Starověké státy a civilizace (PDF)

1 OBSAH: Nejstarší státy a civilizace...................................................................................................................... 5 Přední východ a egejská oblast v době bronzové............................................................................... 5 Vznik...

1 OBSAH: Nejstarší státy a civilizace...................................................................................................................... 5 Přední východ a egejská oblast v době bronzové............................................................................... 5 Vznik písma a jeho podoby................................................................................................................ 8 Počítání času a chronologie.............................................................................................................. 10 Mezopotámie........................................................................................................................................ 11 Starověký Egypt................................................................................................................................... 25 Malá Asie (Anatolie)............................................................................................................................ 42 Syropalestinská oblast...................................................................................................................... 51 Foiníkie............................................................................................................................................ 55 Sýrie................................................................................................................................................. 57 Palestina........................................................................................................................................... 59 Egejská oblast...................................................................................................................................... 59 Předpalácové období na Krétě...................................................................................................... 61 Mínojská civilizace (období prvních a druhých paláců)............................................................... 62 Mínojská kultura.......................................................................................................................... 63 Předpalácové období: 2500-2000přnl.......................................................................................... 64 Období prvních paláců: 2000-1700přnl...................................................................................... 64 Období druhých paláců 1700-1450přnl........................................................................................ 64 Mykénská civilizace......................................................................................................................... 65 Ostatní Evropa v době bronzové.......................................................................................................... 70 Státy a říše na Předním východě........................................................................................................... 73 Foiníkie............................................................................................................................................ 75 Palestina........................................................................................................................................... 76 Egypt v Pozní době.......................................................................................................................... 79 Novoasyrská říše.............................................................................................................................. 81 Organizace novoasyrské říše................................................................................................................ 83 Novobabylónská říše........................................................................................................................ 84 Politické dějiny.................................................................................................................................... 85 Organizace státu................................................................................................................................... 85 Krize a pád říše.................................................................................................................................... 85 Malá Asie......................................................................................................................................... 86 První písemné zprávy o Íránu............................................................................................................... 87 Médská říše.......................................................................................................................................... 87 Perská říše........................................................................................................................................ 87 Řekové a řecké státy v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l.......................................................................... 90 Temné nebo Homérské období......................................................................................................... 91 Archaické období: raná polis a kolonizace středomoří a černomoří................................................ 95 Sparta a spartský (peloponnéský spolek) do konce archaické doby.............................................. 99 Athény do konce archaické doby................................................................................................ 101 Řecké státy v 5. a 4. století př. n. l. - vrchol a pád klasické polis.................................................... 103 Změna politické struktury Řecka (4. st. př. n. l.)................................................................................ 116 Říše Alexandra Makedonského...................................................................................................... 117 Foiničané v západním Středomoří - Karthágo............................................................................ 120 Itálie................................................................................................................................................... 127 Etruskové....................................................................................................................................... 129 Řím do dobytí Itálie........................................................................................................................... 130 Rané období římské republiky............................................................................................................ 133 Řím a podrobení Itálie................................................................................................................ 142 Helénistické státy........................................................................................................................... 142 Velké helénistické říše....................................................................................................................... 143 Menší helénistické státní útvary v Řecku a na předním východě....................................................... 144 Vznik Římského impéria.................................................................................................................... 148 Římská říše......................................................................................................................................... 155 2  Krize a zánik republiky.................................................................................................................. 155 Počátky juliovsko – claudiovské dynastie.................................................................................. 174 Římská říše za principátu................................................................................................................... 175 Krize římské říše ve 3. stol n. l................................................................................................... 186 Novoperská (sásánovská) říše.................................................................................................... 188 Obranná politika Říma....................................................................................................................... 193 Pohyby germánských kmenů.............................................................................................................. 193 Frankové............................................................................................................................................ 194 Sasové................................................................................................................................................ 194 Alamani.............................................................................................................................................. 194 Hospodářství a společnost Germánů.................................................................................................. 194 Dáko-Getové...................................................................................................................................... 194 Oblast mezi Rýnem a Vislou – Germánie.......................................................................................... 194 Pozdní Římská říše............................................................................................................................. 196 Constantinus............................................................................................................................... 197 Zánik Západní Římské říše a vznik tzv. barbarských království......................................................... 199 Přední Indie v pravěku a starověku.................................................................................................... 202 Harappská kultura.......................................................................................................................... 202 Indie v době védské........................................................................................................................ 