Mezinárodní ekonomie PDF

# Mezinárodní ekonomie Mezinárodní společenství je soubor subjektů v mezinárodních vztazích. Lze na něj nahlížet systémovým přístupem, tedy má: * **prvky** - nezajímá nás, jak funguje uvnitř, ale jak se projevuje navenek, * **vazby** - vztahy mezi prvky, protože jsou vzájemně propojeny. Systémový...

# Mezinárodní ekonomie Mezinárodní společenství je soubor subjektů v mezinárodních vztazích. Lze na něj nahlížet systémovým přístupem, tedy má: * **prvky** - nezajímá nás, jak funguje uvnitř, ale jak se projevuje navenek, * **vazby** - vztahy mezi prvky, protože jsou vzájemně propojeny. Systémový přístup je abstraktní přístup, který se dá nasadit na kterýkoliv reálný problém. Metodologie a metodika nám umožňuje vzít z modelu to, co potřebujeme. V rámci našeho zkoumání jsou to státy, subjekty atd., které jsou prvky. Jejich interakce mezi sebou jsou vazby. Tyto vazby mohou být ekologické, právní, ekonomické, sociální a další. Najít nějaké souvislosti v mezinárodním společenství je prakticky nemožné. Proto aplikujeme systémový přístup a deklarujeme, že nás z tohoto mezinárodního společenství zajímají pouze ekonomické subjekty a ekonomické vztahy. Při použití tohoto filtru získáme podsystém mezinárodního společenství, který nazýváme světovou ekonomikou. Ve světové ekonomice jsou předpoklady ekonomické subjekty a ekonomické vztahy. Rozlišujeme: * **prvky světové ekonomiky** - národní ekonomiky (státy, mezinárodní organizace, integrační seskupení, ...), * **vazby světové ekonomiky** - ekonomické vztahy. Mezinárodní obchod je obchodování mezi národními státy se zbožím a službami. Je to tedy podsystém světové ekonomiky, která vytváří okolí mezinárodního obchodu. Zabývá se pouze pohybem zboží – nespadají sem pohyby investic a kapitálu. Stejně jako světová ekonomika je mezinárodní obchod systémem: * **otevřeným** - má vazby na další jiné systémy mimo ekonomickou oblast, * **dynamickým** – vyvíjí se v čase (prvky a vazby vznikají, mění se a zanikají), * **reálným** - není to abstraktní, virtuální systém. Mezinárodní obchod má ve výsledku následující funkce a plní tyto úlohy: * **transformační** – změna věcné struktury HDP, * **parametrickou** – možnost srovnání úrovně a sortimentu produktů se zahraničními výrobky a službami, * **transmisní** - přísun informací ze zahraničí o vyráběných komoditách a poskytovaných službách. ## Vývoj světové ekonomiky ### Utváření světové ekonomiky (16. století až konec 19. století) Světová ekonomika jako systém vznikla až v poslední třetině 19. století. Je to dáno tím, že jednotlivé prvky tohoto systému byly schopnější bez tohoto systému. V realitě ale světová ekonomika i mezinárodní obchod existují dávno předtím. První zaznamenané projevy mezinárodního obchodu bychom umístili do období Mezopotámie, zhruba 2000 před naším letopočtem. Ve vykopávkách v určitých zemích našli semínka rostlin, které tam tehdy nerostly. Velký rozmach mezinárodního obchodu jde spatřit na územích, které měly velké námořní flotily, např. Řecko. Tehdy se obchodovalo s územím Levanty (dnešní Izrael) s olejem, vínem, kořením a dalším. Tehdy byly české země významnou křižovatkou mezi západem a východem. Vše bylo tehdy o penězích. A s tímto je spojena i plavba Kolumba. Turci na konci 15. století obsadili Arabský poloostrov, čímž byla přerušena hedvábná stezka. Kolumbus proto potřeboval najít peníze, chtěl proto najít cestu do Číny z druhé strany. Po tom, co ale objevil Ameriku, se přesunul obchod směrem k Americe. Například Španělsko kompletně vysávalo celou latinskou Ameriku. Takhle od těchto zámořských objevů postupně silné země objevovaly zbytky neobjeveného světa a zakládaly kolonie. Dochází ke vzniku koloniálních soustav a úplnému rozdělení světa. Toto probíhá od 15. století do období okolo roku 1850. V tomto období vznikají státy