Hitler a jeho projevy

Ekonomická krize roku 1929, která měla fatální důsledky pro Německo. Způsobila prudký pokles amerických úvěrů, propad průmyslové výroby a exportu. Nezaměstnanost prudce vzrostla a stala se zárodkem extremistických politických hnutí.

Politická skupina, která se snaží dosáhnout cílů prostřednictvím extrémistických metod. Tato skupina se objevila jako výsledek hospodářské krize a nezaměstnanosti, protože nabízela jednoduché řešení složitých problémů.

V návaznosti na hospodářskou krizi a nárůst nezaměstnanosti se v Německu zvýšila radikalizace a s ní i vliv radikálních hnutí, jako například komunistů a fašistů, hlásajících konec demokracie.

V roce 1932 se konaly prezidentské volby v Německu. Hindenburg získal 53% hlasů, Hitler 37% a Thälmann 10%. Hindenburg byl zvolen president, ale NSDAP (Hitlerova strana) se stala nejsilnější stranou po volbách v roce 1932.

Nová vláda byla utvořena pod vedením Franze von Papena, bývalého diplomata a konzervativního politika. Vláda fungovala pouze za tolerance NSDAP, Hitler však dosud nebyl jmenován kancléřem.

Hitler odmítl funkci ministra a požadoval pouze post kancléře. Po sérii jednání nakonec Hindenburg jmenoval říšským kancléřem generála Schleichera.

Hitler se setkal s Papenem, ale Hindenburg dlouho váhal se jmenováním Hitlera kancléřem. Schleicherova vláda podala demisi a 30. ledna 1933 se Hitler stal říšským kancléřem.

Hitlerova rétorika se zaměřovala na vyvolání negativních emocí jako hněv, odpor a nenávist. Mluvil jazykem prostých lidí, rozněcoval vášně a působil dojmem upřímného idealisty.

Hitlerova politická kariéra začala v roce 1919, kdy se stal členem Německé dělnické strany (DAP), a v roce 1921 se ujal jejího vedení.

Hlavní témata Hitlerových projevů se opakovala a zdůrazňovala slávu Německa v minulosti v kontrastu s tehdejším ponížením, vinila Židy za národní úpadek a kritizovala Versailleskou smlouvu.

Kniha "Mein Kampf" (Můj boj) obsahuje Hitlerovu ideologii, která obviňuje Židy za pád Německa a zdůrazňuje rasovou nadřazenost.

Hitlerova "Mein Kampf" se skládá ze dvou částí, z nichž první popisuje Hitlerův život do roku 1920 a druhá se zabývá propagandou, ideologií a zahraniční politikou.

Hitlerova "Mein Kampf" je napsána chaoticky a obsahuje mnoho opakování, banálních tvrzení a fantastických výmyslů, avšak přesto se stala bestsellerem a byla přeložena do mnoha jazyků.

"Mein Kampf" se stal populárním i díky nízké ceně (12 říšských marek za jeden díl) a byl vydán v milionových nákladech, čímž se stal snadno dostupným pro širokou veřejnost.

Hitler se stal prominentní figurou díky svým řečnickým schopnostem a propagandistické práci, kterou vykonával pro DAP (Německá dělnická strana).

Hitlerův styl vedení, založený na manipulaci a využívání slabin protivníků. Zahrnuje přesvědčování, hluboké pochopení lidské psychologie, a vynucování nadvlády.

Využití pocitu viny u demokratických zemí kvůli Versailleské smlouvě k rozvoji vlastních politických cílů. Hitler se vydával za politického mírotvůrce.

Významné a trvalé proudy v německé kultuře, které ovlivnily Hitlera, a položily základy pro jeho ideologie. Patří sem nacionalizmus, imperializmus, rasismus, antimarxizmus a glorifikace války.

Nacistická doktrína, která tvrdí, že árijská rasa je nadřazená ostatním. Vychází z myšlenek Nietzscheho, Hegela a dalších.

Hitlerova představa o šíření německé moci a životního prostoru na východ. Hitlerova expanze zahrnovala agresivní politiku a získávání nových území.

Nacistický systém moci, který se opíral o manipulaci, infiltraci a teror. To zahrnovalo kontrolu médií, šíření propagandy a útlak opozice.

V roce 1933 po vzestupu Hitlera k moci v Německu byl rozpuštěn říšský sněm a Hitlerovy NSDAP získala kontrolu nad vládou a politikou.