204 Čína.................................................................................................................................................... 212 3 Úvod Jako studenti univerzity často musíme plnit všelijaké úkoly. Kromě psaní různých seminárních prací na divná témata, patří do našich starostí samozřejmě i učení. Ale právě tato druhá činnost nám občas komplikuje život. Ne že by to samo o sobě nebylo komplikované (mozek je jenom jeden). Ale situaci nám komplikují i další věci. Příklad jsou studijní materiály. Jen když si člověk vzpomene na první semestr, kdy skripta do Pravěku vyšly až 10. prosince – „o celé 4 dny dříve než jak bylo původně slíbeno!“ - (zkouška byla 4. ledna). No a teď je tady semestr druhý. A náš studijní materiál? Dvě tlusté knihy z roku 1964. Kromě dalekosáhlých pasáží popisujících neutěšený třídní boj snad v každém koutě starověkého světa, můžeme si počíst o spásné práci čínských archeologů po vítězné revoluci v Číně. No a pak se ještě dozvíme tehdejší pohled na věc. Tím samozřejmě nechceme snižovat kvalitu původního díla. Říká se, že každá doba má na historii jiný názor. A proto je trochu paradoxní, že se stále učíme podle pohledů a názorů minulého režimu. A tak když jsme se studenti Pedf MU podívali do „BIBLE STAROVĚKU“, rozhodli jsme se, že prostě musíme dílko aspoň trochu osvěžit. Vyškrtat třídní boj a prázdná propagandistická hesla minulého režimu, aby se prostě a jednoduše bylo z čeho učit. Chvílemi byl kolem toho zmatek. Především díky tomu, že byl Pečírka vydán několikrát, a proto nám neseděly některé stránky. Nebo někteří to prostě vzdali úplně. Ovšem i když to stálo hodně času (několik nocí beze spánku) a úsilí, výsledek je na učení dostatečně kvalitní. No prostě posuďte to vy! 4 NEJSTARŠÍ STÁTY A CIVILIZACE PŘEDNÍ VÝCHOD A EGEJSKÁ OBLAST V DOBĚ BRONZOVÉ (asi 3500 – 1100 př.n.l.) Vznik civilizace, třídní společnosti a státu Vývoj eneolitických a chalkolitických kultur v Předním orientě vyvrcholil vytvořením dvou ohnisek, v nichž koncem 4. tis. př.n.l. došlo ke vzniku nejstarších civilizací. Tato ohniska ležela v jižní Mezopotámii a v Egyptě. V průběhu 3. a 2. tis. je postupně následovaly další oblasti Přední Asie (Elam, severní Mezopotámie, syropalestinská oblast, Malá Asie) a na evropské půdě Egejská oblast (Kréta, Řecko, ostrovy Egejského moře). Toto období zhruba odpovídá podle archeologické periodizace bronzové době v Přední Asii a Egejské oblasti. Přechod k civilizaci, nazývaný také „městskou revolucí“ (Childe), charakterizují: společenská dělba práce, oddělování řemesel od zemědělství, později vydělení vrstvy obchodníků, vznik veřejných institucí, úředního aparátu a „správců“ společnosti. Prohlubující se majetkové rozdíly vedou ke stratifikaci společnosti, která je v Mezopotámii poprvé již v druhé polovině 3. tis. zakotvena v právních ustanoveních. Státní správa se soustřeďuje v městech, čímž dochází k jejich růstu a rozkvětu. Jiným důležitým rysem je vynález písma, který je úzce spjat se vznikem státu, protože písmo zpočátku sloužilo k účelům hospodářsko-správním. Konečně se vznikem civilizace souvisí i náboženství, zvyky, obřady, glorifikace panovníka (a tím i státní moci), jíž slouží monumentální stavby. Patří sem také rozvoj umění, literární památky a přírodní vědy. Území na Předním východě a v Egejské oblasti, na němž ve 3. a 2. tis. vznikly nejstarší státy, zahrnuje od východu na západ dnešní Írán a Irák, Sýrie, Libanon a Izrael, Turecko, Egypt, Kypr a pevninské i ostrovní Řecko a Krétu. Rozdílné klimatické i přírodní podmínky přispívaly k rozdílnému historickému vývoji jednotlivých oblastí. K rozvoji zemědělství byl třeba kromě úrodné půdy i dostatek vláhy. V Mezopotámii a Egyptě ji dodávaly velké řeky, bohaté na srážky byly i oblasti střední Sýrie, břehy Středozemního moře, ostrovy Egejského moře a úrodné nížiny jižního a středního Řecka. Důležitým zdrojem obživy v těchto oblastech byly rybolov a možnost dopravy po vodě (např. pro dovoz surovin – kovy, stavební dříví z oblasti syrolibanonské, kámen do Mezopotámie). Přirozené přístavy na mořském pobřeží umožňovaly dálkové styky po moři a vedly obyvatele ke stavbě lodí a mořeplavbě. Vznikají tak bohatá a prosperující civilizační centra. Např. syropalestinské pobřeží, jehož města zprostředkovávala styk celé Přední Asie s Egyptem, Kyprem, západním pobřežím Malé Asie, Krétou, ostrovy Egejského moře a Řeckem: to je asi nejdůležitější cesta šíření civilizace do Egejské oblasti. Významné byly i námořní cesty vycházející z pobřeží Perského zálivu a spojující již ve 3.tis. Mezopotámii s indickým subkontinentem. Civilizační střediska se vytvářela i na náhorních rovinách a často poměrně vysoko položených pahorkatinách (Malá Asie, severní Mezopotámie, Elam, Persie), kde byly příznivější podmínky než dnes, protože během dějin došlo působením lidské činnosti k odlesnění, ke zvýšení množství soli v půdě a vyhynutí zvěře. Pro nedostatek vody zde převládalo pastevectví, pěstování dobytka a zpracování živočišných produktů. Byly tu však bohaté zdroje důležitých surovin – dřeva a kamene, rud. Obzvláště Malá Asie byla důležitým centrem metalurgie. Odtud se asi ve 2. pol. 2. tis. rozšířilo zpracování železa. Na okraji vyspělých oblastí existovalo obyvatelstvo na různých nižších stupních vývoje, zvláště v oblastech hor, stepí a pouští. Tyto kmeny podnikaly pravidelné vpády do úrodnějších a civilizovaných oblastí. Někdy se jim podařilo se těchto států, na jejichž území pronikly, dokonce zmocnit (Kassité v středobabylonské době). Nejstarší státy 5  Na Předním východě a v Egejské oblasti existovalo ve 3. a 2. tis. množství menších či větších státních útvarů. V Egyptě se už na počátku 3. tis. poměrně rychle vytvořil ze starších celků centralizovaný stát. Jižní Mezopotámie byla po celé 3. tis. rozdělena mezi řadu sumerských (na jihu) a akkadských (na severu) městských států, jež spolu v druhé polovině tohoto tisíciletí bojovaly o získání nadvlády. Teprve ve 2. tis. došlo v Mezopotámii ke vzniku dvou trvajících státních celků, Babylónie na jihu a Asýrie na severu. Syropalestinská oblast byla po celé 3. i 2. tis. rozdělena mezi řadu městských států na mořském pobřeží (Byblos, Ugarit) a vnitrozemských (např. Ebla, Mari, Jamchad, Mitanni). Po roce 1800 se vytvořil v Malé Asii chetitský stát, jenž se zúčastnil mocenských zápasů v Přední Asii a stal se rovnocenným partnerem tehdejších velmocí. V r. 1594 se Chetité dočasně zmocnili Babylónu a ve druhé pol. 2. tis. se jejich expanze ze severu do Sýrie střetla s expanzí Egypta z jihu a zastavila ji. Mnohem hůře jsme informování o dějinách států v oblasti Egejského moře, jejichž střediska známe v podstatě jen díky archeologickým nálezům. I tam, kde se zachovaly písemné prameny a kde jsou rozluštěny, neobsahují o politických dějinách žádné zprávy. Beycesultan a Trója v západní části Malé Asie, Knóssos a další města s paláci na Krétě, Mykény, Pylos, Théby a další místa v Řecku a na ostrovech byla ve 2. tis. bezpochyby středisky menších či větších států, jejichž hranice neznáme a jejichž politické osudy můžeme jen tušit z archeologických pramenů, z pověstí a legend. Obyvatelé Předního Východu a Egejské oblasti a jejich etnická příslušnost Kmeny, které vytvářely dějiny Předního východu v pravěkém období, neznaly písmo, proto my neznáme jejich jména, neznáme jazyk, kterým hovořili, etnickou ani rasovou skupinu (pozn. dnes již možné díky DNA), k níž patřili. Pohyby těchto kmenů lze sledovat jen na základě zbytků jejich materiální struktury. Teprve písemné památky poskytují první přesné informace o jazyku obyvatelstva, proto je můžeme zařadit do některé ze známých širších jazykových rodin a obyvatelstvo do širších etnických a rasových souvislostí. (Např. sumerštiny se používalo i v době, kdy Sumerové jako etnická jednotka již neexistovali. Podobně se používalo babylónštiny v Sýrii, a to i při sepisování soukromých dokumentů, v době, kdy obyvatelstvo bylo zřejmě převážně churritské. Významnější roli ve starověku hrály tyto jazykové rodiny: 1. Jazyková rodina semitsko-hamitská: Z jazyků této velké jazykové rodiny se ve starověku dochovala jednak egyptština, jednak celá řada jazyků na území Mezopotámie a v syropalestinské oblasti, reprezentujících větev semitskou. Tyto jazyky jsou příbuzné, proto lze předpokládat společný základ. Pravlastí by mohla být oblast Sahary – se zhoršujícími se přírodními podmínkami opouštěli obyvatelé Sahary (asi od 6.tis.) tuto oblast a usadili se v povodí Nilu (staroegyptština), do oblastí Přední Asie pronikli nositelé semitských jazyků. Ti se usadili nejpozději v 5. - 4. tis. na Arabském pol. a v oblastech syrských pouští. Východosemitská skupina: akkadština s dialekty babylónštinou a asyrštinou. Západosemitská skupina (oblast Sýrie, Palestiny a Arabského pol.): arabština a etiopština - zóna jižní, ugaritština, hebrejština, aramejština, foiničtina a eblajština (jazyk písemných památek severosyrského města Ebly) – zóna severní. 2. Jazyková rodina indoevropská: Jejich existence v Malé Asii je doložena chetitskými písemnými památkami z 2. tis. Kromě chetitštiny (příslušnost prokázal Bedřich Hrozný) sem patří na tomto území ještě luvijština a palajština. Všechny tvoří chetitsko-luvijskou (anatolskou) větev a jsou zatím nejstaršími doloženými (písemně) indoevropskými jazyky. Patří sem i pozdější lykijština, lýdština a kárština. V Řecku a na ostrovech Egejského moře (i Kréta) je to řečtina a její dialekty – poprvé doloženy písemnými památkami mykénské kultury psanými tzv. lineárním písmem B (2. pol. 2. tis.). Další velká větev jsou jazyky indo-íránské: indo-árské (árijské) + íránské. Indo-árské mají dlouhou tradici. Jsou známy ze tří období: 1. stará indičtina - jazyk védů z 12.-11.stol. př.n.l. a sanskrt – literární jazyk – rozkvět ve 4.-5. stol. n.l.; 2. jazyky středoindické, prákrty, vznikající kolem 5.-3. stol. př.n.l., patří sem pály- jazyk starého buddhismu, a 3. jazyky novoindické, začínající kolem r. 1000 n.l. S indo- árskými jazyky jsou úzce příbuzné jazyky íránské: avestský jazyk (náb. spis Avesta), médština, severoperský jazyk, některé skýtské jazyky z černomořské oblasti, později pehlevština, sagdština, parthština a další. V západním Středomoří – v Itálii – má ve starověku 6  své místo skupina jazyků italických. Nejvýznamnější je latina (první doklady ze 6. stol. př.n.l.), z níž se vyvinuly všechny současné románské jazyky (italština, francouzština, španělština...). Ze skupiny keltských jazyků dnes zůstávají jen zbytky (irština, welština, bretonština, skotština). Bermánské kmeny severně a východně od Galů hovořily jazyky germánskými, kmeny baltoslovanské jazyky baltskými a slovanskými. 