na národním principu. Prvním takovým státem byla Francie (vizme Francouzskou revoluci). Nyní se podívejme na ekonomické aspekty této doby. Objevují se zde dva důležité pojmy - feudalismus a kapitalismus. Dělení je zde podle výrobního faktoru, ze kterého plynou nejvyšší zisky (feudalismus = půda, kapitalismus = kapitál). Přechod od feudalismu ke kapitalismu trval stovky let. Kapitalismus je potom spojen s technologickým pokrokem. Kapitál se zejména shlukuje ve městech a buržoazie se stává silnější, postupně se ale geograficky tříští. Koloniální soustava měla důležité ekonomické důsledky ve formě asymetrické závislosti. Příkladem mějme kolonie Velké Británie – vše se odčerpávalo do jedné velmoci. Metropole nutily kolonie ekonomickou specializaci (které často nebyly výhodné) a nutily ji také ceny (které také často nebyly výhodné). Takto se kolonie vykořisťovaly – produkovaly to, co metropole potřebovaly. Následně finální zboží distribuovaly v rámci impréria, protože mimo ně to nebylo ekonomicky výhodné. Důležitým zlomem je potom poslední třetina 19. století. Objevila se první krize, která ale neměla vliv mimo Velká Británii. Objevila se průmyslová revoluce a hodně se zefektivnily průmyslové výroby. Kolonie přestaly stačit a metropole musely hledat odbytiště mimo svoje vlastní kolonie. V poslední třetině 19. století také proběhla první vlna dekolonializace – některé kolonie se oddělily (Jižní Amerika). Druhá vlna je po druhé světové válce (arabský poloostrov a Asie) a třetí vlna patří do 60. let (Afrika). V roce 1871 dochází ke sjednocení Itálie a Německa. Do té doby to byly rozdrobené země. Země byly silné a potřebovaly další kolonie, ale už nebyly další volné. Vzniká tak mezistátní napětí na přerozdělení kolonií. Trh je už moc saturován, a proto začíná protekcionistická ochrana, vznikají různé kvóty a cla. Navíc Itálie, Německo a USA se snaží o politickou a ekonomickou samostatnost. Obchod v tomto období výrazně klesá. První světová válka je v tomto ohledu chápána jako významný zlom. ### Meziválečná etapa (1918 až 193x) Pro nás je důležité se podívat na ekonomické důsledky poválečného období, protože bylo velmi špatné. Světové uspořádání nebylo dobré - válečné reparace. Francie tvrdila, že Německo má být sraženo na kolena a Německo by mělo splatit všechny škody za světovou válku. Toto odškodnění bylo neuvěřitelně vysoké a Německo nebylo schopno postupně splácet. Itálie zažívala úplný chaos v podobě extremistických názorů. Francie a Velká Británie využívaly vojáky ze svých kolonií, kterým musely slíbit osamostatnění. Ztratily tak část příjmu svého bohatství. Navíc nebylo možné obnovit ekonomické vztahy mezi zeměmi, obchod zažívá velký úpadek, což bylo ke škodě. Prvních 10 až 15 let po první světové válce můžeme označit jako období prosperity vítězných zemí, protože obnovovaly zničené a byly příjemci alespoň částečných reparací. V roce 1929 navíc přišla obrovská krize označovaná jako černý pátek. Převážela zde politika typu „ožebrač svého souseda“ – snažíme se řešit naši ekonomickou situaci na úkor ostatních. Používaly se proto opakované devalvace (měny byly vázané byť nepřímo na zlato). Soused proto musí devalvovat ještě více, aby mě předběhl, aby to vykompenzoval. Obchod se díky devalvacím vede k úplnému rozkladu. Meziválečné období pro obchod není přívětivé – obchod se neustále zmenšuje. Spojené státy omezují vývoz a zvýšily ochranu domácího trhu, což vedlo k rozšíření krize. Odsud postupně pramení intervencionistické myšlenky a dochází k odklonu od liberalismu. K prohloubení hospodářské recese ve 30. letech 20. století přispěl i Smoot-Hawley celní sazebník. Byla uvalena cla na více než 20 000 druhů výrobků dovážených do USA. Ostatní země na tento celní sazebník reagovaly podobným způsobem, a tak došlo ke značnému snížení celkového objemu mezinárodního