Základy sociologie

Metoda sběru dat, která se používá pro zjišťování informací od účastníků výzkumu pomocí předem připravených otázek v písemné formě.

Kvalitativní metoda sběru dat, která spočívá v cíleném rozhovoru s respondentem, aby se získaly podrobné informace o jeho zkušenostech, názorech a pohledech.

Kvalitativní metoda sběru dat, která spočívá v uskutečnění skupinové diskuse s účastníky, aby se získaly informace o jejich názorech a zkušenostech s daným tématem.

Kvalitativní metoda sběru dat, která se zaměřuje na pozorování chování a interakcí v přirozeném prostředí bez zásahu výzkumníka.

Kvalitativní metoda sběru dat, která se soustředí na detailní a komplexní popis a analyzu jednoho případu nebo skupiny případů.

Kvantitativní metoda sběru dat, která se používá k prověření hypotéz a analýze kauzálních vztahů mezi proměnnými.

Metoda sběru dat, která se zaměřuje na analýzu existujících dokumentů, sdělení a informací, aby se získaly informace o daném tématu.

Soubor etiky, která se vztahuje na výzkumnou činnost, v níž se kladou důraz na ochranu základních lidských práv, soukromí, dobrovolnosti a odpovědnosti za zjištěná data.

Sociologie vznikla na přelomu 18. a 19. století jako reakce na změny ve společnosti, které přinesla průmyslová revoluce a další sociální změny.

Auguste Comte je považován za zakladatele sociologie, ale i další klíčoví myšlenkáři jako Karl Marx, Emile Durkheim a Max Weber položili základ dnešnímu poznání.

V 20.letech 20.století se těžiště sociologického výzkumu přeneslo z Evropy do USA, kde se zaměřila na praktické otázky, jako jsou sociální patologie, kriminologie, integrace imigrantů a urbanizace.

Chicagská škola se zaměřila na empirický výzkum a hledání řešení sociálních problémů. Používali metody, které jim umožnily lépe pochopit a řešit problémy.

V 50. a 60. letech se v sociologii objevily rozsáhlé teorie, jako je strukturní funkcionalismus a konfliktualistické směry, které dávaly komplexní pohled na fungování společnosti.

Konstruktivistické směry, které se objevily v 70.a 80. letech, se zaměřují na jazykovou analýzu a sociální konstrukci reality. Mikro-struktury, jazyk a každodenní život jsou v centru jejich zájmu.

Po roce 1990 sociologie zaznamenala velkou pluralitu teoretických směrů a zaměřila se na globální problémy, jako jsou globalizace, nerovnost a dopady postmoderní společnosti.

Sociologie dnes zkoumá prakticky všechny aspekty lidských životů. Její záběr je široký a sahá od ekonomické krize až po stárnutí populace.

Přístup k sociální realitě, který zdůrazňuje interpretace a smysly, které lidé jevům dávají. Zkoumá, jak lidé definují situace a jak jejich definice ovlivňují jejich chování a realitu.

Teorie, která tvrdí, že pokud lidé definují situaci jako reálnou, stává se tato situace reálná ve svých důsledcích. To znamená, že naše přesvědčení a interpretace mohou ovlivnit naše chování a výsledky.

Fenomén, kdy se předpověď stává sebe sama pravdivou v důsledku chování lidí. Pokud se lidé domnívají, že něco nastane, jejich chování může způsobit, že se to skutečně stane.

Přístupy k sociální realitě, které kladou důraz na aktivity a chování lidí v sociálním kontextu. Snaží se vysvětlit sociální chování prostřednictvím vzorců stimulace a reakce.

Sociologický směr, který se zabývá mikrointerakcemi a výměnou symbolů mezi lidmi. Zkoumá, jak lidé vytváří smysl z interakcí a utváří si svou identitu.

Struktura, která předvídá a řídí sociální řád a interakce. Funguje na principu interakce mezi jednotlivci a strukturami společnosti.

Struktura, která předvídá konflikty a soupeření mezi skupinami v rámci společnosti. Zkoumá, jak moc a nerovnost hýbou společenskými procesy.