3. Další jazyky. Kromě výše zmíněných je v Přední Asii a Egejské oblasti dosvědčena ve 3.- 1. tis. př.n.l. řada starších jazyků, které nelze přiřadit k žádné dosud známé jazykové skupině: jazyk Sumerů, Churritů, Urartejců, Elamců a tzv. Protochetitů, jazyk mínojských Kréťanů a snad i Etrusků, dále jazyk Kassitů, předindoevropského obyvatelstva Egejské oblasti a západní Asi atd. Jazyk a etnická příslušnost: Příslušnost jazyka k určité skupině nelze zcela ztotožňovat s příslušností lidí, kteří jím hovořili, k téže etnické skupině. V jednotlivých oblastech se během starověku etnické skupiny střídaly a mísily nebo jedna druhou zcela asimilovaly, jazyky se navzájem obohacovaly. Příchod nových obyvatel někdy znamená převládnutí jazyka, který skupina s sebou přinesla, jindy nově příchozí lid přijme jazyk staršího obyvatelstva (např. Kassité vládli v Babylónii téměř půl tisíciletí, jejich jazyk však neznáme, protože v zachovaných písemnostech užívali jazyka babylónského). Také nelze psaný jazyk brát jako jazyk všeho obyvatelstva (např. v Malé Asii se píše chetitsky ještě v době, kdy většina obyvatelstva zřejmě mluvila luvijsky). Některé písemnosti vůbec neodrážejí místní jazyk, protože jsou psány jazykem mezinárodním – diplomatické dokumenty -, např. babylónštinou. Obyvatelé mezopotamské oblasti: Původní obyvatelé Mezopotámie nezanechali žádné písemné památky, ale víme, že to nebyly ani sumerské, ani semitské ani indoevropské kmeny. Obyvatelé při Tygridu bývají označováni jako „Prototigridci“, obyvatelé při Eufratu jako „Protoeufratci“. Prvními, od nichž se zachovaly písemné památky, jsou Sumerové. Jejich jazyk zatím nelze zařadit do žádné etnické skupiny. Sumerové přišli zřejmě z Íránu ve 4. tis. př.n.l. Současně se Sumery obývaly Mezopotámii kmeny semitského původu. Nejstarší písemné záznamy semitského obyvatelstva pocházejí od tzv. Akkadů z druhé poloviny 3. tis. Jako dva velmi příbuzné jazyky se později vyvinula babylónština na jihu a asyrština na severu země počátkem 2. tis. Do Mezopotámie však neustále pronikaly kmeny z hor či Arabského pol. Např. ke konci 3. tis. horští Gutejci nebo později západosemitští Amorejci, jejichž původu byla např. Chammurabiho dynastie v Babylónii. Kolem poloviny 2. tis. se zmocnili Babylónie Kassité, horský kmen neznámého původu. Přejali jazyk i kulturu Babylónie, jejich jazyk se zachoval převážně jen ve vlastních jménech. V druhé polovině 2. tis. dochází k stěhování západosemitských Aramejců a postupně aramejizují oblasti Přední Asie. Na jihu Mezopotámie se usazují kmeny chaldejské a v první polovině 1. tis. se objevují první nomádské kmeny arabské. Obyvatelé Malé Asie: Nejstarší obyvatelé Malé Asie nazýváme Protochetity. Jazyk je znám z malé skupiny textů a nelze ho zařadit do žádné známé jazykové skupiny. Nejpozději na rozhraní 3. a 2. tis. jsou ve střední části Malé Asie usazeny kmeny indoevropských Chetitů. V jihozápadní Asii jsou to kmeny Luvijců a na sever Palajců – oba mluvily jazyky indoevropskými. Po vpádu tzv. mořských národů koncem 2. tis. Chetité zcela mizí a část Luvijců se přesouvá do severní Sýrie. V 1. tis. se v Malé Asii objevují indoe. Frygové, Lýdové a Lykové. Ve východních částech sídlili Urartejci. Obyvatelstvo syropalestinské oblasti: Kolem poloviny 3. tis. semitské kmeny, které přišly z Arabské pouště. Nomádské západosemitské obyv. (Kanaanejci) se zřejmě zcela přizpůsobilo novým podmínkám usedlého života, osvojilo si vysokou raně bronzovou kulturu původního obyv., s nímž splynulo. V první pol 2. tis. přišli další semitské kmeny Amorejců. Ve druhé polovině 2. tis. se zde objevují Aramejci, do jižní části pronikají od druhé poloviny 2. tis. semitské kmeny Hebrejců. Postupně se usazují na území dosud osídleném kanaanejskými obyvateli. Írán: je ve druhé polovině 2. tis. obsazován indo-íránskými kmeny, které se zčásti usazují a zčásti prochází do Indie. 7 Obyvatelé Egypta: Asi od poloviny 5. tis. nedošlo v Egyptě k žádným změnám v etnickém složení obyvatelstva. Avšak mezi obyv. na severu a na jihu byly rozdíly nejen v charakteru a vyspělosti civilizace, ale i jazykové odlišnosti byly veliké. Obyvatelé Egejské oblasti: Poněvadž nejstarší rozluštěné písemné památky z této oblasti – tabulky psané mykénským lineárním písmem B – pocházejí teprve z druhé poloviny 2. tis., nevíme nic o jazyku a etnickém složení egejského obyv. před 2. tis. př.n.l. Archeologové však přinášejí stále přesvědčivější důkazy o tom, že nejpozději na počátku neolitu docházelo k četným přesunům obyv. z Předního východu (anatolské oblasti) přes moře do egejské oblasti, a to v raných fázích bronzové doby. Ve 3. tis. bylo Řecko i ostrovy Egejského moře včetně Kréty osídleno obyvatelstvem, které Řekové nazývali Pelasgy, Káry a Lelegy. Stopy jazyka(ů) se zachovaly v řečtině v některých přejatých geografických názvech, jménech rostlin, zvířat i kulturních předmětů s typickými neřeckými koncovkami – Parnassos, Knossos, Korinthos, Athenai, Mykenai, hyakinthos, narkissos, labyrinthos aj.). Nejspíše na konci rané bronzové doby, asi v době 2200 – 1900 př.n.l., přišli do Řecka přímí předkové Řeků, kmeny hovořící indoevropským jazykem, jehož nejstarší známá podoba je řečtina tabulek lineárního písma B ve 14. – 12. stol. Řada badatelů soudí, že předkové Řeků – Achajové – jsou kulturně i etnicky příbuzní také s tvůrci kultury VI. města v Tróji, kteří se na Heléspontu objevují rovněž koncem r. 2000. Achajové obsadili postupně řeckou pevninu i ostrovy v Egejském moři, nezasažena zůstala asi do poloviny 2. tis. jen mínojská Kréta. Během 12. a 11. stol., v průběhu nebo krátce po tzv. egejském stěhování, přišly do Řecka ze sousedních severozápadních balkánských oblastí další řecké kmeny mluvící dórským a severozápadním řeckým dialektem. Jejich příchodem začíná konečná fáze řeckého osídlení Egeidy, tentokrát včetně Kréty, a o něco později i západního pobřeží Malé Asie a přilehlých ostrovů. VZNIK PÍSMA A JEHO PODOBY Klínové písmo a klínopisné systémy Nazýváme ho podle typického základního tahu, který připomíná tvar klínu. Vzniklo na území Mezopotámie. První písemné památky z této oblasti pochází z rozhraní mezi 4. a 3. tisíciletím, ale jsou psány obrázkovým písmem- písmem piktografickým. Šlo o hliněné destičky popsaných piktogramy, někdy nelze jejich přesný význam odhadnout, ale jde zřejmě o písmo slovní- každý znak/obrázek značí jedno slovo. Ke vzniku písma vedly potřeby hospodářsko-správní, dochované památky jsou hlavně hospodářské záznamy. Psalo se na tabulky z měkké jílovité hlíny, zbavené nečistot a uhnětené do tvaru obdélníku nebo čtverce, většinou se po napsání usušily na slunci, pouze malý počet byl vypalován v pecích. Tabulka s klínovým písmem Do tabulek se rylo rákosovým pisátkem zostřeným na konci. Vryty mají na místě, kde písař nasadil rydlo, širší hlavici, která se postupně zužuje=> podoba klínu (bylo to později napodobováno i při tesání kamene nebo rytí do kovu). Charakter obrázkového písma postupně mizel, znaky se zjednodušovaly. A kolem r. 2700 př.n.l. došlo k fonetizaci písma- jednotlivé znaky nabývaly fonetické hodnoty (slabičné), znaky ale pak mají po dobu celého dalšího vývoje jak význam slovní, tak i fonetickou hodnotu=> tento způsob převzali od Summerů Akkadové (polovina 3.tisíciletí), Babyloňané, Asyřané a Chetité, používal se v Elamu i Persii. Původně bylo 2 000 znaků, později jen 400 znaků. 8 Výchova písařů byla náročná=> specializovaná profese písařů, kteří své povolání vykonávali celý život. Po zániku starých kultur bylo písmo zapomenuto, východiskem luštění se staly nápisy v ruinách Persepole, které byly psány trojjazyčně: persky, elamsky a babylónsky. Nejdříve byla rozluštěna perská verze, první pokus o rozluštění se zdařil německému učiteli Georgu F. Grotefendovi, další pak Angličanovi Henry Rawlinsovi. Staroegyptské písmo Známe 4 druhy písma: hieroglyfické (posvátné), hieratické (kněžské), démotické (lidové) a koptské (pořadí= vývojová řada) Hieroglyfické písmo vznikly z písma obrázkového, základem obrázky zobrazující předmět nebo děje (logogram), postupně k nim přistoupilo množství dalších významů na základě metafory nebo metonymie (oko= sloveso vidět), Později se začaly stejné skupiny souhlásek psát stejným způsobem bez ohledu na význam=> fonogram. Pro rozlišení mezi logoramy a fonogramy se začala za logogramy nebo pod nimi psát svislá čárky. Hieroglyfy se psalo většinou na kámen nebo dřevo, což bylo obtížné pro psaní. Takže si to vynutilo vznik nového materiálu - tzv. papyrus a nového písma hieratického. Proužky rozřezaného stonku rostliny dnes nazývané papyrus se nakladly na sebe Krásně vytesané křížem a lepily v jakési listy. hieroglyfické znaky na kusu Psalo se na ně barvou štětečkem (rozžvýkaný kamene v muzeu konec sítiny), psalo se ovšem též na nádoby, střep, v Louvru. ploché úlomky kamenů; hieratické písmo je zjednodušené hieroglyfické p. => kurzíva V Pozdní době (700- 600 př.n.l.), 25. a 26. dynastie – zjednodušení hieratického písma=> démotické písmo, které se používalo v běžném životě, ale též i do kamene, poslední démotická památka je z r. 473 n.l. Po přijetí křesťanství v Egyptě se k překladu bible použily řecké majuskuly doplněné 7 novými písmeny=> písmo koptské, používalo se až do zániku mluvené koptštiny v 17. – 18. století, v koptské církvi se Smlouva z 26. dynastie zapsaná na k bohoslužebným účelům používá dodnes. papyrus v démotickém písmu. Syropalestinská konsonantní písma: počátky abecedy Klínové znaky zaznamenávaly slabiky, egyptské znaky souhlásky a skupiny souhlásek, ale jejich fonetizace byla nedůsledná. Mezníkem ve vývoji se stala písma používaná v druhé polovině 2. tisíciletí př.n.l. v syropalestinské oblasti. Šlo o důsledně hlásková písma zaznamenávající takřka výhradně souhlásky (konsonanty), odpadly logoramy, zmenšil se i počet znaků. Byly to první abecedy, z pořadí jejich písmen je odvozeno pořadí v řecké abecedě. Ugaritské klínové písmo Od počátku 2. pol. 2. tisíciletí př.n.l. Nejstarší dosud známé konsonantní písmo. Základní prvek- klín a způsob psaní – na hliněné tabulky byl převzat z asyrsko-babylónského klínového písma, ale znaky jsou uměle vytvořené a systém písma je odlišný. Písmo má 30 znaků, které označovaly hlásky (převážně souhlásky). Skupina severozápadních semitských písem Především se jedná o tato hlavní písma: Foinické písmo - asi od 11. stol. př.n.l., má 22 znaků pro souhlásky a kromě Foinikie se užívalo v četných foinických osadách v západním Středomoří (např. v Kartágu se udrželo déle 9  než v samotné F. – do 3 stol.n.l.), jedna z jeho variant byla asi v 8. stol.př.n.l. převzata a upravena Řeky=> základ moderních evropských abeced. Aramejské písmo- převzato ze severosemitského na počátku 1.tisíciletí př.n.l., 22 znaků pro souhlásky, nejstarší doklady pocházejí asi z 9. stol. př.n.l., koncem pol. 1. tisíciletí se stalo nejpoužívanějším písmem v Přední Asii, v 6.