obchodu, produkce, zaměstnanosti i cenové hladiny. V roce 1945 vznikl Brettonwoodský měnový systém založený na pevných kurzech a dolaru jako jediné světové měně směnitelné za zlato. Členské země musely dodržovat fluktuaci kurzu své měny vůči americkému dolaru v rozmezí + 1%. Systém sice vznikl v roce 1945, ale dohodnut byl již v roce 1944 a trval až do roku 1971, kdy došlo k jeho rozpadu. ## Bipolarita (1945 až 1989) Státy se po druhé světové válce snažily poučit z předchozích zkušeností. Už v roce 1944 a 1945 se setkávají experti, aby se neopakovaly problémy a důsledky, které měly opatření po první světové válce. Po druhé světové válce je vše založeno na spolupráci. Vznikaly organizace a problémové státy do těchto organizací byly začleněny, aby mohly být kontrolovány. Aby spolupráce fungovala, mezinárodní vztahy musí být usměrněny ve čtyřech oblastech a na každý pilíř byla založena konkrétní organizace, která ji zaštiťovala: 1. **OSN** - politické a vojenské vztahy, * USA nemohou být přehlasovány (postupně jejich vliv slábne). 2. **MMF** - obnova platebních vztahů a zařídit směnitelnost mezd, * USA společně s úzce spolupracující Velkou Británií měly většinu (každých 5 let se hlasovací poměry přepočítávaly, dnes opět jejich vliv slábne). 3. **IBRD** - International Bank for Reconstruction Development, * investice do ostatních zemí, * hlasovací kvóty jsou počítány podobně jako v MMF, tedy USA jsou opět ve většině. 4. **WTO** - Světová obchodní organizace, * co země, to hlas - USA proto neměly zájem, ale tehdy nemělo smysl dělat nějakou organizaci bez USA, proto WTO tehdy ještě nevznikla, * podepsala se pouze GATT (General Agreement on Tariffs and Trade), kterou už USA podepsaly, * ve smlouvě nejde nic změnit, pokud změnu nepodepíšou změnu (ve smlouvě nelze přehlasovat, proto USA nemohly nic diktovat, ale zase trest proti sobě logicky nechtěly podepsat). Zatímco v předchozích obdobích světová ekonomika fungovala jako jednotný tržní systém, po válce se rozdělila na dvě velké hospodářské soustavy: * **tržní - kapitalistickou**, * **netržní – centrálně plánovanou**. Rozdělení na tržní a netržní ekonomiky bylo už do jisté míry předem dané. Země, které se tomu nějak nechtěly podřídit, tak byly politicky nebo ekonomicky přesvědčeny. Uveďme příklad Polska - když se blížila fronta z východu, tak si Poláci uvědomili, že když Varšavu osvobodí Sovětský svaz, budou spadat do východní části. Varšavské povstání v roce 1945 bylo jisté řešení, kdy se Poláci snažili hlavní město osvobodit sami, aby si mohli vybrat, kam spadnou. Dále se vymezily tři velké skupiny zemí: * **vyspělé ekonomiky** (vedlo USA, ale Japonsko začalo posilňovat), * **rozvojové země** – do ekonomického dění nijak nezasahovaly, ale spíše byly využívány v bipolárním boji tak, že ostatní země se je snažily přetáhnout na svoji stranu intervencemi či nabídnutím pomocné ruky (zájem postupně vyprchal, protože se rozvojová soustava zmenšovala a náklady na její přetažení se zvětšovaly), * **centrálně plánované ekonomiky** (vedl Sovětský svaz). V zemích Sovětského svazu byl zachován centrálně plánovaný systém, který byl zaveden v průběhu druhé světové války. Záhy se ukázalo, že centrálně plánovaný systém některých zemí nevyhovoval, zejména zemím vyspělejších. Centrální plán je totiž efektivní v situaci nedostatku, nikoliv v období přebytku, kde funguje lépe tržní ekonomika. V centrálním systému ale závisí všechno na rozhodnutí centra, na centrálním plánu, od kterého se nikdo nesmí odchýlit. V 50. letech centrálně plánované ekonomiky rostly dokonce více, než jak rostly tržní ekonomiky. V centrálních ekonomikách je ale úplně potlačena osobní iniciativa. Ten, kdo se zlepší a dosáhne lepších výsledků, tak dostane příští rok náročnější plán. Proto se spíše snažilo podhodnocovat plán, aby se případně překročil a možná přišly i odměny. Centrální ekonomika se navíc snaží monopolizovat výrobu – „tato výroba bude pouze v této zemi a nikdo další nebude vyrábět“. Takto vyřazují konkurenci a všechny její pozitivní vlivy. V rámci socialistických zemí vznikla pro zahraniční obchod tzv. Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Ta byla založena na plánovaném systému a plánovala mezinárodní obchod těchto zemí nejen vůči sobě navzájem, ale i navenek vůči této soustavě. Docházelo zde k direktivní specializaci a monopolizaci celých zemí (auta se budou vyrábět v Československu atd.). Obchodování těchto zemí probíhalo za úředně stanovených umělých směnných kurzů a cen. Země, která to řídí, ty kurzy stanoví samozřejmě tak, aby na tom vydělávala. Proto byl rubl hodně nadhodnocen, ale ostatní země musely mlčet. Umělým nastavením směnných kurzů docházelo k odlivu bohatství satelitních socialistických zemí ve prospěch Socialistického svazu. Ten ale na druhou stranu byl monopolním dodavatelem např. ropy a tyto ceny byly pro socialistické země velmi konkurenční se západem, dokonce i nižší. Byly stanoveny pomocí vážených klouzavých průměrů, proto se významné vnější změny ceny ropy (např. na západě) na socialistické ceny projevovaly velmi pomalu a mírně. 50. a 60. léta v socialistické soustavě zažívaly úspěšnou rekonstrukci a ekonomika byla celkem dobrá. Bylo to tím, že v této době mohly ještě používat, co předtím znárodnili. Tyto prorůstové kurzy ale vyprchaly v 70. letech, kdy tržní ekonomiky zažívali větší rozvoj. Počátek 70. let se vyznačuje podstatnými krizemi v celém světě, na které bylo třeba reagovat podstatnými změnami v technologiích. A to je právě okamžik, kdy centrálně plánované ekonomiky selhaly - nebyly schopny reagovat na digitalizaci, komputerizaci a podstatné zdražení surovin. Tyto ekonomiky se orientovaly na surovinově náročné výroby, ale ceny surovin se najednou ztrojnásobily, ropa a zemní plyn vstouply v ceně dokonce na pětinásobek. Také se ale projevovalo vojenské soupeření východu a západu. Hodně se investovalo do vojenského průmyslu, což ale uvedlo do pozadí spotřební výrobu, z čímž se pojí i další následky. Rozdíl mezi východem a západem byl markantní a některé země si to uvědomovaly. 80. léta úplně odhalila nevýhodu centrálně plánovaného systému a obyvatelstvo si to začalo postupně uvědomovat. Když se podíváme na tržní soustavu po válce, tak její obnova procházela rekonstrukcí pomocí Marshallova plánu. Období 50. a 60. let bylo ve znamení podstatného růstu. Očekávala se krize, ale díky Marshallově plánu krize nebyla tak znatelná, respektive nebyla vůbec. V tomto období se taky začíná projevovat keynesiánská politika ve formě neokeynesovské syntézy. Uplatňuje se pohled na ekonomiku v krátkém období – neoklasika tvrdí, že v krátkém období musíme trpět, abychom se v dlouhém měli dobře, ale keynesiánství tvrdí, že v dlouhém období jsme všichni mrtví, proto by nás mělo zajímat období krátkodobé. V těchto letech se uplatňovala tzv. stop-and-go politika. Ekonomika se chladí a ohřívá podle toho, v jaké části hospodářského cyklu se nacházím. Politici ale poničili Keynesovu myšlenku tím, že ve snaze posunout ekonomiku nahoru se více ohřívá, než chladí, zvyšuje se tak rozpočtový deficit. Vrchol tohoto růstu v 50. a 60. letech byl za prezidenta Kennedyho. Amerika si v této době žila nad své poměry a věřilo se, že ekonomika bude vždy na vrcholu. Ale o tuto myšlenku začali postupně přicházet. Vytvořily se obrovské deficity, které Amerika nebyla schopna odnikud financovat. Velký deficit byl i v obchodní bilanci díky Japonsku, které Amerika velmi pomohla. Nechali si dokonce Japonskem ukrást mnoho technologií, ale oni jsou svým chováním konstantně pracující a jejich ekonomika rostla. Na počátku 90. let to dokonce byla nejrychleji rostoucí ekonomika na světě. Začali