Národní hnutí a myšlenky Herdera

První průmyslová revoluce, která se začala šířit z Velké Británie v 19. století a změnila způsob výroby a života.

Vynález parního stroje, který nahradil lidskou a zvířecí sílu v průmyslu.

Změna ve způsobu hospodaření, která vedla k vyšší produktivitě a většímu množství potravin.

Vznik bank a nových forem obchodních společností, jako jsou akciovky, které usnadnily financování průmyslového rozvoje.

Zvýšený obchod na globální úrovni.

Změna, kdy se začala používat vodní energie a později parní stroje v textilním průmyslu.

Změna v průmyslu, která se zaměřila na těžký průmysl a využití železa, poháněného parními stroji.

Významný vynález, který zlevnil dopravu, přepravoval nové zboží a podporoval ekonomický rozvoj.

Haleckiho koncept dělení Evropy na západní, střední a východní, který popisoval specifické rysy a vývoj každé části.

Pojem vyjadřující asymetrický vztah mezi západní a východní Evropou, kde západní Evropa byla v 19. století rozvinutější a východní Evropa za ním zaostávala.

Zóna přechodu mezi západní a východní Evropou s charakteristickými rysy obou. V 19. století zahrnovala především střední Evropu, která zaostávala za vývojem západní Evropy.

Napoleonův vliv na střední Evropu měl dalekosáhlé důsledky, vedl k reformám a modernizaci, ačkoliv se v mnoha zemích střetával s konzervativním odporem.

Rakouské císařství, které se po čtvrté porážce s Napoleonem stalo spíše spolupracující mocností než konkurentem, aby si uchovalo svoji moc.

Francouzský zákoník, zavedený Napoleonem na dobytých územích, znamenal jednotný právní řád a základ moderního právního státu v Evropě.

Pojem zahrnující revoluční války, jež iniciovala Francouzská republika a které se šířily po Evropě a vedly k násilným konfliktům a snaze o prosazení francouzské ústavy v dobytých zemích.

Napoleon zahájil tažení do Evropy s cílem sjednotit Francii.

Rýnský spolek, řízený Napoleonem, zahrnoval 26 německých států a byl zrušen po bitvě u Lipska a na vídeňském kongresu.

Kontinentální blokáda, vyhlášená Napoleonem v Berlíně, měla za cíl izolovat Velkou Británii od kontinentální Evropy.

Varšavské knížectví, založené Napoleonem na polských územích, bylo vedeno jeho synovcem a platil zde Napoleonův Code civil.

Velkovévodství Varšavské, vzniklo pod Napoleonovou kontrolou z části Pruska a bylo zrušeno po porážce Napoleona.

Napoleonův syn s Marií Luisou, vévoda Zákupský, znamenal symbol spojení silných Habsburků s Napoleonem a zdůrazňoval diplomatické vztahy mezi nimi.

Napoleonův pád byl způsoben řadou faktorů, včetně neúspěšné kontinentální blokády, která oslabila Francii z ekonomického hlediska.

Nový typ státu, který se vyvíjel v 18. století. Jeho charakteristikou byla centralizace moci, profesionalizace byrokracie a armády a intervenční politika v hospodářství.

Proces snižování vlivu církve v životě společnosti a předávání jejích funkcí státu.

Nastolení náboženské tolerance, která umožnila vyznání jiná než katolické (v Rakousku 1781 Toleranční patent), ale jen v omezeném rozsahu.

Zavedení povinné školní docházky (1774 v dříve habsburských zemích a 1777 v Uhrách) s cílem zvýšit gramotnost obyvatelstva.

Zrušení řádů a klášterů, které nevykonávaly obecně prospěšnou činnost. Církev byla omezená a její instituce podléhaly státní kontrole.

Rozvoj manufaktur, nejprve šlechtických, později měšťanských, v druhé polovině 18. století. Stát podporoval rozvoj průmyslu prostřednictvím infrastruktury, kolonizace a zrušení nevolnictví.