- 8. stol. n.l. vytlačeno písmem arabským. Raně hebrejské písmo (kanaanejské p.)- konec 2.tisíciletí př.n.l., rovněž přejato ze severosemitského písma, v 6.- 3. stol. př.n.l. vytlačeno klasickým písmem hebrejským (kvadrátním písmem- podle forem jeho písmen), vyvinulo se z aramejského písma a používá se dodnes (z písma aramejského též arabské). Egejská písma 3. tisíciletí, Kréta- objevují se razítka a jejich otisky s obrázky písma, což může být počátek obrázkového písma. 2 000-1 650 př.n.l.- na razítcích, někdy i hliněných tabulkách sušených na slunci- krétské (mínojské) piktografické písmo (nebo někdy nazývané hieroglyfické), které není zatím rozluštěno. Z něj se vyvinulo mínojské (krétské) lineární písmo A- užívané v letech 1 900-1 450/1 400 př.n.l., je slabičné, známo cca 350 významnějších dokladů od rozluštění lineárního písma B, s nímž má lineární písmo A polovinu společných znaků, bylo učiněno mnoho pokusů o jeho rozluštění. Tabulek popsaných mykénským lineárním písmem B je dnes známo téměř 5 tisíc, nalezeny byly v troskách paláců v krétském Knóssu (asi 3 500 tabulek z doby kolem r. 1400) a na řecké pevnině v Pylu (1200 tabulek, r.1 200), v Mykénách (asi 70 tabulek, 13. stol.) a r. 1964 v Thébách (14. a 13. stol.). Byly původně nepálené, ale oheň, který zničil paláce, tabulky vypálil. Tabulka s lineárním písmem A Lineární písmo B bylo rozluštěno britským architektem M. Ventrisem, podle něj byly tabulky psány řecky; písmo slabičné, má kolem 90 fonetických znaků, 5 znaků označuje samohlásky, ostatní slabiky, kromě toho 150 ideogramů (např. žena, muž, ovce, vepř) Z lineárního písma A se vyvinulo písmo kypro-mínojské užívané v 2.pol. 2 tisíciletí př.n.l. na Kypru, dosud nerozluštěné 700- 200 př.n.l. se na Kypru používalo k zaznamenávání řečtiny i neznámého místního jazyka klasického kyperského písma (z písma kypro-mínojského). POČÍTÁNÍ ČASU A CHRONOLOGIE Datovat historické události- stanovit, kolik let uplynulo mezi nimi a současností a vyjádřit to podle našeho způsobu počítání čas (př.n.l./n.l.); snaha o stanovení této absolutní chronologie byla už od počátku bádání o starověkém Orientu, pro dobu starší než 1 000 př.n.l. stále není možné bezpečně určit. Ve starém Orientu se nevytvořila pevná éra- neexistoval dohodnutý časový bod jako v naší éře (údajné narození Krista, stanovené v 6. stol. opatem Dionysiem) nebo v islámských zemích (rok útěku Mohammeda z Mekky do Mediny- 622 n.l.). Ve starověku bylo počítání podle pevné éry zavedeno (ne všeobecně!) v Řecku asi od 4. stol. n.l. (olympijská éra od údajného roku 1.olympijských her 776 př.n.l.) a v Římě (éra „od založení města“, fiktivní datum, stanovené římským učencem Varronem na počátku 1. stol. př.n.l na rok 753 př.n.l.). Způsoby datování ve starém Orientě Jižní Mezopotámie (Summer a později Babylónie) 10 Ve 2. pol. 3. tisíciletí př.n.l. běžné, že každý rok měl svůj název- podle významné události, která se stala (např. rok po králově nastoupení na trůn měl název- rok kdy se X stal králem), označení pocházelo zřejmě z královské kanceláře. Písaři pořizovali pro praktické účely seznamy datovacích formulí- názvy roků jsou uváděny tak, jak šly za sebou , můžeme podle toho ale pouze určit jen vzájemný časový poměr= relativní datování dvou nebo více historických událostí. V pol. 2.tisíciletí př.n.l. se datování zjednodušilo - podle roku vlády příslušného panovníka. Asýrie Rok označován jménem úředníka, který vykonával jinak blíže neznámou funkci, nazývanou limu („rok, kdy byl limu X“). 1. rok své vlády zastával funkci limu sám panovník=> můžeme celkem spolehlivě určit dobu vlády jednotl. Panovníků. Opět možné pouze relativní datování. Egypt Datování vycházelo z nějaké významné události, např. až do 4. dynastie se jednalo o sčítání dobytka („v roce dvanáctého sčítání dobytka a bravu..)“ Ve Staré říši se začalo datovat události počtem let od nástupu panovníka na trůn a tento zvyk se udržet 3 tisíciletí. Též pořizovány seznamy panovníků i s udáním, jak dlouho vládli=> kdybychom znali jména všech egyptských panovníků až do 1.pol.1.tisíciletí, kdy už jsou absolutní data bezpečně známá, a přesnou délku jejich vlád, bylo by možné určit absolutní data. Tzv. Palermská deska (5.dynastie) obsahuje seznam panovníků od „počátku“ Egypta, je však v místě nejstarších fází silně poškozena. Podle teorie astronoma Příhody sloužili egyptské Karnacký seznam (Nová říše, kolem r. 1 500 př.n.l.) uvádí obelisky jako sluneční hodiny a kalendáře. jen 62 králů od 1. dynastie po Thutmósse III. Synchronismy Pomůcka pro relativní chronologii. Archeologickými či písemnými prameny dosvědčená současnost určitých předmětů či nálezových celků z různých oblastí nebo událostí a osob z různých oblastí (např. mezinárodní korespondence nebo smlouvy, umožňující zjistit, kteří panovníci vládli současně apod.). Absolutní chronologie Na základě všech uvedených pramenů je možno celkem spolehlivě určit pořadí panovníků sled jednotl. událostí v některých státech Blízkého východu. Bylo potřeba stanovit absolutní data (tj data podle naší éry) alespoň pro jednotlivé události nebo osoby zachycené v těchto řadách, aby se zjistila časová vzdálenost těchto řad a systémů od současnosti; k tomu sloužily hlavně zaznamenané astronomické úkazy (nyní je lze poměrně přesně datovat do minulosti). Např. v Egyptě- záchytné body srovnáváním egyptského civilního kalendáře a zpráv o astronomickém pozorování hvězdy Síria; egyptský rok měl 12 měsíců po 30 dnech (360 dní), ke kterým se přidávalo 5 dnů (tzv. malý rok). MEZOPOTÁMIE Přírodní podmínky Území v povodí středního a dolního (jižního) toku předoasijských veletoků Eufratu a Tigridu (kryje se zhruba s územím dnešního Íráku). 11 Název pochází z řečtiny- „meziříčí“ Na severu a severovýchodě oddělovala Mez. arménská a íránská pohoří od Arménie a Íránu, z těchto hor napadaly Mez. horské kmeny, průsmyky těchto pohoří ale také procházely obchodní cesty (dovážely se jimi hlavně kovy). Na jihu omývají Mez. vody Perského zálivu, tudy procházel obchod s Indií; dle některých badatelů zasahoval ve starověku záliv hluboko do vnitrozemí, takže např. Eridu (dnes 150 km od moře) leželo u moře, podle nových výzkumů ale byla poloho Perského zálivu přibližně stejná jako dnes Na východ od jižní Mez., ze pohořím Zagros, ležel při Perském zálivu Elam Na západě odděluje řeka Eufrat Mez. od syrských a arabských stepí, odkud pronikaly semitské kmeny; toto pronikání někdy násilné, jindy ne=> stálá infiltrace kočovných kmenů je typickým rysem mezopotamských dějin Se Sýrií byla Mez. spojena obchodními cestami, Sýrie byla ve starověku křižovatkou obchodních cest (spojovala Mez., Malou Asii, Egypt, Středomoří a Írán) a byla pro Mez. důležitá=> neustálé boje o její ovládnutí a udržení Eufrat a Tigris protékají Mez. od severozápadu k jihovýchodu, pramení v arménských horách a ústí v Perském zálivu; přítoky Tigris- Choser, Dolní a Horní Záb, Dijála a Duvejrig; Eufrat- přítoky Balích a Chábúr. Babylónie a Asýrie Severní a jižní Mez. se od sebe liší geografickými i klimatickými podmínkami, rozdílný i historický vývoj. Babylónie (jižní část) je pojmenována podle Babylónu, který byl od 19. stol.př.n.l.– od dnešního Bagdádu na severu až k Perskému zálivu. - její severní část- Akkad, podle nejstarší semitské říše v Mez., jež zde vznikla - jižní část- Summer- podle obyvatelstva, které zde sídlilo - pláň se suchým a horkým podnebím a malým množstvím srážek=> závislost na každoročních záplavách na Eufratu a Tigridu + podzimní deště a jarní tání sněhu v arménských horách, na jaře se rozvodnily (duben a květen), v červnu voda opadala, osívalo se v listopadu, v době záplav se tedy vzrostlé obilí muselo chránit před záplavami=> soustava kanálů (velké kanály, z nich do menších), vysoká salinizace (procento soli v půdě) zmenšovala rozlohu půdy pro kultivaci Severní část se nazývá Asýrie podle nejstaršího hlavního města Aššuru – náhorní plošina, na sever od Bagdádu až o podhůří arménských hor, horské oblasti se střídají s úrodnými údolími podél Tigridu; mírné podnebí=> umělé zavlažování nebylo nezbytné. Zemědělství a surovinový základ Nejdůležitější plodiny - obiloviny: ječmen, menší význam pak pěstování pšenice a prosa. Dále: olejnaté rostliny- seznam, v Asýrii i olivy. V Babylónii a Asýrii, bylo vyspělé zahradnictví, dále díky velké množství pastvin se v oblasti Mezopotámie rozvíjí pěstování dobytka ( ovce, kozy, …), dále tažná zvířata, kolem r. – 1600 se rozšiřuje chov koní ( při válečných taženích jako jezdecká zvířata nebo zapraženi do válečných vozů). V jižní Mezopotámii se nevyskytují téměř žádné nerostné suroviny – kámen, kovy: musely se tedy dovážet, a proto se zpravidla využívaly pouze na výstavbu chrámů a paláců. Tyto suroviny byly nahrazovány všestranným využitím hlíny a rákosu. V severní Mezopotámii se vyskytuje sice v malém množství kámen (vápenec), ale i zde byl dovoz surovin nutností. Díky nutnosti dovozu surovin dochází již velmi brzo k rozvoji dálkového obchodu. Pro přepravu zboží bylo užíváno řek a kanálů. Stát pečoval o bezpečnost a průchodnost cest, které vedly po souši. Prameny k dějinám Mezopotámie Klínopisné texty objevené na území Mezopotámie jsou početné a obsahově rozmanité. Nejsou však rozloženy rovnoměrně, takže některá území nebo odvětví mezopotamského života nejsou dokumentována vůbec nebo jen velmi málo. Ke psaní se požívaly hliněné tabulky nejrůznějších velikostí, některé královské nápisy byly vytesány na kamenných deskách, které zdobily stěny paláců, dále byly z kamene i vítězné stély vládců. 