proto do Ameriky úspěšně vozit technologicky ucházející s nízkými náklady. Američané to kupovali a Japonci tyto peníze dále investovali v Americe. Japonsko tak prodává výrobky v Americe, získávají dolary, které opět investují do Ameriky. Každým rokem tak skupovali větší část americké ekonomiky. Tímto se Amerika dostala do obrovského deficitu v zahraničních investicích. Japonsko ale chce v 60. letech sklízet a začali investovat v Africe a jiným zemím v Asii. Americké zisky tak nezůstávají v Americe. Další prezident Nixon musel světu oznámit, že Amerika je na tom velice špatně. Mezinárodní měnový fond měl za úkol obnovit poválečnou Ameriku a zavedl tzv. modifikovaný zlatý standard. Dříve se směnné kurzy jednoduše stanovovaly poměřováním zásoby zlata konkrétní ekonomiky, protože peníze byly plně kryty zlatem. Po každé válce je vydáno více peněz, než skutečně zlata je. Proto po válkách často docházelo ke krachu nějaké měny. Po první světové válce se hodně dluhově financovalo a hodně zemí nemělo kryté peníze. Některé země se snažily o obnovu zlatého standardu. Po druhé světové válce se navrhl právě modifikovaný standard. Řeklo se, že země všude ve světě nemají dostatek zlata. Jediný stát, který ale deklaroval dostatek zlata, byly Spojené státy americké. Proto se řeklo, že jedině americký dolar je směnitelný za zlato a ostatní země mají svůj kurz zafixovaný vůči americkému dolaru. Tyto kurzy jsou potom pevné a stanoveny v rámci jednání Mezinárodního měnového fondu. Když Amerika měla deficit, tak začala jednoduše tisknout, protože se věřilo, že Amerika má dostatek zlata. Tiskne se čím dál více dolarů a všichni stále věří. Ale začíná se věřit, že množství dolarů v oběhu neodpovídá množství zlata v Americe. Nixon ale potom najednou oznámil, že dolar už nebude fixovaný na zlato a tečka. Tímto v roce 1971 ale končí Brettonwoodský měnový systém. Jednalo se o reakci na zlatý standard, od kterého se upustilo už během 1. světové války. V Brettonwoodském systému byla hodnota dolaru vázána na zlato a ostatní měny byly vázány na dolar. USA tak musely garantovat směnitelnost dolaru centrálními bankami za zlato. Později vznikl Mezinárodní měnový fond, který na tento systém dohlížel. Zlato ale bylo postupně z USA odčerpáváno, proto došlo k úpravě a následně e s tímto zlatem muselo obchodovat odděleně oproti jiným trhům se zlatem. Po zrušení Brettonwoodského měnového systému došlo k vysoké pohyblivosti devizových kurzů a cena zlata se několikanásobně zvýšila. Kurzy měn byly ovšem znovu zafixované vůči dolaru, ale dolar nedokázali dlouhodobě udržet nadhodnocený vlivem stále zvyšující se inflace. Proto se systém zhroutil. Tento rozpad řeší například Evropská unie pomocí Evropského měnového systému I (vzájemně se zafixují kurzy a stanoví fluktuační pásmo na + 2,25 %). Prvním impulzem takovéto evropské integrace bylo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), které vzniklo za účelem kontroly Německa pomocí provázanosti ekonomik, což byl úplný opak řešení než po první světové válce. Uhlí a ocel byly zrovna strategické suroviny zejména pro těžký a vojenský průmysl. Později přišel EURATOM, kteří řeší využití jaderné energie. Zde se zjistilo, že integrace má dobré ekonomické důsledky. Potom vzniká například Evropské společenství. Nyní se vraťme zpět do USA, které na počátku 70. let přicházejí do strukturální krize. Evropa poměrně dobře roste díky integraci. Bohužel ale dochází k významným externím šokům: * **energetická krize** - došlo k významnému zdražení ropy a následně všech surovin, * dáno politickými důvody, kdy dochází k druhé arabsko-izraelské válce a protože USA a Evropa jednoznačně podporují Izrael, tak v Saudské Arábii sníží dodávky ropy, * ropa má během několika měsíců mnohonásobně vyšší cenu, což vede k obrovské nákladové inflaci, * tržní soustava