Zrušení cechovních omezení a cel, které umožnilo vytvoření jednotných trhů v monarchii.

Zrušení starého personálního státu (založeného na osobních vazbách panovníka a poddaných) a nahrazení novým teritoriálním státem.

Spojení České dvorské kanceláře s rakouskou správou v roce 1749, čímž došlo k zeslabení českého statutu.

Německý jazyk se stal úředním jazykem a nástrojem unifikace v říši. Tato germanizace však byla neúspěšná, protože se zachovaly domácí jazyky.

Myšlenka spojení Německa a Rakousko-Uherska do federace nebo nadnárodního hospodářského a zájmového společenství.

Koncept, který popisuje oblast Střední Evropy jako semi-periferii. Znamená to, že oblast je v určitém období závislá na centrech, ale v jiných obdobích může sama ovlivňovat vývoj.

Teorie, která rozděluje svět na centrum, periferii a semi-periferii. Podle ní je Střední Evropa často v poloze semi-periferie, protože je v závislém postavení na silnějších mocnostech, ale je v některých ohledech i aktivní.

Mimořádná křehkost a zranitelnost regionu Střední Evropy.

Procesy a reformy, které vedly k proměně společnosti v západní a středoevropských zemích v 18. století. Jejich cílem bylo posílit státní moc, centralizaci a racionalizaci.

Po první světové válce se kvůli vysokým nákladům a pomalé výstavbě nepostavilo nic nového.

Nejhustší síť železnic byla ve Velké Británii a Belgii, které měli podobné podmínky. Japonsko a Německo měly předpoklady pro rozvoj, jako Velká Británie.

Rusko mělo pomalé zavádění železnic do poloviny 19. století, s výjimkou vlády Alexandra III v 70. letech, avšak hustá železniční síť sloužila pro vývoz levných potravin.

Industrializace v Německu a Českých zemích začala od 30. let 19. století, ve Spojených státech po občanské válce (1865), konec století v Japonsku, zbylé evropské země jako Rusko, Španělsko a Balkán následovaly později.

Industrializace zpočátku zhoršila životní podmínky, ale dlouhodobě přinesla zisk všem vrstvám obyvatelstva.

Práce se stala monotónní, což vedlo k existenciální krizi. Stroje se staly nenahraditelnými, zatímco lidé nahraditelnými.

První fáze industrializace byla spojena s vykořisťováním dělnické práce, která neměla žádné vzdělání. Tím došlo ke zpochybnění zásad svobodného obchodu.

Manchesterismus je nejtvrdší forma kapitalismu, charakterizovaná bezohledným vykořisťováním dělnické práce a neexistencí sociálních jistot.

Vliv industrializace na dělnické prostředí byl těžký. Cechy již neexistovaly a sociální zákonodárství ještě nebylo zavedené.

Práce žen a dětí byla běžná. Práce dětí byla omezena ve 40. letech 19. století - děti do 12 let nesměly pracovat vůbec a ostatní děti nesměly pracovat v noci.

Zaměstnavatel musel zajistit dětem školu, ošacení a lékařské péči.

Vznikaly sociální hnutí a sociální demokracie, což vyústilo k následnému založení Socialistické internacionály v roce 1864 (sdružení pracovních hnutí ze světa).

Sociální zákonodárství bylo zavedeno v Rakousku (Taaffe) v 80. a 90. letech a v Německu (Bismarck) v 80. letech. Cílem Bismarcka bylo odbrat program socialistům.

Migrace začala po zrušení nevolnictví v Českých zemích (1781) a v Uhrách (1784). Migrace směřovala do Porúří a jiných oblastí s bohatými surovinami a ekonomickým potenciálem.

Středověká města byla postižena vysidlováním jejich center a výstavbou nové dopravy - MHD

Urbanizace byla způsobena nedostatkem práce na venkově. Agrármí revoluce dokáže uživit mnohem větší populace.

