Ústavní právo a dělba moci

Větší stát pohltí menší stát. Dochází k tomu po vojenské porážce a zničení státní moci menšího státu.

Stát se rozpadá na menší části. Část se připojuje k jinému státu, z jiné vzniká nový stát.

Spojení několika států do jednoho. Původní státy zanikají.

Přírodní síly, například přirůstání území, ovlivňují vznik nového státu.

Stát se zbavuje své moci. Může být vyhlášeno zákonem nebo v referendu.

Přelomové období v životě státu. Změna v politickém systému, právu a smyslu existence státu.

Trvalost klíčových prvků státu během jeho existence.

Většinou se vyskytuje po zániku starého státu. Smlouvy, které stát uznal, ztratí svou platnost.

Vnější ochrana státu se zaměřuje na zajištění státních zájmů, územní celistvosti a nedotknutelnosti státního území. Hlavním nástrojem vnější ochrany je armáda.

Vnitřní ochrana státu slouží k ochraně obyvatelstva před zločinností, k zajištění bezpečnosti majetku a zdraví a k udržování veřejného pořádku. Hlavním orgánem vnitřní ochrany je policie.

Vznik státu v Evropě byl proces, který se odehrával v 19. a 20. století. Bylo to období formování moderních národních států. Na proces vzniku státu měly vliv různé faktory, jako jsou konflikty, zánik větších říší, revoluce a dekolonizace.

Teologická teorie vzniku státu je nejstarší teorie, která tvrdí, že stát je Boží výtvor. Podle této teorie existuje silná vazba mezi státem a náboženstvím.

Teorie moci/panství se zaměřuje na mocenské vztahy ve společnosti. Podle této teorie má silnější strana nadvládu nad slabší stranou.

Teorie právní se zaměřuje na právní rámec státu. Rozlišuje se teorie práva věcného, teorie kontraktualistická a teorie patrimoniální.

Kontraktualistická teorie právní se zakládá na myšlence smlouvy mezi lidmi, která vytváří stát.

Patriarchální teorie právní se zakládá na moci rodového předka a jeho následovníků. Představa vlády ve starém řeckém eposu.

Patrimoniální teorie právní se zaměřuje na vlastnictví půdy a dědičné statky. Moc plynoucí z vlastní půdy.

Lenní systém a právo soukromého vlastnictví jsou důležitými prvky patrimoniální teorie právní.

Základní zákon, který definuje základní práva a povinnosti občanů, organizaci státní moci a fungování státu.

Zákon, který chrání základní práva a svobody člověka, jako je svoboda projevu, právo na spravedlivý proces nebo ochrana soukromí.

Souhrn funkcí, které ústava plní.

Myšlenka, že stát je založen na psaném zákoně, který garantuje práva a svobodu občanů a dělbu moci.

Pravidla a mechanismy pro fungování státní mocí - jak se volí, jak se kontrolují, jak se rozhoduje.

Rozdělení moci mezi nejvyšší státní orgány (parlament, vláda, soudy) a jejich propojení do tří nezávislých větví: zákonodárná, výkonná a soudní.

Vztah mezi centrem státu a jeho územními jednotkami. Určuje, jak je stát rozdělen a jaká moc je delegována na nižší úrovně.

Typ státu s jednotným politickým systémem a centralizovanou mocí. Veškerá autorita vychází z jednoho centra. Všechny územní jednotky jsou podřízeny centrální vládě.

Typ státu s decentralizovaným systémem, kde se moc dělí mezi federální (centrální) a státní (regionální) úroveň. Federace má silnější postavení.

Základní princip fungování demokracie, který zabraňuje zneužívání moci jedinou autoritou. Vzájemná kontrola mocí umožňuje efektivnější fungování státní správy.

Zabraňuje koncentraci moci v rukou jedné osoby nebo skupiny. Zamezuje tak vzniku diktatury a zaručuje ochranu základních svobod.

Stabilita politického systému, efektivnější fungování státních orgánů, větší transparentnost a odpovědnost.

Parlament vytváří zákony, vláda je implementuje a soudy je aplikují. Kontrolní mechanismy mezi těmito orgány zajišťují fungování celého systému.

Prezident má pravomoc vrátit schválený návrh zákona parlamentu. Parlament ho pak může znovu schválit a prezident ho musí následně podepsat.

Hlava státu, například prezident, nedává zákonům platnost sama. Vláda za tyto akty hlavy státu nese zodpovědnost. V praxi se to projevuje podpisem člena vlády.

Vláda je zodpovědná parlamentu. Parlament může vyjádřit vládě nedůvěru nebo odmítnout její žádost o vyslovení důvěry. V obou případech musí následovat demise vlády.

Vláda je závislá na důvěře parlamentu, musí mít většinu v dolní komoře. Pokud ji nemá, nemůže fungovat.

V parlamentním systému je opozice nedílnou součástí. Její úkolem je kontrolovat vládu a nabízet alternativy.

Vláda je jmenována prezidentem, obvykle na základě výsledků voleb a zohlednění parlamentních koalic.

Parlamentní republika je typ demokratického systému, kde vláda je závislá na důvěře parlamentu a prezident je volen parlamentem.

Parlamentní monarchie je typ systému s monarchou, kde reálná moc spočívá v rukou vlády, která je závislá na důvěře parlamentu.

Vláda je závislá na důvěře parlamentu a je mu odpovědná. Parlament má moc odvolat vládu, pokud ztratí důvěru.

Hlava státu (monarcha) nemá zákonodárnou iniciativu, nemůže předkládat zákony. Tato moc je plně v parlamentu.

Forma vlády, kde je hlava státu volena lidem a odpovídá za výkonnou moc. Prezident řídí vládu, kterou jmenuje a je nezávislý na parlamentu. Základním principem je dělba moci.

Základní princip prezidentské formy vlády. Zákonodárná a výkonná moc jsou nezávislé, s kontrolními mechanismy, které brání zneužití moci.

Parlament v prezidentské formě vlády má zákonodárnou moc, schvaluje rozpočet a nemůže odvolat prezidenta. Tvoří ho obvykle dvě komory.

Prezident v prezidentské formě vlády je hlavou státu a výkonné moci. Nemůže rozpustit parlament, má právo veta a odpovídá pouze ústavě.

Vytváří ji prezident a je spíše poradním sborem. Ministři jsou prezidentovi odpovědní a nemají právo zákonodárné iniciativy.

Nezávislý soudní orgán, který se zabývá výkladem ústavy a dozoruje činnost ostatních složek moci.

Prezident, volený lidem, nemůže být odvolán během svého mandátu a řídí výkonnou moc.

Zákony a rozpočty schvaluje parlament, prezident je nemůže rozpustit. Prezident má právo veto, které však může být parlamentem přehlasováno.

Základní princip funkčního fungování prezidentské formy vlády. Prezident je nezávislý na parlamentu, a naopak. Každý má své vlastní pravomoci a odpovědnost.

Příkladem prezidentské formy vlády jsou Spojené státy americké, Francie a Ruská federace. V těchto zemích má prezident klíčovou úlohu v výkonné moci a je volen lidem.