okamžitě narazila, ale sovětský blok díky vlastním zdrojům a klouzavému růstu cen ropy nezažívá tak velkou krizi, * **potravinová krize** – dva roky postupně bylo sucho, * spousta plodin bylo základem pro průmyslové zpracování, tudíž rostou ceny různých vstupů, * **surovinová krize** - nedostatek téměř všech surovin ve světě, * poptávka po surovinách najednou překračuje její těžbu, * došlo k tomu, že všechna velká ekonomická centra ve světě začala zároveň růst, došlo k souběhu výrazného růstu všech důležitých ekonomik, * současně ale poklesla i nabídka surovin z Afriky (např. barevné a nebarevné kovy), protože zde vrcholí populační exploze a snaží se o osamostatnění. Tržní soustava v 70. letech prošla stagflací. Keynes reaguje zvyšováním vládních výdajů, což ale nefunguje, protože to opět zvyšuje cenovou hladinu. V keynesovském světě to nefunguje, protože jednak předpokládají fixní cenovou hladinu, ale také dokážou pracovat pouze s poptávkou a tedy poptávkovou inflací. Tato inflace je ale jednoznačně nákladová, proto zde keynesovská politika selhává, protože dělá situaci mnohem horší. Najednou se objevil Friedman se svými velmi dobře propracovanými modely a řekl, že cenová hladina pořád běží s růstem peněžní zásoby. Tvrdí, že nabídka je exogenní veličina, je dána technologiemi. Jediné, co můžeme ovlivnit, je dávat přiměřené množství peněz, které odpovídá inflačním tlakům, a o víc se nikdo nemá starat. Následně se ale ukázalo, že jeho konstantní veličiny nejsou úplně konstantní. Proto se vytvořily koncepty adaptivních a racionálních očekávání. Po monetarismu se druhá polovina 70. let a 80. léta nese ve znamení deregulací. Toto období se dá spojit s reagonomikou a thatcherismem. Toto ale fungovalo pouze v této době, protože například finanční krize z roku 2008 vznikla právě v deregulacích. Obdobná krize se udála už v historii a Keynes se zaručil o to, že taková krize už nepřijde, a také nepřišla – až po konci keynesiánské ekonomie. Tato krize má zrod v bankovním sektoru, který dělíme na: * **komerční bankovnictví** – zprostředkovává platební styk a komerční vztahy, dělají obsluhu, která není spojená s rizikem, vydělává proto na poplatcích, * **investiční bankovnictví** – hledá lukrativní investiční příležitosti, které jsou však spojené s rizikem, vydělává tak na rozdílech v různých cenách. Komerční bankovnictví mělo obrovské peníze, které je nemělo kam dát, investiční bankovnictví mělo příležitosti. Proto se nabízelo propojení komerčního a investičního bankovnictví. Tímto se ale riziko přeneslo i na komerční bankovnictví, proto krize v investičním bankovnictvím přešla i do komerčního bankovnictví. Lidé i firmy chtějí obecně více, stejně to funguje i v bankách, které chtějí větší zisky. Proto musí jít do více rizikových příležitostí. Proto půjčily všem, kterým mohli, včetně i méně bonitních klientů. Začali nabízet nekvalitní půjčky, kterými naředili ty kvalitní půjčky a vytvořili balíčky. Bohužel tyto půjčky byly všechny navzájem korelované, proto jeden negativní impulz vede k řetězové reakci. 80. léta, když se liberalizovalo, nedošlo k žádnému významnému oživení. Obrat nastává až na počátku 90. let, kdy se v Americe i Evropě trochu intervenovat. ## Zahraničně-obchodní politika Zahraničně-obchodní politika je součástí hospodářské politiky. Jedná se o soubor nástrojů sloužících k regulaci vnější ekonomické vztahy. Můžeme ji rozdělit na dva základní směry: * **liberalistická** – její tvůrci věří svobodnějšímu trhu a obchodu, volným tržním silám, * **protekcionistická** – žádají zvýšenou ochranu, chtějí omezovat zahraniční obchod kvůli jeho negativním vlivům. Zahraničně-obchodní politika má tři funkce: * **transformační** – má pozitivní dopady a je prospěšná pro všechny, řeší přeměnu vstupů na výstupů (probíhá na základě správných tržních