Demografická revoluce vedla k růstu městské chudoby. První fáze byla charakterizována vysokou porodností a úmrtností, druhá fáze vyznačovala klesající úmrtností a vyšší porodností, což vedlo k exponenciálnímu růstu populace. Třetí fáze byla definována klesající porodností a prodloužením životní délky. Poslední fáze se vyznačuje nízkou porodností a úmrtností, což vede k stárnutí populace.

Industrializace vedla k snaze o monopolizaci a ovlivňování politiky. Stát musel intervenovat do volné soutěže, aby zachránil průmysl a zajistil spravedlivou cenovou úroveň.

Obilné zákony v Velké Británii byly zavedeny po napoleonských válkách, ale byly později zrušeny. Od 60. let 19. století se stal svobodný obchod dominantním principem ve světě. Konec století byl poznamenán zaváděním celních tarifů, které měly zajistit nezávislost států v oblasti průmyslu a neumožnit jejich zruinování jen kvůli volnému obchodu.

Ruská armáda v roce 1812 používala taktiku ústupu a vyčkávání hlouběji na východ. To jim znemožnilo Napoleona porazit v přímé bitvě, ale donutilo ho ukázat se jako slabší a bránit, co se daló

Napoleon se domníval, že car Alexandr I. po pádu Moskvy požádá o mír. To se nestalo, car odmítl s Napoleonem jednat, čímž naznačil, že Rusko je připraveno bojovat až do konečného vítězství

Rusko bojovalo o svou zemi, a proto se do války proti Napoleonovi zapojila celá společnost.

Požáry v Moskvě, které se vymkly kontrole, zničilı město. Francouzská armáda tak ztratila zázemí a musela ustupovat na západ po zničené Smolenské silnici.

Napoleon překročil Němen s jen 30 000 vojáky z původní armády. Zbytek vojáků zahynul v bitvách, v zajetí, z dezertórství, nebo umrzl během těžké ruské zimy.

Napoleon po porážce v Rusku musel zformovat novou armádu. V roce 1813 proti němu bojovala šestá koalice států (Velká Británie, Rusko, Prusko a Švédsko) a Napoleon postupně ztrácel moc

V roce 1813 se Napoleon začal potýkat se ztrátou síly. Změnil strategii a začal se uchylovat k bitvám, do kterých se přímo nezapojoval.

Těmito bitvami, například u Lipska, Napoleon ztratil důležité pozice a válka se blížila k hranicím Francie.

Síla Napoleona v roce 1814 slábla a byl poražen. V roce 1814 spojenci vtrhli do Paříže a došlo k uzavření pařížské mírové smlouvy.

Pařížská mírová smlouva z roku 1814 vrátila hranice Francie do stavu z roku 1792. Napoleon byl zbaven moci a byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, kde mu byl ponechán císařský titul.

Neúspěšný pokus Napoleona znovu získat moc v roce 1815 po zhruba 100 dnech. Bitva u Waterloo zmařila jeho plány a skončila jeho definitivní porážkou.

Druhá pařížská mírová smlouva z roku 1815 zavedla hranice Francie do stavu z roku 1789.Francie musela zaplatit válečné náhrady a byla okupována vojsky spojenců.

Společný sjezd evropských států, který se konal v Vídni od září 1814 do června 1815, s cílem uspořádat Evropu po napoleonských válkách.

Vídeňský kongres pokusil se obnovit systém předchozích století, ale některé změny bohužel nešly vrátit. Tyto změny později vedly k dalšímu napětí v Evropě.

Národní obrození v Čechách a na Slovensku bylo ovlivněno požadavkem Palackého, aby se národovci zaměřili na rozvoj vlastní kultury a historie, a nikoli jen na jazyk.

Liberální myšlenky šířené z Lipska, centra vydavatelství a publicistiky, ovlivnily i národní obrození v českých zemích.

Emigrace Čechů v 19. století zprostředkovala kontakt s novými myšlenkami a ovlivnila rozvoj národního hnutí v Čechách.

Slovensko se potýkalo s neustálou snahou o pomaďarštění a absencí tradice státnosti, což ztěžovalo rozvoj národního hnutí.