12 V Asyrských městech Ninive, Aššur a v mnoha další se našly sbírky tabulek, které svým uspořádáním připomínají dnešní knihovny, dále v chrámech a palácích byly objeveny archivy obsahující právní a administrativní texty. Nejdůležitější prameny ke studiu politických dějin jsou: - seznamy jmen vysokých asyrských úředníků. - seznamy panovníků a dynastií, které obsahují jména vládců, délku jejich vlády, a jejich sídelní města. - kroniky, kt. popisují rok po roce války a události , které se týkají vládců a jejich rodin. Byly sepsány babylónskými kněžími v 1. tisíciletí a popisují události posledních staletí babylónských dějin. Válečková pečeť s vyobrazením Gilgameše s Enkiduem. - královské nápisy, kt. popisují a oslavují činy Válečkové pečeti jsou obvykle kameny ve tvaru válce s asyrských a babylónských vládců( babylónské vyrytým dekorem. Vtlačením do podkladu (mokrý jíl) nápisy líčí pouze stavební činnost králů, asyrské zanechával váleček otisk sloužící jako pečeť či podpis. kromě staveb popisují i jednotlivé válečné úspěchy vládců). - Diplomatická korespondence a mezinárodní smlouvy mezi asyrskými a babylónskými panovníky, dále mezi vlády Egypta, Sýrie, Palestiny a Malé Asie. - Bybylónské astronomické deníky, které kromě poznámek o pozorování planet uvádí i některé historické události ( Babyloňané a Asyřané věřili, že stejný přírodní úkaz vždy doprovází stejnou historickou událost: proto zapisovali neobyčejné přírodní jevy, kt. považovali za varování bohů a spojovali je s význačnými událostmi). Prameny k poznání sociální a ekonomické struktury mezopotamské společnosti : - účty, seznamy pozemků, pracovníků a jejich odměn, seznamy dávek a poplatků, smlouvy mezi jednotlivci, smlouvy mezi panovníkem a poddanými… - zákoníky: jedná se o soubory právních nařízení jednotlivých vládců. Jsou velmi důležité pro sociální poznání společnosti. Jako historické prameny lze částečně považovat i literární a mytologické skladby, jejichž obsahem je vyprávění o bozích nebo o nejstarších polomytických vladařích (mýty, věštby, modlitby, popisy rituálů). Ke studiu počátků vědy slouží texty matematické, astronomické … S vylíčením některých událostí z mezopotamské historie se setkáváme ve Starém zákoně a u některých řeckých autorů. Archeologické prameny: -A.H. Layard objevil Ninive , W. Andrae-Aššur, R. Koldewey –Babylón, L. Woolley – Ur , A. Parrot- Mari Přehled pravěkých dějin Mezopotámie Kolem r. 8.000 ( protoneolit) první vesnice v Kurdistánu, Chúzistánu a Luristánu a na záp.okraji hornomezopotámské stepi ( stř. Eufrat) asi 5.900 – 5.500 vesnice ve vlastní Mezopotámii asi 5.500 – 5.200 vesnice v asyrské stepi : počátky umělého zavlažování kolem r. 5.000 první osídlení jižní Mezopotámie (Babylónie) asi 4.300 – 3.500 (ml.eneolit) Babylónie definitivně v čele vývoje ( kultura obeidská) 13 Rozdílné přírodní podmínky v oblasti Eufratu a Tigridu vedly k tomu , že také jejich pravěké dějiny jsou velmi rozdílné. Kultivace oblasti předpokládala již poměrně vysokou úroveň zemědělských znalostí. Osídlení Babylónie spadá do období kolem – 5000 let př.n.l., kdy členitější a výše položená část severní Mezopotámie měla za sebou již mnoho tisíc let pravěkého vývoje. V starší době kamenné obývali paleolitičtí lovci především jeskyně v Kurdistánu, v poříčí Velkého a Malého Zábu ( asi – 1.mil.let př.n.l.). V jeskyni Šanidar byly nalezeny pozůstatky neandrtálce ( asi – 500.000 let př.n.l.).Osídlení je zde doloženo i v mladém a pozdním paleolitu. Oblasti přirozeného výskytu divokých obilnin a horské zvěře v oblasti kolem pohoří Zagros patří mezi území, které jsou spjaty s počátky zemědělství( protoneolit). Kolem r. -8.000 vznikají v Kurdistánu, Chúzistánu a Luristánu první vesnice. Teprve ve středním neolitu ( -5.900 až 5.500) se začínají vesnice přesidlovat do vlastního meziřící, do mosúlské pláně. V mladém neolitu ( - 5.500 až -5.200) se v souvislosti s dalším osidlováním, tentokrát už stepních oblastí, poprvé objevuje umělé zavlažování. Centrum vývoje se přesouvá postupně z pohoří Zagros do stepí severní Mezopotámie. Díky umělému zavlažování, bez něhož ve stepi zavodňování není možné, a díky vyšlechtění výnosnějších druhů obilí a ochočení tura, který byl pěstován velkých ohradách , dosáhlo zemědělství trvalých přebytků , přesáhlo potřebu zemědělských společností , takže se objevily první předpoklady pro vznik řemesel. Koncem -6. tis. ( eneolit) došlo k osídlení samotné Babylónie , která se postupně dostává do čela historického vývoje a kolem -4. tis. př.n.l. zde vznikají první města. Vyvrcholením pravěkého vývoje Mezopotámie je kultura severoobeidská a jihoobeidská ( asi - 4.300 až -3.500 př.n.l.). Hospodářský a sociální vývoj dospěl až k bodu, kdy vznikají výrobní a organizační centra – města – na nichž jsou okolní vesnice závislé ekonomicky , ne však ještě politicky. Střediskem měst byly monumentální stavby chrámů. Oblast Babylónie se tak ocitá definitivně v čele pokroku a moci, sledována s určitým zpožděním Chúzistánem ( Elam). Severní Mezopotámie – budoucí Asýrie- se dostává do druhořadého postavení, i když i zde vznikají města. Obě obeidské kultury nezůstaly omezeny na Mezopotámii, ale ovlivňují i Sýrii, část východní Anatolie, Ázerbajdžán a celý Irán. Vznik prvních států: Predynastické období ( asi 3.500 až – 3.000 př.n.l.) Babylonie: Asýrie: -asi 3.500- 3.200 : urucká kultura -guarská kultura: Tepe Guara, Tell Brak ( Uruk,Eridu, Ur, Nippur ) -asi 3.200 – 3000- džemet-nasrská kultura( Uruk, Chfádží, Džemet Nasr) Urucká kultura v jižní Mezopotámii Druhé čtvrtině 4. tis. př.n.l. končí v Mezopotámii pozvolna kultura obeidská a je na jihu vystřídána kulturou uruckou. Je pro ni charakteristická nová keramika: je poprvé vyráběna na hrnčířském kruhu, vypalována v peci a její tmavošedý povrch je vyleštěn a na vnější straně červeně natřen. Dochází k dokončení urbanizačního procesu a vzniku prvních městských států, archeologicky tuto dobu zařazujeme jako Rekonstrukce uruckého Zikkuratu. začátek starší doby bronzové. Velký rozkvět městské civilizace zaznamenává mladší urucká 14 kultura- z této doby pochází nejstarší písemné (piktografické) památky v Mezopotámii a vůbec ve světě. Z této doby pochází i první pečetní válečky a nejstarší irácký monumentální chrám ( Anův „zikkurat“). Pro všechna jihomezopotámská města byly nadále nejvýznamnějším rysem chrámy –je pro ně typická vysoká terasa , základ pozdějšího zikkuratu. Dalším typem je džemet-nasrská kultura, známe ji hl. v podobě architektury z Uruku a dalších měst. Etnická příslušnost nositelů kultury urucké i džemet-narsrké není přesně známá, je však pravděpodobné, že to byli již Sumerové. Z písemných památek víme, že další raně dynastická kultura je již sumerská. Můžeme se tak domnívat hlavně protože, že mezi kulturami uruckou, džemet- nasrskou a následnou raně dynastickou je určitá kontinuita, hl. ve vývoji písma. Elam, Asýrie V Elamu se v džemet-nasrské době ( Súsy) objevuje piktografické písmo , jež je jasně závislé na písmu sumerském. Avšak tabulky jsou psány jazykem elamským. Z toho vyplývá, že urucká kultura, k níž Elam rozhodně patří, byla polyetnická ( nebyla zastoupena jen samotnými Sumery, ale i jinými kmeny). Přesto Elam i Asýrie jeví závislost na Sumeru a jisté kulturní zpoždění, proto lze Sumery označit za tvůrce urucké kultury. Sumerské městské státy v raně dynastickém období (asi – 3.000 až – 2350 př.n.l.) 3.000 RD I počátky uzemní a politické expanze měst 2.700 RD II archaické tabulky z Uru, hegemonie Kiše a Uru 2.600 RD III vláda Meskalamduga a Akalamduga v Uru, nejstarší hroby urského hřbitova Ur: 2.520 – I.. dynastie , 2. 430 – konční vláda I. dynastie Lagaš: Urnaše, Eannatum ( Supí stéla) , Entemena ( války s Ummou), Urukagina Uruk: Lugalzagesi, pokus o vytvoření 1. teritoriálního státu V raně dynastickém období byl Sumer rozdělen na městské státy, které vznikaly spojením prodynastických měst a vesnic. Začínají vznikat i města na severu ( Kiš, Ešnunna).Město se stalo centrem státu-tato funkce se projevuje v městské architektuře: města byla obehnána hradbami a vedle chrámu se objevuje i další centrální budova- palác. Vládcové v počátcích raně dynastického (RD I-II) období jsou většinou bájné postavy , hrdinové pozdějších eposů a mýtů a jen u některých lze předpokládat, že skutečně vládli (např.Gilgameš). Eposy a mýty jsou často jediným pramenem pro toto období. V RD III jsou písemné prameny hojnější - kromě účetnických záznamů se zachovaly i první královské nápisy v Uru a Lagaši , pocházející od vládců Urnašeho, Eannatuma, Etenemy a Urukaginy.Popisují události jejich vlády-jedná se o první historické záznamy v dějinách. Nejspolehlivějším pramenem k raně dynastickým dějinám je archeologický materiál: Palác v Kiši, Inannin chrám v Nipuru, královské hrobky v Uru, pečetítka, sochy bohů a vládců, keramika, kovové předměty ( šperky, zbraně, figurky). Významným, i když ne zcela spolehlivým pramenem k tomu období je tzv. sumerský královský seznam - je zde zaznamenaná vláda mytických vládců a zmiňuje se zde i potopa světa – na konci toho období podle sumerské tradice vyhubili bohové lidstvo potopou.Po potopě vládly první dvě dynastie v Kiši ( Enmebaragesi, Agga) a v Uruku ( Gilgameš). 15 Sumerské vyprávění o potopě světa převzali Babylóňané a Asyřané a od nich Židé, kteří jej zařadili do Starého zákona. Z RD I byly objeveny v některých sumerských městech nánosy bahna, z nichž někteří archeologové usuzovali, že legenda má historické jádro. Současnou domněnkou je, že došlo pouze k lokální záplavě, která postihla některá města. Nejstarší politickou formou sumerských městských států byla tzv. primitivní demokracie, jejíž zbytky se zachovali ještě počátkem raně dynastické doby. Nejvyšší autorita byla v rukou shromáždění všech obyvatel města, kteří rozhodovali o všech státních záležitostech. K provádění svých rozhodnutí volilo shromáždění úředníky-nejdůležitějším úředníkem byl nejvyšší kněz městského boha. V zastoupení tohoto boha městský stát řídil, sídlil v chrámu, vedl chrámové hospodářství, kterému náležela velká část obdělávané půdy státu. Základem chrámového hospodářství bylo zemědělství, pastevectví a rybolov, k chrámu náležely speciální řemeslnické dílny. Mezi nejrozvinutější řemesla patřilo tkalcovství, kamenictví, kolářství, zlatotepectví a kovářství. Většina zemědělské půdy náležela chrámu. Chrámový pracovníci byli odměňováni naturálními dávkami. Kněží zastávali nejvyšší funkce v administrativě. Vedoucím úředníkem byl kněz nazývaný sanga, kterému podléhali ostatní úředníci. Územní růst sumerských městských států a jejich zápas o hegemonii si postupně vynutil novou formu politické organizace-monarchii. Politické funkce, které byly dříve v rukou všeobecného shromáždění, se nyní soustředily v osobě vládce, který měl titul lugal nebo ensi. Shromáždění jako politická instituce zmizelo. Panovník, jehož funkce se vyvinula z voleného vojenského náčelníka, se opíral o moc, nejdůležitějším garantem této vlády bylo vojsko - vztah vojska k panovníkovi připomínal vztah nevolnický. Funkcí panovníka bylo zabezpečit hospodářský chod městského státu, udržovat dobré vztahy s bohy, byl nejvyšším soudcem i vrchním velitelem vojska, sídlil v paláci. Palácové hospodářství bylo organizováno podle vzoru chrámového hospodářství. Ur Vlastními nápisy jsou doloženi panovníci Meskalamdug a Akalamdug, kteří byli vystřídáni vládci I. urské