Vláda NSDAP v Německu po roce 1933 systematicky potírala svobodu projevu, shromažďování a tisk. Opoziční strany a hnutí byly zakázány a jejich členové pronásledováni.

Zmocňovací zákon z roku 1933 převáděl veškerou moc z parlamentu do rukou Hitlera a jeho NSDAP, čímž byla zničena parlamentní demokracie v Německu.

Nacističtí vůdci se snažili zdůvodnit svůj nástup k moci falešným obviněním komunistů z požáru říšského sněmu, aby zesílili strach a podporu pro autoritativní vládu.

Konkordát byl dohodou mezi Hitlerem a Vatikánem, která poskytovala církvi specifické práva a ochranu výměnou za podporu nacistického režimu.

Po úspěchu nacistického hnutí v Německu se v mnoha jiných evropských zemích šířily podobné extremistické a autoritativní hnutí.

Kominterna označila fašismus za otevřenou teroristickou diktaturu sloužící zájmům kapitálistů.

Národní socialisté propagovali německé zájmy, ale zdůrazňovali zachování soukromého vlastnictví a rozdíly od komunistického hnutí.

Italský pakt, který měl nastolit nové uspořádání Evropy s Německem jako rovnocenným partnerem. Cílem bylo upravit Versaillskou smlouvu a izolovat SSSR.

Hitlerův program zahrnující vybudování silné armády a likvidaci politických oponentů. Mezi klíčové události patřila Noc dlouhých nožů a zavedení všeobecné branné povinnosti.

Německé obsazení demilitarizovaného Porýní, jež bylo v rozporu s Versaillskou smlouvou. Symbolické gesto, které ukázalo Hitlerovu neochotu respektovat mezinárodní dohody.

Německá anexie Rakouska, která symbolizovala Hitlerovu expanzi a snahu o sjednocení všech německy mluvících zemí.

Nacistický pogrom proti Židům v Německu, během něhož byly zničeny obchody a synagogy a tisíce Židů bylo zatčeno a zavražděno. Tato událost byla symbolickým projevem rostoucího antisemitismu v nacistickém Německu.

Hitlerova ideologická kniha, která zdůrazňuje rasovou nadřazenost Němců a obviňuje Židy za problémy Německa. Stala se základním textem nacistické ideologie a vlivným nástrojem propagandy.

Smlouva, která Německu umožnila znovuvyzbrojovat své námořnictvo. Bylo to porušení Versaillské smlouvy a znamenal krok k nacistické agresi v Evropě.

Konference v Ženevě, která byla zaměřena na odzbrojení. Hitler odmítl návrhy na kompromis a jeho agresívní chování předznamenalo rostoucí napětí v Evropě.

Dohoda, která se týkala společného boje proti nacistickému Německu, ale specifikovala i oblasti působnosti. Spojené státy se měly soustředit na Tichomoří, zatímco Velká Británie na Atlantik.

Německá ponorková válka v Atlantiku, která v první polovině roku 1942 zaznamenala velká vítězství. Německo potopilo mnoho spojeneckých lodí, ale jeho ztráty byly minimální. Spojenci v reakci na to zahájili letecké útoky na francouzské přístavy, z nichž operovaly německé ponorky.

Ostrovy v Atlantském oceánu, které se po roce 1943 staly spojeneckými základnami. Tyto základny umožnily Spojencům kontrolu nad Atlantikem a omezení německých ponorkových operací.

V roce 1944 se Spojenci vylodili v Normandie a zahájili invazi do Francie. Boje se poté přenesly do Severního moře, kde se německá ponorková flotila potýkala s novými problémy a ztrátami.

V Itálii se Spojenci vylodili na Sicílii v roce 1943 a způsobili kolaps fašistického režimu. Němci poté stáhli tankové jednotky do Itálie a založili loutkový stát, republik Salò.

Po Teheránské konferenci v roce 1943 Spojenci přehodnotili své strategie. Hlavní útok byl zaměřen na Západní Evropu, zatímco Ital.fronta se stabilizovala. Spojenci postupovali na sever Itálií.

Významná série bitev v Itálii, v rámci kterých Spojenci prorazili německou obranu a osvobodili Řím. Během tohoto období se Spojencům podařilo prolomit tzv. Gótskou linii.

Německá kapitulace v severní Itálii v květnu 1945, která značila konec války v této oblasti a další klíčový krok k konečnému vítězství Spojenců.