Snaha o kodifikaci spisovné slovenštiny vedla k rozdělení národního hnutí na evangelíky s vlivem češtiny a katolíky podporující slovenské nářečí.

Prestolní prosbopis, adresovaný císaři v roce 1842, byl prvním národně-politickým dokumentem Slovenska a zdůrazňoval požadavky na školství a jazyk.

Židé v Evropě čelili stoleté diskriminaci v podobě ghetta a omezených práv.

Židovská komunita v evropských zemích se vyznačovala silnou vlastní kulturou, náboženstvím a administrativním systémem.

16. století bylo pro Židy relativně klidné, ale následná třicetiletá válka a kozácká povstání vedla k masivnímu pronásledování a úbytku židovské populace.

V 18. století vláda zaváděla diskriminaci Židů v podobě numerus clausus, familiantského zákona a povinného žlutého značení.

Josefinská zákonodárství znamenala pro život židovské komunity v Rakousku a Čechách významné změny a uvolnění, i když omezení přetrvávala.

Velká francouzská revoluce, s jejími myšlenkami o rovnoprávnosti, otevřela cestu k integraci Židů do hlavní společnosti.

Cikánská diaspora se pohybovala po Evropě a čelila střídavému toleranci a diskriminaci.

V Polsku-Litevské unii byli Cikáni relativně tolerovani, ale v Rakouské monarchii za vlády Karla VI. čelili tvrdému pronásledování.

Pokusy o usazení a asimilaci Cikánů za vlády Marie Terezie a Josefa II. byly ztěžovány předsudky a nedůvěrou.

V 19. a 20. století se Cikáni postupně integrovali do společnosti a zakotvili se v osadách a na periferii měst.

Němečtí Rakušané (německy mluvící obyvatelé Rakouska) se vymezili jak proti Francii, tak proti Osmanské říši a chtěli spojit i neněmecké národy. Nebylo mezi nimi silné spojení.

Němečtí Rakušané se nacházeli ve složitější situaci než Němci v Německu. Byli spjati s Německem, ale také s dalšími národy v Rakouské říši. Vedle dilematu německé identity řešili i otázku regionálních rozdílů.

Němečtí Rakušané se vyvíjeli odlišně od ostatních německých národů. Na přelomu století nezažili silný národní revival jako Německo. Místo toho se vyskytovaly spíše monarchistické nebo selské povstání a absolutismus.

Němečtí Rakušané se nepotýkali s vlivným západním národním hnutím, ale spíše s méně silnými národy uvnitř Rakouské říše.

Německá šlechta v Rakousku byla malá (2%) a tvořila ji byrokracie a důstojníci. Silnou skupinou bylo měšťanstvo a inteligence, které zároveň podporovalo Habsburskou dynastii.

Německé národní cítění mezi Němci v Rakousku bylo poměrně slabé. Neobjevuje se žádný význačný národotvorec, ať už v dílech Adalberta Stiftlera nebo Franze Grillparzera, jen patriotismus a regionalismus s důrazem na německý způsob života.

Čeští Němci tvořili asi třetinu obyvatelstva českých zemí a žili v kompaktním osídlení s rozšiřováním do vnitrozemí.

Čeští Němci se potýkali se složitou identitou. Byli menšinou v českých zemích a zároveň součástí komplexního rakouského němectví.

Čeští Němci dávali přednost zemské a rakouské příslušnosti před národností a nevynikali v národních aktivitách. Často se označovali jako "ein Böhme" (ani Němec, ani Čech).

Němčina byla oficiálním jazykem v českých zemích a zahrnovala velkú část šlechty, průmyslu a inteligence. Těžisko industrializace se nacházelo v německy mluvících oblastech.

Češi byli vnímáni jako zbytky národa a menšina v německých zemích. Mnozí je považovali za prohrající stranu s beznadějnou budoucností.

Někteří čeští Němci, označovaní jako teutomani, dávali najevo nadřazenost a povýšenost vůči Čechům. Profesor J.L. Knoll z Prahy je považoval za propagátory carského panslavismu.

