepické a šest lyrických písní − o rok později zaslal anonym hraběti Kolovratovi rukopis údajně z 10. stol. - soud kněžny Libuše nad bratry Chrudošem a Šťáhlavem (zasílatelem úředník ze zámku Zelená Hora) -> Rukopis zelenohorský (RZ) − J. Dobrovský RZ odmítl jako podvrh, ale mladá generace v pravost RKZ uvěřila − velký ohlas v zahraničí, překlad německý, polský, ruský a pak i další jazyky − básně obou rukopisů spolu s Hájkovou kronikou měly velký vliv na vývoj české literatury − někteří neustále pochybovali o pravosti RKZ, v české společnosti takové útoky vzbuzovaly vášnivý odpor (fáma, že jde o záměrné útoky rakouských úřadů na českou vzdělanost) − v 80. letech vystoupila proti RKZ skupina mladých profesorů nové české university: Jan Gebauer, Tomáš Masaryk, Jaroslav Goll a další − podvrženost byla nakonec dokázána a uznána − RKZ jsou navzdory vlivu jiných textů umělecky vysoce účinné a působivé − možní autoři Václav Hanka, Josef Linda – pravděpodobnější Linda, jeho vlastní díla: Záře nad pohanstvem aneb Václav a Boleslav (básnická povídka), Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům (drama) − RKZ zůstávají významnými díly obrozenecké poezie Východočeské kulturní ohnisko – rozvoj kultury se neomezoval jenom na pražské centrum; přelom 18. a 19. stol. - vytvoření venkovského ohniska – skupina A. J. Puchmajera na Rokycansku; později skupina kolem J. Jungmanna v Litoměřicích  – 20. léta 19. stol. významné hnutí v Hradci Králové; 2 organizátoři: – Jan Hostivít Pospíšil (1785-1868) – nakladatel, tiskař, knihkupec; vydával soudobou českou literaturu (např. Klicperu), časopisy, almanachy, překlady, knížky pro děti, kalendáře, přetisk starších textů – Josef Liboslav Ziegler (1782-1846), sám vydal jen českou mluvnici a překlad francouzského románu Příběh Telemacha, syna Ulyssova; ale ve svých časopisech shromáždil početnou skupinu autorů, např: – Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845), uvědomila si, že kultura se nezakládá jen na literatuře, filosofii, výtvarném umění atp., ale i na každodenním životě a lidském jednání; jako první dovedla rozvíjet kulturní a přátelské společenské vztahy mezi Čechami a Moravou, napsala mnoho příruček o vedení domácnosti; psala básně, divadelní hry a sentimentální povídky; velmi populární Domácí kuchařka (1826) – Matěj Milota Zdirad Polák (1788-1856), sloužil v rakouské armádě a dostal se do kruhů státní hierarchie; zúčastnil se tažení do Itálie a pobyl tři roky v Neapoli, podílel se na vykopávkách v Pompejích -> dílo Cesta do Itálie; báseň Vznešenost přírody (1819) – Polákův cestopis podpořil další -> rozvíjející se žánr malých cestopisů z nejbližšího okolí – Josef Myslimír Ludvík – Myslimír po horách Krkonošských putující; informace podávané básnickou prózou (stejně jako Polák) – malé cestopisy vyvrcholily v Obrazech z okolí Domažlického (B. Němcová) – z východočeského centra vyšel podnět pro rozvoj novočeského divadla od Václava Klimenta Klicpery Poezie velkých idejí a prožitků – ideje, city a obraznost se nejlépe vyjadřovala v lyrické poezii (Polákova Vznešenost přírody) – Jan Kollár (1793-1852) – pocházel ze slovenské evangelické rodiny; za studií v Jeně se setkal s nacionálním hnutím v prostředí německého studenstva – Slávy dcera (= dcera bohyně Slovanstva, 1824), lyrický hrdina putuje slovanským světem kolem řeky Sály, Labe a končí u Dunaje (názvy řek = jednotlivé zpěvy), opustil milovanou Mínu, aby mohl splnit svůj životní úkol, ale velmi tím trpí – tento básnický cestopis byl složen ze znělek psaných slabičně přízvučným veršem; velký předzpěv psaný v elegickém distichon (dvojverší skládající se z hexametru a pentametru), v předzpěvu apeluje na sebevědomí svých současníků i vůli k činu – odkazy ke světové literatuře: znělky – Francesko Petrarka (sonety), putování – Dante Alighieri (Božská komedie), osnova – G. G. Byron (Childe Haroldova pouť) – text – složka milostná, erotická, úvahová (historie národa a národů slovanských vůbec) – nový typ hrdiny – mladý člověk, trýzněný osobními touhami a omezeními, činorodý, nepoddajný, aktivní... -> inspirace studentů – úspěch Slávy dcery -> druhé vydání cyklu (1832) + dva nové zpěvy – Lethe (řeka nebe, Slovani a jejich příznivci) a Acheron (řeka pekla, nepřátelé Slovanů); druhé vydání přijato s výhradami – O literaturnéj vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slavskými (1836) -> Slovany chápal jako jeden národ tvořený čtyřmi kmeny: československým, polským, ruským a ilyrským (jižní Slované); vliv německého filosofa J. G. Herdera, velkoněmecké hnutí, staré domácí tradice; tento jeho projekt odmítl později K. Havlíček; T. G. Masaryk se u Kollára inspiroval – Česká otázka(1895) – próza: Paměti z mladších let života; cestopisy z Itálie, Švýcarska, Německa; nejvýznamnější – sbírka kázání: Nedělní, svátečné a příležitostné kázně a řeči (dva díly, 1831 a 1844) Ohlasová poezie – raně romantické hnutí se orientovalo na tajemnou, záhadnou minulost; zdůraznění citových hnutí; ztělesnění národního ducha hledalo v tvorbě lidové – František Ladislav Čelakovský (1799-1852) – pod pseudonymem Hromotluk Kanárovic napadl soudobou českou literární kritiku, který vychvalovala všechno, co bylo napsáno česky – sám usiloval o poezii vysokého stylu, snaha vyrovnat se vrcholům německé lyriky (J. W. Goethe) – pak se ale začal věnovat lidové slovesnosti – antologie překladu básní slovanského folkloru – Slovanské národní písně (3 svazky, 1822, 1825 a 1827) – sbírání slovanských přísloví – Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852) – Ohlas písní ruských (1829), Ohlas písní českých (1839) -> užil v nich motivů a postupů starší lidové poezie pro vyjádření pocitů časových; – Ohlas písní ruských: staří hrdinové z Bylin obdaření duchem svobodomyslnosti (Bohatýr Muromec, Čurila Plenkovič...), motivy časové – požár Moskvy 1812, smrt cara Alexandra I., vítězství Rusů na Balkáně 1829 (až ve 2. vydání) – Ohlas písní českých – časové básně (Pocestný, Cikánova píšťalka), lidé se umějí radovat z maličkostí, žertů a srozumění – móda ohlasové poezie – touha vytvořit text k nerozeznání podobný lidové písni (J. K. Chmelenský, J. V. Kamarýt) – Josef Jaroslav Langer (1806-1846) – České krakováčky (1835), ohlasová poezie podle polského vzoru – pěstoval ale i žánr parodie a satiry ohlasové poezie: Bohdanecký rukopis, Den v Kocourkově (napodobenina Komenského Labyrintu) – jeho přístup předznamenával vlnu poezie romantické Ohlasová poezie – raně romantické hnutí se orientovalo na tajemnou, záhadnou minulost; zdůraznění citových hnutí; ztělesnění národního ducha hledalo v tvorbě lidové – František Ladislav Čelakovský (1799-1852) – pod pseudonymem Hromotluk Kanárovic napadl soudobou českou literární kritiku, který vychvalovala všechno, co bylo napsáno česky – sám usiloval o poezii vysokého stylu, snaha vyrovnat se vrcholům německé lyriky (J. W. Goethe) – pak se ale začal věnovat lidové slovesnosti – antologie překladu básní slovanského folkloru – Slovanské národní písně (3 svazky, 1822, 1825 a 1827) – sbírání slovanských přísloví – Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852) – Ohlas písní ruských (1829), Ohlas písní českých (1839) -> užil v nich motivů a postupů starší lidové poezie pro vyjádření pocitů časových; – Ohlas písní ruských: staří hrdinové z Bylin obdaření duchem svobodomyslnosti (Bohatýr Muromec, Čurila Plenkovič...), motivy časové – požár Moskvy 1812, smrt cara Alexandra I., vítězství Rusů na Balkáně 1829 (až ve 2. vydání) – Ohlas písní českých – časové básně (Pocestný, Cikánova píšťalka), lidé se umějí radovat z maličkostí, žertů a srozumění – móda ohlasové poezie – touha vytvořit text k nerozeznání podobný lidové písni (J. K. Chmelenský, J. V. Kamarýt) – Josef Jaroslav Langer (1806-1846) – České krakováčky (1835), ohlasová poezie podle polského vzoru – pěstoval ale i žánr parodie a satiry ohlasové poezie: Bohdanecký rukopis, Den v Kocourkově (napodobenina Komenského Labyrintu) – jeho přístup předznamenával vlnu poezie romantické Ohlasová poezie – raně romantické hnutí se orientovalo na tajemnou, záhadnou minulost; zdůraznění citových hnutí; ztělesnění národního ducha hledalo v tvorbě lidové – František Ladislav Čelakovský (1799-1852) – pod pseudonymem Hromotluk Kanárovic napadl soudobou českou literární kritiku, který vychvalovala všechno, co bylo napsáno česky – sám usiloval o poezii vysokého stylu, snaha vyrovnat se vrcholům německé lyriky (J. W. Goethe) – pak se ale začal věnovat lidové slovesnosti – antologie překladu básní slovanského folkloru – Slovanské národní písně (3 svazky, 1822, 1825 a 1827) – sbírání slovanských přísloví – Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852) – Ohlas písní ruských (1829), Ohlas písní českých (1839) -> užil v nich motivů a postupů starší lidové poezie pro vyjádření pocitů časových; – Ohlas písní ruských: staří hrdinové z Bylin obdaření duchem svobodomyslnosti (Bohatýr Muromec, Čurila Plenkovič...), motivy časové – požár Moskvy 1812, smrt cara Alexandra I., vítězství Rusů na Balkáně 1829 (až ve 2. vydání) – Ohlas písní českých – časové básně (Pocestný, Cikánova píšťalka), lidé se umějí radovat z maličkostí, žertů a srozumění – móda ohlasové poezie – touha vytvořit text k nerozeznání podobný lidové písni (J. K. Chmelenský, J. V. Kamarýt) – Josef Jaroslav Langer (1806-1846) – České krakováčky (1835), ohlasová poezie podle polského vzoru – pěstoval ale i žánr parodie a satiry ohlasové poezie: Bohdanecký rukopis, Den v Kocourkově (napodobenina Komenského Labyrintu) – jeho přístup předznamenával vlnu poezie romantické