dynastie. Z období vlády těchto dynastií pochází jedinečná památka, královský hřbitov v Uru, na kterém bylo objeveno více než 2500 hrobů. Nejbohatší hroby jsou urských vládců a jejich manželek, kteří byli pohřbeni spolu se členy své družiny a se služebnictvem. Mezi nejslavnější hroby patří hrob královny Pu-abi , která ležela na lůžku, obklopená svým služebnictvem. V hrobce leželo Královská standarta, Londýn, Britské Muzeum celkem 50 těl, dva vozy s posádkou a přípřežím. Mezi nejcennější nálezy z urského hřbitova patří: královská standarta, na které jsou inkrustací z mušlí a lapis lazuli znázorněny výjevy z válečného i mírového života, dále zlatá čelenka královny Pu-Abi a množství šperků a drahocenných předmětů. Tento urský poklad je svědectvím rozvinutého dálkového obchodu s Íránem, Afganistánem, Anatólií, Arábií a Indií. Zčásti současně s vládci I. dynastie z Uru vládli v Lagaši panovníci dynastie, kterou založil Urnaše ( kol. r. 2520 př.n.l.). V lagaškých archivech se našlo mnoho písemných památek, díky kterým lze 16 poměrně spolehlivě rekonstruovat politické i hospodářské dějiny tohoto městského státu v polovině 3. tisíciletí. Rozvoj zemědělství, řemesel a obchodu, který byl provázen stabilitou vnitřních poměrů, je charakteristickým rysem vlády Urnašeho dynastie, která vládla v Lagaši téměř celé století. Politické dějiny Lagaše tohoto období byly vyplněny konflikty se sousedním státem Ummou-předmětem sporů bylo zásobování vodou ze společných kanálů. Průběh jednoho z těchto sporů je vylíčen v nápise třetího vládce dynastie, Eannatuma ( kol. 2470 př.n.l.). Nápis je umístěn na tzv. Supí stéle, nazvané podle reliéfu, který zobrazuje supy klovající hlavy nepřátel. Hospodářství Kozlík chycený ve křoví, Značná část lagašské půdy patřila chrámům i paláci. Další část vlastnili velké z královského hřbitova v Uru. rodiny. Není dosud možné utvořit si úplný obraz o sociální struktuře Mistrovská ukázka sumerského umění kovotepeckého i lagašského státu, protože v pramenech jsou zachyceny jen ty vrstvy zlatnického.Vyroben ze zlata, obyvatelstva, které byly zaměstnávány chrámem nebo palácem. stříbra, lapis lazuli a mušlí, Londýn, Britské Muzeum. Lagaš K chrámovému a palácovému hospodářství náleželi též otroci, jejichž počet nebyl veliký. Pracovali jako služebníci, tkali tkaniny a mleli obilí. Existoval rozdíl mezi dlužním otrokem a otrokem zajatcem-postavení zajatce bylo horší. Ke konci vlády Urnašeho dynastie byla narušena rovnováha původního ekonomického systému tím, že si vládnoucí rodina přivlastnila půdu chrámů, čímž dochází k hospodářské krizi.Tuto krizi se pokusil vyřešit Urukagin tím, že se pokusil obnovit minulý ekonomický systém, stal se však obětí rivality mezi Lagašem a Ummou. Lugalzagesi z Ummy dobyl Lagaš a po něm i ostatní sumerské městské státy. Lugalzagesim končí raně dynastické období, ve kterém byl ukončen civilizační proces, který začal v době prehistorické a pokročoval v predynastickém období. Jeho výsledkem bylo vytvoření sumerských městských států, první státní formy v dějinách Mezopotámie. Raně dynastické období Charakteristika městských států Vytvoření států bylo důsledkem pokročilého rozvrstvení společnosti na přelomu 3. a 4. tisíciletí. Základní důsledky, které vedly k rozvrstvení společnosti: 1) Intenzivní využití půdy umožněné používáním dokonalejšího nářadí (pluh, tažná zvířata, kovové nástroje), dále vybudování zavlažovacího (irigačního)systému- pozn.:v minulosti převládal názor, že nutnost udržovat a budovat zavodňovací systém byla nutně důsledkem vzniku státu v Mezopotámii. Později se ukázalo, že vývoj státu a irigačního systému jsou dva procesy, které probíhají paralelně a vzájemně se ovlivňují-bezprostřední příčinou vzniku státu je sociální rozvrstvení společnosti. 2) Rozvoj specializace řemesla, nutnost opatřování surovin vedla k další sociální stratifikaci, dále vzrůst administrativy a větší důraz na vojenskou expanzi. 3) Růst měst a vytváření chrámového, později palácového hospodářství. Vedle chrámů a paláců se vytvořily také velké zemědělské usedlosti, které byly vlastnictvím velkých rodin a později soukromníků (členů vládnoucí rodiny). V městských státech se ujala monarchická politická organizace, kterou reprezentoval lugal nebo ensi sídlící v paláci. Královská moc měla vojenský a náboženský charakter a její růst a upevňování souviselo s expanzivními snahami, které nakonec vedly k překonání partikularismu sumerských městských států. Staroakkadské období _______________________________________________________________________________ 2340-2284 Sargon Akkadský, vytvoření akkadské říše 2284-2260 Rimuš, Maništusu a boje o udržení říše 2260-2223 Narámsín, počátek rozkladu říše 17 2223-2198 rozpad říše, období vnitřních nepokojů Kolem roku 2340 se vlády v Kiši zmocnil semitský úředník kišského panovníka Ur-Zababy a po svém nástupu na trůn přijal jméno Sargon (tj. „pravý král“). Vystavěl nové hlavní město Akkad. Sargon upevnil své pozice na severu a obrátil se proti jižním městům, v několika bitvách porazil Lugalzagesiho a stal se tak jediným vládcem Sumeru a Akkadu. Dále vedl úspěšné války v Sýrii a pronikl na středomořské pobřeží. Aby zeslabil možnost vzpoury na dobytých územích, nechal strhnout hradby sumerských měst a umístil zde vojenské posádky, členy vládnoucích rodin odvedl do Akkadu jako rukojmí. Vysoké funkce ve vojsku a administrativě zastávali jen členové jeho dvora. Ale i přes všechna tato opatření museli jeho synové Rimuš a Maništusu potlačovat vzpoury sumerských měst a oba zahynuli jako oběti palácových převratů. Čtvrtý vládce akkadské dynastie, Narámsín, vedl mnoho válek a rozšířil říši, ale zároveň ji také vyčerpal a oslabil. Ovládl západní břeh Perského zálivu, což přineslo kontrolu nad Busta krále Sargona Akkadského obchodními cestami do Indie, pronikl do Kurdistánského pohoří a válčil s horskými kmeny. Svá vítězství zaznamenal na skalním reliéfu v Darband-i Gaur na jih od Sulejmánie. Týž reliéf byl nalezen také v Súsách (Narámsín je vyobrazen v čele svého vojska, na hlavě má přílbu s rohy, což byl božský atribut). Narámsín se jako první mezopotámský vládce dal zbožštit a byl považován za ochranné božstvo Akkadu. Pro kontrolu obchodních cest nechal postavit v Asýrii pevnosti v Tell Braku a Ninive. Na konci jeho vlády proti němu povstala sumerská a akkadská města (příznak krize akkadského státu). Po Narámsínově smrti ohrožovaly Mezopotámii útoky kmenů z pohoří Zagros, syrských stepí a z Elamu, které poslední vládcové akkadské dynastie nemohli zastavit. K vnějšímu nebezpečí se připojily ještě vnitřní nepokoje. Vláda akkadské dynastie skončila a země upadla do bezvládí. Hospodářství a stát V akkadském období získalo palácové hospodářství definitivní převahu nad hospodářstvím chrámů. Palác se stal obrovskou politickou, správní a ekonomickou jednotkou, která do sebe včleňovala stále větší množství půdy a zaměstnávala velký počet pracovníků: vojáci, úředníci, písaři, obchodníci, řemeslníci a zemědělci. Část půdy a zemědělského obyvatelstva nepatřila k palácovému ani chrámovému hospodářství. Tito lidé žili ve skupinách spojených příbuzenskými svazky a jednotlivé rodiny odvozovaly svůj původ od společného předka a kolektivně vlastnily půdu. Značný počet kupců vedl ve službách paláce dálkový obchod. Akkadská dynastie se pokusila vytvořit centralizovaný teritoriální stát. Ale nedostatečně rozvinutá administrativa způsobila, že dobytá území se nastala trvalou součástí říše. Nepodařilo se překonat ani tradiční partikularismus sumerských městských států. Výsledkem dobyvatelských výprav bylo tedy získání kořisti a zabezpečení karavanních cest pro dálkový obchod. Období gutejské nadvlády (2198 – 2110 př. n. l.) 2144-2124 Gudea z Lagaše 18  Nepokojů na konci vlády akkadské dynastie využil kmen Gutejců z pohoří Zagros. Zpustošil Asýrii (zničil chrám bohyně Ištar v Aššuru) a téměř ovládl jižní Mezopotámii. Ale některé městské státy (z nich zejm. Lagaš) si udržely samostatnost pod vládou domácích dynastií. Nejznámějším panovníkem tohoto období je lagašský vládce Gudea. Na stavbu chrámu Eninnu pro městského boha Ningirsua nechal dovážet dřevo z Libanonu, kovy z Malé Asie a Íránu a kámen z jižního Íránu, což svědčí o rozvinutém dálkovém obchodu. Roku 2116 př. n. l. vyhnal Utuchengal z Uruku (2116 – 2110) Gutejce ze země, sjednotil sumerská a akkadská města a dosadil do nich své úředníky ve funkci guvernérů. Vláda 3. dynastie z Uru (2111 – 2003 př. n. l.) 2111-2094 Urnammu; založení říše 2093-2046 Šulgi; největší rozkvět říše 2045-2028 Amarsín, Šusín; začínají nájezdy Amoritů 2027-2003 Ibbisín; zánik říše Urnammu, Utuchengalův guvernér v Uru, se zmocnil vlády nad Sumerem a Akkadem a založil dynastii. Z tohoto období se zachovalo velké množství ekonomických, administrativních a právních textů (soudní rozhodnutí a fragment zákoníku krále Urnammua). Dále se objevil nový literární žánr, oslavné hymny skládané k poctě panovníků. Bohatý archeologický materiál – chrám boha Sína a královské hrobky v Uru, ruiny chrámů v ostatních městech, množství kovových předmětů – svědčí o hospodářském rozkvětu. Urnammu nechal přestavovat chrámy v mnoha sumerských městech (nejnádhernější stavbou byl třístupňový zikkurat boha Sína v Uru). Dále se mu podařilo obnovit hospodářskou prosperitu země a dálkový obchod. Jeho syn a nástupce Šulgi zvětšil říši připojením Elamu a Asýrie. Kmeny, které ohrožovaly východní hranici říše, pacifikoval trestnými expedicemi a některé z nich získával pro služby státu sňatky náčelníků se sumerskými princeznami. On i jeho nástupci se nechali zbožšťovat a uctívat jako ochranná božstva země. Socha vousatého muže z Uruku Během vlády následujících panovníků Amarsína a Šusína začaly říši ohrožovat ozbrojené nájezdy amoritských kmenů ze syrských stepí. Šusín na obranu nechal postavit ochranný val. Ale nájezdy urychlily proces vnitřní krize a za Ibbisínovy vlády se říše začala rozpadat. Opět byl nastolen partikularismus sumerských městských států, které postupně odpadávaly od centrální autority. Vnějším projevem bylo, že města neužívala oficiálních datovacích formulí a přestala dodávat obětiny pro Sínův chrám v Uru. Politická krize byla provázena krizí hospodářskou, která se projevila hladem. Země byla pustošena nájezdy kmenů z východního pohoří a v 27. roce Ibbisínovy vlády dobyli Ur Elamité a posledního panovníka odvlekli do zajetí. Stát a společnost Panovníci 3. urské dynastie navázali na centralizační pokus akkadských vládců a vytvořili jednotný stát, který byl spravován složitým administrativním aparátem, v jehož čele stál panovník. Říše byla rozdělena na 40 správních okrsků v čele se správci (ensi), kteří byli jmenováni panovníkem. 