Většina Němců, včetně Goetha, vnímala českou kulturu jako obohacení německé kultury. Nicméně je považovali za mrtvé a viděli budoucnost v dobrovolné germanizaci. Tento názor se po roce 1848 změnil.

Poláci byli dominantní etnickou skupinou v polských zemích. Měli bohatou historii, vlastní stát, jazyk a stavovské zřízení.

Po rozpadu polského státu a zaniknutí politického národa, se Poláci spojovali s náboženstvím, tím se stali ethnický národ.

Maďaři v Rakousku měli stavovské zřízení, v němž každý osmý Maďar byl šlechtic. Šlechta byla sociálně heterogenní vrstva - od bohaté magnátské aristokracie až po chudou šlechtu bez pozemkového vlastnictví. Šlechtická inteligence, nazývaná krajina, nahrazovala slabé měšťanstvo a tvořila jádro rozvíjející se politické společnosti.

Polská revoluce z roku 1846, která vyústila v potlačení povstání emigrantů a vypuknutí násilných rolnických bouří.

Zrušení svobodného města Krakova a jeho začlenění do rakouské správy.

Slabina polského národního hnutí spočívající v rozkolu mezi šlechtou a rolnictvem.

Polské revoluční hnutí v roce 1848, které bylo zaměřeno na získání nezávislosti, ale bylo potlačeno.

Rakouský zábor Haliče a potlačení polského povstání v roce 1846.

Polská iniciativa za získání podobné státnosti jako Uhry, ale bez úspěchu.

Rozpor mezi Poláky a Ukrajinci, zpochybňující koncepce státnosti a jazykové rovnosti.

Ukrajinská snaha o rozdělení Haliče mezi Poláky a Ukrajinci, která byla Poláky odmítnuta.

Získání konstitučních svobod v Haliči, ale s odloženým splněním státoprávních cílů.

Pruský zábor Poznaňska a snaha o spojení s Pruskem s podporou frankfurtského parlamentu.

Změna postoje Pruska k obnovení Polska a potlačení polského povstání.

Hrabě Goluchovski a jeho úloha v prosazování autonomie Haliče, i když v omezeném rozsahu.

Císařský program na zisk ne-německých národů a jejich politickou integraci.

Poláci zažívající rozdílnou míru útlaku v různých záborech, s nejlepším postavením v Haliči.

Nárůst polského národního uvědomění v reakci na rusifikaci a germanizaci.

První snaha o reformy Polska, proběhl v roce 1791. Hlavním cílem bylo posílit stát a zmírnit moc šlechty. Byla schválena nová ústava, která zavedla různé reformy, například zrušení práva veta pro šlechtu a omezení privilegií šlechty. Tato ústava ovšem netrvala dlouho, protože konzervativní šlechta, podporovaná Kateřinou Velikou, se proti ní vzbouřila, což vedlo k prvnímu dělení Polska.

První rozdělení Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko, které se odehrálo v roce 1772. Toto dělení bylo iniciováno Pruskem s podporou Ruska a Rakouska, které toužily po zvětšení svého území. Polský stát se tak ztratil s map, ačkoliv stále fungoval. To vedlo k oslabení země a snahám o reformu, která se ale nakonec ukázala jako neúspěšná.

Hlavní příčiny rozdělení Polska byly dvojí - vnější a vnitřní. Vnitřní příčinou byla oslabenost polského státu, neefektivní vláda a moc šlechty. Vnější příčinou byl zájem Pruska, Rakouska a Ruska o rozšíření svého vlivu a území na úkor Polska.

Druhé dělení Polska se uskutečnilo v roce 1793 a bylo vyvoláno Ruskem a Pruskem. Polský stát ztratil polovinu svého území, čímž se ocitl v kritické situaci. Jeho zbývající část státu se stala závislou na Rusku . Rakousko v tomto dělení získalo Krakowsko, protože bojovalo ve válce s Francií.