Sociologické paradigma, které se zaměřuje na analýzu každodenních interakcí a rituálů. Zkoumá, jak se smysly a pravidla utváří v konkrétních situacích.

Jazyk je nejrozvinutější symbolický systém a klíčový nástroj enkulturace a socializace. Umožňuje odpoutat se od reality a vyjadřovat i to, co je pouze hypotetické či abstraktní. To umožňuje rozvoj abstraktního myšlení.

Shapiro-Worfova hypotéza jazykového relativismu tvrdí, že jazyk a jeho gramatické struktury ovlivňují způsoby, jimiž přemýšlíme a uchopujeme sociální realitu. Pokud svůj zážitek nemůžeme popsat, nemáme ho.

Etnocentrismus je posuzování odlišných kultur měřítkem a ústředními hodnotami své vlastní kultury, kterou a priori považuje za hodnotnější, danou a jedinou správnou. To odkrývá prostor pro rasismus a xenofobii.

Kulturní relativismus je opakem etnocentrismu. Vyjadřuje přesvědčení, že každá kultura musí být posuzována jen svými vlastními měřítky a ve svém vlastním kontextu.

Kulturní difuze představuje mísení, šíření a pronikání kultur skrze obchod, globalizaci, masovou kulturu - filmy, TV.

Kulturní difuze a s ní spojený difuzionismus soutěží s teorií o samostatném vývoji kultur.

Studiem odlišných kultur se zabývá kulturní a sociální antropologie, která zkoumá společnost a kulturu v různých projevech.

Kulturní antropologie zkoumá různé subkultury ve společnosti a srovnává vzdálené a exotické kultury.

Znalost a dovednosti spojené s předměty a technologiemi, které kultura používá, např. jak používat lednici, auto, počítač.

Přesvědčení o ideální kultuře, co je správné a co špatné, ovlivňují charakter společnosti a instituce.

Očekávání spojená s chováním lidí v určitých situacích, praktické průvodce, jak se chovat.

Očekávání chování, které se učíme během socializace.

Systém regulací (odměn a trestů), který podporuje konformitu a odrazuje od odchylného chování.

Pozitivní nebo negativní, formální nebo neformální reakce na dodržování nebo porušení norem a hodnot.

Základ kultury umožňující porozumět a sdílet zkušenosti, myšlenky a úvahy, podpora enkulturace - učení se kultuře.

Proces o učení se kultuře skrze symboly a jejich významy, často nevědomý.

Pozitivní deviace je chování, které překračuje očekávání společnosti a je vnímáno jako prospěšné, ctnostné nebo obdivuhodné. Například dobrovolnické činnosti, hrdinské činy.

Sociální deviace zahrnuje chování, které se odchyluje od očekávaných norem chování dané společnosti. Je to jakákoli forma chování, která porušuje zaužívané normy, pravidla a zákony.

Normy jsou očekávání, pravidla a zákony definované společností, které řídí sociální chování a fungování. Mohou byt formální (zákony) i neformální (tradice, zdvořilost).

Teorie labelingu (značkování) vysvětluje deviace jako proces, kdy je určitá skupina nebo chování označena za deviantní. Toto označení pak ovlivňuje jejich chování, čímž se potvrdí původní stereotyp.

Primární deviace je první, obvykle náhodný projev chování, které porušuje sociální normy. Je to jednorázová událost a nezpůsobuje zásadní změnu v sebepojímání jedince.

Sekundární deviace je opakování deviantního chování, které souvisí s reflexí na vlastním vnímání jako deviantní. Jedná se o chování, které je podmíněno reakcí společnosti na značkování a posiluje identitu deviantního.

Teorie sociální dezorganizace vysvětluje deviace jako důsledek slabé sociální kontroly a dezintegrace ve specifických společenských prostředích, kde nefungují sociální instituce a normy.

Teorie anomie/napětí vysvětluje deviace jako důsledek rozporu mezi kulturními cíli (hlavní cíle společnosti) a legálními prostředky k jejich dosažení.