Mezinárodní vztahy a jejich historie

Vnější prostředí, které se skládá z mezinárodního systému a zahrnuje vztahy mezi státy, mezinárodními organizacemi a nevládními aktéry.

Vědní disciplína, která se zabývá studiem vztahů mezi státy a mezinárodními organizacemi.

Soubor vztahů mezi státy, které se odehrávají v mezinárodním systému.

Strategie, cíle, opatření, metody… které vlády států používají k ovlivňování mezinárodních vztahů.

Zahrnuje všechny vztahy, nejen politické, na celosvětové úrovni (organizační, ekonomické, kulturní atd.)

Vztahů mezi nezávislými politickými entitami (především státy).

Založen na nezávislých státech, které se navzájem ovlivňují. Vstupuje do hry princip suverenity.

Vztahů mezi státy v mezinárodním systému, odehrávající se na „mezinárodní“ úrovni.

První císař římské říše. Jeho vláda znamenala přechod od republiky k císařství, a to ve formě principátu, kde byl císař vnímán jako první občan státu.

Období v historii, které následovalo po pádu Západořímské říše v roce 476. Trvalo do konce 15. století.

Hlavní civilizační a kulturní oblasti středověké Evropy. Každá se vyznačovala specifickými jazyky, náboženstvími a kulturními prvky.

Císař, který v roce 313 vydal edikt milánský, který uznal křesťanství za tolerované náboženství v římské říši.

Doklad o snaze Římanů klidnit své nepřátele. Federáty byly kmeny, které s Římem uzavřely dohody o spolupráci a vojenské pomoci.

Pevnost na severní hranici římské říše, která se nachází v dnešním Británii.

Největší územní rozmach římské říše. Za Traiana dosáhl Řím vrcholu své moci.

Bitva, v níž Vizigóti drtivě porazili Římany. Tuto bitvu se považuje za jeden z rozhodujících momentů, které vedly k pádu Západořímské říše.

Starověká civilizace v oblasti řeky Indus, rozvíjela se v době bronzové (2500-1600 př. n. l.).

Indické kmeny, které zhruba od 2. tisíciletí př. n. l. migrovaly do Indie z oblasti severozápadu a přinesly s sebou indické jazyky.

Nejstarší období indických dějin (1200-600 př. n. l.), které se vyznačovalo rozvojem védského náboženství a vznikem kmenových království.

První velká říše v severozápadní Indii (polovina 6. - 4. století př. n. l.), proslula rozvinutým zemědělstvím a obchodem.

Největší říše v historii Indie (321-185 př. n. l.). Za vlády krále Ašóky se rozšířila po celé subkontinentu a proslula rozšířením buddhismu.

Říše na severu Indie (1. - 2. století n. l.) známá hospodářským a kulturním rozvojem, srovnatelným s tehdejší Čínou a Římem.

Jedna z největších říší v Indii (4. - 5. století n. l.), která dominovala subkontinentu. Vyznačovala se rozvíjením feudalismu a buddhismu.

Nejznámější text starověké Indie, politicko-naučná příručka, která radí panovníkovi, jak spravovat stát a budovat vztahy s okolními zeměmi.

Rýnský spolek byl konfederace 16 německých států založená v roce 1806 pod francouzskou protektorací. To vedlo k zániku Svaté říše římské.

Třetí protifrancouzská koalice se skládala z Velké Británie, Ruska, Rakouska, Švédska a Neapole. Vznikla v reakci na Napoleonovo sílící vliv.

Bitva u Trafalgaru v roce 1805 byla klíčovým vítězstvím britského námořnictva. V této bitvě padl admirál Nelson.

Bitva tří císařů u Slavkova v roce 1805 byla vítězstvím Francie nad Ruskem a Rakouskem. Napoleon porazil obě armády.

Pařížský traktát v roce 1807 byl ještě nepříznivější pro Prusko. Napoleon vyhnal Prusko z Říše a Prusko s ním následně válčilo.

Bitva u Jeny a Auerstadtu v roce 1806 představovala drtivou porážku Pruska. Napoleon v této bitvě porazil pruskou armádu.

Bitva u Friedlandu v červnu 1807 byla rozhodující porážkou Ruska. Napoleon v bitvě porazil ruskou armádu.