Povstání Tadeusze Kościuszka v Polsku v roce 1794. Jednalo se o pokus o obnovu nezávislého Polska, kterému se záměrně snažil získat i podporu selského lidu . Povstání bohužel ztratilo na síle a a byl poražen Ruskou armádou pod vedením generála Suvorova.

Třetí dělení Polska se odehrálo v roce 1795 a bylo posledním hřebíčkem do rakve polského státu. Po potlačení Kościuszkova povstání byl polský stát rozdělen mezi Prusko, Rakousko a Rusko. Tím definitivně zmizel z map a zůstalo jenom pojem „záborové Polsko“ .

Hlavní myšlenka osvícenství, která se zaměřovala na zlepšování společnosti pomocí rozumu a vědy. Předpokládala se úloha osvíceného panovníka, který by měl uvést společnost na cestu rozvoje a pokroku.

Francouzský filosof Jean-Jacques Rousseau, jehož nápady velmi ovlivnili osvícenství. Rousseau věřil v rovnost lidi a tvrdil, že vůle lidu je vždy pravdivá a správná. Své myšlenky popsal v knize

Anglický filozof John Locke, který velice ovlivnil osvícenství svou teorií společenské smlouvy. Tvrdil, že vládě by měla udělit právo vládnout společnost, ne v představě boží milosti, ale na základě souhlasu samotné společnosti.

Pruský král Fridrich II. (1740-1786) býval nazýván „ kaprál na trůnu “ pro svůj zájem o armádu a vojenskou sílu Pruska. Během své vlády provedl několik reforem, např. zavedení úplné náboženské tolerance, podporu výrobního průmyslu a podnikání, a také posílil armádu a vedl úspěšné slezské války proti Rakousku.

Rakouská císařovna Marie Terezie (1740-1780) byla známá pro své reformy a zájem o vzdělávání. Vládla se zaměřením na zlepšování společnosti z pozice osvíceného absolutismu. K jejím zásadním reformám patří zavedení povinné školní docházky a zlepšení zdravotní péče.

Josef II., Rakouský císař (1780- 1790), byl známý pro své reformy a zájem o osvícenství. Provedl reformy, které se zaměřovaly na zlepšení správy státu a posílení armády.

Osvícenství mělo ve Střední Evropě jiné podmínky pro své rozšíření než v jiných částech světa. V Anglii bylo hlavním nositelem osvícenství buržoazie, ve Francii to byli notáblové a ve Střední Evropě to byli jednotlivci, především šlechtici a lidé s konzervativním postojem.

Jedna z klíčových myšlenek osvícenství zahrnovala teorii o ideální správě státu a o roli osvíceného panovníka jako hlavního faktoru rozvoje.

V Střední Evropě se osvícenství projevovalo hlavně reformy ve venkovských oblastech. Tyto reformy byly zaměřeny na zlepšení podmínky rolníků a omezení privilegií šlechty.

Koncepce národního hnutí uznává různé modely, jako je ‚koncepce‘, ‚malý národ‘, ‚národ a říše‘ a ‚jazyk‘, které zkoumají vliv jazyka, tradice a identity na formování národů v různých kontextech. Pro ilustraci můžeme srovnat malé národy bojující o svoji samostatnost, národy v rámci říší s touhou po větší autonomií a národy definované společným jazykem.

Francouzské pojetí národa zdůrazňuje jednotu občanů s jednou vládou, zákony a společenskými zájmy. Každý občan má povinnost pracovat pro dobro národa. Tento koncept je v podstatě podobný dnešní definici státu.

Německé pojetí národa, reprezentované Herderem, zdůrazňuje společné dějiny, kulturu a jazyk jako prvky utvářející národ.

Středověká představa národa se lišila od moderního pojetí. Národ byl vnímán jako sociálně exkluzivní skupina zahrnující pouze vyšší vrstvy společnosti. Rolníci a chudí se k nim nepočítali.

Znaky národa se dělí na objektivní a subjektivní. Objektivním znakem je jazyk, konkrétně spisovný jazyk, který umožňuje standardizaci komunikace. Subjektivním znakem je vědomí společného původu a dějin, které je budováno dejepisci a propagací.