19 Vojenské záležitosti okrsku řídil velitel (šagin), rovněž jmenovaný panovníkem. Úředníci byli často přemisťováni, aby jejich moc příliš nevzrostla, tím se mělo snížit nebezpečí povstání. Nejvyšším státním úředníkem byl „velký vezír“. Urští panovníci vlastnili rozsáhlé pozemky, které získali na úkor půdy velkých rodin. Kontrolovali i chrámové hospodářství a jmenovali nejvyšší chrámové úředníky. Stát se staral o kulturní potřeby chrámu a dodával obětiny. Palácoví zaměstnanci byli odměňováni v naturáliích, vyšší úředníci dostávali také stříbro. Nejpočetnější kategorií palácových pracovníků byli zemědělci, řemeslníci a nižší úředníci, nevlastnili půdu a byli odměňováni malými naturálními dávkami. Jejich ekonomické postavení se blížilo postavení otroků. Soudní protokoly a zákoník krále Urnammua dělí společnost na svobodné a otroky. Otroků nebylo mnoho a pracovali většinou jako služebníci a v menší míře jako řemeslníci. Jejich právní postavení bylo poměrně volné (mohli svědčit, oženit se svobodnou ženou a mít vlastní majetek). Vládcové 3. dynastie ovládali stát s poměrně vysokých stupněm centralizace, s rozvinutým a specializovaným administrativním aparátem a s dobře fungujícím hospodářstvím. Se zánikem této dynastie přestali Sumerové existovat jako politický útvar, ale jejich kulturní a civilizační dědictví bylo přejímáno v následujících obdobích. Starobabylónské období (1894 – 1594 př. n. l.) Prameny Zachovalo se velké množství administrativních, ekonomických a právních textů (nejdůležitější jsou zákony Chammurabiho), královská korespondence administrativní i diplomatická, královské nápisy a 20 literární památky. Dále mnoho pečetítek z hlíny a z kamene, vyzdobených mytickými postavami a nápisy. Isin a Larsa Po rozpadu urského státu se na území jižní Mezopotámie utvořila řada městských států ovládaných panovníky amoritského původu, kteří mezi sebou zápasili o ovládnutí většího území. Prvním panovníkem, kterému se to podařili byl Išbierra z Isinu (2017 – 1985), bývalý guvernér posledního urského krále. Isinští panovníci stabilizovali politický a hospodářský život území, které ovládali. Ke konci Lipitištarovy vlády (1934 – 1924) začala Larsa ohrožovat hegemonii Isinu a její panovník Gungunum se zmocnil části isinského území. Vládcové Larsy se také považovali za dědice 3. dynastie Z Uru stejně jako isinští panovníci. Rímsín z Larsy roku 1817 dobyl Isin a ovládl celou jižní a střední Babylónii. První babylónská dynastie Na severu byl soupeřem Larsy Babylón, kde vládla dynastie, kterou založil náčelník jednoho z amoritských kmenů, Sumuabum. Nejvýznamnějším panovníkem první dynastie byl Chammurabi (1792 – 1750). Ten se díky diplomatickým a administrativním schopnostem, které byly provázeny vojenskými úspěchy, stal jediným vládcem celé Babylónie. Porazil koalici Elamu, Mari a Ešnunny. O dva roky později proti němu vypuklo v Mari povstání, Chammurabi je však znovu dobyl a Mari navždy ztratili svůj politický význam. Stát a společnost v době Chammurabiho Země byla rozdělena na oblasti, které řídili panovníkem jmenovaní správci. Správce odpovídal za udržování kanálů a komunikací a za obdělávání královské půdy, řídil i právní záležitosti své oblasti. Tyto oblasti byly dále rozděleny do okresů, které spravovali vždy dva úředníci podřízení správci. Administrativa státu byla početná a specializovaná, ale úředníkům královské administrativy byla ponechána malá iniciativa (byli odkázáni na panovníkovy instrukce a nemohli rozhodovat bez jeho souhlasu). Nájemné z půdy a daně byly hlavními zdroji státních příjmů. Část palácové půdy byla rozdělena na díly (ilku), které panovník dával některým kategoriím palácových zaměstnanců jako prostředek k jejich obživě. Držiteli královských přídělů byli také úředníci, obchodníci, písaři, řemeslníci a zemědělci. Držba půdy byla vázána na povinnost udržovat zavodňovací kanály v bezvadném stavu, účastnit se veřejných staveb a platit daně. O právním postavení některých skupin se dovídáme z Chammurabiho zákonů. Jsou napsány na dioritové stéle, která je ozdobena reliéfem Chammurabiho a boha Šamaše, jenž byl uctíván jako ochránce spravedlnosti. Stéla byla objevena francouzskými archeology v Súsách, kam byla odvlečena Elamity. V současné době je Chammurabiho zákoník vystavena v pařížském Louvru. Zákony dělí obyvatelstvo do tří skupin. První skupina awílum zahrnuje příslušníky horních vrstev společnosti, kteří měli řadu privilegií. Trestní právo stanovilo tresty za vzájemné přestupky příslušníků této skupiny, bylo velmi přísné a platila v něm zásada odvety. Příslušníci druhé skupiny, zvaní muškénum, patřili mezi držitele královských přídělů. Provinění nebyla trestána podle zásady odvety, ale pachatel byl nucen zaplatit pokutu. Nejnižší skupinou obyvatelstva byli otroci. Otrok mohl být koupen nebo zděděn, jeho zabití nebo zranění bylo trestáno pokutou, která byla vyplácena majiteli. Otroci byli označeni otrockou 21 značkou a jejich útěk byl přísně stíhán. Měli právo na vlastní majetek, mohli svědčit a ženit se se svobodnými ženami. Konec 1. babylónské dynastie Po smrti Chammurabiho se začaly projevovat příznaky úpadku říše. Jih Babylónie se osamostatnil pod vládou tzv. přímořské dynastie a z pohoří Zagros se do Babylónie stěhovaly kassitské kmeny. Chetitský panovník Muršiliš I. v roce 1594 dobyl a zpustošil Babylón a tím učinil konec vládě 1. babylónské dynastie. Po Chetitech se vlády zmocnili Kassité. Ve starobabylónském období se Semité stali vedoucí politickou silou v Mezopotámii. Amorité přejali sumerskou kulturou i náboženství a navázali na sumerský způsob řízení státu. Staroasyrské období (20. – 18. stol. př. n. l.) Chronologie viz. tabulka Prameny Hlavní prameny k nejstarším asyrským dějinám jsou královské nápisy, v Mari nalezená korespondence Šamši-Adada I. s jeho synem, dokumenty o činnosti asyrských obchodníků v Malé Asii a administrativní texty. V seznamu asyrských panovníků jsou uvedena jména i délka vlády panovníků někdy i krátké historické poznámky. Nejstarší písemné zprávy o Asýrii pocházejí z nápisů panovníků akkadské dynastie a 3. dynastie z Uru. Urští panovníci vládli v Asýrii prostřednictvím místodržících. V době úpadku urské říše za Ibbisína se vlády v Asýrii ujala domácí knížata, která sídlila v Aššuru. V 19. stol. a počátkem 18. stol. nastupuje první období ekonomického rozkvětu. Asyřané provozovali intenzivní obchod s Malou Asií a došlo i k založení obchodních středisek („obchodní kolonie“). Po zániku urské říše využila Asýrie rozdrobenosti Babylónie a panovník Ilušuma pronikl až k Nippuru a zmocnil se města Déru, které leželo na hranicích s Ealmem a mělo klíčovou pozici v obchodě s Íránem. Za vlády Iríšuma a Sargona I. (1. pol. 19. stol.) dosáhl asyrský obchod s Malou Asií největšího rozkvětu. Asyrské „obchodní kolonie“ v Malé Asii Nejdůležitějším pramenem jsou dokumenty, nalezeny na místech obchodních osad v Malé Asii (tzv. kappadocké tabulky). Jedná se zejména o smlouvy, dopisy a obchodní záznamy všeho druhu (většinou psané asyrsky). Střediskem obchodních sídlišť bylo ve městě Kaneš. Předmětem importu asyrských kupců do Malé Asie byly především různé druhy látek, dále vlna a kov (olovo nebo cín). Obchodníci měli zájem především o drahé kovy, zlato, stříbro (stříbro bylo v Asýrii platidlem) i různé druhy mědi. Kromě vlastního obchodu se obchodníci zabývali i finančními transakcemi, zejm. poskytováním úvěrů mezi sebou navzájem i domorodým obyvatelům. Asyrské obchodní kolonie měly své vlastní správní a soudní asyrské orgány nezávislé na moci domorodých vládců. Nadřízenou instancí byly jen soudy v Aššuru. Z archeologického i písemného materiálu vyplývá, že dobu existence těchto kolonií je možné rozdělit na dva úseky. První končí z nejasných důvodů asi po 70 letech, po nějaké době dochází k obnovení činnosti kolonií asi na dobu 15 let. Po této době Asyřané s území Malé Asie zcela mizí. Šamši-Adad I. (1815 – 1782 př.n.l.) Šamši-Adad byl synem náčelníka jednoho z mnoha amoritských kmenů. Ovládl část severní Babylónie a město Mari na jihu. Za jeho vlády byla struktura i organizace asyrského státu obdobná 22 struktuře starobabylónského státu. Panovník řídil administrativní, ekonomické, diplomatické i vojenské záležitosti státu. Šamši-Adad vybudoval nové hlavní město zvané Šubat-Enlil. Ale snahy vybudovat mocnou a centralizovanou Asýrii byly ohroženy kočovnými kmeny Turukku a Qutú (sídlily v oblasti na východ od Tigridu), které přepadaly a pustošily asyrská města. Po jeho smrti začalo dlouhé období úpadku Asýrie. Na krátkou dobu byla ovládnuta Chammurabim. Kolem roku 1650 př. n. l. začala ozbrojená expanze Churittů na jihozápad, zmocnili se Asýrie a pronikli až do Sýrie. Churritská expanze skončila sjednocením churritských kmenů a vznikem mocného státu Mitanni. Ve staroasyrském období se Asýrie poprvé stala politickou silou a zaznamenala velký hospodářský rozkvět, ale její vládci byli politicky málo významní a jejich moc se omezovala pouze na Aššur. Za vlády Šamši-Adada I. byla Asýrie silným a významným státem, který se vyvíjel pod silným kulturním vlivem Babylónie. Další státy v oblasti Mezopotámie Vedle Babylónu a Larsy existovalo ještě několik menších států (Ešnunna, Mari, Elam, Dér), které vytvářely rychle se střídající koalice proti nebo na podporu jednoho z obou velkých soupeřů (Babylón, Larsa). Elam (dnešní západní Írán) byl východním sousedem Babylónie a byl ovlivněn mezopotamskou kulturou a civilizací. Nejstarší politickou organizací byl systém městských států v čele s ensim, vytvořený podle sumerského vzoru. Elamité přejali klínové písmo. Po rozpadu akkadské říše vládla v Elamu domácí dynastie se sídlem v Súsách. Vládce se dělil o moc se svými bratry. Na konci vlády 3. dynastie z Uru dobyli Ur a vyplenili další sumerská města. Ve starobabylónském období se množí prameny psané elamsky (král. Nápisy, ekonomické, právní a správní texty). Mari byl stát rozkládající se při Eufratu na severozápad od Babylónie, na křižovatce obchodních cest z Mezopotámie do Sýrie. V době vlády 3. dynastie z Uru bylo součástí urského státu. Na konci tohoto období bylo ovládnuto Amority a ti jej dovedli k největšímu rozkvětu. Nejúspěšnějšími vládci byli Jachdunlim a jeho syn Zimrilim, kteří udržovali přátelské styky se syrskými městy. Nejvýznamnější památkou je palác, který byl komplexem obytných, správních a školních budov, archívů a skladišť. V archívu se našlo přes dvacet tisíc tabulek a bylo objeveno mnoho soch a bronzových předmětů. Částečně se zachovala barevná fresková výzdoba