signálů), * **prorůstová** - jak se navýší produktivita, více se vyrobí, lidé se může více vyplatit na mzdách a tak mohou spotřebovávat více, tedy roste blahobyt obyvatelstva (tvrdí liberalisté), * **brzdící** - obchod může poničit domácí ekonomiku, protože není konkurenceschopná, nedokáže soupeřit se zahraničním sofistikovaným zbožím (tvrdí protekcionisté). Nástroje zahraničně-obchodní politiky můžeme klasifikovat následovně: * **dle účelu**, * **ochranářské** - omezují zahraniční obchod a chrání domácí trh (je jich více, než je vůbec protekcionistických teorií), * **podpůrné** – těchto nástrojů je zpravidla velmi málo (navíc největší liberalisté tvrdí, aby se nepoužíval žádné nástroje), * **dle implementace**, * **autonomní** – jsou zaváděny jedním subjektem mezinárodního práva (stát se rozhodne a zavede, nikoho dalšího nepotřebuje), * **smluvní** – jsou zaváděny alespoň dvěma subjekty, zpravidla stanovují limity a podmínky využití autonomních nástrojů, * **dle struktury**, * **tarifní** - clo, * **netarifní** - vše ostatní. Protekcionistická opatřená se potom zaváděly zejména pod hlavičkou následujících argumentů: 1. **Ochrana pracovních míst**. – Častou argumentací je, že levnější dovozy vytlačují z trhu domácí výrobce, kteří jim nejsou schopni konkurovat. Krachující firmy propouští zaměstnance, čímž se zvyšuje nezaměstnanost. Dojde-li však k přesunu výrobních faktorů do odvětví, ve kterých má země komparativní výhodu, tato odvětví se budou rozvíjet a vytvářet nová pracovní místa. Země jako celek dosáhne většího blahobytu, byť pro určitou část obyvatelstva to může znamenat určité nepříjemnosti spojené s hledáním nového pracovního místa nebo nutností rekvalifikace. 2. **Rozvíjející se odvětví (tzv. infant industry)**. – Tato argumentace je postavena na tom, že země, která nemá ještě dostatečně rozvinuté určité průmyslové odvětví, by měla svému průmyslu vytvořit jakési skleníkové podmínky v podobě ochrany před zahraniční konkurencí. Až dané odvětví dospěje a dosáhne srovnatelné úrovně s jinými zeměmi, mohou se protekcionistická opatření zrušit. Nabízí se otázka, na základě jakých informací může stát toto potenciálně úspěšné odvětví identifikovat. Další problém potom vyplývá z promítání politických vlivů při jeho identifikaci. 3. **Odvetný protekcionismus**. – Logika tohoto argumentu je zřejmá. Jestliže nějaká země A uvalí cla na dovozy ze země B, země B by měla v zájmu rovné soutěže přijmout odvetné opatření a uvalit cla taky. Jestliže ale země B uvalí odvetné clo, poškozuje tím nejen zemi A, ale také sama sebe. Země B může mít prospěch z příležitosti nakupovat za subvencovanou cenu. 4. **Strategické zájmy**. – V některých případech (např. v důsledku obav týkající se národní bezpečnosti) může být vhodná ochrana klíčových odvětví. Je zde ale opět riziko, že tento argument bude zneužíván výrobci, kteří se snaží získat prospěch na úkor spotřebitelů. ## Clo Clo je dávka vybíraná na zboží při přechodu přes hranice. Jedná se o historicky nejstarší a nejpoužívanější nástroj, který se v dnešní době již tolik nepoužívá (ačkoliv je časté, ale ne v takové míře). Kdysi se vyvinulo z mýta, kdy se zboží kontrolovalo na fyzické hranici. Dnes se mluví o tzv. virtuální hranici, kdy se dostane do tzv. celní zóny (mluví se o změně v celním režimu). Úloha cla se v čase měnila. Rozlišujeme následující základní funkce cla: * **příjmová** - nejstarší funkce, aby panovníci měli z čeho plnit svoji pokladnu, později státní rozpočet, * v dnešní době je tato funkce ve většině vyspělých zemí zcela zanedbatelná, * výjimkou jsou např. vývozní cla na některé suroviny v Arabském zálivu (např. nemají daně, protože státní rozpočet naplní vývozním clem z ropy), * **ochranná** - chrání domácí trh proti ostré zahraniční konkurenci, * je opěvována protekcionistickými teoriemi, * v současné době opět