Novodobý národ se vyznačuje společenstvím vyznávaným kulturními, historickými a jazykovými znaky, které si vlastně vybírá a propaguje

Na západě se národy typicky spojují s národními státy, zatímco na východě jsou více spjaty s etnickou identitou v rámci multietnických říší.

Národní hnutí hledá inspiraci v minulosti, ale obrací se k budoucnosti. Mezi buditele národního hnutí patřila inteligence, která reagovala na zvyšující se potřebu po nové identitě.

Průmyslová revoluce, rozklad tradičních feudalních pořádků a existenční krize vedly k nárůstu nacionalismu v 17.-18. století. Národ se stal alternativou k mizející tradiční a náboženské identitě.

V souvislosti s osvícenstvím se rozvinul romantický obrat k historii a tradici. Romantický nacionalismus zdůrazňoval význam národního dědictví a kultur.

Modernizace, jako knihtisk, školství a noviny, zvyšovala sounáležitost lidí a vznikal pocit sounáležitosti. Vymyslet si příklad z dnešní doby.

Napoleonské války měly silný vliv na rozvoj národního povědomí. Rozšíření obzorů a kontakt s jinými národy vedly k uvědomění si vlastní identity.

Němci byli druhou nejpočetnější skupinou v Habsburské říši. Vzhledem k své pozici za vladáři nebyli motivováni k boji za nezávislost. Tvořili spíše jednotlivé státy než jednotný národ, a tohle vedlo k dezintegraci německého národního hnutí.

Ernest Gellner považuje nacionalismus za tvorce moderních národů. Někteří tvrdí, že národní hnutí je jen prekurzorem nacionalismu, zatímco jiní je pokládají za stejné.

V střední Evropě, kromě Pols ka, byly národy spíše non-dominantní. Poláci ztratili svůj národní stát v době roz dělení Pols ka v 18 století

Němci v Habsburské říši nebyli jednotným národem, ale spíše rozdrobené skupiny, z tohoto důvodu neměli silnou národní vizi.

Vícejazyčné národy, jako je Švýcarsko, se vyznačují silnou politickou angažovaností všech etnických skupin, což zvyšuje složitost národního hnutí.

Oktrojovaná ústava, kterou v roce 1849 vyhlásil císař Ferdinand V. pro Rakouské císařství. Zavedla centralismus, vysoký volební cenzus a různé svobody, ale v praxi se moc nedodržovala.

Politický systém, kde je moc soustředěna do centra (Vídně), zatímco regiony a národní menšiny mají omezený vliv.

Kroměřížský sněm, svolaný roku 1848 po revolučních událostech, neměl ve svém fungování žádný dopad. Císař Ferdinand V. ho rozpustil v roce 1849 a revoluční hnutí se přesunulo do Uher.

Rakouský generál, který po potlačení maďarské revoluce zavádí v Uhrách krutovládu.

Potlačení maďarské revoluce v roce 1849 silou rakouské armády. Císař Ferdinand V. zrušil ústavu a znovu zavedl absolutismus.

Soubor zákonů schválený v roce 1848 v Uhrách, které se snažily upravit mocenská uspořádání a zavést ústavní stát.

Maďarský premiér, který ve své vládě upřednostňoval pouze Maďary a zanedbával potřeby ostatních národností.

Program požadavků slovenského národa, který v roce 1848 v Liptovském Mikuláši představoval jejich postoje k maďarské revoluci a usiloval o rovnoprávnost národního jazyka, autonomie a vlastního sněmu.

Protestní program, který v roce 1848 předložilo Velké národní shromáždění v Chorvatsku. Usiloval o rovnoprávnost národního jazyka, připojení Vojenské hranice a autonomii s vlastním sněmem a správou.

Sbor dobrovolníků, který v roce 1848 se sbor dobrovolnických bojovníků a v roce 1849 se připojil k maďarským vojákům v boji proti Rakousku a usiloval o sloučení Slovenska s Uhrách.