stěn. Středoasyrské a středobabylonské období Toto období má dvě části. V první části období spolu zápasily tři říše – Egypt, Mitanni a říše Chetitů o politické prvenství. Tyto říše se snažily ovládnout hlavně Sýrii ze strategických a ekonomických důvodů. Stranou bojů zůstávala Babylónie, kde vládli kassitští vládcové, kteří si zachovávali neutralitu. Asýrie v tomto období přestala existovat samostatně a stala se součástí státu Mitanni. V druhé části období se Egypt stal v politice pasivním, převahu získala chetitská říše a Mitanni upadal. Důsledkem toho se znovu objevil samostatný asyrský stát, který se ve 13. st. př. n. l. po zániku chetitské říše stal mocnou vojenskou říší. Na konci tohoto období přišly do Mezopotámie a Sýrie aramejské a chaldejské kmeny, které způsobily ekonomický a politický rozvrat. Poznámka: Pramenem k politickým dějinám první části období je diplomatická korespondence z archivu města el- Amarna v Egyptě. Jsou to dopisy, které si vyměňovali Amenhotep II., III. a IV. S vládci Asýrie, Babylonie, Mitanni, chetitské říše a syrských a palestinských měst. 23 Významným pramenem o pozemkovém vlastnictví v kassitské babylonii jsou záznamy o darování pozemků, tzv. kudurru. Jsou to kameny zdobené reliéfy, které stály na darovaných pozemcích. Byla zde zapsána velikost a hranice pozemků a práva a povinnosti plynoucí z držení pozemku. Podle písemných materiálů i písemných památek lze soudit, že na konci tohoto období se v Mezopotámii začíná používat železo z Malé Asie a zpočátku slouží jen na kultuvní předměty a šperky. Nástroje a zbraně se vyrábí z bronzu, který se tam v této době velice rozšířil. Jako první začali v Mezopotámii pěstovat koně Churrité. Churritský stát Mitanni Vznikl v 2. pol. 17. stol. př. n. l. sjednocením churritských kmenů na území jižní Arménie, severní Mezopotámie a východní Sýrie. O nejstarších dějinách není prakticky nic známo, protože dosud nebylo objeveno jeho hlavní město Vašukanni. Pozdější dějiny lze rekonstruovat z el-amarnské korespondence. První známý vládce byl Parattarna. Kolem roku 1500 vládl království s vazalskými státy v Sýrii a byl rovnocenný panovníkům Chetitů a Egypťanů. Kolem roku 1590, kdy prožívala chetitská říše období úpadku (po smrti Muršila I.) bylo Mitanni stejně mocné jako Egypt. V době svého největšího rozkvětu se stát rozkládal na území od arménského jezera Van až ke střednímu Eufratu, pohoří Zaros a syrskému pobřeží. Kassitská vláda v Babylonii Během 14. století se po krizi znovu obnovila stabilita babylonské říše a chetitští panovníci se znovu pokoušeli proniknout do Sýrie, kde se ovšem střetli se zájmy Egypta a Mitanni. Kassitská dynastie do zápasu nezasahovala a za svoji neutralitu přijímala od egyptských panovníků dary. Kassitští panovníci se snažili o vnitřní upevnění země a obnoven centralizované Babylonie. To se podařilo až v 15. století Ulamburiášovi. Kassité splynuli s domácím obyvatelstvem a přijali babylonskou kulturu a náboženství. Jejich vláda přinesla období míru a rozkvětu. V tomto období byla zachycena a zpracována do kanonizované podoby některá díla sumerské a babylonské literatury. Králové také vyvíjeli rozsáhlou stavební činnost. Vládnoucí vrstva dostávala za odměnu nebo jako projev přízně od panovníka půdu. Velké množství půdy bylo také darováno chrámům. O nižších vrstvách společnosti víme jen to, že musely platit daně a plnit některé státní povinnosti. Největší rozkvět prožívala Babylonie v letech 1400 – 1347 za vlády Kadašman-Charbeho, Kurigalzua I., Kadašman-Enlila a Burnaburiáše II. Tito panovníci udržovali dobré styky s Egyptem za vlády Amenhotepa III. a IV. Panovník Kurigalzu I. vystavěl město Dúr-Kurigalzu (dnešní Akarkúf u Bagdádu). V této době probíhaly změny v uspořádání předního východu. Nitranský stát prožíval krizi v podobě dynastických válek. Za Amenhotepa IV. Ztratili Egypťané své pozice v Sýrii a také přestali podporovat Mitanni. Proto se stalo obětí Chetitů. Chetitský panovník Šupiluliumaš I. dosadil v Mitanni na trůn Mattivazu. Chetité obsadili severní Sýrii. Mitanni ztratilo svá území a politický význam. Asýrie Po oslabení státu Mitanni získala Asýrie znovu samostatnost. Asyrsko-babylonské konflikty zahájil středoasyrský panovník Aššuruballit I., protože se vojensky pletl do vnitřních záležitostí Babylonie. Když Asýrie dobyla Babylon, dynastie z města Issinu vystřídala kassitskou. Nejvýznamnějším panovníkem 2. kassitské dynastie byl Nabúkudurriusur I., který úspěšně válčil s Elamem. Na konci 24 vlády Tukultininurta nastala v Asýrii krize, která vyústila v povstání. Byl to začátek kmenových přesunů v Přední Asii a Egejské oblasti. Příznivým pro Asýrii bylo také zničení chetitské říše kolem r. 1200. Asýrii vyvedl z krize král Aššurrešiši a jeho syn Tiglapilesar I, který se stal nejmocnějším panovníkem středoasyrského období. Asýrie v té době zažívala blahobyt. O struktuře asyrské říše víme jen málo. Významným byl pro hospodářství dálkový obchod, který se rozvíjel společně s expanzivní politikou státu. V souvislosti s tím se objevila otázka, jak si udržet podmaněná území, která byla organizována jako vazalské státy. To se ale nevyplatilo, protože státy nechtěly platit daně a Asýrie musel neustále posílat trestné výpravy. Proto byly z dobytých území nakonec vytvořeny provincie. Impulsem ke vzniku říše byla reakce na nitranskou nadvládu a nutnost bránit se Aramejcům. Růstu říše nepomohlo i zničení Mitnni a chetitské říše a oslabení Babylonie a Egypta. STAROVĚKÝ EGYPT Základní rozdělení je do 31 dynastií. Končí jeho dobytím Alexandrem Velikým r.332 př. n. l. Toto dělení pochází od Manehta, velekněze ze Sebennytu, který ve 3. stol. př. n. l. sepsal dějiny Egypta pro Ptolemaia I. Sotera. Dnes jsou dynastie seskupeny do větších celků. První dvě dynastie tvoří archaické období, 3. – 6. představuje tzv. Starou říši, po které přichází První přechodné období. 11. a 12. dynastie představují Střední říši, která je ukončena vpádem Hyksósů a Druhým přechodným obdobím. Nová říše začíná 18. dynastií a končí 20. dynastií. Ostatní dynastie se řadí do Pozdní doby. Přírodní podmínky Na severu Egypt hraničí se Středozemním mořem, na východě s Rudým. Na jihu byly jeho hranicí nilské peřeje u Asuánu. Západní hranicí byly oázy. Civilizace se ale rozvíjela spíše jen na území nilského údolí. To bylo ohraničeno horami Východní (Arabské) pouště. Na západě hraničí se Západní (Libyjskou) pouští. Na severu se území rozevírá do tzv. nilské delty. Charakteristické je teplé, suché podnebí. Krajina se v minulosti několikrát podstatně změnila. V dobách dešťových (v Evropě doby ledové) zde byla bohatá zeleň i zvířena. Poslední vlhká fáze na Sahaře (tzv. neolitický subpluviál) skončila asi v pol. 3. tis. př. n. l. V důsledku jarního tání sněhu a prudkých dešťů se Nil začal pravidelně rozvodňovat a na víc než 3 měsíce v roce zaplavovat celé údolí až k deltě. To přispívalo k pravidelnému zavlažování a zúrodňování půdy. Prameny Vychází se především z archeologických výzkumů, nápisů a textů na papyrech. Důležitým pramenem jsou i tzv. seznamy králů, a to „Palermská deska“ (5. dynastie), Karnacký seznam (1500 př.n.l.), tzv. Abydosský seznam (1300 př.n.l.), Sakkárský seznam (1250 př.n.l.) a Turínský (královský) papyrus (1300 – 1200 př.n.l.). Přehled pravěkých dějin Egypta I. 25 Paleolitické přisvojovací hospodářství (asi do pol. 6. tis. př.n.l.) Prameny z tohoto období se omezují na kamenné nástroje. Ty byly nalezeny např. v Thébské vysočině na západním břehu Nilu proti Luksoru. Charakterem se příliš neliší od olduvajské kultury. Výskyt např. ručních hrotů se skoseným koncem naznačuje datování spíše na její konec. V nejstarší fázi starého paleolitu se setkáváme s pěstními klíny a nástroji acheulského typu. Vývoj nástrojů pokračoval do středního paleolitu, kdy se zmenšovaly jejich rozměry. Svrchní acheuléen spadá do obd. druhého pluviálu. Tento typ je vytlačen levalloiskou technikou. Rozvíjela se také specializace nástrojů. V mladém paleolitu vysychaly oblasti východně a západně od nilského údolí. V důsledku toho lidé pronikají víc k Nilu a do oáz. Nejvýznamnější skupinou jsou nositelé severoafrického atérienu. Současně se ustálil periodický charakter nilských záplav vázaných na monzunové deště a tání sněhu na Habešské vysočině. Pozdněpaleolitické a mezolitické období je charakterizováno časově se překrývajícími industriemi. Největší význam má sebilien (široké levalloiské úštěpy), heluanien a chartúmská mezolitická kultura. Přehled pravěkých dějin Egypta II. V období nejstaršího paleolitu přítomnost člověka v nilském údolí je prokázána až v 70.letech20.století. Na pahorcích Thébské vysočiny na západním břehu Nilu naproti Luxoru nalezeny nástroje – Olduvajská kultura. Tvary charakteristické pro Egypt např. hroty se zkoseným koncem. Období starého paleolitu je lépe úrozkoumáno. První opracované nástroje po celém povrchu – pěstní klín s robustní špicí a trojúhelníkovým průřezem na středu. Střední paleolit – zmenšování rozměrů nástrojů. Svrchní acheuléen, potom vytlačen levalloiskou kulturou. Mladší část středního paleolitu moustérien acheulská tradice. Období mladého paleolitu je poznamenáno vysycháním oblasti. Pronikání skupin lidí k Nilu a do oáaz za zdroji vody. Zrychlující se vývoj, ale i kulturní rozrůznění Egypta. Nejstarší je tzv. Hawwarská fáze, která je typicky egejská. Nástroje se dále zmenšují, postupně se prosazuje odštěpování z malých jader. Odvodňuje se stále těší území Egypta. Patrně dochází k ustálení periodického charakteru nilských záplav, vázaným na monzunové deště, zadahující rovníkovou Afriku, a na tání sněhu na Habešské vysočině. V pozdně paleolitickém a mezolitickém období se setkáváme s pozůstatky činnosti lidí přímo na dně Nilského údolí, při jeho skalních stěnách a v okolí. Je zde řada časově se překrývajícíh industrií např. Sebelien, pak mladší Heluanien. Doba neolitická a chalkolitické (predynastické) období (od 3000přnl. +-100let) Přechod k neolitickému výrobnímu hospodářství, vliv sousedních oblastí. V nilském údolí se rozvíjejí relativně nezávisle na sobě tři kulturní oblasti: dolnoegyptská, hornoegyptská a núbijsko-súdánská. Hlavní z nich, kde se vytvořil základ pro dynastický Egypt byla hornoegyptská oblast s centry např. v Abydu, Nagadě, Hierakonpoli. Rané kultury prodynastického 26 Období se vyznačují prostou neolitickou kulturou. Malá sezónní tábořiště, stany a rákosové chýše, obývají je rody. Počátek neolitického osídlení představuje sídliště kultury Fajjún A, podél severního a severovýchodního pobřeží jezera. Zemědělská kultura, domestikace zvířat. Spijení s levantskou kulturou. Da