Kontinentální blokáda byla Napoleonovou snahou izolovat Velkou Británii. Chtěl blokovat veškerý obchod s Británií.

Západofranská říše vznikla na základě Verdunské smlouvy z roku 843, když se rozpadla Francká říše Karla Velikého. Její první vládce byl Karel II. Holý. Francie se později vyvinula z této říše.

Normané, mořeplavci ze Skandinávie, se usídlili v Normandii, území, které získali od Západofranské říše. Tato oblast se později stala součástí Francie.

Hugo Kapet byl v roce 987 korunován králem Francie a zahájil dynastii Kapetů, která vládla Francii po staletí. Postupně se rozšiřovalo území Francie pod jejich vládou.

Východofranská říše vznikla rozpadem Francké říše Karla Velikého na základě Verdunské smlouvy z roku 843. Prvním králem této říše byl Jindřich I. Ptáčník, který ji výrazně rozšířil.

Ota I. byl králem Východofranské říše a po pomoci papeži Janu XII. byl v roce 962 v Římě korunován papežem císařem. Tím se inspiroval Karlem Velikým.

Velkomoravská říše sdružovala slovanských kmeny na Moravě a v jejím okolí. Prvním vládcem byl Mojmír, zakladatel dynastie Mojmírovců.

Kníže Rastislav usiloval, aby se Morava stala křesťanskou zemí pod přímou kontrolou papeže, ale papež Mikuláš I. to odmítl. Rastislav se pak obrátil na byzantského císaře, který vyslal do Velké Moravy cyrilskou misii v čele s Konstantinem a Metodějem.

Po smrti Svatopluka se Velkomoravská říše oslabila v důsledku vnitřních sporů. V 10. století ji definitivně rozvrátily maďarské kmeny. Významný rozvoj se poté přesunul do Čech.

Anglická občanská válka (1642-1649) skončila vítězstvím parlamentu vedeného Oliverem Cromwellem nad králem Karlem I. V roce 1649 byl král popraven a Anglie se stala republikou, známou jako Commonwealth of England. Republikánský režim však trval jen krátce.

Po obnově monarchie v roce 1660 se Stuartovci vrátili na trůn s Karlem II. a později s Jakubem II. Vláda Stuartovského rodu však byla poznamenána konflikty s parlamentem, který usiloval o omezení panovnické moci. V roce 1688 byla v Anglii uskutečněna Slavná revoluce, která vedla k sesazení Jakuba II. a ustavení parlamentní monarchie.

Slavná revoluce v roce 1688 vedla k přijetí Listiny práv (Bill of Rights), která zaručila svobodná práva a omezovala královskou moc. Anglie se tak stala konstituční monarchií s jasným rozdělením moci mezi krále a parlament.

V roce 1707 se Anglie a Skotsko spojily a vytvořily Spojené království Velké Británie. Toto spojení posílilo Británii a umožnilo jí stát se globální světovou mocností.

Petr I. Veliký (vládl 1682-1725) se stal symbolem moderního Ruska. Podařilo se mu reformovat Rusko a zahájit jeho transformaci na silnou evropskou mocnost. V roce 1703 založil Petrohrad, který se brzy stal hlavním městem a symbolem jeho reformových snah.

Kateřina II. Veliká (vládl 1762-1796) se stala významnou carskou vládkyní, která pokračovala v modernizaci Ruska. Snažila se prosazovat myšlenky osvícenského absolutismu a rozšířit Ruský vliv v Evropě. Zapojila se do několika válek o rozšíření Ruského území.

Grigorij Alexandrovič Potěmkin byl důležitým diplomatem a vlivným ministrem Kateřiny II. Veliké. Jeho jméno je spjato s takzvanými „Potěmkinovým vesnicemi“, což byly narychlo postavené falešné vesnice, určené ke zlepšení dojmu z Ruska při návštěvách zahraničních hodnostářů. Ve skutečnosti se jednalo o propagandistický trik, mající za cíl ukázat Rusko v lepším světle.

Prusko se stalo královstvím v roce 1701 za vlády Fridricha I. V 18. století za Fridricha II. Velikého se Prusko stalo osvícenským absolutismem, s ohromnou ekonomickou a vojenskou silou. Prusko se tak postupně stalo nejmocnějším státním útvarem na území německých zemí.