Národní rada, která v roce 1849 vyhlásila odtržení Slovenska od Uher.

Maďarský vojenský velitel, který v roce 1849 vedl maďarská vojska v boji proti Rakušanské říši.

Vyhlášení nezávislosti Uher v roce 1849, která byla řízena Kossuthem, ale nebyla mezinárodně uznána.

Panovník Pruska, který v roce 1848 čelil revolučním událostem. Zpočátku kapituloval a sliboval reformy, ale později zavedl oktrojovanou ústavu a upřednostnil konzervativní řešení.

Povstání v roce 1793 v Polsku, vedené Tadeuszem Kościuszkem, proti Rusku a Prusku po druhém dělení Polska. Bylo charakteristické národním a politickým revolučním nábojem a zapojením všech vrstev společnosti, od šlechty po rolníky a Židy.

Tadeusz Kościuszko, polský generál a politický vůdce, známý pro svůj boj za nezávislost Spojených států amerických a vedení polského povstání v roce 1793.

Po porážce povstání v roce 1793 bylo Polsko definitivně rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Polský stát jako suverénní entita zmizel z mapy Evropy a byl oficiálně zrušen traktátem v roce 1797.

Polsko jako politický stát zaniklo, ale etnický a jazykový charakter polského národa se upevnil. Národní identita se definovala hlavně v oblasti jazyka a kultury, i když neexistovala politická jednotka.

Po roce 1797 se Poláci, zejména v Ruské říši, stali součástí populace s omezenými politickými a kulturními právy. Tato situace vyvolala silné pocity národní identifikace a odhodlání obnovit nezávislost.

V roce 1807 se z částí Polsko, které byly pod pruským vládnutím, vytvořilo Varšavské vévodství. Vévodství bylo formálně nezávislé, ale ve skutečnosti bylo pod vlivem Francie pod Napoleonem.

Povstání v roce 1830 v Polsku, zaměřené proti Ruské říši, která se pokoušela zneužít Poláků pro vojenskou intervenci v revoluční Francii. Povstání bylo krátce úspěšné, ale bylo po devíti měsících potlačeno.

Po potlačení Listopadového povstání byla zrušena autonome Polsko. Byla zavedena ruská sprava, ruský jazyk a ruská měna. Katolická církev byla podřízena státní kontrole a Polský Sejm byl zrušen. Polsko si zachovalo formální status království, ale pod stálou ruskou kontrolu.

Emigrace Poláků kvůli útlaku po Listopadovém povstání, hlavně do Švýcarska a Francie, kde se tvořila mladá polská inteligence a začal se vyvíjet národní mesianizm za pochopení Polska jako mučedníka a mesiáše Evropy.

Po Krymské válce (1856) se v Polsku zvýšila nádej na obnovení nezávislosti. Car Alexandr II. zrušil výjimečný stav z roku 1830 a amnestioval polské vlastence. Atmosféra se uvolnila a rozvíjela se národní aktivita.

V roce 1863 se v Polsku při podpoře násilného hnutí za nezávislost, objevili dvě hlavní skupiny Poláků. Hnutí "červených" usilovalo o odluku od ruské vlády a o revoluční změny na základě violence. "Bílí" byli naopak loajální k carovi a usilovali o reformy v rámci ruské říše.

Lednové (januárové) povstání v roce 1863 bylo povstání Poláků proti ruskému panství. Pomohlo mezinárodní podpora od Velké Británie, Francie a Rakouska, ale nebyla dostatečná pro vojenské vítězství. Po 15 měsících bojů bylo povstání potlačeno carovskými vojsky.

Potlačení Lednového povstání, které bylo znamením konce nadějí na polskou nezávislost v tomto období. Byla zrušena autonome a zavedena ruská spravo, která podporovala rusifikaci regionu.

Po potlačení Lednového povstání se Poláci zaměřili na budování národního schopnost a identifikace. Vzdali se nástrojů violence a zaměřili se na rozvoj vzdělávání, kultury a ekonomiky.