Právní historie Čech a šlechtické právo

První písemná dohoda o vztahu Českého království k Římské říši. Vznikla v roce 1198 a definovala práva a povinnosti českého krále vůči říši. Pět úvodních bodů této dohody později tvořilo jádro Zlaté buly Sicilské.

Významná listina, která definovala dědičný charakter českého královského titulu a upravila vztah Českého království k Římské říši. Vznikla v roce 1212.

Právo českého knížete nosit mitru (pokrývka hlavy církevních hodnostářů) udělené papežem Mikulášem II. v roce 1059 - 1060 Spytihněvovi II. Toto právo posílilo postavení českého knížete v Říši.

V roce 1085 byl Vratislavovi II. udělen titul českého krále za pomoc při dobytí Říma. Titul nebyl dědičný a nebyl uznán papežem.

Vladislavovi II. udělil císař Fridrich I. Barbarossa titul českého krále v roce 1158. Výměnou za to se Vladislav zavázal účastnit se tažení do severní Itálie. Také tento titul nebyl dědičný.

Poslední česká právní kniha šlechtického práva, rozdělená do hlav. Obsahovala podrobný výklad o šlechtickém právu majetkovém, trestním a o praxi při vedení zemských desek. Autor Viktorin Kornelius ze Všehrd, děkan pražské univerzity, vynikal systematičností a myšlenkovým obsahem. Dílo však nemohlo vyjít tiskem kvůli odporu.

Tato kniha vznikla na Moravě a nabyla váhy zákona. Byla používána do roku 1535, poté byla přepracována a použita jako Kniha Drnovská. Obsahuje dvě části: ústavní předpisy o vztahu Čech a Moravy a předpisy o právu procesním, majetkovém, trestním a pozemkově vrchnostenském. Autorem je Ctibor Tovačovský z Cimburka.

V 15. a 16. století se sněmovní usnesení stala převládajícím pramenem práva a byla zaznamenávána do Zemských desek. Jde o sbírku dokumentů, která má svůj původ ve 13. století a stala se veřejnou knihou. Zemské desky se staly důležitým pramenem pro právní historiky a zkoumání minulých dějin.

Zemské desky se stávají veřejnou knihou a nelze je "přesvědčit". Původně do nich bylo zaznamenáváno řízení před Zemským soudem a jeho rozsudky. Později se do nich zapisovaly i kupní smlouvy o převodu šlechtického majetku, usnesení Zemských sněmů a povyšování do šlechtického stavu. Listy, které se zapojovaly, tvořily tzv. "vaz".

Sněmovní usnesení je oficiální rozhodnutí Zemského sněmu, které se zapisovalo do Zemských desek. Jde o důležitý pramen pro pochopení právního a politického vývoje v českých zemích. Sněmovní usnesení se stala dominantním pramenem práva v 15. a 16. století.

Tábor byl organizovaný jako teokratická republika. V čele stáli vojenští hejtmani a kněží s kazateli.

Tábor se spojil s jinými husitskými městy do svazu. V čele svazu stál Tábor.

Husité vytvořili obce podle povolání, například obec vojenská (polní) a obec domácí.

Husité zavrhli staré feudální právo a vytvářeli nové obyčeje. Husitské orgány řídily se těmito novými právními zvyklostmi.

Velké shromáždění všech obyvatel města (velké obce) rozhodovaly v nejdůležitějších záležitostech.

Čtyři pražské artikuly jsou politickým programem husitů. Mají zásadní vliv na formování husitského právního vědomí.

Čtyři pražské artikuly požadují: svobodu kázání Božího slova, přijímání pod obojí, zákaz světského panování kněží a rovnost trestání hříchů.

Čtvrtý artikul zavrhuje středověký princip nerovnosti před zákonem a prosazuje rovnost uvnitř církve.

Byli voleni z řad bohatých měšťanů a rozhodovali o méně závažných přestupcích, hlavně během trhů.

Měšťané se mohli odvolat k panovníkovi proti rozhodnutí přísežných.

Královský úředník, který řešil odvolání proti rozhodnutí přísežných. Byl zodpovědný za soudní záležitosti.

Výroční soud se konal v každém městě při každoroční návštěvě podkomořího a řešil odvolání proti rozhodnutí přísežných.

Postupně získavala větší moc v soudním systému měst. Byly důležité v nesporném řízení.

Majitelé panství měli právo soudit své poddané. V praxi buď sami soudili, nebo pověřili k tomu purkrabí.

Rychtáři rozhodovali drobné spory ve vesnicích, v některých případech za pomoci přísežných, kterých jmenovala vrchnost.

Významný dokument pro posílení samostatnosti církevního soudnictví v roce 1212.

Páté křížové výpravy v roce 1431 u Domažlic, které vedly k porážce katolických sil a změně strategie papežské kurie směrem k diplomatickému rozvratu husitského hnutí.

Dohoda mezi umírněnou frakcí husitů a církví na Basilejském koncilu, která vedla k rozštěpení husitského hnutí a ke sporu s radikály.

Bitva u Lipan v roce 1434, která znamenala konec radikálního křídla husitů a jejich vojenské síly.

Základní zákon přijatý na Jihlavském sněmu v roce 1436, který legalizoval protestantskou víru a povoloval přijímání podobojí, a zároveň konfiskoval církevní majetek.

Mocenské vakuum po smrti Václava IV., jeho nástupce Zikmund Lucemburský musel čelit požadavkům od husitů, mezi které patřilo přijímání podobojí, zákaz světského panování církve a svoboda božího zákona.

Vznik táborské obce a její hlavní cíle: rovnost společenská i majetková, odmítnutí monarchistické formy státu a zavedení demokratické vlády, zrušení základních feudálních principů.

Požadavek radikálních táborských kazatelů, kteří přešli od pasivního očekávání příchodu Krista k násilí proti nepřátelům husitství.

Organizace společnosti v Táboře na základě rovnosti, kde se majetek sdílel ve společných kladách a odmítal se monarchistický systém.

Během husitských válek došlo k revoluci ve spravedlnosti, která byla nezávislá na standardních právních postupech a často doprovázená drastickými tresty. Revoluční požadavky dokonce překročily hranice osobních práv. Velká obec se v některých případech vměšovala do soudních záležitostí ve městech.

Krajští hejtmané byli nové autority se soudní pravomocí, které převzaly určité funkce dřívějších popravců. Tato změna reflektuje změny v systému spravedlnosti po husitských válkách.

V období od roku 1436 do roku 1620, v době předbělohorské, se v českých zemích uplatňovalo personalita práva. To znamenalo, že práva a povinnosti se lišily pro různé stavy (šlechtice, měšťany, sedláky). To vyžadovalo složitou síť soudů a kolizních pravidel pro řešení sporů mezi lidmi s různým statusem.

Zemský soud, zvaný také větší pro rozlišení od menšího, byl nejvýznamnějším soudem pro šlechtice v Čechách. Jeho úkolem bylo řešit majetkoprávní a trestněprávní spory mezi šlechtici. Věci týkající se svobodných se řešily výlučně na tomto soude.

Hlavní téma Svatováclavské smlouvy bylo vymezení soudní příslušnosti ve sporech mezi šlechtici a měšťany. Toto téma zdůrazňuje klíčové napětí mezi dvěma důležitými skupinami v tehdejším českém společnosti.